Ticket to heaven
Můj první komkurz do filmu se odehrál dne 21.6.2012. Pro mě to byla skvělá zkušenost a zážitek a vzhledem k tomu, že to bylo pro mě něco nového, tak jsem si každou svou minutu zapisovala.
11:50 – Sedím na lavičce na peróně a čekám na vlak. Sedím mezi dvěma ženami. Zprava vedle mě sedí mladá slečna, která mě okatě pozoruje. Nevím, co si o tom mám myslet. Buď vyzařuji svým oblečením hrozně namyšleně nebo jsem tak atraktivní nebo asi jinou činnost, než mě pozorovat, asi nemá.
11:51 – Mám hrozný hlad, a proto vytahuji svou obědo-svačinu, což jsou dva celozrnné rohlíky, slečna mě pořád pozoruje, a tak se na ni mile usměji, ať si nemyslí, že jsem namyšlená.
11:55 – Žena po mé levici se nervózně na lavičce vrtí a svůj zrak míří na mě, pohled ji obětuji.
11:56 – „Slečno, sedím zde správně, když jedu na Prahu?“
„Ano, čekáte správně,“ odpovídám paní po mé levici, což se vysvětluje její nervozita.
11:57 – Jím rohlík a uvědomuji si, že vážně chci jet do Prahy na konkurz. Jsem vůbec normální
11:58 – Mám do přijíždějícího vlaku nastoupit? Nejspíš bych měla, když mám koupený lístek, že?
12:00 – Sedím v kupéčku ve vlaku s dalšími třemi lidmi. Pořád ještě můžu vystoupit, pořád ještě na ten konkurz nemusím. Pořád mám šanci odejít.
12:01 – Když mám už koupený ten lístek a sedím v tom vlaku a včera jsem si připravovala ty jazykolamy a tolik přátel mi drží palce, tak bych asi vystoupit neměla!
12:07 – Vlak se rozjel, jak na sviňu včas. No, tak asi jedu do Prahy. No vytáhnu si papír a tužku a sepíši si, co o sobě asi tak těm pánům na vysoké úrovni budu říkat.
12:30 – Chlumec nad Cidlinou, kdybych tady vystoupila, tak by určitě brzy jelo něco zpět do Hradce, pořád můžu vystoupit.
13:00 – Tak moje mluva sepsána, teď se ji jen naučit, takže: Dobrý den, jmenuji se Rejdová Sára, přijela jsem z Hradce Králové, kde studuji SOŠ veterinární a zároveň se na ZUŠ věnuji oboru dramaticko-literárnímu. Jinak pocházím z Krnova, kde jsem se narodila a mám tam trvalé bydliště a rodinu. Ve svém volném čase se právě věnuji právě herectví a divadlu. Také píši, píši do svého blogu a také do MF Dnes a od ledna se snažím psát knihu. Ráda sportuji a věnuji se svým zvířatům, se svým psem soutěžím v Dog Dancingu a agility. Jezdím na koni. Co se týče mých filmových zkušeností, tak těch moc není. Když jsem jezdívala na herecké kurzy, tak tam jsem měla možnost hrát jako kompars ve videoklipu jednoho mladého začínajícího rappera, ovšem kde je mu konec teď, tak to netuším. Momentálně také v divadle na Střezině hrajeme hru od Averčenka, Podivíni na Jevišti. Kde hraji naivní paničku, která se nechává svádět ženatým mužem, ona ovšem dělá různé ofrky, ale v hloubi duše by mu okamžitě vletěla do klína, ono to nakonec i tak dopadne.
13:10 – Ty pytle, tak to jsou sračky, jestli tohle budu na kamerových zkouškách vykládat, tak myslím, že nemá cenu tam ani chodit. Ježiši a co teprve ta poslední věta: Hrála jsem tam ženštinu, která měla být upálena, ale nakonec dostane milost, proto zde dnes mohu být.
13:11 – To měl být jako pokus o vtip? Pěkně trapný, neměla bych to opravdu radši otočit? Že bych jako přijela na hlavní nádraží do Prahy, řekla mu ahoj a jela nedřívějším vlakem do Hradce?
13:13 – Poslouchám písničky, ale i když to možná tak vypadá, tak nejsem nervózní, pořád si říkám, že o nic nejde, vždyť jde jen o dobrou zkušenost. Jen z čeho jsem měla strach bylo, že se ztrapním, teď už ani to mi nepřijde jako ohrožení, vždyť herec musí být taky někdy trapným. Myslím, že v klidu můžu spát.
13:37 – Za deset minut budu v Praze, jak že byl ten hrozný jazykolam, co mi včera tak nešel? Rozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonozora, či neroz – co? A jsem v prčicích.
13:47 – Vystupuji!
13:50 – Kde najdu informace?
13:05 – Stojím na zastávce a čekám na tramvaj, která by mě měla svést na místo činu.
13:15 – Hmm, jsem na ulici Táboritská a hledám Phosphene studio.
13:20 – Nikdo ze zdejších neví, že by to vůbec mělo existovat.
13:30 – Heuréka, já tu budovu našla, ovšem nejsem z ní moc nadšená. Velké dřevěné dveře a na nich nápis CASTING ZDE. Dveře jsou zavřené, tak tedy zvoním na zvonek, ozývá se bzučák.
13:31 – Dostávám se do budovy a na zdi je cedule s nápisem CASTING a šipka dolů. To mám jít jako do sklepa?
13:32 – Jdu opatrně ze schodů a mám pocit, že ta zima, která v budově panuje, je stejně mrazivá jako ta atmosféra, co mě čeká na místě činu. Co když je to jen nějaký vtip, kde mě někdo znásilní a zneužije a pak mě zabije a pak si semnou zase užije a jako odpad mě pak zahodí do nejbližšího kontejneru u čínské restaurace?
13:33 – Slyším hlasy ozývající se ze dveří, do kterých bych nejspíš měla vejít.
13:35 – Vešla jsem do místnosti, která je oddělena plachtou, v místnosti je stoleček a vedle něj tři židle, na židlích sedí kluk a holka. Jdu k nim a ptám se: „Čekáte tady na konkurz?“ Němě přikyvují, někdo se totiž za tou plachtou snaží získat roli. Všichni tři tiše posloucháme a nestačíme věřit svým vlastním uším.
13:37 – „Víte a to jsem jednou hrál takovou roli, ve které jsem zpíval: Když muž se ženou snídáááááá, no znáte ji, že jo. No a teď si poslechněte poezii, kterou jsem si připravil,“ hlásá pánský hlas za plachtou. „Prosím vás, to už nám stačilo, my se vám ozveme, mockrát děkujeme,“ skočil do řeči jiný mužský hlas. „Ne, já vám ji musím ještě říct……“ nenechal se odbýt první mužský hlas.
13:40 – Všichni němě posloucháme a máme vykulené oči, pokoukáváme po sobě, až mi to nedá a ptám se: „Má někdo z vás něco připraveného?“ Oba se začnou smát a sborově zvolávají: „Ne!“
13:42 – Všichni čekáme, co přijde za člověka, který teď přednáší za plachtou.
13:43 – Z plachty se vynořil pán ve středním věku v kvádru s červenou kravatou a kufříkem v ruce. Tak tohle bych tedy nečekala, já jsem taky pěkně oblečená, ale kvádro? To snad není nutné!
13:44 – „Ten chlap je v kvádru!“ Vykřikl kluk vedle mě a dívá se na své kraťasy a tričko a svůj školní baťoh vedle něj. „Hmm, tak to tam ani nemusím chodit,“ prohlásil smutně klučina.
13:45 – Z plachty vychází mladík s dredy a říká: „Ty dvě slečny můžou jít dál.“ Tím dvě myslel i mě a tu slečnu vedle mě.
13:46 – Jít dál? Jak to myslí jít dál, vždyť žádné dveře tu nejsou. Kde jsou ty dveře, na které jsem měla zaklepat, vstoupit do místnosti, předejít před porotu a pozdravit? Přesně tak, jak jsem si to cvičila?
13:47 – Slečna vstoupila za plachtu, po ní hned já. U stolku za počítačem sedí mladý kluk, který nás zve, abychom se posadily na židle před ním.
13:48 – Dosedla jsem na židli a teprve teď mám konečně příležitost slušně pozdravit, konečně je první bod za mnou, správně pozdravit.
13:50 – „Takže nějaké vaše filmové zkušenosti?“ Ptá se mladý muž ženy vedle mě. „Ne!“ Odpovídá žena a já jsem v šoku.
13:51 – „A vy slečno,“ míří zrak na mě. „Musí to být filmové zkušenosti?“ ptám se, abych správně odpověděla. „Ne, můžou být i divadelní,“ řekl mladý muž a mě se oddechlo.
13:52 - Před chvílí jsem řekla, všechny své dosavadní herecké výkony a mladému muži prsty rychle kmitaly po klávesnici notebooku. Ovšem žena vedle mě se zarazila: „Ovšem já také hraji divadlo.“
13:53 – „Proč jste to neřekla hned, tak povídejte.“ Pobízí dámu mladý muž. „Hraju divadlo dceři!“ říká slečna s pobavením. Mladý muž a já se na mladou slečnu díváme jako na svatý obrázek.
13:54 – „Dceru? A kolik vám je?“ Ptá se zmateně muž. „Kolik by jste řekl?“ Laškuje s pomocným režisérem slečna. „Hmm promiňte, ale vypadáte na šestnáct.“
13:55 – „Mohla bych být klidně vaše matka!“
13:56 – „No, takže tady máte texty, jde o dialog dcery a matky, máte chvíli, aby jste si jej přečetli…“
13:58 - Hraji dceru Emu, to mi půjde, taková pubertální dcera, která má pošahanou matku, no to by mi mohlo jít.
13:59 – První větu jsem zvládla a intonačně mi to vyšlo, myslím, že jsem dobře začala, ale co to dělá ona? Vždyť to čte jako noviny, jako kdyby četla inzerát na nádraží? Dělá si srandu, tak tím mě teda vykolejila!
14:00 – „Fajn,“ usmívá se na mě muž, „teď si to vyměníte.“ Automaticky prohazuji se slečnou papíry, i když obě máme stejný výtisk, dochází mi to a omlouvám se za mou blbost.
14:01 – Mám hrát matku? Bohužel tu jsem si skoro vůbec nepročetla. Sakriš! Má tam takové zvláštní katolické nářky, no to jsem zvědavá, co ze sebe dostanu.
14:03 – Bože! Co to ta maminka vedle mě dělá? Hraje pubertální dceru, ale stylem hrůza. Přehnané mlaskavé projevy dcery, která má všechno na háku a je nejspíš zfetovaná, no tak to teda je úplně mimo text, ta dcera je sice drzejší, ale svým způsobem se brání před řečmi své matky, vlastně se trápí, ale co je tohle?
14:04 – S naštvaností zvyšuji opravdu hlas a začínám jako pravá matka ječet na tu maminu vedle mě. Myslím, že se mé nasazení tomu mladíku líbí, spokojeně pokyvuje hlavou. Mise splněna.
14:10 – Momentálně se fotím, sedím na dřevěné vysoké židličce a pořád mě ze všech stran fotí, ráda se fotím, ale čekala jsem od toho trochu víc, že to bude víc fotek, ale s různými postoji a výrazy ve tváři, ale nic nikdo neříká, a tak sedím a mile se usmívám. Do toho poslouchám tu slečnu, jak neustále flirtuje s mladým režisérem a je opravdu trapná.
14:20 – No nic čekám na kamerové zkoušky, vůbec nemám trému, ona vlastně ještě ani nestihla přijít, jak jde vše rychle. Vlastně se mi tady líbí, tolik světel a kamer namířených na mě a ten ateliér, hmmmm, to je přesně místo, které mi vyhovuje.
14:22 – Přede mnou jde na kamerové zkoušky slečna, sedla si na určené místo a kameraman mávl rukou, že může začít, jenže ona nic. „No můžete mluvit,“ šeptá kameraman. „A co jako mám říkat?“ Ptá se nezkušená žena. Dredatý klučina vypnul kameru a vše dámě vysvětluje, tak tohle bude ještě těžký kalibr.
14:25 – „Ahoj!“ Pane Bože, ona řekla ahoj? To se mi jen zdá. „No a narodila jsem se 18.9. 1986 a mám dceru a momentálně jsem nezadaná, no a to je asi všechno, co bych o sobě asi řekla, no.“
14:26 – „To je všechno?“ Ptám se slečny, když odcházela ze židličky. „No a co bych tam asi tak měla říkat?“ Zeptala se mě jako kdybych byla asi úplně blbá. Neodpověděla jsem ji. „No, tak já to budu mít asi delší, já jsem takový komunikativní typ,“ sděluji kameramanovi a ten se jen usmívá a říká, že to je v pořádku, že mohu mluvit, jak dlouho chci. To jsem přesně chtěla slyšet.
14:30 – „Mezi mé filmové…“ Do háje, jak jen je to slovo na z, musím hned něco říct a je to tady použila jsem hmmm, tak teď je to v pytli a tak pěkně to začalo. „Mezi mé filmové zážitky patří…..“ To snad nemyslím vážně, co to melu? Jaké zážitky? Zkušenosti přece, ty blbko!
14:31 – „Ale kde je mu konec teď, tak to netuším, no uvidíme.“ Pane jo, Sice to netuším, ale uvidíme, větší hovadinu jsem říct ani nemohla. Ano začíná se mi klepat hlas, a to je špatně, začínám mlít blbosti, musím to ukončit nebo se ještě zakoktám a bude to v háji.
14:32 – Ale kameraman se na mě mile usmívá, myslím, že jsem ho těmi svými zážitky skvěle pobavila, myslím, že ten jeho výprsk smíchu, bude určitě na video záznamu slyšet, o tom nepochybuji.
14:40 –„Tak my se vám do konce června ozveme, jak jste dopadla a do konce července rozpošleme ty kamerové zkoušky, nashledanou.“ Režisér mě obeznámil s podmínkami a já jsem se s úsměvem rozloučila.
14:43 – Jdu po schodech na horu ven na sluníčko a nemám zase tak špatný pocit. Ano, ty kamerové zkoušky jsem prostě zblbla, ale zase na jednu stranu, za tu odvahu a cestu sem, jsem vlastně odvedla kus práce a jsem zase o zkušenost dál. No jo, je to krásný pocit. Myslím, že po dnešku se už jen tak něčeho nevzdám, po dnešku určitě ne!
Komentáře
Přehled komentářů
No já bych se tam asi propadla do země a nevyžblebtla bych nic. Musel o bejt teda skvělej zážitek.
A povídka je velice čtivě napdsná.Zasmále jsme se :-) No snad ti to nějak vyjde nebo budeš mít jinou možnost.
wow
(Bublushka, 26. 7. 2012 20:19)