27. října, loučím se Býkove!
Můj milý deníčku, vždy jsem věděla, že se jednou odstěhuji, že v Býkově nebudu bydlet věčně, že u mámy s jejím přítelem bydlet ani nechci, ale myslela jsem, že to bude ten dům, kde budu posílat své děti k babičce, kde bude má budoucí rodina jezdit. Jo, člověk míní, život mění. Ach, nevím, co mám dělat, jestli mám brečet nebo si vše naposledy užívat naplno, nebo se se vším loučit. Nevím, nechci to vědět. Nemělo to tak skončit, vlastně možná je to dobře, možná to tak bude lepší. Možná… Proč tomu ale nevěřím? Do prkený ohrady. Nevím, je lepší mít vlastní pokoj, vlastní postel, místo, kde se skrýt, ale zažívat strasti a muka naši domácnosti? A nebo napůl utéct z domu hrůzy, ale za to bydlet ve 2+1 se psem, se sourozenci a mámou? Spát v obyváku s mámou na jedné palandě, nemít ten svůj klídeček. Nechci být rozmazlenec, ale zblázním se z toho. Na jednu stranu by mi to mohlo být jedno, vždyť jezdím domů někdy jen jednou za měsíc, ale co budu dělat o prázdninách? Kde se budu učit a pouštět si písničky a kde budu mít soukromí? Nebudu!
Je stresující vidět všude ty krabice, ty pytle. Nechce se mi balit, no ale nedá se svítit. Všechno mi všechno připomíná. Každý blbě schovaný papírek, obrázek, sešitek. To nemluvě o knížkách a CDéčkách. Na tom jde vidět, jak člověk stárne, dospívá. Nejdříve jsem ujížděla na knížkách Týna a pony a soundtracích High school musical. Postupně jsem přišla na jiné věci, literatura, hudba, vše se změnilo. Naštěstí k lepšímu.
Každý daný pohár či medaile do krabice je šíleně silná vzpomínka. Patří sem můj první pes Lugy a naše úspěchy, taky zde patří basketbalová kariéra, která bohužel musela být ukončena, ovšem tak jsem aspoň došla k úplné jiné zálibě. Herectví a psaní, hudba. Všechno zlé je pro něco dobré, hmm.
Mám strach z toho, co bude. V tomto baráčku ve vesnici Býkov jsem byla tolik inspirovaná, tady jsem tolik fantazírovala. Vzniklo zde tolik věcí. Můj blog, má kniha, mé spisovatelské díla. Půjde mi to stejně i někde jinde? Snad!
Sněží! Dneska sněží, v říjnu, sněží, to je sranda! Co dělám? Chce se mi brečet, ale místo toho jsem si pustila muziku a v prázdném baráku jsem si zpívala a tančila a dělala to, co mi bylo zakazováno, tančila jsem s Lugym v obyváku a skákala, až se celý strop otřásal. Udělala jsem si sladký oběd a přikládala do kamen. Dnes je zvláštní den.
Chtěla bych psát, psát knihu, stýská se mi po tom. Je to zvláštní pocit. Je to k nevíře, už dva měsíce jsem nenapsala ani čárku, přitom po minulé sobotě, kdy jsem zažila výborný koncert své oblíbené groupy UDG, nápady srším, ale mám strach. Mám strach, že když dnes budu psát, tak nálada hlavního hrdiny bude depresivní, a to bych nerada.
Co se týče herectví, celkem to sviští, nebo spíš takto, vše při starém. Na ZUŠ máme v přípravě zajímavou hru, kde jsem pořád naštvaná a hrozně pohoršená, ale údajně je Lučeta Mačeta moc pěkná ženská, takže si to může dovolit. Hrát Mačetu je zajímavé. Co se týče Los Breberos, tak tam se často ujímám role kouče a ne vždy to je jednoduché. Přece jenom učit někoho něco, co se sama, sice na větším levlu, ještě učím, není jen tak. Ovšem jsem ráda, když mi někdo naslouchá a chce poradit, takže to dělám ráda.
Další věc, co by stála za zmínku je, že jsem se účastnila konkurzu do divadelní hry Sexmise. Asi takto, dostala jsem se do finále, ale pak mě stejně nevzali. Asi jsem se málo po podlaze jeviště plazila, nebo jsem málo elegantně vyskočila na stůl, nebo jsem málo sexy na sebe navlékala imaginární obleček a nebo jsem neobstála ve hře rugby prsy, v tom bude beztak ten zakopaný pes. Minule mi řekli, že musím zhubnout a teď, že bych třeba mohla jít na plastiku ňader. Bože, komu je po nějakém talentu, musíš vypadat a talent bude vedlejší. Ovšem zase tolik mě to nemrzí, sice jsem mohla hrát se skvělými herci z Klicperova divadla, ale mě přeci nejvíc láká kamera, stát před kamerou, připadám si víc přirozená. No, možná mi to někdy vyjde. Teď se chci pořádně soustředit na knihu, to je priorita, ale novým zkušenostem se meze nekladou.
Škola se mi řešit nechce, člověku je z toho často šoufl, kolik si toho kantoři navymýšlejí, to je konec. Hlavní je, že ne-pětkařím, ani ne-čtverkařím, dobře pár trojek mám, myslím že tři, jinak jsem vzorný student, ale někdy mám chuť se na to učení vykašlat a jít spát, většinou u toho stejně nakonec usnu. Hrůza a děs, už aby byli prázdniny, velké prázdniny.
Dobrá, dnes už bylo dost utápění, sněží, krásně sněží, lyže se blíží. Dám si sluchátka do uší a půjdu s Lugym, vyvětrám si hlavu a třeba se mi bude líp snít a konečně ukončím ten hrozný mrtvý bod v mé knize, kéžby.
Tak brzy naviděnou, bohužel už v jiném městě. Co už, změna je život.
Navždy tvá Usoužená puberťačka.
Loučím se Býkove, bude se mi stýskat...