Jedna zkouška na výšce bude jako celá maturita
Většina z nás si prošla zkouškou dospělosti, která děsí každého středoškoláka a s blížícím se termínem maturitní zkoušky student trpce pronáší: „Že já pitomec raději nešel na učňák a měl bych klid!“ I tyto slova mě provázely celý třetí a čtvrtý ročník. Avšak ve čtvrťáku měly nadávky drsnější důraz! Do druháku jsem žila s myšlenkou, že do maturity věčnost, ale věčnost se stala pouhým měsícem před životní zkouškou sebedestrukce. Destruktivní to vážně bylo!
Stres a strach byl na místě, nestyděla jsem se za tyto pocity, které mnou celý měsíc kolovaly, ale úplně nejvíc mě strhl stresem zfanatizovaný dav mých spolužáků, kteří mě tím, co už umí a neumí, dostali do depresí.
„Hele, já jsem totálně v řiti. Já tu ájinu prostě nenapíšu!“ tvrdila mi nejtalentovanější holka na angličtinu, o které byste řekli, že angličtina je její rodný jazyk. Utěšila jsem ji, že ona je ta, co to zvládne z fleku a mi jen tuhnul optimistický úsměv a v duchu se mi honily věty: Když ona o sobě pochybuje, tak já tam ani nemusím chodit!
„Sári, Sári! Učila ses ty fráze na straně 30? Ne? Jak to? Vždyť učitelka říkala, že bez toho se u matury neobejdem!“
„Nedávám to! Mám prošlých pouhých deset stránek v učebnici! V životě ten test nemůžu napsat…“ Jen pro informaci, já jich měla prošlých asi pět! Takto to na internátu probíhalo a mi bylo jasné, že hned co dopíši písemné, tak musím bleskurychle odjet na svaťák domů, nebo se zblázním!!!
Poté, co mě spolužáci zblbli do té největší depky, jsem nevěděla, jestli mám držet hladovku nebo se přežírat k prasknutí. Nic mi stejně nechutnalo a když jsem měla na něco chuť, nemohla jsem přijít na co. Trpěla jsem pocity, které ze srdce nesnáším, když něco nevím a nemůžu se rozhodnout!!! Nezbývalo mi tedy nic jiného, než-li se kývat ze strany na stranu a čumět do stěny – bílá prý uklidňuje. Nebo sedět na okenním parapetu a dumat nad tím, jak dlouho bych asi ze sedmého patra letěla, než bych se rozplácla na beton. Jakákoliv úvaha byla totiž mnohem zajímavější, než-li se učit k matuře. Poslední dny byly opravdu tragické… Vyšla jsem si do města s každou botou jinou. Ze školy jsem vycházela v papučích. Do sprchy jsem lezla v dioptrických brýlích a hrozně jsem se divila, že nějak divně vidím. Trička a kalhotky naruby byly mou novou módní ikonou. Děs a hrůza, a to jsem měla ještě celý svaťák před sebou. Pořád jsem však měla v hrsti záchranou tabletku LEXURIN, od které jsem čekala, že po jejím pozřením, budu mít vše na háku. Avšak tento oblbovák je pouze na předpis, a tak se o jedno platičko podělilo celé patro maturantek. Ukořistila jsem tedy dvě pilulky a schovávala si je na horší časy, byly to přeci jen písemné testy. Ať tam napíši jakoukoliv blbost před nikým se neztrapním, uklidňovala jsem se. Počítač, co to má opravovat, mě přeci nezná, nebo aspoň o tom nevím. Běžně se totiž s computery neseznamuji. :-)
Každopádně vyjadřovat se k státní písemné maturitě se raději nebudu. Podle mě je to systém postavený na hlavu, a tak gymnazisti frajeřili, jak to bylo stupidní a studenti střední školy s menší prestiží byly v háji. Naše škola si však vždy hrála na prestiž, tak jsme to s úspěchem všichni zvládli. Ačkoliv dvojka ze slohu je dodnes má noční můra. Nemůžu se totiž zbavit podezření, že takovou slohovku by nenapsala sama opravující a že asi špatně pochopila mé myšlenkové pochody, jinak si to ne a ne vysvětlit. Umí si málo kdo představit, jaké to je, když mechanici z průmyslovky, co napíší babyčka s tvrdým, mají víc bodů než já. Mé pisatelské srdce hlasitě puká!
Není nad to si po písemných testech trochu odpočinout… Pár dní si dát voraz! No těch pár dní se mi krapek protáhlo… Pořád jsem se cítila tak unavená, že to prostě nešlo, přesvědčovala jsem sebe a mámu, že i mozek potřebuje odpočinek a regeneraci a že není dobré jej zahlcovat dřív, než je opravdu nutné. Třetí den zevláctví jsem se jako puntičkář na pořádek ve věcech rozhodla vše do detailu uklidit a sepsat si učební plán, abych se vše stihla naučit v termínu a nemusela se stresovat noc před maturitou. Už následující den učební plán selhal. Po prvním dni jsem byla ve skluzu asi o tři otázky a s přibývajícími se dny se neprošlé otázky jen kupily! Ano nastala panika… Toho je strašně moc. To se nestihnu naučit! Jsem v prdeli!!! Chtělo se mi brečet, ale trochu mě uklidňoval fakt, že většina mých spolužáků učení ještě neviděla a teprve si ode mě brali vypracované maturitní okruhy, které já měla už od září. Ovšem můj mozek jak na sviňu stávkoval a můj učební plán jsem raději už neotvírala, jelikož bych byla zralá na Lexaurin či skok pod vlak.
Ta rosolovitá hmota v mé lebce ne a ne fungovat! Učila jsem se od rána do večera, ale šlo mi vše tak pomalu a do toho si škaredé počasí a můj unavený organismus usmyslil, že se na dobu neurčitou stanu spací pannou. Pořád se mi zavíraly oči a tablety s Guarany nefungovaly, kávy jsem se s úspěchem přepila, takže mi z ní bylo špatně, a to byl můj konec!!! Nastala panická hrůza. Musela jsem přerušit pravidelné návštěvy sociální stránky facebook, jelikož mi v jednom kuse psali zejména šprti, co všechno už umí…
SPLUŽAČKA: Tak jak jsi na tom? Ty jsi teprve u otázek z praxe? :-O Ty už mám dávno projeté. ;-) Ještě půlka nemocí a chov si jenom tak projdu. Jen mám ale strach, že si to všechno nestihnu zopakovat. :-(
To byla jedna z těch zpráv, co jsem si ji dočetla a rychle jsem si odběhla vše zkonzultovat se záchodovou mísou.
Demolice mého vlastního já finišovala. Začala jsem uvažovat, co si udělám, až tu maturitu neudělám. Neuměla jsem se vyrovnat s myšlenkou, že já, ta co se za čtyři roky na vše učila a připravovala, by maturu neudělala. Jenže dobře jsem věděla, že má paměť je krátkodobá a že mé dosavadní snahy, jsou mi teď k ničemu. Nejvíc mě vytáčely věty typu: To dá každý. To zvládneš levou zadní, jsi přece chytrá. Od maturity vyhodí fakt jen ty největší losery. Hele, taky jsem se neučil a dal jsem to. Třeba budeš mít štěstí na otázky. To se ti jen zdá, že si nic nepamatuješ. To se ti všechno vybaví na potítku. Moc to prožíváš.
Po několika-ti větách podobného charakteru jsem se rozhodla, že k maturitě nejdu a jsem si ochotná udělat cokoliv. Když půjdu až v září, budu mít na učení celé léto a budu si aspoň víc sama sebou jistá… Začala jsem tedy uvažovat, jak moc bych se musela poškodit, abych k ústním nemusela. Zlomená ruka by byla málo a ta představa, že si položím ruku nad záchodovou mísu a někdo mi na ni skočí, byla hrozná. Napadl mě skok z okna, ale to bych nemusela přežít. Dokonce byly na řekách povodňové stavy, přemýšlela jsem, že bych si šla třeba zaplavat, ale umírat se mi vážně nechtělo. Napadl mě pád ze schodů, několikrát jsem už takto upadla, stačilo jen, aby sousedovic fena hárala a stála pod schody a já mého psa vzala na vodítko a už bych letěla, jenže jak na potvoru, žádná hárající fena nebyla v dohlednu a můj pes chodil ukázněně vedle mé nohy jako nikdy! Taky mě napadl pád z koně, ale za ty roky jsem se již naučila padat a za druhé, taky by se mi to nemuselo vyplatit a mohla bych si zlomit vaz.
Asi úplně konečná zastávka mé schízy byla rada mé free spolužačky, která svou pohodu a snadno se učící otázky vysvětlila tím, že je to vše otázka sexu, kterého ona měla vždy přebytek. Vzhledem k mé nezadanosti jsem začala řvát jako Viktorka u splavu a řvala jsem vlastně vždycky, když jsem si na tento můj životní pech rozpomněla. Cítila jsem se na všechno sama, opuštěná a na tomto světě úplně nepotřebná. Stěžovala jsem si psovi, že po mě ani pes neštěkne a že kdyby nebyl tak chlupatý a nepožíral mršiny a v jednom kuse si neoblizoval koule, byl by to nejlepší chlap mého života.
Nateklá, ubulená s kruhy pod očima jsem dočítala kvanta textu s tím, že jsem v mžiku zapomněla, co jsem to vlastně četla, alespoň jsem však měla pocit, že jsem si otázku stihla minimálně přečíst. Byla jsem tak unavená, že jsem se smířila s tím, že budu celoživotně debil bez titulu. Vyslechla jsem si svou mámu, která mě nikdy za školu nijak nebuzerovala, jelikož se učím pro sebe a pověděla mi příběhy svých spolužáků, kteří taky maturitu neudělali a teď vlastní největší firmy v ČR. Nakonec jsem si spálila žehličkou svou nejlepší halenku, kterou jsem si chtěla vzít ke zkouškám a vykročila jsem vstříc boji. Nevím, který blbec to vymyslel, ale všechny zkoušky jsem měla poslední dny v pět odpoledne večer. Samozřejmě, že mí spolužáci už se někde v baru radovali a já ještě potila krev.
Jako první mě čekala praxe, byla jsem na ni připravena ze všech předmětů nejlépe. Žádná otázka by mě přeci neměla tedy vykolejit, avšak jedna to být přece jenom mohla, a to pitva! Popravdě mě ani ve snu nenapadlo, že já bych si ji mohla vytáhnout. Ovšem když mě brali učitelé směrem k pitevně, začínalo mi to docházet, ale konec konců byla ještě malá šance, že bych mohla mít na pitevně chirurgické šití. Když se mě učitel zeptal: „Pitvala jste semnou sele, že ano?“ Tak bylo jasné, že mě pitva nemine.
„No popravdě, vždy jsem na pitvě pitvala psa nebo slepici či nějaký dobytek, ale na prase jsem nikdy štěstí neměla,“ vykoktala jsem ze sebe.
„Aha,“ odvětil učitel a chytil se za bradu. „Tak co říkáte na kočku, no konec konců si vyberte sama, je to čistě na vás,“ mrknul na mě učitel těma svýma pomněnkově velkýma očima a mi se udělalo trochu bludno, jelikož ten tvor, co měl být kočka, mi kočku moc nepřipomínal. Věřím, že to mohla být kočka, ještě před tím, než ji asi na čtyřikrát přejel náklaďák. Nakonec jsem usoudila, že pitvat ten chlupatý krvavý chuchvalec není nejlepší nápad, jelikož přejeté orgány se těžko od sebe rozeznávají.
Na pitevně bylo neuvěřitelné vedro a smrad a nebylo mi úplně nejlíp, jelikož jsem ráno moc snídani nedala. Do toho jsem měla pocit, že mi shoří tělo na popel, protože jsem na sobě musela mít gumáky a montérky a na to plášť a pitevní zástěru a má hlava se začala motat dříve, nežli jsem vzala skalpel do ruky. Není se tedy ničemu divit, že věci, které bych normálně věděla, jsem v těchto zhoršených podmínkách nevěděla. Už při prvotním vnějším ohledání mrtvoly jsem se k pohlaví selete vyjádřila, že je to samice, protože nemá koule a penis jsem mu prostě neviděla. Ačkoliv se profesor škodolibě usmíval, nedošlo mi to! Pořád mi pokládal ruku u mezinoží a ptal se mě, jestli tam něco necítím. Samozřejmě mě absolutně nenapadlo, co by tam dole mohla mít tak tvrdého samice... Zkoušela jsem říkat úplné kraviny: „Hmmmm, nooo, tak pfff, to by, to by mohla být nějaká jako zduřená mléčná žláza? Nee? Aha, tak nádor? Taky ne? Aha tak, děloha? Vaječníky? Vejcovody?“ A pak, až jsem vyslovila všechny tyto kraviny, se ukázala na konci toho ztuhlého zmrzlého orgánu tečka v kůži a čtyři bílé chloupky! „Ježiši vždyť to je samec!“ vykřikla jsem. „A nemá varlata, protože se do týdne selata musí kastrovat.“ Bylo mi trapně a chtěla jsem okamžitě odejít a jít k maturitě v září.
Takovým stylem to probíhalo další dvě hodiny. Domnívala jsem se, že u této otázky se po mě bude chtít pouze pracovní postup a ne další anatomické přednesy, které jsem probírala naposledy v druhém ročníku. Nemůže se tedy nikdo divit, že jsem odebrala ledvinu, nařízla ji v půl a učiteli řekla, že je to dutý orgán a nic v něm není. Nějaká pánvička ledvinová byla pro mě v ten moment neexistující. No takto se mi dařilo po celou dobu, zpocená až na zadku, jsem zápasila s nůžkami, když jsem měla prostříhnou žebra nebo když jsem měla vyprázdnit obsah žlučového měchýře do misky a jeho téměř celý obsah se mi vylil do tělní dutiny živočicha. Nakonec mi na pitevní stůl vyložil parazity a měla jsem je určit. Poznala jsem klíště a blechu, veš a ten zbytek mi přišel úplně stejný, taková černá tečka, kdo by řekl, že by to měl být svrab či všenka. Zdrcená svým výkonem jsem si sedla do učebny, kde hrál film Účastníci zájezdu a spolužák mi zašeptal: „Kde jsi tak dlouho? Šla jsi jako první a jdeš na druhou otázku jako poslední.“ Neměla jsem sílu mu odpovídat. Na rozdíl od mých spolužáků jsem se z jednou otázkou otravovala dvě hodiny, oni měli otázku i s potítkem hotovou za patnáct minut.
Úplně vyšťavená jsem šla na druhou otázku – Vyšetření psa před přijetím do útulku. Otázka vcelku jednoduchá, vše jsem řekla, vše udělala a hlavně jsem chtěla rychle vypadnout, ale…
„No a taky si změříme tep, tady vzadu na pánevní končetině,“ ukázala jsem a nehmatala tep.
“No a na čem hledáte ten tep,“ ptá se mě zkoušející.
„Nooo,“ úplně jsem nevěděla, co chce slyšet, ale musela jsem odpovědět, „na žíle…,“ potichu jsem si cosik zamumlala a učitelce vyjely oči z důlků. „Prosím? Měříte TEP,“ zdůraznila mi profesorka, „takže na čem budeme TEP měřit???“ Ano a teď se mi rozsvítilo: „Na tepně přeci, to je přeci logické, že?“ Přesvědčovala jsem komisi svých hereckým výkonem, že jsem to celou dobu věděla.
Zkouška z nemocí zvířat byla též úděsná a hlavně se mi všechny nemoci plandaly do sebe. Těžce se mi o tom mluví, ale komise mě nazvala smolařem a zároveň komikem maturity. Vytáhla jsem si totiž virové nemocnění drůbeže, což je vyhlášený postrach zkoušek. Z deseti nemocí, co tam patřily, jsem věděla tři, prostě průser! Každopádně jsem z potítka přisedla ke komisi, zkoušející se podívala na mou otázku, hrůzou vykulila oči, oddychla si a roztěkaně prohlásila: „No, to není oblíbená otázka. Ale nebojte se. To zvládneme. My to z vás dostaneme!“ No opět jsem potila krev, zejména když se mě ptali na změny na játrech a došlo na zbarvení… „Tak řekněte jakou barvu by ty játra mohla mít?“
„No tak hodně zarudlé až fialové,“ vybreptla jsem. „Ano, ale my chceme typickou barvu,“ mrkla na mě profesorka.
„Aha, noooo, tak…, hmm,“ vůbec jsem nevěděla jakou barvu ji mám říct, napadaly mě takové kraviny jako kaštanová, vínová…
„No tak těch barev moc nezbývá, tak je řekněte,“ vybízela mě.
„Zelená?“ Komise právě poprskala všechny papíry na stole. Až to přísedící komisařka z jiné školy nevydržela a poradila mi: „Tak je to barva, na které sedíte.“ Okamžitě jsem se podívala na čem, že to sedím. Židle byla vypolstrovaná hnědým potahem. Hnědá? Správná odpověď je hnědá? To se mi fakt nezdá, jelikož normálně jsou játra tak jako nahnědlé, ale, když mi to radí… Opět jsem váhala, ale nakonec jsem pronesla: „Hnědá!“ Opět se všichni v místnosti začali smát.
„Nee, tu jsem nemyslela,“ vzdychla komisařka, „ta židle je přeci něčím natřená…“ Ano, kovová konstrukce židle byla žlutá, a to byla ona správná odpověď. Děs!
Na zkoušku z chovu zvířat jsem se neměla čas moc připravit, vlastně jsem si těch asi 150 stránek četla šest hodin před maturitou, celý můj svaťák jsem věnovala nemocím a praxi. Vytáhla jsem si chov ovcí a vlnoznalectví. Otázka to opět nebyla nejlehčí, ale já jsem vlastně byla celkem spokojená. V plemenech ovcí se dost vyznám a doma jsme ovce měli, takže paráda, jen tedy vlnoznalectví bylo horší… Pojmy jako pesíky a podsada a vlnovlas jsem oklikou okecala, ale prošlo mi to. Ovšem pojem vlnotuk mi byl záhadou. Je to sice patrné již z názvu, ale přišlo mi to příliš jednoduché… To je hloupost, aby to byl tuk ve vlně, to je moc jednoduché a znovu se ztrapnit vážně nechci!! Po dlouhém váhání a pobízení učitelek, ať aspoň něco řeknu, třeba to bude správně, jsem vyslovila definici, která mi kolovala po celou dobu v hlavě a světe div se, byl to vážně tuk ve vlně. :-D
Když čtyři mí spolužáci a já odcházeli s předposledních zkoušek, bavili jsme se, kdo co měl, ovšem jedna věc mě dohnala k šílenství. „Cože? Ty jsi měl nemoci lovné zvěře a chov králíků? Děláš jsi srandu? Přesně tyhle otázky jsem chtěla a myslela jsem na ně celou dobu jak blbka, protože mi to poradila učitelka ekonomie.“ Opravdu nenaštve nic víc, než když myslíte na své vysněné otázky tak usilovně, že jsi je vytáhne spolužák před vámi.
Skoro vůbec jsem se nestihla připravit na češtinu a angličtinu. Z angličtiny jsem však měla největší strach. Naučila jsem se však suprově Londýn a byla jsem přesvědčená, že ten přenesu i na jiné země a na otázku, kde ráda cestuji, a to jsem v Londýně nikdy nebyla. Bílá lež, ještě nikomu neuškodila, že? :-) Vytáhla jsem si USA, měla jsem sice naučenou i Hawaj a Sibiř, ale absolutně mi nedošlo, že do USA vlastně patří. Never mind. Nástřelné otázky jsem měla super. Kde se seznamuji s novými přáteli a jak? Kam často s nimi chodím a jestli bych raději jela na dovolenou s rodiči nebo s přáteli a jak by měl vypadat můj ideální partner? U toho se komise opět nasmála a přešlo se na popis obrázku, kde jsem měla důchodkyně na kolech. Ani za boha jsem si nemohla vzpomenout, jak se řekne sportovní šusťákovka. Něco jsem však říct musela a myslím, že ze mě vypadlo něco jako sports jacket? Co se týče komunikační situace, tak jsem se celkem bavila a můj strach byl za mnou. Museli jsme jít nakupovat a já učitelce vysvětlovala, jak je pro mě nakupování nuda a že bych šla raději hrát ten tenis. :-D
Každopádně výsledek mého maturitního vysvědčení byl směsný, s předmětů, na které jsem se nejvíc šrotila, jsem dostala za tři a na ty, na které jsem se skoro ani nepodívala a mnoho otázek jsem přeskočila, jsem uspěla z jedničkami. Zpětně si říkám, že já se na tu praxi a nemoci rovnou nevykašlala, třeba bych dopadla lépe. Jsem upřímně ráda, že je vše zamnou, jen mě děsí jedna věc, a to hláška: Jedna zkouška na výšce bude jako celá maturita! Pořád přemýšlím, jestli se mi na tu vysokou vlastně chce, trochu mě ta představa dalších maturit děsí. :-D
Komentáře
Přehled komentářů
Bezva článek. Nakonec vidím že jsi to docela zvládla. Já sama se bojím jak zpanikařím a budu plácat kraviny a zapomenu i to co jsme jistě věděla. Ale hlavní je že jsi to dala a ty známky nejsou špatné, stejně na ně v budoucnu nikdo hledět nebude, hlavně že máš ten papír :). Jinak ti přeji hodně štěstí na vejšce- tak ti to třeba půjde líp když budeš mít obor co tě baví a zajímá ;-)
jsi dobrá
(Klárka K., 21. 9. 2014 18:02)