Graenino útočiště

Ráno s velkou nechutí lezu z postele o půl hodiny dřív než ostatní, abychom mohli s Gabrielem vyparkovat moje auto z jejich dvorku. Po snídani, která se sestává z vloček a domácího čerstvého mléka s kousky nesebrané smetany vyrážíme směr Hărman. Ačkoli jsem čekala, že v sobotu dopoledne bude provoz minimální, není tomu tak. Je tu rušno jak u nás na magistrále. Pořád si nemůžeme zvyknout a také si asi nikdy nezvykneme na zdejší několikaproudé kruhové objezdy. Jsem ráda, že nesedím za volantem, protože fakt netuším, jak se vyjíždí, když se člověk omylem zařadí na objezdu do nejvnitřnějšího kruhu. Být na místě řidiče, jezdíme tam pravděpodobně dokola celý den.

Hărman je typické saské městečko, zčásti uprášené, špinavé a otřískané, zčásti svým specifickým způsobem malebné. Zdejší opevněný kostel stojí na rovině uprostřed vsi, obrovská bíle omítnutá hmota hradebních zdí, nad kterou vykukuje kostelní věž. Hărman není zapsaný v Unescu jako jeho blízký bratříček v Prejmeru, ale podle mého by si to více než zasloužil. Ze všech opevněných kostelů, ve kterých jsem byla, je zatím ten nejhezčí. Dokonce i hezčí než Biertan. Možná je to tím, jak moc je odlišný, možná i tím, že je zbrusu čerstvě opravený.

Od zbytku opevněných kostelů se liší výrazně tím, že v hradbě jsou po celé její délce zevnitř komůrky, které v dobách obléhání sloužily jako obydlí. Pár komůrek je jako vosí hnízda přilepených dokonce i zvnějšku na samotném kostele.

Místnosti v hradbě mají dveře otevřené dokořán. Zkusíme nemyslet na to, že dřevěná zábradlí v patře jsou dost možná ještě z původního dřeva a že nevypadají příliš bytelně a vylezeme se podívat nahoru. Dnes jsou uvnitř jednotlivých místností expozice týkající se života saského obyvatelstva. Nábytek, kroje, předměty denní potřeby. V jedné z hradebních místností nalézáme s velkým překvapením dokonce i školu.

Uvnitř hradby, přímo v síle zdi, se podél celé stavby vine monumentální tmavá obranná chodba, tmavé ponuré bludiště, kde jediná světlejší místa jsou interiéry půlkruhových bastionů. Uvědomujeme si, jak neuvěřitelně široká musí být hlavní vnější hradební zeď, určitě minimálně k 8 metrům, protože v obranné chodbě pohodlně kráčíme s Verčou vedle sebe a ještě máme na obou stranách dostatek místa.

Později při obhlížení kostelního dvora se dávám do řeči s jedním pánem, který se věnuje malé skupince turistů. Je zvědav, odkud jsme a krátká konverzace se v mžiku promění v dějepisnou přednášku o opevněných kostelech. Pána zjevně překvapí, že vím odkdy a za jakým účelem se tyhle nádherné a leckdy vpravdě monumentální stavby budovaly. Zapovídáme se celkem na dlouho, až mě už Verča s Liborem přijdou netrpělivě vyhlížet, jestli jsem se náhodou nepropadla do země. Na Prejmer je to sice kousek, ale program máme na celý den nabitý a já se tu takhle vykecávám.

Když před polednem vystupujeme u prejmerských hradeb, už zcela chápu, proč byl do seznamu Unesco vybrán zrovna tenhle kostel. Je ještě daleko mohutnější než Hărman, což je jednoduše neuvěřitelné. Se zklamáním zjišťujeme, že na rozdíl od Hărmanu tu nemají stánek s pohledy, vzhledem k tomu, že památka je v Unescu, to kostelu mírně sráží body dolů. Na tohle všechno ale zapomenu v okamžiku, kdy projdu jednou branou do patrového barbakánu a pak druhou konečně do vnitřního prostoru dvora. To, co vidím, překonává všechny moje nejfantastičtější představy. I tady mají stejně jako v Hărmanu systém obytných komůrek po celém obvodu hradby. Jenže! Zatímco hărmanské komůrky byly ve dvou řadách nad sebou – přízemí a první patro, víc výška hradeb nedovolila, tady v Prejmeru jsou místnosti nad sebou v neuvěřitelných třech až čtyřech řadách. Vypadá to celé jako jeden bizarní středověký pavlačový činžák. Navíc patra nejsou nalajnována rovnoměrně po celé délce hradby, ale v jejích jednotlivých částech jsou různě vysoká a v různých výškách. Někde tak jsou jen tři, někde čtyři, pospojovaná sítí dřevěných pavlačí a vratkých prudkých schodišť. Je to úplné pavlačové bludiště, celé nestejnoměrné, vzájemně se proplétající v jednotlivých úrovních.

V některých nejvyšších patýrkách má člověk zábradlí jen sotva po kolena a mezi prkny je vidět dolů a některá schodiště se podobají daleko víc žebříku než schodům. I tady je v síle zdi obranná chodba, ještě prostornější a monumentálnější než v Hărmanu a uvnitř komůrek expozice saského života.

Kostel sám je krásným příkladem té nejkvalitnější pozdně gotické architektury. Vnitřek je prostý, bez přílišných ozdob, zato s překrásnou křížovou klenbou nad hlavní lodí. To úplně nej je ale po levé straně v postranním prostoru. Neskutečně precizní a bohatá síťová klenba, jemnoučká jako vlámské krajky. Bez debaty snese srovnání s nejhezčími síťovými klenbami na Pražském hradě a to už je co říct.

Venku opět potkávám pána, se kterým jsem se zapovídala na Hărmanu. Nu, a zapovídáme se znovu. Tentokrát debatu odstartuje jeho podivení se nad tím, proč objíždíme tuhle část země, která nemá s Českem vlastně žádnou pořádnou spojitost a proč raději nejedeme do Banátu podívat se ke svým krajanům. Od vysvětlování, že mě prostě středověk zajímá v celoevropském kontextu se nakonec propracujeme až k povídání o filmové tvorbě – teď zas pán překvapí mě poměrně dobrou znalostí české kinematografie. Když po opravdu dost dlouhé době vyhledám Verču s Liborem, kteří se nudí na druhé straně dvora, jednomyslně se shodnou, že mě tady nelze nechat chvíli samotnou, protože už se hned bavím s nějakým Rumunem a šíleně zdržuju.

Venku před kostelem chvíli v pár místních obchodech pátráme po pohlednicích, nakonec ale musíme odrazit z města s neúspěchem. Jediný, kdo má pohled, jsem já, paní pokladní v kostele ho dala místo studentského lístku Liborovi a ten ho daroval mně, že prý se mu nelíbí. Teď toho možná lituje, ale já už ho nedám. Vracíme se do Braşova.

Je dusné, bouřkové odpoledne, dobré akorát tak na to, aby člověk našel nejbližší bazén a tam se naložil až do večera. Já ale místo toho vleču své spolucestující ke středověkým hradbám. V jednom televizním dokumentu jsem viděla interiér Tkalcovské bašty, neuvěřitelný a neuvěřitelně zachovalý příklad té nejpokročilejší architektury obranného opevnění pozdního středověku a tak jsem si vzala do hlavy, že ho musím vidět, i kdybych se tam v tomhle horkém počasí měla doplazit po čtyřech. Na vlastní oči je Tkalcovská bašta ještě daleko neuvěřitelnější, než v televizi. Nikdy jsem si nic tak monumentálního nedovedla představit a ani jsem to v žádném evropském městě neviděla. Není to klasická bašta, taková, jaké jsou kupříkladu v Sighişoaře, v Krumlově nebo třeba v Rothenburgu, tedy kulatá či čtverhranná strážní věž o průměru několika metrů. Ne..tohle je obrovský rozlehlý dvorec se třemi dřevěnými obrannými patry nad sebou. Takhle velké občas bývají novověké barbakány, jenže ty nejsou čtverhranného tvaru a obvyklé také nemívají víc než jednu, maximálně dvě řady obranných pater. Tohle vypadá jako pavlačový dům, jen místo vchodů do bytů jsou v mohutné zdi proražené střílny. Vypadá to daleko spíš jako tvrz než bašta.

Na původní ochozy se bohužel nesmí, stovky let staré dřevo by to nemuselo vydržet, ale i zezdola je to neuvěřitelně monumentální pohled. Dvůr hlídá pozorné oko kamery, mně se ale přesto podaří nalézt její mrtvý úhel, tedy místečko, kam nedohlédne, a celou tu nádheru si tak můžu vyfotit. Že opět zafunguje Verčina muzejnická karta a my nemusíme vůbec sahat do peněženky, už tak nějak považuju skoro za samozřejmé (Na hýčkání si člověk tak brzy zvykne. V žádném případě ale nezapomínám pokaždé slušně poděkovat.)

Z Tkalcovské bašty míříme podél hradeb dál, v půlce se ale obracíme dolů do města. Hledáme jednu z nejužších ulic v Evropě – Strada Sforii, tedy Provaznickou uličku. A opravdu je uzoučká, tak, že ji málem mineme, protože si jí mezi domy jednoduše nevšimneme. Je jako myší díra, tak akorát pro jednoho člověka. Další braşovská pamětihodnost, kterou jsem minule nenavštívila.

Kousek před náměstím potkáváme opět Dráčka s Nefer, jsou tu už poslední den, ještě je čeká vrátit auto a pak už jen pár posledních chvil strávených procházkou po braşovském centru, než jim pojede vlak do Čech. Znovu se s Nefer domlouvám na tom, že dám určitě vědět, jak dopadneme na Poienari.

Jdeme se podívat do Černého kostela. Podle návodu místní legendy zkoušíme, zda budeme mít v životě štěstí a pokoušíme se prohodit v mřížích v podlaze na první pokus minci. Verče se to povede na poprvé, mě nikoliv. Až druhým pokusem zazvoní moje mince na dně. Muzeum na radničním náměstí si necháváme až na zítra a jdeme prozkoumávat další bašty opevnění na druhé straně města. Tahle strana opevnění vede zčásti pod prudkým kopcem podél zurčícího potůčku. Mám pocit, jako bychom vůbec nebyli ve městě. Je tu klid, stín a zdálky slyšíš místo aut jen hučení malého vodopádu. Místní sem evidentně rádi chodí na odpolední vycházky, potkáváme maminky s kočárky, pejskaře i zamilované dvojice. Po prudkých schodech šplháme po hradbě okolo první bašty k baště druhé. Vždycky, kdekoliv na světě, si okamžitě při takovém výstupu představím, jak to muselo být těžké, šplhat sem v plné zbroji a hned se mi jde líp.

Z terasy Bílé bašty máme celý Braşov jako na dlani. Přesně odtud je focena většina pohlednic, které vídáme ve stáncích dole ve městě. A jak vzápětí zjišťujeme, je tohle místo tím nejoblíbenějším pro svatební fotografie, podobně jako je Most lhářů v Sibiu.

Parkem bloudíme k další baště a pak, protože jsme vedrem docela uondaní, vracíme se „domů“.

Podvečer strávíme s drobnou svačinou a tlacháním v hostelu. Naštěstí nám nepřibyl žádný spolunocležník, takže to vypadá, že i dnes budeme mít celý pokoj pro sebe. Čekáme na Gabriela, který slíbil opravit nám auto, až se vrátí s hosty z výletu. Chtěli bychom si pak vyjít ven do centra na večeři a možná i posedět nad sklenkou něčeho ostřejšího. Zítra vyrážíme až pozdě odpoledne, ráno nemusíme stávat, tak si večer můžeme trošku protáhnout. Jenže Gabriel se nevrací a nevrací. Je až k deváté večerní, když se konečně dole ozve povědomý hlas. Seběhnu dolů. Podnikavý Gabriel neztrácel čas. Je doma teprve pár minut a už má ven ze dvorka nataženou prodlužovačku, a když vyběhnu na ulici, právě dělá do blatníku mého autíčka první díru. Vzhlédne od práce, široce se na mě usměje, pozdraví a ptá se: „Jak jste se měli?“

Popisuju mu, co všechno jsme dneska viděli a navštívili. Pokyvuje a mezi řečí o památkách a historii mi vysvětlí, jak nám opraví auto. Že udělá z obou stran pukliny díry a pak to drátem sešije, jakoby šil švy u kalhot. Verča s Liborem, kteří se vyhrnuli za mnou, chvilku pokukují kolem, a pak zalézají zpátky.

Zastavuje se u nás řidič autobusu z nedaleké konečné, který se s Gabrielem dobře zná a je nesmírně zvědav. Jsem mu představena, stejně jako problém, který právě řešíme. Řidič kroutí hlavou, tváří se trochu lítostivě, ale když ho ujistím, že kvůli takové drobné nehodě rozhodně na Rumunsko nehodlám zanevřít, zas se začne od ucha k uchu usmívat. Ptá se, jestli mluvím rumunsky. Když kývu, že trošku, zkouší na mně s Gabrielem mluvit oba svou rodnou řečí. Po chvíli ale zas raději přejdeme do angličtiny. Přeci jen, umím opravdu zatím jen hodně maličko. Řidičovi končí přestávka a tak se celý vysmátý loučí. Gabriel mezitím končí opravu. Koukám na sestehovaný blatník mého plechového miláčka a v tu chvíli mě to napadne. Právě teď, v tuto vteřinu, tady na braşovském předměstí, dostalo mé auto definitivně své jméno. Frankenstein. Právě tak totiž zezadu vypadá, s obrovskou sešitou jizvou v celé výšce nárazníku.

Jsem Gabrielovi neskonale vděčná a nejraději bych mu snad za tu pomoc vlepila pusu (za což bych ovšem zřejmě hned ve dveřích dostala pánvičkou po hlavě od Flavie, Gabrielovy ženy). Horečně přemýšlím, jak se mu odvděčím. Zaplatit nechce, to mi rezolutně sdělil už včera. Napadá mě spásný nápad. Pro strýčka příhodu s sebou vezu pár plechovek Staropramenu. Jako kdybych to snad tušila. Ptám se tedy, zda pije pivo. Gabrielovi zasvítí očička a nadšeně přikývne. Tak v tom případě přijme malý dárek?, táži se. Ten drobný, prostý výraz vděčnosti přijímá s radostí a já jsem ráda, že jsem mu tu radost mohla udělat.

„Zaparkuješ si zas na dvorku?“ otáčí se Gabriel mezi dveřmi. „Anebo počkej, já ti tam zajedu,“ bere mi klíče z ruky a otvírá bránu. Tak tohle už mě posadí na obrubník. „Machačová, nediv se, nediv se, nediv se,“ opakuju si dokola, když se plížím okolo recepce dovnitř a říkám si, že nic dalšího už nemůže přijít.  Za nástěnkou ovšem v tu chvíli vykoukne Gabrielova hlava: „A kam že to zítra míříte?“

„Hm…na Bran.“

„A pak?“

„Na Snagov a pak do Curtea de Argeş a na Poienari.“

Na zlomek vteřiny blýskne Gabrielovi v očích překvapení. „Vás tedy opravdu hodně zajímá historie,,, zamumlá a už má v ruce papír a tužku.

„Tak podívej, já ti vysvětlím, kde budete odbočovat, až pojedete z Branu, abyste se zbytečně nevraceli do Braşova.“

V duchu zaúpím, ale chráním se dát najevo jakýkoli byť jen drobný náznak otrávenosti. Z vysvětlení jediné věci a to správného odbočení, se opět vyklube dvacetiminutová přednáška, ve které se mimo jiné dozvím, že bychom se měli zastavit i v Sinaii a rozhodně se podívat na královský zámek Peleş,  letohrádek Pelişor a taky Sinajský klášter, pak vyjet lanovkou na Babele a vyfotit si Sfingu a při cestě na Snagov nevynechat Bukurešť.

Když se konečně dostanu nahoru, je venku už tma a Verča s Liborem hladoví a netrpěliví. Snad ještě po desáté večer něco k jídlu v centru seženeme. Alespoň bagetu v nějaké večerce. Moc už nepočítáme s tím, že by okolo půl jedenácté v hospodách ještě vařili. Och, jak hluboce jsme se všichni mýlili. Když staneme na okraji Radničního náměstí, mám pocit, že jsme se museli teleportovat kamsi do jižní Itálie. Náměstí je narvané lidmi. Všech věkových kategorií, včetně rodin s malými dětmi. Korzují sem a tam po náměstí, posedávají na lavičkách i ostění fontány před muzeem, pochutnávají si na zmrzlině a cukrové vatě, která se prodává ve stánku opodál. Hned vedle je stánek s balonky. Zahrádky restaurací, které jsou rozeseté všude kolem, praskají ve švech. Na stoly se nosí plné talíře lahůdek, pivo, víno i koktejly a celé braşovské náměstí zurčí hovorem a smíchem. Je absolutně nemožné najít místo venku pod širou oblohou, my ale máme hrozivý hlad a tak jdeme nakonec do interiéru. Jelikož mi tu minule moc chutnalo, směruju kamarády do restaurace Gustari. Je stále stejně levná a jak po chvíli zjistíme, stále stejně výborně tu vaří. Dávám si jako v Sighişoaře tochituru s mamaligou.

I když se nám tu sedí výborně, moc se tu nezdržujeme, alespoň drink před spaním si chceme vychutnat venku. Pomalu se blíží půlnoc.

Volné místo nacházíme na velké zahrádce baru na protější straně náměstí. Na každém slunečníku tu visí modře svítící lampička, což celému prostoru propůjčuje tak trochu snovou atmosféru. Objednáváme si modrou margaritu a je nám fantasticky.

Hodiny na radnici a muzeu v jednom odbíjejí půl druhé, když se konečně zvedáme a s hlavou jako peříčko se vydáváme zpět do čtvrti Schei. Braşov pomalu tichne a ve svém snění trochu připomíná nějaké místo z Foglarova románu – je podmanivý, tajemný a maličko temný a já jsem ráda, že jsem se sem vrátila a že mě mohl přesvědčit, že spolu se Sibiu a Sighişoarou právem patří do trojice nejkrásnějších saských transylvánských měst..