Den třetí – Za půl hodiny tam budem
I další den je azurově modrý a příjemně vlahý, jen s lehkým pošimráním zimy. Splitská marína je tichá a klidná a nám se odtud skoro ani nechce. Dnešní den nás ale čeká dlouhá přeplavba až na ostrov Vis, a tak chtíc nechtíc ještě před obědem vyrážíme. Split se nám pomalu vzdaluje. Proplouváme Splitskými vraty, úžinou mezi ostrovy Šolta a Brač. Kopce v modré dáli před námi patří ostrovu Hvar. Ten dnes budeme jen míjet, naším cílem je trochu zamlžený kousek pevniny až na obzoru. Vis. Poslední ostrov. Za ním už je jen volné moře a pak až Itálie.
Fouká velmi mírná bora. Tak mírná, že musíme naši Mariu po obědě trochu popohnat motorem. Dnešním hlavním kormidelníkem je Petr. Na volném moři, když teď nejsme pod ochranou ostrovů, je slušná zima a tak si na sebe navlékáme to nejteplejší, co máme. Kapitán nám ukazuje, kudy tudy do Itálie a poslední vnější ostrůvek před širým mořem, malou skalnatou homoli s romantickým jménem Svetac – tedy Světec. Prý je to proto, že i když je celé nebe bez mráčku, nad Světcem vždycky bývá oblak jako svatozář. Je to pravda, i dnes se nad skalami na obzoru vznáší bělavý obláček.
Odpoledne je lenivé. Vítr je stále velmi mírný a tak povídáme, sluníme se a pospáváme. A Vis jakoby se vůbec nepřibližoval. Neříkalo se, že tam do západu slunce rozhodně budeme? Začínám o tom pochybovat. Kapitán na shrekovskou otázku “Už tam budem?“ už nějakou dobu odpovídá: „Za půl hodiny.“ A Vis je pořád stejně daleko. Když slunce začne pomalu sklouzávat do mořských vln, už je mi jasné, že se dneska dočkám „noční“ přeplavby. Tedy plachtění potmě. Což o to, v létě to je těžká romantika, ale dnes je 1. ledna a na volném moři bude po setmění neskutečná kosa. Přesto se těším. Jakoby nám chtěl Neptun kompenzovat to, že než doplujeme do cíle, budeme ještě nějakou dobu pěkně mrznout, dnešní západ slunce je dramaticky, filmově barevný s potrhanými oblaky okolo slunečního kotouče, plný nejprve tmavé zlaté, pak měděné, ohnivé, krvavě karmínové, starorůžové a fialkovo modravé, až k dohasínajícímu světle modrému nebi v kombinaci s indigově modročernou vodou. Na stále ještě světlém nebi se pak za chvíli vyloupne první večerní hvězda, za kterou se postupně nejprve váhavě a pak stále rychleji rozsvěcují ostatní. Když nebe zcela ztemní, je to jakoby na oblohu někdo vysypal celou nůši démantů. Miluju jasnou noční oblohu, nerušenou světelným smogem měst. Sametově modrou, přeplněnou hvězdami, jiskřivou a křišťálovou, tak neuchopitelnou a přesahující. Cítíme to všichni, ty vesmírné dálky, co se klenou nad našimi hlavami a tak s obličeji vyvrácenými k nebi beze slova a bez dechu pozorujeme.
„Kde je Velký vůz?“ zeptá se pak kdosi ve tmě a my začneme hledat. Kapitán, který se ve hvězdách vyzná, se ujímá role průvodce. Krásně se to poslouchá.
„Tamhle,“ povídá. „A tam, vidíte tu řadu hvězd? To je Orionův pás a kousek od něj, ten světelný chumáč, to jsou Plejády. A támhle, tam je zas Labuť. Podívej, což nevidíš křídla v rozletu?“
Ač je mi na těle strašná zima, u duše mi je krásně a teplo. Vis, který se se západem slunce konečně přiblížil, se prostírá po našem levém boku, temný, ježatý korunami borovic. Je potřeba ho víc než z poloviny obeplout, a až na druhé straně ve skryté malé zátoce je náš dnešní cíl, staré rybářské městečko Komiža, plné historických kamenných domků, s malým vinohradem a klášterem v kopcích nad ním.
Už je skoro deset večer, když konečně zahneme k temnému břehu, který se najednou rozestoupí jako náruč a my hluboko „uvnitř“ v uzavřené zátoce uvidíme zlatavá světla městečka. Jsme u cíle, oddechneme si, ale příliš předčasně. Přistávání se nám trochu zvrtne, najedem k molu příliš rychle a ze špatného úhlu.
„Děťátka, rychle…“ zavelí Kapitán a hlas má poprvé vážný. Bidlem a fendery nakonec zachraňujeme naši Mariu před ošklivým odřením o kamenné kvádry mola.
„Musíme ji otočit,“ velí dál Kapitán. Prostor mezi dvěma rybářskými plachetnicemi je ale příliš úzký.
„Do háje…, zazní ze tmy znovu kapitánův hlas. „Tak ne, děťátka, budeme muset kotvit bokem, v téhle tmě vidíme úplný kulový…“.
Po chvilce dalšího, trochu dramatického manévrování a přesouvání fenderů naši loď konečně bezpečně navazujeme u mola.
Dala bych království za horkou sprchu, Komiža je ale tak malá a zapomenutá, že tu je jen jedno wc vedle radnice a to je v zimě samozřejmě uzavřené. Zakážu si myslet na horkou koupel a dám si raději místo toho sklenici vína. Protože jsme unavení ještě po silvestrovském bdění, a taky z dlouhých hodin na moři, vyfoukaní větrem, je dnešní večer kratší a poklidnější než večery předtím. I když jsem unavená, a na vlnách se mi vždycky spí dobře, dnes poprvé mám těžké sny a spím jako na vodě.