Graenino útočiště

Pod klenbou v šeru melodie,

A v dlažbě paměť v kameni,

Zas kráčím mezi lavicemi,

Cestou, která se nemění.

Šedým ránem, bývalou pustou, dnes mezi lány slunečnic a kukuřice míříme směr Timişoara, kde si chceme vyměnit peníze. Na hranicich totiž ze záhadných důvodů nebyla otevřená jediná směnárna. Vjíždíme do města. Ještě se dost nestihnu naobdivovat nádherných tereziánských hradeb a už vystupujeme. Pro nás je lehce před sedmou, tady už se ovšem hodiny pomalu kloní k osmé. Zas mi bude chvíli trvat, než si zvyknu na posun v čase. Směnárny mají zavřeno, a tak hledáme bankomat. Když se s úspěšným úlovkem vracíme k autu, vidíme, že ve směnárně u které jsme zaparkovali, právě otvírají. Ale safryš.

Ačkoli jsme původně chtěli Timişoaru projít, nakonec sedáme do auta a vyrážíme pryč.

Docela toho zalituju, když zahýbáme kolem úpravného velikého rokokového náměstí s dominantou morového sloupu uprostřed. Jak když náměstí v Kolíně z oka vypadlo, obě jsou si podobná jako sestry.

Lugoj, naše další zastávka a místo Alicina srdce mi pro změnu svým náměstím trochu připomíná Mělník. Už v duchu slyším, jak si ze mě kolegové dělají legrácky, že jsem dojela do Kolína a Mělníka, nafotila a teď frajeřím, že jsem byla v Transylvánii.

Jsme tu proto, že právě tady se narodil Bela Lugosi, ten nejslavnější představitel Draculy vůbec. První na pořadu je kostel a farní úřad s matrikou, kde se o Belovi dají dohledat údaje.Víme, že máme hledat katolický kostel, čili žádné zaoblené tvary pravoslavných svatostánků. Hned kostel na náměstí by mohl být ten hledaný, tuším ale, že to takhle lehké nebude. Samozřejmě že není, tenhle kostelík je řecko-katolický. Jdeme přes řeku. Na pravé straně vidím mezi zástavbou kostelní věž. To by mohl být on. Ale zas není. Alice posílá sms Jenny. Na pěší zóně, kam se dostaneme, najdu na velké mapě města to, co hledáme. Zamíříme tam, hledané místo je drobný kostelík v uliční čáře frekventované třídy. Alice obchází kolem a mumlá si cosi o tom, jestli to je či není ono. Vedle kostela je cedule s úředními hodinami farnosti. Osobně bych radila tam zazvonit.

Alice se ovšem rozbíhá pryč, znovu k mapě na pěší zóně. Pro tuto chvíli pro ni vnější svět úplně zmizel.  Jdeme na druhou stranu, k velkému pravoslavnému kostelu. Tam se Alice kohosi doptá a mizí ve dveřích řecko-katolické diecéze. Za chvíli už s nějakým pánem míří kamsi pryč. Směrem, kterým jsme přišli. Jdu zcela samozřejmě ke kostelu, kde jsme už byli. To určitě bude ono. A taky že jo. V domě vedle kostela prý Bela Lugoşi bydlel. Alice stojí u zatlučených oken, ztracená kdesi hluboko ve vlastním já. Toulám se okolo kostela a nechám ji jejímu rozjímání. Tahle část příběhu mi nikdy srdce nerozechvívala. Pro mě Rumunsko mělo, má a bude mít vždycky jen jednu  tvář a jednu podobu. Tu středověkou.

Když se Alice vrací, nevypadá moc v pořádku. Evidentně jí není dobře. Uděláme tu jedinou rozumnou věc, která nás napadá,  na náměstí zapadáme na kafe, snad se jí udělá líp. Neudělá. Jelikož z ní nedostaneme, kam by teď chtěla odjet, rozhodujeme, že se budeme držet předem daného plánu a vyrazíme směr Sibiu. Po cestě musím Honzu vystřídat, protože padá vyčerpáním. Zato já, čím blíž Sibiu jsme, mám hlavu jasnější a mysl bdělejší. Zákrutami hor před Devou se řítím svému milovanému městu vstříc. Alice usnula, snad se jí udělá líp. Za Sebeşí se budí a trvá na tom, že dnes chce spát pod hvězdami. Rozumnější se mi sice zdá, uložit ji v Sibiu někam v hotelu do teplé postele, dát jí pořádně najíst, nalít do ní doušek vína a nechat ji odpočinout, ale nepochodím. Jedem dovnitř do města tedy alespoň proto, abychom se doptali na možnosti ubytování v kempu.

Sibiu, mé milované, zbožňované Sibiu. Je to jako kdybych odtud odjela včera, a ne před dvěma roky. Vlastně je to možná spíš jako kdybych neodjela vůbec a jen si na chvíli odskočila. Zahneme pod katedrálu na parkoviště. Vystoupím, srdce poskočí a rty se roztáhnou v úsměvu. Jsem zase tu. Zas dýchám zdejší vzduch, vysoko nade mnou se pne věž kostela. Na Mostě lhářů určitě zas vykvétají celé vodopády muškátů a na domě za mostem hnízdí čápi. Jsem doma. Jdeme se do informačního centra zeptat, kde je nejbližší kemp. Štěstí, že město znám jak své vlastní boty, každý kámen a každou cihlu, takže si ušetříme zbytečné bloudění. Mrzí mě, že tentokrát nestrávím v Sibiu noc, že neuvidím město s večerem zlátnout a odívat se s rozžíhajícím se nočním osvětlením do tajemné podmanivé krásy, plné šepotavých pozdravení. Tichounce si povzdechnu a zbylou dvojici cestovatelů jistě vedu uličkou, po náměstíčku před katedrálou až k infocentru schovanému vzadu u paty kostela před Malým rynkem. Tady se dozvídáme, že v Sibiu ani na jeho okraji žádný kemp není. Nejbližší je kdesi za Raşinari na úbočí cindrelských hor, minimálně 20 kilometrů odtud. Přemýšlím, jestli ten kdo bude řídit, po cestě neomdlí únavou. Běžím si do večerky koupit něco k pití. Po cestě ale automaticky zahnu ke katedrále. Nemůžu jinak, je to silnější než já.

Klenbu tu pořád ještě kryje bytelné dřevěné lešení. Snad s ní není něco opravdu vážného, hrkne ve mně. Velké informační cedule, které tu minule nebyly, hlásají, že v katedrále probíhá rekonstrukce, seč jim síly a hlavně finance stačí. Nu, budu jim držet palce a jsem zvědavá, jak pokročí do příště. Vykročím dopředu k oltáři. Vyšlapanou prohlubní, po kamení ohlazeném dohladka. Stejně jako minule mám neuvěřitelný pocit, jako bych šlapala po mechu a nikoliv po dlaždicích. A stejně jako minule mě touto cestou provází tichá varhanní melodie. Obrátím se zpátky, jen koutkem oka zkontroluju temný malý vchod vpravo za lešením. Je otevřeno. U oltáře je zrovna zájezd polských turistů. Chvíli, možná jen proto, abych potrénovala, poslouchám výklad jejich průvodce. Ale popravdě jen čekám, až odejdou, abych tu  mohla být chvíli úplně sama.

A pak už zamířím do krypty. Poláci sem bohužel odešli chvíli před mnou a tak tu dnes tichá rozjímavá atmosféra rozhodně není. Naštěstí se chovají spořádaně a tiše jako myšky a zrovna se kupí vepředu u zdobných barokních náhrobků saských měšťanů. Prosmýknu se mezi nimi až úplně dozadu, na konec, k prostému náhrobku, jehož vysoké ostré litery a vyryté květy po stranách dávno téměř setřel čas. Opřu se dlaní o kámen. „Přišla jsem si popovídat…“ šeptám a pak v bezeslovném hovoru setrvám u náhrobku několik minut. Protože se ale zájezd pomalu přesunuje směrem k nám, opustím hrob nejstaršího z Vladových synů a v poklidu si prohlédnu zbytek hrobky. Je vidět, že některé náhrobky krásně zrestaurovali. Taky klenba a zdi krypty září novotou. Neodolám tichému hlásku své profesionální deformace a vytáhnu foťák. A pak už je opravdu čas jít, i když se mi nechce. Přesto ještě než opustím kostel, rychle zaběhnu do postranní kaple vepředu u kněžiště, zapálím svíci a věnuju rychlou modlitbičku svým blízkým.

Do večerky letím jako splašená, v poklusu beru láhev minerálky a neodolám taky láhvi sladkého Feteasca Alba.

V autě studujeme mapu, kterou Honza koupil v infocentru. Ta horská ves, ve kterém by měl být kemp, ale do GPS nejde zadat, ať se snažíme, jak chceme. Ani Raşinari moudrá krabička nezná. Dumáme nad rozloženou mapou, jak se tam proboha dostaneme. Nakonec se rozhodujeme, že pojedeme směrem na Cişnadii, kterou nám GPS milostivě umožní zadat. A pak, cestou necestou, polem nepolem, jen podle nepříliš přesné mapy pohoří Cindrel, musíme odbočit z Cişnadie na Cişnadoaru a odtud na Raşinari. Nu, a z Raşinari už vede nahoru do hor jen jediná silnice, tak tam snad už nezbloudíme. Vyrážíme tedy, unavení jako psi, na další cestu. GPS se ale rozhodla trucovat, umíněně nás vodí po Sibiu sem a tam a hlásí naprosté nesmysly. Když odbočujeme přesně podle pokynů, motáme se po městě dokolečka. Sibiu nás zjevně nechce pustit ze svého náručí. Nakonec společně s Honzou nalezneme cestu ven. Míříme pryč do lesů, do hor.

Projíždíme Cişnadií, malebným saským městečkem s úžasným opevněným kostelem hned za náměstím. Umíním si, že musím ostatní umluvit, abychom se tu zítra alespoň jen na skok zastavili. Cişnadoara jen kousek za Cişnadií je menší a ještě o chlup malebnější než její větší sestřička. Zahneme uličkou mezi už vesnické domky a já jen prudce vyjeknu. Po pár vteřinách se začnu dusit, protože jsem zapomněla dýchat. Po levé straně, na kopci pod zelenými, lesnatými svahy cindrelských hor, stojí kostel. Prostý, profilu jednoduchého jako dech. A vpředu nad korunami stromů vidím vršek vchodu. Ústupkový portál nádherné raně středověké práce. Ten kostel není gotický!! Je románský! Tady?! Stařičký snad jako paměť sama. Uprostřed transylvánských hor tu stojí stavba jako malá sestřička prastarých italských bazilik. Nečekala jsem náplast za to, že se dnes v noci neprojdu po Piaţa Mica, přesto se mi jí dostalo. Zírám na kostel, můžu si hlavu vyvrátit, jak se ho pořád snažím udržet ve svém zorném poli. A pak, v tu pravou chvíli obrátím zrak dopředu.

„Hele, kemp!“ vyhrknu s nesmírným překvapením, když se mezi stromy vynoří nečekaně cedule a za ní v mírném svahu, mezi stromy starého sadu, vidím roztroušené stany. Úplně vzadu se červenají střechy chatek. Zahýbáme, šťastní, že už se  nemusíme vláčet dalších kdoví kolik kilometrů stále pokročilejším večerem.

Sympatická paní, o které druhý den ráno z jistím, že je saskou Němkou, která tu se svým mužem provozuje tuhle malou živnost, nám ukáže na volné místo mezi stromky a popřeje nám šťastnou a klidnou noc.

Sedím před stanem, mraky se roztrhaly a zapadající slunko ozářilo kopec s cişnadoarským kostelem, zatímco zbytek hor tone v modrém večeru. Chladným vzduchem se nese odbíjení zvonu. A pak slunce zapadne, a celé údolí se pomalu propadá do modrozeleného šera. Když se starým sadem  pomalu začne plížit karpatská noc, rozsvítím před stanem svíčku. Naliju do hrníčku sladké víno, uvelebím se tak, abych viděla na kostel a nechám myšlenky volně plynout. Větřík ševelí ve větvích a kostel naproti se rozsvítil. A pak..najednou, se znovu ozve cişnadoarský zvon. Tentokrát ale neodbíjí, ale vytrvale vyzvání v táhlém, důvěrně známém rytmu. Sedím, ani nedutám, vítr mi pročesává vlasy. Naslouchám se ztajeným dechem. Nad černými lesy a modravým, ještě trochu světlým nebem, se dodaleka nese klekání. Jak strašlivě dlouho jsem ho neslyšela. Celé věky.

Lehnu si ve vchodu a pustím si mp3 s volbou náhodného výběru. Jako první mi do uší zazní Vítr z Karpat. A hned po tom prastará gotická saská odrhovačka, neskutečně košilatá, kterou obvykle přeskakuju, když mi ji přehrávač předhodí. Teď ale zpozorním. Pustím zvuk hlasitěji, prst na tlačítku mimoděk ztuhne. Ta píseň se sem tak strašlivě hodí, tak moc sem patří, až to snad není možné.  Úplně v duchu vidím partu rozesmátých saských minstrelů u ohně na svahu nad kostelem, pějící své veselé rozpustilé písničky do noci.

Písnička skončí, a obraz zmizí stejně náhle tak, jako se vynořil. Když si ji pouštím znovu, kouzlo už nefunguje.

Čas se pomalu sklání k půlnoci. Sice se mi ještě nechce spát, ale raději zalehnu. Usínám hned. Spím ovšem trhaně, s divnými sny. Snad je to tou přílišnou únavou a vyčerpáním. Několikrát se budím. A pak mě prudce zburcuje nezaměnitelný, byť zatím nikdy takhle neslyšený zvuk. V celém kempu a snad i v celé Cişnadoaře vyjí psi. Jak posedlí, jeden přes druhého. Neštěkají, jako když je vyruší náhodný chodec. Ne…jen vyjí. Táhle, plačtivě, neúnavně. Začíná svítat. Němce, kteří spí nalevo ode mě, slyším se bavit. A mě opět, jako už v Rumunsku jednou předtím, při mé minulé cestě, vpluje do mysli verš ze Svatební košile: „Psi houfem ve vsi zavyli, když ty pocestné zvětřili, a vyli, vyli divnou věc, že je nablízku umrlec.“

Šmarjá, proč mě furt napadají takovéhle blbiny, pomyslím si a znovu zavírám oči. Spím ještě hůř než předtím a to, co se mi zdá, si ráno nepamatuju ani v nejmenším.