Graenino útočiště

Je ráno, čas na snídani. Vidina horkého kafe, teplé omelety, sklenky džusu a plného talíře šunky s křupavou houskou mne z postele vyžene naprosto spolehlivě. Pobalím, ať nezdržuju moc po snídani. Předpokládám, že ještě narychlo vyběhneme do města a pak už nás naše cesta povede dál. Naším finálním cílem je Braşov, ovšem s tím, že bychom se rádi po cestě zastavili v opevněném kostele ve vísce Viscri. Byla jsem v Rumunsku několikrát a dosud ani jednou se mi tam nepodařilo dojet. Už jen proto to dnes konečně musí klapnout. Kostel je navíc zapsán v seznamu světového dědictví Unesco a víska má ještě jeden nezanedbatelný magnet. Chalupu si tu pořídil a pronajímá samotný princ z Walesu, Charles. Ano, ano, ten od Alžběty II. a od Diany.

Scházíme dolů, kde se mezi dveřmi do snídárny potkáváme s číšnicí, která nám sděluje, že snídaně není v ceně pokoje. To my víme, jsme s recepční domluveni, že si ji zaplatíme zvlášť. Chvilku to trvá, než se mi podaří jí to vysvětlit, ale nakonec se po pár okamžicích nechápavého zmatkování zadaří. Nandaváme si šunky, sýry a čerstvé pečivo, objednáváme si omeletu a Alex hemenex, který mu je ale přinesen bez šunky. Další zmatek. Šunka prý je zvlášť. Jak zvlášť? Jakože ji nepřinesou? Alex si zklamaně nandavá šunku ze snídaňového stolu, když mu číšnice donese další talíř plný poctivé smažené šunky. Když vidí, že už si nandal šunku studenou, koutky jí cuknou v smíchu. Tak tady jsme si prostě zas poněkud nerozuměli. Ale vysmátí jsme z toho všichni.

Pobaví mne, ale vcelku jinak nepřekvapí, zážitky, které moji spolucestující mají z první noci na rumunském území. Na Láďu s Monikou kdosi za svítání klepal (asi nemusím dodávat, že za dveřmi nikdo nebyl, že?) a Alex byl malinko náměsíčný a prý se mu zdály nějaké hodně divné sny. V kontextu všech mých kompletních zážitků z rumunských cest je tohle zcela normální a značí to, že jsme vřele vítáni.

Po snídani balíme, platíme a jdeme se ještě jednou projít po Sighişoaře, aby ji viděla i Věrka, která s námi včera nebyla. Snažím se výpravu trošku popohánět, přeci jen máme nabitý program, ovšem dosti se zdržíme při vybírání pohledů, magnetek a taky tematického transylvánského trička. Radím všem počkat až k Branu, kde je takových věcí na tržišti pod hradem asi tak milion, ale nakonec se tričko stejně kupuje tady. Je už po poledni, když konečně vyrážíme směr Viscri.  Je to neuvěřitelné, ale cestou se vůbec nic nepřihodí, nebouráme, nepíchneme, neurveme výfuk a tak na můj třetí pokus konečně vjíždím mezi malebné barevné saské domky vsi, do které se zamiloval i samotný princ Charles. Po cestě dlážděné kočičími hlavami odbočujeme do kopečka směrem ke kostelu. Je úžasný, ne tak vznosně monumentální jako Biertan nebo Prejmer, přesto úchvatný. Jiný, než ty výše jmenované. Malebný a spletitý se spoustou věží a věžiček. Koukáme na otvírací hodiny a k naší smůle začíná za půl hodiny obědová pauza. To už nestihneme. A když tu budeme čekat na další prohlídku, dojedeme pozdě do Braşova. Zklamaně stojíme před vchodem v parkánu hradeb pod vzrostlými stromy. Z brány vykoukne babka a cosi na nás volá. Jenže má rumunština zrezla natolik, že nejsem schopna ani odhadnout, co po nás chce. Když babička vidí, že nerozumíme, přepne náhle bleskově do krásně znělé, dokonalé němčiny.

„Möchten Sie herein?“ ptá se. No samozřejmě, že chceme. „Dáte mi každý 5 lei a máte na to dvacet minut,“ povídá. Normální vstupné je o celou polovinu vyšší. Hrabeme se v peněženkách a mnohohlasně děkujeme. Jsme spokojeni a babička též, penízky jí zůstanou na přilepšenou. Rozeběhneme se po areálu kostela. Je spletitý a zas úplně jiný, než opevněné kostely, které jsem tu už viděla. Určité procento transylvánských opevněných kostelů je si relativně podobné dispozicí, velikostí i způsobem opevnění a pak jsou tu ty kostely, které se vymykají, a je každý svým vlastním specifickým originálem. Někde je to mohutnost opevnění, někde počet hospodářských stavení uvnitř hradeb, někde stavební sloh kostele, někde dispozice a někdy všechno dohromady.

Viscri vlastní dva pásy hradeb s širokánským parkánem mezi vnější a vnitřní hradbou a je specifický svou spletitostí hradebních věží. Jak je Biertan bludiště jednotlivých pásů hradeb, tak Viscri je bludištěm prolézaček v obranné hradbě a množstí věží a věžic, do kterých se dá vylézt. Šplháme sem a tam, z hradby na hradbu, z věže do věže. Krajina okolo je vážně fotogenická, klasická vrchovina centrální Transylvánie, s hájky, loukami a políčky. Na jednom ze svahů pod kostelem je stařičký hřbitůvek, v několika místnostech uvnitř hradby zas expozice saského života. Vnitřek kostela je, jak ou všech zdejších, luteránsky prostý, v tónech do cihlova a červena a je znát, že by potřeboval trochu té restaurátorské péče. Kúr a postranní lavice jsou nádherně vymalovány květinovými motivy, a stejně jako u kostelních zdí je citelně znát, že i zdejší dřevěné vybavení by potřebovalo restaurátora jako sůl. Když vylezeme na kůr, je to o strach, aby se pod námi něco nepropadlo. Jsou tu naprosto neuvěřitelné prastaré uzoučké lavice, které mohou bez přehánění pamatovat pár set let. Raději se o nic moc neopíráme, ani se toho nějak víc nedotýkáme. Tak křehce to vypadá. Ale letmé pohlazení stařičkého dřeva si přesto neodpustím.

Okolo kostela tu jsou všude vysázeny keře plnokvětých růží, a kam to jde je položen květináč s begóniemi, muškáty či fuchsiemi. Vydrželi bychom tu déle, ale babička významně ukazuje na hodinky na ruce. Je čas jít. Rychle si u ní kupuju ještě alespoň pohled a loučíme se.

Nějakou dobu ještě strávíme ve volně přístupném parkánu vnější hradby a blbnutím okolo tří kadibudek skrytých vzadu pod stromy v užší zadní části parkánu a pak jdeme najít další atrakci této vesnice, chalupu prince Charlese.  Po cestě prohlížíme nabídku pletených čepic, ponožek a dalších věcí, které u vrat svých domů nabízejí místní hospodyně. Na hlavní ulici se zmateně rozhlížíme. Z popisu z průvodce nejsme vůbec moudří a tak se jde Alex zeptat do přilehlé nálevny. Prý je to modrý dům dole na křižovatce. Fotíme si ves i s koňským povozem a nakonec i onu inkriminovanou chalupu, která by měla patřit princi z Walesu a kde je prý dokonce možnost se za ne úplně malý peníz ubytovat.

Odpoledne už nakročilo a definitivně otočíme volant našeho automobilu směr Braşov, kde máme na dnešek nocleh. Ale protože naše cesta vede tou nejkrásnější  částí střední Transylvánie, v čase ztracenou krajinou malebných vesniček a prašných cest, několikrát se ještě krátce zastavíme na kochání a focení. Největší úspěch má asi společné foto u cedule na kraji vesnice Dacia. I tady se v dálce rýsuje vysoká věž a hradba opevněného kostela, ale do vis už nezajíždíme a spokojíme se jen s cedulovou fotkou.

Na Braşov a jeho automobilový provoz v odpolední špičce nemám asi jedinou pozitivní vzpomínku a tak se průjezdu extrémně rušným městem s extrémně pirátskými řidiči vůbec netěším. Tentokrát je to ale překvapivě naprosto v pohodě. Do centra vjedeme z jedné z postranních okrajových klidných čtvrtí, vůbec se tu sáhodlouze nemotáme, jen párkrát zabočíme a jsme na místě u našeho apartmánu. Náš pan domácí Mario, pohledný kudrnatý mladý muž s roztomile přízvučnou angličtinou už nás čeká před vchodem. Snaží se nám pomoci zaparkovat ve dvoře, naše auto je ale příliš rozložité a vysoké a nedaří se nám do průjezdu zacouvat. Tak trochu blokujeme dopravu, což vyvolává značnou nervozitu, ale Mario neváhá vyběhnout a zcela pěkně po italsku troubící netrpělivce seřvat. A nakonec nám přenechává své parkovací místo v uzounké uličce vedoucí směrem k černému kostelu a při našich námitkách, kde bude parkovat on, jen s širokým úsměvem mává rukou.

Apartmá je v druhém patře odrbaného činžáku a je věru moc a moc pěkné. Je tu obývák s krbem, terasa vedoucí do vnitrobloku stařičkých brašovských domů, kdy některé mají i pavlače, s výhledem na v podzimním slunci se tetelící zlátnoucí listí stromů na hoře Tampa.  Z okna v horní ložnici a z koupelny, jak později zjistím, je vidět přes les středověkých střech na Černý kostel.

Vlastně jedinou vadu má tohle útulné patrové mezonetové hnízdo, chybí tu kuchyně. Je tu jen lednička a rychlovarná konvice. My tu ale zůstáváme jen jednu a noc a tak nám to příliš nevadí. Platíme Mariovi za pobyt, domlouváme se, kde mu zítra necháme ležet klíče a hned vyrážíme do města, užít nádherného odpoledne. Braşov v pozdním babím létě je prostě bombastický. Ale vlastně stejně jako celá Transylvánie. Tohle období, kdy už nepanují letní vedra, den je kratší, listí zlátne a od hor navečer táhne chlad, halí město do zvláštní nálady. Takové nostalgické, snivé, ale přesto vybuchující energií, za což může ovšem fakt, že Braşov je univerzitní město a před pár dny začal podzimní semestr a tedy nový akademický rok. Z ulic se oproti létu vytratila část turistů a nahradili je studenti s lejstry smějící se u kafe na zahrádkách kaváren, které jsou v pěkném počasí ještě stále otevřené.

Už na apartmánu padlo rozhodnutí, že si večer uděláme „piknik“. A tak bereme útokem úžasné řeznictví Sergiana, kde pořizujeme až nechutně obrovské zásoby šunek, klobás, salámů, uzeného a samozřejmě také rumunských sýrů. V podstatě hned vedle nakupujeme do snídaně na druhý den neuvěřitelně levné, neuvěřitelné velké a neuvěřitelně chutně vypadající donuty. S tímhle úlovkem se vydáváme na vycházku městem.  Přes úžasné obrovské náměstí s renesančními a domy, starou radnicí v ploše náměstí a moderní kašnou, která ale přesto klasický starobylý ráz celého prostoru neruší. Po hlavní pěší Zóně přeplněné obchody a restauracemi, kde si Věrka kupuje za 6 lei obrovitý trdelník, Kürtockälacs, který, ač se to moc není, není českou pochoutkou, ale má původ a domov právě tady v Sedmihradsku.

Věrka s Alexem se po chvíli otáčejí domů a tak se směrem dál vydáváme jen ve třech. Dlouhá procházka pod svahy hory Tâmpa v zapadajícím sluníčku, podél zachovalého pásu středověkých hradeb, je krásná. Nízké světlo raného podzimu barví hradby i braşovské střechy do odstínů červeného zlata, vzduch voní vlhkostí a spadaným listím a hora Tâmpa je počínající paletou podzimních barev, být tu tak o dva týdny později, budou lesy městské hory už vybuchovat všemi odstíny zlaté, rudé i cihlové.

V apartmánu je krásně zatopeno a útulně, Alex se chopí hlavního kráječe dobrot, otevřeme růžové sladké víno z Moldávie a je nám krásně. Někoho nicméně po hostině, která byla mimochodem úplně úžasná, napadne, že bychom si mohli dát pozdně večerní procházku setmělým městem. Věrka se rozhoduje nejít, a tak vyrážíme pouze ve čtyřech.

Hlavní braşovské náměstí je na rozdíl od mé poslední pozdně večerní návštěvy tiché a podřimující. Minule tu v tu samou dobu korzovaly davy lidí, prodávala se tu zmrzlina, balonky a cukrová vata a ze zahrádek restaurací se ozývalo cinkání sklenic a smích. Dnes tu není ani noha. Logicky, večery v horách už jsou v tuhle dobu dosti chladné a tak se pověstný braşovský noční život přesunul dovnitř. Zahneme z náměstí mezi uličky a zjišťujeme, že výběr podniku bude zatraceně těžký. Je tu totiž hospoda vedle hospody, bar vedle baru, nejrůznějších stylů a kvalit. Je libo anglický pub? Klub s techno hudbou? Vysoce vystajlované hnízdo hipsterů? Či snad jamajský cocktail bar, ze kterého se pootevřeným oknem line reggae? Těžká volba. Nakonec zapadáme k Bobu Marleymu a vůni Karibiku. A zcela netypicky si oproti zbytku narvané hospody, která houfně popíjí různobarevné drinky s paraplíčky, si dáváme každý po jednom poctivém panáku ţuicy.

A pak už je čas jen na poslední kratinké zakroužení tichým liduprázdným centrem města, pár posledních fotek a ulehnout do peřin.