Graenino útočiště

Průvodci, mí známí i mé sny měly pravdu. Sibiu je půvabné jako renesanční dáma vykračující si na ples. V tlumených odstínech letního podvečera  zní dávnou krásou. Barevné fasády nádherně opravených  měšťanských domů lemují životem tepající bulvár plný zahrádek restaurací vedoucí na velké náměstí, kde tryská fontána  přímo z ozdobné dlažby. Mezi jiskřivými sprškami vody pobíhají s výskotem promáčené děti. Věž velkého kostela se ve večerním sluníčku zvedá nad špičaté středověké střechy s úzkými vikýři, a když si zacloníš oči, je proti nebi s nízkým sluncem tmavá a monumentální. Na Mostě lhářů překlenující útulné náměstí Piaţa Mica vykvétají vodopády pestrobarevných muškátů. Stoupáme po dřevěných schodech jednoho z těch překrásných renesančních domů naproti mostu, kde máme objednaný nocleh. Dokořán otevřená okna prostorného světlého pokoje vedou přímo na náměstí. Když se vykloníš, máš všechno jako na dlani. Bloudíme městem. Jak se stmívá, Sibiu se obléká do zlatavých světel. Večer je teplý a hebký a ještě pořád voní sluníčkem. V útulné hospůdce, kam jsme hned napoprvé zapadli a která se snad řízením náhody nebo osudu jmenuje U Sigiho, čímž je míněn náš král a římský císař Zikmund, zakladatel Řádu Draka, mají dobře vychlazený Ursus a odvedle z podniku se nad sibiňské střechy vznášejí tóny písní Louise Armstronga hrané živou kapelou. Ve tmě někde nad hlavou klape zobáky čapí pár, který hnízdí přímo na jednom z těch štíhlých, vysokých komínů. What a wonderful world, zpívá armstrongovským chraplákem zpěvák poslední píseň. A má pravdu, alespoň pro tuto chvíli, tento okamžik. Jsme tu, my dva, spolu, a máme pocit, jako bychom tu takhle v letních nocích sedávali odjakživa. Rumunsko nás přijalo do své náruče láskyplně jako své dávno ztracené duše, které se jen navrátily domů.