Graenino útočiště

Matyáš se z tolenského sněmu vrátil zamyšlený, ustaraný a evidentně se smíšenými pocity. Od Kateřiny Eliz věděla, že mladého krále čekají hned dva nelehké úkoly. Dosáhnout konečného smíru s císařem a alespoň na čas odvrátit turecké nebezpečí stabilizací jižní hranice Evropy s Osmanskou říší.

Eliz raději taktně mlčela o tom, co si o celé té záležitosti ve skutečnosti myslí, ale nakonec se ukázalo, že Kateřina je přesvědčena o tom samém. Že kdyby Matyáš nenechal kvůli svému chybnému vyhodnocení politické situace tak zbrkle uvěznit knížete Vlada, osmanskou otázku by teď v tuto chvíli možná vůbec nemusel řešit ve stavu takto katastrofickém.

„Nezvládne to,“ pokrčil jen rameny Vlad, když mu Eliz všechny plány ohledně osmanského nebezpečí, které se usnesly na tolenském sněmu, dopodrobna vylíčila.

„Také jsem v jeho věku spoustu věcí nekočíroval. Je jediné štěstí, že tam venku jsou i jiní. Jinak byste na Vánoce mohli pozvat Turky ke štědrovečerní večeři, jelikož by stáli před branami.“

Dodal ještě něco v tom smyslu, že Matyášovi jen prospěje, když dostane od Osmanů pořádný výprask a s klidem vytáhl knihu, čímž dal jednoznačně najevo, že už se o tom nehodlá bavit. A také už o tom mezi nimi nepadlo ani slovo. Jen v duchu blahořečili tomu, že má Matyáš tolik starostí, že zdá se pozapomněl na svého urozeného vězně.

Dvůr byl vpravdě vzhůru nohama. Pomalu se šikovalo a sbíralo vojsko k tažení na jižní hranici a zároveň král pečlivě vybíral a připravoval poselstvo, které pojede s císařem Fridrichem jednat až do samotné Vídně. A že to byl věru nelehký a ošemetný úkol. Matyáš se totiž na tolenském sněmu zapřísahal, že sám vyjede v čele uherských vojů do boje proti nevěřícím, aby tak uklidnil vzrůstající nespokoj v Transylvánii. Na jednání do Vídně tedy místo něho budou muset jiní. A bylo to velmi složité vybírání. Mihail Szilágyi, Matyášův nejlepší diplomat, byl už druhým rokem po smrti a Jiskra byl stále v nemilosti, a další spousta těch, která se nabízela ať již z titulu svého rodu nebo díky svým schopnostem, už se alespoň jednou pokusila vrazit mladičkému králi pomyslný nůž do zad. Nakonec volba padla na kaločského biskupa Štěpána Vardaie, varadínského biskupa Jánoše Vítéze, zemského sudího Lászla Pálociho, královského pokladníka Imricha Zápolského a konečně poněkud překvapivě i na Mikuláše Úljakiho, což vyvolalo na dvoře tak trochu pozdvižení. Byl to přeci právě Úljaki, který před pár lety vedl vzpouru proti nezkušenému teprve šestnáctiletému králi, neslo se hradem. A co, odpovídali jiní. Vždyť v opozici a ve vzpouře stál i Matyášův vlastní strýc Mihail, a nakonec ho král znovu pozvedl k sobě, vrátil mu panství v okolí Bistriţe a průsmyku Borgo a jeho dceru zasnoubil s valašským knížetem, tak proč by totéž nemohl udělat i s Úljakim. Tedy pozvednout ho znovu k svému boku jako jednoho ze svých předních magnátů.

A tak se jmenovaní začali chystat na cestu, zatímco Matyáš zamračeně chodil hradem, vrčel si pod vousy a dohlížel na shromažďování hotovosti. Čas odjezdu poselstva i protiturecké výpravy se pomalu nachyloval. A čím blíž to bylo, tím byl Matyáš netrpělivější a podrážděnější, i přesto, že vše šlo tak hladce jak jen mohlo. Důvod byl prostý. Peníze. Zatímco delegaci k císaři financoval ze státní pokladny, protiturecká výprava byla věcí mezinárodní a on na sněmu v Tolně nedostal kromě vlažného a mlhavého příslibu podpory Benátek vůbec nic. Papež, jak se dozvěděl od legáta, zastával poměrně jasný názor, že na to mladý uherský panovník nemá, a že by raději v čele křesťanských vojsk viděl osobu kompetentnější a zkušenější. Konkrétně nejmenoval, ale nebylo moc těžké uhodnout koho myslí. Transylvánci se jen ušklíbali a trousili neurčité poznámky a Moldavané a Srbové, kteří přijeli jen kvůli projednávání protiturecké ofenzivy, s ním nemluvili vůbec. Věděl, čím to je. Moldavský i srbský panovník od počátku nesouhlasili se svržením a uvězněním Vlada Draculy a o Matyášovi si mysleli své.

Vlastně se jim nedivil. Tehdy šel vlastně oficiálně Vladovi na pomoc. A dopadlo to tak, že na knížete byl vydán zatykač, válka se nekonala a král sám se bez jediné svedené bitvy i s vojskem obrátil nazpátek. Oba vojvodové to zdá se viděli poměrně jednoznačně. Matyáš neměl uhnout a Vlad byl pravděpodobně nevinen. Svatý otec to viděl podobně. A Benátky zatím mlčely.

A kdesi, velmi pravděpodobně v Transylvánii nebo možná i v Uhersku či v Čechách, existovali lidé, kteří uprchli před novým knížetem a zůstávali staršímu z bratrů Draculů věrní. A rozhodně neseděli s rukama v klíně.

U papeže i v benátském dóžecím paláci si dveře podávali poslové s dopisy obhajující toho zatraceného Valacha s desítkami různých důvodů, proč by měl být propuštěn. Ani papež, ani benátský dóže zatím sluchu těmto prosbám nedopřál. Minimálně Pius II. však zcela jistě považoval Vladovo uvěznění za chybný tah. Těžko říci, co si o něm myslel jako o člověku, rozhodně ho však považoval za vojevůdce o mnoho schopnějšího než Matyáš. Po událostech před dvěma lety zuřil. Tehdy dokonce prý prohlásil, že kdyby chtěl nechat si od Turků vzít celý Balkán, poslal by tam svého knihovníka, bylo by to prý stejné. Matyáš dle něho nebyl ten pravý bojovník křížové výpravy proti nevěřícím. Příliš vlažný, příliš ochotný ustoupit. Na Osmany platila jen hrůza a krev. Podle toho, jak se tady v Tolně vyjadřoval papežský vyslanec, si to svatý otec myslel dosud.

Benátčané takto radikální nebyli. Během sněmu se velmi opatrně zmínili o poselstvu a možné dohodě. Možná jen taktizovali, ale Matyáš je potřeboval. Respektive hlavně jejich peníze. A tak netrpělivě vyhlížel, jestli konečně u brány zahlédne vlajku s okřídleným lvem.

V těch dnech konečně do Budína přišlo jaro, které vypadalo, že toho roku snad už vůbec nebude. A po královské rezidenci se začalo šuškat. O tom, že možná i přes chystaný odjezd krále dvůr nezůstane v Budě. Že jako každý rok zamíří k Dunaji, do půvabného kraje, kam se uchyloval téměř každé léto. Týdny ale běžely, a nic nenasvědčovalo tomu, že to, co se po hradě povídá, by nakonec měla být pravda.

Konečně dorazilo benátské poselstvo a vedlo s králem dlouhavá a zřetelně nudná jednání za zavřenými dveřmi. Matyáš se začal mračit ještě víc a stejně tak, jako se šuškalo, že se na ničem nedohodnou, začalo se povídat, že stěhování na Visegrád letos jednoduše nakonec opravdu neproběhne.

Až když se jaro přehouplo v rané léto, si jednoho vlahého podvečera Matyáš dal zavolat Kateřinu a neurozenější dívky jejího fraucimoru.

„Královský dvůr nechť se přichystá na cestu na Visegrád,“ sdělil jim stručně.

„Odjedete ještě před mým odjezdem na tažení. Rozkazy a vše potřebné k hladkému průběhu všeho už jsem vydal. Na Visegrádě vás budou čekat a bude vše připraveno pro pohodlí královny..,“ pousmál se na Kateřinu, „…i všech ostatních členů dvora. To je vše.“

Místnost se rozezvučela radostným halasem a šustěním dlouhých sukní. Dívky se překotně zvedaly a s radostným švitořením opouštěly sál. Období, která uherský královský dvůr trávil na svém letním sídle ve Visegrádu byla všeobecně oblíbena a milována. Byl tu královský hrad a dole pod kopcem i rozlehlá letní rezidence. Ta by pravda potřebovala už poněkud opravit, ale to nikomu v tuto chvíli snad ani nevadilo. Všichni se těšili na krásnou divokou krajinu hluboko zaříznutého údolí Dunaje, na lesy plné zvěře a čistý, svěží vzduch. Na vycházky, vyjížďky i lovy.

Jen jedna osoba tentokrát radost neměla. Eliz. Chodila hradem smutně a zamračeně a na každého se utrhávala. Zato král pookřál. Občas se dokonce i usmál. A za pár dní Benátčané jednoho odpoledne odjeli. Než se slunce začalo klonit k západu, věděl to už celý hrad. Smlouva s Benátkami byla podepsána.

     **************************************************************

Připozdívalo se. Kateřina se zvedla z křesla a položila knihu, jejíž řádky v houstnoucím šeru už nemohla přečíst. Natáhla se pro kahan a křesadlo a pak znovu usedla do křesla. Tentokrát bez knihy. Zahleděla se z okna na tmavnoucí oblohu nad střechami královského hradu. Za týden odjíždějí. Za tu dobu, co byla jeho chotí, byl vlastně skoro neustále pryč. Uherský král, její muž. Znali se čtyři roky, svoji byli dva. Dávno nebyl tím, kterému ji zaslíbili. Jinoch, kterého její otec jednoho večera přivedl do jejich pražského domu. Rovnou z královských katakomb, kde čekal na svoji popravu, jak se později dozvěděla. Pobledlý, pohublý, zdaleka ne úplně dospělý, přesto s tvrdými nenávistnými jiskrami v černých očích, které na svůj věk viděly příliš mnoho. Za ty čtyři roky mu ztvrdly i rysy. Dospěl. Byl z něho muž. A ona už také nebyla dítě. Malá holčička, jejíž ruku její otec nabídl mladičkému valašskému šlechtici, kterého souhra osudu, smrt českého krále Ladislava, v jediném dni vynesla z pozice vězně do role kandidáta na uherský královský trůn. I ona dospěla, ne ještě v ženu, ale v dívku, která svého muže milovala. A zatoužila mu konečně být ženou, se vším všudy. Doposud vedle sebe uléhali ve vší nevinnosti, ale čas se už naplnil. Mnohé dívky v jejím věku už chovaly na klíně děti. Jenže Matyáš si kdožvíproč vzal do hlavy, že počkají, alespoň dva roky. Ty dva roky, které byly pro lhůtu naplnění manželství stanovené ve svatební smlouvě. Jakoby snad byla z cukru, či co.

Vrzly dveře. Matyáš vypadal pobledle a unaveně a úsměv, který Kateřině věnoval, byl, i když se snažil o opak, velmi posmutnělý.

„Je toho na Tebe moc,“ konstatovala Katka. Neodporoval jí. Proč také, když to byla pravda.

„Budeš mi chybět,“ řekla mu. Znovu ten smutný úsměv.

„Ty mně také, Katko.“

Matyáš nikdy neměl problém ukázat před svou ženou svou zranitelnou tvář. Když byl smuten, přiznal to. Když ho něco trápilo, svěřil se. Bylo až překvapivé, jak odlišný byl, když s ní byl sám. Vřelý a upřímný, s bláznivými klučičími nápady.

Přisedla k němu na pelest lože.

„Za týden odjíždíš,“ promluvila potichu, dívala se mu přitom přímo do očí. „A budeš pryč dlouho, příliš dlouho…“

Nesměle ho pohladila po tváři. Pak sklouzla rukou po jeho rameni a z nedostatku jiných nápadů ho vzala za ruku. Samozřejmě, že věděla, co se mezi manžely mělo dít, královna matka, paní Erszébet, jí to vysvětlila. Ze spousty věcí ale nebyla vůbec moudrá a už vůbec netušila, jak vlastně začít.

Naklonila se a velmi lehce políbila Matyáše na rty.

„Katko, nemyslíš, že máme ještě čas?“

Zamračila se.

„Je mi čtrnáct. Už nejsem malá holčička.“

Znovu ho políbila. Tentokrát ale své rty na Matyášových nechala o něco déle. Cítila, jak jí stiskl ruku. Pak ji pohladil po tváři. Jeho ruka sklouzla po jejích zádech a v pase sevřela. Přitáhl si ji blíž.

„Jsi si tím opravdu jistá, ptáčku?“ zeptal se jí. V očích měl najednou něco, co u něho ještě neviděla. Takové prazvláštní ohníčky. A pohled měl maličko rozostřený. Objímal ji teď oběma rukama.

Jako odpověď ho potřetí políbila. Prudce vydechl a polibek opětoval. Ale jinak, než jak ho líbala ona. Vpil se jí do úst, až se jí z toho zatočila hlava. Byl to tak odlišné. Odlišné od toho, co si představovala, když jí to paní Erzsébet celé vysvětlovala. Matoucí, zvláštní, ale ne nepříjemné. Ten pocit, který se jí zatřepetal v břiše, se nejvíce že všeho podobal radosti. A přece ne tak úplně. Tak takové to tedy je? Ztuhla, když sáhl po tkanici noční košile. Chápavě se usmál, když viděl zmatek v jejích očích.

„Ptal jsem se tě, jestli sis jistá, hvězdičko.“

„Pokaždé, když jedeš do bitvy, je tu možnost, že už se mi nevrátíš. Tentokrát chci, abys ode mne odjížděl jako můj muž,“ zavrtěla hlavou a rozvázala sama tkanici. A pak sfoukla svíčku. Když se mezi zdi budínského hradu vkradlo svítání a ona procitla s hlavou na Matyášově rameni, bylo to jako probudit se do nového světa.. A byl to dobrý pocit.

       ***************************************************************

Zmatek na uherském dvoře pomalu dosahoval vrcholu. Nejprve konečně odjelo s velkou slávou poselstvo k císaři Fridrichovi. Ne, že by to na shonu, který nyní po hradě vládl, bylo nějak moc vidět. Matyáš se ale nicméně mohl konečně úplně plně věnovat konečným přípravám na válečnou výpravu.

Hotovost, která měla vyrazit k jižní hranici už byla kompletní. Na hradě to vypadalo jak o pouti a dole ve městě? Inu, darmo mluvit. Hostince a bordely praskaly ve švech a městští biřici měli neustále plné ruce práce. Hádky a rvačky v opilosti byly na denním pořádku, v posledních dnech přibývalo ale bohužel i případů s obtěžováním počestných měšťanských dcerek. Matyáš to vyřešil tím, že dal velitelům i městské radě ve vykonávání spravedlnosti volnou ruku. Pár provinilců se zhouplo na šibenici a hned se situace zklidnila. Stejně ale bylo na obyvatelích Budy vidět, jak velice se těší, až hotovost konečně odtáhne pryč a život města se vrátí do svých obvyklých kolejí. Blížícího se odchodu vojáků želeli jen hostinští a kurvy. A Eliz. O jejích důvodech ale naštěstí věděl málokdo, a nejméně ze všech uherský král.

Snad proto ve finální fázi příprav hýřil úsměvy a dobrou náladou, která jakoby se k němu snesla kouzlem. Žádné kouzlo, usmívali se ti, kteří věděli. To láska mu dala křídla.

Kateřina zabouchla okno, ze kterého pozorovala, jak dole na nádvoří nakládají na vůz královskou zbroj, truhly se šatstvem a věci, které s sebou Matyáš poveze do války a povzdechla si. Matyáš stál vedle vozu, o čemsi se bavil se Štěpánem a z plna hrdla se smál. Kdyby jen věděl, že ho opět obchází v jeho rozkazech, smích by ho hned přešel. Trápilo ji, že před ním má tajemství. Teď o to víc. Není špatná manželka, když pomohla těm dvěma? Eliz a valašskému knížeti. Matyáš by si to možná zasloužil vědět. Stejně tak ale dobře věděla, že to, co by následovalo, si nezasloužila ani Eliz ani Vlad.

Už doma, od svého otce, věděla o tom, jak ve skutečnosti funguje politika. A za ty dva roky na uherském dvoře to pochopila dokonale. Rozhodla se zastávat pozici informované, ale pasivní osoby. Koneckonců, králem nebyla ona, ale její manžel a vládnutí a rozhodování bylo věcí mužů, nikoliv jejich žen.

Tváří v tvář patové situaci ovšem vzala rozhodování do svých rukou. Přestala být pasivní. A také nedokázala zůstat neutrální. Následné události vypadaly spíš jako z nějakého románu, než skutečnost. Láska k vyvrhelovi a vlastizrádci? Absurdní. Přesto to byla pravda. Eliz knížete Vlada skutečně milovala. A on nebyl jen temnou figurou celé téhle hry, absolutním zlem. Spoustu věcí myslel skutečně upřímně. Opravdové bylo jeho zoufalství, bezmoc i vztek, opravdové bylo jeho přesvědčení o správnosti všech svých kroků. Bylo pravdou i to, že měl i on Eliz rád? Mohlo být? Nebo jen přijímal příležitost, kterou mu osud přistrčil do cesty? Nikdy nedal ani slůvkem najevo, ale k Eliz se choval způsobem, který prozrazoval víc, než si sám myslel.

Když přišlo na lámání chleba, nedokázala jim nepomoci. Oběma.

„Katko?“

Trhla sebou. Matyáš stál ve dveřích a potutelně se usmíval.

„Nad čím zas tak dumáš, slunce moje? Ani jsi mě neslyšela přijít.“

Vstala a omluvně pokrčila rameny.

„Uteklo to jako voda,“ řekl, zdánlivě bez bližší souvislosti. Kateřina ale věděla, o čem mluví. O tom posledním zázračném týdnu, který proletěl závratnou rychlostí tak, že to ani nepostřehli.

Pozítří ráno jí odjíždí.

„Bude se mi stýskat,“ vzdychla a objala ho. „Nejraději bych jela s tebou.“

Začal ji líbat.

„Máme předposlední noc,“ zašeptal jí do vlasů mezi polibky.

„K něčemu jsem se rozhodl,“ obrátil se na ni, když se mu o hodnou chvíli později unaveně s blaženým povzdechnutím stulila do náručí.

„Jsi královna, takže to musíš vědět, jelikož to bude i tvá zodpovědnost. A budeš mi muset také něco slíbit.“

Obrátila se, aby mu viděla do očí.

„Rozhodl jsem se, že s vámi na Visegrád pošlu i Vlada Draculu. Nechci ho nechat v prázdném hradě, byť pod zámkem.“

„Co? Ty ho chceš..? Co s ním chceš…?“

„Ne a ne. Tak zní obě odpovědi, lásko. Nechci ho propustit do domácího vězení. A také ho nechci nechat natrvalo internovat na Visegrádě. Na to ses snad ptala, ne? A rovnou ti odpovím i na třetí otázku, i když ses na ni ještě nezeptala. Ano, to, že ho nepropustím do domácího vězení znamená, že bude v Šalamounově věži. Ale jen než se zas budete vracet zpátky do Budy. Zpátky pojede s vámi.

Tady v Budě skoro nikdo nezůstane a bude nejlepší, když bude tam ,kde je i celý dvůr.“

      ****************************************************************

Vlad zvedl hlavu a radostně se usmál. Dnes už ji nečekal. Přímo trestuhodně si zvykl na její pravidelnou společnost. Úsměv mu ovšem ve zlomku vteřiny zmrzl na rtech a žaludek se mu stáhl bleskovým návalem hrůzy a paniky, kterému nedokázal zabránit. Ve dveřích stál Matyáš.

Vlasy v zátylku se mu zježily. Celou dobu jeho uvěznění za ním král nebyl. Proč také? Jak šel měsíc za měsícem, začal pomalu a polehoučku doufat, že z tohohle víru události, který ho uvrhl až sem, nakonec přeci jen vyvázne živ. Když sem přišel, byl na konci. Bylo mu jedno, jestli ho umučí, popraví nebo nechají prostě úplně jednoduše zemřít vyčerpáním. Umíral. Tehdy vlastně stačilo pouze chvíli počkat. Jenže přežil. Přežil a teď ze všeho nejvíc zoufale toužil vydržet. Vydržet, dostat se ven a začít znovu. Třebas jen jako obyčejný měšťan. S ní.

Jak hluboce se mýlil. Vždyť co jiného mohla znamenat osobní návštěva krále. Popravčí meč. Bože přemilý, prosím ne. Teď ne! Zvykl jsem si znovu na myšlenku, že chci žít. Žít a jít dál, prohnalo se mu hlavou.

Už ji neuvidím, napadlo ho vzápětí. Nikdy jsem jí neřekl…

„Vidím, že se tu nemáš špatně,“ přerušil král zběsilý trysk jeho zoufalých myšlenek.

Vlad neřekl nic, jen ztěžka polknul. Ať už to proboha vysloví…

„Budeš ale muset tohle pohodlné hnízdečko opustit.“

Vlad zaťal prsty do dlaní, až mu skoro vytryskly slzy. Jen nedat na sobě cokoli znát. Přijmeš smrt jako muž. Žádný z Draculů nikdy neumíral s ohnutým hřbetem. Vždycky s hlavou vztyčenou a pohrdavým úsměvem.

„Dvůr se stěhuje na Visegrád. Pojedeš také.“

Vladovi se v tu chvíli zamotala hlava. Tak velké bylo ulehčení, které se mu prohnalo žilami.

„Moc se ale netěš, že by se tím pádem tvůj žalář zmírnil. Z této formy trestu nehodlám slevit. Do Visegrádu budeš eskortován v poutech, v kočáře. A na konci cesty tě čeká pěkná útulná cela v Šalamounově věži. Na podzim se pak vrátíš zpět spolu s dvorem do Budy.“

Vlad jen pokrčil rameny: „To je vše?“

Skoro by se málem rozesmál. Zůstane živ.

„Vše..,“ pronesl váhavě král. Jakoby čekal, že Vlad ještě něco dodá. Když se nedočkal, s nevěřícným vrtěním hlavou vyšel ven.

Měl bych mít strach, došlo Vladovi, když osaměl. O Šalamounově věži se vyprávěly přímo hrůzostrašné legendy i na jeho dvoře. Poslední zastavení. Kdo tam skončí, už nevyjde. Ale on tam přeci neskončí. Jen tam musí přežít do podzimu. Jakkoli to tam bude hrozné, zvládne to. Musí.

   ********************************************************************

Eliz vztekle zabouchla víko truhly. Nechtělo se jí. Vůbec nikam. Bude tam bez něho. Neuvidí ho celé léto a nebude moci dohlédnout, aby o něho bylo dobře postaráno.

Když se ozval zaškrábání na dveře, jen nevrle houkla:“ Dále.“

Nechtěla vidět nikoho. Ani Kateřinu, která byla vlastně prapůvodním původcem téhle katastrofy, ačkoli v tom byla zcela nevinně.

Naštěstí to nebyla královna, ale Štěpán. Usmíval se, což Eliz podráždilo ještě víc.

Donutila se spolknout uštěpačnou poznámku, ale tvářit se přívětivě, to už nedokázala.

„Ty se mi tedy tváříš,“ utrousil pobaveně Štěpán.

Eliz se zamračila ještě víc.

„Člověk jí nese dobré zprávy, a ona mne divže nevraždí očima.“

„Dobré zprávy?“

Copak jí asi tak mohou přinášet za dobré zprávy. Že by dvůr nakonec neodjel, to byl nesmysl a to by také byla ta jediná dobrá zpráva, kterou by jí kdokoli mohl přinést.

„Nebudu tě napínat, sestřičko, mám pro tebe několik důležitých novinek. Přijel jsem kvůli tobě, protože si myslím, že si to zasloužíš vědět. Už kvůli památce tvého otce.“

Eliz neklidně poposedla.

„Tak co?“

„Vůbec bych o něčem takovém v tomto hradě neměl mluvit, protože to, co vím, a hlavně to, že se to králi nechystám říci, by se v jeho očích rovnalo zradě,“ sdělil jí smrtelně vážně Štěpán. Hovořil tiše, skoro šeptal.

Och. Pak to tedy musely být opravdu veledůležité zprávy. Nahnula se blíž.

„Před pár týdny mě moje povinnosti zavedly do bran Sighişoary. V hostinci jsem se tam seznámil s dvojicí velmi zajímavých pánů. Jak se ukázalo, první z nich byl Draculovým švagrem a druhý bývalým kastelánem knížecího dvora. Oba jsou v Sighişoaře v exilu. Vladův švagr, pan Florescu dokonce s celou rodinou. A ani on, ani jeho společník, jmenuje se Cristian, rozhodně nejsou nečinní.“

„Chceš tím říct…?“

Eliz skoro nadskakovala zvědavostí.

„Ano, tím chci říct, že oba pánové intenzivně jednají hned na několika frontách. O něčem z toho Matyáš zřejmě ví, například o dopisech k papeži a do Benátek….,“

„S Benátčany se přeci Matyáš domluvil. Odtud pomoc nepřijde,“ skočila mu do řeči Eliz.

„To vím. Nicméně lidský názor je věc velmi proměnlivá. Za pár měsíců může být vše úplně jinak. Ale zpátky k tomu, o čem jsem mluvil. O intervencích k papeži a do Benátek Matyáš ví.

 O něčem ale jistě ne. Třeba o jednáních s moldavským a srbským vojvodou. Ani jeden z nich nevidí rád Matyáše v čele boje proti Osmanské hrozbě. Z prostého důvodu. Oni jsou na ráně. Oni vždy dostanou první úder. A potřebují do čela někoho, kdo netříští síly jinými půtkami na druhé straně Evropy a kdo na Osmany táhne vlastně jen z donucení.“

„Rádi by viděli zpátky Vlada.“

„Samozřejmě. Zatím ale nemají potřebné páky. Doufají, že Matyáš v nastávajícím tažení prohraje. Prohraje a znemožní se. Nebo ještě lépe, díky vlastní nezkušenosti se v bitvě nechá zabít. A papež povolá zpátky na světlo boží strašlivého Draculu, aby ochránil křesťanství v Evropě.“

„Nechci, aby Matyáš umřel,“ zavrtěla hlavou Eliz.

 „To ne, přes všechno, co provedl.“

„Ani já ne. Jinak se šlechta o trůn serve jako hejno hladových supů. A nejenom šlechta. Na uherskou korunu si brousí zuby i polský král. Tohle je jediná věc, ve které se s Vinţilou a Cristianem neshodneme. Oni si myslí, že bez Matyáše by Balkánu bylo líp. Já zastávám názor, že jediné, co je potřeba je to, aby Matyáš dospěl. A bude z něho skvělý král…,“

„A co když se mu to tažení povede?“

„Pak přijde na řadu pokus Matyáše zdiskreditovat jinak. Pořád je spousta politických možností. Jednoduše… oni nepřestanou, dokud Vlada nedostanou ven. Zastavit by je mohla jedině jeho smrt. Jenže to už si po všech těch dopisech papeži, římskému císaři i do Benátek nemůže Matyáš dovolit, vydat Draculu katu. Takže všechno je na dobré cestě.“

„Víš, že už jsem pomalu ztrácela naději? Je to těžké, když ji musíš dávat ještě někomu….“

Zarazila se.

„Někomu?“

Štěpán se zatvářil překvapeně. A vzápětí se zamračil.

„Ty se s ním snad vídáš?“

Eliz sklopila oči.

„U všech čertů..,“ zaklel jadrně.

„Doposud jsem myslel, že ti jde výhradně o spravedlnost. O to, aby se dokázalo, že tvůj otec měl čistý štít. O to, že budeš vědět, že rod Szilágyi má čisté svědomí a až přijde čas, Matyáš se ti bude muset omluvit. Ale o to už nejde, že?“

Hlas mu ztvrdnul.

„Jde, samozřejmě, že jde,“ vyhrkla rychle.

„Jenže už dávno ne jen o to,“ dodala vzápětí.

Štěpán na ni pár vteřin šokovaně hleděl a pak se chytil za hlavu.

„Ty moje neštěstí, ty ses do něho zamilovala….“

Eliz pokrčila rameny.

„Když se mi doneslo, jak jste s královnou zachránili knížete z královských kasemat, přišlo mi to svým způsobem zábavné. Skandální a pobuřující. Matyáš se prý mohl pominout. Ale místo toho jsi ztratila rozum ty.“

Teď se pro změnu zamračila Eliz.

„A co, copak se to neděje, co svět světem stojí? Copak tys nikdy nemiloval?“ vyštěkla vzdorovitě.

„Jistě. Ale nikdy jsem kvůli tomu neotřásal základy královské diplomacie. Eliz, hvězdičko, to nemůže dopadnout dobře. Tohle není příběh, který by měl šťastný konec.“

„Já to vím. Jenže se stalo.“

„Co s tím hodláš udělat?“

Uzoufané, bezradné pokrčení ramen.

„Nemám ponětí. Modlím se, aby mi Bůh ukázal nějakou cestu, nějaké řešení. A doufám, že se stane zázrak.“

„A on?“

Další pokrčení ramen.

„Mám pocit, že mu také nejsem lhostejná.“

„Máš pocit? Bože, Eliz, kdes nechala rozum. Nic ti nikdy neřekl, že?“

„Řekl, že jsem to jediné, co na světě má,“ zahuhlala vzdorně.

„Aby ne, když mu nosíš jídlo i oblečení.“

„Políbil mě. Zapřísahal mě, abych na něho nikdy nezapomněla. Byla s ním.“

„Nevěřím mu.“

„Já vlastně taky úplně ne. Ale..“

Štěpán vrhl na Eliz zničený pohled.

„Už s tím nic nenadělám. Prostě ho miluju.“

Štěpán si dlouze povzdychl.

„Hlavně neudělej nějakou kardinální hloupost, která by už nešla vzít zpět.“

„Lehko se řekne, těžko se činí,“ povzdechla si Eliz.

„Eliz..“

„Dobře, slibuju, budu se snažit chovat se rozumně.“

Štěpán vstal.

„Opatruj se sestřičko. Jdu si lehnout, než začne svítat a hrad se začne probouzet. Nestojíme přece o to, aby si někdo všiml, že jsem u Tebe v noci byl.“

Shýbl se k ní s rychlým polibkem na tvář a zmizel za dveřmi. Sfoukla svíci a s pocitem, že snad není ještě vše marné, se zachumlala do peřin.

         *************************************************************

Matyáš rázoval parkánem a potichu si pohvizdoval. Samozřejmě, do války se stále netěšil, představa tažení už pro něho ale nebyla zdaleka tak obtěžující jako předtím. Najednou měl pocit, že to zvládne. Do zimy to urovná a vrátí se domů. Do té doby možná bude zpátky i vídeňské poselstvo. A možná že i s uherskou korunou. Bylo by to krásné, kdyby věci šly takto dobře. A nakonec, proč by nemohly. Zlého se za poslední půlrok už stalo dost. Jediné, co se asi nepodaří uspokojivě vyřešit, je ta záležitost s Draculou. Ale i tohle se poněkud uklidnilo. Od skandálu, který s velkou parádou spáchala Eliz spolu s Katkou, už uplynulo několik měsíců a drby konečně začaly utichat. Na urozeného vězně se pomalu začínalo zapomínat. Jen ať to tak je. Matyáš zatím stejně nemohl dělat nic. Nemohl učinit žádné zásadní rozhodnutí, takže ticho a klid okolo tohoto problému bylo přesně to, co potřeboval. Jediné, co mu v tuto chvíli vážněji vrtalo hlavou, byla Vladova reakce na zprávu, že pojede na Visegrád.

O Šalamounově věži se vyprávěly legendy. Ponurá vlhká věž na dunajském břehu. Poslední zastavení. Místo, odkud není návratu. Královské vězení pro politické vězně. Jedno z nejhorších. Nebylo možné, aby nic z toho bývalý valašský kníže neslyšel. Musel si uvědomit, že na takovém místě nemůže přežít víc než pár let, pokud by tam už zůstal. A pravdou skutečně bylo, že právě to Matyáše napadlo hned, jak se rozhodl poslat dvůr i přes svou nepřítomnost do letního sídla. Nechat knížete i po návratu dvora s koncem léta už napořád na Visegrádu. Přes zimu. A pak už jen chvíli počkat. Někdo tak bystrý jako Vlad musel jistě kalkulovat a počítat i s touto možností. V tuto chvíli by měl viditelně propadnout rezignaci a  beznaději. Jenže on spíš vypadal, jako když z toho má radost. Mladý král nechápavě zakroutil hlavou. Jako kdyby věděl, že ho tam nenechám, pomyslel si. Že tahle lákavá myšlenka pro mě musí zůstat jen toužebnou myšlenkou, protože nevím, jestli se mi jeho život ještě nebude velmi hodit. Rozhodl se to pro tuto chvíli neřešit. Příliš se těšil za Katkou. Na její náruč, pro kterou měl příliš málo času. Na náruč, kterou si tak dlouho odpíral. Měla pravdu, jeho malá. Už nebyla dítě. Měl to vidět dřív.

Ačkoliv bylo už hodně po půlnoci, pod dveřmi Eliziny ložnice prosvítalo světlo. Zas nemůže spát. U srdce ho bodnul osten lítosti. Rychle ho zaplašil. Ne, může si za to sama. Tím svým bláznivým zaslepeným citem. Ať se pěkně vykoupe v problémech, které si sama zavařila.

Sama? Opravdu úplně sama? Ozval se potměšilý hlásek v jeho hlavě. To ty s jejím otcem jsi ji přece sám Draculovi dal. A že se ti pak valašský kníže nehodil do krámu, nechal jsi ho odklidit z cesty, a z ní udělal nevěstu zrádce. Divíš se, že si postavila hlavu? Je přeci z tvojí krve.

Matyáš vzdychl. Paličatost měli společnou. Jenže akt vzdoru přerostl v cosi, co nikdo nečekal. Ta bláznivá holka se do knížete zamilovala. Matyáš to sice ani ždibíčkem nechápal, ale stalo se. Byla jako posedlá, když ho odvedli dolů. Pláč a nenávistné pohledy byly naštěstí teď to jediné, co jí zbývalo. Co jiného také mohla dělat. Naštěstí.

Obrátil se na patě ke Katčiným pokojům, když tu zaslechl z Eliziny komnaty mužský hlas. Ona tam někoho má? Ve dvě ráno? Roztrhne ji vedví a pošle ji do kláštera, ať už je to kdokoli. To se brzy snaží zapomenout na miláčka svého srdce. Zarazil se, když poznal, komu hlas patří. Byl Štěpánův. Opatrně našlapujíc, přikradl se blíž. A naslouchal s rostoucí nevírou a vztekem. Té noci už ke Kateřině nedošel. Zato došel k rozhodnutí. Takovému, kterého se měl odvážit už na počátku. Vlad Dracula musí zemřít. Popravit ho sice nemůže, na to je situace na Balkáně příliš ožehavá, může se k němu ale přestat chovat tak vlídně jako dosud. K čertu s tím, jestli se mu jeho život někdy bude nebo nebude hodit. Nechá kobky Šalamounovy věže konat svou práci.

 A Štěpán? S tím si to také vyřídí. Když má takovou chuť motat se do ožehavých záležitostí, dá mu tedy příležitost si ožehavých záležitostí pořádně užít. Na tažení k jižní hranici bude třech příležitostí víc než dost. Ještě té noci vyhotovil příslušné rozkazy. A hned ráno je kompetentním osobám doručil. Osobně a jen jim. Nikomu jinému se o tomto svém novém plánu nezmínil ani slovem. Rozhodně ne Kateřině. Sice z toho jistě budou nějaké problémy, ale proboha, přece král nebude ustupovat vlastní ženě. Problém se vyřeší a bude alespoň od jedné věci klid. To pomyšlení ho uklidnilo. Rozhodl se správně. Štěpán ani Vlad už se do Budy živí nevrátí.

    *******************************************************************

Odjezd uherské zemské hotovosti byl událostí, které přišel přihlížet každý, kdo měl nohy. Matyáš se pro tuto příležitost nechal obléknout do zbrusu nové zářivé zbroje. Kateřina se až zajíkla překvapením, když ho viděla. Slušelo mu to. V oceli a s královskou korunou na tmavě rusých kudrnatých vlasech, které mu v ohnivých prstýncích spadaly přes uši, vypadal starší a mužnější než na svých jinošských devatenáct let. I přestože se nezdál nervózní, musel být. Ona tedy rozhodně byla. Oblékli ji do nákladného šatu s vyšívanými heraldickými motivy Hunyiadyiů i Poděbradů, který měla poprvé i naposledy na sobě v den, kdy slavnostně vjížděla do města jako jeho choť. Byl těžký a nepohodlný a Kateřina umírala hrůzou, že o neohebný krumplovaný lem sukně zakopne. Jako její první dáma tu byla i Eliz. Poněkud nevhodně a provokativně si oblékla oděv, který dostala darem k zásnubám od valašského knížete a hluboce vykrojený dekolt jí zdobily smaragdy, taktéž Draculův dar. Jako obvykle poslední dobou se temně zasmušile mračila. Matyáš naštěstí vypadal, nebo se tak alespoň tvářil, že si toho vůbec nevšiml. Zrovna poklekal před ostřihomským arcibiskupem a ve tváři měl poněkud nepřítomný výraz. Zjevně byl myslí někde úplně jinde, než tady na nádvoří budínského hradu. Jestli myslel na nadcházející vojnu nebo byl duší s poselstvem, jež bylo na cestě do Vídně, těžko říci. Pravděpodobnější ale bylo spíš to druhé.

Eliz kdesi za ní tiše zasykla a přerušila tak Kateřininy úvahy. Ach ano, jistě. Katka rychle poklekla vedle Matyáše. Dodržování dvorské etikety a učení se dvorským ceremoniím nikdy nebylo její oblíbenou činností. Ani Matyášovou ne. Jenže teď potřeboval demonstrovat před všemi svůj královský majestát a tak nebylo zbytí.

Rozezněly se zvony. Povstali. Na dláždění zaklapala kopyta Matyášova válečného hřebce. Poklekl, aby jí políbil ruku. Najednou se jí chtělo plakat. Tak prudce a nečekaně se kolem ní sevřela prázdnota jeho brzké nepřítomnosti. Pousmál se, ale jinak neudělal nic víc. Zvedl se a nasedl. Když otáčel koně, povzbudivě na ni mrkl. Zas byl na zlomek vteřiny Matýsek, její rozjívený jinošský druh. A pak zvážněl a místo něho tu byl opět uherský král. Nasměroval koně k bráně a pokynul rukou. Jeho garda se dala do pohybu. Pod klenbou zazvonil dusot koní. A byl pryč. Kateřina vzlykla. Drobná ruka, která jí nenápadně stiskla dlaň, byla Elizina.

“Na Visegrádě Ti bude líp,“ šeptla její přítelkyně. Ne jako mě, měla ovšem napsáno v očích, přestože se evidentně snažila, aby nebylo ani stínem poznat, jak moc se jí do letního sídla nechce.

Já na to úplně zapomněla, blesklo hlavou Kateřině. Říct jí, že on pojede s námi. Že ho s největší pravděpodobností bude dál moci vídat.

A tak se na Eliz skrz slzy usmála a řekla. „Mám pro Tebe pár novinek, které Ti udělají radost.“

  ********************************************************************

Eliz se zamračila a pobídla svou černou kobylku. Byl přenádherný letní den a ona by se nejraději rozcválala rozkvétajícími lukami. Jenže nemohla. Neslušelo se, aby první dáma uherské královny a dcera zemského správce lítala po polích jako nezvedený panošík. Kateřina na ni šibalsky mrkla. Věděla na co Eliz myslí a Eliz pochopila, co znamená její mrknutí. Taky bych se nejraději rozcválala pryč. Jen my, široká uherská krajina a vítr ve vlasech. Jen počkej na Visegrád, tam si užiješ koňského trysku do sytosti. Eliz se na královnu vděčně usmála. Usmála a vzápětí zesmutněla. Myslí jen na sebe. Měla by i teď být ráda, že sedí na koňském hřbetu a do vlasů jí svítí jarní slunce.  To on takové štěstí neměl, nemá a mít nebude. Otočila se dozadu a v průvodu barevném, dlouhatánském a širokém jako obrovský exotický had vyhledala pochmurný dřevěný kočár se zataženými závěsy. Tam, v šeru, s rukama i nohama v poutech, nikým neviděn, cestoval i Vlad, střežen přísnou družinou stráží. Matyášovy rozkazy byly zcela jasné a jednoznačné. Za celou cestu, s výjimkou nejnutnějších případů, nevyjde ven, nocovat bude stranou, a po příjezdu bude bez zbytečných  odkladů internován v Šalamounově věži. Nemohla na to přestat myslet od chvíle, kdy se to dověděla. Při té představě jí přebíhal mráz po zádech. Jak asi musí být jemu?

Když ji Kateřina přišla říci, že Matyáš rozhodl o tom, že Vlad pojede s nimi na Visegrád, v prvních pár vteřinách se radovala. Než si uvědomila, že Šalamounova věž rozhodně žádnou výhrou není, a že by možná bylo lépe, kdyby kníže zůstal v Budě, kde má alespoň sucho a trošku pohodlí.

Hned co dojedou, musí se za ním dostat. A samozřejmě se postarat, aby měl stejně přijatelné podmínky uvěznění jako v Budíně. Což bude nadlidský úkol, vzhledem k tomu, jak příšerná díra Šalamounova věž je. Ona ale udělá, co bude moci.

Znovu se otočila dozadu. Celý dvůr štěbětal a hučel, dámy si se smíchem vyprávěly, panoši se sem tam odpojovali od průvodu a proháněli své nepokojné koně po okolních lukách. Všichni byli šťastní. Jen ona ne. Všichni se těšili, jen ona ne. Stejně jako Matyáše ji totiž napadlo, co by se stalo, kdyby král nechal Vlada ve Visegrádu. Oni na podzim odjedou zpět do Budy a jemu věž do pár let sebere zdraví. Neodvratně. Pokud by pak i přesto někdy vyšel živ, pak jen jako troska, která už nikdy nepozvedne meč. Vztekle popohnala koně, aby zahnala slzy, které ji pálily v očích. Nejlépe by bývalo bylo, aby dvůr zůstal tam, kde byl. V Budě. Věděla, že to samozřejmě celé bylo kvůli tomu, že chtěl Matyáš potěšit Kateřinu. Neměla z toho radost, ale chránila se před svou přítelkyní dát cokoli najevo. Vždyť právě láska Matyáše k plavovlasé Katce zachránila Vladovi život a ji uchránila od trestu. Matyáš zkrátka nedokázal své ženě skoro nic odepřít.

Po odjezdu vídeňského poselstva a následně i královského vojska trvalo ještě několik dní, než byl dvůr připraven k odjezdu do letní rezidence. Ačkoli jindy měla Eliz pocit, že každý den je delší než týden, tentokrát to uteklo jako voda. Bylo to pár těch nejkratších dní, které doposud prožila. Smůla byla, že se ani jednou nestačila dostat za Vladem. „Její“ strážný zrovínka jako naschvál onemocněl a než se alespoň trochu uzdravil, byl už královnin průvod na cestě.  Byla nervózní z toho, že nemohla zkontrolovat, jak se mu daří a ještě nervóznější, jelikož zatím nevěděla, jak to zaonačí na Visegrádu. Povzdechla si. Snad přízeň královny opět zapracuje v náš prospěch. Kateřina se obrátila a sledujíce její pohled, povzbudivě se na ni usmála. Z nějakého důvodu to tentokrát Eliz náladu nevylepšilo. Ne, ani trochu.

       *****************************************************************

Ačkoli konečně alespoň na krátké chvilky viděl nebe a oblaka a ve tváři cítil letní vzduch a ve vlasech vítr, přesto mu cesta připadala příšerná. Dlouhá a nepříjemná. A potupná. Však sis na roli vězně měl čas beze zbytku zvyknout, pomyslel si jízlivě hned druhý den. Co je Ti tedy proti srsti?

Možná to, že po dlouhých dnech relativní samoty byli najednou všude okolo lidé. Většinu dne sice nikoho neviděl, skryt za tmavými závěsy v kočáře, stačily mu ale ty všechny pohledy v těch chvílích, kdy byl venku. Pohrdání, znechucení, špetka strachu, škodolibá radost. Někteří na něho nepokrytě koukali jako na nějaké exotické zvíře. Jako na tygra v kleci.

Kdepak tygr, posmíval se mu jeho vnitřní hlas. Opelichaný vlk, kterému zpřeráželi nohy a který už nikdy nestrhne kořist. Stejně tak jako ty už nikdy nesevřeš meč a nepoženeš se v čele vojska.

Také mu chyběla Eliz. Od odjezdu Matyáše za ním nebyla. Ani by nemohla, jejich strážný, který vždycky Eliz dovnitř pouštěl, se také už několik dní neukázal. Prý je nemocen, zabručel s neochotou jeho druh, se kterým se střídal, když se ho kníže zeptal.

Párkrát se pokoušel Eliz zahlédnout úzkou škvírou, kudy vnikalo mezi závěsy denní světlo, byl ale příliš daleko, příliš vzadu a tak neměl to štěstí.

Trvalo mučivě dlouho, než dojeli k Dunaji a i potom se každý den modlil, aby už se dostali alespoň na dohled a on si mohl oddechnout, že tohle brzy skončí. Jistě, pak tu byl ještě ten fakt, že na něho čeká Šalamounova věž. Slyšel toho o ní dost, aby se modlil spíš za to, aby cesta trvala co nejdéle. Zakázal si na to myslet, protože věděl, že se jí nijak nevyhne. Bude to muset přežít a přežil už leccos. Přesto ho zamrazilo, když se rozlehlo nad průvodem volání vojáků a když mezerou mezi ostěním okna kočáru a závěsem uviděl mezi stromy pod kopcem temnou siluetu. Z kočáru ovšem vystoupil s úsměvem a vztyčenou hlavou. Usmíval se i v okamžiku, kdy vcházel dovnitř, přestože to, co ho tam čekalo, předčilo jeho nejčernější vize.

Jistěže slyšel, jak to v Šalamounově věži vypadá. A jistěže si to v záchvatu snad sebetrýznění snad zoufalství zkusil do detailu představit. Přesto se mu ze skutečnosti roztřásly kolena. Něco jiného byla, byť sebehrozivější, představa, a něco jiného bylo, když tu teď opravdu byl. Bylo to horší, tisíckrát horší. Po vlhkých, čímsi slizkým potažených, schodech vystoupali do patra. Stejně tak ale mohli sestoupit do hlubiny pekel. Temnotou zívající zamřížovaná díra, uvnitř které komíhající se plamínek kahanu odkryl hromádku slámy v rohu, vlhké, plesnivinou prokvetlé zdi a ode zdi visící okovy. S řetězy podstatně kratšími než na těch co mu na ruce dali v Budě, už od prvního pohledu těžší…a dvoje. Nebudeš na tom líp, než tví věžňové, napadlo ho v záchvatu odporu, který nedokázal zcela potlačit. Do zimy to vydržíš, však je to jen pár měsíců, opakoval si jako modlitbu nebo zaklínání, když skláněl hlavu v nízkých dveřích. Do zimy to vydržíš, nejsi přeci baba. Přesto se otřásl, když ucítil na zápěstí chlad vlhkého, těžkého železa. A pak vešel muž s rozžhaveným hřebem v kovářských kleštích, v druhé ruce držel palici. Vymrštil se prudce dopředu, jakkoli věděl ,že je to marné. Bylo to automatické. Instinkt. Pud sebezáchovy. Jeho tělo reagovalo za něj, v tom zlomku vteřiny, kdy mu došlo, že tohle nebude jen na pár měsíců. Že se do Budy už nevrátí. Že tohle místo se pro něj tímto okamžikem stává jeho poslední zastávkou. Nesčetněkrát byl u toho, kdy vězně, kterým už nebylo souzeno nikdy vyjít z katakomb knížecího dvorce, zakovávali do želez. Kdy zámky pout pečetili žhavými hřeby.

Strhli ho zpátky. Odkudsi přilétla rána, po které se mu zamotala hlava a na pár vteřin ztratil vědomí. Bezvládně se sesul na podlahu. Vlna hrůzy, která jím vzápětí prošlehla jako plamen, ho zcela ohromila. Vnímal všechno jak zdálky, jako v mlze, nebo přes závoj. Trhnul sebou, když se na zlomeček chvíle žhavý konec hřebu dotkl jeho zápěstí.

Nechci…Bože můj, nechci…zařval v duchu, když se druhý pár okovů sevřel okolo kotníků. Měl pocit, že to muselo trvat věčnost, než do celé dokončili a zavřely se za nimi dveře. Naštěstí tu nebyla úplná tma, to by možná v tomto rozpoložení, v kterém byl, vbrzku zešílel. V chodbě za mříží byla v držáku zasazená velká pochodeň, která tu hořela pořád, dnem i nocí, jak měl později zjistit, a do cely vrhala kradmé záblesky načervenalého světla. Složil se na slámu. Řetězy byly tak tak dlouhé, aby se vůbec mohl natáhnout. Okovy nepříjemně přiléhaly k zápěstí a kotníkům a skutečně byly citelně těžší, než ty, které ho donutili nosit v Budě. Za pár týdnů si pod nimi sedře kůži do krvava. Byla to poctivá kovářská práce, taková, jakou nechával objednávat pro svá vězení. Vždycky dbal na to, aby jiné v jeho žalářích nebyly. Těžké a těsné, takové, které vězňům způsobovaly co největší nepohodlí a bolest. Teď si tedy vyzkouší na vlastní kůži, jaké to je, když pouta otvírají rány na živé maso. Skrčil se do klubíčka a roztřásl se. Tohle byl opravdu konec.