Graenino útočiště

Maramureş vstává do parného letního dne, stejně horkého jako byl ten předchozí, a tak se nám z příjemně chladivého apartmánu vůbec nechce. Je až k jedenácté, když konečně opouštíme tenhle romantický kout.

Míříme rozpálenou krajinou do pohoří Rodna, kde průsmykem překročíme hory i starou zemskou hranici do Moldávie. Po cestě stavíme ještě u několika zajímavostí, které nám naše cesta sama přistrčí do cesty. U kostelíka ve vsi hned za Saliştea de Sus stojí skupinka, která zjevně vyšla po skončené nedělní mši. Když vyskáčeme z auta a začneme fotit, babička stojící hned na kraji skupinky na nás chvilinku hledí a už si to přes silnici rázuje k nám. A tak zas odpovídám na obligátní otázky odkud jsme, kolik nám je, jestli jsme sourozenci, jak se nám tu líbí, kam jedem a kde už jsme byli.

„Právě jdeme ze mše,“ sdělí mi pyšně stařenka a pak ukáže na můj křížek na krku: „Tys taky křesťanka, děvenko?“

„Luteránka,“ odpovídám. Ve skutečnosti se členem jakékoli konfesní církve být necítím, prostě jenom věřím, to bych ale stařence těžko vysvětlovala. Stejně jako to, že podle genetické paměti mých předků mám nejblíž k husitství. Alespoň tak se to tedy v naší rodině traduje.

Odpověď babičku zjevně uspokojila, protože potěšeně pokyvuje. Chválím kostrbatě jejich kostelík i ves, což stařenku potěší ještě víc.

Když se po další chvíli zmateného dialogu loučíme, udělá mi babička na čele křížek a žehná mi, jako bych snad byla její vlastní vnouče. „Dávej na sebe pozor, děvenko. Ať Pánbůh bdí nad Tvými kroky,“ drží moji ruku ve své, vrásčité a opálené, ztvrdlé léty dřiny.

„Pánbůh vás provázej, všechny tři,“ mává nám, když odjíždíme.

V místech, kde maramureşská vrchovina přechází pozvolna do rodneiského předhůří stavíme ještě na chvíli v klášteře v Moisei. Poslední pozdrav Maramureşe, monastýr na konci cesty těsně pod svahy hor. Libor by se nejraději rozběhnul někam nahoru do kopců, nemáme ale dostatek času. Přes průsmyk Prislop, kde není nic jiného než pár dřevěných budek a všemi zapomenutý maličký klášter, překonáváme naše první větší hory. Silnice je tu rozbitá, jak když tudy prošla válečná fronta a tak když po příliš dlouhém obědě na skryté loučce u malé říčky chceme spěchat, moc nám to nejde. K dovršení všeho nám za jednou ze zatáček cestu přehradí stádo krav.

„Co máám děláát,“ trochu zpanikaří Verča.

„Zpomal, ony se uhnou. Neboj. Auta tu takhle přeci potkávají každý den,“ chlácholím ji.

A je to pravda, stračeny se nám spořádaně a vychovaně uhýbají ke krajnici, daleko vychovanější než spousta českých cyklistů.

„Fakt vytrénované,“ chválí je Verča, když je míjíme. Během dovolené takhle stádo pak potkáváme ještě několikrát, už je ale považujeme za naprostou samozřejmost.

Konečně narážíme na hlavní silnici, která je nejenom bez děr, ale k tomu dvouproudá a tak konečně můžeme zrychlit.

I přesto už se slunce pomalu sklání k večeru, když dojíždíme k prvnímu cíli, malovanému klášteru Moldoviţa. Jak vzápětí zjišťuju, pozdní příchod je nám daleko spíš k užitku než k zlosti. Je tu už jen pár lidí, davy turistů jsou dávno pryč a ani po nás nikdo nechce žádné vstupné. Klášterní areál je zalitý podvečerním slunkem, v keřích růží bzučí včely, vzduch voní. Úplně jasně fyzicky cítím, jak mi hlava těžkne a končetiny vláční. Zhluboka vydechnu. Stres, únava, zlost i všechno špatné ze mě padá jak příliš těžký kabát. Je tu takový klid. Okolo mě projde skupinka mnišek. Něco si vypráví a nahlas se smějí. Napadá mě, o kolik jsou asi šťastnější než my, uspěchaní, věčně nešťastní, toužící po klidu, který si ale neumíme dopřát.

Dokázala bych tu žít?

Fresky na vnějších zdech překonaly všechna má očekávání. Jsou nádherně zachovalé, i když vím, že je to hlavně zásluha restaurátorů a faktu, že jsou bukovinské kláštery zapsané v Unescu. Místní mnišky si tu vyrábějí a také prodávají med, javorové šťávy a sirupy, nakonec si ale kupuju jen křížek a pár pohlednic a jedem dál. Usmysleli jsme si, že stihneme dnes ještě monastýr v Suceviţi.

Jestliže mě Moldoviţa překvapila, pak mě Suceviţa ohromí. Monumentální hradby pod klínem kopců, kde se na loukách pasou koně, vypadají jako z pohádky. Suceviţský klášter je evidentně bohatší, rozsáhlejší a mnohem lépe opevněný než jeho menší bráška v Moldoviţi. Ačkoli je už celkem pozdní hodina, už k sedmé večerní, před branami je dav lidí. Koná se tu totiž zrovna svatba. Opatrně se prosmýkneme mezi klábosícími hloučky svatebčanů dovnitř. Ani teď po nás nikdo nechce žádné vstupné. Klášterní dvůr je neuvěřitelně rozlehlý, stejně jako v Moldoviţi plný kvetoucích růží. Co je ale nejdůležitější ze všeho, téměř úplně prázdný. Pestře malovaný kostel s freskami, které vypadají, jako kdyby je namalovali před pár dny a ne před staletími, září jako drahokam, obtékaný dlouhými paprsky zapadajícího slunce, zatímco pod hradbami mezi růžovými keři se už pomalu ukládá vlahý, trávou a létem voňavý stín. Jsme tu jen my a pár posledních zbloudilých turistů. Prohlížíme malé muzeum s výstavou ikon a starých manuskriptů a hodnou chvíli se bavíme u interaktivní dotykové tabule, která nám o klášteře vyzradí první poslední.

Zatímco Verča s Liborem ještě obhlížejí areál, sedám si na lavičku mezi růže a sleduju, jak nad Suceviţou pomalu zapadá slunce. Po stěnách kostela se pomalu od základů vzhůru plazí večerní šero, nad stále ještě sluncem ozářenou střechou s výskáním krouží v divokých spirálách hrající si rorýsi a vlaštovky a podvečerním tichem se odkudsi nese rytmické dřevěné poklepávání, kterým sestřičky svolávají k chválám. A pak se ozve pomalý a táhlý nápěv modlitby. Klesá a stoupá, v pradávném, staletím nezměněném rytmu, tak samozřejmý jako tlukot srdce. A rorýsi stále křičí a jásají odkudsi z modrého nebe.

Boží přítomnost tu odevšad vane přímo hmatatelně. Složím ruce do klína a ponořím se do té náruče vlídnosti a klidu jako do teplé, příjemné lázně. Ano, dovedla bych tu žít, uvědomím si s trochou údivu. Dovedla, kdyby na to přišlo…

Úplně sebou trhnu, když vedle mě usedne Verča.

„Budeme muset jít…nebo nenajdeme místo na táboření včas,“ říká.

Ač nerada, musím souhlasit, přestože tady se tak krásně ulétalo z reality pryč. Vždyť jen pramálo toho tu v tento okamžik bylo jinak, než když se tenhle klášter ještě skvěl novotou.

Chtě nechtě se tedy zvedneme k odchodu. Stejně je zdá se příliš pozdě, abychom stihli najít dobré tábořiště ještě za světla. Nu, uvidíme.

„Bylo by skvělé mít tam připravené dřevo na oheň,“ vymýšlím si v autě, sotva nastartujeme, jak mě včerejší zážitek s klíčemi namlsal.

„Tak dřevo na oheň? To už přeci nemůžeš myslet vážně,“ kroutí hlavou Verča. „To tam rozhodně nebude. Ostatně to včera byla taky souhra náhod. A ke všemu, ty už si vymýšlíš oheň a přitom vlastně ještě nevíme, kde hlavu složíme.“

Krčím rameny a myslím si své.

Protože jsem trvala na čisté vodě k umytí, hledáme údolí s potokem. A opravdu jedno nacházíme. Jedeme po panelové cestě kamsi mezi louky. GPS se definitivně ztratila a tvrdí nám, že jsme v polích. Což taky konečně jsme.

„Trochu jak v hororu, ne? Jsme v krajině, kterou nezná mapa, uprostřed luk a polí, nikde nikdo….,“ nadhodím, ale jsem okamžitě umlčena.

Nakonec zahýbáme na pozvolna stoupající louku u potoka. Vzadu ve svahu ji střídá les a v klínu pod lesem je stavení. Opuštěné. Naštěstí kus od nás je zaparkovaná rumunská rodinka. Vypadá to, že tu v noci nebudeme sami. Verču i mně to trochu uklidní. Nemám z tohohle místa až tak dobrý pocit. Je to příliš otevřený prostor, ke kempování mám vždycky raději uzavřenější údolí a menší skryté místo. Tady nás může vidět kdokoli.

Když ale padne soumrak, rumunská rodinka nám dělá čáru přes rozpočet. Balí si gril, karimatky, naskáčou do auta a odjíždějí. Na obrovské louce zůstáváme sami. Jak padá tma, opuštěné stavení začíná vypadat skutečně poněkud strašidelně.

„Hele, fakt jak z hororu…a v tom baráku nahoře žijou lidožraví zombíci nebo kanibalská rodina,“ otravuju opět a tentokrát jsem umlčena ještě razantněji než předtím. Když svorně zjistíme, že tu ani jeden z nás nemá signál, je mi okamžitě definitivně zakázáno vypustit z pusy cokoli strašidelného.

Libor si rozsvítí čelovku a jde hledat do šeřícího se lesa dříví. Když se vrátí, s trochou námahy si zapálíme malý ohníček a Libor ještě dělá krátký průzkum okolí. Vrací se za chvilenku a náruč má plnou dříví. Koutkem oka zachytím Verčin pohled. Nevěřícný údiv.

„Copak to máš?“ otážu se nevinně, ale cítím, jak mi koutky začínají cukat. Tuším totiž, jaká bude odpověď.

„No, bylo to tam připravené na hromádce,“ odvětí Libor. Rozesměju se.

„Že bych si přála třeba slona?“ nadhodím.

„Prosím tě ne. Úplně ho v duchu vidím, jak nám ráno šlape po stanu,“ kárá mě jen zpola z legrace Verča.

Rozsvítím petrolejku, kterou s sebou vezu, abychom si měli čím stylově posvítit na Poienari, vytáhneme dobroty a večer při jídle, pití a povídání rychle ubíhá. Je až k jedné ranní, když se konečně rozcházíme spát.