Graenino útočiště

Auto necháváme zaparkované před penzionem a ke knížecímu dvoru vyrážíme pěšky. Snažím se vzít Curteu na milost, ale opravdu v té současné podobě chuděrka mnoho krásy nepobrala. Rozvaliny knížecího dvora tentokrát prohlédneme jen zběžně. Já už tady byla a Verču starý a jen málo dochovaný areál až tolik nezaujal.

Po cestě zpátky sháníme supermarket, abychom si nakoupili suroviny pro piknik pod Poienari. Nakonec k vínu a klobásám přidáváme ještě velký zelený meloun od usměvavého zelináře.

Za volant usedá Verča a já si konečně prosadím muziku podle svého gusta, muziku, která se přesně hodí pro tuhle část cesty a do přehrávače celá šťastná strkám cd s kompletní diskografií kapely Corvus Corax.

Okolo se rozprostírá zelené a vlídné Fagarašské podhůří a já si spokojeně pobrukuju jakousi středověkou odrhovačku, která právě zní z přehrávače.

„Och..,“ vydechne najednou vedle mě Verča. „Už ho vidím!“

„Co?“ proloupnu oko z blaženého poklidu.

„Poienari. Tam, daleko vepředu,“ píchne Verča prst do předního skla. Zadívám se na obzor tím směrem. Jako světýlko mi tam na okamžik blýsknou cihlové zdi a hned vzápětí je přikryje zelený polštář lesnatého kopce. Všimla si ho daleko dřív, než já, když jsem tu byla poprvé, uvědomím si s překvapením. I když, proč mě vlastně v Rumunsku pořád ještě něco překvapuje?

Ještě pár zatáček podél řeky a jsme tu. Sjíždíme po štěrkové cestě k Argeş. Vystoupím, vyvrátím hlavu k nebi a zhluboka se nadýchnu zdejšího voňavého horského vzduchu. Teď tedy uvidíme, jestli půjde kamera a mříž nějak obejít. Vydáváme se na „průzkumnou výpravu“ nahoru. Hodný kus cesty nás provází chundelatý pes. Přemýšlím, jestli to je nebo není dobré znamení. Asi není. Mříž nahoře před budkou je bytelná a kamera na kastelánském domečku snímá nejen ji, ale i její okolí, takže i když ji obejdeme, pozorné elektronické oko nás zachytí. A jinudy to sem nejde, všude okolo jsou skály a srázy tak akorát pro zlomení vazu. Srdce mi spadne až někam do žaludku. Tohle asi nepůjde. Verča se po mně podívá smutným, uzoufaným pohledem. Myslí si evidentně to samé. Vylezeme poslední schody k hradu.

Poienari je opět zlaté a rozzářené, konejšivé a pohostinné. Milovaný kout, který tě zakleje během pár okamžiků do blaženého pocitu domáckého klidu. Courám se hradem pomalu sem a tam, sama jen s vlastními myšlenkami. Je mi hořko u srdce, že proto, aby tu člověk mohl složit hlavu, musel by se sem přes mříž a pozorné oko kamery prokrást jako prachsprostý zloděj. Mám pocit, jakoby mi sebrali klíče od vlastního domova a nechali mě stát před zavřenými vraty. Uděláme to? Budeme to celé riskovat? Zatím nevím a nechce se mi na to teď myslet.

Sedám si do stínu pod klenutím portálu věže. Opřu se o chladný kámen zdi a zavřu oči. Vzpomínám na tu vichrnou hvězdnatou noc loni, na to, co jsem tu zažila. Za svítání jsem tehdy slíbila, že se vrátím a znovu tu ulehnu ke spánku. Jenže teď je všechno jinak…všemu je konec. Je mi to tak líto. Za sebe, ale i za Verču, která o nocleh tady také hodně stála. Byla bych jí s úsměvem přenechala místo v portálu, pokud by si to přála a měla k tomu odvahu, složit právě tady hlavu. Je tu poprvé a stejně jako já kdysi, i ona dobře ví, za kým sem vážila tu dlouhou cestu. Smutek se v nitru sevře tak, až to zabolí.

Jsem tu už potřetí a od zvědavosti a nevíry jsem za tu dobu posunula k jistotě. Dávno vím, že jsou pravdou všechny ty legendy o neklidné duši hradního pána, který dodnes drží pevnou ochrannou ruku nad svým milovaným domovem, kam vejít a setrvat mohou jen málokteří. Vím, a chci ho znovu „potkat“.

Copak je tohle definitivně konec? Neuslyším už vrzání podlahy a špatně namazaných prastarých veřejí, které už tu dávno nejsou? Měkké kroky, cinkání ostruh, skřípění kamínků pod podrážkou středověkých škorní? Copak tohle už opravdu nikdy nezažiju? Vzdor horkému odpoledni mě rozrazí zima.

Přijdeš? napadá mě náhle opovážlivé přání. Dolů, k nám k řece, až nad lesy zavane půlnoční vítr….Přijdeš, pokud se nám nepodaří přijít sem nahoru za Tebou? Tok mých myšlenek vyruší lehké kroky. Po ochozu přichází Verča.

„Medituješ?“ potřese hlavou.

„Hm…“, zamumlám. Vyskočím na nohy a opráším si sukni. „Nechám tě tady chvíli,“ přepouštím jí místo ve vchodu věže, aby tak také mohla být chvíli sama se svými myšlenkami.

Za chvíli přichází zpět, na hlavní „nádvoří“. Sedá si v hlásce a nevypadá, že by odtud pospíchala. Hrad ji obetkal stejným kouzlem jako mě před lety. Kouzlem, které zastavuje čas. A tak, aniž bychom si to uvědomili, nahoře na hradě strávíme nakonec víc než tři hodiny.

Protože se ale chceme ještě vykoupat v Argeş a taky uspořádat malou hostinu, která se původně měla odehrát za soumraku tady nahoře, pomalu a veskrze neradi rozhodujeme, že už je čas obrátit se dolů. V přední baště se shýbnu, abych si odtud jako vždy přinesla drobný, omletý zlomek cihly. Do očí mě ale náhle udeří povědomý tvar.

„A pak že nerostou…“ zamumlám si oblíbenou okřídlenou hlášku a mám chuť hopsat nadšením. Právě jsem totiž na Poienari nalezla svůj první středověký střep. Přidřepnu níž a za chvíli mám druhý a třetí.

„Co vyvádíš?“ ptá se Verča. Jen k ní natáhnu ruku a rozevřu dlaň. Zasvítí jí oči a už dřepí vedle mě.

„Co to vyvádíte?“ nechápe Libor.

„Archeologický sběr…“ odvětím.

„No prostě hledáme střepy…“ dovysvětlím, když vidím přetrvávající nepochopení. Libor se přidává, i když mám pocit, že archeologie u něho právě definitivně dostala nálepku nanejvýš obskurní pavědy.

Co takhle okraj? Co ty na to? To by teprve bylo něco…,“ pomyslím si rozverně a skoro v prachu čenichám jako ohař. A pak ho uvidím. Jednoduchý, rovně odříznutý, téměř nezdobený, ale okraj. Jednoznačně miska. Na polévku nebo něco podobného. Miska, která mohla patřit komukoli….Sevřu střep jako poklad. Kdyby mi ho chtěl někdo sebrat, tak se o něj snad i porvu.

„Co máš?“ kýve na mně Verča. Ukážu jí svůj úlovek.

„Och…vydechne. „Ty máš ale kliku..“

Stejně jako já ví, že z misky se mohlo i pít a stejně jako mě i ji napadlo, čí rty se jí kdysi mohly dotknout.

Okoloprocházející turisté nás stíhají velmi nedůvěřivými pohledy, div že si neťukají na čelo. Pcha, to nikdy neviděli archeology? pomyslím si a sbírám dál. Improvizované pracovní okénko ukončujeme až ve chvíli, kdy máme s Verčou obě střepů plné dlaně. Slunce pomalu klesá k zeleným kopcům a my scházíme dolů.

Na zbrusu novém kempinkovém stole se sedačkami, které se tu zřejmě letos nově vylíhly, aby měli výletníci kde si pohodlně u odpoledního grilování posedět, rozkládáme lahůdky, které jsme nakoupili dopoledne v Curtea de Argeş. Neuvěřitelně slaďoučký meloun, domácí klobásky, čerstvý chleba, rudé víno. Piknik může začít. Je tu jako vždy překrásně. Slunce tady v údolí Argeş čaruje obzvláště mocně a spolu s řekou, jejím šumivým zpěvem, a větrem ve větvích stromů činí z tohohle koutu světa kousíček ráje na zemi. Celé to kouzlo ovšem výrazně porušují naši sousedi, rumunská rodinka se dvěma dětmi a puštěným kazeťákem. Utábořili jsme se moc blízko, hudruju. Sice nemám páru, jestli se vůbec v noci bude něco neobvyklého dít, ale kdyby ano, tak jim se to asi moc zamlouvat nebude. A taky budou muzikou a povídáním rušit i oni nás. Jenže nemůžu dělat nic. Dál proti proudu se válejí nějaké barely a je tam plno kamení a málo trávy. Prostě to tam není tak příjemné jako tady. Sice jsem se původně chystala ukecat zbytek k tomu, abychom zajeli až za zatáčku, pak jsem ale zjistila, že za ohybem, pod lesní strání, je utábořený celý skautský tábor na čundru. Plno halasu a smíchu, zpěv, nad stromy stoupá dým hned z několika ohňů, mezi kmínky bříz si rozverní táborníci suší ručníky a plavky. Zklamaně se plížím zpátky na původní tábořiště. Nebylo, není a nebude kam utéct, stáhnout se do ticha a klidu, kde by člověk mohl zůstat alespoň chvilku jen sám se svými myšlenkami. Kousek od našich nejbližších sousedů jsou totiž ještě jedni a o kus dál po proudu ještě další. Pochutnávám si na melounu, pokukuju okolo a náladu mám skutečně pod psa. Je to tu dneska jak v nějakém kempu. Jak ráda bych zavřela oči, ponořila se do zvuků vody a větru, zhluboka se nadýchla a nechala si po zádech přeběhnout to povědomé ledové a temné zatrnutí. Pohlazení té prazvláštní energie jako předzvěst toho, co přijde, až se nad údolím rozklene jasná horská noc. Jenže to skoro nejde. A kdoví, jestli vůbec něco večer zažijeme. Do tohohle „Václaváku“, co tu teď je, se hradnímu pánovi sotva bude chtít.

Copak mi dneska nebude dopřáno vůbec ale vůbec nic? Ani střípeček toho, co jsem tu zažila minule?

Musím pryč. Pryč od všech. Alespoň na chvilku. Vykasám si dlouhou sukni, okraj strčím za pás a skočím do řeky. Je ledová, ale konečně jsem tu alespoň trochu sama. Zas je alespoň na chvilku jen vítr, slunce, voda a hrad vysoko a daleko nad mou hlavou.

Asi se vykoupám, uvažuju nahlas, když si o chvíli později dopřávám další porci melounu. Zbylí dva spolupoutníci se na mně koukají poněkud skepticky. Oba si už do Argeş sáhli a tak dobře ví, jak moc je ledová a to, že bych tam hupsla celá, mi nevěří ani za mák. I když okolo nich posléze projdu v plavkách, tváří se stále nevěřícně.

„Takže vážení, já to opravdu myslím vážně,“ zahalekám na ně, když vstupuju do řeky. Stále se tváří nevěřícně. Aha, oni myslí, že se neponořím. No, tak se koukejte. Sklouznu podél velkého kamenu uprostřed řečiště, kde je proud silnější a vymlel hlubší tůň. Sice mám pocit, že se mi zastavilo srdce v těle, ale tak úplně hrozné a nepříjemné to taky není.

„Tak kdo půjde za mnou?“ zavýsknu. Na zlomek vteřiny mám intenzivní pocit, že za mnou někdo stojí, když ale v příštím okamžiku vyskočím a rozhodím mokré vlasy po zádech, je to pryč. Vylezu na velký balvan jako stvořený pro posezení, abych se osušila tím nepříjemnějším způsobem, paprsky slunce. Zbytek výpravy se rozhodl nenechat se zahanbit a tak se trousí do auta pro plavky.

„Neříkalas, že to není tak strašný?,“ vyjekne Verča, když vkročí do proudu.

„Ale ono jé,“ haleká, jakmile se ponoří do rychlých vln, v tom stěžování ale jasně probleskuje smích. Abych ji v tom nenechala samotnou, hupnu do ledové vody za ní. „Ale není, není…, oponuju jí.  „V tom horku je to nakonec docela dobrý…“

Znovu se vyšplhám na kámen a zvednu tvář k nebi. Sluníčko hřeje a voda voní, tak zvláštně křišťálově…Znovu mám na zlomek vteřiny pocit, že za mnou někdo stojí, nepříjemné, jak to bývá, když se vám někdo kouká do zad, to ale rozhodně není. Naopak.

V plavkách u vody nakonec vydržíme až do chvíle, kdy do údolí přestane svítit slunko. Během pár minut se docela citelně ochladí, a tak se rychle soukáme do dlouhých kalhot a teplejších trik a jdeme sbírat dříví na ohníček.

Dolů k nám sjíždí auto. Naštěstí to není další kempující, ale výběrčí „kempovného“. Tak trochu kysele se s ním dáváme do řeči. Snažím se nedat najevo, jak moc se mi nelíbí tak razantně pokračující komercializace tohohle údolí. Diví se, když mu předestíráme trasu naší dovolené, a že už jsme tu skoro dva týdny.

„To se vám tu musí ale hodně, hodně líbit,“ směje se. Souhlasně kývám, ale v duchu si myslím cosi o tom, že by se nám tu líbilo víc, kdyby některé věci zůstaly postaru. Tentokrát mávám na rozloučenou opravdu jen ze slušnosti, protože bych milého správce tohohle improvizovaného kempu i se všemi kempujícími nejraději vystřelila až někam na Mars. Mému utrpení ale ještě dnes nemá být zdaleka konec. Mou trudnou náladu vyruší zvuk pneumatik na kamení. Zvednu hlavu a nálada, která už je pod bodem mrazu padá až někam k sibiřským hodnotám.

S nevolí sleduju, jak prudkou cestou od silnice sjíždí další auto. Ještě přijede někdo a budu si tu připadat jak na rekreaci na Mácháči. Nejraději bych se teleportovala pryč.

Opékáme si domácí klobásky koupené v Curtee, popíjíme víno. Do argeşského údolí pomalu vplouvá večer. Blíží se čas, kdy se budeme muset rozhodnout. Jenže já pořád nevím. Nevím. Potřebovala bych poradit. Verča sedí u ohníčku, bezmyšlenkovitě šťourá klacíkem ve žhavých uhlících, v očích upřených nahoru k hradním zdem má zvláštní, vzdálený výraz. Snad mě ani nevnímá, ztracená hluboko ve vlastních pocitech. Snad stejně jako já čeká odpověď na tu samou otázku. Máme jít nahoru?

Také se zahledím nahoru k pobořeným hradbám. Potřebuju odpověď, Milosti.

Měli bychom zůstat dole! Napadá mě vzápětí, tak ostře, jasně a jednoznačně, jakoby mi to někdo houknul přímo do ucha. Měli bychom zůstat dole…..nebo jít bez Libora. Jen my dvě. Ty, které ví, za kým se nahoru vydávají. Pokud půjde i Libor, nebude to dobré.

Zježí se mi vlasy v zátylku. Zůstaňte dole…A žádné trápení. Já přijdu…

Oklepu se, jak mi po páteři přeběhne elektrizující zatrnutí. A najednou je všechno křišťálově jasné. Ačkoliv jsem ještě odpoledne nemožnost přespání nahoře na hradě vnímala jako nespravedlnost, jako bolavou čerstvou ránu, v tuto chvíli nic z toho necítím. Jediné, co v tento okamžik vnímám, je vyrovnanost, klid a pocit bezpečí. A naprosto jasná jistota, že takto, jak to je, je to celé v tomto okamžiku v pořádku a správné.

Zůstáváme dole…

Teď jen jak to vysvětlím Verče. Jak lze rozumně a racionálně někomu vysvětlit, že nahoru se nepůjde, protože…proč vlastně? Protože mě to napadlo? Protože mám iracionální, byť velmi jasný a intenzivní pocit, že to tak má být, že je to přání té neklidné duše tam nahoře? Co když Verča bude chtít jít? Zariskuju a půjdeme?

Večer mezitím přešel v chladivý, modravý soumrak. Za jiných okolností by právě teď nastal čas. Čas jít.

„Tak co?“ nadhodím opatrně. Verča se na mně podívá, zavrtí hlavou a odpoví velmi překvapivě: „Nepůjdeme.“

„Vždyť jsi o to tolik stála,“ vyhrknu bez rozmýšlení. „To tě to nemrzí?“

Verča znovu pokrčí rameny a pak se tak divně zatváří.

„Víš, já ti to neumím vysvětlit, ale tak nějak mám pocit, že tam nemáme chodit. Jakoby mi to někdo našeptal do ucha. A ani mě to nemrzí. Prostě takhle, jak to je, je to správně. Alespoň pro dnešek.“

Teď je na mně, abych se divila. Vida, zjevně dostala tu samou odpověď, co já. A tak kývnu. „Já vím…,“

„A ještě něco…“ pokračuje ovšem Verča vzápětí. „Kdybychom tu byly jen my dvě, nahoru bychom šly. To Libora vzít s sebou nemůžeme.“

„Hm…budeš se divit, když ti řeknu, že i tohle vím?“ zamumlám, vyvedená z míry čím dál víc. Když to předestřeme Liborovi, rozčiluje se, že nemáme ani za nehet odvahy. Nevyvracíme mu to, protože ani jedna z nás by mu nedokázala vysvětlit, proč doopravdy nahoru nejdeme.

Přihodíme na oheň a otevřeme další lahev vína

Pak houstnoucí šero proříznou světla dalšího auta najíždějícího na prašnou cestu k řece. Mám chuť začít ječet. Copak tohle dneska neskončí? Copak tu budeme sevření davy jak někde na Balatonu? Co zbyde z magie tiché karpatské noci? Z její symfonie větru v korunách a cinkotu vody na kamenitém dně? Nic, vůbec nic…

Pak věci ale naštěstí, jak mávnutím proutku, naberou dobrý obrat. Auto nás uctivě objede širokým obloukem a zaparkuje až daleko před námi, skoro naproti penzionu. A naši sousedi, hned jak soumrak začne přecházet v tmu, zadupávají oheň a zavírají se ve stanu. Ti vedle jejich příkladu následují jen o pár minut později. Ani vevnitř nesvítí. Prostě zalezou, zhasnou a tváří se, jakoby tu nebyli. A tak se v údolí pod Poienari konečně rozhostí opět klid, tak jak tomu správně má být. Hodím do ohníčku další polínko. Těsně nad hlavou mi zakrouží netopýr. A ještě jednou nad námi všemi. Poslíček dobrých zpráv, napadá mě okamžitě. Teď jen zbývá nastražit uši a čekat, až přijde vzácná návštěva.

Víno koluje a hlavním tématem rozhovoru je historie a politika tohoto koutu světa v pozdním středověku. Probíráme Vlada, Štěpána, Matyáše. Bitvy, smlouvy i konspirace.

„Matyáš nebyl rozhodně špatný král,“ říkám. Skoro se divím, že mi zezadu ze tmy nepřistál výchovný záhlavec. Ale nakonec proč by měl, vždyť mám pravdu. To musí nakonec uznat každý.

„Ty dopisy, to ovšem bylo svinstvo, to je bez diskuzí,“ pokračuju. „To byla politická chyba, a on si to velmi brzy uvědomil. Taky proto najednou nebyl problém s tím, aby se Vlad přiženil k němu do rodiny.“

Trochu drzé, ne, takhle zrovna tady mluvit o Matyášovi, ozve se můj vnitřní hlas. Proč? Vždyť jsem věcná a objektivní. Nepomlouvám ani jednu stranu, umlčím ho rázně a dál seznamuju své spolucestující s detaily uherské a balkánské politiky poslední čtvrtiny patnáctého století. Když se hovor konečně po dlouhé chvíli přetočí k jinému, méně ožehavému tématu, udělám si konečně pohodlí a dopřeju si ztratit se chvíli ve vlastních myšlenkách. Nade mnou se klene nebeská báň jiskřivá a nekonečná, kousek ode mě ve tmě šumí vlnky Argeş a všude kolem zpívají koruny stromů v nočním větru. Karpatská noc je sametová a hebká, křišťálově jasná ve své temnotě rušené jen plameny ohně. Neměnná.

Tvář mi pohladí sametový vánek. Obtéká jako voda, jako pohlazení, a ačkoli je poměrně čerstvý, ohně jakoby se ani nedotkl. Usměju se do tmy, oči upřené do oblohy na ty miliardy hvězd. Tenhle vánek přeci znám. Jsi tu, Milosti?

Další poryv vánku mi pročísne vlasy. Vzadu v tmách se ozve tiché zašustnutí. Opatrný, měkký krok. Obrátím se na bok a zahledím se do ohně. Jako chvějivé trnutí vnímám tu vzácnou přítomnost. Teď už mi nechybí nic. Srdce mi uhání jako cválající kůň. Vítej, domnul meu, doufala jsem, že přijdeš.

Když jsem tu byla poprvé před třemi lety, prokázal nám hradní pán tu neskutečnou čest a sešel za námi až dolů k řece, a ačkoli jsem se bála, že tehdy to byla jenom zatracená souhra šťastných okolností, přišel i dnes. Vlídný jako svítání nad horami, snad aby nevyplašil nejnovější návštěvnici. Ten temný, ledový proud, který mi před rokem nahoře u ložnice po celou noc mrazil v žilách, teď vnímám jen velmi vzdáleně a tlumeně, jako když plamen svíčky zacloníš rukou, aby neoslnil nepřipravené oči.

Ne, teď už mi opravdu nechybí nic, pomyslím si znovu. A pak, jako závan ledového vánku, ucítím za zády pohyb, jak neviditelný příchozí usedl do trávy. Je to jako dech, tak opatrné, že se mi to dost možná jenom zdá. Stejně se ale v příštích minutách nedokážu ze své polohy ani hnout, i když už mě tlačí bok a dřevění ruka. Nechci ten pocit sounáležitosti a blízkosti ztratit, i kdyby to byl jenom pitomý sen. Pak už to ale nemůžu vydržet a tak se posadím. Možná prostě jenom blbnu, protože si tak moc přeju, aby ta mříž nebyla definitivním koncem jednoho snu. Jediný pohled do Verčiny tváře mi ale hned vrací tu kacířskou myšlenku pochyb jako facku mé nedůvěře. Moje kolegyně a kamarádka sedí, tvář pobledlou a vážnou a dívá se na mně pohledem plným nevěřícného údivu…a také nesmírné radosti.

„Tys ho taky slyšela, viď?“ pousměju se.

„Jo, a pořád jsem přemýšlela, jestli se mi to náhodou nezdálo,“ odvětí Verča.

„Nezdálo. Je tady, opravdu přišel…“

Znovu si lehám. Nemám chuť říkat dál cokoli a komukoli, ani Verče ne. Ale ta to chápe. Taky mlčí, mlčí a užívá tu chvíli. To zvláštní cosi, co nás právě teď obklopuje. Vanutí věků a dračí dech. Vzduch jiskřící cizí a přesto tak strašlivě známou energií.

Zavírají se mi oči. Ze strany od auta zaslechnu zacinkat ostruhy. Jako kdyby si snad šel prohlédnout, čím jsme sem přijeli. Absurdní, bláznivá představa, pokárám se v duchu. Anebo snad ne?

„Slyšíš ostruhy?“ obrátím se na Verču, ale tentokrát zavrtí hlavou. Obejmu si rukama kolena a jen tak hledím do plamenů. Měla bych tu zůstat, napadá mě. Nocovat venku, sama jen s nočním větrem a šumícími lesy. Stejně se někdo do stanu nevejde a ze všech z nás bych to měla být já, kdo se oddělí a bude v noci sám. Jenže…a jsou ty jenže hned dvě, zaprvé nechci nechat Verču samotnou, je tu poprvně a kdoví, s jakou se ráno probudí, a zadruhé, náš ohýnek je slaboučký a spíš jen přihořívá než plane a já se usnout sama u hasnoucího ohně bojím. Snad tedy nebude zle, když budu nocovat ve stanu s Verčou a až příště se odklidím do samoty.

Nakonec ale málem u ohně opravdu zůstanu. Na víčka mi sedá náhlá únava a já usínám, tak rychle a hluboce, jak když mi někdo nasypal do pití prášek na spaní. A karpatská noc mi posílá vlídný sen…

Probudí mě nezvykle silné třesení ramenem.

„Půjdem spát?“ ptá se Verča. Posadím se vratce a ještě pár vteřin nevím pořádně kde a hlavně kdy jsem.

„Za nic jsem tě nemohla vzbudit, až jsem myslela, že jsi snad v bezvědomí. Už tě burcuju dobrých patnáct minut,“ kroutí hlavou Verča.

Kdepak bezvědomí, to jsem jenom tak hluboce a sladce spala .Protože oheň vyhasl už skoro úplně, nakonec se opravdu, byť poněkud neochotně, soukám do stanu. A opět usínám jako dřevo. Spím hluboce jako ve studnici zapomnění. Cosi se mi sice zdá, ale ráno si to rozhodně nepamatuju. Možná je to tím vínem, a možná dnes mám spát klidně a bez vyrušení, protože hlavní pozornost tentokrát nepatří mně. Do údolí pod Poienari přišla nová návštěvnice, tak je to jen a jen logické.