Graenino útočiště

Ráno bylo mrazivé a průzračné jako horská říčka. Mrzlo až praštělo, kouř z dýmníků budských domů stoupal rovně k světle žlutému slunci. Zima přišla náhle, zato s plnou silou a dřív než obvykle.

Jezdec v bráně ledabyle pokynul uklánějícím se strážím a pobídl koně hlavní ulicí směrem vzhůru. Zvedl oči k hradu na vrchu a přistihl se, že už se nezřízeně těší na pohár dobře ohřáté medoviny. Když kopyta jeho koně zarachotila konečně v průchodu brány, rozlétlo se nahoře u královských pokojů okno a v něm se mihla kudrnatá hlava. Sotva stačil sesednout, už mu kolem krku vlétla drobná hnědovlasá víla.

„Štěpáne…,“

Pevně dívku chytil a zvedl ji do výšky.

„Eliz….,“

„Postav mě, postav. Nebo uvidíš,“ hrozila dívka naoko, ale v zelených očích jí poskakovala radostná smaragdová světýlka.

Ve dveřích do paláce se zjevila nevysoká postava purkrabího.

„Mladý pan hrabě,“ uklonil se muž. „Jeho Veličenstvo bude mít radost, žes zavítal.“

Oslovený postavil rozesmátou dívku na zem a usmál se. Purkrabí pokynul dovnitř.

Mladík sundal teplou čepici a dlouhým krokem překročil sešlapaný dřevěný práh následován Eliz, která ho před sebou nedočkavě postrkovala.

„Tak povídej. Tak dlouho jsem tě neviděla,“ pověsila se na něho znovu už na schodech.

Jemně se jí vyvinul.

„Necháš mě popadnout dech? Jel jsem v noci a potřebuju koupel a teplé lože.“

Zelené oči zklamaně pohasly.

„Promiň, sestřenko. Ale až se prospím, můžeme se odpoledne sejít u Matyáše.“

Zelené oči se přivřely a zasvítily, tentokrát ovšem vztekem a Štěpán by si v tu chvíli nejraději ukousl jazyk. Jak mohl zapomenout. Ovšem. Nic nebylo jako dřív. Sám měl s Matyášem kvůli tomu, co se přihodilo a jak se k tomu mladý král postavil, ostrou rozepři. On sám se ale rozhodl doufat, že až dojde k lámání chleba, vše se vyjasní. Jeho i králova společná sestřenka se k problému postavila daleko razantněji. S Matyášem přestala komunikovat a zúčastňovala se jen oficiálních dvorských událostí. Jediný důvod, proč zůstávala v Budě, bylo její silné přátelství s mladou královnou.

Nenápadně si povzdychl.

„Tak ne. Ale u večeře tě uvidím, ne? Alespoň doufám. Přijdeš?“

„ Prosím,“ dodal, když viděl, že váhá.

Stiskla nazlobeně rty, ale pak kývla a rozběhla se pryč.

                 *********************************************

Matyáš prohrábl své husté tmavě rusé vlasy a sáhl po lžíci, aby si nabral horké drůbeží polévky. Ani první sousto nedonesl k ústům, když se rozlétly dveře a dovnitř jako velká voda vpadla jeho mladičká žena.

„Štěpán ráno přijel,“ vyhrkla a zavěsila se mu zezadu kolem krku pohybem tak prudkým, že si Matyáš vybryndal většinu polévky na stůl.

„Který?“ odložil Matyáš lžíci a otočil se.

„Bathoryi.“

„Konečně..,“ zamumlal.

„Cože?“

„Ale nic. Nic, co by se tě týkalo, sluníčko,“ usmál se a přitáhl si Kateřinu po bok.

„Eliz měla hroznou radost. Dokonce se smála,“ pokračovala mladá královna.

„Opravdu?“ podivil se lehkým tónem, ale v hrudi to zabolelo.

Smála. Vida. Pro něho měla vyhrazeny vztekle semknuté rty a nenávistné pohledy. Ani netušila, jak ho mrzí, že ztratil družku svých dávných dětských her a skoro sestru, kterou mu Bůh nikdy nedopřál. A tušit nesměla, ať už mu srdce krvácelo sebevíc. Blaho Uherska především.

„Dokonce dnes večer přijde k tabuli. Tak se trochu snaž,“ šťouchla ho jeho choť do žeber.

„Ona nebude,“ opáčil.

Kateřina ho stihla nazlobeným pohledem a Matyáš se sotva udržel, aby neprotočil oči v sloup.

 Zas ta stará písnička. Smiřte, smiřte se. Alespoň se jí omluv. Je jedno, jestli je to tvoje nebo její vina. Katka mu to opakovala, kdykoli k tomu nalezla příležitost. Jako teď.

„Jste oba jak malí. Ty bys měl udělat první krok. Jsi starší.“

„Jsem ovšem také král. Nemyslíš, že první krok je na ní? Je úplně stejně paličatá jako její otec. Jeho diplomatický talent ovšem zjevně nepodědila.“

Kateřina se zamračila jako noc.

„Matyáši. Budeš alespoň trochu milý. Slib mi to.“

„Dobrá. Slibuji,“ kývnul rychle a vytáhl se pro políbení. Dovedl odolat i sebevětšímu tlaku svých spojenců i nepřátel, ale existovala osoba, před kterou byl bezbranný jako děcko. Zlatovlasý anděl z Čech…jeho žena Kateřina.

                ****************************************************

Eliz tak trochu bezradně zaklapla víko truhly se šaty a posadila se na okraj širokého lože. Ach, jak se jí na tu večeři nechtělo. Teta jí zas bude častovat nesouhlasnými a utrápenými pohledy, Kateřina se bude tvářit, že neví, na čí stranu se má postavit a Matyáš ji bude ostentativně přehlížet stejně jako ona jeho. Má toho zapotřebí? Nemá, ale slíbila to Štěpánovi a bůhví, kdy ho zas uvidí.

Znovu otevřela truhlu. Zrak jí padl na tmavě zelené brokátové šaty s módními přivazovanými rukávy a běloučkou košilku. Dostala je k zásnubám spolu s náhrdelníkem a diadémem se smaragdy. Nechal jí je prý pořídit až v Benátkách. Vytáhla je a přitiskla k sobě. Voněly vanilkou a orientálním dřevem. Pak je zase položila zpátky do truhly.

Kdepak, raději nebude vyvolávat skandál. Pohádat se znovu a po sto první s Matyášem mohou, až Štěpán odjede.

Sáhla hloub a vytáhla tmavě modré cottehardie krumplované stříbrnou nití a z vedlejší truhly vysoký módní čepec stejné barvy. Zavolala na komornou a s útrpným výrazem se svěřila do jejích rukou.

Zrovna když jí upravovala poslední vlásky pod slavnostní čepec, ozvalo se zaškrábání na dveře. Aniž by se ohlédla, pozvala příchozího dál.

„Moc ti to sluší,“ usmál se Štěpán.

„Nějakou méně banální lichotku tam nemáš?“ odsekla, ale koutky jí u toho cukaly potlačovaným smíchem a v zelených očích hrálo světlo.

„Taky ti to sluší,“ změřila si ho pečlivě od hlavy až k patě.

Štěpán nezapřel svůj rod, vysoký, hnědovlasý s přímou otevřenou tváří a tmavě hnědýma očima. A dnes se vyšňořil jak k svatbám. Zvlněné prameny měl do kudrnata nakadeřené želízkem, dlouhý kabátec z tmavě vínového brokátu přepásaný hedvábnou šerpou, na hrudi se mu pohupoval těžký řetěz se zlatým drakem ovinutým kolem znamení kříže.

„Půjdeme? Čeká se zřejmě už jenom na nás,“ položil zlehka ruku na její rameno. Vyšli zavěšení do sebe tak, jak byli zvyklí od dětství, až před posledním ohybem chodby mu podala vysoko napřaženou paži, aby ji mohl uchopit předpisově za špičky štíhlých prstů.

Když zaslechla zpoza dveří hodovní síně halas a hluk, zarazila se uprostřed kroku. Zalitovala, že ráno tu večeři Štěpánovi slíbila. Představila si všechny ty zkoumavé pohledy členů dvora a u srdce jí bodlo. Nejraději by se obrátila nazpět. To už se ale před nimi dveřník ukláněl a doširoka otevíral těžké veřeje.

„To zvládneš,“ zašeptal k ní Štěpán, když vcházeli.

„Jeho Milost hrabě Štěpán Ferenc Bathoryi a Její Milost hraběnka Ilona Erzsébet Justýna Szilagyi,“ ohlásil je dveřník zvučně. Zvedla pyšně hlavu a zelené oči zabodla vzdorně do Matyáše.

„Sestřenko Ilono,“ pokynul jí uherský král a sladce se usmál. Uklonila se a úsměv mu vrátila. Královna Kateřina je oba sledovala smutným nesouhlasným pohledem.

„Ví, jak to jméno nesnáším. Chápu, že Eliz mi před celým dvorem říkat nemůže, ale tohle mi dělat nemusí. Proč nepoužívá Erszébet? To mi dělá schválně,“ pošeptala Katce nakvašeně, hned jak si sedla do křesla vedle ní.

Matyáš dělal, že je neslyší, ačkoli musel, i kdyby nechtěl.

„Jste oba jak malí,“ okřikla ji taktéž šeptem mladá královna.

„Že jemu to neřekneš?“ opáčila Ilona Erszébet „Eliz“ a stihla ušklíbajícího se mladého krále jedním ze svých proslulých zuřivých pohledů.

„Říkám mu to v jednom..,“

„Její Milost Erszébet Eleonora Hunyadyi.„ přerušil jejich vzrušený šepot dveřník a do hodovní síně vplula drobná žena s onyxovýma očima a stříbrem prokvetlými tmavými vlasy.

„Paní teto,“nazdvihla se v náznaku úklony ze židle Eliz. Královna ji pozdravila úklonem hlavy.

„Matko,“ pokynul jí Matyáš, po uštěpačném výrazu ani památky.

„Jsme rádi, že po dlouhé době s tebou můžeme sedět znovu u jednoho stolu,“ obrátil se na Štěpána.

„I já jsem rád, Výsosti,“ usmál se Štěpán s lehkou úklonou hlavy.

Na stůl se právě nesl první chod.

Ačkoliv si Eliz usmyslela, že si dnešní večer nenechá zkazit, už v půlce večeře litovala, že přišla. Nimrala se v pečeném holoubátku před sebou, a snažila se tvářit, že tu vůbec není. Okolo šuměl tichý hovor, a ona měla neustálý pocit, že mluví zase o ní. O ní a o něm. O tom, jak jí snoubence nahánějí po celém zakarpatí, a jaká je drzost, že se ještě ukazuje u dvora. Možná to nebyla pravda, ale ona už z toho pomalu ztrácela rozum. Možná skutečně bude nejlepší, když odjede. Třeba na Čachtice za babičkou. Horní Uhry jsou dost daleko na to, aby se s tím vším vyrovnala. A dnes? Dnes večer otupí ten příšerný pocit alespoň dostatečným množstvím oblíbeného burgundského. A bude jí jedno, jak se na ni kdo tváří.  Rozhodně popadla pohár, který jí dolil úslužný panoš a rozhlédla se.

Zábava v hodovní síni se mezitím rozvolnila. Nejmladší Andrássy teď seděl ve výklenku okna a něco vyprávěl celé kupě Kateřininých dvorních dam. Většina z nich přijela z Čech hlavně proto, aby se tu dobře vdala. Vysoko, co nejvýš, za nějakého bohatého magnátského synka. Slepice. Eliz si pohrdavě odfrkla. Nejstarší syn palatina Garaie se na ni usmál. Zamračila se. Nesnášela ho, přestože on jí neustále nadbíhal.  Očima vyhledala Štěpána.

Stál u Matyášova křesla, pozorně králi naslouchal a vážně pokyvoval.

„Vypadá to, že Matyáš odjede. Nějaké vyřizování v Horním Uhrách,“ vytrhla jí ze zamyšlení královna.

„Opravdu?“

Eliz se bezděky velmi široce usmála.

„Méně nápadně, prosím,“ napomenula jí tak trochu hořce Kateřina.

„Promiň,“ Eliz nasadila zkormoucený výraz. „Truchlivost je povolená?“

Kateřina se usmála.

„Nešaškuj.“

„Co mám dělat, abych se nezbláznila,“ povzdychla Eliz.

„Vyjet si se mnou zítra na lov,“ ozval se nad ní Štěpánův hlas.

„Výsosti,“ uklonil se Kateřině. Ta se široce usmála v odpověď.

„Ty zůstáváš?“ Zajásala Eliz.

„Kdepak, zklamu tě. Pozítří odjíždím. Máme s králem nějaké řízení.“

„Copak? Horní Uhry se chtějí odtrhnout od království?“

„Nežertuj prosím,“ napomenul ji vážně Štěpán.

„Tak o co jde?“

„Nic ti nepovím. Matyáš by nebyl rád, kdybych ti svěřoval obsahy soukromých rozhovorů. Až budu moci, podělím se, neboj.“

Eliz napůl naoko, napůl doopravdy uraženě zavrtala oči do stolu.

„Víš ty co? Pojď si zahrát šachy,“ navrhnul Štěpán. „Tvoje Výsost dovolí?“

„Samozřejmě, a půjde vám koukat přes rameno. Můj choť na mne teď stejně nemá čas,“ rozesmála se mladá královna uvolněně, zjevně ráda, že má možnost večera využít lépe, než sedět tady a poslouchat své dvorní dámy, případně se odebrat do svých pokojů a vyšívat.

Eliz se rozesmála s ní. Tenhle večer snad možná nakonec nebude tak příšerný, jak se původně obávala.

                        *********************************************

Pozítří za svítání Štěpán odjel. I s Matyášem. Bůhví kam a bůhví za kým. Na jaro byl svolán zemský sněm a bylo potřeba projednat spoustu věcí. Jakých, to už si král nechal pro sebe. Nerad viděl, když se mu kdokoli míchal do vládnutí, což ovšem jeho žena s oblibou činila. Svět jakoby se na chvíli zas vrátil do starých kolejí. Královna místo vyšívání sebrala koně a Eliz a vyjely kamsi do pusty. Vracely se večer, s tvářemi zrudlými zimou, ale rozesmáté. Paní Erszébet sice hubovala a za nic nechtěla ani jednu z dívek pustit, ale chtě nechtě musela uznat i fakt, že nejmladší hraběnce z Szilágyiů zdobil úsměv tvář daleko více než předtím a smutným zahořklým pohledem jejích zelených očí sem tam probleskly jiskry, které tam už přes rok nebyly. Tak s nimi alespoň posílala štolby a pár panošů a velmi jasně dala všem na srozuměnou, že o těhle radovánkách se její královský syn nesmí dovědět. O Kateřinu až úzkostlivě dbal a kdyby mohl, nosil by ji i do hodovní síně na rukou, aby náhodou neškobrtla.

Poslední neděli před adventním čtyřnedělím se obě dívky rozhodly, že uspořádají pro své nejbližší dvořany malý lov. Od rána však fučel lezavý, mrazivý vítr, který hnal s sebou ledový déšť. Mrazivé kapky, švihající kůži jako rány bičem.  Dokonce i takový větroplach jakým Eliz byla, rozhodla, že dnes to na vyjížďku v žádném případě není a tak obě přítelkyně strávily den u vysoko naložených kamen při hře v šachy.

 Eliz navíc, ačkoli by to nikomu neřekla, nebylo už od rána dobře. V noci snila prapodivný sen. Plný tmy a vichru a tichých šepotavých slov. Kdosi s dlouhými kudrnatými vlasy na ni tiše a konejšivě promlouval. Neviděla mu do tváře, ale měla pocit, že ho zná. Můj plamínku v tmách…Ileano….Cítila v tom snu k tomu neznámému příchylnost tak prudkou a silnou, až se to podobalo bolesti. Šerem zazněla kopyta koně, když jí odjížděl do lednového svítání. Na tváři jí ještě pálil studený dotek ruky a ona věděla, že jede na smrt. Bezdechá hrůza jí v tom okamžiku sevřela hruď a probudila se. U srdce jí bolelo, jako kdyby se mělo v příští vteřině zastavit. Do rána už neusnula. Celý den se pak nemohla na nic soustředit. Ten pocit bezedného zoufalství, který zažila ve snu, jí jako pachuť špatného zvětralého vína zůstával na patře až do večera.

V noci pak, ačkoliv byla unavená, nemohla usnout. Zírala pálícíma očima do šera komnaty a přemýšlela. Až dlouho po půlnoci upadla do spánku a snila další prapodivný horečnatý sen.

Přicházela sítím k vodě vonící rybinou, trávy konejšivě šepotaly ve vánku. Od vesla malé loďky se rozeběhly vlnky. Z hustého rákosí začarovaného ostrova vylétl pár volavek. V korunách stromů zpívaly ptáci jako v rajské zahradě. Vzduch voněl růžemi a žlutými rynglami. Bylo tam krásně. Přesto měla pocit, že se jí srdce rozpadlo v prach a duše zmrzla na kost. V tichém kostele voněly voskovice a vládlo sladké, konejšivé šero. Na prosté náhrobní desce před ikonostasem ležela kytice bílých a rudých růží. Rozeběhla se k ní a svezla se na kolena, neschopna čehokoli. Smutek a divoké, černé zoufalství. Proč ale vlastně? Nemohla se nadechnout, nemohla vstát. Nemohla ani plakat. Mohla jen zemřít.

Prudce se probudila. Chvíli se pozorovala umně vyřezávaný trámový strop a pak se posadila. Věděla, že už neusne. Rukou zašátrala po svíci a křesadlu.

Do stojatého, téměř hmatatelného ticha se ozvalo zaškrábání na dveře. Protřela si pálící oči a vstala. Ve svitu svíčky se v pootevřené škvíře objevil drobný dívčí obličej rámovaný zlatými vlasy.

„Nemůžu spát,“ prohlásila mladičká uherská královna vcházeje do Eliziny ložnice a bez okolků se posadila na křeslo u okna.

„Nic si z toho nedělej, já taky ne,“ pokrčila Eliz rameny v odevzdaném gestu. „Chceš trochu vína?“

„Ne, díky,“zavrtěla hlavou Kateřina, zatímco její přítelkyně sáhla po poháru na stolku vedle křesla a smísila si vodu a červené víno ze dvou malých džbánků stojících vedle.

 „Trápí tě snad něco?“ zadívala se Eliz na mladší dívku pátravě.

Královna jen zavrtěla hlavou.

Kdesi dole něco vrzlo a cinkl kov o kov. Zvuk nanejvýš nepatřičný v tuto dobu. Někdo velmi opatrně otvíral hradní bránu.

„Co to bylo?“ špitla Kateřina, ale to už jí starší dívka sevřela pevně dlaň.

Zezdola se zřetelně ozvalo klapnutí a opatrné koňské kroky.

Eliz opatrně pootevřela okno a obě nakoukly dolů.

Malá skupinka jezdců vjížděla pomalu na vnitřní nádvoří, v jejich čele muž zabalený do pláště na vysokém pěkně stavěném tmavém koni. A za ním, na napnutém provaze, člověk. I na tu dálku a potmě si všimla výrazně dlouhých tmavých vlasů a bledého obličeje. Vichr a tma, šepot v temnotách a dlouhovlasý stín. Včerejší sen jí prolétl hlavou jako zafičení větru.

Když muži sesedli, vězeň se zhroutil vyčerpaně na dlažbu nádvoří. Trhla sebou a u srdce jí bodlo. Kateřina vedle ní tiše vyjekla.

Zmocnilo se jí zvláštní, zlé tušení. Tušení, že je svědkem něčeho velmi důležitého, a rozhodně něčeho, co by vůbec vidět neměla.

„Nepřipadá ti to divné?“ zašeptala jí těsně u ucha Kateřina.

 Jen kývla a dala si prst na ústa. Jistěže jí to tak připadalo. Každému, kdo by to viděl. Tichá eskorta uprostřed noci s prapodivným neznámým, kterého sice přitáhli jako obyčejného bezvýznamného zloděje, ale opatrné chování i fakt, že ho přivedli sem nahoru a v tuhle hodinu budilo dojem opaku. Z útržků tichého hovoru zachytila Matyášovo jméno. Bezděky zaťala prsty do okenního parapetu. Dole vrzly dveře a z paláce se vyšourala rozespalá osoba. Podle chůze a vlasů rozpoznala Eliz královského purkrabího. Muž v plášti mu začal cosi vysvětlovat a bezděky zvýšil o něco hlas. Pořád neslyšela mnoho, ale zcela jasně zachytila slovo úkol, tajně a vlastizrádce. Dech jí uvízl v krku a hlava se jí zamotala. Bylo jí, jako kdyby jí někdo stisknul srdce v ledové pěsti. Bolelo to a pálilo. Tep se jí rozběhl jako splašený. Ruce se jí prudce roztřásly. Už věděla, koho to s sebou přitáhli v poutech jako nejposlednějšího z posledních.

Už přes rok tomu bylo a přeci si pamatovala každý detail. Jeho knížecí Milost je potěšena, že bude smět spojit svůj rod s Tvým, Tvá Milosti, ukláněl se posel a rozmáchlým gestem kázal otevřít truhlice, které valašské poselstvo přivezlo s sebou. Šaty z rýnského brokátu a hedvábí, smaragdový náhrdelník a diadém. Jen malá pozornost pro dceru svého drahého přítele a svou budoucí choť. Šat hodný dcery zemského správce a brzy i valašské kněžny a čelenka, jejíž kameny znásobí záři tvých očí, Milosti. To ti mám vyřídit.

Zbyly jí jen ty dary a vztek. A věčný, prokletý cejch, který ale nosila s divokou hrdostí. Ilona Erzsébet Szilágyi, snoubenka strašlivého Vlada Draculy, posedlého netvora a zbabělého vlastizrádce. Vojvody valašského, který právě možná dokonával na dlažbě nádvoří královského hradu.

„Kdo to asi může být?“ ozval se vedle ní opět tichý hlas uherské královny.

„Pssst…,“sykla.

Když se purkrabí sklonil nad ležící postavou a tiše se znovu začal s mužem v plášti o něčem dohadovat, už na nic nečekala, popadla z opěradla plášť, prudce rozrazila dveře komnaty a utíkala horempádem dolů. Tušila, kam ho odvedou a tak se pustila rovnou k brance do parkánu, kudy vedla cesta do dolního hradu. Nic nechápající Kateřina se rozběhla za ní.

                     ***********************************************

„Vysvětlí mi někdo, co se tady u všech čertů děje?“ houkla Eliz zostra purkrabímu do zad, když po chvíli horečného bloudění chodbami pevnosti stanuly s Kateřinou v otevřených dveřích cely.

Správce královského hradu nadskočil leknutím, a když viděl obě dívky, jakoby se zmenšil do sebe. Jednu věc mu král obzvlášť kladl na srdce, a to, aby se o prominentním vězni nedověděla jeho choť a už vůbec ne jeho sestřenice. Jenže teď obě stály na prahu kobky a Její hraběcí Milost panna Ilona se tvářila tak, že se člověku chtělo skoro přežehnat se křížem.

Jiskra naproti tomu zůstal zcela klidný.

„Zdravím, urozená panno, i tebe Výsosti..,“ uklonil se hluboko a upřel své studené, sivé oči pátravě na mladičkou hraběnku. „Nemyslím, se vší úctou, že tohle je záležitost a pohled pro urozené panny nejvyššího rodu.“

„Já si se vší úctou zase nemyslím, že takhle…,“ trhla Ilona bradou směrem k vězni, který se lehce, přesto znatelně třásl, a ostře si světlookého kondotiéra změřila.….,“ by obyčejný zeman odkudsi měl právo chovat se k muži, v jehož žilách proudí panovnická krev.“

„Milosti…,“ zakoktal purkrabí, náhle nevěda, co říci.

„Jak jinak bys chtěla panno jednat s vlastizrádcem?“ odpověděl Jiskra, v hlase mu zněla falešná uctivost, a ani jediným mrknutím nedal najevo, že by se ho předchozí věta nějak dotkla.

Eliz se podívala Jiskrovi zpříma do očí.

„Pořád je to kníže. Nikdo ho jeho titulu doposud nezbavil, a dokud ho král neodsoudí, nemůžete ho beztrestně mučit. Ať je obviněn z čehokoli. Neber královskou vůli do svých rukou a už vůbec se neopovažuj za něho rozhodovat a soudit, Jiskro. Nemuselo by se mu to líbit, až se to dozví.“

Pohrdlivě si odfrkla, když pan z Brandýsa neuhnul pohledem a odstrčila ho, aby mohla ke knížeti pokleknout.

„Posviť mi…,“ houkla úsečně na purkrabího, a vzápětí se otřásla, když světlo louče dopadlo na Draculovu tvář. Rozhalila mu kabátec a košili a poděšeně sykla, když viděla škrábance a dlouhé podlitiny táhnoucí se přes žebra.

„Cos s ním pro svatou Bohorodici provedl? Zmlátil jsi ho jako psa? Jak ses mohl opovážit??“zavřískla přes rameno.

„Kladl odpor při zatýkání,“ přišla klidná, nevzrušená odpověď.

 „Proto jste do něho kopali tak, že jste mu možná polámali půlku žeber?“ otočila hlavu, tváře sinavé hněvem.

Jiskra jen pokrčil rameny.

Potlačila touhu mu dát jednu pěstí a obrátila se zpět.

Na rameni ucítila malou drobnou ruku. Kateřina. Málem by na ni zapomněla. Mladičké královně se třásly ruce jako stařeně. Obešla knížete a poklekla po jeho druhém boku. Světlé oči měla rozšířené hrůzou. Když tehdy vyhlásili Elizino zasnoubení, přiběhla za ní s pláčem a zapřísahala ji, ať se proboha za někoho takového nevdává. Teď vypadala, že je jí ho líto.

Tiše zanaříkal, když se ho konečky prstů lehce dotkla na pohmožděných žebrech.

„Nech tu světlo a běž vzbudit doktora. Nech donést teplé houně, běž do kuchyně, nech ohřát vodu a vezmi to sem i s lahví pálenky,“ rozkázala Eliz purkrabímu.

„Ale…ale…Milosti…,“ zakoktal.

„Neslyšels snad? Je ti na tom, co jsem řekla, něco nejasného?“ zasyčela. „Seber se a běž. Okamžitě.“

„Ale ..ale..,“

„Myslíš, že můj choť bude rád, když tu po svém návratu místo vězně nalezne jenom prázdnou celu a mrtvé tělo v kapli?…“zvedla k němu oči královna. „Jdi.“

Purkrabí zmizel, jak když střelí.

A ty…ty vypadni. Ať tě tu nevidím,“ obrátila se Eliz na Jiskru.

„Dokud ho nepřevezme purkrabí, nemůžu nechat vězně o samotě,“ namítl s úsměvem.

„Jistě, mohl by se probrat, zardousit mě i královnu, spustit se z hradeb dolů a následně si prosekat sekerou díru v městské bráně a odejít, že?“ rozkřikla se mladá hraběnka.

Jiskra se nepřestal usmívat.

Mohla ho buď ignorovat nebo zabít. Rozhodla se pro to první a obrátila se k němu zády.

Znovu se sklonila nad ležícím knížetem a v mihotavém světle louče se mu zahleděla do tváře. Měl úzký aristokratický obličej s výrazně ostře načrtnutými rysy, vysoko zdviženou linku obočí jako rozepjatá křídla a kudrnaté vlasy v barvě rašeliny. Zdráv, ačkoliv byl nevysoký a štíhlý, musel působit impozantně. Ten, co pár slovy zvládne poručit armádám. Pamatovala si ho, i když ho viděla jen párkrát, a i když se velmi změnil. Pamatovala si ho. Bledého zachmuřeného mladíka, který jednou celý promoklý zabušil na brány Hunedoary, následován pohublým vyděšeným klukem. Vlad a Štěpán, synové vojvodů a přesto v tu chvíli jen o málo více než žebráci.

Přerývaně mělce dýchal, vysoké čelo mokré potem, oči rámované temnými kruhy zavřené, obličej sinavě bledý jako umírající. A stále se třásl. Přiložila mu dlaň na čelo. Sálal jako roztopená kamna. Sáhla si po sponě u krku a nedbaje toho, že má na sobě pouze noční oděv, přikryla ho svým pláštěm.

„Milosti…,“ zašeptala.

Nereagoval.

Pohladila ho po vlasech a těžce vzdychla. Jejich první setkání si představovala úplně jinak. Ten den by určitě svítilo slunce. Zněla by hudba a víno teklo proudem. A celou Budou by duněly zvony. Prostě sláva, jak se patří na řádnou panovnickou svatbu a důležitý politický svazek.

A místo toho jí tu teď její, teď už vlastně bývalý, snoubenec umíral pod rukama, nedůstojně na slámě jako poslední pes v psinci.

Vzpomněla si na otce a na přátelství, které ty dva pojilo. Uherský zemský správce hrabě Szilagyi byl knížeti Vladovi přítelem a rádcem, spojoval a rovnal občas zcuchané vztahy mezi ním a poněkud impulzivním Matyášem a všechno bylo v pořádku. Věřil mu a měl ho rád dokonce natolik, že neváhal stvrdit mírovou smlouvu mezi Valašskem a Uherskem tím, že mu nabídl ruku své dcery i přesto, že kníže byl v té době ještě stále ženat, i když již jen pouze formálně. S jeho Milostí Vladem III. nikdy nebylo snadné se dohodnout. A starý hrabě nejen že to dokázal, ale navíc se mu povedlo s inteligentním a nevypočitatelným valašským panovníkem navázat téměř otcovský vztah.

Eliz si byla jistá, že pokud otec svolil, aby mu kníže Dracula byl přítelem a synem, pak mu ona ráda bude ženou. A pak se to celé pokazilo. Otce zajali Turci a bez milosti a vyjednávání ho nechali popravit. Pak vtrhli do Valašska a oblehli Poienari, kde zrovna kníže Vlad pobýval i s manželkou. Když bylo nejhůř, kněžna Alizbeta k všeobecné hrůze spáchala sebevraždu skokem z poienarských hradeb a sám kníže se zachránil jen potupným útěkem podzemní chodbou. Mladý Štěpán Báthoryi se s ním letmo setkal u sedmihradských hranic, když se kníže chystal na královský dvůr žádat pomoc. A pak čertví odkud přišly ty prokleté dopisy. Listy signované a pečetěné jeho vlastní rukou, ve kterých osobně sliboval poslušnost tureckému sultánovi a pomoc při invazi do Uher. A byl z toho obrovský skandál. Dopisy se staly událostí, která poslední měsíce hýbala celým dvorem a byla vděčným námětem k hovoru a hlavně klepům u stolu i v ložnicích budínského hradu. Kdekdo soudil, že něco tak neuvěřitelného, jako slibovat věrnost tureckému sultánovi, a ještě takhle hloupým viditelným způsobem, by valašský kníže nikdy neudělal. Matyáš nicméně listy vzal za pravé a nechal knížete stíhat pro vlastizradu.  Jemu samému i většině uherských magnátů se ulevilo, že se ambiciózního panovníka, který měl tendence neustále se míchat i do uherské politiky, nadobro zbaví. Po knížeti se slehla zem a Eliz zbyly jen oči pro pláč. Vzrušené tiché hovory dam i Matyášových magnátů utichaly, kdykoliv přišla na doslech. S Matyášem se do krve pohádala a přestala s ním komunikovat. A zbytek rodiny se k ní choval ohleduplně jako k čerstvé vdově, ať už si o svatbě a knížeti mysleli cokoli.

Členové dvora pak podle inteligence, informovanosti či politických sympatií zaujali několik postojů. Ti, kterým se to hodilo, nebo kteří byli dostatečně hloupí o ní tvrdili, že zaprodala svou ruku ďáblu a osmanskému posluhovači v jedné osobě a Bůh ví, zda i její otec měl čisté svědomí a nepomýšlel posadit se na uherský trůn místo mladičkého a nezkušeného Matyáše. Ti další pak Draculovo obvinění považovali za to nejlepší, co se mladé chuděrce, kterou se její vlastní otec chystal strčit do postele takovému tyranovi, mohlo přihodit, jelikož tím pádem už si ho přece nemusela brát. A těch několik málo, kteří znali starého pana Mihaila i knížete blíž a viděli do toho všeho nejlíp, ji častovalo smutnými pohledy plnými lítosti. Ani na jedny neměla náladu. A kdyby ji Kateřina nezapřísahala, ať zůstane, dávno by odjela.

Pod víčky jí zabolely slzy. Možná mohla být šťastná. S ním, který jí tu teď ležel u nohou a dost možná umíral. Nebo přinejmenším alespoň důležitá jako záruka valašsko–uherské stability. Přišlo jí to líto. Líto sebe, obou zemí i jeho. Možná v tuhle chvíli hlavně jeho.

„Vlaicu..“ zašeptala, to něžné láskyplné oslovení jí splynulo ze rtů úplně samozřejmě. Rozkašlal se a náhle otevřel oči. „Draga…,“ zachraptěl a chytil ji za ruku takovou silou, až měla pocit, že jí zláme prsty.

„Šššš…dobré to bude“ zabroukala konejšivě a druhou rukou ho přitlačila zpátky na slámu.

“Nepůjdu…dobrovolně…,“vyrazil nesouvisle a znovu se rozkašlal. Vzala jeho dlaň do obou rukou a stiskla, jakoby to mohlo pomoci. Drásavý kašel přešel ho ohavného zachraptění. Kníže znovu upadl do bezvědomí.

„Panno Maria Přesvatá.“ zpanikařila a prudce s ním zatřásla, bez sebe hrůzou, že snad dodýchal. Zaúpěl. Vzlykla a namáhavě si ho přitáhla do náručí. Střídavě hladila zacuchané prameny i bledé líce a pevně ho svírala jakoby ho snad její slabé dívčí paže mohly vyrvat umírání, a drmolila nesouvislé utěšující věty smíšené z rumunských i maďarských slov, jakoby ji mohl slyšet.

Na tvář mu dopadl stín.

„Pane na nebi..,“ ozval se nad nimi královský lékař. Rychle kleknul k nemocnému. Kateřina jemně ale nesmlouvavě odtáhla Eliz dál. V chodbě zadupaly několikery kroky. A pak už se dělo všechno ráz na ráz. Světla, lidé, vůně pálenky, bylin a čistého plátna.

„Výsosti….Milosti..,“ uklonil se konečně před nimi Matyášův medikus. „Naštěstí nemá nic zlomeného, žebra jsou jen pohmožděná, šrámy po zbraních byly zřejmě ošetřeny a nejsou zanícené, to by nemocný býval cestu nepřežil. Bohužel nemožnost léčení a klidu na loži způsobila, že jeho stav je velmi vážný. Je vyčerpaný a má vysokou horečku. Pokud nepoleví do zítřejšího večera, dalšího rána nedožije. Měl by u něho neustále někdo být. Dávat mu obklady na snížení horečky, dávat mu pít, dbát, aby ležel v klidu a v teple.“

„Zůstanu tu,“ kývla Eliz.

„To ale…Milosti…to přece…já bych přeci sám…,“ vypravil ze sebe medikus.

Kateřina šokovaně vytřeštila na svou přítelkyni oči. Věděla, že Eliz k valašskému knížeti chovala prazvláštní příchylnost, aniž by ho osobně dobře znala, ale tohle? Uherská hraběnka by měla zůstat tady dole a ošetřovat věžně obviněného z jednoho z nejvážnějších zločinů, ať už byl jeho rod jakkoli urozený? Z toho koukal pořádný skandál a Matyáš by klidně Eliz mohl vyhnat ode dvora a poslat ji do kláštera.

Jiskra kdesi v šeru se uchechtl. Napadlo ho zřejmě to samé.

Mladá královna se postavila přímo před Eliz.

„Nezůstaneš.“

„Kateřino…říkej si co chceš…,“ začala zprudka Eliz, ale Kateřina ji přerušila:

„Poslouchej mě, než mi začneš spílat. Nikdo tu nezůstane. Ani medikus, a už vůbec ne ty. Pan purkrabí bude tak laskav a poskytne nám jeden ze svých pokojů v purkrabství.“

Milý pan purkrabí jen otevřel pusu jako žába, ale hned ji zase zavřel, když královna pokračovala.

„Purkrabství i samotnou komnatu nechá pečlivě hlídat zbrojnými lidmi. Nejlíp těmi, kteří ho přivedli, ti už o něm vědí. Postarám se jen  o to, aby neměli zájem tohle malé tajemství šířit dál. Nikdo kromě jeho, lékaře, mě nebo Její Milosti panny Ilony dovnitř nevkročí, dokud se nevrátí král.“

Obrátila se na ve stínu stojícího Jiskru: „ Obzvlášť pan z Brandýsa ne. Myslím, že tys už pane udělal dost. Tvůj úkol tady končí, teď už je to věc pana purkrabího. Můžeš jít.“

Jiskra se na ni podíval, ale nehnul se z místa.

„Na něco ještě čekáš? O svých zásluhách si můžeš promluvit s mým chotěm, až se vrátí. Také si s ním promluvíme. I o tom, že se občas zdráháš splnit rozkaz královny.“

Jiskra se prkenně uklonil a neochotně vycouval ze dveří.

Eliz pokynula pacholkům, kteří přinesli houně a pálenku.

„Máte nosítka?“ zvedla oči k lékaři.

Skoro pomalu svítalo, když knížete složili na purkrabství do čistých podušek. Eliz nedala jinak a nechala si do komnaty donést široké křeslo, kam se usadila a rezolutně odmítla jít se vyspat.

„Jdu zkusit spát,“ oznámila jí Kateřina.

„Ty bys sice měla taky, ale myslím, že s tebou nehne ani rozkaz královny. Donesu ti sem alespoň šaty. Nemůžeš tu pobíhat jen v nočním oděvu.“

„Hmmm..,“ zamumlala Eliz, že vzala zprávu na vědomí, ale ani nevzhlédla. Do oken dopadly první paprsky slunce. Nad královským městem vstával nový den.

                            *************************************

Oči už se jí zavíraly a do oken se vkrádal soumrak, když se na ni Kateřina přišla znovu podívat.

„Bojím se, že je mu hůř,“ hlesla, nespouštějíc oči od bílé tváře v bílých polštářích.

„Má pravdu, Výsosti. Horečka neklesá. Je div, že ještě dýchá,“ potvrdil lékař.

„Naše péče se míjí účinkem. Můžeme mu ještě pustit žilou a dál dávat obklady, ale obávám se, že to mnoho nepomůže. Upřímně..nemyslím, že se dožije rána.“

Nedožije rána? Copak to opravdu skončí takhle? On zemře bez toho, aby prokázal svoji nevinu, ji přinutí se vdát a Matyáš vyhraje své osobní malé vítězství a nastaví tak tvář osudové prohře. Turci se přes rozhádané země přelijí tak snadno jako vlna přes puklou hráz a nebude nic. Ucítila, jak se v ní kdesi hluboko zdvihá zoufalý, nepříčetný vztek.

„Copak pro něho nemůžete už vůbec nic udělat? K čemu jste potom lékař?“ vyvřískla, až okno zapraštělo.

 „K čertu s vámi.“

„Eliz..,“ chytila ji královna okolo ramen. „Prosím. Myslíš, že za to opravdu stojí?“

„Nech mě být,“ vytrhla se jí Eliz. Cítila, jak jí do hrdla stoupá zrádný pláč. Slzy vzteku, bezmoci a zmařených snů. „Nech mě být.“ Zopakovala už tišeji a  pomalu se sesula do sedu vedle lože.

„Takhle to přece nemůže skončit,“ zamumlala už jen docela tiše, sotva slyšitelně, rezignovaně.

Slzy se konečně vylily zpod víček a horké kapky skrápěly ruce, které složila do klína. Chvíli vzlykala jako malé dítě, tichým zoufalým a zároveň vzteklým pláčem, tak bezútěšně jakoby už neměla nikdy skončit, ale pak náhle přestala, oči si rázně otřela hřbetem ruky a vzhlédla.

„Ne, takhle to neskončí. Pusťte mu žilou, jestli vás už nic jiného nenapadá.“

Trochu nejistě se zvedla a přistoupila k nemocnému. Horoucí ruku skryla ve svých dlaních. Když nůž protnul kůži, slabě zaúpěl.

„Dobré to bude, dobré..,“ šeptala uklidňujícím tónem a nepřestávala ho držet po celou dobu procedury. Bůhví koho chtěla uklidnit víc.

„Měla by ses jít vyspat,“ přísně se na ni zadívala královna, když bylo konečně po všem a ona se vyčerpaně svezla do křesla. „Už jsem ti to říkala ráno.“

Zvedla k ní oči krvavé pláčem a únavou.

„Nesmysl. Zůstanu. Nehodlám ho pustit na druhou stranu a pokud by to skutečně Bůh dopustil, pak nechci být někde na druhém konci hradu a už vůbec ne spát. Dala jsem mu slovo, které jsem nezrušila. Pořád je to muž, kterému jsem měla patřit.“

„Jak chceš, lékař tu dál zůstane s tebou. Ráno se tu zastavím,“ rezignovala Kateřina a obrátila se k odchodu.

Mezi dveřmi se na vteřinu zastavila jakoby se rozmýšlela. A pak řekla: „ Budu se za něho modlit. Nikdo si nezaslouží zemřít takhle. Ani on.“

„Pošli pro novou vodu,“ nakázala Eliz lékaři a posadila se k nemocnému.

„Byliny, pálenku, další čisté plátno. Tu horkost mu musíme srazit.“

Až hluboko do noci trpělivě chladila jeho rozpálené čelo i hruď plátnem namočeným v bylinné vodě, rty a spánky potírala pálenicí, ale vypadalo to, že to není nic platné. Dýchal čím dál mělčeji a srdce tlouklo klopýtavě, jako unavený zchromlý kůň.

Lékař podřimoval vsedě v křesle v rohu. Voskovice na okenní římse plápolavě blikala, jakoby se jí ani nechtělo hořet.

Dýchal tak lehce, až se zdálo, že už snad nedýchá vůbec. Dívala se na tu tvář v komíhavých stínech a celý svět jí přišel nefér. Tohle byl skutečně konec. On zemře jako vlastizrádce a na ni si budou do konce života ukazovat.

„U nás doma se o tobě často vyprávělo. Byla to čest, když jsi požádal o mou ruku. I když v tom byla jen politika,“ zašeptala do mihotavého šera.

„Byla bych udělala všechno, abych ti byla dobrou chotí. Třeba bys mě býval nakonec mohl milovat. Alespoň otec o tom byl přesvědčen. A možná také ne. Jenže už nedostaneme šanci to zjistit.“

Tiché slzy se jí znovu rozkutálely po tvářích. Složila se pohodlněji, polosedíc na křesle, hlavu opřenou o kraj polštáře, svou tvář vedle jeho. Pravačkou se bezmyšlenkovitě probírala tmavými, zcuchanými prameny. Máčela bílé polštáře svým pláčem, ani si nevšimla, jak se k ní po špičkách vkrádá spánek.

                       *******************************************

Tma. Rozmazané siluety domů okolo. Dřevem vyložená cesta vzhůru. Ticho. Přízračné ticho. Jen koňské kroky byť tlumené, zněly nepatřičně hlasitě, jako zatloukání hřebů do dřeva rakve. Když pak zaklapaly na kamenném dláždění a ozvěnou se odrazily v průjezdu hradní brány, zařízl se ten zvuk do jeho uší jako ostrý nůž. Vlad zakopl, ale na nohou se udržel. Zastavili. Jsou na konci? Je tohle Buda? Najednou mu to bylo všechno jedno. Jakkoli dlouho se držel, aby nepadnul, už prostě a jednoduše nemohl ani o krok dál. Pomalu klesl na kolena a černá nicota se přelila přes jeho mysl jako nesmírná, horká pulzující vlna. A nebylo nic. A pak se kdesi v temnotě zjevila bolest, vystřelující odkudsi nad žaludkem. Zaúpěl. Černá tma zesvětlala do prapodivných hnědých a černošedých vířících odstínů. Cítil chlad a vlhko kamení a vnímal pach slámy, na kterou ho zřejmě položili. Odkudsi zdálky k němu dolehly hlasy. Divná věc však byla, že minimálně dva z nich byly dívčí. Mladé, vysoké hlasy. Ještě divnější věc byla, že ty hlasy zněly rozzlobeně. Na čele a vzápětí na ruce ucítil dotek chladné drobné ruky a jemný závan vanilky a santalu.

„Vlaicu.“

Hlas jako cinkání stříbrných zvonečků. Nejněžnější oslovení, kterým mu říkali jen dva lidé na celém širém světě. Jeho matka…a …

Doširoka otevřel oči. V mlze polovědomí nad sebou uviděl hřívu kudrnatých temně rusých vlasů a dvě oči jako dvě zelená jezírka zoufalství.

„Draga…,“ zaúpěl a chytil ji za ruku, až vyjekla. „Nepůjdu dobrovolně.“

Mlha znovu zhoustla a sevřela se mu kolem hlavy jako svěrák. Umírám, napadlo ho.

„Ššš..dobré to bude.“

Tiché zašeptání jako vánek ve větvích růžových keřů jeho sadu. Dívčí dlaň na jeho dlani. Smrt nakonec není tak špatná. Voní po vanilce a myrze a má zelené oči a konejšivou ruku. Svět se znovu zhoupl do nicoty. Nikoliv však prázdné, ale plné horkého víření a šepotavých výkřiků. Pozvolna se kamsi propadal. Do nikam, hloub a hloub. V paži ho ostře zabolelo, jakoby mu tam někdo vrazil nůž. Zdálo se mu, že slyší dívčí pláč. A pak víření a šepoty pozvolna začaly ustávat a neslyšel a necítil nic. A pak se probudil. Do nosu ho udeřila vůně vanilky a myrhy. Zamrkal, aby rozehnal mlhu před očima a překvapeně vydechl. Rozhodně nebyl v podzemí. Ležel v malém pokoji na pohodlném loži v čistých poduškách a okenními terčíky se dovnitř dralo svítání. Zkusil se pohnout, ale vlastní tělo ho odmítalo poslouchat a každá snaha o pohyb bolela jako čert. Uniklo mu tiché zanaříkání. Vedle sebe ucítil pohyb. Stočil zrak. Po jeho boku spala polosedíc na křesle, pololežíc na okraji jeho lože dívka v tmavě vínových šatech, v bledé tváří stopy po probdělých nocích a po slzách. Její kudrnaté vlasy voněly vanilkou a vůbec nebyly rusé, jak se mu zdálo tam dole v kobce. Byly prostě a obyčejně světle hnědé. Vlastně jí vůbec nebyla podobná, jen ta kudrnatá hříva, i když jiného odstínu, mu jí připomněla. Mysl mu zalétla daleko za lesy, kde v kolébce plakal jeho syn. Miloval ji a přece ji chtěl zradit a oženit se s Mihailovou dcerou. Jeho manželství nefungovalo a on jako kníže potřeboval vedle sebe choť, která mu dá syna z knížecího manželského lože. Byl to obchod, i když Mihail si byl až protivně jistý, že si s mladou Szilagyiovnou bude rozumět. A co víc, že vytvoří šťastný pár. Taktně před přítelem mlčel, ale nevěřil, že by kterákoli zhýčkaná panna od uherského dvora dokázala splnit jeho očekávání. Znovu se zkusil pohnout a znovu zaúpěl, jak se mu to nepodařilo. Dívčiny oči se otevřely a on se propadl do zeleně barvy dračího kamene, do očí Mihaila Szilágyi, do očí Alexis. Dívka se posadila a oči se jí rozšířily. Ale ne strachem, jak býval zvyklý u většiny lidí, kteří se s ním poprvé setkali skutečně zblízka, nýbrž údivem a radostí.

„Tys…tys..vzhůru..“

Hlas jako zacinkání stříbrných zvonků a dvě zelené tůně přetékající úlevou. Tak se na něho věru už dlouho nikdo nedíval. Náhle ho zaplavil nesmyslný pocit bezpečí. Bezděky se usmál, když se nad ním sklonila. Cítil, jak mu klesají víčka. Chtěl se jí zeptat na jméno, ale neměl sílu.

„Promiň,“ stihl zašeptat a oči se mu znovu zavřely, jak se nad ním znovu přelila tma. Tentokrát ale byla chladivá, s dozvukem stříbrných zvonků a voněla vanilkou a myrhou.