Den šestý - v náručí citadely
Ráno si samozřejmě užíváme, jak je u Cristiny s Pavlem obvyklé, romantického snídaňového posezení na terase s vinnými hrozny a kvetoucími fuchsiemi a přítulné pozornosti Cristina malého zvěřince, sestávajícího se letos ze dvou koček a tří psů. Ze stinného dvorku se do té letní výhně, která dnes opět vládne, vůbec nechce.
Na programu máme dnes zdejší muzea, oběd dole v nové části města v mé oblíbené restauraci Rustic a hlavně odpočinkové toulání se uličkami a relax. Vyběhneme po krytém schodišti nahoru ke kostelu Na kopci, zběžně prošmejdíme starý německý hřbitov pod ním, zamáváme na Dráčka s Nefer, kteří tu jsou taky. Na náměstí před Hodinovou věží s překvapením zjistíme, že se tu dnes koná řemeslný trh. Zaúpím, jen to vidím z dálky. Kam já všechny ty suvenýry dám? Třeba si tam nevyberu nic, utěšuju se značně naivně. Pravda je ale samozřejmě taková, že bych si odtud mohla rovnou odvézt dvoukolák a ještě by z něj věci padaly ven. Tohle není tržiště plné nesmyslů jako tomu bývá skoro všude u rumunských pamětihodností, tohle je jen a jen poctivé řemeslo u každého stánku. A že je jich tu dobrých dvacet. Nevím kam se mám koukat dřív a co vybrat, abychom se do auta mimo dárků vešli ještě i my. Dlabané mísy, vyšívané ubrusy, vyřezávané lžíce, keramika z různých částí Rumunska, tkané koberečky a kabely přes rameno, korále, malované ikony.
Jdeme se rozmyslet do muzea v Hodinové věži. Zatímco Verča s Liborem jdou pak ještě do expozice zbraní, jdu šmejdit po tržišti. Nakonec si po dlouhém a těžkém rozhodování vybírám hlubokou modrou majolikovou misku. A pořád přemýšlím, zda se zastavit u řezbáře naproti Vladovu domu pro vyřezávané misky na sůl, po kterých touží moje mamka. No, však to má ještě čas.
V restauraci Rustic si dopřáváme další pořádnou porci poctivé rumunské kuchyně a objednáváme si sarmale. Libor navrhuje večerní grilování, terasa našeho penzionu k tomu totiž přímo vybízí a taky je pravdou, že Verča s sebou vláčí přenosný gril. Sice ho s sebou brala úplně pro jinou příležitost, ale ta už je bohužel stejně pasé. Původně jsme chtěli večer po západu slunce na hradbách Poienari uspořádat, samozřejmě s dovolením hradního pána, takovou malou nápodobu středověké hostiny, která by připomněla alespoň trochu časy, kdy hrad byl ještě plný života a lidí. Což, jak už teď víme, nebude jednoduše možné. Takže souhlasíme, že si „barbecue“ odbudeme dneska.
Poněkud těžko sháníme dole ve městě na hlavní ulici potřebné ingredience. Řeznictví sice nacházíme, Libor se ale nad zdejší nabídkou ošívá a tak ho nakonec necháváme samotného vyrazit na lov do dosti vzdáleného Pennymarketu a samy se jdeme chvíli toulat citadelou. Neodoláme nákupu dalších suvenýrů na řemeslném trhu, kde zároveň náhodou chytáme podvečerní představení skupiny lidových tanců a hudby a pak hodnou chvíli jen tak sedíme se zmrzlinou u hradeb na kraji dětského hřiště. Večer se nachýlil, Libor se zjevil s úspěšným úlovkem a tak po závěrečné společné procházce může večerní akce vypuknout.
Cristinina zvířátka to sledují se zjevným zájmem a už předem se olizují. Mladší ze dvou koček, modrá britka si nás rozhodla adoptovat. Nastěhuje se k nám do pokoje a tváří se, že je mezi naším cestovatelským nepořádkem víc než doma.
Když vytahujeme Verčin malý přenosný gril, paní domácí hned přiběhne a nechápavě kroutí hlavou, proč že jsme si rovnou nepůjčili jejich větší a lepší gril na vysokých nožkách. S úsměvem se jí pokoušíme vysvětlit, že uhlí máme tak akorát na tenhle malý a že nám to stačí. Než se ale otočíme pro sirky a podpalovač, paní Cristina už žene svého muže Pavla do kolničky za dvorkem pro pytel dřevěného uhlí. Znovu tedy vysvětlujeme, že tenhle náš gril nám stačí a uhlí rozhodně nepotřebujeme.
Cristina se zatváří skoro smutně.
„Tak alespoň dříví..,“ rozzáří se vzápětí a už něco rychlým staccatem slov hustí do Pavla. Ten sice vrtí hlavou a odpovídá něco v tom smyslu, že jsme přece řekli, že to zvládneme sami, nakonec ale diskuzi prohrává a pokorně šupe sekat do kolničky dříví.
„Tak, to je správně…, pochvaluje si rázná paní domu.
Můžeme se přetrhnout v děkování, když nám u nohou skládá hraničku pěkných borových na drobno nasekaných polínek.
Zvěřinec se definitivně kompletně ubytoval u nás a teď okolo radostně řádí. Není nic platno, že je Cristina i Pavel okřikují. Vyženou je a jen se otočí, jsou psi i kočky zase zpátky.
Ujišťuju, že nám to ani v nejmenším nevadí. Paní Cristina to vzdává a nechává nás v té ňafající a mňoukající společnosti.
Modrá britka je z nich ze všech ten největší mazel, a tak když vyskočí vedle mě na lavici, usadím si ji na klín. Hluboké vrnění a tlukot malého srdíčka pod mými dlaněmi je lepší než tisíc psychologických sezení.
Ze dveří vykoukne Cristina. Chvilinku pozoruje, jak se mi číča blaženě rozvaluje v náručí a s hranou vyčítavostí vzdychne: „To byla moje kočka…“
Za chvíli se ve dveřích objeví Pavel. Významně třímá v ruce psí vodítka. Zjevně je čas jít venčit, čoklíci ovšem jeho přítomnost okázale ignorují. Musí si pro ně dojít až k nám, kde se nám motají pod nohama a stíhají nás zbožňujícími pohledy. Teprve když na ně zahromuje, s ňafáním se vykutálejí zpod stolu a velmi neochotně ho následují na procházku citadelou. Nevěřícně kroutí hlavou a vysvětluje nám, že tohle by si dovolit neměli, takhle otravovat hosty. Znovu vysvětlujeme, že nám to vůbec nevadí. Naopak.
Když se psí rodinka za pár desítek minut vrací, opět automaticky zamíří rovnou k nám. Okamžitě máváme na Pavla, aby je nehuboval a nechal je s námi. Jen odevzdaně rozhodí rukama a kývne. Pokud nám to tedy opravdu nevadí, tak dobrá…
Když je pro smečku opravdu čas jít spát, rve je od nás skoro násilím.