Graenino útočiště

Ospale se vymotávám z alespoň relativního tepla svého zachumlání. Pořád je mi chladno, jsem zralá na panáka. Ale přeci nebudu chlastat už od rána?! Od Ondry od včerejška víme, že v areálu je restaurace a kdo chce, může si dopřát teplou snídani. Jelikož mám ještě hojnou zásobu zapečených toustů, téhle možnosti nevyužívám a likviduju část svých zásob. Oknem vidím, jak se naši kopretinští kluci trousí do hospody. Ani zbytek osazenstva našeho apartmánu na snídani nešel a tak se pak po individuální snídani ze zásob společně vydáváme podívat se za kluky. Ti sedí a hodují, na stole mají boršč, hemenex a kafe. Inu, kafe bych si asi taky dala, uvažuju. Jenže nemám hřivny. Kluci mi sice nabízejí, že mne založí, ale nakonec téhle nabídku nevyužiju a kafe vzdávám.

Odjezd se posunul z půl deváté na devátou, postáváme v sychravém, zamlženém ránu u aut a pozorujeme místní toulavé psy. Vypadají dobře živení. Inu uměli si vybrat, kde se usadit – u turistického komplexu, kde se vždycky najde někdo, kdo je podaruje něčím na zub.

Když už to vypadá, že proběhne centrální rozkaz k nalodění, sebere se část naší party a zamíří za roh do supermarketu. Vrací se s úlovkem minerálky a půllitrovky jemné horilky značky Nemiroff. Ondra už se tváří, že by jel, ale my kopretinští mu znovu děláme čáru přes rozpočet, protože se husím pochodem vydáváme ještě do právě otevřeného krámku se suvenýry. Většinu sortimentu tvoří kýčovité pitomosti, ale při delším pátrání by se i mezi tím vším haraburdím našly hezké věci.

 I když jsme si nakonec nic nevybrali, prodavačka se s námi loučí širokým úsměvem a lavinou slov, kterým bohužel mnoho nerozumíme. Dokonce nás mezi dveřmi ještě podaruje reklamními kalendáříky. U nás v Čechách by nás v 90% případů provázel spíše nerudný pohled a pozdrav jen tak zabručený na půl úst.

Konečně a definitivně vyrážíme k našemu prvnímu cíli, Tunelu lásky. V zasedacím pořádku jsme udělali mírná škatulata hejbejte se, Radek sedí vpředu a mezi nás s Věrkou se posadil Petr.

K Tunelu lásky je to kousíček.  Je to vlastně jen pár kilometrů dlouhý úsek úzkokolejné tratě, nad kterou koruny stromů sklenuly zelený baldachýn a v létě tak tvoří živoucí tunel z větví a listoví. Vypráví se, že když tudy spolu dvojice projde ruku v ruce až na konec, zůstanou už spolu navěky. Nebo se jim splní, co si přejí.  To podle toho, kterou verzi legendy zrovna slyšíte.

My bohužel Tunel vidíme bez listí, což vizuální zážitek poněkud sráží, ale i tak je tu pěkně. Na větvích tu všude visí mašle, jako závdavky lásek, které mají vytrvat do skonání světa. Hodně jich je v národních barvách žluté a modré, ale vidím mezi větvemi i papírové kapesníčky a dokonce i igelitové pytlíky. Inu, faktem je, že igelit se dlouho rozkládá, zjevně si chtěl někdo drahou polovinu pojistit opravdu až do konce věků.

Když se po nezbytném záchvatu fotografické vášně vracíme, u parkoviště u stolečku stojí bábuška a rozkládá magnetky, po 10 nebo 15 hřivnách…nabízí. Ondra zkouší  smlouvat, když si Věrka chce jednu koupit a bábuška se hned hrne Ondru s významným pomrkáváním Věrce dohazovat. Ještě pár lidí si bere magnetky, tak alespoň pár desítek hřiven jsme bábušce dali vydělat.

„Tak Da svidana, my zase v květnu přijedem“, loučí se Ondra s bábuškou se smíchem. Ta si balí magnetky a mává.

A my už definitivně míříme směr Kyjev, kam máme ještě pěknou štreku cesty. Mrholí, je nevlídno, projíždíme přes Rivne, typické socialistické město, plné lidí, rozpadlých paneláků a neuvěřitelně prastarých autobusů a trolejbusů, které u nás můžeme vidět jen v muzeu. Mrholení vystřídal na chvilinku déšť, aby vzápětí přešel v regulérní chumelenici. Kraj, který se míhá okolo nás, se postupně odívá do sněhové běli. Při „čúrací“ pauze si s Vojtou chceme koupit od stánkaře u silnice březovou vodu. Prodává i zavařeniny, med a nakládané houby, k jejich koupi ale nemám odvahu, zvlášť když vidím ty červivé nožky od hřibů. Tady se s tím koukám, moc nepářou.

Nakonec i koupě té vody je celkem odvaha. Vrcholně zajímavé je, že já ji dostávám za cenu podstatně nižší. Vojta se naoko durdí, když to vidí, ale nakonec to nechává být.

Jelikož je cesta dlouhá, únavná a nudná, krátíme si dlouhou chvíli degustací horilky. Hezky hřeje v žaludku a navozuje stav mírné ospalosti a hlavně pocit, že teď si svět může trhnout nohou, jelikož je mi v téhle chvíli úplně ukradený. Taky jsme si našli nečekanou zábavu v pozorování Radka. Všimli jsme si toho už včera, ale teď už jen stále více nevěřícně pozorujeme. Radek totiž usedne do auta a do minuty spí. Na tom by asi nebylo nic divného, ale on spí nepřetržitě celou dobu, klidně i několik dlouhých hodin. V tomto případě jednoduše celou cestu do Kyjeva – tedy podstatnou část dopoledne a kus odpoledne. Tak kdyby se třeba v noci a včera nevyspal, prosím. Ale on spal celý včerejšek, celou noc a teď i celý den! Nemá ten chlap spavou nemoc? Nebo únavový syndrom? Shrnuto slovy komandéra Spocka – fascinující.

Jemná horilka k našemu mírnému překvapení zmizela poněkud dříve, než jsme čekali. Ještěže Petr má v zásobě ještě jednu, tentokrát klasickou. Je chuťově o trošku ostřejší a drsnější, ale pořád o několik řádů jinde než naše tuzemské. Ze dne i druhé lahve již dost ubylo, když konečně vjíždíme do Kyjeva. Je okolo třetí odpolední a stále a vytrvale mrholí. Okolo nás se míhají za mokrým, zamženým oknem paneláky, které posléze, jak se blížíme k centru, střídají celá hnízda neuvěřitelně monumentálních budov. Několikrát se protáhneme pár složitými křižovatkami a už si to drandíme po osmiproudém obrovském bulváru. A pak vjedeme přímo doprostřed srdce Kyjeva. Na Majdan. Ačkoli tu nikdo z nás nebyl, okamžitě víme, kde jsme. Však tohle místo dobře známe ze zpráv v televizi. Štíhlý sloup památníku, nalevo od něj veliké hodiny usazené přímo ve svahu parku mezi květinami, lemované výmluvnými pomníčky se svícemi a kyticemi karafiátů, vzadu velký skleněný globus a majestátní budova hotelu. Trošku se tu promotáme a vyjedeme zase z náměstí pryč, abychom se posléze zase vrátili. Potřebujeme se totiž dostat do druhého směru té osmiproudovky, po které jedeme, abychom mohli odbočit k hotelu Ukraina, kde je část lidí z naší výprav ubytovaná.

Vykrámujeme věci a všichni svorně zamíříme do hotelové lobby. Ondra nám tu vyřídí rezervačku a pak vezme zbytek výpravy do hostelu. Ačkoli na Tripadvisoru je docela dost ne úplně kladných recenzí, hotel vypadá monumentálně a nesmírně luxusně. Kožené sedačky, mahagonové stoly, mramorová podlaha, uniformovaní recepční. S Věrkou a Radkem dostáváme pokoj ve 13 patře. Celou cestu výtahem se modlíme za výhled na Majdan, ovšem bohužel máme smůlu, okna vedou na pravou stranu od náměstí a tak máme výhled „jen“ na prostranství s pomníčky padlých v revoluci před dvěma lety. Náš pokoj je vlastně apartmán s dvěma malinkými místnostmi, v „obýváku“ je rozkládací gauč, skříň, konferenční stolek a televize, v druhém pokojíku jsou dvě postele. Jsme dost vysoko, hotel má celkem 16 pater, za okny kvílí meluzína a ostré poryvy větru nám lomcují s okenními rámy. Tady je ale teplo a pohodlně. Ani se nám nechce ven, ale musíme se dostavit na společný sraz v Porter Pubu, kde nás čeká zbytek, kde vyfasujeme vyměněné hřivny a kde se dozvíme itinerář zítřejší exkurze.

Porter Pub je mix baru a restaurace ve stylu anglické hospody, v rohu stojí juke box, nad barem svítí televize. Objednáváme si pivo a něco k snědku. Žampiony, klobásy, hranolky. Špatné to není, ale shodujeme se, že se nám chce okusit pravé poctivé ukrajinské kuchyně. Radek prý ví kam jít a tak v podstatě není o čem debatovat, jen počkáme na Ondru, který přinese hřivny, abychom mohli zvednout kotvy. Ondra vzbudí všeobecné pozdvižení účastníků zájezdu tím, že do pubu nakráčí se všemi vyměněnými hřivnami uloženými v papírové taštičce od Mc Donalda. Když pak po stole rozkládá tlusté svazky bankovek, svorně si ho fotíme. S těžkou hotovostí v peněžence a pocitem západoněmeckého turisty se konečně vydáváme na druhou večeři. Naším cílem je ukrajinská samoobslužná jídelna řetězce Puzata Chata, tedy Břichatá Chata. Interiér je voňavý, čistý, stěny zdobí folklorní motivy a výběr jídel nám vezme dech. Zaznamenáme minimálně pět druhů polévek včetně bořšče a soljanky, bliny plněné vším možným, maso, kyjevské kuře, ryby, několik druhů varenyků včetně sladké varianty plněné třešněmi, jsou tu saláty i kaše. Necháme si naplnit talíře namátkou podle toho, co se nám od pohledu líbí a u stolu vzájemně ochutnáváme ze všech talířů. Boršč, řízek ve vaječině, kaše, salát, výběr z různých druhů varenyk.

Největším překvapením večera se stávají varenyky plněné šťouchaným bramborem, kombinace na poslech přinejmenším prapodivná, na chuť ovšem naprosto nadpřirozeně skvělá.

Největší podivností večera se pak stává džus, který chutná jako vymačkané uzené. Nebo možná jako nakouřené bavorské pivo, kam někdo zapomněl dát chmel i slad.

Po vydatné večeři se vydáváme na nákup do Globusu, obrovského podzemního obchoďáku, který je přímo pod majdanským náměstím. Míříme do zdejší Billy, která je mimochodem o dost modernější a vybavenější než ty naše české. Dlouhou dobu strávíme v oddělení piva, kde zaujatě studujeme překvapivou existenci prapodivných českých piv, která u nás v ČR vůbec neexistují. Znáte snad třeba značky jako Pražačka, Zlatá Praha nebo dokonce Žatecký gus?  Některá tahle piva se k našemu údivu skutečně vaří u nás, většinou v pivovaru Rakovník, některá jsou ryze ukrajinská a jako česká se pouze zarytě tváří.

Další poměrně dlouhý čas věnujeme zcela logicky oddílu s tvrdým alkoholem, konkrétně horilkou. Po dlouhé debatě nakupujeme několik různých vzorků a s touhle zásobou v batozích se vydáváme na pozdní večerní procházku Kyjevem. Dost dlouhou chvíli bloumáme ještě v podzemí, prohlížíme podchody pod Majdanem a divíme se. Nejenže jsou tady podchody plné obchůdků, ale jsou i vytápěné a tak je tu příjemně teplo a do té sychraviny nahoře se nám vlastně ani moc nechce. Touha vidět noční Kyjev ale nakonec vítězí a tak vylézáme zpátky na povrch.

Celý Majdan je nádherně rozmáchle nasvícený a nebýt tu vlajek, pomníčků a ve tmě blikajících svic, nic by nenasvědčovalo tomu, že se tu před dvěma roky krvavě umíralo.

Hned u východu z podchodu si zavdáváme první doušek nakoupené horilky. První volba padla na medovou Nemiroff s chilli. V počátcích je tahle vodka sladká a až po několik vteřinách se vám v puse rozhoří ohníčky a to docela slušně. Zapíjíme to brusinkovým džusem a douškem pro změnu jemné Nemiroffky bez příchutě.

Jednou z postranních ulic se vydáváme vzhůru, k chrámu sv. Sofie, jedné ze zdejších památek UNESCO. Obrovský pravoslavný chrám se zlatými kupolemi a modře štukovanou vstupní branou je nádherně nasvícený a září modře, bíle a zlatě do mrazivé kyjevské noci. Naproti chrámu na přilehlém náměstí je obrovská jezdecká socha Bogdana Chmelnického a daleko naproti na druhém konci prostoru náměstí se k nebi vzpínají bachraté věže chrámu sv. Michala, úplně stejně velikého, zářícího modře, bíle a zlatě tak jako svatosofijská katedrála.

Nalevo u postranní zdi svatomichalského komplexu je kyjevská zeď nářků. Řada fotografií padlých při revoluci před dvěma lety. Voní to tu karafiáty a blikotají tu plamínky svíček.

Od sv. Michala se necháme zanést ještě malinko dál, ale pak se pomalu otáčíme zpět. Padne nápad jít ještě někam do hospody, ale za zbytkem zájezdu do Porter Pubu se nám nechce. Pokukujeme, kam bychom zapadli, ale nakonec končíme na Majdanu v Mc Donaldu u kafe a čaje. Vespolek se shodneme, že jsme tak utahaní, že se rozejdeme do svých dočasných domovů. Já s Věrkou a Radkem tedy na hotel, zbytek do hostelu.

Na pokoji ještě chvíli popíjíme a povídáme, v odpovědi na sdílené fotky panákové smrště v Porter Pubu posíláme zátiší s lahvemi vodky, námi a rozestlaným gaučem a jdeme spát.