Graenino útočiště

Už zhasly hvězdy a vítr ztich,

A modrý úsvit donjon halí,

Útržky snů sedí mi na očích,

Nastává ráno na Poienari.

Procházím po prázdném, vichrem vymeteném nádvoří a celý hrad se mi doslova mění před očima. Z místa, kde z každičké spáry vanul černočerný, ledový dech se stává vlídný, milovaný domov, jak si ho pamatuju z návštěvy před dvěma roky. Je to jako kouzlo. Dvě strany jedné mince. Dvě tváře jednoho místa. Nic není černobílé….

Vrcholky okolních kopců, které hladí cáry rychle plynoucí mlhy, začínají zlátnout. Kdesi za horami už vyšlo slunce a za pár desítek minut zalije i opuštěné nádvoří. Vůbec se mi odtud nechce. Procházím hradem tam, zpátky a znovu, několikrát,  a myšlenky se zatím toulají v kdovíjakých dálavách dávno zapomenutých svítání. Stejně jako minule bych vraždila pro kus čokolády a horké mléko slazené medem s trochou pálenky. A stejně jako minule i tentokrát nic takového k dispozici nemám. Led v kostech se bude muset rozpustit sám. Ačkoliv nohy mám poněkud hadrové, hlavu mám jako peříčko. Kdožvíproč mě strašně brní levá ruka, přitom vím určitě, že jsem si ji nikterak nemohla přeležet, vždycky spím na pravém boku. Prsteníček, na kterém nosím masivní kroužek z hematitu, bolestí skoro necítím, jako kdybych do něj dostala ránu silným výbojem elektrického proudu. Musela jsem si s tou zpropadenou rukou něco provést, když jsem v noci táhla nahoru bagáž. Ach jo.

Scházíme dolů, les už není zdaleka tak děsivý jako v noci, pořád tu ale vládne nepřirozený tichý klid, ani lístek se tu nehne, ani ptáček tu nezapípá. Původně tu Alice chtěla ještě dopoledne zůstat a užít té kouzelné atmosféry, která v argeşském údolí za slunečných dní vládne, nakonec ale odjíždíme vlastně okamžitě po sestupu dolů. Alice je celá zelená a vůbec nemluví. Nemám odvahu zeptat se po příčině. Mávám hradu koupajícímu se v ranním slunci a v duchu slibuju návrat.

Po okraji hor azurově modrým a zlatým ránem míříme z Fagaraşe do pohoří Bucegi. Tam vysoko v kopcích překročíme průsmykem Bran hory a skutálíme se přímo do našeho dalšího cíle. Projíždíme probouzejícími se vesničkami s malebnými kostelíky, modravou a šedou hradbu hor stále po levici. Míjíme místní vyhánějící na pastvu krávy i ovce. Vládne tu velmi čilý koňský provoz, vozík tažený traktůrkem neb čímkoli jiným s mechanickým pohonem se v téhle oblasti fagarašsko-bucegského podhůří vidí opravdu jen výjimečně. Za řekou u jedné ze vsí, jejíž jméno mi skleróza vymazala z hlavy, se obracíme zpátky k masivu hor na obzoru. Silnice je v příšerném stavu. Samá obrovská díra. Jedem krokem. Pomaloučku šplháme nahoru. Krajina jakoby z oka vypadla našim Beskydům. Tmavě zelené lesy, závratně strmé louky, po táhlých horských úbočích roztroušené chaloupky. Koně, ovce, veliké kopy sena, sekáči žnoucí voňavou trávu stejně jako před staletími širokými pravidelnými rozmachy kos. Tahle část transylvánského karpatského horského masivu je vlídnější a klidnější než temný a majestátní Fagaraş. I liduprázdné ostré vápencové vrcholky v dáli působí méně divoce, než rozervané špice hor okolo Balea lac, i když nejsou o mnoho menší. Když co pár metrů vidím cedule s nabídkou pozemků na prodej, je mi z toho úzko u srdce. Do pár let tenhle boží požehnaný kout světa, kde zadřímal čas, zmizí pod zbrusu novými sjezdovkami, turistickými chatami, hotely, apartmány zbohatlíků a místo koní se tu budou po úbočích prohánět čtyřkolky a skútry.

Kousek pod vrcholem průsmyku stavíme na vyhlídce, odkud je vidět desítky kilometrů daleko. Až na Fagaraş a možná ještě dál. Je tu odpočívadlo s lavičkami a kolozubá stařenka tu prodává sýry, domácí marmelády a sirupy roztodivných příchutí. Hned se  nám kulhavě rozběhne vstříc a vůbec jí nevadí, že neumíme rumunsky. „Cehia, Cehia..bine …bine…“

„ Kupte si u mě sýr, panáčku“, tahá za rukáv Honzu, usmívá se poloprázdnými ústy a krájí na ochutnání. Poprvé tak mám možnost okusit známý sýr v kůře, který není k sehnání nikde jinde než v okolí Branu. Je výborný a zcela odlišný od cascavalu, který obvykle vozím domů. Jenže je to měkký sýr a je teprve středa. Domů bych ho v pořádku rozhodně nedovezla. Honza nakonec neodolá a kupuje cascaval. Nakonec ani já se nedokážu stařenčině usměvavé výřečnosti ubránit a nakupuju taky. Babičce jsem asi nějak sympatická, protože mě nechce pustit a povídá a povídá. Ačkoli se bráním, stejně mi umíněně nalévá stopečky ze svých zázračných sirupů a trpělivě vysvětluje, který je z čeho a na co je dobrý. Nakonec odcházím ještě navrch k sýru s jednou lahví borového. Prý je dobrý na průdušky.

Přehoupneme se přes kopec. Teď už budeme jen prudce klesat, napadne mě. Dlouhatánské prudké klesání a tam někde dole už bude Bran. Jedu tudy poprvé, ale tu cestu mám úplně jasně před očima. Když dole hluboko v údolí vjíždíme do osady a na ceduli je opravdu Bran, zarazí mě to. Jako už párkrát, i tentokrát jsem cestu odhadla dobře.

Moc se tu nezdržujeme, chceme se totiž nejdřív podívat do Raşnova. Na pevnost, která je rájem na zemi pro každého archeologa. Obrovský komplex založený už ve dvanáctém století německými rytíři. Hradní městečko vstávající pod rukama mých rumunských kolegů jako fénix z popela. ….Rosenau…hrad růží….

Nahoru vyrážím sama, Honza mě vystrkal napřed, že mě s Alicí doženou. Když se z města doplazím až nahoru ke kempu a fotbalovému hřišti, zjišťuju, že tady od minule vyrostlo velké moderní parkoviště a za ním malé tržiště se suvenýry. K pevnosti turisty, taktéž nově, vyváží za poplatek „dostavník“ – v raşnovském pojetí je to krytý žebřiňák tažený traktorem. Vepředu sedí dědoušek a vyhrává na housle. Povzdychnu si. Nějak mi to sem vůbec nepasuje. Vysupím nahoru raději pěšky a opět mě čeká překvapení. Už se nechodí horní brankou, ale dolní velkou branou. Kus hradby vedle brány se intenzivně opravuje. Je tu spoustu nepořádku a kamení. Na už opravené části visí plakát hlásající, že se tu příští týden koná festival historických filmů pod širým nebem. Vida, vypadá to, že z Raşnova se pomalu stává kulturní centrum. Náhlá prudká bouřka mě zahání pod střechu zahradní restaurace, která tu vyrostla. Naštěstí to netrvá dlouho a tak už za chvíli platím ve zbrusu nové pokladně vstupné a vcházím dovnitř. Hned za vchodem jsou čerstvě odkryté základy jakési stavby. Ještě popsané kameny a neodklizené provazy a hřebíky v pravidelném vzorci zatlučené po celé ploše mi prozradí, že tady ještě před pár dny nebo možná dokonce hodinami byli a pracovali mí kolegové – archeologové.

Jéjej, to je taková škoda, že jsem je minula. Kdybych sem tak přišla včera nebo předevčírem a ještě je tu našla! Jak bych za nimi chtěla přijít, pozdravit a popovídat. Podívat se, co tu našli. Sdílet s nimi to pradávné těžko pochopitelné nadšení z nalézání skrytého, kterému jsme my z tohohle oboru všichni do jednoho propadli.

Nádherným renesančním barbakánem procházím do vnitřní části pevnosti. Když vyšplhám úplně nahoru, málem se neudržím, abych nezačala výskat nadšením. V jednom z propadlých baráčků pode mnou se to  hemží dělníky. Že neopravují hradbu, jsem poznala v jediné vteřině. Tohle je archeologický výzkum! Jenže mi tu chybí nějaká kompetentní osoba. S kopáči si o detailech strategie odkryvu a dataci nálezů těžko popovídám. Nenápadně okouním okolo. Na rameno mi ťuká Honza. Nakonec nahoru vyrazil sám. Prý se sejdeme na parkovišti za 45 minut. Odkývu, že ano, ale oči se mi pořád stáčí do výkopu. Honza se chápavě usměje a nechává mě mé vášni. Přešlapuju nad sondou. Ať se tu objeví nějaký archeolog, přeju si. Jako na zavolání po cestičce nahoru rázuje starší hubený obrýlený pán v nažehlené košili. Od pohledu typický pan profesor. Srdíčko mi poskočí. Ať mám pravdu, ať mám pravdu. Mám…Nedbaje světlých drahých kalhot seskakuje do vykopané díry a spolu s kopáči se nad něčím sklání. Zeshora sbíhá mladá usměvavá žena a seskakuje k profesorovi. Chvíli tam něco kutí a pak hromadně vybíhají ven. Stačí mi jediný pohled do jejich tak trochu nepřítomných, očekáváním a nadšením hořících tváří, abych věděla. Něco našli!! Srdce se mi rozběhne a v hrdle zúží dech. Má tvář v tuto chvíli zřejmě dostává podobný výraz, jako je ten jejich. Tohle jsou okamžiky, kdy se každý z nás cítí jako Indiana Jones. Přikročím jako hypnotizovaná blíž. Sklání hlavy dohromady a polévají cosi vodou z lahve. Nejsem jediný zvědavec, blíž se přisunuly i dvě rodiny s dětmi. Vedoucí výzkumu zvedá ruku dopředu, abychom viděli všichni. Teď má jeho tvář i tvář jeho asistentky výraz absolutního štěstí, očima láskyplně hladí předmět ve své ruce. Sehnu se níž a v tu chvíli se tvářím zrovna tak. Na profesorově dlani leží čerstvě omytá přenádherná bohatě zdobená bronzová spona. V kroužku, který se tu vytvořil se ozve obdivné vydechnutí. Rozhoduju se ve vteřině. Má přirozená plachost jde stranou.

„To je nádhera,“ povídám. „Jak je to staré?“ Profesor do mě zabodne tak trochu nechápavý a velmi tázavý pohled. Zhluboka se nadýchnu a skočím do toho po hlavě.

„Já jsem taky archeolog. Z Čech,“ vypálím se ze sebe dřív, než mě opustí odvaha a následných pár vteřin se skvěle bavím naprosto překvapeným výrazem v profesorově tváři. A pak se on i jeho společnice rozesmějí.

„Je to dácké,“ sděluje mi se spikleneckým mrknutím a pobízí mě, abych je následovala. Překotně se hrnu za nimi a nechám se zahrnovat informacemi. Jsem ve svém živlu. Ptají se mě, jakou mám specializaci. Když říkám, že pozdní středověk, kývají, že oni také.

„No vidíte, kopeme tu středověk a najednou nám z toho ve spodních vrstvách lezou Dákové,“ směje se pan profesor a při slově Dákové se poťouchle ušklíbá. Směju se taky. Věčná řevnivost mezi pravěkáři a středověkáři je ve všech zemích stejná. Každý správný pravěkář pomlouvá středověk a každý středověkář pravidelně svým pravěkým kolegům připomíná, že nejlépe by bylo jejich nálezy skartovat na antuku. Není to myšlené ve zlém. Ne, to nikdy. Je to jen přátelské a láskyplné popichování, které funguje odedávna, ale když na to přijde, jsme ochotni za jakýkoli nález krvácet, ať už se specializujeme na cokoliv.

Už vím, že můj společník se jmenuje Andrea Rusu a jméno samozřejmě znám. Právě mám tu čest hovořit s předním esem Evropy v archeologii hradů. Mám pocit, že jsem v nebi. A když mě společně odtáhnou do zázemí terénní laboratoře v jednom z domků, nadšeně mě představují ostatním a otvírají přede mnou sáčky s nálezy, abych se mohla pokochat, jsem si jistá, že se mi to určitě musí jenom zdát. S lítostí se s nimi loučím, s těmi všemi duší spřízněnými. „Třeba se někdy někde potkáme,“ podává mi ruku pan profesor. Utíkám dolů, opět se mi nedostává času, hlavu mám někde vysoko v oblacích. Ty tu tentokrát máš ale nehoráznou protekci, směje se můj vnitřní hlásek, když vyjíždíme z města zpátky směr Bran. Inu, nezbývá než zřejmě souhlasit.

Bran. Místo, kam srdce táhne všechny mé přátele a kamarády, kteří propadli kouzlu Rumunska a historii a legendám týkajících se knížete Vlada. Jsem trestuhodná výjimka. Ano, přiznávám se bez mučení. Bran je pro mě hezkým městem uprostřed nádherných vápencových hor, kde je zároveň krásný a velmi populární hrad. Nic míň, ale také nic víc.  Sama nevím proč. Mě to prostě vždycky táhlo k jiné části celého tohohle spletitého příběhu. Kolena mi vždycky budou podklesávat na hradbách Visegrádu a v královské kapli v nitru budínského hradu, ale nikdy ne tady. Minule se mi tu dokonce díky příšernému počasí a příšerné průvodkyni na hradě nelíbilo vůbec. Dnes je krásné letní odpoledne a tak musím uznat, že je tu moc příjemně.

Ubytovávám se v hotelu, který je pro mě až hříšně luxusní, ale nikde jinde jednolůžkové pokoje neměli. Že mám dveře na kartu, mě nikterak nepřekvapí, že na kartu fungují ale i světla v pokoji a televize, z toho už udiveně kroutím hlavou. Celý ten pro mě neuvěřitelný luxus doplňuje balkon zvící velikosti mého pokoje na koleji a mramorové umyvadlo v koupelně. Sprcha mi po dvou dnech strávených v autě přijde jako naprostý zázrak. Chvíli relaxuju, ale pak vyrazím na obhlídku města. Tržiště pod hradem je stejně příšerné jako minule a jen občas mezi tunou kýče vykoukne perla. Takovou perlou jsou liščí kožešiny, ručně dlabané mísy a misky z lipového dřeva, malované talíře z Horezu, svaté obrázky a růžence, které prodává stařičká usměvavá mniška u vchodu do místního miniskanzenu nebo zdejší domácí sýry a pálenka. V duchu si dělám poznámky, co tu nakoupím. A pak se obrátím, a spěchám okolo hradu podél řeky, k bývalé celnici, kde je v současnosti muzeum a v něm původní nábytek z Branu. Bohužel už je zavřeno, měli jen do půl páté. No jo, ale co teď? Na hrad se mi nechce, letos možná návštěvu jeho interiérů úplně vynechám. Někam na kratší výšlap do hor? Na to je ale pozdě. A tak se vydávám nakupovat. Po absolvování dalšího okruhu po tržišti si nakonec na hotel odnáším dlabanou lipovou misku a malovaný talíř. Zítra ještě dokoupím pro tatínka místní palinku a dárky budou kompletní. Protože je nádherné počasí, jdu se ještě znovu projít.

Mířím postranní ulicí směrem k vápencovému masivu Králova kamene, na který mám neuvěřitelný výhled ze své terasy. Druhá tvář Branu, kterou teď kráčím, se mi neskutečně zamlouvá, daleko víc než ta komerční a turistická. Jen pár kroků od davů hlučících turistů a aut je slavné a legendární místo najednou ospalou horskou vsí, malebnou jak obrázky z Alp. Bílý kostelík, bublající horská říčka po levici, slepice za plotem, hospůdka s místními štamgasty, kteří zřejmě právě přišli odněkud z pastvin, vůně sena, vody a hor. Vánek sem tam zanese ozvěnu smíchu a psí zaštěkání. Hřeben Piatra Craiului se koupe ve večerním slunku. Louky na svazích jsou neuvěřitelně jasně zelené, vrcholky bílých vápencových skal vysoko nahoře hladí potrhané chuchvalce mraků. A nad tím vším neuvěřitelně chrpově modré nebe, jak namalované. Ráda bych došla až na konec Branu, ale ani po čtyřiceti minutách chůze stále nejsem venku. A tak nakonec jen velmi nevolky otáčím kroky zpátky. Ani se mi nechce vracet se do přeplněného centra. Jedno vím ale jistě, Bran jsem v tuto tichou večerní chvíli vzala zcela a definitivně na milost.

Večer poslouchám trpělivě zprávy. Ačkoli zas tak moc nerozumím, pochopím, že Rumuni řeší navlas stejné problémy jako my. Předražené dálnice, placení v nemocnici a silniční piráty. Vyloudí mi to úsměv na tváři. Rumunské HBO vysílá zásadně v angličtině s titulky. Libuju si, že takhle pochytím z rumunštiny nejvíc. Sledovat to takhle pár dní, začnu snad rozumět. Původně jsem si brousila zuby na Prokletý ostrov, neboť jsem slyšela samou chválu, jsem ale po napůl probdělé noci na Poienari tak utahaná, že usínám a probouzím se, když film už dávno běží. Vytáhnu tedy kartu a spím dřív než řeknu „Bran…“