Den čtvrtý - na návštěvě u Vlada staršího
Po snídani v zahradě pod vinnou révou a rozkvetlými fuchsiemi se vydáváme na maratón po zdejších muzeích. Zatímco expozice zbraní je dobově pěkně spravedlivě vyvážená a je tu od každého období něco, v samotném muzeu se smutkem těžce postrádám dostatek středověkých exponátů. V patře věnovaném archeologii se rozběhnu mezi vitríny. Celá místnost je tu plná přenádherné římské a dácké keramiky, ale já se stejně nejvíc raduju až v maličké komůrce, kde jsou vystaveny nálezy z archeologického výzkumu Vladova rodného domu. Lezu okolo tak dlouho, až mě Luboš musí odtáhnout. Okázale vzdychá a mumlá něco o tom, že by ten středověk nejraději vzal bagrem. Vyhrožuju na oplátku, že mu po návratu podpálím jeho sbírku lingvistických slovníků. A je klid.
Odpoledne se jen tak nazdařbůh brouzdáme městem a snažíme se nasávat atmosféru. Je tu ale příliš mnoho turistů a hluku. Rachotící bagry a náklaďáky jezdící sem a tam po náměstí tomu rozhodně nepřidají. Už víme, že v postranních uličkách je to o mnoho lepší a tak stejně jako včera se ruku v ruce motáme nazdařbůh citadelou a snažíme se vyhýbat hlavním ulicím. S podvečerem celé město zlátne a postupně tichne. A čas se rozbíhá svými prapodivnými cestami, které tady vedou úplně jinak než venku za branami. Po večeři v dokonalém srozumění opět automaticky zamíříme do Vladova domu.
Tentokrát se na nás v restauraci od baru všichni usmívají. Skoro se uklánějí, samá úcta. Sedneme na terasu a objednáváme pití. Na rodný dům knížete Vlada pomalu padá soumrak a náš hovor, ačkoli jsme se původně bavili o čistě přízemních věcech jako je kinematografie, se znovu automaticky posledními paprsky světla stočí ke knížecí rodině. Blíží se desátá hodina, kdy restaurace zavírá. Nechce se mi odtud. Nu, zkusíme si ještě něco objednat, i přesto, že včera už nám v tuhle dobu, byť s omluvou, odmítli. Tentokrát je to ovšem úplně jinak. Číšník se beze slova uklání a běží ještě pro dvě vychlazená piva. Jsme tu poslední, desátá se dávno přehoupla, ale nikdo z personálu po nás nepřijde významně pokukovat, že máme dopít a jít. Naopak, zavřeli se vevnitř a nechali nás na terase úplně samotné. Nad sighişoarskými střechami rozepjala své perutě sametová noc vlahá jako políbení. Okolní ulice utichly, jen sem tam za branou zaskřípá osamělý krok. Domovní zdi vydechují ještě teplo letního dne. A vzpomínky. Tiché a pradávné. Chvějivou ozvěnu, kterou v sobě nosívají všechny staré stavby. Čas jakoby pro tu chvíli zmizel. Je jen teplá červencová noc a ztichlá, podřimující sighişoarská citadela tam někde venku za branou. Smích, který občas zatlumeně vylétne z hloubi domu, by mohl patřit komukoli. Mlčíme, užíváme tu chvíli. Je to jako usínání. Jen neradi dosrkáváme poslední doušek a zvedáme se. Uvnitř restaurace si personál udělal malou improvizovanou oslavu. Snad na nás skoro zapomněli. S úsměvem se s námi loučí, když slušně přejeme dobrou noc. Vrchní nás jde doprovodit ke vchodu. Když se v hale zastavím a rozběhnu se k oknu otevřenému do noci, neřekne nic, jen se uctivě stáhne o pár kroků dál. Tohle už jsem chtěla udělat včera. Vyklonit se daleko nad parapet, nechat si větrem pročísnout vlasy a chvíli se dívat. Nerušena v téměř prázdném domě, hledět tiše na liduprázdné, spící náměstí. Malé, pošetilé přání. A tak se vykláním, vítr mi čechrá vlasy a stromy okolo kostela šumí. Vrchní nám dole s úklonou otvírá a přeje dobrou noc.
Chvíli ještě stojíme uvnitř valeného loubí a jen tiše hledíme do tmy a pak vyrazíme nočnímu městu vstříc. Sighişoara spí. Turisté, i přesto, že ještě není tak pozdě, už dávno zalezli a tak se městem touláme úplně sami. Dobře tomu, teď je teprve citadela doopravdy čarovná. Červenavá a zlatavá světlem lamp, temná a mihotavá ve stínech, šepotající listovím, rozvonělá jasmínem a růžemi. Je už dávno po půlnoci, když skládám hlavu na polštář a větve jabloní v zahrádce mi zpívají do usínání.