Den pátý - Braşov na vodě
Braşov nás vítá prudkou bouří, studeným větrem a ještě studenějšími kapkami hustého deště, který na ramenou ještě rozpálených letním ránem v Sighişoaře studí jako led. Ubytování, které nám zařídila paní Cristina, žena majitele sighişoarského penzionu, kde jsme bydleli, je v tmavém, tak trochu kafkovsky divném a depresivním činžáku s dřevěnými schody. Vše ale vrchovatě nahrazuje naše paní bytná. Je to drobná stará dáma, které v očích svítí mladistvé jiskřičky. Neumí sice ani slovo anglicky, to jí ale nebrání v tom, aby s námi vedla dlouhý srdečný rozhovor, z kterého nás skoro až brní hlava. A přesto že rumunsky neumíme, s překvapením zjišťujeme, že rozumíme. Sice zdaleka ne všechno, ale smysl toho, co nám povídá, chápeme úplně jasně. V duchu blahořečím svým dvěma semestrům latiny.
Trochu rozmrzele se vydáváme posmutnělým, deštěm slzavým městem na procházku. Nově opravené hradby jsou v mlhavém odpoledni šedivé a depresivní, stejně jako město za nimi. Ježatá změť středověkých střech, která v Sibiu, Mediaşi i Sighişoaře vypadala tak malebně, kouzelně a utěšeně, tady vypadá jen tísnivě a nevlídně. Jsem si jistá, že je to jenom počasím, ale pro tuto chvíli mě Braşov ze všech saských transylvánských měst okouzlil nejméně. Necháváme se vyvézt lanovkou na místní horu Tâmpa, poučeni od paní domácí, že se v lesích nemáme zdržovat do soumraku, protože se tu potulují medvědi. Nad les střech, lesklých deštěm, se jako štíhlý kýl lodi zdvíhá, oděn černým krajkovím gotických fiál, legendární černý kostel, biserica nigra. Právě před ním v roce 1459 nechal kníže Vlad na kůl narazit vzbouřené saské měšťany. Od té doby už ho Braşov vítal vždy s úctou a branami otevřenými dokořán.
Déšť nás zahání do místní restaurace, která nás jako mávnutím kouzelného proutku vrací kamsi do 50. let. Plastové stolky, betonová terasa, bohorovně pomalý číšník. V dálce za špičkami stromů se mlhavě rýsuje daleká horská krajina. Když mi jako za lehounkým závojem o chvíli později, když už sestupujeme dolů, blýskne mezi stromy daleký obzor, seběhnu zvěří a pár turisty vyšlapanou stezičkou na okraj srázu a srdce se mi sevře nádherným pohledem. Zašedlé mrholením se dodaleka táhnou temné horské hřbety rozervané hlubokými údolími. Hned pod mýma nohama se jedno takové otvírá. Prudké a závratné se stezkou vinoucí se okolo potoka kamenitým úvalem, kdesi hluboko přehluboko. Člověku se až nechce dál. Sesunu se na skalní výchoz a nechám si vlhkým větrem olizovat tváře. A dívám se. Dívám se dlouho. Leč bohužel tu nelze zůstat do večera a tak se vydáváme na cestu dolů. Listovím zašumí velké kapky. Drobný déšť přešel v obrovský lijavec. Ačkoli nás lesy hory Tâmpa částečně chrání, přesto jsme mokří jako myši, když vycházíme z lesní stezky dole u hradeb. Pak přestává pršet a my doufáme, že se ještě počasí v lepší obrátí. Braşov se ale rozhodl, že dnes celé odpoledne propláče. Když se usadíme na hlavním náměstí na terasu na oběd, znovu začne pršet. Déšť znovu plynule přejde v lijavec a promění braşovské náměstí v jedno velké jezero tekoucí vody. Co s tím? Není nic snazšího než si zout boty a se smíchem se tou vodou rozběhnout. Braşovské obyvatele zjevně nic nerozhodí, ani jim nezkazí náladu. Na okraji loubí se bezradně zastaví dívčina v čistě bílých kalhotách. Do vody se jí nechce. Její společník neváhá, zdvíhá ji a se smíchem ji nese v náručí napříč celým náměstím. Stále leje a my se schováváme dovnitř do restaurace a tam zůstáváme až do setmění, kdy konečně liják poleví jen do drobného mrholení.
Ochladilo se a horu Tâmpa pokryla hustá mlha. V sychravé tmě táhnu Luboše alespoň k černému kostelu. V záři osvětlení je rudý a pochmurný. Doma nás paní Lucia čeká hned za dveřmi v chodbě. Chce nám představit své další ubytované. Paní, s kterou si potřásáme rukou, je rodilá Rumunka, která se provdala do jižní Afriky a teď tu manželovi ukazuje krásy své vlasti. Je z toho předlouhý, skoro hodinový rozhovor a spousta vtipů a smíchu. Štěstí, že paní i s manželem ještě v noci odjíždějí do Mamaii a protože by jim ujel vlak, loučí se. Jinak bychom na chodbě možná stáli a povídali do rána. Chceme dát paní domácí dobrou noc a jít spát, paní Lucia si ovšem stejně neodpustí si nám postěžovat, jak jsou ti mladí nerozumní, a že tu přeci mohli zůstat v pohodlí přes noc, vyspat se krásně na postelích a směr černomořské pobřeží vyrazit až ráno. Se smíchem zahájíme ústup, že už opravdu, ale opravdu musíme jít spát, protože ráno jedeme na Bran. Poslední argument zabere a tak nás paní Lucia konečně propouští spát.