Graenino útočiště

Ráno je zatažené a chladné, s nízkými, vodou nacucanými mraky. Probůh, snad nebude pršet, kroutím zoufale hlavou, když se ráno vyhrabu ze stanu. Ranní chlad velmi bleskurychle vystřídá nepříjemné, nedýchatelné parno. Stále zůstává zataženo. Shodneme se, že se zastavíme dole v Cişnadoaře a vylezeme se podívat k tomu neuvěřitelnému kostelu na kopci a na chvíli vyběhneme pokochat se i v sousední Cişnadii.

Dole v městečku už je živo, je tu několik autobusů, parkoviště plné aut. Naše kroky nahoru k pevnosti ale zastaví zamčená brána. Dole u náměstí sedí sympatická paní. Dává se s námi do řeči, evidentně nám chce poradit, kde sehnat nějakou kompetentní osobu, která nás pustí dovnitř. Jenže mluví rumunsky a německy, a tak se moc nechytáme. Pochopím sice, že mi radí, kam si mám dojít pro klíče, ale podstatné detaily mi unikají. Protože se opravdu nejsme schopny domluvit, nakonec to vzdáváme. S lítostí se otáčím zády k zamčené bráně s velkým nápisem Michelsberg, což je saské jméno tohohle zázračného místa. Sem se prostě musím příště vrátit.

Kostel v Cişnadii je naštěstí otevřen. Stavíme na hlavní ulici kousek pod pevností. Nakonec se ale vyběhnu podívat jen sama. A stojí to za to. Kostel je klasickým roztomilým slepencem několika po sobě jdoucích stavebních slohů. S radostí tu identifikuju i románské pozůstatky. Oba kostely a tedy i obě městečka, Cişnadie i Cişnadoara, musí být v této oblasti jedny z nejstarších. Celou stavbu obkružuje dvojí pás hradeb. Vnitřní s úžasně zachovalým dřevěným obranným ochozem, ze kterého obránci mohli pohodlně ostřelovat případné útočníky a ještě jeden vnější, ve kterém jsou zvenku droboučké místnůstky, které snad, stejně jako dnes, sloužily jako obchody a řemeslnické dílny. A kdoví, možná se tu ve středověku i bydlelo.

Nadšeně kroužím parkánem. Dnes jsou tu vysázeny růže a tak vůbec je to tu celé krásně „učesané“ a upravené, skoro jako park. Původní stav bez vysázených kytiček by v mých očích vypadal líp, ale já jsem holt profesionálně deformovaný blázen, a nikoliv řadový turista. Ti ocení ty růže. Já bych raději zbraně a nepořádek.

Jen rychle prolétnu expozici komunismu v jedné z obranných věží a pak už bleskově prchám k zaparkovanému autu. Snad jsem moc nezdržovala.

A pak už se konečně vracíme zpátky do Sibiu. Slunce se marně snaží prosvítit nízké mraky a tak je ve městě sice zataženo, ale čím dál víc k padnutí. Rozprchneme se volně ulicemi. Utíkám nahoru na Velké náměstí. Na okraji se zastavím a chvíli se jen dívám. Mezi tryskami fontány v dlažbě náměstí stejně jako předloni pobíhají totálně promáčené děti a výskají, až se to nese nad celou Sibiní.

Při předchozí návštěvě před dvěma roky jsme minuli bez větší pozornosti veliký barokní kostel na kraji náměstí, dnes tedy tenhle nedostatek napravuji. V oknech jsou tu úchvatné raně barokní vitráže a hlavně u svatého Jiří stojím velmi, velmi dlouho.

Mimo fontány v dlažbě je dnes na Velkém náměstí ještě jedna atrakce. Natáčí se tu reklama a tak se kolem kamer a účinkujících kupí nezbytný hlouček zvědavců. Chvíli marně dumám po skrytém smyslu toho, že herci sem a tam po Piaţa Mare jezdí s modrými vozíky, ve kterých jsou zasazeny jabloně, ale nakonec se rozhodnu raději jít dál. Na Malém náměstí mají filmaři zázemí, a tak je tu slušný nepořádek. U Mostu lhářů přibylo pár stánků s pohledy, magnetkami a drobnými suvenýry. V mé oblíbené hospůdce U Sigiho soudě podle slunečníků už nepodávají Ursus, ale Carlsberg. Taková škoda. Jinak se naštěstí nic nezměnilo, pořád je to jako vklouznout domů. Na opršelém zeleném domě za mostem zas hnízdí čapí pár a na mostě kvetou desítky muškátů přepadávajících z truhlíků v hustých trsech.

Zastavuju se v Case Lucemburg , kde je, stejně jako pod kostelem, infocentrum. Sháním mapu opevněných kostelů…..na příště.

Opřu se o zábradlí legendárního mostu a chvíli si dovolím pustit myšlenky na toulky časem a prostorem. Ale čas tak strašlivě letí. Běžím se podívat na Sasy – krojované řemeslníky, kteří sídlí v městské věži za katedrálou a pak obracím v poklusu nohy směr pěší promenáda. Rázuju po pěší zóně, koukám, hodnotím, co se tu za ty dva roky změnilo. Která restaurace a který obchůdek zkrachoval a který naopak přibyl. Jen bleskurychle měním peníze a kupuju si čerstvé bochánky s brynzou a už je čas se vrátit k autu. Tak brzy, tak strašně brzy. Na kraji Malého náměstí se otočím. Těžko se mi loučí. La revedere Sibiu, však já se tu zas ukážu. Domů se má přeci člověk vracet.

Tentokrát cestu ven z města hledat vůbec nemusíme. GPS funguje na rozdíl od včerejška naprosto bez problémů. Nebo možná město samotné nás dobrovolně pouští ven.

Na pravé straně obzoru je nám při cestě nedílným společníkem vzdálená hradba hor. Cindrelské pohoří, které dál po cestě vystřídá Fagaraş. Koukám na ubíhající krajinu, vrcholky Cindrelu jsou čisté, bez mraků, když se ale přiblížíme k Fagaraşi, vidím, že tentokrát nás nepřivítá s vlídnou tváří. Po kopcích se valí bělavá mračna, přikrývají vrcholy jako nadýchané peřiny. Dnes tam nahoře nebudeme mít hezky. Stavíme u brodu řeky ubíhající odkudsi v hor. Na loukách okolo se pasou krávy a koně. Chvíli pozorujeme ten pradávný obrázek, ale čeká nás dlouhá cesta nahoru do hor, až k transylvánské hranici a kousek za ní, do zeleného Valašska. Jedeme dál. Stavíme u horské chaty blízko velkého vodopádu, těsně před počátkem toho největšího stoupání.

Hledíme nahoru, hlavy vyvrácené. Vzhůru, kamsi do mraků stoupají lana lanovky, která vede až na Bâlea lac. Neuvěřitelně vysoko, přilepenou k úbočí, rozpoznávám mezi klečí a skalami silnici. Za chvíli tudy budeme stoupat.

Chvilenku brouzdáme po minitržišti před horskou chatou. Mimo všemožných pitomostí tu mají i domácí klobásy a špek, sirupy, sýry a beraní kožešiny. Zalituju, že tudy nejedeme až na zpáteční cestě. Vůni od stánku s klobásami a uzeným skoro nelze odolat. Tohle bych někdy ráda dovezla domů.

Začínáme ostře stoupat. Mezi potrhanými mraky se občas vynoří výhledy tak úchvatné, že to zcela bere dech. Chmurná tmavě zelená a šedá krajina, rozervaná skalami a vodou, úbočí kopců padající hluboko přehluboko do úzkých zadumaných údolí. A pak vjedem zcela mezi mraky. Mlha se kolem nás sevře jako hluboká voda, ztlumí všechny zvuky a odpoledne promění v potemnělý soumrak. Silnice je vidět jen na pár kroků a spíš jen tušíme než vidíme vlhká zplihlá rouna pasoucích se ovcí mezi nizoučkou klečí a kamením na stráních okolo Transfagarašské magistrály. Spojka, plyn, brzda. Silnice je vlhká, dost možná i klouže. Obdiv Aličce, že to zvládá naprosto jistě, bez zadrhnutí.

Vlastně bez povšimnutí míjíme průsmyk u Bâlea lac. V husté, jako mléko bílé mlze se zimomřivě choulí pár prodavačů suvenýrů. Auta ale většinou bez zastavení projíždějí dál. Vjedeme do tunelu rozdělující obě strany Fagaraşe. I samotný tunel je plný mlhy, kterou světla na stropě zbarvují do zneklidňujícího červenavého odstínu. Celý tunel tak září neblahým červenooranžovým přísvitem.

„No nazdar. To je jak cesta do pekla,“ vyslovuje nahlas Honza myšlenku, která nás nejspíš napadla všechny zároveň. Vyjedeme ven a všem nám svorně spadne čelist. Jako bychom vjeli do jiného světa. Mlhavý příkrov je ten tam. Fagaraş z valašské strany je jasný a ostře křišťálově průzračný pod soumračným nebem.

A zatímco minule byl celičký rozzářený ve slunečním svitu, dnes s pýchou předvádí další ze svých rozmanitých tváří. Je zadumaný, tmavě zelený, chladný a nepřístupný. Neuchopitelný. Ostré vrcholky se koupou v chuchvalcích mlhy, která se sem převalila z transylvánské strany a na tmavých svazích pod mýma nohama se ve vichrem roztančené trávě pasou koně.

Čím níž jsme, tím je počasí lepší. Mezi roztrhanými mraky dokonce občas vysvitne slunce. Zdá se, že tu ale ještě před nedávnem muselo pršet.

Silnice je mokrá a stoupá z ní pára. Že to nebyl zřejmě jen obyčejný déšť, zjišťuju vzápětí, když si mezi stromy všimnu kmenu čerstvě rozetnutého bleskem. Takže bouřka. Pořádná bouřka, opravuju se, když po cestě vidím další dva rozvrácené, popálené stromy. Když ovšem obraz zkázy pokračuje dál a dále se stupňuje, po zádech mi přeběhne mráz a zježí se mi vlasy v zátylku. Bouřka, co tu zuřila, musela být strašlivá. V korytě Argeş jsou vyvrácené stromy, a tráva na břehu je usmýkaná, jak se přes ni musela valit náhlá bleskurychlá velká voda. Čím blíže Poienari, tím hůř. Balvany vyrvané z koryta, zlikvidovaný porost na březích, vyvrácené a či bleskem rozštípané stromy pomalu kam se podíváš. Obraz zkázy jako po bezbřehém šíleném výbuchu zuřivosti. Ztěžka polknu.

„Tady se někdo zlobil,“ zamumlá Alice a vyslovuje tak nahlas to, co už mi v hlavě leží pěkných pár kilometrů.

Čím víc se blížíme, tím víc jsem nesoustředěná. Teď jen zahneme do tunelu a čeká nás jen pár kilometrů cesty dolů. Došla bych tam snad i se zavázanýma očima. Už pěkných pár kilometrů to cítím v kostech jako dotek ledu. A sílí to snad s každým metrem. S Honzou se vyběhneme podívat na vyhlídku nad přehradou, nacvakáme pár fotek a konečně zdoláváme poslední úsek cesty.

Improvizovaný tábor rozbíjíme dole u řeky, poněkud nechtěnou společnost nám dělá několik stanů s kempujícími místními. Baví se, pinkají si, z kazeťáků vyhrává muzika. Oč krásnější to tu je, když tu nikdo není. Jen hory, voda, vítr a starodávná pevnost vysoko nad hlavou. Čeká nás víc než pět hodin čekání na soumrak. Mířím na krátkou procházku proti proudu. Tam někde dál je pak zřejmě vodopád, kde žije Jennyin Vlčíček. Nebo není? Nevím. Nemám sílu o tom v tuhle chvíli uvažovat. Vracím se. Zapalujeme ohníček a Alice s Honzou si opékají špekáčky. Ne, že bych je moc vnímala. Vlastně i ty kempující Rumuny registruju jen zpola. Přesto, že okolo ohniště posedáváme společně, mám pocit, že v tuto chvíli jsme tu každý sám. Jdu se projít po proudu. Co nejdál za kempující, až slyším jen bublání Argeş a vítr v korunách. Nad hlavou se mi nese havraní volání. Vyloudí mi to úsměv na rty. Pár černočerných opeřenců přelétá nad řekou a lesy sem a tam a volá do daleka. Připomínají mi další z důležitých postav toho dávného příběhu, mladého uherského krále Matyáše, podle havrana ve svém erbu přezdívaného Korvín. Havran a Drak. Matyáš a Vlad, dva věční rivalové i spolubojovníci, spojenci i nepřátelé.

Ačkoli je Argeş ledová, přesto shazuju boty a vkročím do bystrého proudu. Chvíli se brouzdám, ale voda je tak studená, že nohy za chviličku vůbec necítím. Když se chystám vylézt na břeh, blýskne mi mezi oblázky na dně cosi jasného, tak trochu jako sklo. Sehnu se. Není to sklo. Vůbec ne. Na mokré dlani se mi omytý horskou vodou matně blýská malý křišťál. V Argeş jsou křišťály? Minule jsme se tu ráchali celé dopoledne a nic takového jsme neobjevili. Schovám kámen pečlivě do kapsy, v mé „sbírce“ polodrahokamů bude mít čestné místo. Vracím se.

Tentokrát se na vycházku vydává Alice s Honzou a já hlídám u auta. Otevřu dveře, pustím mp3 s náhodným výběrem a opřu hlavu tak, abych co nejlépe viděla na Poienari vysoko nade mnou. Vítr sílí a já poslouchám. Mp3 mě opět nezklame a vybírá naprosto neomylně. Nic, co by sem nepatřilo. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem schopná říci, co se mi honilo hlavou, než zapadlo slunce a nastal čas. Lhala bych, kdybych řekla, že si pamatuju, jak ten čas uběhl. Ne. Jako kdybych spala. Spala a snila divné temné sny, plné vichru, šumění listí a vody a střípků zmatených obrazů. Soumrak nastal, vlastně ani nevím jak. Zaklapnu mp3 a proberu se z toho zvláštního bdělého polosnění. Zvednu hlavu ve stále sílícím větru. Po páteři se mi proběhne ledová ruka mrazu. Je čas. Je čas vystoupat tam nahoru a splnit to, co jsem slíbila, když jsem odtud minule odjížděla. Přespat v portálu u knížecí ložnice. „A opovaž se couvnout,“ zazní varovně cosi uvnitř mě. „Tentokrát přijdeš do mých zdí….“

Hlavou mi jako blesk prolétne šílená myšlenka to opravdu udělat…couvnout. Nemůžu jí zabránit. To je tím, co tu všude vane ve vzduchu. Prapodivné, hrozivé, nevyřčené cosi. Dračí dech. Ne, okřiknu se pevně. Nejsi žádná ukníkaná holka, co se bojí výzev. A sliby plníš.

Krámujeme u auta, které jsme v rámci kamufláže zaparkovali hned naproti penzionu.

Když mi na hřbet ruky dopadne kapka deště, udiveně zvednu oči k nebi. Obloha, která ještě před pár kratičkými okamžiky byla úplně vymetená, je najednou pochmurně zatažená. Na asfalt dopadají veliké kapky. Snad probůh nebude lejt, pomyslím si zoufale. A jako by někdo škodolibý okamžitě odpověděl, s definitivní platností se protivně úporně hustě rozprší.

To přeci neuděláš, zalomcuje mnou zoufalství a vztek v jednom. Já se sem táhnu tisíc kilometrů, a měla bych spát nakonec někde dole v penzionu? Pusť nás nahoru s dobrou vůlí. Prosím. Nech mě splnit slib…, zaprosím, ale zdá se, že to nefunguje.

Jak začalo pršet, paradoxně se oteplilo. Hustou, divnou stojatou tmou v neustálém dešti začínáme černočerným, zcela tichým lesem stoupat. Někdo tam nahoře nám ale zjevně nepřeje, déšť stále sílí. Protože se rozhodně nechceme s nepořízenou hned nahoře pod hradbami znovu otáčet dolů, na hradě bychom totiž bez přístřeší zůstat v dešti nemohli, Honza se vrací pro stan a mně ještě pro zapomenutou bundu. Blahořečím nápadu, že jsem si před odjezdem koupila čelovku. Ruce mám plné a očima bych si asi svítila těžko. A po pravdě, potmě bych tu cestu nedala. Zbaběle bych se otočila zpátky a pokorně zapadla do penzionu u silnice. Ten les je opravdu strašidelný, nepřirozeně tichý a klidný, bez jediného zvuku, což je ovšem daleko děsivější než všechno štrachání, které jsem kdy v nočním lese slyšela.

Stoupání je strašlivé. Už v půlce mám pocit, že vyplivnu plíce. A protože se opravdu hodně, hodně bojím (jednoduše si nemůžu pomoct, iracionální hrůza mi sedla za krk a drží se pevně, velmi pevně), začnu se duchu modlit. Led okolo srdce trochu povolil, jsem už zas schopná jít dál. Až po nekonečně dlouhé době schody přejdou ve svažující se chodník a mezi stromy blýsknou osvětlené siluety zdí. Konečně! Vyjdu na vymícenou plošinku u kastelánské budky. Hradby Poienari mám nad hlavou. Přestalo pršet. Nebe už je zas plné hvězd. Věděla jsem to, zavýsknu v duchu. Děkuju! Ten iracionální strach, který jsem s sebou táhla celou dobu v lese, o dost zeslábl. Přesto si při konečném stoupání neodpustím poslední modlitbičku. „Fujtajxl“ ulevím si nahlas, když šplhám okolo popraviště, které tu nově postavili a pokračuju v modlení. „Tady už nemusíš“…, prolétne mi hlavou, když už jsem jen pár schodů od cíle. Náhlý závan překvapivě teplého, vlídného vánku mě obejme, sotva překročím poslední schod a vstoupím na hradní půdu.

Bună seara, Mariă Ta, dovol vejít pokorné služebnici vědy a nech ji přespat ve Tvém domě, šeptám v duchu. Vždycky se řídím tím, že se slušností nejdál dojdeš. A v případě zdejšího hradního pána to platí obzvlášť.

Vzhledem k tomu, že hrad je osvětlen, můžeme zhasnout čelovky a pohybovat se tu snadno bez nich. Zamířím do bývalé hradní kaple. Alice je u věže. Opřu se o zbrusu nové zábradlí, koukám na oranžově nasvícené hradby, na okolní temné karpatské lesy a pořád tomu nevěřím. Je pozdní večer a já dnes opravdu přespím na nejmilovanějším hradě knížete Vlada. Mám ale pocit, že nebudu moci zůstat v portálu u knížecí ložnice. Tuším, že Alice tam také bude chtít přespat a nebude chtít couvnout ani o píď. Mám pravdu. Když se vracím k chodbě, Alice zrovna povídá, ať si já a Honza najdeme někde nějaké místo na spaní a ona že půjde do portálu.

„Taky jsem tam chtěla zůstat,„ poznamenám tiše. „Jsem tady nahoře v noci poprvé.“

Alice ale vypadá zcela neoblomně.  Pokrčím rameny a zamířím do tmy k donjonu alespoň na chvilku. Co se dá dělat, hlavně, že jsem tady. Hrad je přece malý, všude je to jen pár kroků, hradní pán to ke každému z nás nebude mít daleko. Když se opřu o zábradlí v portálu, poněkud mě vyvede z míry dřevěné zavrzání, které se ozve odkudsi zevnitř.

Pardon, asi opravdu nebudu spát tady, omlouvám se v duchu panu majiteli. Odpovědí mi je zaštrachání z nitra věže doprovázené kovovým cinknutím. To budou myši, zahlásí mé protivné analytické vědecké já, které se probralo v tu nejméně vhodnou chvíli  a poněkud tak zchladí mou rozjetou fantazii. Copak myši nosí opasky s kovovými přezkami? Popřu si to sama vzápětí, jak mi dojde, od čeho mohlo být to cinknutí.

Chvíli postojím ve tmě a pak jdu zpět. Když se vracím, jsem svědkem náhlé nenadálé katastrofy. Alici se rozbila medovina. Ačkoli pečlivě zabalená ve spacáku, tedy obalená měkkým materiálem, je prostě napadrť. No, tedy ne úplně, zahlédnu téměř čistě uražené celé dno, jako když ho odsekneš, a pár dalších střepů. No teda, jak tady ale stráví noc? Bez spacáku! Honza se vše pokouší nějak vymyslet, i já bych ráda pomohla, nálada je ale hodně hodně napjatá. Protože se nechci míchat do nastalé partnerské rozepře, raději se jdu znovu projít. Snad se emoce za chvíli uklidní a pak něco vymyslíme. Když se opět vrátím, Alice je pryč. „Kdepak máš ženu?“ ptám se Honzy. „Vepředu..“sdělí mi.

„Můžu něco udělat?“ pokládám další otázku, ale Honza jen zavrtí hlavou: „Já to zařídím. Běž spát.“

Vzápětí sebere věci, a než stačím sesumírovat další dotaz, zamumlá přání dobré noci a odchází chodbou dolů. Stojím u svých báglíčků na nočním nádvoří úplně sama a úplně perplex. Tohle prostě není možný, že se to takhle nepravděpodobně schumelilo.

Ale je. Tady je možné úplně všechno. Dnes v noci je prostě Tvé místo Tam…., tak pojď bláhová ovečko, co sis přála spočinout v náručí draka…, šeptá mi do uší vítr. Jdu co noha nohu mine, portál ve zdi donjonu mi najednou připadá jak brána do temnot bezednějších, než si umím představit. Přesto necouvnu a za svitu baterky si stelu své dnešní lože. Vítr mi umíněně sfoukává svíci, kterou jsem si chtěla zapálit. Nakonec se mi to podaří a plamínek vydrží. Schovávám svíčku hluboko do výklenku v portálu, aby na ni škodolibý vítr nemohl. Pohodlně se uvelebím. Komíhavý plamínek voskovice hází po nerovném kamení zlatavé a temné stíny a já mám pocit, že jsem se propadla časem. Prudkým fouknutím svíčka hluboko ve výklenku zhasne. Byl to vítr? Jak ji zhasl, když byla schovaná v závětří?

Jenže já mám ještě baterku, víš?.., pomyslím si se zřetelnou stopou černého humoru a rozsvítím. Hodinky ukazují tři čtvrtě na jedenáct. Čeká mě dlouhá noc.