Sexuální vraždy - díl 5.
Na jaře 1990 vzrušila širokou veřejnost smrt sedmiměsíční Barborky. zavražděné deviantem Jaroslavem Oplíštilem (nar. 1954). Otřesný byl nejen nízký věk oběti, ale především fakt, že k únosu a k vraždě dítěte došlo v objektu pražské nemocnice Bulovka. Přestože Oplíštil měl už v souvislosti se svým pedofilním zaměřením opletačky se zákonem, byl zaměstnán jako sanitář na dětské interně!
Pro opilého Oplíštila nebylo problémem vrátit se z hospody do nemocnice. Na pracovišti se vyznal dobře a tak dokázal nepozorovaně vniknout do pokojíku s dětmi a jedno ze spících mimin si vypůjčit. Netušil pohlaví dítěte: "To jsem poznal až cestou na ubytovnu, když jsem pod lampou uviděl, že má růžový dupačky."
V ubytovně měl místnost sám pro sebe. Lehl si do postele a prstem manipuloval v genitálu holčičky tak nešetrně a surově, až těžce poraněné dítě začalo křičet: "Měl jsem strach, že probudí ostatní lidi, tak jsem jí přitiskl ruku na ústa a zalehl ji. Pak jsem asi usnul." Tuto verzi popírá ovšem pitevní nález, hovořící o pokusu zasunout pyj do pochvy dítěte a dále o příčině smrti, kterou byly faktory udušení z vdechnutých zvratků, udušení ze zardoušení a úrazový šok z poranění genitálu.
V ranních hodinách vzbudilo Oplýštila bouchání na dveře. Jednalo se o policisty, kteří už po nezvěstné Barborce pátrali. Oplíštil odhodil zadušené dítě jako kus hadru pod postel - a šel otevřít.
Není nepříhodné opět citovat z deníku policejního lékaře ppik. Karla Vomáčky. který zajištěného muže prohlížel před přijetím do cely zadržení a zabezpečení a který popisuje příznačnou atmosféru: "Nikdo neřekne Oplíštilovi ani jednu nadávku, ani jedno zlé slovo. Přesné řečeno, hovoříme na něj jen to nejnutnější. Všichni máme v obličeji jasně vepsaný výraz zhnusenosti nad touto zrůdou. Oplíštil naše opovržení a ledovou nenávist zřejmé cítí. Těká očima a klepe se strachy, snad si myslí, že ho každou chvíli někdo začne mlátit. Nebo ze svých předchozích sedmi trestů dobře ví, jak vězni zacházejí s podobnými prcačkáři."
Oplíštil později ke své osobě vypověděl, že je rozvedený. Jeho exchoť měla z bývalého manželství 9 letého chlapce a 10 letou dceru. Oplíštil se netajil tím, že když žena odcházela na ranní směnu, často si k dětem lehl do postele a tulil se k nim. V životě prý neměl dokonaný pohlavní styk, většinou se ukájel masturbací. Zajímavý byl také fakt. že Oplíštil si svůj pokoj na ubytovně vyzdobil z časopisu vytrhanými snímky půvab- ných dívek a modelek. Byl to ovšem jen zastírací manévr - v šupleti kuchyňského stolu měl desky s rovněž vytrhanými fotografiemi, ale dětí!
Přestože se jednalo o stránky z módních magazínů, nabízejících oblečení pro školáky či malé sportovce, dokázal se při pohledu na ně Oplíštil vzrušovat a ukájet.
Je příznačné, že současně s objasňováním vraždy Barborky F. odhlasoval tehdejší federální parlament zrušení trestu smrti!
Nutno ovšem dodat, že Oplíštil pro sebe v průběhu přípravného řízení i u soudu absolutní trest reklamoval - takový měl strach ze spoluvězňů. Později doslova sepjatýma rukama prosil kriminalisty. ať se za něj přimluví, ať mu vymůžou nějakou samotku, že nechce a nemůže být zavřený s ostatními!
Z rozhodnutí soudu stráví v kriminále rovných pětadvacet let.
P.S. Svého času jsem dostal od Oplíštila dopis z mírovské káznice. Závěr listu, kam napsal Bůh žehnej lidem dobré vide!, mě silně znechutil. Že by pánbu opravdu stál o takovouhle verbež?
47. MUŽ S KAMENEM (1988-1990)
Proč? Protože k ní došlo v nezvyklou ranní hodinu, kolem šesté. Když se něco lakového stane ve tri ráno. prosím, ale v šest ráno už opilci z nočních vináren a devianti přece většinou spí."
6.října 1988 byla cestou do práce usmrcena 25 letá Dagmar K. Neznámý násilník jí zezadu udeřil dlažební kostkou do hlavy, odtáhl křovinatým terénem k jakémusi dětskému bunkru, vysvlékl a usmrtil několika ranami kostkou do hlavy. Tělo kantýnské bylo nalezeno teprve druhý den v poledne.
Zašel jsem se na místo činu podívat v doprovodu ppik. JuDr. Jiřího Pščolky. Pěšina stromořadím k zadní brance panelárny v OKD se zdála být naprosto přehledná, navíc v blízkosti stály frekventované zastávky autobusů.
Je téměř nemožné spáchat vraždu v takovém terénu a k tomu ještě v době nástupu lidí na ranní směnu. A přece se to pachateli povedlo'"
Milan Sliepka se v okruhu podezřelých objevil. Severomoravským kriminalistům vyskočil dokonce ve třech kritériích možného pachatele: "Patřil k lidem, kteří už měli sexuální delikt za sebou, bydlel poblíž místa činu a pomáhal dětem při stavbě zmiňovaného bunkru," konstatuje pplk. Pščolka.
Jenomže podezřelý muž měl dokonalé alibi - svědci ho viděli stát na blízké zastávce autobusu a byli přesvědčeni, že Sliepka s nimi v pasažéry přecpaném vozidle dojel až na důl Šverma. Zde skutečné Sliepka brzy ráno navštívil personální oddělení.
Navíc detektivové zjistili, že těsně za obětí šel jistý deviant, exhibicionista a epileptik v jedné osobě, který nešťastnou ženu de facto nemohl ztratit z dohledu. Emil T. vraždu Dagmar K. ochotně doznával. Při rekonstrukci ovšem několikrát chyboval, např. táhl tělo opačným směrem, než byla skutečná trasa, takže ho kriminalisté po čase jako možného pachatele vyloučili.
"Tehdy nám ještě mladistvý Sliepka vyklouzl, podařil se mu takřka dokonalý zločin. Jak to bylo skutečně?
Na zastávce autobusu opravdu stál. Náhle ho přes ulici upoutala žena a on se za ní vydal. Stalo se tak během příjezdu autobusu, svědkové nastoupili a v návalu pasažérů ztratili o Sliepkově přítomnosti přehled." krčí rezignovaně rameny ppik. Pščolka.
Sliepkovo neblahé štěstí pokračovalo. Při pohledu na nahé a zkrvavené tělo se sice vzrušil, nicméně místo činu opustil. Zločin tak spáchal ve velmi krátkém čase. nezašpinil se ani si nezakrvácel oděv - a mohl prakticky příští linkou odjet ucházet se o zaměstnání.
Od ostravského soudního lékaře MUDr. Igora Dvořáčka vím, že se kriminalisté zaměřili mj. na předpoklad, že pachatel mohl být při chvatném transportu těla křovím poraněn: "Kontrolovali jsme chlapy z panelárny. když šli do sprch, kdo z nich má jaké škrábnuti. Souhlasili s tím. kantýnskou měli v oblibě.
Až později mi Sliepka řekl, že kdysi dělal na docela slušné úrovni orientační běh a naučil se pohybovat zarostlým terénem tak, aby se o trny nebo větve nepoškrábal."
O dva roky později. 15. července 1990, zavraždil Milan Sliepka další ženu. Stalo se tak v Boru u Tachova, kde vykonával základní vojenskou službu. Na taneční zábavě v Tachově si předchozího večera všiml 22 leté Růženy V., k ránu se pak vraceli stejným vlakem do Boru. Na lávce přes rokli Výrovského potoka pak Sliepka dívku udeřil kamenem do týlu a odtáhl do husté zarostlé rokle. Zde ji znásilnil a ze strachu před prozrazením začal dívku rdousit a škrtit řemínkem její kabelky. Když ještě jevila známky života, mlátil ji do hlavy cihlou.
Byl jsem se i na tomto místě činu, v sousedství místního zámku, podívat. Přestože lávka přes potok je situována souběžné s ústřední městskou vozovkou, na dohled od obydlené zástavby, břeh rokle s hustým porostem představuje z hlediska útočícího devianta ideální místo.
Po vraždě se Sliepka vrátil oklikou do kasáren, vypral si svršky a šel spát. Celou neděli se choval normálně, v pondělí 16. července odjel na dovolenou do Ostravy. "Modus operandi byl natolik shodný, že jakmile se mezi podezřelými z tachovského případu objevilo Sliepkovo jméno, šli jsme najisto," shrnul své vzpomínky pplk. Pščolka.
Znalci v Sliepkově chování objevili deviantní kód s tendencí vyhlédnutou a stíhanou ženu napadnout tak, aby došlo k jejímu znehybnění - útočný sadismus.
Vyšetření na falopletysmografu prokázalo vysokou sexuální vzrušivost na ženský objekt a výrazné sexuálně agresivní prvky. Vyšším vojenským soudem v Příbrami byl Milan Sliepka odsouzen k 14,5 roku odnětí svobody s následnou ochrannou léčbou.
P. S. Sexuální vraždy spáchané přímo na pracovišti nejsou ničím mimořádným. Pro nedostatek místa se o nich zmíním jen stručně:
1.dubna 1972 kolem půl druhé v noci byla v šachtě elevátoru v uzamčené a liduprázdné hale n. p. Prefa v Dolní Březince (okr. Havlíčkův Brod) nalezena obnažená mrtvola 53 leté Marie R. zdejší pracovnice na lisu. Příčinou smrti bylo uškrcení obtočením vyhrnutého svetru kolem krku za pomoci kulaté armovací tyče. Podle píchaček měla zavražděná R. opustit pracoviště už ve 21.10 hod.
Skutečnost, jakým způsobem za sebou pachatel zametl stopy, vedl východočeské kriminalisty k správné verzi, že vrahem musí být člověk, který se ve zdejších poměrech velmi dobře vyzná. Kritického večera pracovalo v Prefě naštěstí jen málo lidí, postupným vylučováním se podezření ustálilo na osobě 19 letého Pavla P., který se k sadisticky motivované vraždě zakrátko doznal.
Zůstal večer s obětí na pracovišti jako jediný - měli za úkol očistit formu lisu, aby v nich zbytky betonové směsi přes neděli nezatvrdly. Ženu nejprve rdoušením přivedl do bezvědomí. Potom ji vysvlékl a zaklesl ji levou nohu za vodovodní trubku. Marné se vsak pokoušel o soulož. Nějakou dobu manipuloval s jejími genitáliemi a nakonec ji uškrtil. Pavel P. měl už za sebou několik surových pokusů znásilnění. Znalci jej označili jako schizoidního psychopata s tendencí k deviaci sadistického charakteru.
Pavel P. byl odsouzen k 15 letům odnětí svobody a ochranné léčbě.
Další případ mi popsal plukovník Karel Malý: "V polovině osmdesátých let došlo v Poldi Kladno během noční směny k vraždě vietnamské pracovnice. Ještě v průběhu vyšetřování jsme zadrželi 19letého mládence. Přiznal, že ženě zasadil dvanáct bodných ran v loupežném úmyslu. Líbily se mu prý její moderní hodinky, sliboval jí, že je od ní koupí, neměl ale peníze.
Mně se tohle vysvětlení moc nezdálo, ne že bych z praxe nevěděl. že vraždy jsou páchány kvůli neuvěřitelně malým sumám. Ale počet ran a jejich zasazení nasvědčovaly jakési zběsilosti. Mladík měl v zaměstnání docela dobrou pověst, prý působil tiše a zakřiknuté. Když jsme ale zapátrali v jeho minulosti, zjistili jsme, že dříve cestou do práce a z práce měl řadu nepříjemností, neboť se v prostředcích hromadné dopravy mačkal na ženské. Doneslo se to až k jeho matce, ta také dělala v SONP, tak se synem každý den raději cestovala.
V místě bydliště zas mladíka podezřívali, že dává mladým ženám za dveře obscénní malůvky nebo nechutné průpovídky. Vždycky prý zazvonil a utekl.
Mladík popíral v celém průběhu přípravného řízení sexuální motiv, ale znalecké vyšetření, především falopletysmograf, v něm odhalilo sadistu."
Do třetice všeho zlého: 21. října 1992, v pozdních odpoledních hodinách, přilákalo světlo v inventárním skladu Lounských strojíren sexuálně vybuzeného muže. Zdejší zaměstnanec, 37 letý Otakar H.. marně přemlouval 45 letou skladnici Naděždu K. k pohlavnímu styku a pak ze strachu, že K. poví o jeho prohřešku manželce, umlátil ženu ranami do hlavy pneumatickou bruskou. Také v jeho případě hovořil znalecký posudek jasné - sexuální agresivitu se sklonem k sadismu dokázal sice zdárně kompenzovat manželstvím, ale když se smísilo pohlavní vzrušení s afektem vzteku a strachu, spáchal svůj čin s mimořádnou razancí.
Není bez zajímavosti, že Otakar H. s vědomím, že je mu policie na stopě, volal na tísňovou linku operačnímu důstojníkovi a snažil jako anonym detektivy zmást: "Jdete na to špatně..." Tvrdil, že Naděždu K. má na svědomí jakási tajná teroristická organizace, která se jí musela zbavit jako nepohodiného svědka.
48. FALEŠNÁ JÍZDENKA (1990)
Musíme ovšem začít malým historickým ohlédnutím: 22. srpna 1978 vysvlékl a uškrtil Jozef Slovák (nar. 1951) v lese na Železné Studničce u Bratislavy 21 letou Jugoslávku Blažicu P. Na mrtvolu přikrytou listím a větvemi se přišlo až po čase. Dostal patnáct let, ale z Leopoldova odešel předčasné, dík amnestii prezidenta v březnu 1990. Hvězdné Slovákovy hodiny přišly ve chvíli, kdy se do Leopoldova vrátil - ovšem v delegaci OF a VPN. která chtěla místním vězňům rozmluvit vzpouru. Svých nových známostí skutečné využil, v jeho držení se objevil nepadělaný průkaz majora FBIS na jméno np. Richard Forman se Slovákovou fotkou, znal řadu supertajných linek, přesvědčivě dokládal, že se zná i s ministrem Langošem. Kouzlo věrohodného vystupování ovládal Slovák dokonale, vždyť také nebyl žádný primitiv, jak svědčí jeho šestnáct autorských vynálezů.
"Jela jsem na Slovensko, tak se na mě moc nezlobte, protože to bylo naposled," napsala v sobotu 21. července 1990 sedmnáctiletá Vlaďka M. z Chebu. Tajně opustila domov, odcestovala do Trnavy za přítelem - a jakoby se po ní slehla zem. Její tělo objevili až v srpnu 1991, zakopané pod kořeny stromu v lese u Bratislavy-Koliby, kam policii přivedl sám vrah.
2. srpna 1990 byla v lesním porostu zámecké obory Konopiště nalezena pod zeminou a naházenými větvemi mrtvola neznámé ženy v pokročilém stadiu rozkladu. Příčinu smrti nebylo možno určit, těžko se však mohlo jednat o něco jiného než o vraždu. Na místě činu zajistili kriminalisté mj. vlakovou jízdenku z Českých Budějovic, označenou datem 18. 7. 1990, a utrženou část fotografie s tvářemi dvou mladých lidí. Odborná restaurace snímku a jeho počítačové dokreslení umožnilo odvysílat pátrací relaci v televizi, po které následoval malý triumf - v mrtvé ženě byla ztotožněna 15 letá Monika O. z Moldavy nad Bodvou v košickém okrese.
"Velkou pozornost jsme věnovali také vlakové jízdence v hodnotě šestnácti korun." řekl mi major JUDr. Josef Neděla z Úřadu vyšetřováni Středočeského kraje. "Otvor po kleštích podrobili znalci mechanoskopickému zkoumání, následovaly kontrolní odštipy kleští u průvodčích vlaků, směřujících z Českých Budějovic do Benešova. Ale výsledek se ne a ne dostavit!
Po dopadení pachatele - byl jím stejně jako v případě Vlaďky M. 40 letý Jozef Slovák - jsme se dozvěděli, že šlo o nastrčenou falešnou stopu. K vraždě došlo už 4. července 1990, Slovák se později chladnokrevné vrátil na místo činu a lístek vložil oběti do kapsy."
Také další dvě vraždy na Slovensku - I8Ietá Diana L. byla 26. 6. 1991 usmrcena několika údery karate do krku, tělo uškrcené 19 leté Anny K. (+ 7. 7. 1991) našli houbaři v prostoru Železné studánky u Bratislavy 10.8. 1991 - nesly obdobný rukopis. Jozef Slovák, zadržený bratislavskými kriminalisty 18. 7. 1991. muž drobné a slabé postavy, trpící komplexem průměrnosti, se ovšem doznával k desítkám dalších mrtvol: "Chcete jména, nebo těla?" chvástal se.
Dovedl policisty k tělu Diany K. a Vlaďky M., na dalších označených místech však hledala policie marně. "Slovák spáchal prokazatelně vraždy čtyř žen. Ve všech případech se jednalo o mladé nebo velmi mladé ženy," konstatoval mjr. Neděla. "Navazoval s nimi kontakt jako policista, ohromoval je důležitostí vlastního postavení. Vodil je na odlehlá místa v lese. Vycházíme-li z pachatelových výpovědí, třem vraždám předcházelo sexuální násilí.
Motiv vraždy Moniky O. byl loupežný, dívka měla údajně vlastnit větší množství valut. Slovák ji usmrtil osmi ranami z plynové pistole s neuroparalytickým střelivem.
Vlaďku M. vylákal 21. 7. 1990 do prostoru televizního vysílače Kamzík a údajně ji usmrtil ranou loktem do krku. S oběma navázal kontakt ve vlaku."
Znalecké zkoumání z oboru psychiatrie, psychologie a sexuologie prokázalo u Jozefa Slováka nadprůměrné intelektové schopnosti, dále polymorfní psychopatii, agresivitu a zvýšený egocentrismus.
V roce 1993 byl odsouzen k doživotnímu vězení.
49. MODUS OPERANDI (1990)
Jmenovala se Blanka B.. bylo jí 29 let a naposledy hovořila se svými známými kolem 23. hodiny dne 14. září v pražské ulici V Jámě. nedaleko Václavského náměstí.''
Navzdory pátrací relaci i pečlivému ohledání místa nálezu těla nebyl pachatel zjištěn, natož dopaden. Plynul čas.
Mezitím rakouská policie sledovala bedlivým okem život a cesty Jacka Unterwegera (nar. 1950). Kdo byl tento muž?
11.12. 1974, v lese poblíž hesenského města Herborn, zmrskal ocelovou metlou tělo 18 Ieté studentky Margaret. Pak dívku uškrtil kusem drátu a její podprsenkou. Soud se konal v Jackové vlasti, v Rakousku, a Unterweger vyfasoval doživotí.
Jenomže vrah za mřížemi nevídané obrátil. Dokončil si střední školu, psal romány a divadelní hry o svém živote. Jedna z nich se jmenovala Očistec. Pro penology představoval hotové zjevení, natož pro intelektuály, kteří se tak rádi dojmou polepšeným zločincem.
Na doporučení psychiatrů byl v dubnu 1990. po patnácti letech. propuštěn podmínečně z vězení. Vídeňská smetánka se mohla z Unterwegera nadšením pominout. Večírky, besedy ani vernisáže se nemohly obejít bez pozvání škrliče, který prošel očistcem a objevil v sobě literární talent. Blonďatého, urostlého chlapíka shledávaly dámy fascinujícím!
Jiného míněné byly prostitutky, které Unterweger navštěvoval někdy tajně, někdy v souvislosti s chystaným rozhlasovým dokumentem: "Chtěl, abych ho za peníze zmlátila. Pak kňučel, že jsem byla moc surová. Působil na mě slabošsky, ale zároveň z něho šel mrazivý chlad. Byla jsem ráda, když odešel," vypověděla jedna z nich.
Vražedná série sedmi rakouských prostitutek začala v říjnu 1990 v Grazu a skončila ve Vídni v květnu 1991. Nahá těla uškrcených nebo zardoušených žen byla nacházena se značným časovým odstupem, protože vrah je v terénu dobře ukrýval. Podezřívavým policistům neušlo, že v oblasti posledního výskytu obětí pobýval vždy Unterweger.
Literát se pokusil ještě o husarský kousek. O čtyřech vídeňských vraždách natočil rozhlasový fíčr a požádal o interview samotného šéfa vídeňské policie!
Pak už se ale raději vypařil do USA. Na základě pátrání Interpolu byl zadržen FBI v únoru 1992. když mezitím, od června do července 1991, zavraždil tři losangeleské prostitutky!
V česko-rakouské policejní spolupráci byl Unterweger usvědčen i z vraždy Blanky B., jejíž smrt vlastně celou sérii odstartovala. Jack skutečné pobýval inkriminovaného dne v Praze. Se svou společností se rozloučil ve 22.30 hod., časové i pozičně jen nedaleko místa, kde se pohybovala B. V tehdejším pachatelově automobilu, který už mezitím stál nějakou dobu na šrotišti. dokázala rakouská policie najít i s odstupem času vlas. Analýza DNA v Ústavu soudního lékařství v Bernu určila, že vlas skutečné patří pražské oběti. Podobných důkazů zajistila policie několik.
"Unterweger obžalobu v celém rozsahu popíral. Ta vycházela mj. z posudku znalců, analyzujících pachatelův modus operandi," upozorňuje mjr. Neděla. "Hlavní znaky, tedy nález mrtvoly v přírodě, především v lesním porostu, povrchové překrytí těla zeminou, listím nebo větvemi, způsob usmrcení, volba oběti, vysvlečení mrtvoly, její poloha, užití škrlidla. neexistence zohavení nebo čtvrcení těla, to vše působilo na americké i evropské experty, aby vyslovili závěr, že případy nesou rukopis jednoho pachatele.
Že existuje vysoce pravděpodobná domněnka, že Unterweger. který se v prostoru posledního výskytu obětí nacházel a s některými prokazatelné přišel do kontaktu, spáchal všech jedenáct vražd."
Šest z osmi porotců hlasovalo Vinen! Na sklonku června 1994 byl pachatel odsouzen k doživotnímu pobytu ve vězení. Pár dní na to, ve středu 29. června ve 3.40 hod., našla vězeňská stráž Unterwegera oběšeného.
50. PO SEDMI LETECH (1990)
Další případ středočeské kraje.
17. října 1990 zmizela jakoby před očima svých rodičů 15 letá Jitka Z. z obce Štiřín v okrese Praha-východ.
Měl jsem možnost hovořit o osudném dni s jejími rodiči."Jitka jezdila celé odpoledne na kole. Společnost jí dělal nějaký mladík. Dokonce jsem je zblízka zahlédla, ale jen na chvilku a zezadu," vzpomínala paní Jindřiška Z.
Tato slova jsou jakýmsi pomnožným refrénem zhruba třiceti svědků, kteří dívku s mladíkem v průběhu odpoledne viděli. "Asi ve čtvrt na pět odpoledne stáli za štiřínskou hospodou," konstatoval Josef Z. "Moc se mi to nelíbilo a tak jsem udělal na dceru gesto, ať jde okamžitě domů. Tenkrát jsem ji viděl vlastně naposledy.
Ten kluk se ke mně ani na moment neotočil. Jako kdyby nechtěl, abych mu viděl do obličeje." Jenomže Jitka domů ještě nezamířila. V 16.20 hod. byla dvojice na kolech viděna na silnici mezi Štiřínem a Struhařovem, v 16.30 dokonce ve Struhařové. To byl její poslední výskyt, dál je nikdo - ani jednotlivě - neviděl. Teprve druhý den pomohla zoufalým rodičům pátrat policie.
Nález Jitčina bicyklu pod můstkem nedaleko štiřínského parku podtrhl narůstající obavy. V divoce zarostlém parku byla nakonec objevena pod větvemi a listy i dívčina nahá mrtvola se stopami rdoušení. Při pitvě lékaři zajistili v sekretu poševního vchodu sperma.
Od začátku vyšetřování patřil mezi podezřelé Vladislav B. (nar. 1970) z nedaleké obce Želivec. Nenápadný, málomluvný. rozpovídal se jedině při tancovačkách, když měl v sobě pár piv. To byl pokaždé veselejší. Dřív hrával za místní žáky fotbal, ale nádorové onemocnění, kdy mu lékaři museli vzít část plíce, znamenalo konec sportování a invalidní důchod.
Inkriminovaného dne, brzy odpoledne, objížděl nedaleko štiřínského zámku jistou ženu na kole: "Nejdřív mě předjel, pak se vracel, opakovalo se to asi třikrát nebo čtyřikrát. Prohlížel si mě, ale nepronesl přitom ani slovo. Teprve na kraji Stinná, u hospody, toho nechal." řekla mi paní Jaroslava T.
Když jí později ukázali kriminalisté několik fotografií, ztotožnila najedné Vladislava B.
Určité zkušenosti s mladíkem mělo ještě několik žen. Jednu z nich pozoroval u rybníka, když se koupala, před dalšími se obnažoval.
Ale především - Vladislav B. byl už stíhán pro delikt, kterého se dopustil v noci z 19. na 20. srpna 1989 v Želivci, kdy povalil na zem třiadvacetiletou ženu. obnažil ji a nožem jí způsobil mnohačetná povrchová říznutí, aby si na ní vynutil pohlavní styk. Během soulože ovšem v řezání pokračoval.
Rodiče poskytovali synovi na kritickou dobu smrti Jitky Z. alibi: "Vláďa byl do šesti večer doma, až pak odešel do štiřínské hospody." řekl i mně otec podezřelého mladíka. Svědectví rodinných příslušníků se však v řadě bodů lišila, sám Vladislav B. výpovědi účelové měnil. Přitěžovalo mu především svědectví jednoho traktoristy, který celé odpoledne pracoval na poli mezi Stinném a Novou Hospodou. Asi v pět odpoledne viděl ve směru od zámku procházet Vladislava B., kterého dobře znal. Volal na něj, ale mladík vůbec nereagoval.
Metoda určování DNA byla u nás v roce 1990 ještě v plenkách. Chyběly přístroje, finance, ale hlavně zkušenosti. Zkoumání vzorku spermatu Vladislava B, jako možného pachatele nevyloučilo, ale procento jistoty nebylo potřebně vysoké.
V roce 1995 operativní poznatky vůči Vladimíru B. zesílily. Kde však vzít rozhodující důkaz? "Vývoj analýzy DNA za tu dobu obrovsky pokročil. Uvažovali jsme o exhumaci zavražděné dívky. Bylo potřeba jasně a přesně rozeznat, co v jejím těle mohlo patřit jí a co pachateli." vzpomíná vyšetřovatel mjr. Stanislav Plocek.
"Jako dnes to vidím, jak stojím u hrobu Jitky Z. -jenomže v něm byla jen urna s popelem! Ale přálo nám štěstí. Dívčini rodiče měli ještě doma schované její šatstvo. Aby byl vyloučen omyl, poskytli nám i svoje vzorky. Expertiza prokázala, že sperma v těle oběti patří Vladimíru B. s mírou pravděpodobnosti 3 940 000:1!"
V říjnu 1995 byl podezřelý muž obviněn. Jakoukoliv vinu popíral, prakticky nevypovídal. ve svém postoji setrval i před soudem.
Krajskou instancí byl odsouzen k 12 letům odnětí svobody, Vrchní soud - na základě toho, že pachatelovy ovládací schopnosti výrazně snížila patologická sexuální agresivita - upravil v září 1997 trest na 10,5 roku.
Spád zločinu narostl v hlavním městě tak zběsilou měrou, že neobjasněné případy z počátku 90. let jako by zapadaly prachem zapomnění a jména obětí řeknou něco už jen pár zasvěceným. Tři vraždy mladých dívek, spáchané v relativně krátkém časovém odstupu na území Prahy 4, však představuji znepokojivý rébus s mnoha otazníky a málo jistotami.
20. prosince 1990 cestovala nočním autobusem č. 505 devatenáctiletá Markéta Č. Vystoupila poblíž koleje Otava na Jižním Městě, do svého přechodného bydliště vsak už nedošla. Její tělo bylo objeveno teprve 27. 12. v terénní vlně křovinaté stráně, od koleje vzdálené jen pár desítek metrů. Místní policie v roce 1990 registrovala několik znásilnění a pokusů znásilnění, přičemž obětmi byly pasažérky zmíněné noční linky. Pachatel, zřejmě cestující stejným autobusem, operoval v prostoru stanic Opatov a Na Jelenách.
13. srpna 1991 našla svou smrt z rukou vraha 16 letá Šárka H. Předchozího večera navštívila se dvěma kamarádkami vinárnu U Fausta na Karlové náměstí, kde se seznámily s dvojicí mladíků. Jeden z nich Šárce zaimponoval, během večera s ním odešla mimo vinárnu a s kamarádkami se už nesetkala. Po dlouhé době. dík opakovaným pátracím relacím a úmorné práci kriminalistů, se podařilo oba mladíky ztotožnit a vyslechnout, expertiza je však jako možné pachatele vyloučila. Jak jeden z mužů vypověděl, doprovodil Šárku na stanici tramvají Výtoň, odkud odjela sama noční linkou č. 54. Ke zločinu došlo nedaleko dívčina bydliště, na dohled od podolské vodárny.
6. listopadu 1991 vystoupila krátce po půlnoci z autobusu na lince č. 178 nebo 124 šestadvacetiletá ing. Pavlína H. členka křesťanské sekty Živá vodu. Na cestě k nedaleké hotelové ubytovně na Zeleném pruhu, kde přechodně bydlela, byla napadena neznámým člověkem, který ji usmrtil
Co mají tři zmíněné případy společného? Především se udaly na poměrně malém prostoru jinak rozlehlého pražského obvodu.
Motiv pachatele byl dle všeho sexuální, jako příčinu smrti stanovil lékař pokaždé udušení z uškrcení. Pachatel vždy odnesl z místa činu pár drobností, zřejmě na památku, dvakrát byla zajištěna shodná biologická stopa.
Lze konstatovat, že zmíněné tři vraždy jsou dílem jednoho pachatele? Podplukovník JUDr. Ivan Smékal, vedoucí oddělení vražd Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy, se na takovou otázku tváří rezervovaně: "Novinář si takové konstatování dovolit může. Po smrti poslední oběti jsem ostatně v jednom deníku viděl titulek Sexuální maniak opět udeřil! Po mně ovšem takové vyjádření nechtějte.
Shodných znaků bychom zřejmě našli ještě víc. ale ani to nás neopravňuje objektivně prohlásit, že hledáme trojnásobného vraha. Každý z těchto případů představuje samostatný spis.
"Jak vypadá stav vyšetřování s několikaletým odstupem?
"Šetření v okruhu známých obětí, ale i prověrky vytipovaných lidí jsou už samozřejmě skončeny. Na některých poznatcích pracuje kriminální policie stále. Například se podařilo zadržet pachatele některých zmiňovaných útoků vůči ženám poblíž trasy autobusu č. 505. K objasnění vraždy Markéty Č. to však nestačilo."
P. S. Zmíním se ještě o dvou pražských případech vražd mladých žen. které čekají na své objasnění.
14. října 1993 ubodal na periferní cestě Nová Ves-Ovčí Hájek v prostoru Prahy 5 neznámý pachatel I5letou studentku Jitku K., která šla v ranních hodinách do školy. Sexuální motiv nebyl prokázán, nelze však vyloučit, že šlo o sadistu. který se ukojil usmrcením oběti. Několik svědků zahlédlo osudného rána postávat mezi zdejšími stromy cikánského mladíka, nápadná prý byla jeho snaha, aby ho nikdo neviděl zblízka.
8. července 1994 uškrtil neznámý pachatel na Zahradním Městě v obvodu Prahy 10 devatenáctiletou prostitutku Evu M. v jejím bytě. Byl to zřejmě pachatel, kdo zanechal při svém odchodu na dveřích pohřební kytici. Ani zde ovšem není sexuální motiv činu bezpečně prokázán.
V nemalém množství obdobně laděných vražd, pokusů vražd a násilných trestných činů. spáchaných v Praze, není jednoduché se orientovat. Jako by se tu ale nabízela ještě jedna série. Čtyři měsíce před vraždou Evy M. napadl v jistém bytě ve Štětínské ulici v Praze S prostitutku Miluši zákazník. Počínal si tak brutálně, že žena hledala spásu v útěku oknem, za kterým bylo lešení. To ji však neudrželo, takže Miluše se zřítila a utrpěla zranění. V květnu 1995 oslovil těhotnou prostitutku Zlatuši potenciální zákazník. V jejím kamrlíku v ulici U půjčovny v Praze l se pak představil jako policista. Za nestandardní sexuální styk nezaplatil, navíc se pokusil usmrtit ženu výstřelem, který prošel krkem do plic a hrudníku.
A aby to nebylo všechno, pražští kriminalisté eviduji ještě další střelce bez motivu, napadající i ctihodné ženy jak na ulici (postřelení Libuše H. v prostoru Prahy 9 ze dne 21. 12. 1995), tak v domovním interiéru (postřelení Markéty T. ze dne 16. 7. 1997. kdy se místem stal dům na Václavském náměstí). Dodávám však. že pachatelův popis není vždy totožný.
Chmurné události korunovala vražda reportérky Rádia Svobodná Evropa Molly G.. která 24. 7. 1997 přicestovala do České republiky vlakem z Mnichova. Sedm minut po příjezdu vlaku, kousek od nádraží, jí neznámý pachatel prostřelil hrdlo!
52. PŘÍPITEK SE SMRTÍ (1991)
Nicméně případ, který se odehrál z 31. prosince 1990 na 1. ledna 1991 ve Frýdku-Mistku, byl vskutku ojedinělý. "Na Nový rok odpoledne našli občané v objektu jedné ze základních škol mrtvolu polonahé ženy." vzpomíná pplk. JUDr. Luboš Valerián. "Ležela na dně terénní úpravy, vedoucí asi tři metry pod úrovní zadního traktu. Totožnost jsme snadno zjistili podle dokladů v nedaleko pohozené kabelce." Složitější bylo stanovit pohyb 32leté Blanky Z. během předcházejícího večera. Konečný obrázek se rýsoval zhruba takto: žena se zúčastnila zábavy v jednom ostravském zábavním podniku. Odsud odešla kolem 22. hodiny a měla namířeno domu, do Frýdku-Místku. Stopem dojela až k místnímu kulturnímu domu. kde pokračovala v oslavách.
"Jak ale zjistit, s kým se žena na zábavě bavila a s kým případně odešla? Přítomno bylo asi 400 hostů, bohužel neexistoval jmenný seznam, rezervace místenek či něco podobného. Měli jsme velký nákres sálu se všemi stoly a postupné, výpověď po výpovědi, jsme doplňovali jednotlivá jména." Podle ppik. Valeriána napomohla hodné kriminalistům pitva. Vrah obět surově zmlátil, zkopal a pořezal, bezprostřední příčinou smrti bylo udušení z vdechnutí krve z rozsáhlých poranění skeletu obličeje a řezného poranění krku. Nejdůležitější pitevní poznatek však znamenal nález kruhovité čepičky o průměru 13 mm a síle 0,5 mm, vytažené z těžce zdevastované poševní sliznice. Jednalo se o zátku výbušného prostředku, tzv. petardy.
Její vložení do pochvy s vyvoláním exploze vedlo k těžkým vnitřním zraněním působením vysokých teplot až do 3.000 stupňů Celsia a tlakové vlny.
Z výpovědí hostů na silvestrovské oslavě bylo už policistům známo, že přímo v sále vybuchlo takových petard několik. Podařilo se zjistit, že tyto žertovné výbuchy má na svědomí 24 letý Antonín M.. kterého svědci navíc viděli asi půl hodiny před půlnocí v přítomnosti zavražděné.
Jednalo se o člověka v minulosti odsouzeného za násilné sexuální delikty k zhruba pětiletému vězení. Dík prezidentově amnestii však opustil brány kriminálu o rok dřív, soud zrušil i původně nařízenou ochrannou ústavní léčbu!
Kriminalisté zadrželi Antonína M. ve chvíli, kdy se v hotelovém pokoji pokusil požitím medikamentů a podřezáním žil o sebevraždu. Před činem napsal ještě dopisy na rozloučenou, ve kterých se označil za nevinnou oběť štvanice a popřál policii hodně štěstí k dopadení skutečného pachatele.
"Obviněný se doznal v plném rozsahu. Ženu doprovázel domů. došlo mezi nimi k hádce, a tak ji napadl. Petardu v těle oběti odpálil v prvních minutách nového roku, ve zvukové kulise jásotu a nadšení celého okolí. Potom se vrátil na zábavu a pokračoval se svými přáteli w oslavách. Odpoledne už zpovzdálí pozoroval, jak ohledáváme místo činu." poznamenává pplk. Valerián.
Znalci vyhodnotili Antonína M. jako psychopalickou osobnost trpící sexuální deviací, totiž sadismem a doporučili kastraci. Trest, který si odsedí ve vězení, stanovil soud na 15 let odnětí svobody.
53. SPLNĚNÝ SEN (1991)
Tomáš P. o sobě leccos tušil, neučinil však nic. aby narůstající hrozbu utlumil. Takže se TO nakonec přece jen stalo. 6. března 1991 objevil jistý svědek ve sklepe hospodářského přístavku v Mariánskohorské ulici,v takzvaném Áčku, oblíbeném to místě feťáckých dýchánků, figurínu. Vzápětí však pochopil, že jde o obnaženou a ohořelou mrtvolu ženského pohlaví. V obličeji mrtvé, ale především na břichu, v oblasti pánve a genitálií, byly zjevné známky ohoření a zuhelnatění. V řitním otvoru měla zastrčenou láhev od acetonového ředidla.
Dejme opět slovo pplk. JUDr. Valeriánovi: "Na pravé straně krku bylo šest vodorovných řezných poranění délky 3,5-8,5 cm ostrým řezným nástrojem. Jedna z ran proťala pravou krční tepnu. Dalšími zraněními byly popáleniny II. až III. stupně v obličeji, na krku a na hrudníku se zřejmou vitální reakcí. Podle soudních lékařů znamenalo proříznutí krční tepny smrt vykrvácením." Neznámá žena by nepřežila ani polití hlavy a krku hořlavinou s následným zapálením, zemřela by za několik dní i při poskytnutí lékařské péče. Smrt si pojistila svou oběť dokonce natřikrát - kromě 2.94 promile alkoholu v krvi byla v žaludku zavražděné prokázána zhoubná koncentrace toluenu, která by, nedojít k vykrvácení, znamenala ztrátu života během několika hodin! Důležitý krok na cestě zu pachatelem znamenalo ztotožnění oběti. Jednalo se o 39 letou Amálii S. jednu z postaviček ostravského podsvětí. O svých šest dětí nejevila zájem, podřadné putyky střídala stejně jako náruče milenců. Naposledy ji viděli v pondělí 4. března v devět hodin večer v restauraci U Křižánka. kde si přisedla k jakémusi muži. Jeho popis a další zjištěné poznatky vedly kriminalisty k Tomášovi P.
Ten doznal, že 4. března se skutečné oznámil v hostinci s Amálii S. Popíjeli vydatně rum a pivo, v průběhu večera se domluvili, že půjdou do Áčka. Že si tam zaťetují a že budou spolu souložit. V naprosté tmě sklepa, už v milostném rozpoložení, začali čichat aceton z igelitového sáčku. "Při souloži jsem držel stále sáček v ruce a chvílemi z něj čichal. Možná, že nevěděla, že to dělám, protože najednou rozhodila rukama, vyrazila mi sáček a obsah se jí asi vylil na obličej. Vyskočila a začala křičet, že jí pálí v očích. Chtěl jsem jí utřít ksicht a škrtnul jsem proto zapalovačem. V tu ránu začala hořet. Hořela ji hlava a tělo až do pasu, prostě všude, kde byla politá acetonem. Díval jsem se, jak hoří. Spadla na zem, na bok. hořela snad dvě nebo tři minuty. Potom se plameny zmírnily a dohořely. Nevím, co mě v tu chvíli napadlo. Vzal jsem láhev od ředidla, urazil jsem jí hrdlo a ostrým střepem opakovaně tu ženskou řezal do krku," vypověděl Tomáš P.
Doznal také, že druhý den, aby získal alibi, přivedl do Áčka své kumpány. Pak jim učinil neskutečnou nabídku: "Vsadte se o tisícovku. že ji opíchám!" Kamarádi ho naopak žádali, ať té figuríně přikryje obličej, že je to hrozné, "když na ně takhle čumí". I nadále vyvíjel P. v blízkosti mrtvoly aktivitu. Ohmatával její tělo, za- strčil jí do řitního otvoru láhev, nakonec jí polil břicho a stehna ředidlem a zapálil. Právě v ten okamžik vzniklo výrazné a posmrtné ohořeni těla.
Znalci z oboru psychiatrie a psychologie neseznali u Tomáše P. duševní chorobu, tedy psychózu, zato poruchu osobnosti - psychopatii s výraznými rysy nezdrženlivosti (nadměrné požívání alkoholu a drog s vyvinutou vysokou závislostí), výbušnosti, krutosti a agresivity.
Sexuologické vyšetření prokázalo, že P. trpí nebezpečnou polymortní sexuální deviací, sadismem a tetišistickými rysy pyrofilie a nekrofilie.
"Zjednodušeně řečeno," konstatuje ppik. Valerián."Tomáše P. láká utrpení partnerky, její znehybnění, oheň a posmrtné změny. Když uviděl nahou ženu, jak se bolestí zmítá v plamenech, měl najednou před sebou to, co si dosud jen představoval. Oheň a ženská muka v něm uvolnily sexuální deviaci. Proto rozřezal střepem krk ženě, která s ním ještě před chvílí dobrovolně souložila. Proto ho taky mrtvola oběti přitahovala i druhý den."
Obviněný muž si v průběhu přípravného řízení začal vymýšlet krkolomné verze o své nevině, soud však uvěřil obžalobě a jejím důkazům.
Jenomže. Soud vycházel ze zbabělé novely trestního zákona z roku 1991 a rozhodl, že obžalovaný spáchal svůj čin v důsledku intoxikace těkavou látkou, alkoholu a sexuální deviace ve stavu nepříčetnosti a překvalifikoval jeho čin z § 219, vraždy, na § 201 trestního zákona, tedy trestný čin opilství s maximálním postihem osmi let vězení!
Tomáš P. nakonec vyvázl s trestem 6,5 roku s nařízeným protialkoholním a sexuologickým léčením ústavní formou.
54. ROMEO S KUDLOU (1991)
Pasáž o koitu, vykonaném na svázané a na háku pověšené ženě. ho fascinovala. Začal snít o anální souloži se znehybněnou ženou, svíjející se rozkoší. Od roku 1989 kontaktoval prostřednictvím inzertních periodik téměř devadesát žen a psal jim dopisy chlípného i sadomasochistického obsahu. "Sjíždím ústy k tvému klínu, prsty rozhrnuji šalvějové houští v květu rozkroku, před očima se mi zjevuje nádherná orchidej, královna tvé zahrádky. Rozhrnuji jazykem tvé brokátové plenty." Sliboval údajné rozměry svého přirození 27x6 centimetrů:"Takových ocasů je v republice málo! Orgasmus budeš mít v jednom kuse, potečeš jako Niagara!" Postupně přitvrzoval: "Ty se z nepříčetnosti z rozkoše POCHČIJEŠ! Nakonec z tebe udělám masochistku! Zašněruju ti kozy do opratí, ocasem tě budu mlátit do hlavy, rozšlehám ti zadek bičíkem. Teč a piš. Vašek."
Ženy si čísloval položkami, u některých připsal Exitus nebo Exitus nutný, Žádá mou adresu! Jestliže si jako slibovaný supersamec dělal dopisy nemalou reklamu, intimní sblížení znamenalo pro některé ženy hotové zklamání.
Ale Václav P. ve svém přesvědčení nepolevoval. Navštěvoval inzerentky vybaven drátem, nožem, gumovými prsty (přál si napřed ženu dráždit), také pepřem proti policejním psům a věřil, že svůj koitus do análů přece jen jednou uskuteční.
V květnu 1991 odpověděl na inzerát mladé ženy a maminky ještě ne půlročního chlapečka, nabízející pohlídáni dítěte. 7. 5. k ní zašel na návštěvu. 40 letý vousáč, údajný vdovec s malými dětmi, působil na 19 letou Ilonu Z. sympaticky jen do té chvíle, než na ní začal požadovat sex za peníze. "Nejsem zvědavá na každého chcípáka." údajně řekla rozzuřená Z.
Chtěla na muži, aby okamžitě vypadnul z bytu. Václav P. ji uhodil dvakrát do hlavy lahví. O pomoc křičící ženě pak zasadil nožem šestnáct bodných ran do hrudníku, dokud ji neumlčel. Náhle se však rozdrnčel bytový zvonek a když se P. opatrně podíval kukátkem, uviděl na chodbě nějakou starší ženu. Jedinou cestu k úniku tak představoval skok z okna ze zvýšeného přízemí, což Václav P. zvládl jen napůl - při dopadu si zlomil patní kost na obou nohách a už se jen došoural k opodál stojící lavičce. Zde zůstal bezmocně sedět, s oblekem a rukama od krve, až do příjezdu policie.
Lékaři označili obviněného jako schizoidní osobnost a agresivního sadistu (poznámky typu Exitus nutný vysvětloval P.. že se jednalo o krycí heslo nutného rozchodu - šlo tedy o projev jakéhosi velikášství), v rámci ochranné ústavní léčby doporučili operativní odnětí pohlavních žláz.
Václav P. byl pravomocně odsouzen k 20 letům odnětí svobody.
55. VRAŽDA MLUVÍ JASNOU ŘEČÍ (1991)
Připomínalo to zpočátku román od Agathy Christie: Představme si slušné, trochu ospalé městečko Vítkov v opavském okrese, kde slovo vražda představovalo pojem jen pro pamětníky. Náhle - během čtyř letních týdnů - dvě násilná úmrtí! Co navíc, obnažená těla obětí a jejich krvavá poranění nasvědčovala, že ve Vítkově a jeho okolí se pohybuje nebezpečný sexuální deviant!
16. srpna 1991 odešla odpoledne na maliny k Pavelským rybníkům 55 letá Jarmila M. Našli ji až druhý den večer. Žena ležela ve strouze, mrtvá a nahá, s rukama svázanýma v zápěstí svými plavkovými kalhotkami. Podle soudních lékařů mohlo být zranění na pravém spánku způsobeno kamenem a mělo zřejmě omračující charakter. Příčinou smrti bylo udušení ze zardoušení. Přítomnost spermatu znalci při pitvě neobjevili, zato vsak poranění genitálu zasunutím a zatlačením pevného podlouhlého předmětu, nejspíš větve. Dobu smrti stanovili lékaři na odpolední až pozdně večerní hodiny pátku 16. srpna, čemuž odpovídal i nález lehce natrávených malin v žaludku Jarmily M.
Dopoledne 14. září 1991 ohlásil vítkovské policii občan z místní cikánské komunity, že od včerejšího večera pohřešuje devítiletou Romanu K. Podle sestřenice nezvěstné si obě děvčátka hrála u školy. Pak za nimi přišel nějaký pán a Renatě řekl, ať s ním jde, že jí koupí čokoládu. Než Renata odešla, řekla mi, že toho pána zná, že je to Tomáš. Osoba tohoto jména nebyla příbuzným Renaty K. neznámá. Jeden čas s nimi bydlel jistý Tomáš Golas, který tak trochu patřil do rodiny. "Měl Renatu hrozně rád. Hrával si s ní, dělali spolu různé srandy. Říkal jí, že až bude velká, bude jeho nevěstou." řekla později šokovaná Golasova manželka. Ještě než využila svého práva a vzdala se svědecké výpovědi, uvedla. že ráno viděla na manželových kalhotách skvrny od krve. Chvíli poté si její muž texasky pečlivě vypral.
Nutno dodat, že jméno Golas (nar. 1951) nebylo neznámé ani policii. Přistěhoval se sice do Vítkova před několika měsíci, ale s bohatě popsaným trestním rejstříkem, vesměs za násilné sexuální delikty. Postupně napadl sedm osob ženského pohlaví ve věku od 12 do 37 let, bitím, škrcením a výhrůžkami usmrcení se je snažil přimět k povolnosti. Jeho diagnóza zněla: patologická sexuální agresivita. Nic nepomohla ani dvojí ochranná ústavní léčba. Doporučenou kastraci Golas, navzdory výroku: "Přepadání žen mě uspokojuje víc než pohlavní styk s manželkou.", tvrdošíjně odmítal. Bláhová amnestie prezidenta Havla mu nakonec umožnila dostat se z kriminálu. Zakrátko docházel Golas k lékaři už jen ambulantně a rád se prezentoval jako bezproblémový a v manželství usazený pacient. Tlumící lék Thioridazin však nebyl všemocný. V srpnu 1991 v Golasově mysli ožila opět jeho deviace:
"Měl jsem divné myšlenky. Že zase někoho přepadnu." Deviant na dotazy policistů zprvu popíral, že by měl s Renatiným zmizením co- koliv společného. Jako alibi uváděl vskutku vyčerpávající pohyb po místních hospodách, ale postupně se do své výpovědi zamotával víc a víc. Nakonec doznal, že Renatu vylákal pod slibem čokolády do lesa. Zde jí stáhl tepláky a kalhotky a manipuloval prstem v jejím přirození. Když holčička chtěla domů. dostal strach, že na něj bude žalovat: "Chytil jsem ji oběma rukama kolem krku a za- rdousil ji."
Krátce nato dovedl Golas policisty k lesíku za městem, kde leželo mrtvé a polonahé dětské tělíčko. Jestliže pitevní nález odpovídal výpovědi obviněného v otázce příčiny smrti, vyloučili lékaři, že by se oběť chovala klidně při Golasových sexuálních hrátkách. Do genitálu musel být zaveden jiný předmět než prst, zároveň šlo o poranění velmi bolestivé. Golas zanedlouho obrátil a popíral, že by se smrtí Renaty měl něco společného. Kritického dne v lese vůbec nebyl. Hlavním argumentem jeho údajné neviny byla ztráta občanského průkazu, ke které došlo právě 13. září. "Kdybych v tom lese byl, jak tvrdíte, musel by se tam přece ten průkaz najít," mlel do omrzení. Nebude proto na škodu citovat krátkou pasáž z Golasova výslechu, ke kterému došlo 22. ledna 1992.
Otázka vyšetřovatele: Byl jste poblíž místa nálezu těla K., tedy v onom lese, někdy dříve? A pokud ano, kdy naposled?
Odpověd obviněného: Byl jsem tam vícekrát. Naposledy asi tři nebo čtyři měsíce předtím. V den vraždy, 13. září 1991. jsem tam určitě nebyl.
Otázka: Ani den dříve, tedy 12. září?
Odpověd: Určitě ne.
Otázka: Vysvětlete ledy, jak se na toto místo, poblíž nálezu mrtvoly, dostal vás občansky průkaz, nalezeny 7. ledna 1992 pracovníkem lesní správy?
Odpověď: Nevím.
Otázka: Vysvětlete, jak je možné, ze v nalezeném průkaze jsou jízdenky z 11. a 12. září 1991 ?
Odpověď: Nevím.
Otázka: Chcete k lomu ještě něco uvést?
Odpověd: Nechci
K tomu lze dodat jen jediné - spadla klec!
Golas byl pochopitelně dáván do souvislosti i s násilnou smrtí Jarmily M. Během rozhovoru s psychiatry se sám podřekl, že asi měsíc před vraždou Renaty měl svoje divné myšlenky a vydal se za nějakou starou osamělou ženou.
Vzápětí se zarazil a na dotazy znalců tvrdil, že nikdy neřekl starou. Že se jednalo o dívku asi dvacetiletou a že jí nic neudělal.
Jako člověka, klasifikovaného písmeny ZNR, tedy Zvlášť nebezpečný recidivista, ho k zapírání zřejmě vedl strach z vysokého trestu.
I takové obavy mohly samozřejmě sehrát svou roli." soudí vyšetřovatel mjr. Miroslav Štencel. "Ale především si myslím, že Golasovo zapírání - pokud se činu dopustil - mělo původ v jakémsi profesním studu. Vžijte se částečně do jeho psychiky - až dosud byly cílem jeho agrese mladé ženy. Nyní by měl přiznat, že ho vzrušila důchodkyně?" Srovnáním obou případů z kriminalistického, soudně-lékařského i z psychiatrického hlediska vyplynula až překvapivá podobnost: Způsob útoku, volba slabé, téměř bezbranné oběti, obnažení jejího těla a způsob ukájení.
Až by se chtělo zvolat s Hamletem: Vražda mluví jasnou řečí!
"Přiložíme-li profil vraha Renaty K. na pomyslnou matrici chování devianta vůči Jarmile M., obě kauzy se dokonale překrývají," říká mjr. Štencel. "Případ se v roce 1993 dostal na mezinárodní soudně- lékařskou konferenci, a to ve formě přednášky s výmluvným titulem Je podobnost dvou vražd jen náhodná?"
Tomáš Golas nebyl z vraždy Jarmily M. sice nikdy obviněn, vysokému trestu však po zásluze neunikl. Trest odnětí svobody 22 let si odpyká až 13. září 2013, jako dvaašesátiletý muž. Na stejný den je pro něho už rezervován pokojík psychiatrické léčebny.
Komentáře
Přehled komentářů
Golas byl dnes propuštěn na svobodu, po 30 letech
Milan Sliepka
(Jarmila, 30. 1. 2021 16:38)On vlastně, kdyby se nepřiznal,že byl ještě s některým vojákem na černo z kasáren,tak by na něj nepřišli. Otec mě pak od té doby nikam nepouštel, tam těch vyvrhelu bylo víc.Pamatujete Kadrnožku?Taky vojak z Vysočan
Muž s kamenem
(Jarmila, 25. 1. 2021 22:15)Na tu vraždu v Boru si pamatuji,ta holka měla mít svatbu a místo toho měla pohřeb.
Vražda milan sliepka
(Slavomír, 26. 4. 2020 16:38)Prosím pana Aleše Kováče, vyšetřovatele z Ostravy, který vyšetřoval vraždy Milana Sliepky, aby se mi ozval na email: kozakdu@seznam.cz
Golas
(M, 20. 1. 2022 18:01)