Kapitola 6
6.
Tma byla chladná a tísnivá jako objetí smrti. Azoth se v uličce tiskl ke zdi a doufal, že noční vítr přehluší bušení jeho vlastního srdce. Pátý výrostek, který se k němu přidal, ukradl z Krysovy skrýše zbraní nůž, a Azoth teď tenký kov svíral tak pevně, až ho z toho bolela ruka.
V uličce se pořád nic nehýbalo. Azoth zarazil nůž do hlíny a strčil si ruce do podpaždí, aby je zahřál. Celé hodiny se nemuselo nic stát. Na tom ale nezáleželo. Docházelo mu štěstí. Už promarnil příliš mnoho času.
Krysa nebyl hloupý. Byl krutý, ale měl plán. Azoth ne. Tři měsíce byl ochromený strachem, tři měsíce, kdy měl plánovat. Krysa mu řekl, co zamýšlí. Tím mu to dost usnadnil. Azoth o tom, co chystá, něco málo věděl, jen si ty kousky potřeboval složit dohromady. Teď už byl přesvědčený, že se do něj dokáže vcítit, že dokáže odhadnout Krysovy myšlenky.
Čistka stačit nebude. Čistka mi zajistí bezpečí jen na pár let. Vůdcové ostatních gild zabíjí, aby si udrželi moc. Když budu zabíjet, nebudu jiný. Azoth se nad tou myšlenkou zamyslel. Krysa neměl malé ambice. Krysa v sobě dusil svou nenávist tři měsíce. Proč se Azotha celé tři měsíce ani nedotkl?
Zkáza. Takhle to skončí. Krysa ho zničí ve velkém stylu. Ukojí tak svou krutost a posílí moc. Udělá něco tak strašného, že se mezi gildami bude vyprávět příběh o Azothovi. Možná ho ani nezabije, ale jen zmrzačí tak strašným způsobem, že se každý, kdo Azotha potká, bude Krysy bát ještě víc.
Z uličky se ozval šouravý zvuk a Azoth se napjal. Pomalu, velice pomalu vytáhl nůž. Ulička byla úzká, budovy se tak nahýbaly, že by se vzrostlý muž mohl najednou dotknout obou zdí. Právě proto si ji Azoth vybral. Jeho pronásledovatelé kolem něj nesměli proklouznout. Teď mu ale připadalo, že zdi k sobě zlomyslně natahují své hladové prsty, zakrývají oblohu a snaží se ho chytit. Nad střechami kvílel vítr a vyprávěl příběhy o vraždách.
Azoth znovu zaslechl zašramocení a uvolnil se. Zjizvená stará krysa vyběhla zpod hromady tlejících prken a začenichala. Azoth se ani nepohnul, když krysa cupitala dál. Začenichala u Azothových bosých nohou, šťouchla do nich vlhkým nosem, a když usoudila, že nepředstavují nebezpečí, chystala se nakrmit.
Právě když ho chtěla kousnout, Azoth zarazil nůž za její uši a do země pod ní. Trhla sebou, ale nezakvičela. Vytrhl chladné železo, spokojený s tím, jak se mu to povedlo provést tiše. Znovu zkontroloval uličku. Pořád nic.
Tak jaké mám slabiny? Být na Krysově místě, jak bych se zničil?
Něco ho zalechtalo na krku, smetl to pryč. Zatracení brouci.
Brouci? Vždyť tu mrzne. Jeho ruka se z krku vrátila teplá a lepkavá.
Azoth se otočil a švihl nožem, ale nůž mu vyletěl z dlaně, když ho něco praštilo do zápěstí.
Durzo Blint seděl na zemi ani ne stopu od něj. Nepromluvil. Jen na něj zíral, oči chladnější než noc.
Nastalo dlouhé ticho, kdy se prohlíželi navzájem, neřekli ani slovo. „Viděl jste tu krysu,“ řekl Azoth.
Zvednuté obočí.
„Bodnul jste mě tam, kam jsem já bodl ji. Ukázal jste mi, že jste lepší než já asi o tolik, jako jsem já lepší než ta krysa.“
Náznak úsměvu. „Jaká zvláštní malá gildovní krysa jsi. Tak mazaná, tak hloupá.“
Azoth se podíval na nůž − který se záhadně objevil v Durzově ruce − a cítil se zahanbený. On byl hloupý. Na co myslel? Chystal se vyhrožovat wetboyovi? Nahlas ale řekl: „Chci k vám do učení.“
Blint ho praštil otevřenou dlaní přes tvář a odhodil ho tak proti zdi. Azoth si o zeď poškrábal obličej a těžce dopadl na zem.
Když se na zemi otočil, Blint stál nad ním. „Dej mi jeden dobrý důvod, proč bych tě teď neměl zabít,“ vyzval ho Blint.
Panenka. Nebyla jen odpovědí na Blintovu otázku, byla i Azothovou slabinou. To na ni mohl Krysa udeřit. Azothovi se zvedl žaludek. Nejdřív Jarl a teď Panenka.
„Měl byste,“ řekl Azoth.
Blint znovu povytáhl obočí.
„Jste nejlepší wetboy ve městě, ale nejste jediný. A když mě nevezmete do učení nebo nezabijete, budu cvičit s Hu Gibbetem nebo se Zjizveným Wrablem. Strávím život přípravou na chvíli, kdy se vám budu moct postavit. Budu čekat, dokud si nebudete myslet, že jsem na dnešek zapomněl. Budu čekat, dokud si nebudete myslet, že to byly jen výhrůžky ubohé gildovní krysy. Až se stanu mistrem, budete se chvíli honit za stíny. Ale až tucetkrát skočíte do stínů a já tam nebudu, jednou to neuděláte a právě tehdy tam budu. Nezáleží mi na tom, že se zabijeme navzájem. Vyměním svůj život za váš.“
Durzovy oči se postupně změnily z nebezpečně pobavených v jen nebezpečné. Azoth však jeho oči neviděl přes slzy, co se draly do jeho vlastních. Viděl jen prázdný výraz v Jarlových očích a představil si ho i u Panenky. Představil si její křik, až bude Krysa každou noc přicházet, aby si ji vzal. Prvních pár týdnů bude křičet beze slov, možná bude bojovat − kousat a škrábat − a pak už nebude křičet nikdy, už nikdy se nebude bránit. Pak bude jen sténání a zvuky pleskajícího masa a Krysovo potěšení. Jako u Jarla.
„To je tvůj život tak prázdný, chlapče?“
Bude, jestli řeknete ne. „Chci být jako vy.“
„Nikdo nechce být jako já.“ Blint tasil velký černý meč a dotkl se jeho ostřím Azothova hrdla. V tu chvíli Azothovi nezáleželo, jestli se čepel napije jeho životodárné krve. Smrt by byla milosrdnější než sledovat Panenku, jak se mu ztrácí před očima.
„Rád ubližuješ lidem?“ zeptal se Blint.
„Ne, pane.“
„Zabil jsi už někoho?“
„Ne.“
„Tak proč mrháš mým časem?“
Co se mu nezdá? Myslel to vážně? Nemohl. „Slyšel jsem, že ani vám se to nelíbí. Takže to nemusím mít rád, abych byl dobrý,“ namítl Azoth.
„Kdo ti to řekl?“
„Máma K. Říkala, že to je rozdíl mezi vámi a těmi ostatními.“
Blint se zamračil. Vytáhl z váčku stroužek česneku a hodil si ho do pusy. Zastrčil meč do pochvy, přežvykoval.
„No dobře, chlapče. Chceš se stát boháčem?“ Azoth přikývl. „Jsi rychlý. Dokážeš ale říct, co si tvoje mrtvola myslí, a zapamatovat si najednou padesát věcí? Máš hbité ruce?“ Přikývnutí. Přikývnutí. Přikývnutí.
„Staň se hazardním hráčem,“ zasmál se Durzo.
Azoth se nesmál. Podíval se na své nohy. „Už se nechci nikdy bát.“
„Ja’laliel tě bije?“
„Ja’laliel není nikdo.“
„Tak kdo je ten někdo?“ zajímal se Blint.
„Naše Pěst. Krysa.“ Proč bylo tak těžké vyslovit jeho jméno?
„Bije tě?“
„Dokud… dokud s ním neděláte věci.“ Znělo to slabošsky, ale Blint nic neřekl, tak pokračoval: „Už se od nikoho zbít nenechám. Už nikdy.“
Blint se dál díval za Azotha, dopřával mu čas, aby si mohl utřít slzy. Měsíc v úplňku zaplavoval město zlatým světlem. „Stará děvka může být krásná,“ řekl. „I přes to všechno.“
Azoth sledoval Blintův pohled, ale v dohledu nikdo další nebyl. Stříbrná mlha stoupala z teplého hnoje v dobytčích ohradách a ovíjela se kolem rozbořeného akvaduktu. Ve tmě Azoth nemohl vidět znamení Zkrvavence naškrábané přes Černého draka, ale věděl, že tam je. Jeho gilda neustále ztrácela území od té doby, co Ja’laliel onemocněl.
„Pane?“ zeptal se Azoth.
„Tohle město nemá žádnou kulturu kromě kultury ulice. V jedné ulici jsou budovy z cihel, v další z bláta a proutí a pak z bambusu o kus dál. Alitaeranské tituly, callaeanské šaty, hudba hraná na sethijské harfy a lodrikarské lyry − ta zatracená rýžová pole ukradená od Ceuranů. Ale dokud se jí nemůžeš dotknout a nedíváš se moc zblízka, někdy je překrásná.“
Azoth si myslel, že chápe. Musíte být opatrní, na co saháte a kam v Doupatech zajdete. Louže zvratků a ostatních tělesných tekutin šplouchaly v ulicích a mrvou přiživované ohně a hustá mlha z neustále se vařících kádí s lojem všechno zakrývaly mastným povlakem sazí. Neměl pro něj ale žádnou odpověď. Nebyl si ani jistý, jestli Blint mluvil k němu.
„Jsi blízko, chlapče, ale já neberu učedníky a nepřijmu ani tebe.“ Blint se odmlčel a nepřítomně protáčel nůž mezi prsty. „Nevezmu tě, dokud neuděláš něco, co je zcela nemožné.“
Poprvé za poslední měsíce v Azothově hrudi zaplála naděje. „Udělám cokoliv,“ vyhrkl.
„Musíš to udělat sám. Nikdo jiný o tom nebude vědět. Musíš přijít na to jak, kdy a kde. A všechno sám.“
„Co mám udělat?“ zeptal se Azoth. Cítil, jak mu Andělé noci ovinuli prsty kolem žaludku. Jak věděl, co se Blint chystá říct?
Blint zvedl mrtvou krysu a hodil ji Azothovi. „Jen tohle. Zabij svou Krysu a přines mi důkaz. Máš na to týden.“