Kapitola 23
23.
Světlo úsvitu bylo pouhým ledovým odleskem pod ustupujícími mračny, když se u obrovského starodávného schodiště vedoucího dolů na thotelskou Chrámovou pláň objevily čtyři skupiny mužů. Půda byla stále rozmáčená nočním lijákem a všude okolo zurčela voda, stékala dolů trhlinami v útesech do jezera dál na jihu, odkud město čerpalo většinu vody.
Dva nejstarší muži se objali a tázavě pohlédli jeden na druhého, ostatní si dávali pozor, aby neupoutali pozornost, zatímco se shromažďovali na vrcholu masivního schodiště a čekali, až se obzor rozjasní a mračna se rozestoupí.
Generál Dev se zhluboka nadechl vlhké vůně pláně. Vzpomínal, kdy tu byl naposledy, tu noc, kdy je lord Chalat opustil – nebo byl zavražděn, pořád to nevěděl jistě. Devovi tehdy rozpoltili lebku. Zranění ho upoutalo na lůžko, takže se nemohl postavit šílenství lorda Charra, které Meninům zajistilo vítězství. Nebylo jisté, jestli by dokázal Charra zastavit, ale jako velitel Deseti tisíc byl jediný, kdo se o to mohl pokusit. Obrovský pocit viny jen ještě zvětšovala jeho současná spolupráce s Meniny, a dokud nenajde z nemožné situace cestu ven, bude mu vina i nadále hlodat v útrobách.
Nastupující ráno odhalilo okrovou krajinu tu tam protkanou rezavě rudým jílem a písečnými dunami. Útesy kolem planiny byly poseté rostlinkami, které se upínaly k tenkým římsám, a oblohu plnili netopýři a létající ještěrky vracející se do jeskynních doupat. Srdce pláně tvořila obrovská pyramida Chrámu slunce, kde jejich patron, bůh Tsatach, naslouchal tisícům lidí modlících se u Věčného plamene. Jeho měděný vrchol byl stejně zářivý a lesklý jako v den, kdy byl chrám postaven.
Zprava k nim dolehl zvuk. Generál se otočil a spatřil muže před chrámem Nartise, jedním ze tří chrámů, které nestály přímo na pláni. Dev se zadíval sloupovím dovnitř a spatřil, že je prázdný.
Divné, pomyslel si, neměli by Nartisovi kněží provádět závěrečné noční rituály?
Muž zamířil k nim a vysekl uctivou úklonu, kterou nikdo neopětoval. Generál Dev se rozhlédl po společnících. Každou skupinu tvořil tachren, velitel tisíce sekerníků, a několik důstojníků jeho velení – stejně jako generál Dev dostali příkaz přivést jen nejbližší rádce a žádné stráže. Bezpochyby se obávali, že budou povražděni, ale generál Dev tušil něco jiného. Zabít je tiše i třeba ve střežených kamenomech bylo snadné. Lord Styrax by je kvůli tomu nemusel pozývat na Chrámovou pláň. Pozval sem ale velitele legií Deseti tisíc – nebo alespoň ty, kteří přežili drtivé vítězství Meninu – bez obřadů a tajností, a to hovořilo spíše o respektu než o léčce.
Muž, pravděpodobně meninský sluha, měl na sobě opásané šedé roucho a volné šedé kalhoty. Zářivě se na osm skupin mužů usmál. „Dobré ráno, generále Deve a tachreni Deseti tisíc. Můj pán žádá, abyste se zúčastnili malé meninské tradice dole na Chrámové pláni.“
„Vypadáme snad, že nás zajímají meninské tradice?“ vyštěkl tachren Lecha, vysoký Chetse s paží v závěsu po ráně oštěpem, kterou utržil v bitvě.
„Lecho,“ zabručel generál Dev, protože nechtěl, aby mladší tachren působil potíže, „na nezdvořilosti je trochu brzy.“
„Nezdvořilosti? Generále, dozajista si vzpomínáte, že obsadili naše hlavní město. Nebo vám váš nový nestvůrný přítel zatemnil rozum?“ řekl Lecha, protože ho šokovalo, že se velitel chová tak zrádně. Tachren Lecha organizoval většinu odporu ve městě. Generál Gaur to Devovi řekl při posledním setkání a dal jasně najevo, že s ním ztrácí trpělivost. Devovi se celá situace také nezamlouvala. Tlačily na něj obě strany a jeho život se s každým dnem komplikoval. Jen málo Chetsů souhlasilo s dohodou, kterou s lordem Styraxem uzavřel, a ani on sám si nebyl jist, jestli udělal dobře.
„Vzpomínám si,“ řekl Dev a ignoroval tachrenův neuctivý tón, „ale taky si vzpomínám, že našim legiím chybí zbraně, kterými by lordu Styraxovi zabránily zmasakrovat obyvatelstvo podle vůle. A taky vím, že by nás většina dobyvatelských armád po pádu města všechny popravila. Teprve včera jsem se doslechl o tom, že chetskou armádu, která nám pochodovala na pomoc z Cholosu, rozdrtili. Takže než se dostaneme do pozice, kdy budeme moci svrhnout naše utiskovatele, prosím, snaž se neznepřátelit bělookého, který nám v tuto chvíli vládne.“
Stárnoucí Chetse nečekal na odpověď a vydal se dolů po obrovském schodišti. Cítil za sebou jejich odpor, ale věděl, že nemůže dělat nic jiného než ho ignorovat. Doprovázel ho jeho synovec, mladý pěšák, který vystupoval jako jeho pobočník, protože se po nedávném zranění stále sotva držel na nohou. Jak se blížil k Chrámu slunce, spatřil bělookého, jenž tam na ně čekal, a cítil, jak mu znovu začíná bušit v hlavě. Zatmělo se mu před očima a zaváhal na tak dlouho, že si toho synovec všiml a vzal ho za paži.
„Bohové,“ zamumlal tak tiše, aby ho slyšel jen synovec, „byl jsem na podobné věci příliš starý už předtím, než mi rozbili hlavu.“
Dvousetstupňové schodiště sestávalo ze tří částí, které se křížem krážem táhly dolů po útesu. Když konečně sestoupil dolů na pláň, zamířil k vysoké pyramidě Chrámu slunce, kterou zevnitř ozařoval Věčný plamen. Bílý sloup světla, který se táhl od oltáře k vrcholu, svítil jen uvnitř. Světlý kámen zářil a v šeru úsvitu se chrám zdál ještě větší.
Jakmile vstoupili dovnitř, Dev si uvědomil, že žádná z postav kolem malého ohně není lord Styrax, i když jeho syn Kohrad tady byl a v bílém obřadním rouchu se choulil v křesle. Pořád vypadal přepadle a choře a kůži na tváři a rukách měl zjizvenou a plnou puchýřů.
Divné. Svlékli mu sice hořící zbroj, ale oslabilo ho to víc, než očekávali, pomyslel si Dev. Muž u Kohradova lokte vypadal na léčitele. Nechtěl by být na jeho místě, pokud mladík zemře.
Podle předpokladu byl mezi těmi, kdo na ně čekali, generál Gaur. Zvířecí válečník kývl na pozdrav, ale měl dost rozumu na to, aby nepozdravil Deva osobně. Vůdcem tu byl očividně vévoda Vrill. Mezi bělookými byl výjimkou, protože byl menší než ostatní běloocí a jen průměrný válečník. A co bylo ještě zvláštnější, vynahradil si své nedostatky jinak, proslul totiž jako výjimečně lstivý a trpělivý stratég.
Dev hádal, že se vévoda vrátil do města teprve nedávno. Dohlížel na tažení proti posledním dvěma chetským městům, která Meninům stále vzdorovala. Tachren Lecha trval na tom, že přetrvávající odpor je známkou toho, že mohou Meniny ještě pořád vyhnat z Thotelu, ale Dev věděl, že není sám, kdo si myslí, že jediným důvodem, proč města Cholos a Lenei zůstávají svobodná, je, že nejsou pro lorda Styraxe dost důležitá na to, aby se obtěžoval je rozdrtit.
„Vážení hosté,“ prohlásil vévoda Vrill se širokým úsměvem a rozpřáhl teatrálně paže, „je meninskou tradicí napít se za úsvitu na místě tichého rozjímání čaje. Doufám, že se k nám připojíte a pozdravíte první paprsky dne.“
Jeden z vojáků v doprovodu si pobaveně odfrkl. Lecha položil otázku, která napadla všechny: „Co je to za tradici? Prostě za úsvitu pijete čaj?“ Neobtěžoval se skrýt odpor v hlase, ale vévoda Vrill to ignoroval, což by většina bělookých neudělala.
Meninský vévoda postoupil vpřed, upřel oči na tachrena a tiše řekl: „Pijeme čaj a přemýšlíme o krásách Země, jak je odhalují sluneční paprsky.“
„Takže čaj nedoprovází žádný obřad?“
„Ne. Vždy jsem si myslel, že obřady narušují požitek. Ale jde o čaj, který jsme si přivezli z Ohnivého kruhu. Můžete ho považovat za symbolický, pokud chcete.“ Vévodovi se nějak podařilo zabránit tomu, aby jeho hlas vyzněl posměšně.
Dev zasáhl dřív, než mohl Lecha čaj ze symbolických důvodů odmítnout. Byla to očividná záminka, která jim měla zachovat tvář a umožnit, aby se sešli za relativního míru. Cítil, že se bude hovořit o důležitých věcech.
„Já si čaj rád dám,“ prohlásil hlasitě, „a jako většina starých lidí vím, že je třeba využít každé příležitosti k obdivu naší krásné Země.“
„Vždy je třeba věnovat pozornost svému okolí,“ zaduněl chrámem hluboký hlas, a když se otočili, spatřili, že zpoza sloupu vystoupil Kastan Styrax. Obrovský bělooký měl na sobě dlouhý šedý plášť, ale Devovo cvičené oko poznalo, že pod ním ukrývá plnou zbroj.
„Divné. Nikdo jiný není oblečený do bitvy,“ zamumlal si Dev pro sebe a pokradmu se rozhlédl. Dvěma vojákům pečujícím o oheň samozřejmě visely u boků meče stejně jako Kohradu Styraxovi a vévodovi Vrillovi, ale nikdo jiný ozbrojen nebyl.
O co tu jde? uvažoval Dev. Styraxova přilba leží na podlaze a určitě ví, že zkušeným vojákům jeho brnění neunikne. Chce dát jasně najevo, že je jediný připravený k boji, ale proč? Na tohle už jsem příliš starý.
Jakmile dva vojáci rozdali všem vysoké šálky světle zeleného čaje, stáhli se do uctivé vzdálenosti.
Dev si uvědomil, že ho lord Styrax upřeně sleduje, proto stroze kývl a rozkázal pobočníkům, aby následovali jeho příkladu. Tachreni jeden po druhém uposlechli. Někteří sice nevypadali nadšeně, ale neuposlechnout rozkaz velitele by byla příliš velká urážka. Dokonce ani tachren Lecha by se neodvážil generálovi tak otevřeně postavit.
„Pánové,“ řekl Kastan Styrax, jakmile se sluhové stáhli, „teď už nejsme důstojníci a velitelé, jen staří vojáci, kteří popíjejí čaj a stěžují si na stav naší Země.“
Staří muži stěžující si na situaci v Zemi? Na co si můžete stěžovat vy, ó pane všeho na dohled? dumal Dev a pak ho napadlo: Bohové! Potřebujete snad od nás laskavost?
Lord Styrax prošel zástupem a zastavil se tváří k chrámu boha války, druhé největší stavbě na pláni po Tsatachově Chrámu slunce. Nad vchodem měl vyryt obraz Karkarna v jeho zběsilé podobě s dlouhými vlajícími vlasy a ostrými zuby. Když se meninský lord otočil zpět, měl na tváři spokojený výraz.
„Tachrene Echate,“ řekl náhle, „doslechl jsem se, že bych ti měl projevit soustrast.“
Tachren se na okamžik vylekal, když byl tak nečekaně osloven. Podle tmavší pleti a jemných rysů pocházel z nejvýchodnější části chetského teritoria, z jednoho z pouštních klanů, které žily na okrajích Pustiny. Bylo to drsné, nemilosrdné místo, které plodilo nejlepší chetské válečníky. Mnozí z vojáků Deseti tisíc byli naverbováni na podobně divokých místech. Echat zavrtěl hlavou, asi aby si ji pročistil, a řekl: „Máte na mysli nájezdy?“
„Zajisté,“ řekl lord Styrax. „Slyšel jsem, že tvůj klan utrpěl těžké ztráty – ale ne bez boje.“
Echata šokovalo nejen to, kdo mu projevuje soustrast, ale že o tom lord vůbec ví. „Děkuji za vaše slova,“ vykoktal, „ale všechny děti pouště jsou na nebezpečí zvyklé. Patří to k životu.“
„Bezpochyby, ale slyšel jsem, že letos dochází v Pustině k podobným věcem častěji, než je obvyklé. I já ztratil několik jednotek.“
Co tím myslíte? přemýšlel Dev a pozorně rozhovor sledoval. Echat se snaží nedat na sobě nic znát, ale byli velmi tvrdě zasaženi, a to nejen Siblisy. Viděli prý i elfské nájezdníky.
„Podobné věci se dají jen těžko předvídat,“ ozval se Dev a ignoroval vděčný pohled tachrena Echata. Když se k němu lord Styrax otočil, byl si Dev naprosto jist, že nejde o plané řeči. „Pustina byla svou podstatou vždy chaotická,“ dodal.
„Pravda, ale podle posledních zpráv jsou nájezdníci stále drzejší,“ řekl lord Styrax. „Šakalové využijí každé slabiny.“
Generál Dev rozpřáhl bezmocně paže. „Můžeme pro ně udělat jen málo. Pouštní klany musí zatím bojovat samy za sebe.“
Lord Styrax popíjel čaj, ale jeho zamyšlený výraz Deva ani na okamžik neoklamal. První paprsky úsvitu začaly šplhat vzhůru po útesech obklopujících Chrámovou pláň.
Generál Dev byl cynik, proto poznal, že si lord Styrax pečlivě zvolil, kam se postaví. Na útesu přímo na západ od Tsatachova hlavního chrámu stál velmi starý templ zasvěcený prvnímu slunečnímu světlu, nepodstatnému Tsatachovu aspektovi jménem Kehla. Tvořil ho vlastně jen jediný oblouk, kterým svítilo vycházející slunce a ozařovalo meninského lorda zlatým světlem, zatímco okolí se koupalo ve stínech.
Styrax pozvedl šálek k úsvitu a vypil ho. Chetští vojáci klesli na koleno a pozdravili příchod svého boha. Sklopili hlavu a pronesli bezhlesně modlitbu.
„Určitě přemýšlíte, proč jste vlastně tady,“ začal Styrax nečekaně.
Dev sebou trhl. Rychle se rozhlédl po tachrenech, aby zjistil, jestli si toho někdo všiml – jeho postavení bylo příliš vrtkavé, než aby vypadal, že se děsí maličkostí – ale všichni upírali pozornost na bělookého.
„Tak tedy,“ pokračoval Styrax po chvíli. „Zlobí mě porušování zákazu vycházení.“
Rozhostilo se ticho.
„Zákazu vycházení?“ zeptal se Dev nakonec, protože nechápal. Od smrti lorda Salena a masakru jeho jednotek panoval v ulicích Thotelu relativní klid. Jen pár mladíků házelo kamením po hlídkách, to bylo vše. „Hrstka dětí házejících kamením by vám neměla působit velké problémy.“
„Nepůsobí,“ řekl Styrax a přistoupil k Devovi, „ale rozesmutňuje mě. Moji muži jsou nuceni zakročit proti dětem, a to plodí nenávist, která může přetrvat dlouhá pokolení.“ Velký bělooký obrátil zamračený pohled k chetským vojákům. „Staří muži posílají na smrt děti, aby udrželi nenávist živou,“ zavrčel. „Očekával jsem nepokoje, ale živit je krví nevinných je ostudné.“
„Můj pane, jsem si jist, že se nejedná o organizovanou věc,“ řekl Dev po napjaté odmlce.
„To já také,“ odvětil Styrax klidně, „ale muži, k nimž děti vzhlížejí, je od podobných výstřelků ani neodrazují, muži, jako jsi ty, vojáci a kněží. Nepřekvapilo by mě, kdyby je někteří lidé aktivně podporovali. Je to zbabělé a zostuzuje vás to, velitelé zbabělců.“
Nabízí, že pomůže zastavit nájezdy na východě, když nastolíme ve městě pořádek? Než Dev vymyslel, jak nejlépe odpovědět, zem se otřásla. A znovu a znovu a znovu, jako by se blížil nějaký obr. Dev se vyplašeně rozhlédl. Zvuk se nesl zevnitř Chrámu slunce, ale on viděl jen přilbu pána Meninu a velký oltář s Věčným ohněm šeptajícím nad ním. Devovi se na okamžik zdálo, že po nejvzdálenějším sloupu přelétl stín, jako by mezi něj a plamen vstoupilo něco obrovského.
„Co to, u Tsatachových koulí, bylo?“ vydechl lord Lecha a sáhl po sekyře, kterou na zádech neměl.
„To,“ řekl lord Styrax a zadíval se upřeně do chrámu, „je žádost o platbu.“
„Můj pane?“ zeptal se vévoda Vrill a na tváři se mu usadil lehce úzkostný výraz. Ani on zjevně neměl tušení, co se děje.
„Drobná osobní záležitost,“ zabručel lord Styrax. „Pánové, radil bych vám, abyste se ani nehnuli, ať se děje, co se děje. Možná jste se doslechli o tom, že stvoření z Temného místa se pokusilo magickou zbrojí zotročit duši mého syna.“ Zatímco mluvil, rozepnul si plášť, nechal ho klesnout na zem a odhalil zbroj, kterou sebral Koezhi Vukoticovi poté, co ho porazil v souboji. Na zádech mu visel velký ozubený meč, který získal od svého předchůdce.
Tohle není náhoda, napadlo Deva. Neměl byste na sobě brnění, kdybyste démona nečekal. Přivolal jste ho!
„Generále Deve, pokud si dobře pamatuji, Tsatach je bůh s pevně daným názorem na čest a porušení přísahy, je to tak?“
„Ano. Ale váš syn přece nesložil démonovi žádnou přísahu,“ namítl generál. „Myslel jsem, že se démoni mohou zhmotnit jen tehdy, když k tomu získají prostředky.“ Ach, bohové, pomyslel si, zhmotní se tu snad démon a bude se dožadovat odměny? Myslíte si, že to Tsatach dovolí, kvůli poutům cti?
„Věřím, že tomu tak je,“ řekl Styrax a ukázal na chorého syna, „a tak jsem mu je dal. Abych osvobodil syna z otroctví, dal jsem démonovi něco na oplátku. Přísahal jsem, že mu budu sloužit.“
Chetsové zalapali po dechu. Nebyli mágové, a přestože zastávali vysoké postavení, jen zřídkakdy měli co do činění s nadpřirozenou stránkou Země, každý příčetný muž ale věděl, jaká je cena podobné přísahy.
„Uzavřel jste dohodu s démonem?“ vyhrkl Dev.
Lord Styrax zavrčel a vytrhl Kobru z pochvy. „Nebudu jen stát a dívat se, jak démon hraje své hry, ať už je princ, nebo ne. Můj syn je teď volný a já mohu rozhodnout, co se stane dál.“
„A pro co jste se rozhodl?“ zamumlal Dev a sotva věřil tomu, co slyší.
„Co myslíš?“ zasmál se bělooký a oči mu zajiskřily. „Ten netvor může vyrvat duši z mého studeného, mrtvého těla, ale nedám mu ji bez boje.“
Protáhl si statná ramena v nepřirozeně černé zbroji ozdobené perlami a rytými závity a vypadal tak v brzkém ranním světle ještě větší a děsivější. Kruté zuby na hrotu meče zářily divokou mocí a Křišťálová lebka spojená s kyrysem zachytila slabé sluneční paprsky a vzplála tak, až generála Deva na okamžik oslnila.
Stařec nevědomky o krok ustoupil a ucukl před tou zuřivou silou. Podlaha se znovu otřásla. Démon už byl blízko.
Bělooký se otočil a vydal se do chrámu pro přilbu. Chetští vojáci si vyměnili pohledy, protože netušili, co dělat. Dev se vzchopil a snažil se najít odpověď u Meninů, ale vévoda Vrill a generál Gaur nedali najevo žádné emoce. Buďto přesně věděli, co se děje, anebo se rozhodli nedat najevo zmatek.
Větší starost mu dělalo nenadálé vzrušení Kohrada Styraxe. Oči se mu leskly a zbystřil, jako by se nemohl dočkat toho, co přijde.
Uvnitř chrámu si lord Styrax nasadil přilbu a opakoval si složité šermířské figury, jako by ho čekal obyčejný ranní výcvik. Země se znovu otřásla a tentokrát už se chvět nepřestala, takže to znělo, jako by pochodovala celá armáda duší. Chrámem začaly poletovat stíny, ale lord Styrax jim nevěnoval pozornost a soustředil se na pomalé cviky.
Zvedl se vítr, vířil a šlehal Devovi po nohách, v úzkých vírech se blížil k masivním sloupům, které chrám podpíraly, a sílil, až doslova vřeštěl, a to tak pronikavě, že si přihlížející muži zacpali uši. Uvnitř chrámu se setmělo.
„Co se děje?“ zašeptal jeden z tachrenů.
„Temné místo,“ zachroptěl Kohrad radostně, „hranice mezi ním a naším světem se ztenčí, když se ji démon pokusí překročit. Dobře poslouchejte, tak zní hlasy zatracených!“
Dev poslouchal. Vzduch v chrámu se třásl a kroutil, jako by čelil útoku, a vítr ječel stále hlasitěji, takže bylo snadné představit si chór sténajících hlasů. Jen temný rytíř, který se klidně věnoval cvičení, zůstával netknut, stál neochvějně na třepících se hranicích Země a zdálo se, že na něj okolní bouře nijak nepůsobí. Něco sklouzlo po zemi u jeho nohou, vítr předmět zvedl a roztříštil ho o jeden z ochozů, které chrám lemovaly. Dev vzhlédl a zbledl, když si všiml, že se na něm shromáždily stínové postavy, které se objevovaly a zase mizely do rytmu vytí. Přimhouřil oči, ale nedokázal zaostřit. Postavy se rozplývaly, když se na ně zadíval zpříma, a jen koutkem oka vnímal, že všechny hledí upřeně dolů na podlahu chrámu. Hrůzou ho zamrazilo u páteře a sklopil oči.
Těsně před oltářem stál démon a tyčil se nad obrovským meninským bělookým.
* * *
Kastan Styrax nijak nezareagoval, když se démon zhmotnil, i když se k němu z dálky donesl vyplašený křik chetských vojáků i synovo nedočkavé, chraptivé volání. Kohrad byl po vyčerpávajících rituálech, kouzlech a léčivých zákrocích, které mu odstranily zbroj z těla, stále slabý, byl ale odhodlán vidět na vlastní oči otcovu pomstu.
Postoupil vpřed a změřil si nepřítele. Nepamatoval si, kdy se naposledy postavil někomu vyššímu, než byl sám, protože Meninové byli nejvyšší z lidí Sedmi kmenů. Démon byl dvanáct stop vysoký, mnohem vyšší než on, a hlavu mu zčásti zakrývala kápě, která vrhala stín na obličej křižovaný hlubokými, temnými jizvami. Démon otočil hlavu ke Kohradovi a chlapec začal chrlit nadávky.
Styrax se usmál. Kohrad mu musí naprosto důvěřovat, když zasypává obscénními nadávkami prince-démona, přestože sám sotva pozvedne meč. Neměl tušení, jak mocný démon je – ne že by na tom záleželo. Styrax věděl, že s ním musí bojovat. Démon ho pronásledoval ve snech a snažil se najít cestu k jeho duši. Věděl, že se objeví, sotva ho zavolá.
Kolik much jednou ranou zabiju? pomyslel si. Stačilo by mi osvobodit se od démona, ale pokud tachreni uvidí, že jsem ho porazil – což bylo něco, co lord Chalat nedokázal – budou mě následovat celou Zemí. A pokud při tom naneštěstí zničím chrám – no, uvidíme, jestli Křišťálová lebka dokáže živit Věčný plamen.
Žluté oči jasně zářily ve tmě. Démon otevřel tlamu a odhalil dvojitou řadu tenkých, ostrých zubů. Lordu Styraxovi dělaly starosti spíše řemdih se dvěma koulemi, který démon držel v jedné ruce, a sekáčku podobná zbraň ve druhé. Tři prsty na nohách měl zakončené velkými zahnutými drápy. Dírami v rozedraném plášti viděl kostěný krunýř, mohutné svaly překryté zjizvenou kůží a na několika místech pak kostěné výrůstky, které připomínaly vypelichaný kožich stočených pazourů. Dokonce i v teplém vzduchu stoupala démonovi od tlamy pára.
„Tvé sliby jsou prázdné, porušil jsi slovo,“ zavrčel. „Chrám ještě stojí a moje jméno zůstává nevysloveno, neuctíváno.“
„Opravdu si myslíš, že jsem měl v plánu ti sloužit?“ odpověděl Styrax klidně, obcházel démona a nutil ho nešikovně se otáčet, aby Styraxe nespustil z očí. Jeho silné nohy sice vypadaly působivě, ale k podobnému pohybu nebyly stvořeny. „Opravdu si myslíš, že bych pošpinil tohle místo tím, že bych v něm pronesl tvé jméno?“
„Ve srovnání se mnou nejsi ničím, malý smrtelníku, a svojí arogancí sis získal místo v Ghenně. Moje říše už na tebe čeká.“
Styrax se zastavil. Nechtěl dát obludě příležitost přizpůsobit se. Netvor pocházel ze světa ovládaného magií, ale teď si bude muset zvyknout na fyzický svět s fyzickými zákony. „Nevlastníš moji duši, démone. Nikdy jsi ji nevlastnil.“ Styrax načerpal moc z Lebky a upředl okolo sebe ochrannou síť. Byl zkušený mág a s Lebkou byl pravděpodobně mocnější než démon, ten ale byl mnohem starší, proto se s ním Styrax nechtěl zaplést do magického souboje. Spoléhal na to, že démon nebude zvyklý vést souboj jeden na jednoho a jen se zbraněmi. Díky slupce hrubé energie z Lebky bude v bezpečí před drobnými kouzly, která podobné stvoření během boje přirozeně použije. Takže zbývá vypořádat se silou a rychlostí prince-démona, pomyslel si ironicky.
Démon ucítil ochrannou energii bělookého, zařval jako zvíře a rozehnal se řemdihem.
Styrax bedlivě sledoval démonovy nohy a drápy cvakající o kamennou podlahu, proběhl středem chrámu a koule řemdihu neškodně prolétly kolem něj, protože mu démon přesně podle předpokladu zaútočil na hlavu. Démon ale nemarnil čas, nešikovně se otočil, ťal sekáčkem a přinutil Styraxe ucouvnout a přenést rovnováhu.
Zbystřil a dal si dobrý pozor, aby mu meč neuvízl v okách řetězu řemdihu. Sekl. Kobra sklouzla démonovi neškodně po levém zápěstí a Styrax ustoupil do strany, protože nepřítel opět zaútočil řemdihem. Ťal démonovi po lokti, minul a zachvěl se bolestí, jak mu sekáček tvrdě dopadl na chránič na rameni.
Síla úderu ho srazila na kolena, ale zbroj vydržela. Styrax vzdorně zařval, odrazil se a vší silou zabořil démonovi rameno do břicha. Zatlačil ho zpátky, ohnal se Kobrou, odklonil sekáček stranou a zasadil démonovi dvě rány do břicha. Ten před útokem ucouvl a Styrax mu pod nohama vykouzlil šedý kus kamene. Démon ztratil rovnováhu, zavrávoral do strany a Styrax podřepl, mocně vykopl a zasáhl démona do kolene.
Pak vyskočil, sekl a vložil do úderu veškerou ohromující sílu. Podobná rána by normálního muže rozřízla od rozkroku až k hlavě, ale démon nepřirozeně rychle uskočil. Styrax se připravil na protiútok, ale ten nepřišel.
Místo toho se démon hluboce, chladně rozesmál. „Tvé dovednosti jsou působivé, ale pořád jsi jen obyčejný smrtelník, mužíku,“ posmíval se.
Styrax neodpověděl, jen sevřel jílec meče pevněji. Střet trval jen několik vteřin, ale prozradil mu o démonovi vše, co potřeboval vědět. Když udeřil, pohyboval se tak rychle, že mu ani bělooký Styraxových schopností nestačil. Ale démon také odhalil svoji největší slabinu. Neměl žádnou představivost.
Vrhl se vpřed a sekl napřed z jedné, pak z druhé strany. Démon sice ucouvl, ale oba údery s lehkostí vykryl. Neviděl spokojený úsměv na tváři Kastana Styraxe, protože mu obličej halila černá přilba, kterou vyhrál na Koezhi Vukoticovi, jenž byl zatím jeho největší zkouškou. Koezh byl vynikající šermíř a jeho dovednosti byly považovány za nadpřirozené už v době, kdy jako obyčejný muž pochodoval pod otcovým praporem ve Velké válce. Proti prastarému upírovi Koezhovi potřeboval Styrax všechnu lstivost, nadpřirozenou rychlost i schopnosti, které mu propůjčil jeho patron Karkarn, samotný bůh války. Proti princi-démonovi mu stačilo použít mozek. Posmíval se mu, že je jen obyčejný smrtelník, ale právě to mu přivodí zkázu.
Styrax zatočil mečem a všiml si, že démon nespustil oči z hrotu, dokud se zbraň opět nezastavila. Promluvil nahlas, aby ho slyšeli i přihlížející Chetsové. „Démone, jsi hlupák.“ Udělal krok vpřed, pak uskočil do strany, když se démon ohnal řemdihem a odštípl kus chrámové podlahy. Styrax se odrazil magií od země, prolétl démonovi nad hlavou a lehce odrazil protivníkovo překvapené máchnutí. Jak padal k zemi, sekl démona do ramene.
Démon opět zareagoval, ale Styrax uhnul stranou, zvedl paži, učinil výpad a zabodl démonovi Kobřiny zuby do podpaží. Zarazil je hluboko a démon zavyl bolestí a vzteky.
Styrax ucouvl a posílený pocitem zadostiučinění zařval. „Vidíš, démone?“ Zvedl mu meč před obličej a ukázal nazelenalou krev, která kapala ze zubů. „Krvácíš jako obyčejný smrtelník. Cítíš to?“
Nasál do těla obrovské množství energie a cítil, jak ze zbroje vyšlehly plameny podobně jako z brnění, které uvěznilo jeho syna. Z dálky se k němu donesl Kohradův sípavý řev, chraptivý výkřik vzdoru, který jen zesílil jeho touhu po pomstě.
„Ten pocit je strach. Cítíš ho?“ zeptal se. „Jsi princem mezi démony už tak dlouho, že jsi zapomněl, jaký je to pocit?“ S radostí teď souboj prodlužoval a hrál divadlo pro přihlížející velitele.
Pokusil ses ukrást mému synovi duši. Za to tě přinutím trpět. „Ukážu ti, co je strach, démone, a až tě pošlu zlomeného, zchromlého zpátky do tvé prohnilé nory v nejhlubší jámě Ghenny, a než tě mrchožrouti rozsápají a sežerou, povíš jim o tom. Povíš jim o mně a naučíš je bát se mě. Předhodím supům každého démona, kterého napadne, že může ovládnout mě nebo mé blízké.“
Zaútočil a smetl stranou démonův meč, přiblížil se natolik, že řemdih byl protivníkovi k ničemu, a popadl ho za zápěstí. Otočil se, a když se ho démon pokusil chytit paží kolem krku, obrátil Styrax meč, bodl démona do břicha, trhl hlavou dozadu a praštil ho vyztuženou přilbou do čelisti. Než se démon vzpamatoval, obtočil Styrax svoji volnou paži smyčkami bílého ohně a udeřil démona do pravé paže. Oheň při úderu vybuchl a nepříteli se hluboko do masa zasekly žhavé skleněné střepy.
Obrácenou Kobrou sekl démona z vnitřní strany do kolene, téměř ihned ale zpětné seknutí zastavil, chytil jílec oběma rukama a vrazil hrot do otevřené rány. Zuby se zakously a démon zařval.
Teď už Styrax slyšel jeho strach. Možná poprvé za deset tisíc let se princ-démon bál.
„Boj se mě,“ vrčel Styrax, vyrval meč z rány a vtáhl do sebe další obrovskou vlnu magie. Před očima se mu roztančily bílé jiskry, jak nasával tolik moci, kolik jen mohl, odhodlal se totiž změnit taktiku, než se démon přizpůsobí. Chrám okolo se vlnil a z ochozů doléhalo vřeštivě švitoření. Z těla mu vyšlehly plameny, pálily ho na kůži, ale bolest byla zároveň vzrušující i opojná. V tu chvíli pochopil, proč se syn stal na démonově zbroji závislý.
Bušil démonovi pěstmi do zjizveného břicha a při každém úderu uvolnil nahromaděnou energii. Vystřelily z něj plameny a přelily se přes démona, kterého přirazil k jednomu z obrovských sloupů. Přistál na něm se zaduněním hroutící se hory a velké kamenné kvádry sloupu zapraskaly a otřásly se.
„Už se mě bojíš, démone?“ řval Styrax.
Démon zuřivě zavyl a vypálil po něm výboj černé energie. Styrax uskočil do strany a výboj zasáhl podlahu, kde ještě před okamžikem stál, silou, z níž popraskal kámen. Magický štít hrubou sílu nezastaví, ale démon bude alespoň muset bojovat za podmínek bělookého.
Styrax útok oplatil a bez míření mrštil ohnivým oštěpem, který se rozprskl o sloup nad démonem. Zanechal v kameni deset stop dlouhou černou šmouhu a obrovskou díru.
Démon vyskočil do vzduchu a připravil se rozseknout Styraxovo tělo sekáčkem v půli. Bělooký se odrazil, použil své tělo jako obrovskou obrněnou pěst a srazil démona do bílého sloupu Věčného plamene. V chrámu se oslnivě zablesklo, jak démon prolétl Tsatachovým posvátným světlem a zavřískl bolestí. Styrax mu neumožnil vzpamatovat se. Sám proskočil plamenem, bodl démona do trupu a opřel se do úderu celou vahou. Démon zavyl a udeřil pána Meninu tak silně, až vylétl do vzduchu a rozdrtil jeden z ochozů mezi sloupy. Kamenné desky explodovaly v odštěpcích a žhavých jiskrách a celý chrám se otřásl, jak magie, která ho držela pohromadě, začala selhávat.
Styrax se zřítil na zem a dopadl tak tvrdě, že ho zabolelo celé tělo. Na okamžik se zdálo, že Země okolo ztuhla.
Na mysli mu vytanula vůně trávy. Styrax se v duchu usmál, protože si vzpomněl na otce, na rána strávená venku na louce, kdy se učil používat meč. Opatrnost a klid byly otcovým heslem. „Přiměj protivníka udělat něco neuváženého, nikdy se ale k něčemu podobnému nesniž sám.“ Styrax kývl, pohnul rty a zopakoval si radu, kterou mu otec, mrtvý už dlouhá staletí, kdysi dal. „Pýcha, můj synu, pýcha předchází pád.“
A Země se znovu dala do pohybu a na smysly mu zaútočily hluk, oheň, bolest a světlo. Znovu ho ovládly instinkty a hnaly ho vpřed. Nezastavil se, ani aby popadl dech, nýbrž se rozběhl k chrámovému oltáři. Kolem pršely fialové magické výboje a vyrývaly velké rýhy do dláždění v místě, kde sotva před několika okamžiky dřepěl.
Odrazil se od oltáře, vyskočil do vzduchu a cítil, jak se mu svaly na zádech napjaly k dalšímu úderu. Kobra byla zbrocená krví a zanechala po sobě šmouhu karmínového světla, když jí udeřil do démonovy zahnuté zbraně, která vybuchla v tisíc drobounkých střípků. Styrax cítil, jak ho síla úderu otočila a poskytla mu okamžik k zotavení.
Z pahýlu zbraně vytryskl gejzír magie, jejíž zelené ocasy švihaly jako rozzuření hadi. Démon zasyčel a odhodil ho. Zbraň klouzala deset yardů po podlaze, pak se nečekaně zastavila. Styrax koutkem oka zahlédl, jak sebou šlehající hadi praštili o zem, začali se zavrtávat do podlahy a zvedali přitom dlažební kámen.
Démon popadl oběma rukama řemdih a výhružně kolébal jeho trnitými koulemi, kdykoli se Styrax přiblížil. Takže tě strach přece jen něco naučil, pomyslel si s krutým úsměvem. Snažíš si mě držet od těla a vymyslet, co dál.
Předstíral výpad a řemdih švihl místy, kde měl mít kolena. Jakmile koule prolétly kolem, vrhl se Styrax vpřed doopravdy, následoval letící řetěz k základně a sekl démona do pravého zápěstí. Po chrámové podlaze se roztřískla žíravá zelená krev, démon se zapotácel a zoufale se ho pokusil odrazit.
Bělooký ignoroval řemdih, který mu slabě zarachotil o zbroj, a sekl démonovi po zraněném koleni. Síla úderu čepelí otřásla a znecitlivěla mu ruce, ale Styraxe hnalo vpřed zuřivé odhodlání, proto se otočil a udeřil démona loktem do břicha. Rukojeť řemdihu mu zaduněla o přilbu, před očima mu vybuchly černé jiskry, ale démon zeslábl, a přestože byly jeho protiútoky bolestivé, nemohly Styraxe zastavit.
Bušil do prince-démona tak dlouho, až ho dostal na konec ozubeného meče. Kobra se mu zabodla do hrudi a připíchla ho k velkému mramorovému sloupu.
Styrax na okamžik zavrávoral. Okolí ožilo barvami a nekontrolovaně pustošící magií. Vzduch se otřásal a on slyšel řev a křik obyvatel Temného místa všude okolo. Koutkem oka zahlédl plameny ve tmě, jak se hranice mezi říšemi ještě víc ztenčila. Pohled se mu rozostřil a v útrobách vzplála žhavá bolest, měl ale dost sil na smrtící ránu. Zařval, vyrval Kobru z démonova těla a sekl mu po krku tak divoce, až meč vrazil hluboko do sloupu za ním. Úder mu téměř podtrhl nohy, jak černý meč proťal kámen. Na jeden strašlivý okamžik ho obklopila temnota a přes kůži se mu přelil žár sirnatých ohňů Ghenny, pak se mu podařilo meč vyškubnout a vypotácet se z chrámu do chladného ranního světla.
Klopýtal, sténal a s každým krokem musel hledat pevnou půdu pod nohama. Chvíli trvalo, než se Země přestala vlnit a oheň za jeho očima pohasl natolik, aby opět prohlédl. Klesl na kolena, strhl si přilbu a zalapal po dechu, když se ranní vzduch dotkl jeho kůže.
Někde v dálce slyšel křik. „Otče!“ Kohrad. Pak se mu někdo pokusil vzít meč. S námahou zaostřil na Kohradovu tvář a přinutil se rozevřít ruku na jílci, aby syn mohl meč uchopit.
Přitáhl si Kohrada blíž a horečnatě mu pošeptal do ucha: „Najdi ho.“
Sotva domluvil, ozval se ohlušující hřmot lámajícího se kamene a země se roztřásla jako při obrovském zemětřesení. Sloup, který Styrax rozsekl, se kymácel, jak byla do Ghenny spolu s poraženým duchem prince-démona vtahována i magie. Následovala dunivá rána, sloup se zřítil na poničenou podlahu chrámu, tisíce tun kamene se zhroutily do sebe a Chrám slunce se stal démonovým hrobem.
Nakonec ničení ustalo, dozvuky chrámu utichly a pozůstatkem bylo jen zvonění v uších přihlížejících. Potom slyšel Styrax už jen trhaný zvuk, v němž až po chvíli poznal vlastní sípavý dech. Kolem panovalo dokonalé ticho jako v chrámu při modlitbě.
Mrkl a znovu zaostřil. Zemi halila mlha a Styrax dostal na okamžik strach, že si poškodil zrak, ale pak si uvědomil, že je to jen mračno prachu. Dovolil Kohradovi, aby mu pomohl na nohy a na chvíli ho podepřel, pak si vzpomněl, že mladý válečník musí splnit ještě jeden úkol.
Napřímil se, postrčil Kohrada k ruinám chrámu a sám nejistě vykročil ke skupině chetských velitelů stojící asi o dvacet yardů dál. Vypadali příliš šokovaně, než aby se třeba jen pohnuli. Jeden klesl na kolena a modlil se, ostatní s otevřenými ústy hleděli na ruiny největšího Tsatachova chrámu v Zemi – na zkázu Věčného ohně, který hořel v srdci chetského kmene.
Právě ho uhasil.
Rozvířený prach pomalu sedal na Chrámové pláni, až se docela rozplynul. Někde za ním se uvolněný kus kamene těžce zřítil na udusanou podlahu chrámu.
„Pánové,“ oslovil Styrax chraptivě shromážděné Chetsy, klopýtl do strany a znovu získal nadvládu nad svým tělem. „Pánové, můžete jít.“
Zírali na něj šokovaně a nechápavě. Udělal další krok, ohrnul ret a vycenil zuby, jak ho nikdy neutichající krvežíznivost pobízela k dalšímu útoku. Jeden z mužů se v hrůze začal modlit, rychle ale zmlkl a spolu s ostatními prchl jako vyděšený jelen.
Kastan Styrax, pán Meninu, se opojeně zazubil. Cítil, jak mu ze rtu prýští krev, možná si ho prokousl. Otočil se a všiml si, že i vévoda Vrill ustoupil do bezpečné vzdálenosti. Pobavilo ho to. Vrillovi se naskytla nejlepší příležitost zabít ho a stát se pánem Meninu… Ale ne, na to byl Vrill příliš chytrý. Kohrad držel v ruce přeci jen Styraxův meč a nebyl tak slabý, jak vypadal.
Styrax se zadíval na ranní slunce nízko nad útesy. Srdce mu divoce bušilo a s každým úderem mu připomínalo, že stále žije. A s každým úderem toužil křičet, rozesmát se. Utřel si ze rtů krev a ani na okamžik neodtrhl oči od obzoru, za kterým žili v přepychovém odloučení od smrtelných poddaných bohové. Podle legendy se stáhli do ústraní, aby se zotavili po Velké válce a vzpamatovali se z hrůz, které napáchali na poražených. Prý tam zůstanou a nebudou se plést do záležitostí smrtelníků, spokojí se s hrátkami s vlákny osudu, pokud už žádný z nich nezemře rukou smrtelníka.
Dívali jste se, vy bastardi? Už se mě bojíte?