Kapitola 20
20.
Mikiss se probouzel jen pomalu. Za očima mu tepalo a bolest sílila a pronikala mu hlavou až k páteři. Oči měl sice stále zavřené, ale přesto se pokusil ucuknout před bolestí, která se mu do nich zavrtávala skrz víčka a probouzela v něm zvláštní strach. Snažil se pohnout, ale zjistil, že ruce má svázané za zády a svaly křičí únavou, jako by celou noc utíkal. Rty měl okoralé a zasténal, když vdechl prašný, nasládlý vzduch. Byl tak strašlivě vyčerpaný, že se znovu zhroutil.
Něco se dotklo jeho čela. Ať už to bylo cokoli, bylo to horké a drsné a on ucukl, když ucítil poblíž pach muže, špíny a mastnoty. Pak se k němu donesla letmá vůně parfému. Pokusil se ji rozpoznat a uvědomil si, jak vyprahlé má hrdlo. Někde na opačné straně místnosti zadrhla o zem židle. Cítil, jak se kamenná podlaha chvěje, drsné ruce mu podepřely hlavu a zvedly ji.
„Konečně jsi vzhůru. Musíš mít žízeň.“ Byl to ženský hlas a rozezněl v jeho nitru strunu.
Pokusil se odpovědět, ale jen zasípal. Poznal, že ho drží Nai, nekromantikův sluha, když rozzlobeně odsekl: „Zatracená ženská, po všem, co jste mu provedla, si z něj ještě utahujete?“
„Tiše,“ napomenula cizí žena ostře. „Nemáš sice pouta, ale to neznamená, že si můžeš pouštět pusu na špacír. Udělej to ještě jednou a rozkážu Leganě, aby ti vyřízla jazyk.“
Mikiss uslyšel šustění šatů a žena se přiblížila. „Tady, dej mu napít vína. Neutiší jeho žízeň, ale potřebuji ho při smyslech.“
Nai mu přitiskl ke rtům pohár a Mikiss dychtivě usrkl. Nakonec se mu podařilo otevřít slepené oči. Chvíli komnatu tvořily jen rozmazané šmouhy, pak začal rozeznávat lidi. Po čase rozpoznal majora Jantara, který ležel spoutaný v koutě, a dvě ženy stojící před zataženým oknem. Omámeně se posadil a pokusil se zaostřit na ženu, jež se tak odvážně postavila Isherinu Purnovi.
„Co jste mi to provedla?“ zachraptěl Mikiss. „Mám pocit, jako by mě omámili drogami. Jak dlouho jsem spal?“
„Skoro celý den, slunce už zapadá.“
Mikiss sebou trhl a zadíval se na světlo za ní. „Tak proč je tu tak jasno?“
„Protože to, co jsem ti udělala, má trvalejší následky než pouhé omámení,“ řekla a pokrčila rameny. „Jste mými zajatci, ale já nemám výslechy ráda. Jsou odporné, hlasité a nespolehlivé.“
Pokusil se najít odpověď u Naie a všiml si, že sluha se tváří zachmuřeně. Ať už mu provedla cokoli, bylo to tak zlé, že ho nezastrašila ani hrozba znetvoření.
„Nerozumím,“ zachraptěl. „Proč to světlo? A kdo jste?“
Povzdychla si. „Chovám se tak nezdvořile. Jmenuji se Zhia Vukoticová a doufám, že sis užil včerejšího úsvitu, protože byl poslední, který kdy spatříš.“
„Cože?“ Mikiss se pokusil vstát, ale znavené tělo ho zradilo. Klesl zpět do Naiovy náruče a ucítil přitom na krku obvaz. Chvíli mlčel, pak téměř vzlykl: „Vy jste…“
„Podělila jsem se s tebou o své prokletí, ano,“ přerušila ho Zhia Vukoticová netrpělivě. „Naii, prosím, zkontroluj mu ránu.“
Sluha zavrčel, ale hbitě rozvázal pruh látky na Mikissově krku. Pohlédl dolů a Mikiss viděl, jak vytřeštil oči a tiše zaklel, pak Mikisse pustil a nechal ho spadnout na zem.
„Už je skoro zahojená,“ řekl Nai a Mikiss zasténal.
„Výtečně. Tak, kurýre – Mikissi – můžeš s tím buďto bojovat, nebo to přijmout a jít dál,“ řekla žena hrdě. „Vlastně na tom nezáleží, protože jsi teď zcela v mé moci. Odpovíš mi na otázky, takže jde jen o to, jak moc budeš trpět, než to uděláš. Rozumíš?“
Mikiss na ni zíral skelnýma očima. Když se otočil k Naiovi, sluhův výraz plný hrůzy a odporu se zrcadlil i ve tváři majora Jantara.
„A když už jsme u toho, raději byste měli všichni přijmout fakt, že jste teď mým majetkem. Dopustili jste v Scree hrdelního zločinu, špionáže a nekromancie, takže jste propadli hrdlem. Nabízím vám milost ve formě služby.“ Pohlédla na ženu vedle sebe. „Jak Legana ví, dělím se o svá tajemství jen s těmi, kdo sami mají tajemství, ale protože vám ještě nemohu věřit, dovolila jsem si na vás vložit drobné kouzlo, které vám zabrání zopakovat cokoli, co bude proneseno v mé přítomnosti. Rozumíte?“
Mikiss pohlédl na společníky. Nai se stále tvářil vzdorovitě a nic neřekl. Major prostě pokrčil statnými rameny, jako by pro něj změna pána nic neznamenala.
„Co od nás chcete?“ zeptal se Mikiss.
„Povíš mi všechno o svém úkolu v Scree,“ řekla. „Potom už tě určitě nějak využiji.“
„A když odmítnu?“
„Nemáš na vybranou,“ řekla omluvně, „ne když se rána na hrdle zahojila.“
Mikiss se soustředil na krk. Kůži tam měl sice rozbolavělou, ale žádné zranění necítil.
„Mé prokletí tě má nyní zcela ve své moci,“ pokračovala s pohledem upřeným na něj, „takže pro mě není žádný problém přinutit tě promluvit nebo udělat, co chci. Začněme. Pověz mi vše o svém úkolu ve Scree.“
Když Zhia rozkaz pronesla, měl Mikiss pocit, jako by mu někdo sevřel hlavu do kleští a trhl nahoru. Snažil se udržet ústa zavřená, ale krev se mu vařila a bublala v žilách. Před očima mu vystřelovaly černé a fialové hvězdy, až se mu ústa sama od sebe otevřela a začala z nich proudit slova.
Netrvalo to dlouho, protože lord Styrax řekl Mikissovi jen málo. Měl v Scree najít nekromantika Isherina Purna, a buďto od něj, nebo s jeho pomocí získat mocný artefakt nebo mu podat hlášení, jak předmět získat. Nekromantik mu za krátký čas, který spolu strávili, také mnoho neprozradil, protože toužil slyšet vše o tom, jak Menin dobyl Thotel.
Když Mikiss zmlkl, nevypadala upírka ani zdaleka spokojeně.
„Nekromantik ti nic víc neřekl? Jen to, že je někde ve městě ukryta Křišťálová lebka?“
„Není takový hlupák, aby se vydal pátrat po majiteli podobné zbraně na vlastní pěst,“ vložil se hovoru Nai. „Buď ji má v rukách cvičený mág, a v tom případě by jeho moc nestačila, anebo laik, a ten by ji zase mohl použít neuváženě a ztratit nad uvolněnými energiemi kontrolu.“
„Víc nevěděl?“ naléhala Zhia.
„Tušil, že jde o novice, protože vycítil, že někdo provádí s Lebkou experimenty.“
„A když se naskytla příležitost, požádal o pomoc bývalého pána,“ uvažovala Zhia, „v naději, že mu Styrax pošle někoho hloupého, kdo držitele Lebky konfrontuje místo něj. Nejpravděpodobnějším výsledkem by byla smrt všech zúčastněných a Isherinu Purnovi by tak prostě stačilo prohrabat popel a získat odměnu.“
Z nějakého nevysvětlitelného důvodu to ženu mimořádně potěšilo. „Takže nám ve městě pobíhá někdo s Lebkou,“ oznámila bezstarostně. „Legano, proč mě to nepřekvapuje?“
Pěknou tmavovlásku zarazilo, že se žena obrátila na ni, ale odpověděla: „Protože to potvrzuje pár věcí a další to vysvětluje. Promiň, mě ale víc zajímá Purnův původní úkol na západě.“ Pohlédla na Mikisse. „Říkal jsi, že byl Malichův učedník?“
Mikiss mlčel, dokud se k němu neotočila Zhia, pak se mu slova doslova řinula z úst. „Jeho učedník, ano, měl vyvolat problémy ve Farlanu. Víc nevím.“
„Kdo ví?“
„Nai.“
Legana se otočila ke sluhovi, ale ten trucovitě mlčel. Zhia podrážděně zasyčela. „Možná jsem proměnila toho nesprávného? Můžu to snadno napravit, pokud nezačneš okamžitě mluvit. A poznám, když mi zalžeš.“
Nai na okamžik zaváhal, pak pokrčil rameny. „Isherin Purn býval učedníkem lorda Salena v Ukryté věži. Využil spojení s Malichem, aby mučil lorda Bahla sny o jeho mrtvé nevěstě.“
„Z jakého důvodu?“ přerušila ho Legana a udělala krok jeho směrem.
„Aby nad ním získal kontrolu,“ řekl Nai ponuře. „Přiměli ho uvěřit, že ji dokáže oživit. Byl to jediný způsob, jak mohl lord Styrax odlákat lorda Bahla od jeho armád a zabít ho.“
„Ach, bohové, samozřejmě!“ vydechla žena. Mikiss na ni pohlédl, protože ho její emocionální reakce překvapila. Pak si ale uvědomil, že vypadá spíš jako Farlanka. Že by další zvěd, který se chytil do sítí Zhiiných her? „Styrax využil chetského Kranna k odstranění lorda Chalata, když ale všechno plánoval, Farlan ještě Kranna neměl, proto mohl proti lordu Bahlovi využít jen jeho slabiny.“
Nai si odfrkl a nedokázal potlačit hrdý úsměv. „Byl to mimořádný úspěch oklamat někoho tak starého a mocného,“ řekl.
„Pomohl jsi mu s tím?“ obořila se na něj Legana.
„Samozřejmě. Pomohl jsem svému pánovi s…“
Než stačil Nai domluvit, popadla ho Legana za krk a přirazila ho ke stěně. Zalapal bolestí po dechu a sáhl jí po ruce, ona ale tasila zpoza opasku dýku a uhodila ho jílcem.
Nai zavyl a praštil ji do hlavy, ale ona ho na oplátku kopla do rozkroku, a když se schoulil bolestí, vrazila mu koleno do obličeje tak silně, až spadl na zem.
„Dost!“ zakřičela Zhia a rozkaz se rozlehl komnatou s takovou silou, až sebou Mikiss trhl a vzepjal se v poutech ve snaze zacpat si uši. „Děti, děti,“ pokračovala upírka chlácholivě, „tohle není hřiště a vy se nebudete rvát, dokud neřeknu. Je to jasné? Jsou tady důležitější…“ Zmlkla, protože se ozvala hlasitá rána. Někdo vykopl hlavní dveře a domem se nesly vzteklé hlasy.
„Obávám se delikátního zásahu naší vládkyně,“ povzdychla si Zhia. „Překvapuje mě, že Siale trvalo tak dlouho, než se rozhodla obvinit mě ze všeho, co se včera v noci stalo. A co se týká lorda Styraxe, pochopila jsem, že tunel pod horami byl zničen, a kdo jiný má v té části Země dost velkou moc na to, aby něco podobného dokázal? Takže pokud věděl o tunelu, věděl i o fysthrallech. Je jen náhoda, že se lord Styrax tak efektivně vypořádal s dvěma nejmocnějšími lordy Západu, zatímco krále Emina, dalšího velkého vládce, napadl kvůli nějaké pomatené věštbě Bílý kruh? Nebo je opravdu tak schopný?“ Na Zhiině tváři se usadil výraz obdivu a zmatku zároveň.
Rozhádané hlasy se přesunuly až před komnatu. „Náš rozhovor bude muset asi počkat. Legano, otevři dveře, ať může Siala vplout dovnitř. Její příchod ztratí na dramatičnosti, když bude muset počkat, až ji sluha ohlásí.“
Farlanka uposlechla a Mikiss slyšel, jak za dveřmi štěká rozkazy nějaká žena a ke dveřím se blíží hlučné kroky.
„Paní Ostie, doufám, že tě příliš nezmáhá odpočinek, zatímco mé město se mění v bohy prokletou pustinu!“ vykřikla Siala, zastavila se uprostřed místnosti a vůbec si nevšímala Legany, jež se poněkud neelegantně uklonila, ani spoutaných vězňů na podlaze.
„Právě naopak, paní Sialo, celou noc jsem nastolovala ve velké části města znovu pořádek,“ řekla Zhia. „Ten zatracený nekromantik měl pod kontrolou neobvyklý počet démonů a duchů a všechny je vypátrat nebylo nijak jednoduché.“
„Doufám, že mi vše vysvětlíš,“ obořila se na ni Siala neoblomně.
„Vysvětlím?“ řekla Zhia chladně. „A co přesně?“
„Jak je možné, že se ve městě usídlil nekromantik, aniž byste o něm ty nebo tví agenti věděli? Jak je možné, že ses dostala na místo i s vojáky tak rychle, a přesto se ti situace vymkla zpod kontroly a démoni se rozprchli po městě?“ Siala znachověla zlostí a naprosto se přestala ovládat. „Ulicemi pořád táhnou davy, napadají lidi a upalují je jako démony.“
„Nic z toho není má vina,“ řekla Zhia tiše a nebezpečně. „Vyslala jsem do ulic všechny stráže, aby nastolily pořádek. Bez armády nic víc nezmůžu a vojáci ve městě nejsou pod mým velením.“
„Nemyslíš si, že vojáci celou situaci jen vyhrotí?“ zavrčela Siala, pochodovala sem a tam po komnatě a mrštně se vyhýbala vězňům.
„To záleží na jejich rozkazech,“ řekla Zhia. „Bez silného velení dojde bezpochyby k obrovským ztrátám na životech, ale pořád představují nejlepší naději k udržení pořádku.“
Siala se na okamžik zastavila a po rtech jí přelétl úsměv. „Jsem ráda, že se mnou souhlasíš. Od této chvíle vyhlašuji stanné právo. Po setmění bude platit přísný zákaz vycházení a povolala jsem do města Třetí armádu, aby nastolila pořádek.“
„Celou Třetí armádu? Fysthrallští vojáci vzbudí v lidech ještě větší paniku,“ namítla Zhia tiše.
„O tom pochybuji,“ opáčila Siala. „Možná je tak šokují, že si příště dvakrát rozmyslí, než rozpoutají nepokoje. Věřím, že přítomnost a nadřazená disciplína fysthrallských jednotek uklidní město tak, jak jsi to ty nedokázala.“
„A moje městská stráž?“ zeptala se Zhia a odmítla se nechat vyprovokovat.
„Obsadí Zelenou bránu, kudy budou od této chvíle do města plynout všechny zásoby. Jako jediná zůstane otevřená. Tví pomocníci ji budou mít na povel a postarají se, abychom měli všichni co jíst. To jsou vězni ze včerejší noci?“ zeptala se a zprudka se otočila k Mikissovi.
„Ano. Právě jsem je vyslýchala, abych zjistila, kam nekromantik uprchl.“
Siala mávla rukou. „S ním si nedělej starosti. Mám ho já.“
„Cože? Jak jste ho zajala?“ K Sialinu překvapení se Zhia na okamžik přestala ovládat.
„Včera v noci vyhledal ochranu v Rudém paláci – ochranu před tebou. Prý jsi lepší mág, než jsi mi tvrdila, a vaše cesty se už v minulosti zkřížily… Napadlo mě, co ještě jsi mi zatajila.“ Siala si Mikisse zběžně prohlédla, pak o něj ale ztratila zájem. Otočila se zpět k Zhii.
Upírka rychle přemýšlela. Nekromantik ji určitě ještě neprozradil. Tu informaci využije až ve chvíli, kdy to bude skutečně potřebovat, proto tvrdil, že už se v minulosti setkali. Teď potřebovala zjistit, co přesně Siale řekl a za jak velkou hrozbu ji ta strašná ženská považuje.
„Musel si mě s někým splést, možná jsem ho přecenila,“ řekla po chvíli. „Chtěla jsem navrhnout, abychom ho k vám připoutali, ale pokud je tak slabý, že má strach ze mě, pak za to možná nestojí.“
„Možná,“ odvětila Siala, odmítla však skočit na vějičku, „ale myslím, že najdu způsob, jak muže, který umí vyvolat démony, využít. Koneckonců se připravujeme na útok.“ Siala se obrátila k odchodu. U dveří se ale zastavila, přejela prstem po lakovaném povrchu a zaťukala na něj nehtem. „Brzy zapadne slunce, paní Ostie. Odvolej své stráže a dej si dobrý pozor, aby ses v noci netoulala ulicemi. Rozkázala jsem fysthrallům, aby byli při plnění rozkazů nemilosrdní.“
Nečekala na odpověď a prošla davem úředníků a fysthrallských strážců, které nechala na chodbě. Legana za ní rychle zavřela dveře, protože očekávala vzteklý výbuch, ale Zhia jen přistoupila ke stolku, nad kterým viselo velké obdélníkové zrcadlo v rámu zdobeném zlatým listím.
„Takže si myslí, že na mě může uvalit domácí vězení?“ řekla tiše.
„To bude sotva problém,“ řekla Legana. „Zvládneš běhat kolem vojáků v kruzích, aniž by si tě všimli.“
„Tím si nejsem tak jistá,“ řekla Zhia. „Zkouší mě. Chce vědět, co přesně dokážu. Nepřekvapilo by mě, kdyby jí sám Purn nabídl pomoc.“
„Pokusí se tě zabít?“
„Ne, ještě ne,“ řekla Zhia, „ne když se Farlané chystají k útoku. Nemůže si dovolit ztratit mága a já si dala dobrý pozor, aby ve mně neviděla skutečnou hrozbu.“
Usmála se a Mikissovi se naježily vlasy na krku. Hruď se mu stáhla ozvěnou jejího hladu. Večerní světlo pohasínalo a on zjišťoval, že vidí stále lépe. Šero v komnatě mu začínalo vyhovovat. Z takové blízkosti cítil něco ze Zhiiny nepřirozené vitality…
Zavanul k němu svůdný pach krve. Nai si rozškrábl strup na ráně. Pocity, které Mikisse ovládly, ho rozechvěly. Snažil se je potlačit a pohled mu neustále zalétal k Zhii. Všímal si každého detailu, od tvaru rtů po niť visící z lemu sukní, od zvednuté špičky střevíčku…
Cvaknutí kliky vytrhlo Mikisse z transu. Dovnitř vstoupila svalnatá žena se šedivějícími vlasy, které v patách kráčel voják. Muž klopýtal, jako by mu pořádně natloukli. Mikissovi se zachvělo chřípí, necítil ale žádnou krev, takže mužova zranění nemohla být čerstvá.
„Paní Ostie,“ řekla žena a opatrně se rozhlédla po místnosti, jako by očekávala útok, „máte návštěvu.“
Voják škobrtl, když Zhia medovým hlasem zavolala: „Můj drahý Doraneii, to se beze mě ani na chvilku neobejdeš?“
Muž se zastavil, když spatřil zajatce, bedlivě si prohlédl jejich tváře a teprve pak se zadíval Zhii do zářících očí. „Jsem tady z oficiálního pověření. Slyšeli jsme, že jste včera v noci zajala několik mužů.“
„To ano. Hledal jsi někoho konkrétního?“
„Muže, kterého viděli vstoupit do domu,“ odvětil zasmušile a s nadějí přistoupil k Jantarovi, aby si ho prohlédl.
„Starého přítele?“ zeptala se Zhia věcněji. Doranei úsečně kývl. „Pak ses musel zmýlit. Žádného z mužů v domě jsi nemohl znát.“
„Jste si tím jistá?“
„Absolutně. Vypadá to, že tě obelhali.“ Význam jejích slov Doraneiovi neunikl, nic ale nenamítl. „V domě žil meninský nekromantik,“ pokračovala. „Dovnitř vstoupili jen tito muži spolu se dvěma strážci.“
„Nekromantik nebude žít dlouho, až se lord Isak objeví,“ ozvala se Legana temně.
Mikiss zamrkal. Byli Zhia Vukoticová a Farlané spojenci, nebo ne?
„Lord Isak? Ten už je tady,“ řekl Doranei. „Dorazil včera s několika osobními strážci.“
„Lord Isak je ve městě?“ Zhia vypadala šokovaně. „To potvrzuje má tušení. Nějaká moc přitahuje všechny mocné do Scree. Překvapuje mě, že tu nejsou i Karkarnovi Vyvolení.“
Poslední poznámku obrátila k Mikissovi, který sklopil hlavu, aby se vyhnul jejímu pohledu, ale stejně si nemohl pomoct a odpověděl: „Lord Styrax má plné ruce práce v Thotelu, jeho syn se stal obětí magického útoku a lord Cytt je už několik měsíců mrtvý – prý ho zabil váš bratr.“
Zhia povytáhla obočí. „Magický útok? Zajímavé. Myslím, že o tom si ještě promluvíme, ale napřed se musíme vypořádat se Scree. Siala mě už začíná zlobit. Nemám na její hry trpělivost a teď se mi naskytla příležitost. Kdybych Sialu zabila osobně, musela bych asi o kontrolu nad městem bojovat se sestrami z Bílého kruhu, takže bude lepší, když se o ni postará někdo jiný, aby neměly na vybranou, musely ke mně přiběhnout pro pomoc a nabídnout mi velení.“
„Chceš k tomu snad zneužít mého pána?“ zeptala se Legana a v hlase jí sílil vztek.
„Drahá, sotva ho využiji proti jeho vůli,“ slíbila Zhia. „Až podáš lordu Isakovi hlášení, pochybuji, že ho dokáže něco zastavit – a skutečnost, že předvídám jeho reakci a vytěžím z ní, se dá jen těžko považovat za zneužití.“
„Proč by měl chtít lord Isak zabít Sialu?“ zeptal se Doranei nechápavě.
„Protože Siala ukrývá nekromantika. Bezpochyby věří, že ho výměnou za ochranu použije jako zbraň, netuší ale, že jí přivodí zkázu.“ Zhia se té ironii usmála. „Legano, snaž se nikoho nezabít, až porušíš zákaz vycházení.“
„To nebude potřeba,“ řekl Doranei. „Dnes večer bude v divadle. Po západu slunce platí zákaz vycházení jen v jižních čtvrtích. Pro zbytek města pak půl hodiny po spuštění opony, aby představení mohla pokračovat.“
„Za těchto podmínek by mě to nemělo překvapovat,“ dumala Zhia. „Dnes večer jsi zřídlem užitečných informací, že ano?“ Pohladila muže po tváři a na rtech se jí usadil dravčí úsměv. „A vidím, že se rychle zotavuješ. Už se těším, až budeš zcela zdráv.“
Doranei zrudl a snažil se přijít na nějakou odpověď. Zhia se zatím obrátila k zrcadlu. Vzala do ruky váček, který jí visel u opasku, a zašeptala zaklínadlo, Mikiss ale nedokázal rozeznat slova. Cítil, jak vzduch houstne, její odraz zahalil závoj stínů, který neustále temněl, až se nedaly rozluštit skoro žádné detaily. Dokončila zaklínání, naklonila se blíž a zadívala se do tmy zrcadla.
Chvíli se nic nestalo. Mikiss se zamračil a snažil se zjistit, co se se zrcadlem děje, když tu v něm rozpoznal obrysy, čáry překrývající původní odraz Zhii a Legany. Zhiiny vlasy se proměnily v křivku mužské šíje a linie šálu v popruh meče na hrudi.
Muž ve stínech se zmateně naklonil blíž a vystoupil ze zrcadla na stolek.
Mikiss sebou trhl, když muž vešel do komnaty. Byl oblečen do tmavých, drahých šatů jako šlechtic na vojenském tažení. Obrovský meč, který mu visel na zádech, vyzařoval brutální ošklivost. Mikiss měl dojem, jako by jiskřička v jeho nitru vzplála v oheň, a cítil, jak se mu roztřásly ruce z nenadálé aury zlovolnosti, která naplnila komnatu a skoro umlčela elektrizující bzučení v jeho hlavě. To a zřetelná rodinná podoba Mikissovi napověděly, že je to Zhiin bratr. Přítomnost obou v jedné místnosti způsobila, že najednou jasně slyšel dunění vlastního tepu v uších. Zmáhala ho mdloba a jen stěží se držel vsedě.
Muž měl tmavě modré oči převládající v rodu Vukoticů. Mikiss zahlédl v meninských zemích obchodníky s podobně výrazným pohledem. Dokonce i v šeru soumraku Mikiss jasně viděl podivnou kobaltovou barvu, která jako by vyzařovala tlumené světlo. Ach, bohové, Koezh, nebo Vorizh? napadlo Mikisse a jeho strach se rozplynul v černém humoru. Zemi skutečně ovládlo šílenství, když rozumný muž doufá, že před nim stojí Koezh Vukotic.
Zíral na muže a trápil si mozek, dokud si nevzpomněl, že Vorizh má pověst největšího ze špehů. Nikdo by si nevšiml, kdyby vstoupil do místnosti, a nikdo by ho nedokázal vystopovat. Vztahovalo se to i na jeho sestru?
„Další mazlíčci?“ zeptal se muž a upřeně se zadíval na Mikisse. „Pořídila sis pěkný zvěřinec: měňavci, farlanské krásky, meninští zvědové…“ Zamračil se na Naie a dodal: „Podivně zmlácení mágové s různě velikýma nohama.“ Nekromantikův pomocník se zamračil a bolestivě se zavrtěl, protože stále trpěl po Leganině kopanci.
„Vzhledem k obyvatelům Scree je to příliš skromný výběr,“ řekla Zhia. „Potřebuji tě, drahý bratře.“
„Myslel jsem, že mě ve městě nechceš.“
„Nechtěla jsem, Koezhi, ale situace se změnila.“
„Změnila? Jak?“ Koezh zamířil do středu komnaty a pečlivě si prohlédl Leganu a Doraneie. Mikiss netušil, co hledá, ale po chvilce Doraneie kývnutím pozdravil. Voják zbledl, ale navzdory strachu pozdrav oplatil.
„Ještě tak docela nechápu, co se tu děje,“ přiznala Zhia. „Jsem si jistá, že mi stále chybí nějaký podstatný detail, ale teď už vím, že ať se v Scree chystá cokoli, stane se to. Nic, co udělám, tomu nezabrání. Sázky se s každým dnem zvyšují.“
„Takže mě chceš mít po ruce, až mě budeš potřebovat?“
„Správně. Nemohu si být jistá, kolik městských strážců a žoldáků mě bude následovat. Jsem přesvědčena, že na město působí nějaké kouzlo, které se soustředí okolo divadla a pomalu ovlivňuje screejské občany,“ řekla Zhia.
„Ovlivňuje? Jak?“ Koezh připomínal Mikissovi učence analyzujícího problém – něco takového neočekával.
„Stráže hlásí, že se městem šíří násilí a stupňuje se. Siala přivedla vojáky, aby se pokusila dostat rozbroje pod kontrolu, ale je to čím dál horší. Doufá, že ukázkou síly davy zastraší, ale pokud to tak půjde dál, všichni ve městě budou mít důvod bojovat až na smrt.“
„Věříš, že tak skončí celé město? Už se nedivím, že chceš mít po ruce Legii zatracených.“
„Přesně. To všechno musí mít nějaký důvod a já chci být na konci u toho, abych mohla zasáhnout.“
Koezh se zasmál sestřinu odhodlání, i když jeho hlas byl trvale zasažen smutkem. „Myslím, že to máme v rodině. U kolika konců jsme už byli?“
„Bylo jich dost,“ řekla Zhia pevně, „ale já se raději soustředím na přítomnost. Siala stáhla většinu fysthrallských jednotek do města. Tábořily na jihu, přímo u hlavní silnice do Helrectu a zajišťovaly bezpečné spojení mezi městy. Můžeš využít toho, že omezila do tábora přístup. Jen vybrané členky Bílého kruhu se k němu mohly přiblížit.“
„Takže až se zbavíme zbývajících vojáků v táboře, budeme mít klid.“ Koezh kývl na souhlas. „Rozumím. Ještě dnes v noci tábor obsadíme.“
Zhia zastavila bratra zvednutým prstem, přistoupila k Doraneiovi a vzala ho za paži. „Není třeba nic uspěchat. Raději se k nám dnes večer připoj a užij si společnosti, dokud v Scree ještě nějaká je.“
* * *
Když z denního světla zůstala jen šmouha na obzoru, opustily dvě postavy na západ od Scree úkryt mezi stromy a zadívaly se na domy, shluky budov na špinavé ulici před hradbami. Chatrče postavili chudí, kteří si nemohli ochranu městských zdí dovolit.
Jedna z postav, žena, si dřepla a prohrábla prstem prach. Snadno vyškubla ze země kus drnu, který kdysi dávno býval vysokou travou, a promnula ho mezi prsty. Suchá stébla zapraskala a polámala se.
„Tohle místo umírá,“ konstatovala llehdenská čarodějnice a zavrtěla smutně hlavou. Byla spoutaná se Zemí, proto ji nesmírně vyčerpávalo být na místě, kde přirozený život zanikal. Dokonce i na poušti existovala rovnováha, ale v Scree se prostě zhroutila.
„Tak co tu zmůžeme?“ zeptal se její společník. Ve srovnání s čarodějčinou křehkou postavou vypadal obrovský. Dlouhý plášť rozedraný a špinavý léty strávenými v divočině halil tělo stejně silné a svalnaté jako chetského bělookého. Dlouhé, rozcuchané vlasy zakrývaly podivně tvarované čelo a vystouplou čelist, ale to jeho půlnočně modrá pleť by přilákala šípy, kdyby se pokusili vstoupit do města otevřeně, namísto aby jen pozorovali ostatní příchozí.
„Nejste dost mocná na to, abyste rovnováhu znovu nastolila. Čeho tady chcete dosáhnout?“
„Chci pochopit.“ Rozhlédla se.
„Co?“
„Hrozbu, které tvůj otec a jeho lid nerozumí, Fernale.“
Fernal kývl a poškrábal se na tváři zahnutým drápem, který vysvětloval, proč nemá u opasku žádné zbraně. Podle barvy kůže byl polobůh, Nartisovo nelegitimní dítě. Takoví jako on se v poslední době objevovali mnohem vzácněji než dřív, takže jich nyní kráčela Zemí už jen hrstka. Fernal přijal svůj úděl a žil tichý a relativně mírumilovný život stranou od lidí.
„Azaer konečně odkryl karty?“
Čarodějnice se napřímila a smetla si z rukou prach. „Nad městem se vznáší stín. Lidé se obrací proti sobě navzájem. Nevím o nikom jiném, kdo by tohle dokázal.“
„Ale jaký má cíl?“
„To netuším,“ odvětila smutně. „Ještě nikdy jsem na Azaerovy stoupence osobně nenarazila. Jen jsem se snažila vyléčit oběti stínových machinací. Ale cítím, že stín je protikladem všeho, čemu věřím, proto se ho bojím.“
Holí nakreslila do prachu čáru. Fernal sledoval, jak črtá, snažil se symboly rozluštit a ještě víc svraštil kostnaté čelo.
„Pokusíte se ho zastavit?“
„Samozřejmě. Ať už se mi to podaří, nebo ne, nemohu stát nečinně stranou.“ Čarodějnice dokreslila, chvíli na výtvor hleděla, pak ho smazala nohou. Vzhlédla k Fernalovi a na tváři se jí usadil vzácně ustaraný výraz. „Na vlastní oči jsem viděla důsledky mnoha Azaerových skutků, proto vím, že vše, co dělá, působí proti rovnováze v Zemi. To mi stačí, abych si zvolila, na čí straně chci stát. V posledním městě, kterým jsme procházeli, přísahali, že zdejší lidé napadají kněze v ulicích a podpalují chrámy. Pověz, Fernale, co jsou bohové bez lidí, kteří by je uctívali, a bez chrámů a kněží, kteří by je oslavovali?“
Muž s modrou kůží se zadíval na město. Zář plamenů za hradbami prozrazovala, že pouliční nepokoje začaly toho večera brzy. „Jen hlas ve větru,“ odvětil.
* * *
„No, dnešní večer je pro neočekávané,“ poznamenal Koezh chladně a jako dokonalý šlechtic nabídl Leganě rámě. „Skoro mám chuť představit se lordu Isakovi, abych téhle výstřednosti nasadil korunu.“
Mladá Farlanka po jeho boku se snažila zakrýt neklid, zadívala se ale směrem, kterým ukazoval, na vysokou postavu v kápi v čele jednotky stráží.
„Tuším, že by asi nezareagoval kladně. Všichni jsou teď trochu napjatí. Po odporné zvrhlosti, kterou jsme právě viděli, je to ale pochopitelné.“
Neměla bych ji škádlit podobnými věcmi, pomyslela si Zhia s pohledem upřeným na Leganu a s překvapením si uvědomila, jak moc si pichlavou farlanskou agentku oblíbila, ale je zábavné dívat se, jak vystupuje jako hraběnka. Mám takové tušení, že jí ani tak nevadí, že je můj bratr upír, jako to, že je muž!
„Ten chlapec ke mně byl při našem setkání přiměřeně zdvořilý,“ odvětila Zhia. Procházeli se divadlem a předstírali, že se chtějí vyhnout zmatku kočárů a nosítek u vchodu. Doranei se choval uvolněněji než Legana a potlačil odfrknutí. Stiskla mu ruku a naklonila se blíž. „Nesouhlasíš?“
Zastavili se v ústí ulice vedoucí do Jatek. Plameny hořící káry ozařovaly půltuctu fysthrallských vojáků, kteří stáli v nervózním hloučku asi dvě stě yardů od nich a ukrývali se za štíty, protože na ně ze všech stran pršelo kamení. Zhiu potěšilo, když si všimla, že Doranei nedokázal odolat a vdechl její vůni, než odpověděl.
„Strávil jsem ve společnosti lorda Isaka několik dnů a uctivý je ten poslední výraz, který bych pro něj použil,“ řekl Doranei a lehce se zazubil.
„Opravdu? Myslela jsem, že si toho muže vážíš,“ namítla Zhia. Hrstka stráží, major Jantar, Nai a Haipar se za nimi zastavili. Dívala se, jak se fysthrallští vojáci krčí za štíty a snaží se ustoupit, a napadlo ji, jestli si s sebou vzala dost mužů.
„Ach, to ano,“ odvětil Doranei rychle, „a je škoda, že jsem ho nemohl dnes večer pozdravit – za jiných okolností bych to rád udělal – ale je bělooký a jeden z Vyvolených. Nemyslím si, že cítí velkou potřebu chovat se k ostatním zdvořile. A taky to odporuje jeho povaze.“ Střelil pohledem po Leganě, protože nechtěl způsobit problémy, ale zdálo se, že se jí to nedotklo.
„Víš, proč je tady?“ zeptal se Koezh. „Proč se vydává za žoldáka, místo aby přitáhl v čele armády? Po tom, co jsi mi řekla o událostech v Narkangu a o proroctvích Bílého kruhu, by k tomu měl pádný důvod.“
„Přilákal ho sem jeden z Azareových agentů,“ řekl Doranei.
„Azaer?“ řekl Koezh trochu šokovaně. „Falešný démonský kult?“
„Azaer existuje,“ potvrdil Doranei. „Možná není démon, ale je nesmrtelný, i když dost neobvyklý – Azaer nemá tělo ani fyzickou moc jako obyčejní démoni, ale je mistrem zrady a úskoků. Existuje jen jako stín, probouzí v mužích krutost a aroganci a využívá je ke svým cílům. Pochybuji, že byste se kdy dostal do styku s ním nebo s jeho stoupenci. Stín je příliš slabý, než aby riskoval přiblížit se k některému z vás.“ Zaváhal. „To si alespoň myslí král Emin a on už se s Azaerovými přívrženci nejednou střetl. Azaer rád krade stoupence jiných, používá slova a magii k tomu, aby je obrátil proti všemu, v co dříve věřili.“
„Což nás přivádí zpět k minstrelovi,“ řekla Zhia. „Pochybuji, že sis ho všiml, ale byl dnes večer tady a sledoval dav.“ Cítila, jak se Doranei napjal, stiskla mu ale paži a zabránila mu ohlédnout se po budově za nimi. Věděla, že ji pozorně sledují.
„Díky pozdnímu příchodu nemám k dispozici všechna fakta,“ přerušil ji Koezh, „a pokud mám vstoupit do hry, musím vědět úplně všechno. Máme tu nesmrtelného, který není ani bůh, ani démon, a ty mi říkáš, že zločinec, kterého dnes na pódiu popravili, nebyl žádný darebák, nýbrž kněz?“
„Správně,“ řekla Zhia a znechuceně si vzpomněla na poslední scénu hry, kterou právě zhlédli. Určitě to nebyla prostá chyba, že si divadelní skupina vybrala pro večerní vystoupení v žaláři špatného vězně. „Celá hra byla hořkým výsměchem bohům, a místo aby použili odsouzence, zabili kněze, kterého jsem osobně vsadila do žaláře, abych mu zchladila hlavu,“ řekla hořce. „U očí Osudu, ten kněz si stěžoval na popravy lidí na jevišti!“
„A dav se smál,“ dokončil Koezh a potřásl nad tou ironií hlavou. „Azaer chce obrátit občany města proti bohům? Říkala jsi, že v posledních týdnech zejí chrámy prázdnotou a musela jsi postavit stráže, abys lidem zabránila házet po knězích věci…“
Přerušila ho strašlivá rána někde před nimi, po níž následovalo praskání dřeva a dunění padající stěny. Křik a jekot se mísily s výskotem a smíchem. Oranžové blesky na nočním nebi zmizely, když se budova zřítila, ale Zhia slyšela, jak tiché hučení děsivě sílí, a věděla, že plameny brzy opět vyšlehnou.
Temnými uličkami se rozléhaly kroky, ve stínech se krčili muži a čekali na snadnou oběť. Asi se rozhodli, že Zhiin průvod není nic pro ně, pravděpodobně kvůli strážím a také jejímu bílému šálu, který ji označoval za členku Bílého kruhu. Ne všechny sestry byly kouzelnice, jen pár jich mělo skutečné schopnosti, ale drby byly mocným nástrojem a mnozí lidé věřili, že všechny ženy v bílých šálech mají magickou moc.
„Ale jaký je cíl toho všeho?“ přemýšlela nahlas. „Za vším stojí někdo velmi trpělivý.“
„Je zjevné, že herci nejsou obyčejná tlupa potulného divadla,“ řekl Koezh. „Albíni vypadají na gentry, a pokud tomu tak je, pak museli být uneseni z lesa, kam patří – a to je pro mě pozoruhodnější než přítomnost mágů nebo Raylinů.“
Dupot nohou je přinutil otočit se. Pochodovaly k nim dva zástupy vojáků. Když velitel spatřil Zhiin šál, vyštěkl ostrý rozkaz a muži se zastavili. Někteří byli zranění a zbroj a štíty měli otlučené.
Zhia poznala tetování na velitelově tváři, které ho označovalo za důstojníka podřízeného fysthrallské ženě. V zástupech byly mezery, takže se toho večera už určitě zúčastnili bojů. To Zhiu zaujalo, ale zároveň jí to způsobilo starosti. Dav musel naprosto zešílet, když napadl vojáky, a ještě k tomu nemilosrdně efektivní fysthrally.
„Křičící jestřábe,“ zavolala Zhia, když si na tváři přečetla jeho jméno. Vždy pocítila zklamání, když viděla, jak efektivní jsou fysthrallské metody krocení mužského ducha – jakmile byl voják připoután k ženě, dostal zvířecí jméno, protože už nebyl člověk, nýbrž jen její majetek a nové jméno spolu se jménem jeho paní a vojenské jednotky mu byly vytetovány na tvář. Surové, pomyslela si Zhia, a skutečnost, že to funguje, jen posiluje jejich názor na muže.
Muž kývl, pospíšil si k ní a klesl před ní na koleno. „Ano, paní.“
„Vidím, že už jsi dnes v noci ztratil několik mužů.“
„Ano, paní. Dva padli do léčky. Zabili jsme mnoho útočníků, než nás zahnali na ústup.“ Dokonale ovládal místní dialekt, ale měl silný přízvuk. Oči jí upíral na nohy. Byl dobře vycvičen, uvědomila si Zhia. Vypadal asi na padesát – čtyřicet fysthrallských přehlídek, každoročních ceremonií, které podstupovali všichni muži od deseti let věku. Nepoznávala ani jeho tvář, ani jméno jeho paní, takže žena musela být buďto mrtvá, anebo mít velmi nízké postavení.
„Napadají každého, nebo jen vojáky, kteří mají dbát na dodržování zákazu vycházení?“
„Každého, paní. Slyšel jsem, že dnes v noci zmizelo už několik vašich sester.“
„Dobrá, takže nás doprovodíte domů,“ řekla Zhia.
„Paní, mám rozkazy…“
„Už ne.“ Ukázala. „Tudy.“