Kapitola 32-37
32.
Lord generál Agon stál na uhrabaném bílém štěrku uprostřed zámecké zahrady se sochami a snažil se nevypadat tak neklidně, jak se cítil. Zatraceně příhodné místo pro setkání s nájemným vrahem.
Jindy by si myslel, že se místo pro setkání s asasínem hodí. I když mu Blint nařídil, aby si s sebou nevzal žádné vojáky, tak kdyby se pro to rozhodl, byla tu spousta míst, kde je ukrýt. A skutečnost, že se setkání odehraje na půdě hradu, by mohla Agona taky uklidnit. Mohla by, kdyby to místo nenavrhl sám Blint.
Noční vítr zakryl měsíc mraky a Agon napínal uši, jestli nezaslechne tiché zachrastění štěrku ohlašující Blintův příchod. Nepochyboval, že se Blint do hradu dostane. Jeho vzpomínky byly stejně ostré jako dýky, které kdysi našel pod polštáři královské rodiny. Měl však své rozkazy.
Rozhlédl se po okolních sochách. Byli to hrdinové, každý z nich, a on se divil, co dělá v jejich společnosti. Zahrada obvykle bývala útočištěm. Mohl se procházet po urovnaném bílém a černém kamení a prohlížet si mramorové sochy, přemýšlet, jak by se na jejich místě zachoval on. Dnes se jejich stíny protahovaly a hrozily mu. Jistě, byla to jen jeho představivost, ale stále si pamatoval, že Blint byl před deseti lety v jeho ložnici, připravený ho zabít. U muže jako on nebylo nic jisté.
Nepatrné zaskřípání štěrku pod jednou ze soch. Agon se otočil a bez přemýšlení tasil meč.
„Neobtěžujte se,“ řekl Blint.
Agon se rychle otočil zpátky. Durzo stál ani ne dvě stopy od něj. Agon o krok ustoupil.
„Za ten hluk může jeden z vašich. Já ne,“ vycenil Blint zuby ve vlčím úsměvu. „Ale počkejte, neříkal jsem vám, abyste s sebou nikoho nebral?“
„Nikoho jsem si nepřivedl,“ bránil se Agon.
„Mm-hmm.“
„Jdete pozdě,“ upozornil ho Agon. Už získal zpátky svou vyrovnanost. Bylo zneklidňující jednat s mužem, který si nevážil života. Teď už věřil, že Blint takový je. Bylo za tím něco logického. Jediný způsob, jak mohl s Blintem jednat, byl uvědomit si, že může být zabit, ale že na tom nezáleží. Jeho život nebo smrt nejsou důvod, proč si Blinta zavolal. Jeho život nebo smrt nejsou podstatné pro to, o čem budou mluvit. Přesto se jedna jeho část ptala − jak může wetboy takhle žít?
„Jen jsem se ujišťoval, že vím, kde jsou schovaní všichni vojáci,“ řekl Blint. Oblékl si šaty na zabíjení, uvědomil si znepokojeně Agon. Tuniku ze strakaté šedé vlny, tlustou, ale střiženou tak, aby se v ní pohyboval s lehkostí, kalhoty ze stejného materiálu a postroj s množstvím vrhacích zbraní, některé z nich generál ani nepoznával. Poznal však, že hroty nejsou jen z oceli. Byl na nich jed.
Blufuje? Agon vojáky nepřivedl. I když jeho život nebyl pro rozhovor podstatný, nemínil ho takhle zahodit. „Já své slovo držím, i když ho dávám vrahovi ze Sa’kagé,“ řekl.
„Je to legrační, ale já vám věřím, lorde generále. Jste leckdo, ale nemyslím si, že byste byl nečestný nebo tak hloupý, abyste mě zradil. Jste si jistý, že pro vás nemám krále zabít? Ovládáte armádu. Když budete chytrý a budete mít štěstí, můžete se sám stát králem.“
„Ne,“ řekl Agon. „Já svou přísahu dodržím.“ Kdyby ho jen ta slova tak nepálila, když je vyslovil.
„Dám vám slevu,“ zasmál se Blint.
„Jste připravený promluvit si o práci?“ zeptal se Agon.
„Zdá se mi, že tenhle rozhovor už jsme vedli,“ řekl Blint. „Má odpověď zůstává stejná. Ukázal jsem se tu, protože mi chyběla vaše usměvavá tvář, lorde generále. A abych vám předvedl, že vaše − buďme upřímní − spíš ubohá ochrana mě nedokáže udržet venku, takže si rozmyslete, jestli mi chcete ztrpčovat život.“
„Ještě jste neslyšel, o jakou práci se jedná. Král už váš Talent respektuje. Zaplatí vám lépe než kdokoliv předtím. Přeje si…“
„Abych chránil jeho život, já vím. Hu Gibbet na něj přijal kontrakt.“ Durzo ignoroval zděšený výraz Agonova obličeje. „Je mi líto. Tu práci nevezmu. Nebudu nikdy pracovat pro ten nechutný pytel větrů. Buďme upřímní, Aleine Gunder, který si přidal to směšné přízvisko ‚Devátý‘, jako by měl nějaký vztah k těm osmi králům, kteří nesli jméno Aleine, je jen zbytečná nula.“
Někdo se vyřítil zpoza vysoké sochy vévody Gundera za Agonem. Agonovo srdce poskočilo, když poznal jeho držení těla.
Aleine Gunder shodil svou kápi. „Stráže! Stráže!“
Lučištníci a kušiníci vyskočili z každého keře, na každém balkoně a z každého stínu v dohledu. Další vyběhli na obvodovou zeď zahrady.
„Můj pane. Jaké překvapení,“ řekl Blint a vysekl dokonalou dvorní poklonu. „Kdo by čekal, že se budete schovávat ve stínu svého otce.“
„Ty zasraný… zasraný!… sráči!“ ječel král. „Na co čekáte?“ zakřičel na strážné. „Obkličte ho!“ Strážní obklíčili Durza, Agona a krále v těsném kruhu. Vypadali nervózní, že se král postavil tak blízko k wetboyovi, ale nikdo se neodvážil vyprovokovat králův hněv, kdyby je silou rozdělil.
„Vaše Výsosti,“ řekl Agon a postavil se před krále, než se mohl pokusit Durzo Blinta udeřit. Pokoušet se udeřit Durzo Blinta!
„Budeš pro mě pracovat, asasíne,“ řekl král.
„Ne, jak už jsem řekl dříve, ale možná to potřebujete slyšet na vlastní uši. Jsem ochotný zabít vás, ale ne zabíjet pro vás.“
Strážné to samozřejmě příliš nepotěšilo, ale Agon je zadržel zvednutou rukou. Se strážnými natěsnanými tak blízko byli lučištníci k ničemu. Skvěle, Vaše Výsosti. Jestli to skončí krveprolitím, on i král můžou zemřít, a navíc existovala šance, že Blint ne.
„No dobře,“ řekl král.
„No dobře,“ usmál se neradostně Blint.
Král mu úsměv oplatil. „Zabijeme tvou dceru.“
„Mou co?“
Králův úsměv se ještě rozšířil. „Ověř si to.“ Pak se rozchechtal.
Nebezpečná vteřina se natahovala a Agona napadlo, že možná za chvíli bude držet v náručí mrtvého krále. Pak zaznamenal rozmazaný pohyb. I když se díval přímo na něj, Durzo Blint se pohyboval tak rychle, že ho oko nedokázalo zachytit. Přemetem se dostal přes kruh strážných, odrazil se od sochy a změnil směr.
O chvíli později se nahoře na hradní zdi ozval cupitavý zvuk, podobalo se to kočce, když šplhá na strom.
Jeden vyplašený voják vypálil z kuše − naštěstí mířil do vzduchu. Agon po něm šlehl pohledem.
Muž polkl. „Omlouvám se, pane.“
Král odešel dovnitř a o pouhé dvě minuty později si Agon uvědomil, jak blízko ho Durzo dohnal k tomu, aby mluvil před králem o zradě.
* * *
Kylar zaslechl zahučení vzduchu, když někdo otevřel přední dveře bezpečného domu. Zvedl oči od knihy, která před ním ležela, a sáhl po obnaženém krátkém meči na stole.
Ze své židle měl na dveře samozřejmě dokonalý výhled. Mistr Blint by svou pracovnu jinak nezařídil. Dokázal však poznat, že je to mistr Blint, jen podle zvuku − klik-KLIK-klik. Klik-KLIK-klik. Klik-KLIK-klik. Mistr Blint každý zámek odemkl, zamkl a pak znovu odemkl. Byl to jen další z jeho rituálů.
Na práci se svého mistra nezeptal. Blint nerad mluvil o práci, kterou právě dokončil. Andělé noci to nemají rádi, říkával. Kylar si to přeložil jako Nech mé vzpomínky trochu vyblednout.
Flakón s jedem bílé zmije stál na stole spolu se zbytkem Blintovy sbírky a tak, aby je oba rozptýlil, Kylar řekl: „Nemyslím si, že to bude fungovat. Zkontroloval jsem vaše knihy. Nic jsem v nich nenašel.“
„Tak napíšu novou knihu,“ řekl Blint. Začal ukládat otrávené dýky do speciálních pouzder a otíral ty, jejichž jed se časem kazil.
„Znám zvířata, která můžou požít jisté jedy a neudělá se jim zle. A vím, že se vám udělá zle z jejich masa, když ho sníte. Naše experimenty to prokázaly. Ale pak by mrtvole bylo jen špatně. Až potud je to v pořádku, ale dvojitá otrava − k tomu nic nemám.“
Blint pověsil svůj postroj na zbraně. „Tvá mrtvola sní vepřové a neucítí nic. Možná menší malátnost. Sní křepelku a bude mít závratě. Sní obojí a zemře. Říká se tomu potenciace. Jedy spolupracují, aby dosáhly plného potenciálu.“
„Ale pořád potřebujete dostat celé prase a hejno křepelek přes ochutnávače.“
„Velká místa mají mnoho ochutnávačů. Než začnou něco tušit, bude mrtvola po smrti,“ řekl Blint.
„Pak ale otrávíte každého v místnosti. Nebudete moc kontrolovat…“
„Já mám pod kontrolou všechno!“ vykřikl Blint. Odhodil nůž a odešel, dveře za sebou zabouchl tak silně, až každá zbraň na zdech zařinčela.
* * *
Elene zírala na prázdný list papíru a ponořila zasychající brk zpátky do kalamáře. Na druhé straně stolu v jídelně Drakeů hrály Mags a Ilena Drakovy partii domina. Mags, starší sestra, se zcela soustředila na hru, ale Ilena se pohledem vracela k Eleně.
„Proč,“ řekla Elene, „se vždycky zamiluji do nedostupného muže?“ Elene Cromwylová se s Mags a Ilenou Draekovými přátelila léta. Propast mezi služkou a hraběcími dcerami by měla přátelství bránit, ale podle Drakeů si byli všichni rovni před Jediným Bohem. Když vyrostly, začaly si dívky uvědomovat, jak nezvyklé jejich přátelství je, tak ho udržovaly víc v tajnosti, čímž se ale nijak nezmenšila jeho ryzost.
„Správce zahrad Jean dostupný je,“ řekla Ilena a pohnula hracím kamenem. Mags se na kostku zamračila a pak i na svoji patnáctiletou sestru.
„To trvalo jen dvě hodiny,“ řekla Elene. „Než otevřel svoji tlustou pusu.“
„Musela jsi přece alespoň trochu milovat Pola,“ řekla Mags.
„Ani ne. On mě prostě miloval tak moc, že jsem si myslela, že bych mu mohla lásku oplatit,“ povzdechla si Elene.
„Pol byl alespoň opravdový,“ řekla Ilena.
„Ileno, nechovej se jako spratek,“ pokárala ji Mags.
„Jsi jen naštvaná, že zase prohráváš.“
„Neprohrávám!“ odsekla Mags.
„Vyhraji ve třech tazích.“
„Vážně?“ Mags se podívala na hrací kameny. „Ty usmrkanče. Alespoň já jsem ráda, že jsi Pola odmítla, Elene,“ řekla Mags. „Ale tím jsi přišla o svůj doprovod na dnešní slavnost.“
Elene nechala brk být a zabořila hlavu do dlaní. „Dokážeš uhodnout, co jsem mu napsala minulý rok?“ Zírala na prázdný papír před sebou.
„Nevěděla jsem, že Pol umí číst,“ podivila se Ilena.
„Ne Polovi. Svému patronovi.“
„Ať jsi napsala cokoliv, peníze posílat nepřestal, že ne?“ zeptala se Ilena a nevšímala si sestřina vražedného pohledu. Ileně Drakeové bylo jen patnáct, ale po většinu času to vypadalo, že umí Mags dobře ovládat, a možná i starší sestru Serah.
„Nikdy nepřestane. Dokonce ani když jsem mu napsala, že mám peněz víc než dost. Ale tady nejde o peníze, Ileno,“ řekla Elene. „Loni jsem mu napsala, že ho miluji.“ Nedokázala tehdy unést tíhu toho přiznání a rozmazala inkoust svými slzami. „Napsala jsem mu, že mu budu říkat Kylare, protože Kylar je hezké jméno a já nikdy jméno svého dobrodince nezjistila.“
„A teď se ti líbí Kylar… s kterým také nikdy nepromluvíš.“
„Jsem úplně bezradná. Proč tě jen nechávám, abys se mnou mluvila o klucích?“ zeptala se Elene.
„Ilena si nedokáže pomoct, musí o Kylarovi mluvit,“ řekla Mags, když se starší sestra chystala položit řadu. „Protože je do něj sama zamilovaná.“
„To nejsem!“ vypískla Ilena.
„Tak proč sis to napsala do deníčku?“ řekla Mags. Napodobila Ilenin zpěvavý hlas: „‚Proč se mnou Kylar víc nemluví?‘ ‚Kylar se mnou dnes promluvil u snídaně. Řekl, že jsem milá. To je dobře, nebo ve mně pořád vidí tu malou holku?‘ Je to nechutné, Ileno. Je prakticky jako tvůj bratr.“
„Ty čarodějnice!“ zaječela Ilena. Natáhla se přes stůl a vrhla se na Mags. Mags ječela a Elene je sledovala, ztuhlá mezi hrůzou a smíchem.
Dívky vřískaly, Ilena tahala Mags za vlasy a Mags jí to začínala oplácet. Elene vstala, zvažovala, jestli by je neměla zastavit, než si ublíží.
Dveře se s prásknutím otevřely, málem vyletěly z pantů, a v nich stál Kylar s mečem v ruce. Atmosféra v místnosti se v okamžiku změnila. Kolem Kylara se šířila hmatatelná aura nebezpečí a síly. Byl zosobněním prapůvodního mužství. Přehnalo se přes Elene jako vlna, hrozilo, že ji to srazí k zemi a odnese daleko na moře. Skoro se nedokázala nadechnout.
Kylar se vřítil do místnosti v přikrčeném postoji, tasený meč svíral oběma rukama. Jeho oči najednou obsáhly úplně vše, těkaly ke každému východu, k oknům, ke stínům, dokonce i k rohům na stropě. Dívky se zastavily, Ilena stále svírala plnou hrst Magsiných vlasů, v jejich tvářích se zračila vina.
Jeho světlé, až příliš světlemodré oči jí připadaly povědomé. Byla to jen její představivost, nebo v nich zahlédla záblesk poznání? Jeho oči se střetly s jejími a ona ucítila, jak se roztřásla. Díval se na ni − na ni, ne na její jizvy. Muži se vždycky dívali na její jizvy. Kylar viděl Elene. Chtěla promluvit, ale nenacházela slova.
Měl pootevřená ústa jako ona, slova se mu drala na jazyk, ale pak zbledl jako papír. Jeho meč zajel zpátky do pochvy a on se otočil. „Slečny, omlouvám se,“ řekl a sklonil hlavu. Pak odešel.
„Dobrý Bože,“ vydechla Mags. „Viděla jsi to?“
„Bylo to děsivé,“ řekla Ilena, „a…“
„Smyslné,“ dokončila Elene. Tváře jí plály. Když děvčata vstala, otočila se. Sedla si a zvedla brk. Jako by teď mohla psát.
„Elene, co se děje?“ zeptala se Mags.
„Když viděl moji tvář, vypadal, jako by na něj sáhla smrt,“ řekla Elene. Proč? Vždyť se sotva podíval na její jizvy. Právě ty odrazovaly většinu kluků.
„On se vrátí. Jsi anděl. Dej mu šanci. Požádáme ho, aby tě vzal na slavnost, a tak dál,“ nabídla Ilena.
„Ne. Ne. Zakazuji ti to. On je baronet, Leno.“
„Chudý baronet, kterého Lae’knaught připravil o jeho země.“
„Je to jen další nedostupný muž. Přenesu se přes to.“
„Nemusí být nedostupný. Pokud přijme víru… v očích Boha jsou si všichni lidé rovni.“
„Leno, tohle na mě nevytahuj. Já jsem služka. Vyděšená služka. Nezáleží na tom, jak to vidí Bůh.“
„Nezáleží na tom, jak to vidí Bůh?“ zeptala se jemně Mags.
„Ty víš, jak to myslím.“
„Logan si možná vezme Serah, a to je mezi nimi stejně velká propast jako mezi tebou a chudým baronetem.“
„Na šlechtice, který si vezme nižší šlechtičnu, se možná budou dívat s nelibostí, ale jak by se dívali na šlechtice, který si vezme prostou dívku?“
„My ti neradíme, aby sis ho vzala. Jen nás nech, ať s ním promluvíme o té slavnosti.“
„Ne,“ trvala na svém Elene. „Zakazuji ti to.“
„Elene…“
„Moje konečné rozhodnutí.“ Elene se na dívky upřeně zadívala, dokud jí to nepřislíbily. „Ale,“ řekla, „můžete mi o něm povědět víc.“
* * *
„Kylare,“ zavolal na něj hrabě Drake, když se pokoušel proplížit kolem jeho kanceláře ke schodišti. „Mohl bys na chvilku?“
Samozřejmě nemohl udělat nic jiného než poslechnout. Kylar v duchu zaklel. Z dneška se stával hodně dlouhý den. Doufal v pár hodin spánku, než se před úsvitem pustí do úkolů od mistra Blinta. Měl dobrý tip, o co tady půjde, takže když vstoupil do kanceláře hraběte, snažil se necítit jako kluk, kterému bude jeho otec vysvětlovat, co je to sex.
Na hraběti se roky nijak nepodepsaly. Bude vypadat na čtyřicet, i kdyby se dožil stovky. Jeho stůl stál na stejném místě, měl stejně střižené šaty té samé barvy, a kdykoliv se připravoval na obtížný rozhovor, mnul si kořen nosu, kam si nasazoval cvikr.
„Miluješ moji dceru?“ zeptal se hrabě.
Kylarovi spadla brada. Tolik k přípravě. Hrabě ho sledoval, ve tváři neutrální výraz.
„Nikdy jsem se jí ani rukou nedotkl, pane.“
„Já nemluvím o tvých rukách.“
Kylar vytřeštil oči. Tohle má být muž, který o Bohu mluví stejně často jako většina farmářů o počasí?
„Ne, neboj se, synu. Já ti věřím. I když mám podezření, že to není kvůli nedostatečnému zájmu ze strany Serah.“
Krev, která se Kylarovi nahrnula do tváří, byla dostatečnou odpovědí.
„Miluje tě, Kylare?“
Zavrtěl hlavou, málem si oddechl, že mu hrabě položil otázku, na kterou mohl odpovědět. „Myslím si, že Serah chce to, o čem si myslí, že nemůže mít, pane.“
„Zahrnuje to milování s větším množstvím mladých mužů, z nichž nikdo není Logan?“
„Pochybuji, že by ode mě bylo správné a čestné, kdybych…“ zadrmolil Kylar.
Hrabě s bolestným výrazem zvedl ruku. „Což není odpověď, kterou bys mi dal, kdyby sis myslel, že ta obvinění jsou falešná. Řekl bys v žádném případě a pak bys dodal, že ode mě nebylo správné a uctivé se na to ptát. A měl bys pravdu.“ Promnul si kořen nosu a zamrkal. „Mrzí mě to, Kylare. To ode mě nebylo fér. Někdy používám rčení, že mě Bůh dostal na scestí. Snažím se dělat, co je správné, ať už to lidé považují za uctivé, nebo ne. Mezi tím je jistý rozdíl, chápeš?“
Kylar pokrčil rameny, ale odpověď od něj nikdo nečekal.
„Nemíním svou malou holčičku odsuzovat, Kylare,“ řekl hrabě. „Udělal jsem v životě víc špatností, než si ona dokáže představit. Ale v sázce je víc než její štěstí. Je si Logan vědom její… indiskrétnosti?“
„Požádal jsem ji, aby mu to řekla, ale nevěřím, že to udělala, pane.“
„Víš, že mě Logan požádal o svolení ucházet se o Seražinu ruku?“
„Ano, pane.“
„Mám mu dát své požehnání?“
„Lepšího syna byste si nemohl přát.“
„Pro moji rodinu by to bylo úžasné. Je to ale spravedlivé k Loganovi?“
Kylar zaváhal. „Myslím, že ji miluje,“ řekl nakonec.
„Odpověď chce do dvou dnů,“ řekl hrabě. „Až dosáhne jednadvaceti let, převezme panství Gyrů a stane se jedním z nejbohatších a nejmocnějších mužů v říši, i přes královo vměšování v posledních deseti letech. Je šestý v nástupnické linii. První hned za královskou rodinou. Lidé si řeknou, že se oženil pod svou úroveň. Řeknou, že ho není hodna.“ Hrabě odvrátil zrak. „Většinou mi pranic nezáleží na tom, co si sakra myslí, Kylare, protože si to myslí ze špatných důvodů. Tentokrát se ale obávám, že budou mít pravdu.“
Na to Kylar nedokázal nic říct.
„Celá léta jsem se modlil, aby si mé dcery našly za manžely správné muže. A modlil jsem se, aby si Logan vzal tu pravou ženu. Proč mi tohle nepřipadá jako správná odpověď?“ Znovu zavrtěl hlavou a zmáčkl si nos. „Odpusť mi, položil jsem ti tucet otázek, na které pravděpodobně nedokážeš odpovědět, a nezeptal jsem se na tu, na kterou odpovědět můžeš.“
„A jaká to je, pane?“
„Miluješ Serah?“
„Ne, pane.“
„A tamtu dívku? Tu, které už skoro deset let posíláš peníze?“
Kylar zrudnul. „Zapřísáhl jsem se, že nebudu milovat, pane.“
„Ale miluješ ji?“
Kylar vyšel ze dveří.
Když vcházel do haly, hrabě řekl: „Víš, Kylare, modlím se i za tebe.“
33.
Nevěstinec už měl po zavírací hodině. Nahoře dívky spaly na špinavých pokrývkách načichlých zvětralým pivem, potem, sexem, kouřem a levným parfémem. Dveře byly zamčené. Všechny lampy až na dvě obyčejné měděné v přízemí byly uhašené. Máma K. nedovolovala nevěstincům plýtvat penězi.
V přízemí zůstali jen dva lidé, oba u baru. Kolem mužovy stoličky se povalovaly střepy z tuctu rozbitých sklenic.
Dopil třinácté pivo, zvedl sklenici a mrštil s ní o podlahu. Roztříštila se.
Máma K. ani nemrkla a načepovala Durzovi další pivo. Neřekla jediné slovo. Durzo začne mluvit, až bude připravený. Stále přemýšlela, proč si vybral tenhle bordel. Byla to díra. Své atraktivní dívky posílala jinam. Ostatní nevěstince, které koupila, měly pevné ceny, ale tenhle se krčil hluboko v Doupatech daleko od hlavních cest, v labyrintu dřevěných domků a chatrčí. Tady přišla o panenství. Dostala za to deset stříbrných a myslela si, jaké neměla štěstí.
Na seznamu míst, která by chtěla navštívit, se tohle moc vysoko nenacházelo.
„Měl bych tě zabít,“ promluvil konečně Durzo. Byla to první slova, která za šest hodin řekl. Dopil své pivo a poslal ho po baru. Sklenice ujela několik stop, převrhla se, skutálela z baru a rozbila.
„Och, tak už máš dost síly, aby sis promluvil?“ řekla Máma K. Vzala další sklenici a otevřela pípu.
„A mám taky dceru?“
Máma K. ztuhla. Zavřela pípu moc pozdě a pivo přeteklo.
„Vonda mě donutila odpřísáhnout, že ti to neřeknu. Byla příliš vystrašená, než by ti to řekla sama, a pak, když zemřela… Můžeš Vondu nenávidět za to, co udělala, ale ona to udělala, protože tě milovala.“
Durzo ji obdařil tak nevěřícným a zhnuseným pohledem, že by ho Gwinvere do té ošklivé tváře nejraději praštila.
„Co může coura vědět o lásce?“
Myslela si, že ji slovy nikdo zranit nedokáže. Slyšela každou myslitelnou poznámku o děvkách a pár jich i přidala. Ale něco ve způsobu, jak to Durzo řekl, něco v té poznámce − od něj! − ji zasáhlo u srdce. Nedokázala se pohnout. Nemohla se ani nadechnout.
Pak konečně řekla: „Já vím, že kdybych měla takovou příležitost milovat, jakou jsi měl ty, tak bych s prostitucí skončila. Udělala bych cokoliv, abych si to udržela. Já se do téhle ‚žumpy‘ života narodila, ty jsi ten, kdo si to vybral.“
„Jak se moje dcera jmenuje?“
„Tak o to jde? Přivedl jsi mě sem, abys mi připomenul, kolikrát jsem musela šoustat v téhle páchnoucí díře? Já si to pamatuji. Pamatuji! Prodávala jsem se, aby moje malá sestra nemusela. A pak jsi přišel ty. Spal jsi se mnou pětkrát týdně a pak jsi Vondě říkal, že ji miluješ. Dostal ji do jiného stavu. Opustil. Mohla jsem jí říct, že to tak muselo skončit. Že ta část příběhu byla tak předvídatelná, že ani nestála za opakování. Ale ty jsi nebyl jen tak někdo. Ne, ty jsi ji nechal unést. A pak co? Přišel sis pro ni? Ne, ty jsi názorně ukázal, jak moc ji miluješ. Netvrdil jsi, že blufují? Ty jsi byl vždycky ochotný riskovat životy ostatních, co, Durzo? Zbabělče.“
Durzova sklenice se za ní roztříštila o sud. Třásl se vzteky. Ukázal jí do tváře prstem. „Ty! Nemáš žádné právo. Ty že by ses všeho vzdala pro lásku? Hovno. Kdo je teď mužem tvého života, Gwin? Už se neprodáváš, takže není důvod, proč by na tebe muž žárlil, správně? Ale pořád tu žádný muž není, co? Chceš vědět, proč jsi dokonalá děvka? Ze stejného důvodu, proč nemáš žádného muže. Protože nejsi lásky schopná. Jsi jen kurva. Vysaješ každého do sucha a necháš ho za to potěšení zaplatit. Takže si mi tady nevylívej srdce s tou hovadinou ‚udělala jsem to, abych ochránila sestru‘. Vždycky jsi chtěla tu moc. Jistě, jsou ženy, které se prodávají pro peníze nebo pro slávu, nebo protože nemají na vybranou. Ale pak jsou to děvky. Už možná nešoustáš, Gwinvere, ale děvkou budeš pořád. Teď. To. Její. Jméno.“ Každé slovo vyplivl jako plesnivý chleba.
„Uly,“ zašeptala Gwinvere. „Ulyssandra. Žije s chůvou na hradě.“
Podívala se na pivo, které svírala v rukách. Ani si nepamatovala, že ho natočila. To byla pro Durza jen malou povolnou… Ani to nedokázala domyslet. Cítila se, jako by ji vykuchali zaživa, že když se podívá dolů, uvidí provazce vlastních střev ovinutých kolem nohou.
Stálo ji všechnu sílu plivnout do piva a položit ho na pult s náznakem nenucenosti.
„No, je těžké stát se obětí okolností,“ řekl Durzo. V jeho hlase se skrývalo smrtící ostří.
„Ty nejsi… Vlastní dítě bys přeci nezabil.“ Tohle by ani Durzo neudělal, že ne?
„Nebudu muset,“ řekl Durzo. „Zabijí ji kvůli mně.“
Vzal si pivo, usmál se přes plivanec na Gwinvere a napil se. Na jeden zátah vypil polovinu sklenice a pak řekl: „Odcházím. Smrdí to tady jako stará děvka.“ Vylil zbytek piva na podlahu a opatrně sklenici položil na bar.
* * *
Kylar vstal dvě hodiny před úsvitem a chvíli přemýšlel, jestli by smrt byla příliš vysoká cena za zcela prospanou noc. Správná odpověď byla nevyhnutelná, takže se po pár minutách vysoukal z postele. Tiše se ve tmě oblékl, natáhl se k třetímu šuplíku, kde měl vždycky složený šedý oblek wetboye, a pak sáhl po sklenici s popelem, aby si začernil tvář.
V posledních devíti letech se naučil kompenzovat, že nemá Talent. Když měl Blint dobrou náladu, k čemuž docházelo stále vzácněji, tak za to Kylara chválil. Říkal, že příliš mnoho wetboyů se ve všem spoléhá na svůj Talent, zatímco on si brousí své přirozené nadání pro nepředvídatelné situace. V krutém obchodě jsou nepředvídatelné situace normální. Blint navíc říkal, že když při našlapování neudělá skoro žádný zvuk, který by musel zakrývat, nemusí pak tolik využívat svého Talentu, aby kroky tlumil.
Někdy se Kylarova přizpůsobivost projevovala mnohem nápaditějším způsobem, ale většinou šlo o drobnosti, jako že ukládal své šedé šaty do stejné komody nebo stejný způsob, jakým je vždy pral. Alespoň doufal, že je to jeho přizpůsobivost, že se nenakazil Blintovou posedlostí pořádkem. No vážně, jaký muž natřikrát zamyká zámek, protáčí nůž mezi prsty, a pak ten česnek a Andělé noci sem, Andělé noci tam?
Okno se tiše otevřelo a Kylar se vyplížil na střechu. Roky cviku ho naučily, kde může jít a kde se musí plížit, aby ho ti dole nezaslechli. Sklouzl přes okraj střechy a přistál na dlážděném dvoře, zachytil se kamene a přitiskl se k zdi. Přitáhl se až k vrcholu, nikoho neviděl, vytáhl se na zeď a pak se nepozorován spustil do ulice.
Pravděpodobně by mohl prostě odejít, plížení nebylo nutné, když byl z dohledu Drakeova domu a z dohledu bylinkáře, ale byl to zlozvyk, který si osvojil. Práce je práce a není hotová, dokud ji nedokončíš. Další Blintova perla. Díky.
Dnes to nebyla Blintova zakořeněná disciplína, která ho nutila plížit se stíny, čímž si dvoumílovou procházku k bylinkáři protáhl skoro na hodinu. Dnes mu v hlavě neustále zněla Jarlova slova: „Máš nepřátele. Máš nepřátele.“
Možná nastal čas, aby se odstěhoval z domu Drakeů. Pro jejich bezpečí. Bylo mu dvacet let a samozřejmě neměl šlechtické příjmy. Blintova mzda však byla víc než štědrá. Blintovi ve skutečnosti na penězích moc nezáleželo. Sám moc neutrácel s výjimkou vzácných opileckých orgií a prodejných holek. Kupoval si nejlepší vybavení a ingredience do jedů, ale co si koupil, to už si nechal. Blint musel být bohatý. Možná až nechutně bohatý. Kylara to nezajímalo. Osvojil si příliš mnoho Blintových názorů. Dával hraběti Drakeovi část peněz pro Elenu, a přesto mu jich spousta zbyla. Část si ponechal v mincích a špercích a zbytek rozdělil do investic, které mu doporučili Máma K. nebo Logan. Nic to pro něj neznamenalo, protože za peníze si nic koupit nemohl. Jeho krytí chudého šlechtice a opravdová práce wetboyského učedníka mu bránily, aby svým životním stylem přitahoval pozornost. Takže i kdyby chtěl své peníze utratit, nemohl si to dovolit.
Možná by se odstěhovat měl. Pronajmout si menší dům víc na jihu na východním břehu, na okraji jednoho z méně populárních sousedství. Blint mu řekl, že když si koupíte nejlevnější dům v sousedství, nezáleží na tom, jak honosná čtvrť to je, stanete se neviditelnými. Dokonce i kdyby si vás sousedi všimli, budou předstírat, že vás neznají.
Pak Kylar dorazil k obchodu. Sa’kagé měla s bylinkáři ve městě dlouhodobou dohodu. Bylinkáři si dávali pozor, aby měli po ruce jisté byliny, které nebyly zrovna legální, a Sa’kagé zajistila, že obchody bylinkářů nikdo nevykrade. Koruna o tom věděla, ale byla proti tomu bezmocná.
Obchod s bylinami Goodmana Aalyepa často navštěvovali bohatí obchodníci a šlechtici, proto odmítal ve svém obchodě otevřeně vystavovat zakázané rostliny, bál se, že takové otevřené porušování zákona by autoritám neuniklo. Dokázal odmítnout Sa’kagé, ale nedokázal odmítnout mistra Blinta. Goodman Aalyep zásoboval Durza těmi nejvzácnějšími bylinami. Mistr Blint se na oplátku postaral, aby se v blízkosti obchodu neobjevil nikdo ze Sa’kagé.
Kylarovou povinností bylo vyzvedávat potřebné zboží a nechávat tam peníze, na což se chystal i dnes. Výhodou vyřizování těchto pohledávek bylo, že poznal správné obchody, navázal vztahy s lidmi, kteří ho budou v budoucnu zásobovat, a že si mohl založit svou vlastní sbírku. Propracovanou sbírku, jakou si mistr Blint vytvářel léta a která ho stála tisíce, možná desetitisíce gunderů.
Nevýhodou byl nedostatek spánku. Nebylo vhodné, aby šlechtic spal do poledne, pokud předtím nehýřil se svými přáteli. Takže i když se domů dostal třeba i k ránu, musel Kylar vstávat se sluncem.
Tiše zavrčel a zavzpomínal na časy, kdy mu plížení ulicemi Cenarie připadalo jako zábava.
Zadní dveře obchodu byly jako vždy zamčené. Goodman Aalyep si na dveře také pořídil kvalitní zámky. Přestože se s ním nikdy nesetkal − jen si psali dopisy − měl Kylar pocit, že Goodmana Aalyepa zná a že je to zvláštní člověk. S ohledem na ochranu Durzo Blinta by si mohl dovolit nechávat dveře dokořán. Nikdo ve městě by se ho neodvážil vykrást.
Ale jak říkal Blint, největším bohatstvím života jsou iluze. Na muže, který prohlašoval, že nesnáší poučování, měl průpovídku pro každou příležitost. Kylar vybral příslušný paklíč z kapsy na vnitřní straně opasku, klekl si ke dveřím a dal se do práce. Povzdechl si. Byl to nový zámek, od mistra Procla, nejlepšího zámečníka ve městě. Nové zámky, i když nebyly nejkvalitnější, bývaly užší, a i když zlomený paklíč neznamenal konec světa, rozčilovalo ho to.
Kylar prošátral zámek kvůli závlačkám. Čtyři závlačky, dvě z nich trochu uvolněné. To znamenalo, že šlo o práci Proclových tovaryšů a ne samotného mistra Procla. Za deset vteřin otočil paklíčem, ohnul ho a otevřel dveře. Kylar tiše zaklel − bude si muset pořídit nový paklíč − pak své náčiní uklidil zpátky. Jednoho dne si pořídí sadu mitrillových paklíčů, jaké měl mistr Blint. Nebo alespoň jeden. Mitrill byl pružný a nikdy se nezlomil, byl však dražší než jeho váha v diamantech.
Goodman Aalyep prohlašoval, že jeho znalost bylin není pouhé vychloubání. Uvnitř obchodu byly tři místnosti − rozlehlý pohodlný obchod s popsanými skleněnými nádobami, ve kterých předváděl rostliny, malá kancelář a pěstírna, ve které Kylar stál. V malé místnosti bylo dusno a vlhko, pach plodnic byl téměř nesnesitelný.
Kontrola růstu několika hub Kylara potěšila. Pár smrtelně jedovatých muchomůrek dozraje do týdne. Muchomůrky patřily mezi houby, které mohl Goodman Aalyep ve svém obchodě pěstovat beztrestně − smrtelně jedovaté druhy byly k nerozeznání od jedlých hub pro každého s výjimkou zkušeného bylinkáře nebo zkušeného traviče.
Kylar opatrně našlapoval, aby nestoupl na některé z rozvrzaných prken, a prošel zbytek pěstírny, zkušeným okem hodnotil rostliny. Zvedl třetí truhlík v druhé řadě a uviděl šest svazků pečlivě zabalených v jehněčí kůži. Každý zkontroloval, jestli odpovídá objednávce. Čtyři balíčky pro mistra Blinta, dva pro něj. Kylar vložil byliny do torny na zádech schované pod pláštěm a uložil do malého otvoru měšec s penězi pro Aalyepa. Vrátil truhlík na místo.
Pak vycítil, že je něco špatně. Okamžitě tasil dva krátké meče.
Nepohnul se však ani o krok. Tušení, že něco není správně, zůstalo. Ne že by bylo něco špatně s ním, ale bylo to tady a blízko. Neozval se jediný zvuk. Nikdo na něj nezaútočil, ale ucítil lehký dotek, jako by se ho co nejjemněji dotkli prstem.
Kytar se na ten pocit soustředil, zatímco očima pátral v obchodě, uši nastražené, aby zaslechl i nejslabší zvuk. Bylo to jako dotek, ale pokračovalo to za něj, proti…
Zámek na zadních dveřích zaklapl. Byl v pasti.
34.
Potlačil nutkání rozběhnout se ke dveřím a prudce je otevřít. Kylar stál naprosto nehybně. V místnosti s ním nikdo nebyl. Tím si byl jistý. Ale když se zamyslel − ano, mohl zaslechnout, jak v obchodě někdo dýchá.
Pak si uvědomil, že šlo o víc než jednu osobu. Jeden dýchal rychle, mělce, vzrušeně. Ten další dýchal zlehka, pomalu. Žádné napětí, žádné vzrušení. To Kylara děsilo.
Kdo může přepadnout wetboye a nebýt ani trochu nervózní?
V obavě, že by mohl ztratit přehled, se Kylar pomalu přesunul ke zdi, která oddělovala pěstírnu od obchodu. Jestli měl pravdu, jeden z mužů stál přímo na opačné straně zdi. Schoval krátký meč do pochvy − kvůli tichu to udělal tak pomalu, až to bolelo − pak Kylar vytáhl ceuranský jedenapůlruční meč z pochvy na zádech.
Zapřel hrot meče o zeď a čekal na sebemenší zvuk.
Nic. Teď už neslyšel ani vzrušené dýchání. To znamenalo, že tenhle muž musel být na opačné straně zdi a ten klidný o kus dál.
Kylar vyčkával. Intuitivně se otřásl. Jeden z mužů na druhé straně byl čaroděj. Patřili ke Khalidořanům, před kterými ho Jarl varoval? Kylar to vytěsnil z mysli. O tohle se postará později. Ať jsou, kdo jsou, chytili ho do pasti. Nezáleželo na tom, jestli ho považovali za mistra Blinta nebo obyčejného zloděje.
Ale kdo z nich byl čaroděj? Ten nervózní? To si nemyslel, přestože dotek, který zamknul dveře, vyšel z jeho směru.
Podlaha zapraskala. „Feire! Zpátky!“ vykřikl ten muž dál od Kylara. Kylar zarazil meč do prst tlustého borového dřeva.
Pak meč vytrhl a hnal se ke vchodu. Proběhl závěsem a odrazil se od dveřního rámu přes pokladnu směrem k muži, kterého se pokusil bodnout.
Muž ležel na zemi a odkulil se stranou, když mu Kylar zaútočil na hlavu. Byl obrovský. Dokonce větší než Logan, ale měl tvar kmene stromu, trup měl tak rovnoměrně tlustý, že nikde neviděl ani náznak krku nebo pasu. Přesto, i když ležel na zádech, dokázal zvednout meč, aby zablokoval Kylarův úder.
Také by ho zablokoval, kdyby Kylarova čepel byla úplná. Ale polovina Kylarova ceuranského meče ležela na zemi za mužem, odříznutá magií chvíli poté, co jím prorazil zeď.
Když nenašel žádný meč tam, kde ho čekal, velký muž se ohnal svým v širokém oblouku a zaútočil Kylarovi na kolena. Protože ho nezpomalovala plná váha zbraně, Kylar polovičním mečem bodl dolů rychleji, než mohl muž reagovat, a chtěl ho bodnout do žaludku.
Pak měl Kylar pocit, jako by se jeho hlava ocitla uvnitř rozeznělého zvonu. Přišel náraz, jako kdyby kámen spadl z výšky dvou pater a dopadl palec od jeho ucha.
Síla úderu ho odhodila proti policím se sklenicemi s bylinkami, které ho o vteřinu později pod sebou pohřbily.
Pak nebylo nic, jen záblesk světla před Kylarovýma očima. Jeho meč byl pryč. Zamrkal, zrak se mu pomalu vracel. Ležel obličejem k podlaze mezi shozenými policemi, rozbitými nádobami a rozházenými bylinami.
Slyšel, jak velký muž heknul, a pak se ozvaly kroky. Kylar zůstal v klidu, ani nemusel příliš předstírat, že není schopný dalšího boje. Pomalu poznával pár bylin ležících pár palců od jeho nosu. Semena pronwi, pupeny ubdalu, kořen řebříčku. Na polici se nacházela − a teď ležela blízko jeho ruky − i na prášek rozdrcená semena tuntunu. Kdyby je vdechl, mohly by u něj vyvolat krvácení v plicích.
Kroky se přiblížily a Kylar sebou prudce trhnul do strany a obloukem rozhodil tuntunský prášek. Vyskočil na nohy a vytáhl pár dlouhých dýk.
„To by stačilo, Stínochodče.“
Vzduch kolem Kylara zhoustnul jako želé. Snažil se z něj dostat pryč, ale želé najednou ztuhlo jako kámen.
Dva muži si prohlíželi Kylara skrz oblak tuntunských semen zamrzlých ve vzduchu.
Světlovlasá hora založila svalnaté paže na hrudi. „Netvrď mi, že jsi předvídal i tohle, Doriane,“ zavrčel na druhého muže.
Jeho přítel se pobaveně ušklíbl.
„Není moc na co se dívat, že?“ zeptal se Hora.
Menší muž, Dorian, nosil nakrátko střiženou černou bradku a pod pronikavýma modrýma očima trčel špičatý nos a leskly se perfektní bílé zuby. Udělal krok vpřed a mezi dva prsty uchopil jedno ze vznášejících se tuntunských semen. Lehce naolejované černé vlasy, modré oči, bledá pokožka. Určitě Khalidořan. Byl to čaroděj. „Nebuď tak podrážděný, že jsi prohrál, Feire. Skončilo by to dost špatně, kdybych mu nezlomil meč.“
Feir se zamračil. „Myslím, že bych ho zvládnul.“
„Ve skutečnosti by si teď on v případě, že bych nezasáhnul, lámal hlavu s tím, jak odtáhne tak velkou mrtvolu. A to nepoužil svůj Talent.“
To vyvolalo nešťastné polknutí. Menší muž mávl rukou a tuntunský prach spadl na malou hromádku na podlahu. Podíval se na Kylara a masa, která mladíka svírala, se pohnula a donutila ho narovnat se, s rukama podél boků, přestože stále svíral své dýky. „Je to pohodlnější?“ zeptal se muž, ale nezdálo se, že by stál o odpověď. Dotkl se jediným prstem Kylarovy ruky a upřeně se na něj díval, jako by ty oči měly schopnost rozpárat. Zamračil se. „Koukni se na to,“ vyzval Feira.
Feir nechal Doriana, ať mu položí ruku na rameno, a upřel na Kylara stejný pohled. Kylar tam stál, nevěděl, co má říct nebo udělat, hlavu měl plnou otázek, nebyl si jistý, jestli je může vyslovit.
Po dlouhé chvíli Feir řekl: „Kde je převaděč? Zdá se téměř zformovaný, jako by tam měl místo na…“ prudce vydechl. „Při Světle, mohl by být…“
„Děsivé. Ano,“ řekl Dorian. „Je rozený ka’kafier. Ale to mě neznepokojuje. Koukni se na tohle.“ Kylar cítil, jak se v něm něco kroutí. Měl pocit, jako by ho obraceli naruby.
Ať viděl cokoliv, Feira to vyděsilo. V obličeji zůstal klidný, ale Kylar téměř fyzicky cítil, jak se mu najednou napjaly svaly, i nepatrnou příchuť strachu ve vzduchu.
„Něco mi tu vzdoruje,“ zašeptal Dorian. „Proud vyhrává. Zahalený stíny to jenom zhoršuje.“
„Nech to být,“ řekl Feir. „Zůstaň se mnou.“
Kylar cítil, že ať se v něm otevíralo cokoliv, ustalo to, přestože jeho tělo bylo stále připoutáno na místě. Dorian se zhoupnul v kotnících a Feir ho masitýma rukama chytil za ramena a podepřel ho.
„Jak jsi mě to nazval? Kdo jste?“ dožadoval se Kylar odpovědí.
Dorian se uculil, získal zpátky svůj klid a s ním i smysl pro humor. „Ptáš se nás, kdo jsme my, Nositeli jmen? Teď je to Kylar, že ano? Stará jaeranská slovní hříčka. Líbí se mi. Je to výsledek tvého smyslu pro humor, nebo Blintova? Očividně Blintova,“ dodal, když si všiml Kylarova překvapeného výrazu.
Dorian se znovu podíval skrz Kylara, jako by měl uvnitř sebe seznam, z kterého začal číst. „Bezejmenný. Marati. Cwellar. Spex. Kylar. Dokonce i Kagé, i když to není příliš originální.“
„Cože?“ nechápal Kylar. Tohle bylo absurdní. Kdo jsou ti muži?
„Sa’kagé znamená Vládci stínů,“ vysvětloval Dorian. „Tudíž Kagé znamená ‚Stín‘, ale nepředpokládám, že to byla tvoje vina. V každém případě bys měl být zvídavější. To ses nikdy nezamyslel nad tím, proč tví vrstevníci mají běžná jména jako Jarl nebo Bim, nebo otrocká jména jako Krysa a Panenka, zatímco tebe pojmenovali Azoth?“
Kylara zamrazilo. Slyšel, že čarodějové dokážou číst v mysli, ale nikdy tomu nevěřil. A ta jména. To nebyl náhodný výčet. „Jste čarodějové. Oba dva.“
Feir a Dorian se na sebe podívali.
„To je pravda jen z poloviny,“ řekl Dorian.
„Ve skutečnosti trochu víc než z poloviny,“ zabručel Feir.
„Ale já čarodějem býval,“ řekl Dorian. „Nebo lépe řečeno meisterem. Kdybys nešťastnou náhodou na jednoho narazil, nechtěl bys ho urážet.“
„Co jste zač?“ zeptal se Kylar.
„Přátelé,“ řekl Dorian. „Urazili jsme dlouhou cestu, abychom ti pomohli. No, nejen abychom ti pomohli, ale abychom ti pomohli a…“
„Dost nás to stálo a hodně jsme riskovali,“ přerušil ho Feir a ostře se na Doriana podíval.
„Doufáme, že nemáš pochyb o tom, že bychom tě mohli zabít. Kdybychom ti chtěli ublížit, už bychom to udělali,“ řekl Dorian.
„Je víc způsobů, jak ublížit, než smrt. To wetboy ví,“ řekl Kylar.
Dorian se usmál, ale Feir zůstával ostražitý. Kylar cítil, jak se pouta uvolňují. To ho znervózňovalo. Oni viděli, jak rychle se pohybuje, a přesto ho propustili, ozbrojeného.
„Dovol mi, abych nás představil,“ řekl Dorian. „Tohle je Feir Cousat, který se jednoho dne stane nejslavnějším zbrojířem v Midcyru. Je Vy’sana a Mistr čepele druhého řádu.“
Skvělé. „A ty?“ zeptal se Kylar.
„Nebudeš mi věřit.“ Dorian si to užíval.
„Zkus to.“
„Jsem Sa’seuran a Hoth’salar a býval jsem vürdmeister dvanáctého shu’ra.“
„Působivé.“ Kylar neměl tušení, co to znamená.
„Důležité by pro tebe mohlo být, že jsem prorok. Jmenuji se Dorian,“ Dorian to vyslovil s rodným khalidorským přízvukem. „Dorian Ursuul.“
„Měl jsi pravdu,“ podotkl Feir. „Nevěří ti.“
Kromě bezstarostnosti mohli wetboye zabít jen jiní wetboyové, mágové a čarodějové. Podle Blintova názoru byli čarodějové nejhorší. Na Blintovy lekce nikdy nezapomínal. „Ukaž mi ruce,“ vyzval ho Kylar.
„Aha, tak ty víš o virech,“ uvědomil si Dorian. „Jak moc toho o nich víš?“ Dorian odhalil své paže až po lokty. Žádné značky na nich nebyly.
„Vím, že je mají všichni čarodějové, že rostou úměrně s čarodějovou mocí a že jejich složitost ukazuje úroveň čarodějova mistrovství,“ řekl Kylar.
„Nedělej to, Doriane,“ varoval ho Feir. „Nemíním tě kvůli tomu ztratit. Řekni mu ta slova a pak spolu odsud sakra vypadneme.“
Dorian si ho nevšímal. „Jen muži a ženy s Talentem mohou pracovat s viry. Je pak snazší využívat Talent a zesilovat ho. Je to také příšerně návykové, a pokud se někdo odváží mluvit o absolutní morálce − což já dělám − zlé,“ řekl Dorian, oči mu zářily, nespouštěl je z Kylara. „Na rozdíl od Talentu, který může být jako každý talent dobrý i zlý, jsou zlé a korumpují každého, kdo je používá. Pro mou rodinu se ukázalo užitečné označit všechny meistery, proto se tak stalo. Moji předkové nikdy neviděli důvod, proč označovat i sebe, pokud se tak nerozhodnou. Ursuulové mohou silou vůle nechat své viry zmizet, pokud je nepoužívají.“
„Blint musel tuhle lekci přeskočit,“ řekl Kylar.
„To je nemilé. Jsme ti nejnebezpečnější vürdmeisteři, jaké si dokážeš představit.“
„Doriane, jen mu řekni ta slova. Pojďme…“
„Feire!“ okřikl ho Dorian. „Ticho. Víš, co máš dělat.“
Velký muž poslechl, mračil se na Kylara.
„Kylare,“ řekl Dorian, „žádáš opilce, který přestal pít, aby si dal jen jednu sklenici vína. Trápil jsem se kvůli tomu dlouhé týdny. Feir na mě bude celou dobu dohlížet, aby se ujistil, že nesklouznu do trvalého šílenství. Ale ty si to zasloužíš.“
Feir stiskl rty, ale neřekl ani slovo.
Dorian pozvedl paže, které se zatřpytily. Když se na ně Kylar podíval, vypadalo to, jako by se žíly hluboko v mužových pažích začaly svíjet, jako by se snažily protlačit na povrch. Pak najednou rychle vyvstaly. Dorianovy ruce zčernaly, jako by měl na každé milion čerstvých tetování. Jedna vrstva se proplétala s druhou, každá naprosto zřetelná, spojovaly se navzájem s těmi pod nimi a nad nimi, světlejší s tmavými a s těmi nejtmavšími na povrchu. Bylo to překrásné i děsivé. Viry se nadouvaly mocí a pohybovaly se, ne podle Dorianových rukou, ale o své vlastní vůli. Vypadalo to, jako by se chtěly osvobodit z vězení jeho kůže. Temnota z virů se šířila místností a Kylar si byl jistý, že to není jen jeho představivost − viry z místnosti vysávaly světlo.
Dorianovy oči se rozšiřovaly, dokud z ledově modrých duhovek nezůstaly jen drobné obroučky. Ve tváři měl vepsanou zuřivou rozkoš a vypadal o deset let mladší. Pak se viry začaly zvětšovat, slyšitelně praskat.
Feir chytil Doriana, jak by jiní chytili hadrovou pannu, a vehementně s ním zatřásl. Cloumal s ním a nechtěl přestat. Mohlo by to vypadat směšně, kdyby Kylar nebyl tak vyděšený, že se nedokázal pohnout. Feir s ním jen třásl a třásl, dokud se temnota jeho moci z místnosti nevytratila. Pak Doriana usadil do židle.
Muž zasténal a najednou vypadal zesláble a ještě starší než předtím. Promluvil, aniž by při tom zvedl hlavu: „Jsem rád, že jsem tě přesvědčil, Stínochodče.“
Přesvědčilo ho to, ale to Dorian nemohl vědět. „Jak můžu vědět, že to nebyla jen iluze?“ zeptal se Kylar.
„Iluze nenasává světlo,“ obořil se na něj Feir. „Iluze…“
„On je jen paličatý, Feire. Uvěřil.“ Dorian se podíval na Kylara a rychle uhnul pohledem. Zasténal. „Ach, ani se na tebe teď nedokážu podívat. Celá tvá budoucnost…“ Zavřel oči.
„Co ode mě chcete?“ zeptal se Kylar.
„Dokážu nahlédnout do budoucnosti, Bezejmenný, ale jsem pouhý člověk, a proto se modlím, abych se mýlil. Ale podle všeho, co jsem viděl, pokud zítra nezabiješ Durzo Blinta, Khalidor zabere Cenarii. Když ho nezabiješ pozítří, každý, koho miluješ, zemře. Tvůj hrabě ze Sa’kagé, Shinga, tví staří i noví přátelé, všichni. Když uděláš správnou věc jednou, vysloužíš si rok v hanbě. Jestli uděláš správnou věc dvakrát, bude tě to stát život.“
„Tak o to tady jde? Tohle všechno jen proto, abych zradil mistra Blinta? To si vaši pánové myslí, že se nechám koupit?“ řekl Kylar. „Zjistili jste si toho o mně dost, všechny ty informace vás musely stát jmění.“
Dorian unaveně zvedl ruku. „Nežádám tě, abys tomu všemu teď uvěřil. Najednou je toho příliš. Teď si myslíš, že jsme Khalidořani, že chceme, abys zradil mistra Blinta a zabránil mu, aby nás zastavil. Možná tě tohle přesvědčí, že se mýlíš − žádám tě jen o jedinou věc. Zabij mého bratra. Nedovol mu získat ka’kari.“
Kylar měl pocit, jako by ho právě někdo bodnul. „Co?“
„Feire,“ požádal přítele Dorian, „řekni mu ta slova, kvůli kterým jsme přišli.“
„Zeptej se Mámy K.,“ řekl Feir.
Potřásl hlavou. „Počkat! Co? Zeptat se jí na ka’kari?“
„Když ti to teď řeknu, prohraješ, až se jim postavíš,“ zavrtěl Dorian hlavou, ale na Kylara se nepodíval. „Proklatá moc. K čemu je dobrá, když ti to nemůžu říct tak, abys tomu rozuměl? Kylare, pokud je čas jako řeka, tak většina lidí žije pod vodou. Někteří vyplují na hladinu a můžou odhadnout, co se stane, a pochopit minulost. Já jsem jiný. Když se nesoustředím, tak se od toku času odpoutávám. Mé vědomí se vznáší nad řekou. Vidím tisíce tisíců cest. Zeptej se mě, kam dopadne list, a nedokážu ti odpovědět. Je příliš mnoho možností. Je tu takové rušení, jako bych se snažil sledovat kapku, která padá z oblak do jezera a pak propluje vodopádem, a potom se ji pokusil z řeky vytáhnout o dvě míle dál. Když se někoho dotknu nebo začnu recitovat, pomůže mi to se soustředit. Někdy.“ Dorian vypadal, jako by zíral skrz zeď, ztracený ve snech.
„Někdy,“ řekl, „někdy, když předstihnu řeku, začnu vidět vzory. Pak už to není jako voda, je to jako látka utkaná z bezvýznamných rozhodnutí sedláků i velkých rozhodnutí králů. Když začnu chápat rozsah a spletitost té příze, mé myšlenky se přetrhnou.“ Zamrkal a obrátil zrak na Kylara. Mhouřil je, jako by mu i pouhý pohled na něj působil bolest.
„Někdy jsou to jen letmé obrazy, naprosto nesouvisející. Mohu vidět muka v tváři mladého muže, který sleduje mou smrt, ale nevím, kdo to je, kdy k tomu dojde a proč se kvůli tomu trápí. Znám zítřek, kdy ti hranatá váza nabídne naději. Vidím malou holčičku plačící nad tvým tělem. Snaží se tě odtáhnout, ale jsi na ni příliš těžký. Pryč od čeho? Nevím.“
Kylara zamrazilo. „Dívka? Kdy?“ Byla to Ilena Drakeová?
„Nedokážu říct. Počkej.“ Dorian zamrkal a jeho obličej ztuhnul. „Běž, běž hned. Zeptej se Mámy K.!“
Feir otevřel přední dveře. Kylar těkal pohledem mezi mágy, ochromený strohostí, s jakou ho propustili.
„Běž,“ vyzval ho Feir. „Běž!“
Kylar vyběhl do noci.
Feir se za ním dlouho díval. Odplivnul si. Dál zíral do hlubin noci a pak řekl: „Co jsi mu neřekl?“
Dorian si slabě povzdechl. „Zemře. Ať udělá cokoliv.“
„A k čemu se nám to hodí?“
„Netuším. Možná není tím, v co jsme doufali.“
35.
Kylar běžel, ale Pochybnost byla rychlejší. Obloha se na východě rozjasňovala a město vykazovalo první známky života. Pravděpodobnost, že narazí na patrolu, byla nepatrná, zvlášť když Kylar dobře věděl, že na stráže narazí spíš u ulic s bohatými obchody než na cestě s krámy chudáků. A když už by na ně narazil, co by jim řekl? Jen jsem si vyrazil na ranní procházku, v tmavě šedých šatech, s nelegálními rostlinami, menším arzenálem a obličejem umazaným popelem. Přesně tak.
Zpomalil z běhu do chůze. Máma K. už stejně nebyla daleko. Co to dělá? Poslouchá šílence a obra? Mohl téměř vidět, jak viry vystupují z Dorianových pažích, a zvedal se mu z toho žaludek. Možná to nebyl šílenec. Ale jaká byla jejich úloha? Jediní lidé, jež Kylar znal, kteří dělali věci prostě proto, že mohli, byli Drakeovi, a on si uvědomoval, že jsou výjimkou z pravidla. V Sa’kagé, na dvoře, ve skutečném světě lidé dělali, co bylo nejlepší pro ně samé.
Feir a Dorian nepopírali, že měli pro příchod do Cenarie i jiné důvody, ale určitě se chovali, jako by on byl tím nejdůležitějším. Chovali se, jako by opravdu věřili, že dokáže změnit osud království! Bylo to šílené. Ale on jim věřil.
Kdyby to byli prachsprostí lháři, nesnažili by se mu namluvit, jak dobrou věcí by zabití Blinta bylo? Nebo byli jen chytřejší než většina lhářů? Podle toho, co Dorian řekl, to vypadalo, že Kylar o všechno přijde bez ohledu na to, jak se rozhodne. Jaký vykladač budoucnosti by mu tohle řekl?
Kylar si uvědomil, že zrychluje, a pak zase běžel. Vyplašil pradlenu, která plnila vědra vodou. Zastavil se až u dveří Mámy K. a najednou se zase cítil trapně. Máma K. zůstávala dlouho vzhůru a brzy vstávala, ale pokud existovala denní doba, kdy mohl s jistotou říct, že bude v posteli, bylo to teď. Byla to jediná část dne, kdy měla zamčené dveře. Zatraceně, mohl by ses rozhodnout?
Kylar lehce zaklepal na dveře, spílal si do zbabělců, stále zvažoval, jestli by neměl odejít, když mu nikdo neotevře.
Dveře se otevřely téměř okamžitě. Služebná Mámy K. vypadala skoro stejně překvapená jako Kylar. Byla to stará žena, měla na sobě spodničku a kolem ramen přehoz. „No, dobré ráno, můj pane. Vy musíte být roztouženej. Nemohla jsem spát. Zrovna mě napadlo, jestli nám z nějakýho důvodu nedošla mouka, i když jsem ji minulou noc kontrolovala, ale nějak jsem nemohla dostat z hlavy, že je všechna pryč. Zrovna jsem šla kolem dveří, abych to zkontrolovala, když jste zaklepal − u dvanácti cecků Arixuly, žvaním tu jak stará potřeštěná bába.“
Kylar otevřel pusu, ale do nepatrných pauz v tlachání bývalé prostitutky nedokázal vklínit jediné slovo.
„Nejvyšší čas pro rychlou ránu do hlavy a vyhodit do řeky, madam, to jsem jí říkala, a ona se na mě jen smála. Jen bych si přála být zase mladá, abych viděla na vaší tváři ten výraz, který jsem tehdy vídávala. Kdysi tyhle starý pytle dokázaly donutit muže vstát a všímat si mě. Narážel byste do zdí, protože byste ode mě nedokázal odtrhnout voči. Měl byste mě tenkrát vidět v noční košilce − samozřejmě to nebyly tyhle babský hadry, ale kdybych si tamty šaty oblékla dnes, obávám se, že bych tím strašila děti. To mi připomnělo, jak mi schází…“
„Je Máma K. vzhůru?“
„Co? No, vlastně si myslím, že ano. Nespí moc dobře, chuděra. Možná jí návštěva udělá dobře. I když si myslím, že to byla návštěva toho Durza, co s ní tak zamávalo. V jejím věku to má těžké, když ztrácí, čím bývala. Skoro padesát let už jí je. To mi připomíná…“
Kylar se kolem ní prosmýknul a vyšel po schodech. Nebyl si jistý, jestli si toho vůbec všimla.
Zaklepal a počkal. Žádná odpověď. Škvírou pode dveřmi probleskávalo světlo, takže dveře otevřel.
Máma K. k němu seděla zády. Dvě svíčky už skoro dohořely, jen jejich slabé světlo ozařovalo místnost. Sotva se pohnula, když vešel. Konečně se k němu pomalu otočila. Oči měla nateklé a zarudlé, jako by proplakala celou noc. Plakat? Máma K.?
„Mámo K.? Mámo K., vypadáte příšerně.“
„Ty jsi vždycky věděl, jak potěšit dámu.“
Kylar vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. V tu chvíli si všiml zrcadel. Její zrcadlo vedle postele, kde si upravovala nalíčení, její příruční zrcátko, dokonce i to podlouhlé zrcadlo, ta všechna byla rozbitá. Na podlaze se ve světle svíček třpytily skleněné střepy.
„Mámo K.? Co se tady stalo?“
„Tak mi neříkej. Už nikdy mi tak neříkej.“
„Co se děje?“
„Lži, Kylare,“ řekla, podívala se na svůj klín, polovinu tváře zakrytou stíny. „Překrásné lži. Lži, které jsem nosila tak dlouho, až jsem zapomněla, co je pod nimi.“
Otočila se. Na části tváře si otřela všechny šminky. Kylar poprvé viděl levou polovinu její tváře nenalíčenou. Vypadala stará a ztrhaná. Hluboké vrásky tančily po kdysi jemném − teď tak svraštělém a hrubém − obličeji Gwinvere Kireny. Tmavé kruhy pod očima jí dodávaly přízračné vzezření. Jedna dokonale nalíčená tvář spolu s druhou odhalenou byly směšné, ošklivé, skoro až komické.
Kylar skryl své zděšení příliš pozdě, ne že by kdy dokázal něco před Mámou K. skrýt, ale Máma K. vypadala spokojená, že ho to ranilo.
„Předpokládám, že jsi se nepřišel jen podívat na pouťovou zrůdu, takže co potřebuješ, Kylare?“
„Nejste pouťová…“
„Zodpověz otázku. Vím, jak vypadá muž s úkolem. Přišel sis pro mou pomoc. Co potřebuješ?“
„Mámo K., zatraceně, skončete…“
„Ne, tebe zatrať!“ hlas Mámy K. zněl jak prásknutí bičem. Pak její podrážděné oči zněžněly a ona se podívala za Kylara. „Je příliš pozdě. Vybrala jsem si to. Ať je zatracen, ale měl pravdu. Vybrala jsem si tenhle život, Kylare. Zvolila jsem si každý krok. Není to dobré. Nemůžeš přestat být děvkou uprostřed pádu. Jsi tady kvůli Durzovi, viď?“
Kylar se plácl přes čelo, ztratil nit. Dokázal číst ve výrazu jejího obličeje. Říkal, že diskuse skončila. Kylar se vzdal. Je tady kvůli Durzovi? No, byl to dobrý způsob, jak začít.
„Řekl, že mě zabije, když nenajdu stříbrné ka’kari. Ale já vlastně ani nevím, co to je.“
Zhluboka se nadechla. „Léta jsem se ho snažila donutit, aby ti to řekl,“ začala. „Šest ka’kari bylo vytvořeno pro šest vyvolených Jorsina Alkesta. Lidé, co ka’kari používali, nebyli mágové, ale ka’kari jim poskytlo magickou moc. Ne moc těch dnešních slabých mágů, ale mágů, kteří žili před sedmi sty lety. Jsi stejný jako oni. Jsi ka’kafier. Narodil ses s dírou v Talentu, kterou jen ka’kari dokáže přemostit.“
Máma K. a Durzo o tom celou dobu věděli, a ona mu to říká až teď? „No, díky. Nemohla byste mě nasměrovat k nejbližšímu obchodu s magickými artefakty? Možná nějakému se slevami pro wetboye?“ zeptal se Kylar. „I kdyby něco takového existovalo, museli by to vlastnit mágové, nebo to skončilo na dně moře nebo tak něco.“
„Nebo tak něco.“
„Chcete mi říct, že víte, kde to stříbrné je?“
„Zamysli se nad tím,“ vybídla ho Máma K. „Jsi král. Podařilo se ti získat ka’kari, ale nedokážeš ho použít. Možná nemáš nikoho, kdo by mohl a komu bys věřil. Co uděláš? Schováš ho na horší časy nebo pro své dědice. Možná jsi nikde nezapsal, co to je, protože jsi věděl, že se lidé budou probírat tvými věcmi, až zemřeš, a ukradnou většinu tvého majetku. Naplánuješ si tedy, že to řekneš synovi, až mu předáš trůn. Král však byl, jak už to bývá, zabit dřív, než si o tom mohli promluvit. Co se stane s ka’kari?“
„Dostane ho syn.“
„Správně, ale on neví, co to je. Možná jen ví, že je důležité, že je magické, ale jak jsi řekl, kdyby o tom pověděl mágům, dřív nebo později by ho králi nebo jeho dědicům vzali. Tak si ho ponechá a drží ho v tajnosti. Až se vystřídá dost generací, stane se jen dalším šperkem v královském pokladu. Než uplyne sedm set let, projde tucty rukou, ale nikdo nemá nejmenší ponětí, co to je. Až jednoho dne khalidorský Bohokrál požaduje tribut, který zahrnuje i jeden určitý šperk. A ten neskutečně hloupý král dá ten samý šperk své milence.“
„Chcete říct…“
„Zrovna dnes jsem zjistila, že Devátý dal lady Jadwinové stříbrné ka’kari, Glób čepelí. Vypadá jako malý šperk ze zvláštního kovu, jako stříbřitě zbarvený diamant. Ale ka’kari patřilo k nejoblíbenějším šperkům královny Nalie. Myslela si, že se ztratil, a zuří, takže zítra v noci pošle král někoho, komu věří − netuším koho − aby ho získal zpět. Jadwinové dnes pořádají večírek. Ka’kari bude zítra nechráněné. Žádné královské stráže, žádní mágové, žádná magií chráněná pokladnice. Buď ho na sobě bude mít lady Jadwinová, nebo bude v jejích komnatách. Kylare, musíš pochopit, co je v sázce. Ka’kari by si mělo vybírat své pány, ale Khalidořané věří, že si ho dokáží připoutat silou. Pokud Bohokrál uspěje… představ si tu zkázu, kterou rozpoutá, kdyby mohl žít věčně.“
Jako by v tu chvíli Kylara někdo bodnul do zátylku. „Vy to myslíte vážně, že ano? Řekla jste to Durzovi?“
„Durzo a já… nejsem příliš nakloněná tomu, abych teď Durzovi pomáhala. Ale je toho víc, Kylare. Nejsem jediná, kdo to ví.“ Tvář se jí stáhla bolestí a ona odvrátila pohled.
„Co tím myslíte?“
„Khalidor si někoho najal, aby ho získal. Právě díky tomu to mí špioni zjistili. Pravděpodobně půjde o akci ‚udeř a zmiz‘.“
„Pravděpodobně?“
„Najali si Hu Gibbeta.“
„Nikdo by si nenajal Hu Gibbeta na ‚udeř a zmiz‘. Ten chlap je řezník.“
„Já vím,“ řekla Máma K.
„Kdo je jeho mrtvola?“
„Můžeš si vybrat. Bude tam polovina našich šlechticů. Pozvání přijal i tvůj přítel Logan, možná tam bude i princ. Ti dva vypadají nerozlučně, i když jsou jako noc a den.“
„Mámo K, kdo je tvůj špion? Mohl by pro mě získat pozvánku?“
Tajemně se usmála. „Můj špion ti nepomůže, ale znám někoho, kdo by mohl. Vlastně ji znáš taky, i když jsem se tomu snažila ze všech sil zabránit.“
36.
Kylar už toho zažil spoustu. Sledoval muže na jasném denním světle jen pár metrů od stráží a chystal se ho zabít. Plížil se pod stolem, kde ho poškrábala kočka, zatímco místnost prohlíželi strážní kvůli vetřelcům. Musel si vlézt do vinného sudu a ukrýt se uvnitř, zatímco šlechtický ochutnávač vína plnil karafu k večeři. Čekal hned vedle doruda rozpálené pece, potom co otrávil dušené maso, zatímco se kuchař nahlas zamýšlel, s jakým kořením to přehnal, že má jídlo tak divnou chuť.
Ale takhle nervózní nikdy nebyl.
Vystrašeně zíral na dveře úzkého vchodu pro služebnictvo. Dnes byl za žebráka, žebral o kus chleba. Vlasy měl rovné a mastné, zašpiněné popelem a lojem. Kůži měl hrubou a nahnědlou, ruce zkroucené artritidou. Aby se k těm dveřím dostal, musel projít přes stráže u vysoké brány panství.
„Hej, dědku,“ zavolal na něj podsaditý strážný s halapartnou. „Co tady chceš?“
„Zaslechl jsem, že je tu moje malá holčička. Slečna Cromwyllová. Doufal jsem, že by pro mě našla kousek chleba, nic víc.“
To probralo druhého strážného, který Kylara jen letmo prohlédl. „Co jsi to řekl? Jsi příbuzný slečny Cromwyllové?“ Ochranářská aura kolem muže, kterému táhlo nejméně na čtyřicet, byla téměř hmatatelná.
„Ne, ne, ona moje není,“ protestoval Kylar a chraplavě se zasmál. „Jen stará přítelkyně.“
Strážní si vyměnili pohledy. „Moh bys pro ni skáknout, Pařezi, a vzít ji sem před tím večerním šrumcem?“ zeptal se strážný toho podsaditého.
Pařez zavrtěl hlavou a zabručel, opatrně Kylara plácáním prohlédl. „Hádám, že by slečnu Cromwyllovou mohlo potěšit, jak jsem se postaral o tuhle zbloudilou duši.“
„To víš, ale stojí ona za to?“
„Většinou nejsi tak miloučkej, když mluvíš s žebráky, Birte.“
„Sklapni.“
„Běž dál. Kuchyň je tudy,“ řekl Kylarovi starší strážný. „Birte, mám pro tebe slabost, ale ještě jednou mi řekneš, abych sklapnul, a já tě seznámím se špičkou svojí boty…“
Kylar se belhal ke kuchyni, předstíral, že má chromé koleno. Strážní byli přes všechny řeči profesionálové. Své zbraně drželi jako někdo, kdo je umí použít, a přestože nezkontrolovali jeho oblek, nezanedbali své povinnosti a prohledali ho. Taková disciplína byla špatným znamením.
Přestože si dal s kulháním načas, aby si zapamatoval uspořádání panství, procházka nebyla příliš dlouhá. Jadwinové byli vévody už pět generací a panství patřilo k nejkrásnějším v městě. Jadwinské panství shlíželo na řeku Plith a rozkládalo se přímo naproti hradu Cenarie. Východně od něj se klenul Východní královský most, který se zdánlivě využíval jen pro vojenské účely, ale šuškalo se, že ho častěji využívá král pro své noční milostné výlety. Pokud byla lady Jadwinová opravdu královou milenkou, k Jadwinskému panství měl díky dokonalému umístění snadný přístup. Král také nechával vévodu cestovat po celém Midcyru kvůli diplomatickým misím, o kterých všichni kromě vévody věděli, že jsou pouhou záminkou.
Samotné panství se nacházelo na malém kopci a umožňovalo výhled na řeku i přes dvanáct stop vysoké zdi s bodci, které ohraničovaly celý pozemek.
Roztřesenou rukou, u které předstíral ochrnutí, zaklepal na vchod pro služebnictvo.
„Ano?“ Dveře otevřela mladá dívka, otírala si ruce do zástěry a netrpělivě se na něj podívala.
Byla to překrásná žena, možná sedmnáctiletá, s postavou jako přesýpací hodiny, kterou by jí i přes vlněné šaty služebné záviděla většina prodejných žen od Mámy K. Jizvy tu stále byly, X na tvářích, X přes její plné rty a oblouk od koutku úst k okraji oka. Kvůli jizvě se neustále trochu usmívala, ale laskavost v její tváři mírnila krutost jejích jizev.
Kylar si pamatoval, jak vypadaly její oči, jak byly hrozně napuchlé. Měl strach, že na ně už nikdy neuvidí. Ale obě její oči byly jasné a světle hnědé, jiskřily dobrotou a štěstím. Panence rozdrtili nos a ten Elenin nebyl úplně rovný, ale nevypadal špatně. A měla všechny zuby − no jistě, uvědomil si, vždyť byla příliš mladá a při bití přišla jen o ty mléčné.
„Pojďte dovnitř, pantáto,“ řekla tiše. „Najdu vám něco k jídlu.“ Nabídla mu ruku, nezdálo se, že by se urazila kvůli jeho zírání. Odvedla ho do malé postranní místnosti s úzkým stolem pro služebnictvo, které muselo zůstávat na doslech kuchyně. Tiše požádala o deset let starší ženu, aby za ni zaskočila, než se postará o svého hosta. Podle tónu a reakce starší ženy Kylar poznal, že Elene je tu oblíbená a že se o žebráky stará často.
„Jak se máte, pantáto? Mám vám přinést mast na ruce? Vím, že v mrazivých ránech, jako jsou tahle, to musí bolet.“
Čím si tohle zasloužil? Přišel jako ten nejodpornější žebrák, a ona ho přátelsky přijala. Neměl jí co nabídnout, přesto se k němu chovala jako k lidské bytosti. Byla to žena, která málem zemřela kvůli jeho aroganci a zabedněnosti, jeho selhání. Kylar mohl za jedinou špatnou věc v jejím životě.
Myslel si, že se své viny zbavil před dvěma lety, když mu Máma K. řekla tu prostou pravdu, že Elene zachránil od něčeho mnohem horšího než jizev. Ale při pohledu na ně mu hrozilo, že se do toho provinilého pekla vrátí.
Položila na stůl patku chleba spolu s čerstvou horkou omáčkou a začala krájet chleba na menší kousky. „Nechcete se posadit? Jen vám s tím pomůžu, aby se vám to snáz žvýkalo, ano?“ řekla, mluvila hlasitě jako někdo, kdo často jedná se staršími lidmi. Usmála se, jizvy na plných rtech se napjaly.
Ne. Dostal ji sem, k těmhle lidem, kteří ji měli rádi, kde si mohla dovolit rozdělit se o chleba. Elene se sama rozhodla být tím, čím byla, ale on jí tu volbu umožnil. Jestli někdy udělal jedinou dobrou věc, byla to tahle. Když otevřel oči a podíval se na ni očima zastřenýma vinou, připadala mu úžasná. Eleniny vlasy se zlatě leskly, s výjimkou jizev byla její pleť bez kazu, oči hnědé a jasné, vysoké líce, plné rty, bílé zuby, štíhlý krk, nádherná postava. Naklonila se, aby mu odkrojila kůrku, její korzet se před ním rozevřel…
Kylar od ní odtrhl oči, snažil se zpomalit svůj puls. Všimla si jeho prudkého pohybu a podívala se na něj. Jejich oči se setkaly. Měla zvláštní, otevřený pohled. Chystá se tuhle ženu požádat, aby zradila své zaměstnavatele?
Komplikovaný spletenec emocí, který zametl do temné komory ve své duši, vzkypěl a vyrazil dveře. Zadusil vzlyknutí. Zamrkal. Vzpamatuj se.
Elene mu položila ruku kolem ramen, neohlížela se na jeho špinavé šaty a zápach. Nic neřekla, na nic se nezeptala, jen se ho dotkla. Zachvěl se a emoce se znovu začaly bouřit.
„Víš, kdo jsem?“ zeptal se Kylar. Nepoužil žebrákův hlas.
Elene se na něj podezřívavě podívala, nechápala. Chtěl zůstat shrbený, schovat se před těma laskavýma očima, ale nedokázal to. Narovnal záda, vstal a protáhl si prsty.
„Kylar?“ zeptala se. „Jste to vy! Co tady děláte? Poslaly vás Mags a Ilena? Och, můj Bože, co vám napovídaly?“ Její tváře zrudly a její oči zaplály nadějí a rozpaky. Nebylo správné, aby žena byla tak překrásná. Věděla, co s ním dělá?
Její tvář byla tváří dívky, kterou tím nejlepším možným způsobem překvapil její chlapec. Bohové. Myslela si, že ji přišel pozvat na Magsinu oslavu. Eleniny naděje se měly srazil s realitou jako dítě čelící alitaeranské kavalerii.
„Zapomeň na Kylara,“ řekl, i když ho to bolelo. „Podívej se na mě a řekni, koho vidíš.“
„Starce?“ zaváhala. „Je to velmi dobrý kostým, ale to nebude maškarní ples.“ Znovu se začervenala, že se odvážila tolik doufat.
„Podívej se na mě, Panenko,“ řekl přiškrceným hlasem.
Zastavila se, ohromená, vpíjela se mu do očí. Dotkla se jeho tváře. „Azothe,“ zašeptala. Položila ruku na stůl, aby se o něj opřela. „Azothe!“ Vrhla se k němu tak rychle, že se její útok málem pokusil zablokovat. Pak ho stiskla. Stál bez hnutí, jeho mysl to dlouho odmítala pochopit. Ona ho objímala.
Nedokázal se pohnout, nedokázal myslet, jen se jí dotýkal. Hladká pleť jejích tváří se otírala o ty jeho, zanedbané a neoholené. Její vlasy naplnily jeho nos jasnou vůní mládí a příslibů. Objímala ho silnýma rukama, tiskla se k němu pružným pevným břichem a dokonale žensky měkkou hrudí.
Váhavě zvedl ruce od boků a dotkl se jejích zad. Ochutnal sůl z jejích rtů. Slza, jeho slza. Jeho hruď se nekontrolovatelně roztřásla a najednou se rozplakal. Chytil ji a ona ho stiskla ještě pevněji. Cítil, jak pláče, staccato vzdechů otřásalo její štíhlou postavou. A celý svět se na okamžik zmenšil na jediné objetí, shledání, přijetí.
„Azothe, slyšela jsem, že jsi zemřel,“ řekla Elene příliš brzy.
Vždycky budeš sám. Kylara zamrazilo. Kdyby se slzy mohly zastavit v polovině jeho tváře, udělaly by to.
Opatrně Elene pustil, o krok ustoupil. Její oči byly zarudlé, ale stále zářily, když si je kapesníkem otřela. Náhlá touha uchopit její ruce a políbit ji jím projela jako vlna. Zamrkal, nepohnul se, dokud se o slovo znovu nepřihlásila realita. Otevřel ústa, nedokázal nic říct, nedokázal to narušit. Zkusil to znovu, připravený přednést své lži, nemohl. Vztahy jsou lana. Láska je oprátka. Durzo mi to řekl. Dal mi šanci. Mohl jsem být šípař nebo bylinkář. Vybral jsem si tohle.
„Nařídil mi, abych se s tebou už nikdy nesetkal. Můj mistr.“ Jazyk měl jako z olova. „Durzo Blint.“
Věděl, že i Elene o Durzo Blintovi slyšela. Zmateně přimhouřila oči. Mohl na ní vidět, jak se to snaží pochopit − pokud je Durzo jeho mistr, tak to znamená… Viděl letmý nevěřícný úsměv, jako by se chystala říct: „Ale wetboyové jsou monstra, a ty monstrum nejsi.“ Pak se úsměv vytratil. Proč by ji jinak Azoth nikdy nekontaktoval? Jak jinak mohla gildovní krysa tak najednou zmizet?
Vytřeštila oči. „Pamatuji si, že když jsem byla zraněná, s někým ses hádal, požadoval jsi, aby mě zachránil. Myslela jsem si, že je to sen. To byl Durzo Blint, že ano?“
„Ano.“
„A ty… jsi to co on?“ zeptala se Elene.
„Skoro.“ Ve skutečnosti nejsem plnohodnotná stvůra, jen pouhý asasín, nájemný vrah.
„Stal ses jeho učedníkem, abys mě zachránil?“ zeptala se, téměř šeptala. „Stal ses tím, čím jsi, kvůli mně?“
„Ano. Ne. Nevím. Nabídl mi, že můžu odejít, potom co jsem zabil Krysu, ale já už se nechtěl bát a Durzo se nikdy nebojí, a dokonce i když jsem pouhý učedník, dával mi dost peněz, abych…“ zarazil se.
Její oči se zúžily, když jí to došlo. „Abys mě mohl podporovat,“ dokončila za něj. Připlácla si ruce na pusu.
Přikývl. Tvůj překrásný život stojí na krvavých penězích. Co to dělá? Měl by jí lhát, pravda ji jen zničí. „Omlouvám se, neměl jsem ti to říkat. Já…“
„Ty se omlouváš?!“ přerušila ho Elene. Věděl, jaká další slova z jejích úst vyjdou: Selhal jsi. Podívej se, co jsi mi udělal. „O čem to mluvíš?“ nechápala. „Dal jsi mi všechno! Živil jsi mě na ulici, když jsem byla příliš malá, abych si jídlo opatřila sama. Zachránil jsi mě před Krysou. Zachránil jsi mě, když mě tvůj mistr chtěl nechat zemřít. Našel jsi mi dobrou rodinu, která mě milovala.“
„Ale… ty se na mě nezlobíš?“
Zarazila se. „Proč bych se na tebe měla zlobit?“
„Kdybych nebyl tak arogantní, ten bastard by po tobě nešel. Ponížil jsem ho! Měl jsem na tebe dohlédnout. Měl jsem tě lépe chránit.“
„Bylo ti jen jedenáct!“
„Každá jizva na tvé tváři je moje vina. Bohové, podívej se na sebe. Mohla jsi být nejkrásnější ženou ve městě! Místo toho jsi tady a rozdáváš chleba žebrákům.“
„Místo čeho?“ zeptala se tiše. „Znáš nějakou dívku, která se stala prostitutkou už jako dítě? Já ano. Viděla jsem, před čím jsi mě zachránil. A jsem za to každý den vděčná. Jsem vděčná za ty jizvy!“
„Ale tvá tvář!“ Kylar měl znovu slzy na krajíčku.
„Pokud je tohle to nejhorší, co mě v životě potká, Azothe, tak jsem měla pořádné štěstí.“ Usmála se, a navzdory svým jizvám tím prozářila celou místnost. Byla úchvatná.
„Jsi překrásná,“ řekl.
Zarděla se. Sestry Drakeovy byly jediné dívky, které znal, co se dokázaly červenat, a Serah už se nečervenala. „Děkuji ti,“ řekla a dotkla se jeho paže. Při tom dotyku se zachvěl.
Podíval se jí do očí a pak také zrudnul. Nikdy v životě nebyl tak zahanbený. Červenat se! Tím to jen zhoršoval. Rozesmála se, ale neposmívala se jeho rozpakům, byl to smích tak nevinné radostí, až ho to bolelo. Její smích, stejně jako hlas, byl hluboký a přehnal se přes něj jako studený vítr za horkého dne.
Pak její úsměv ustal a ve tváři se jí rozhostil smutný, vážný výraz. „Je mi to líto, Azothe − Kylare. Je mi líto, co jsi musel zaplatit, abys mě sem dostal. Ani nevím, co si o tom mám myslet. Někdy to vypadá, že Boží ruka to má do Doupat příliš daleko. Je mi to líto.“ Dlouho se na něj dívala a další slza se jí skutálela po tváři. Nevšímala si jí, soustředila se jen na něj. „Jsi špatný člověk, Kylare?“
Zaváhal. Pak řekl: „Ano.“
„Nevěřím ti,“ řekla. „Špatný člověk by mi lhal.“
„Možná jsem jen upřímný zločinec.“ Uhnul pohledem.
„Myslím si, že jsi stále ten kluk, který se rozdělil s přáteli o svůj chléb, i když sám hladověl.“
„Vždycky jsem si nechal největší kus,“ zašeptal.
„Pak si to pamatuji jinak,“ řekla Elene. Hluboce se povzdechla a otřela si slzy. „Jsi… jsi tady kvůli práci?“
To byl zásah na solar plexus. „Je tu wetboy, který se na dnešním večírku chystá někoho zabít a něco ukrást. Potřebuji pozvánku.“
„Co chceš udělat?“ zeptala se.
Popravdě řečeno, Kylar o tom moc nepřemýšlel. „Chystám se ho zabít,“ řekl. Byla to pravda. Hu Gibbet byl tak zvrácený, že když dlouho neměl žádnou zakázku, zabíjel pro pobavení žebráky. Potřeboval vraždit, jako opilec potřeboval víno. Pokud Kylar přijde a ukradne ka’kari jako první, Hu Gibbet po něm půjde. Hu byl pravý wetboy a měl reputaci bojovníka stejně dobrého jako Durzo. Kylarovou jedinou šancí zabít ho bylo zastihnout ho nepřipraveného. Dnes.
Elene se na něj stále nepodívala. „Pokud jsi wetboy, znáš jiné způsoby, jak ji získat. Musíš znát padělatele. Kylar Stern musí mít kontakty. Možná by pozvánka ode mě byla nejjednodušší způsob, ale proto jsi nepřišel. Přišel sis obhlédnout tohle místo, viď?“
Jeho mlčení bylo dostatečnou odpovědí.
„Celé ty roky,“ řekla Elene a obrátila se k němu zády, „jsem si myslela, že je Azoth mrtvý. A možná je. Možná jsem ho pomohla zabít. Omlouvám se, Kylare. Dala bych svůj život, abych ti pomohla. Ale nemůžu ti dát to, co není mé. Má oddanost, má čest patří Bohu. Nemohu zklamat důvěru své paní. Obávám se, že se budeš muset poptat jinde.“
To bylo laskavější vyhození, než si zasloužil, ale i tak ho vyháněla. Kylar se shrbil, zkřivil prsty do artritických pařátů a odešel. Otočil se jen jednou, když došel k bráně. Elene se ani nedívala, jak odchází.
37.
Jako všechny dobré léčky, i tuhle nastražili na místě a v čase, kdy by ji čekali nejméně. Solon, Regnus a jeho muži sjeli z hor, přejeli středové pláně a dostali se na dvě míle od roztaženého severního okraje Cenarie.
Vévoda Gyre a jeho muži jeli mezi dvěma širokými rýžovými poli, když narazili na muže vedoucího koně zapraženého do vozíku. Na polích pracovalo pár rolníků, měli však jednoduché oblečení, dlouhé nohavice vyhrnuté ke kolenům, očividně neměli žádné brnění nebo zbraně. Vozka odtáhl svého starého koně stranou, pozorně ozbrojené muže sledoval.
Solon si toho měl samozřejmě všimnout dřív. Rolníci na poli nikdy dlouhé rukávy nenosili. Ale nedošlo mu to, dokud se nedostal na dvacet kroků k vozkovi. A pak to uviděl. Vürdmeister upustil koňské otěže a přiblížil k sobě zápěstí, zelený oheň zaburácel z jeho virů a naplnil dlaně obou rukou. Srazil zápěstí a čarodějný oheň vytryskl směrem k nim.
Čarodějný oheň zasáhl strážce po Solonově levici a proletěl skrz něj. Kouzlo bylo navrženo, aby jeho část „odtála“ jako rampouch pokaždé, když některého muže zasáhla. Koule byla veliká jako lidská hlava, když prošla prvním mužem, pak jako pěst, když zasáhla druhého, a pak jako palec, když narazila do třetího. Všichni tři byli okamžitě mrtví, plameny šlehaly z jejich masa, spalovaly krev, která z nich vytékala, jako by to byl olej.
O vteřinu později zasáhl čarodějný oheň ze dvou různých směrů stráže, když vürdmeisteři na opačných stranách silnice mezi ně vyslali smrt. Padli další tři muži.
Tím zůstali jen Solon, vévoda Gyre a dva strážci. Jen díky disciplíně dokázali muži něco udělat, i když Solonovi bylo jasné, že jsou ztraceni. Jeden strážce se rozjel vpravo, vévoda Gyre a druhý vlevo, nechali Solona, aby se postaral o vürdmeistera na silnici.
Solon se nepohnul. Vürdmeisteři nastražili svou past, aby měli dostatek času vyvolat dvě nebo tři koule čarodějného ohně. Dvanáct šermířů by nebylo pro tři vürdmeistery žádným soupeřem.
Nebyl prostor zvažovat následky. Neměl dost času, aby nasál sluneční paprsky dopadající na rýžová pole. Solon sáhl přímo do svého glore vyrden a vrhl vzduchem tři drobné jiskry. Letěly jako šípy a nějak se jim podařilo nezasáhnout vévodu a jeho strážce. Oba vürdmeisteři shromažďovali další čarodějný oheň, když jiskry, každá sotva větší než špička prstu, zasáhly jejich kůži.
Ani zdaleka nebyly smrtelné. Solon neměl dost magie, aby čelil jednomu vürdmeisterovi, natož všem. Ale jiskry jim daly elektrickou ránu. Malou, ale dostačující, aby se jejich svaly na vteřinu napjaly a narušily jejich koncentraci. Než se vzpamatovali, tři meče dopadly plnou silou tří rozjetých koní a tří bojem zocelených paží a dva čarodějové po stranách silnice byli po smrti.
Solon vyslal jiskru na posledního čaroděje na silnici a muž ji zablokoval. Vlastně ji ani nezablokoval, jen ji uhasil. Letěla na něj jiskra a pak odumřela jako zapálená větev vržená do oceánu. Jeho protiútokem byl proud ohně, který zaburácel Solonovým směrem jako dech rozzuřeného draka.
Nebyl způsob, jak to zablokovat. Solon seskočil ze sedla, a jak padal na zem, hodil další jiskru a odkutálel se ze silnice.
Čaroděj se jiskru, která proletěla dobrých deset stop od něj, ani neobtěžoval uhasit. Otočil se, naváděl skoro padesát stop ohně, jako by byl živý, a rukama ho nasměroval, aby Solona sledoval.
Jiskra zasáhla slabiny tažného koně. Staré zvíře už bylo vyděšené kvůli krvi, rachotu a zábleskům nepřirozeného ohně. Trhlo povozem, pak zacouvalo a začalo kolem sebe mlátit kopyty.
Vürdmeister přes rachot plamenů ržání koně nezaslechl. V jednu vteřinu naváděl proud ohně na Solona na náspu u silnice a pak ho do zad zasáhlo kopyto. Padl na všechny čtyři, netušil, co se stalo, jen že se něco hrozně pokazilo. Zalapal po dechu a otočil se, jen aby uviděl koně, jak získává ztracenou rovnováhu. Pak se kůň i s povozem přes muže přehnali a zamáčkli ho do silnice.
Solon se vyplazil z vody a bahna rýžového pole, zatímco se kůň s vozem prohnal kolem, takhle rychle jistě neběžel dobrých deset let. Jeho vlastní kůň byl mrtvý, z lebky zbyla jen ohořelá troska a od zmrzačeného těla se šířil zápach spálených chlupů a spečeného masa.
Čarodějný oheň v mrtvých strážcích sotva doutnal. Dokonce i teď, když ho sledoval, pomalu uhasínal. Čarodějný oheň se šířil strašně rychle, ale vydržel jen deset vteřin.
Deset vteřin? To trvalo jen tak dlouho?
Zvuk kopyt vrátil Solona zpátky do reality. Vzhlédl k vévodovi Gyrovi, ten měl tvář jako kamennou masku.
„Jsi mág,“ řekl vévoda.
„Ano, můj pane,“ přiznal zdrceně Solon. Solonovo mlčení zpečetilo jeho ortel. Vévoda neměl na výběr. Když ho postavil před takové překvapení, chytřejší muž by předstíral, že celou dobu věděl, že je Solon mág. Pak by se mohl rozhodnout, že to s ním vyřeší později. Vévoda Gyre byl na tohle ale příliš přímočarý. Byla v tom zároveň jeho síla i slabina.
„A donášel jsi na mě jiným mágům.“
„Jen… jen svým přátelům.“ To byla slabá omluva a vypadal uboze, že ji použil, to Solon věděl, ale nenapadlo ho, že by mohl o všechno takhle přijít. Jeho přátelství s Regnem, těch deset let služby, bude mít určitě větší cenu.
„Ne, Solone,“ řekl vévoda Gyre. „Věrní vazalové nedonáší na své pány. Dnes jsi mi zachránil život, ale zrazoval jsi mě léta. Jak jsi mohl?“
„To nebyla…“
„Za svůj život ti daruji tvůj. Běž. Vezmi si jednoho z koní a běž. Jestli ještě někdy uvidím tvůj obličej, tak tě zabiji.“
„Zůstaň s ním,“ řekl Dorian. „Závisí na tom jeho život. Závisí na tom osud království. Kvůli tvým slovům − nebo mlčení − padne bratr krále.“ Dorian ale nikdy neřekl, jak dlouho by měl u lorda Gyra Solon sloužit. Mág se příteli hluboce uklonil, vzal si uzdu od Gurdena, který byl příliš ochromený emocemi. Solon se vyšvihl do sedla a otočil se zády k vévodovi Gyrovi.
Zachránil jsem dnes Cenarii, nebo jsem ji zatratil?