Kapitola 25
I |
sak otevřel oči a vylekaně se rozhlédl kolem sebe. Poslední, nač si pamatoval, bylo, jak se choulí spolu s ostatními u ohně, Tila si hoví v závětří jeho těla, a v ruce drží měch s vínem. Teď byl tady – ať už tady znamenalo cokoli. Po obloze se honily mraky a dlouhá tráva pláně se vlnila. Ještě před chvílí přeci byly kolem samé stromy.
Stíny napovídaly, že svítá, ale slunce nemohl Isak nikde najít. Nedokázal ani určit, kterým směrem je sever, a to uměl vždycky. Bylo to, jako by se už nenacházel v Zemi… a ta myšlenka ho zamrazila víc než chladný vzduch. Sledoval, jak se trávou prohání vánek, ale na kůži nic necítil. Připomnělo mu to palác z jeho snů – znepokojivý a nadpozemský.
„Se všemi tvými schopnostmi a potenciálem – a stačí jen měch vína, aby se tvá mysl otevřela. Typické.“
Isak nadskočil. Stála za ním dívka. Její krása mu vyrazila dech víc než překvapení z jejího náhlého zjevení. Pleť měla takovou, jak ji Morghien popsal – hladkou a zářící jako naleštěné dřevo ořešáku, nejtmavší, jakou kdy Isak viděl, dokonce tmavší než chetské pouštní klany.
I když byli Yeetatchenští sousedy Farlanů – žili poblíž farlanského pobřeží – oba kmeny se stýkaly jen velmi málo. Nejvíce se tváří v tvář střetávali na bojišti a byly to bitvy, které si svou divokostí nezadaly s Velkou válkou.
Isak byl jako omámený už jen z pohledu na ni. Díky tmavě hnědé pokožce její bílé oči ještě více zářily. „Ty jsi Xeliath?“
„A ty jsi původce mého trápení.“
Isak přimhouřil oči a instinktivně sáhl k boku. V tu chvíli si ale uvědomil, že má na sobě jen hadry, které nosil v karavaně vozů. Eolis měl stále u pasu, ale Siulents a pěkné oblečení byly pryč.
„Jen připomínka, čím jsi kdysi býval,“ vysvětlila Xeliath. Přísně na něj pohlédla a zkoumala, jak bude na potrhané a špinavé šaty reagovat. Náhle se usmála jako malá holčička, přiskočila k němu a políbila ho na rty. Isak překvapeně vydechl. Kůže jí voněla tak sladce, až se mu z toho zamotala hlava. Instinktivně napřáhl paže a objal ji kolem pasu. Uskočila ale a on ucítil, jak se mu její hladká kůže na bocích vymanila z objetí. Nyní se tvářila navýsost šťastně a spokojeně.
„Už je to dávno, co jsem tohle mohla udělat naposledy.“ Doskotačila k mechem porostlému hrbolku a usedla. Isak si jen mlhavě uvědomil, že tam předtím žádný hrbolek neviděl.
„Co… Eh, proč?“
„Proč už je to dávno? No, to je všechno tvoje vina. Ale to by bylo na dlouhé povídání.“ Isak z jejího chování odhadl, že se Morghien ohledně věku nemýlil. Byla vysoká, jako všichni běloocí, a z jejích dlouhých, štíhlých končetin vyzařovalo zdraví a síla. Ale teprve nedávno přestala být dítětem, i když byla tak pozoruhodně krásná.
„Ale já tě vidím poprvé,“ zaprotestoval a snažil se vzpamatovat z polibku.
„Žádné výmluvy.“ Řekla to dovádivě, ale zcela jasně to myslela vážně. „Já jsem už políbila celou řádku hezkých mladých mužů, než se někdo rozhodl, že z tebe udělá Spasitele…“
„Počkat,“ vyhrkl Isak. „Nejsem Spasitel a ani nehodlám být.“
„Co hodláš nebo nehodláš, na tom vůbec nezáleží!“ Společně s její břitkou odpovědí se v dáli ozvalo burácení hromu. Isak si okamžitě uvědomil, že spolu oba zvuky souvisely a oba by mohly zuřit mnohem větší silou. I bělooké ženy měly nebezpečnou, výbušnou povahu.
Xeliath vyrušení ignorovala. „Jde tu o to, co zamýšlejí jiní. K naší velké smůle ses středem jejich zájmu stal ty.“
„O čem to mluvíš? Mě bohové na žádné tažení nevyslali. Carel vždycky říkal, že jsem asi tak zbožný jako mrtvá ledová kobra. Tak proč si lidé myslí, že mě vybrali, abych vedl tažení? Nebo co si ti tupci vlastně myslí…“
„A v tom je právě ten problém.“
Isak naklonil hlavu na stranu a tu zvláštní dívku si prohlížel. Na to, jak byla mladá, byla ohromně sebevědomá a sebejistá. „Jak ses vůbec naučila farlansky?“ To byla jedna z věcí, které mu v souvislosti s ní vrtaly hlavou – nemluvila jen perfektně, mluvila, jako by se ve Farlanu narodila.
„Můžeme se, prosím, bavit o tom, co je důležité? Pokud to potřebuješ vědět, nenaučila. Neumím farlansky. Promlouvám přímo k tvé mysli. Ať slyšíš cokoli, to jen tvoje mysl překládá myšlenky, které k tobě vysílám. Tohle je jen sen, Isaku, jenom sen. Skutečně se spolu bavíme, ale tohle místo neexistuje.“
„Jakto?“
„Nejsem si jistá, že bych ti to měla říkat, ale ty se stejně nebudeš soustředit, dokud nedostaneš odpověď. Ty ses stal Vyvoleným loni. Já ještě dřív. Paní Amavoq ke mně přišla ve snu. Neudělala ze mě Kranna, nedala mi titul, ale dala mi zvláštní dar. Paní Amavoq mi řekla, že na tebe mám dohlédnout. Měla jsem být tvou nevěstou a dvorní vražedkyní.“
„Jaký dar? Proč jen měla?“
„Dostala jsem darem Lebku Snů. Tu, která patřila královně Aryna Bwr. Tak jsem se sem dostala. Mohu se dostat do snů kohokoli, kdo si mysl nechrání tak jako ty. Když se tam dostanu, můžu ho zabít. A řekla jsem ‚měla‘, protože v tomhle ohledu se věci trochu zkomplikovaly. Teprve když jsem potkala Morghiena, pochopila jsem proč.
Teď jsem uvězněná ve svých snech. Když jsem přijala Lebku, můj osud se spojil s tvým. Ale, naneštěstí, ty máš mnoho osudů… a přitom žádný. Ať tak nebo tak, bylo toho na mě moc. Zlomilo mě to. Strašně to bolelo. Ani si neumíš představit, jak něco takového bolí.“ Zarazila se a všechna bolest se jí zračila ve tváři. Isak nevěděl, jak na to reagovat. Cítil se provinile za něco, o čem neměl ani tušení.
Xeliath pokrčila rameny. „Na chvíli, jen kratičkou, jsem před sebou viděla tisíc budoucností. Lebka zabránila tomu, abych z toho úplně zešílela. Ale křičela jsem tak strašně, že si mysleli, že mě zachvátilo šílenství.“ Povzdechla si. „Moje rodina si myslela, že se ze mě stala věštkyně. Teď mě drží přivázanou a zdrogovanou.“
„A to je moje chyba?“ Isak nedokázal skrýt nedůvěru, ale Xeliath na sobě nedala znát, že by si tónu jeho hlasu všimla.
„Svým způsobem. Když jsem hledala tvou mysl, narazila jsem na Morghiena a ze zvědavosti jsem mu vstoupila do snů. Muž mnoha duší – ta přezdívka sedí. Našla jsem víc odpovědí, než by mě kdy napadlo. Velice překvapujících odpovědí.“ Povzdechla si. „O Věku naplnění bylo vyřčeno tolik věšteb a tolik rukou se pokoušelo budoucnost ovlivnit, že je docela dobře možné, že se to nepodaří nikomu z nich.“
„Jak? To, co říkáš, nedává smysl.“ Začal si připadat jako hlupák. Copak je skutečně tak těžké pochopit, co tím myslela?
Usmála se a poplácala dlaní místečko vedle sebe. Posadil se, cítil, jak svou vahou vytlačil do země důlek, a Xeliath se o něj opřela. Byla štíhlá, křehká a překvapivě hřejivá.
„Víš, jak je to s věštci, ne? Jak mluví v hádankách a všechno se musí nejprve přeložit do běžné mluvy. Oni nevidí budoucnost. Vidí jen jednu z možností. A jejich vizi pak objasní nějaký učenec, který toho kterého věštce studuje.“
„Učenci můžou lhát?“
„Kdyby to jen bylo tak jednoduché.“ Xeliath se smutně zasmála, vzala ho za ruku, láskyplně ho po ní pohladila, propletla své prsty s jeho a stiskla je. „Někdy mají pravdu, a někdy ne. Ale musíš si pamatovat, že ve slovech a ve víře je síla. Lidé se propracovávají k tomu, čemu věří. Bohové jsou částečně tvořeni vírou a úctou svých oveček. Měl bys vědět, že slova mohou ovlivnit, co se v Zemi stane. Ať už to má logiku, nebo ne, díváme se na Zemi skrze slova, příběhy a naši víru. Slova samotná mohou utvářet dějiny. Možná bys to měl říct svému otci. Upřímně, to, že dal bělookému takové jméno… tím tě vychýlil z dráhy, která by ti jinak náležela. Možná bude jednou muset rozzlobeným bohům u Brány smrti vysvětlovat, proč to udělal.“
„Já jsem si svoje jméno nevybral… a pořád nechápu, co to má se mnou společného.“ Teď mluvil trochu ufňukaně.
„Ty jsi ve středu všeho dění. ‚Spasitel‘ je jen slovo, ale má takovou moc, že dokáže ovlivnit život toho, koho si s ním lidé spojí. Jména mohou lidé i bozi použít jako nástroj k plnění vlastních záměrů. Stal jsi se objektem všech věšteb o Spasiteli, ať se ti to líbí, nebo ne. A zákony magie se od přírodních zákonů liší.
Každý, kdo má nějakou moc, se snažil tvé narození ovlivnit, aby tě stvořil takového, jakého tě chtěl mít. Nepodařilo se jim to. Dali ti sílu změnit Zemi, měnit vlastní osud, jak se ti zlíbí, ale zapomněli na rozdíl mezi přírodou a magií – když se setkají dvě protichůdné přírodní síly, jedna z nich buď vyhraje, a nebo se obě navzájem vyruší. Když se setkají dvě magické síly, jedna druhou změní.
Výsledkem je, že máš moc, ale žádnou touhu – netoužíš po hrdinských výpravách, nemáš velkolepé plány. Prostě ti chybí ambice. Tvůj osud se překroutil a už tak zůstal.“
Isak se zhluboka nadechl. Netušil, na co by se měl ptát. Měl v hlavě prázdno.
„Já… Jak můžu vědět, že mi říkáš pravdu?“
Xeliath se usmála. Chápala, proč je tak podezíravý. „No, třeba proto, že poznáváš můj hlas, nebo ne? Sledovala jsem tě během tvé první noci ve Věži. I když jsem nevěděla, kde jsi, věděla jsem, že se naše duše spojily. Jsem s tebou od začátku tvého nového života.“
Isak vykulil oči, když si vzpomněl. Chtěl něco říct, ale Xeliath mu položila prst na rty. Pak mu položila dlaň na hrudník a zatlačila v místě, kde měl jizvu. „A vím, že to cítíš i ty sám. Stal ses Vyvoleným, ale nikoho ses o to neprosil. Nijak tě to nezasáhlo. Jestli cítíš, že máš nějaké poslání, vychází to z tvého logického úsudku, ne z instinktu.“
„Já…“ Xeliath se náhle poplašeně rozhlédla.
Isak učinil totéž, ale neviděl nic než prázdnou krajinu. Pak si vzpomněl, že je to jen obraz v jeho hlavě. Zavřel oči a opatrně propátrával okolí svou myslí.
Bylo to, jako by existovaly dvě Země a jedna překrývala druhou. Vnímal, jak kolem spí pod baldachýnem stromů jeho přátelé, a zároveň pláň s vlnící se trávou. Zaměřil se na snovou scenérii a našel, co Xeliath tak znepokojilo. Svíjel se kolem nich stín, jako když mrak postupně zahaluje slunce. Isak ten pocit znal. Byl stejný jako tenkrát na cimbuří na pohřební hostině lenního pána Fordana.
„Musím už jít,“ začala Xeliath. „Nedělej si starosti. Ať je to cokoli, poradím si s tím. Dal ti Morghien dopisy pro krále Narkangu?“
Isak přikývl a v duchu stále ještě myslel na stín.
„Dej je králi Eminovi, až budete sami. Všechno ti vysvětlí podrobněji. Ještě ho neznám, ale jeho mysl září stejně jasně jako tvoje, a možná je stejně důležitý. Stíny se ho bojí. Jakmile to bude možné, opět za tebou přijdu.“ Zaváhala. Její sebedůvěra se kamsi vytratila, jak se tak dívala Isakovi do očí.
Váhavě se k němu přivinula, nasála jeho vůni a něžně ho políbila na rty. Isak cítil, jak se její jazyk zlehka dotkl jeho. Pak se odtáhla. Vypadala smutně.
Isak viděl, že v tu chvíli nic neskrývá a že je velice zranitelná. Jizva na hrudi ho pálila – užíral ho stud a chtíč. „Počkej,“ zvolal a cítil, že se začíná probouzet. „Když jsem zlomil tvou mysl, jakto že mi pomáháš?“
Viděl už jen obrysy její tváře proti hvězdnaté obloze. Z hlasu jí zaznívala taková melancholie, že to Isak málem nedokázal snést. „Protože taková jsem já. A nic jiného mi nezbylo.“