Kapitola 9
9.
Major Jantar vyklouzl ze stanu a rozhlédl se po meninském táboře. Přes stany fičel vítr a bičoval ho do tváře; trhl sebou, když mu do oka vlétl prach. Zamrkal, aby ho vyhnal, a utřel si oko liščí kožešinou, která lemovala jeho černý plášť. Nebylo by vhodné, aby před pána předstoupil v slzách; dnes nebyl vhodný den projevit jakoukoli slabost.
Slunce se trucovitě krčilo u obzoru a schovávalo se pod silnou šedou přikrývkou. Totéž měl raději udělat i Jantar. Přitáhl si plášť blíž k tělu, protože vítr olizoval každičkou odhalenou část těla, a to včetně uší, které mu čouhaly zpod helmy.
Meninové se utábořili pod zarostlým kopcem u západního břehu nabubřelé řeky, jejíž jméno Jantar ani neznal. K armádě se vrátil teprve před dvěma dny a objevil ji tady, před městem Tor Salan. Meninové pochodovali na sever; on prchl ze Scree na jih.
„Majore!“ zavolal někdo přes hluk tábora. Jantar se zastavil a díval se, jak k němu bahnem pospíchá kapitán Hain. Hrudní plát a nárameníky, které si Hain navlékl stejně jako Jantar pod plášť, dodávaly podsaditému kapitánovi ještě mohutnější vzhled. Hain nesl přilbu pod paží, a když se dostal až k Jantarovi, major na ni významně ukázal a Hain zrudl. Shodil si z hlavy kápi, nasadil si přilbu a snažil se netřást, když se do něj opřel vítr. Rozkaz zněl jasně. Neustále měli vypadat jako nebojácní válečníci, což byla pověst, která Meniny provázela − a to naneštěstí znamenalo chodit ve zbroji a předstírat nevšímavost k útrapám, ať už bylo jakkoli zima, obzvláště pak v přítomnosti pána.
„Dobré ráno, kapitáne.“ Jantar zvedl obrněnou paži, aby do ní Hain mohl udeřit chráničem ve vojenském pozdravu, ale byl mnohem vyšší než podřízený, Hain se proto musel natáhnout, aby na ni dosáhl.
Je divné, že jen na některé věci je snadné si znovu zvyknout, pomyslel si. Půlku života jsem nosil těžkou zbroj, přesto mám od chvíle, kdy jsem se vrátil, pocit, jako by patřila někomu jinému.
„Je dobré?“ odvětil Hain. S přilbou na hlavě vypadal stejně ponuře jako Jantar, svislou spárou pro ústa ale major viděl, jak Hain v úsměvu odhalil uštípnutý zub. „Mně to tak, do prdele, nepřipadá.“
Major Jantar ho udeřil do zad. „Já nevím, zdá se, že pro vás bude dobré.“ Zamířil dolů ze svahu k lordu Styraxovi a generálu Gaurovi, kteří k nim stáli zády a zírali ranní mlhou na Tor Salan.
„V tom byste mohl mít pravdu − a za to vám děkuji, pane,“ řekl Hain optimisticky. Podle značek na nárameníku a na přilbě patřil Hain k chemské Třetí, k oblíbené legii lorda Styraxe, a Jantar ho doporučil pro zvláštní úkoly. A hned první bude mít velmi viditelné následky.
„Voják je svého štěstí strůjcem, to víte. Měl jsem několik kapitánů navíc − a nemohl jsem vám svěřit vlastní oddíl, muži by celé léto probloumali s děvkami.“
Hain se zasmál. „Jsem šťastně ženatý, pane, nevím, co tím myslíte! Doufám, že máte pravdu, ale nebudu počítat panny, dokud nebudu mrtvý, jak říkají Chetsové.“
„To říkají?“ zeptal se Jantar a zamračil se.
Hain pokrčil rameny. „Možná, jsou to podivíni.“
Když se dostali na doslech lorda Styraxe, zmlkli. Jantar se ze zvyku rozhlédl po postavách na kopci, odkud lord Styrax dohlížel na svůj poslední smělý krok, s nímž mu kapitán Třetí pomohl. Generál Gaur stál pánovi jako obvykle po boku, ale Kohrad Styrax, pánův syn, stál mezi ním a skupinou mužů v zelených a modrých pláštích − Jantar slyšel, že to jsou vyslanci ze Sautinu a Mustetu.
Všichni úzkostně sledovali dva pluky zformované do bloků pod svahem. Jantar zalétl pohledem k praporům v čele každého bloku. Překvapeně si všiml, že jde o jeho vlastní muže, asi o dvě třetiny pětisetčlenného oddílu. Nad nimi se třepotaly praporce s ozubenou lebkou lorda Styraxe a připomínaly krvavé skvrny na šedém nebi.
Zvláštní. Mě nepřizvali, abych se postavil s muži na stráž. Nevypadá to, že bych se měl v nejbližší době vrátit ke svým povinnostem.
Na rozdíl od ostatních legií měla elitní chemská Třetí dvakrát tolik důstojníků. Prvnímu oddílu Třetí velel major Jantar a po hrdinském činu byl jeho zástupcem jmenován major Ferek Darn; důsledkem bylo, že kterýkoli z nich mohl velet zvláštním úkolům, aniž by došlo k ochromení velitelské struktury.
Mezi vysoce postavenými důstojníky našel i vlastního velitele, plukovníka Ureshe, jenž stál vedle generála Vrilla a skupiny šedě oděných mužů, kteří se asi měli zúčastnit Hainova představení. Za nimi pak stála mlčky a nehybně skupina Krvopřísežných. Fanatičtí kavaleristé působili s černě natřenou zbrojí ozdobenou krvavě rudou zubatou lebkou už na pohled hrůzně.
Takže to je vzkaz vyslancům, pomyslel si Jantar, když s kapitánem Hainem prošli okolo Gaura, aby poklekli před pánem. Jen si nás prohlédněte. Zjistíte, že jsme přesně tak velcí a děsiví, jak jste slyšeli. Tady je další bitva, v níž snadno zvítězíme. Jen si představte, čeho bychom dosáhli, kdybychom se snažili. Podle rozlohy tábora Jantar poznal, že lord Styrax shromáždil jen část Třetí armády, možná sedm legií.
Zatímco přihlížel, muži v šedých pláštích přivedli koně. Připadali mu malí a tlustí, někteří byli dokonce příliš tlustí, než aby měli na bojišti vůbec šanci − přesto všichni lehce nasedli. Generál Gaur něco řekl, podal jim vyjednávací vlajku a jezdci odcválali k městu.
„Pánové,“ uvítal je lord Styrax hlubokým, dunivým hlasem. Jantar se hrdě začervenal, když se spolu s Hainem uklonili; jen málokterý voják se dočkal podobného oslovení, bylo ctí vysloužit si ho. „Kapitáne Haine, proběhne vše podle plánu?“
„Ano, můj pane,“ odvětil Hain, když se narovnali.
Lord Styrax byl o dobrou stopu vyšší než Jantar a mnohem statnější, ale nesl se s ladností, které bylo schopno jen málo velkých mužů. Jeho tvář vypadala ve slabém ranním světle bledá, ale byla nedotčená časem i starostmi a poznamenala ji jen jediná světlá jizva. I po dlouhých letech služby ovládl Jantara pokaždé, když na urostlého bělookého pohlédl, úžas.
Znovu si vzpomněl na to, co jim cvičitel řekl první den výcviku: „Zapamatujte si z dnešního dne aspoň jednu jedinou věc: vždy tu bude někdo lepší než vy. Ať už jste jakkoli silní a rychlí, vždy bude existovat někdo lepší, takže domýšlivost je nejrychlejší způsob, jak se nechat zabít.“
Jeden mladý rekrut se nervózně zeptal: „A co lord Styrax?“ Jantar očekával, že cvičitel chlapce uhodí, ale jen kývl. „Náš pán je v každém ohledu výjimkou. On stojí nad všemi ostatními.“ Jantar na ten okamžik nikdy nezapomněl. Cvičitelova slova byla pravdivá tehdy stejně jako teď.
„Majore Jantare, jsem rád, že jsi zpátky − i když celá věc nedopadla, jak jsme doufali.“
Slova lorda Styraxe přivedla Jantara zpátky do přítomnosti. „Ach ne, můj pane, věc nedopadla podle plánu, přesto jsem zjistil spoustu věcí.“
„Výtečně. Dokonce i starci jako já si rádi nechají poradit.“ Bělooký se na Jantara krátce usmál, pak se otočil k mužům ze Sautinu a Mustetu. „Vyslanče Jerrere, vrchní knězi Ayele, nesouhlasíte?“
Kohrad couvl, aby muži mohli přistoupit blíž a promluvit si s jeho otcem. Jantar si dobře prohlédl jejich tváře. Jerrer patrně stále uvažoval, proč chtějí, aby přihlížel obléhání, ale co běželo myslí vrchního Vaslova kněze, se dalo jen těžko odhadnout. Jantar slyšel, že se s kněžími v celé Zemi děje něco divného, nedávalo mu to ale smysl.
„Proč jste nás sem přitáhl?“ vyštěkl vrchní kněz Ayel. Byl to vysoký, pyšný muž. Na svoji pozici byl překvapivě mladý, roky služby si na něm ještě nevybraly daň. „Kardinála Afasina podobná ukázka síly nevyděsí, pokud vám jde o tohle. Není vaše armáda na obléhání města tak bohatého a plného žoldáků, jako je Tor Salan, trochu malá?“
„Ha! Město je plné lidí, kteří dokáží spolupracovat asi stejně jako pytel koček,“ obořil se na něj Kohrad a také Jantarovi zacukala ruka směrem k šamšíru. Zdálo se, že mladý bělooký je opět naježený a bojechtivý, což bylo velké zlepšení. Když ho Jantar viděl naposledy, byl v bezvědomí… za oné strašlivé noci v Thotelu, v hlavním městě Chetsů, kdy Meninové byli donuceni zmasakrovat vlastní lidi.
„No, následníku Styraxi,“ pokračoval Ayel a koulel zlostně očima, „pokud si přejete vidět, jak má vypadat správná obrana, vydejte se na Mustet; Rytíři chrámů vám rádi udělí lekci.“
Jantarovi se zadrhl dech v hrdle. Bohové, ten kněz je šílený. Nedostatek strachu se nedokazuje drážděním bělookých!
„Vidím, že pečeť na svitku je zlomená, takže předpokládám, že sis přečetl moji nabídku,“ řekl lord Styrax naprosto klidně, zatímco jeho syn vykročil k mágovi.
„Přečetl a…“
„Ještě neodpovídej,“ poručil Styrax ostře a umlčel vrchního kněze dřív, než mohl udělat nenapravitelnou chybu.
Ayel zrudl vzteky, přesto pod tíhou Styraxova podmračeného pohledu zaváhal. „Neříkej nic, co bys nemohl vzít zpátky. Ještě dnes odneseš moji nabídku kardinálu Afasinovi.“
Kardinál Afasin? Jantar se ponuře usmál. Když jsem o něm slyšel naposledy, říkal si ten bastard generál. Není to dobré znamení, když se bělooký dá na náboženství. A pochybuji, že by to rytíře-kardinála Certinse pobavilo. Co to vypovídá o Rytířích chrámů, když se Afasin raději vydává za kněze než za vojáka?
„Dnes?“ řekl vyslanec Jerrer. „Jsme tu už týden − proč nás propustíte zrovna dnes?“ Sautinský diplomat byl nevýrazný, prošedivělý muž středního věku a se slabýma modrýma očima. Jeho oděv byl funkční, ne elegantní, což znamenalo, že je buďto lokaj a jeho vyslání sem mínili jako urážku, nebo mistrný špeh. Po chvíli úvah se Jantar rozhodl pro to druhé; nemohl být tak neškodný, jak vypadal.
„Proč dnes?“ zeptal se Styrax. „Protože dnes vyvěsím svoji standartu na Nebeské sloupy.“
„Dneska?“ vyštěkl Ayel a postavil se před společníka. Vrčení generála Gaura zabránilo vrchnímu knězi přiblížit se, ale mluvil dál. „Ještě jste ani neoblehli město; rada patriarchů zabarikádovala brány jen z opatrnosti!“ Ukázal prstem v šarlatové rukavici na Tor Salan. „Viděl jsem, co Obří ruce dokáží. Vaši armádu rozdrtí během okamžiku.“
Jantar se zadíval směrem, kterým Ayel ukazoval, na patnáct hrbolů obklopených hromadami suti, které byly rozmístěny okolo Tor Salanu. Z dálky vypadaly neškodně, ale kdyby Meninové rozbili tábor blíž, viděli by hrozbu lépe. V duchu si představil pevnost lorda Styraxe v Meninu: dokonce i z dálky působily Černé brány Crafancu děsivě, zblízka to bylo ještě horší.
Lord Styrax zvedl ruku, aby Ayela umlčel. „Musím přiznat, že já Obří ruce v pohybu neviděl, ale pečlivě jsem prostudoval vše, co o nich bylo napsáno. Tor Salan je město tisíce mágů − a má jedinečný obranný systém. Na obrovské paže z mosazi, oceli a kamene, které mají díky mágům z Tor Salanu větší dosah a přesnost než jakýkoli katapult, musí být vskutku úžasný pohled.“
„A mají víc munice, než kolik budou na tak malou armádu potřebovat,“ dodal Ayel samolibě.
„Třásl bych se strachy,“ řekl statný bělooký vážně, „ale musím dobýt město. Generále Gaure, dejte znamení k útoku.“
Rozezvučely se rohy a Jantar sebou trhl. Nečekal, že jednotky budou vyslány do palebné linie. O chvíli později se ozvalo těžké dunění meninských válečných bubnů. Dva týmy bubeníků, kteří byli navzdory zimě do půl pasu nazí, stály u osm stop vysokých bubnů, které táhla býkům podobná zvířata z Pustiny. Jantar se otřásl, když hypnotický rytmus, neodbytný zvuk, který ho provázel během dlouhých let bojů, uslyšel.
Kapitán Hain po jeho levici se ještě víc zazubil.
„Přestaňte se křenit,“ poradil mu Jantar tiše, zatímco Krvopřísežní se dali do klusu. Překvapilo ho, když spatřil, že jeho vlastní jednotky udržují pozici. I kdyby jim velel jen major Darn, bylo nemyslitelné, aby je vyloučili z bojů.
Meninská kavalerie odpověděla na znamení k útoku, dala se do pohybu a muži se upřeně zadívali na Tor Salan, aby zachytili sebemenší pohyb. Do minuty se z města ozvalo troubení.
„Teď vám ukáží,“ vyštěkl Ayel. „Pamatujte na má slova!“
Jantar uviděl, jak po Styraxově tváři přelétl záblesk podráždění, což bylo velmi neobvyklé, a ty, kdo bělookého lorda znali, to varovalo. Vzápětí udělal lord Styrax dlouhý krok vpřed, tasil Kobru, bleskurychle se otočil a sekl, a to vše jediným plynulým pohybem.
Kapitán Hain zalapal po dechu nad nadpřirozenou rychlostí svého pána, nikdo se ale nepohnul, když se lord Styrax zastavil s paží nataženou přes rameno vrchního kněze…
Ayel zavrávoral, chytil se za hlavu, vyrazil dívčí zaječení a klesl na kolena. Jantar pohlédl na pánův meč: Na hrotu, mezi zuby o délce dlaně, viselo čistě uříznuté ucho vrchního kněze.
„Kohrade,“ zavrčel lord Styrax na syna, „postav ho a vysvětli mu pár věcí, dobře?“ Trhl rukou a odhodil ucho mezi ubohé trsy trávy. Zbytek krve, který na čepeli zůstal, kov rychle a dychtivě nasál.
Mladší bělooký přiskočil k Ayelovi, popadl ho za krk a vytáhl na nohy. Pleskal muže do obličeje, dokud výkřiky bolesti nepřešly v tiché vzlyky. „To, že stále žiješ, je gesto dobré vůle, které prokazujeme tvému pánovi,“ zavrčel Kohrad s obličejem jen několik palců od Ayelova, „ale slibuji ti, že pokud na tebe ještě někdy narazím, až odneseš naši zprávu Afasinovi, předhodím tě minotaurům.
Teď stůj a dobře se dívej, ať můžeš všechno věrně a do detailů popsat. Možná se naučíš nepodceňovat Meniny. Myslíš, že jsme divoši, protože jsme přešli Pustinu? Myslíš, že jsme hlupáci jenom proto, že nepocházíme odsud?“
Jantar zaslechl, jak kněz mumlavě protestuje a prosí, ale zmlkl, když mu Kohrad zabořil okovanou pěst do žaludku.
„Slyšel jsi o Eraliavovi? O elfském generálovi? Ne? Někteří říkají, že byl lepší než Aryn Bwr, protože se dožil stáří.“
Jantar viděl, jak Kohradovi hoří oči. Když Jantar loni v létě opouštěl meninskou armádu, aby zamířil na sever, léčitelé a mágové se zrovna pokoušeli odstranit z Kohrada magickou zbroj, která ho doháněla k šílené krvežíznivosti. Jantar slyšel, že z Kohrada zůstal jen stín, ale teď viděl, že v něm nějaká jiskra přece jen zůstala.
„Ve stáří napsal Eraliave klasická pojednání o vedení války,“ pokračoval Kohrad a odvlekl Ayela na místo, odkud měli dobrý výhled. „Jedno z jeho rčení dobře odpovídá naší situaci: ‚Dobrý generál najde nepřítelovu slabinu a napadne ji; génius najde nepřítelův silný bod a zničí ho.‘“
„Přesně to mi lord Styrax řekl, když mi zadával úkol,“ pošeptal Hain Jantarovi.
„To byl váš nápad?“
Hain zavrtěl hlavou. „Kéž by, ale přivedl mě na to sám. Jen hlupák by nepochopil, oč mu šlo.“
Začíná vás učit být něčím víc než obyčejným vojákem a taky podle toho uvažovat, pomyslel si Jantar hořce. Dobře si na to vzpomínám! Všechny lekce si bohužel podobně neužijete.
Rozhovor přerušil nový zvuk z města. Na kopcích se začalo něco hýbat. Z dálky se daly jen obtížně rozeznat podrobnosti, ale protože Jantar o obranném systému Tor Salanu hodně slyšel, dokázal si představit, co se děje.
Na zemi ležela pokrčená, dobrých padesát stop dlouhá kloubová paže z oceli, kamene a mosazi. „Rameno“ paže bylo spojeno s opevněním z vyztuženého kamene, ze kterého vybíhaly tři úzké průchody připomínající kanály. Vpředu stál kamenný stolec podobný trůnu, kam usedal čelem k pláni hlavní mág. V kanálech se ukrýval další tucet mágů, kteří živili hlavního mága silou, ten ji soustředil a uváděl s její pomocí paži do pohybu. Po mosazných tyčích v paži začaly nahoru a dolů přebíhat žhavé magické blesky, obrovité prsty zacukaly, zvedly se a sevřely, poté se do vzduchu vznesla celá paže. Za chvíli bude připravená chňapat kameny z neúhledných hromad okolo a házet je s děsivou přesností po blížící se armádě. Obří paže zdecimují během okamžiku jednotky a totální destrukce bude následovat.
„Podívejte, tam je první, tam napravo,“ zašeptal Hain.
Jantar zahlédl, jak se jedna z paží zvedla trhaně do vzduchu. Z místa, kde stáli, připomínala stvol kukuřice trčící z pole. Ne, opravil se Jantar, nic tak neškodného; spíše psa ježícího chlupy nebo dikobraza s postavenými bodlinami.
V rychlém sledu se zvedly i ostatní Ruce. Jantar si nedokázal představit, kolik magie je potřeba k uzvednutí takové tíhy; hádal, že všichni mágové si sáhnou na dno sil.
Oddíly kavalerie klusaly v úhledné formaci k Obřím rukám a muži v šedém s bílou vlajkou byli v půli cesty k městu. Jeli tryskem, jako by se zoufale snažili držet před vojáky.
Doufejme, že pes neznervózní a nechňapne po první ruce, kterou uvidí, pomyslel si Jantar.
Obrovské zbraně zacukaly, když šedí muži minuli hraniční kmeny a jeli dál. Několik paží se sehnulo, pozoruhodně rychle a elegantně sebralo balvany a zahnalo se do vrhací pozice, klouby prstů přitom opřelo o zem, aby mágové nemuseli držet obrovskou tíhu donekonečna.
„No tak, vy bastardi,“ vydechl Hain a předklonil se, „počkejte na rozkazy, než začnete pálit. Nerad bych vysvětloval tohle lordu Styraxovi.“
Jantar se sobě navzdory zazubil. Vteřiny ubíhaly a Hainovy modlitby byly vyslyšeny, protože skupina v šedém projela bez úhony, aniž by se na ni z nebe sesypal déšť kamení.
Krvopřísežní a kavalerie byli stále daleko a zastaví se bezpečně z dosahu, protože představovali pouhou lest. Bitvu vyhraje hrstka mužů v šedých pláštích. Jantar zatajil dech, když se poslové dostali do bezpečí a zastavili se, aby počkali, až jim z města vyjedou v ústrety vyslanci k poslednímu jednání.
Ale než mohli žoldáčtí velitelé v Tor Salanu zorganizovat oficiální poselstvo, muži v šedém vytáhli zpod plášťů rohy a zaduli na ně řadu ostrých tónů. Jantar byl příliš daleko, než aby slyšel jasně, ale ani nemusel. Stejné troubení slyšel, když pochodovali na Thotel. Byly to povely chetské armády troubené na dlouhé rohy, které měli muži obtočené okolo těla.
Volání do zbraně zaznělo dvakrát rychle po sobě a v následném tichu odhodili muži pláště. Chvíli se nic nedělo, pak se jezdci obrátili a rozjeli se k nejbližší Ruce. Samotná Země tajila dech spolu s Jantarem a všichni čekali na to, co přijde − okolo Obřích paží se najednou rozpoutal shon, jak se pěšáci bránící mágy řadili do obranných klínů.
„Máte mezi nimi své lidi?“ zajímal se vyslanec Jerrer s výrazem nezaujaté zvědavosti. „Ale jak si poradíte s tolika mágy? A co obránci? Přece nemůžete mít celou armádu agentů.“
„Jen hrstku, nic víc,“ odvětil lord Styrax, aniž by odtrhl oči od města. Bylo jasné, že se uvnitř hradeb bojuje. Během minuty se hlavní brána Tor Salanu otevřela a ven se vyhrnuli vojáci.
„Přiznávám, že jste mě zmátl, můj pane,“ řekl vyslanec. Jantar slyšel v jeho hlase obdiv.
„Je to prosté, vyslanče; obránci Tor Salanu zcela po právu považovali nově rekrutované chetské žoldáky za dokonalé muže pro obranu svých nejdůležitějších zbraní.“
„A mýlili se?“
„Za normálních okolností by to omyl nebyl. Ale toto nejsou normální okolnosti, že? Předsunutou jednotku netvořili poslové, vyslanče, nýbrž tachreni Deseti tisíc vedení samotným generálem Devem.“
„Deset tisíc?“ vydechl Jerrer, když mu došlo, co se děje. „Dovolil jste, aby se chetští vojáci vydali na sever a nechali se najmout mezi žoldáky, čímž jste zajistil, že mezi nimi budou v přesile? A když teď uvidí své generály pod vaším praporem, obrátí se proti spolubojovníkům a zmasakrují mágy? Ale tam venku jsou stovky mágů! Lorde Styraxi, vaše ztráty budou určitě obrovské, ne?“
„Kapitáne Haine?“
Hain sebou trhl; neočekával, že ho požádají, aby plán vysvětlil, ale když se k němu všichni otočili, vzchopil se a ujal se slova.
„Lord Styrax se zmínil o tom, že energie potřebná k oživení Obřích rukou vyžaduje mnoho rituálů, protože je potřeba moc pečlivě spoutat. Prozkoumal jsem to a zjistil, že mágové se propojí a pouta se nedají rychle ani snadno přerušit.“ Hlasitě si odkašlal. Byl zjevně neklidný.
Jantar s ním soucítil: byl cvičený pro boj; neučili ho, jak přednášet hodnostářům před hrdiny kmene. Nikdo se na něj nedíval, proto kapitánovi ukázal palec nahoru.
Hain lehce kývl, v duchu sám sebou zatřásl a pokračoval: „Magická energie se z větší části hromadí uvnitř samotné paže. Proudí z propojených mágů a ukládá se v mosazných tyčích. S dostatkem vojáků můžeme mágy neutralizovat dřív, než se zmůžou k obraně.“
„Neutralizovat.“ Jerrer sebou trhl, jako by „zmasakrovat“ znělo přijatelněji.
„Tohle je válka,“ zavrčel generál Gaur hluboce. „Pokud není patriarcha Mozaikové rady větší hlupák, než naše zprávy tvrdí, pak nám město vydá a bude to stát jen několik stovek životů.“
„Přesto, Tor Salan je pro mágy útočištěm − jsou životně důležití pro celou společnost…“ Jerrer zmlkl.
Mágové byli páteří mnoha společností. Zbytek Země si určitě všimne toho, co se v Tor Salanu stalo.
„Bude to lekce pro ostatní,“ odvětil Gaur. „Je pošetilé postavit se lordu Styraxovi; škody, které městské státy utrpí, budou přímo záviset na tom, jak dlouho jim bude trvat, než tu skutečnost přijmou.“
Zvířecí muž byl jako obvykle netečný. Jantar s generálem vypil nejeden vinný měch, ale nikdy nedokázal odhadnout jeho náladu. Jen když lidský míšenec přemýšlel, pohyboval čelistmi a dlouhými špičáky si prohrabával srst na tvářích, jinak předčil v apatii dokonce i Dharaie, meninské mnichy-válečníky.
Jantar se zadíval zpátky k bojišti. Viděl jen rozmazanou šmouhu v pohybu, pravděpodobně chetské žoldáky podřezávající bývalé spojence. Tu a tam se objevily záblesky světla, které naznačovaly, že alespoň hrstce mágů se podařilo odpojit od ostatních a bojovat, ale byly jen sporadické. Obří ruce jedna po druhé zavrávoraly a zřítily se na zem.
Meninská kavalerie se rozdělila v půli, takže se v jejím středu vytvořila mezera. Jakmile Chetsové ochromí hlavní obranu města, jednoduše odpochodují a meninská kavalerie zadrží pronásledovatele.
„Kapitáne,“ zavolal generál Gaur, „nechte přivést koně našeho pána.“
Hain zasalutoval, dal někomu znamení a o chvíli později se objevili koně pro celou skupinu s obrovským šedákem v barvách lorda Styraxe v čele. Kůň byl devatenáct dlaní vysoký a hlavu mu zakrývala ocelová ohlávka s dlouhými špičáky po stranách, která měla napodobit Styraxovu standartu.
Když nasedali, Jantar využil příležitosti a pošeptal kapitánu Hainovi: „Už mi konečně povíte, proč jste si tak jistý, že se rychle vzdají?“
Všechny „zvláštní úkoly“ vyžadovaly utajení bez ohledu na hodnost; Hain tak byl nadšený, že ví víc než jeho velitel. Zakřenil se. „Patriarcha vydá rozkaz, aniž by se poradil s celou radou; nejdůležitější rádce už má určitě u sebe. Jakmile uvidí, jak šest tisíc Chetsů pokleká před lordem Styraxem, uvědomí si, že nemá na vybranou.“
„Přesto nebude jednoduché město obsadit, i když narušíme rovnováhu moci.“
„A proto nechceme, aby o celé věci dlouze přemýšlel.“
„Můžeme ho donutit?“
„Jakmile vyrazíme na cestu, obdrží zprávu. Raylin Aracnan byl prý v Scree a pro tento úkol jsme ho tak nesehnali, ale lord Larim taky postačí.“
„Larim je už ve městě?“
„Bělooký se nemůže dočkat, až si pro změnu ušpiní ruce!“
Následovali lorda Styraxe na pláň a Jantar si v duchu představil lorda Larima, mladého Vyvoleného Larata, boha magie. Laratovi stoupenci obvykle nechávali zabíjení na ostatních; Larima jeho úkol dozajista nesmírně pobaví.
„Co když patriarcha neposlechne?“
Hain pokrčil rameny a Jantar si uvědomil, že položil hloupou otázku. „Pak ho Larim zabije a dá znamení k útoku. Ať už se lord Styrax vydá následně kamkoli − na západ do Narkangu nebo na sever do Tirahu − musí napřed ovládnout oba kupecké městské státy, a pokud se Tor Salan nevzdá, zpustošíme ho tak, že Kruhové město ani nenapadne nám vzdorovat.“
„Sautin a Mustet nám nebudou působit potíže, pokud jim nenapochodujeme rovnou k prahu,“ řekl Jantar, „takže zůstanou jenom Embere a Raland, které ovládají Oddaní − a obě města se už na nás určitě chystají.“
„Přesně, pane,“ prohlásil Hain vesele, „takže si letos přece jenom zabojujeme!“
A z jejich lebek postavíme našemu pánovi další pomník, dodal Jantar v duchu.