Kapitola 15
15.
Grisat se rozhlédl po mužích v místnosti. Nervózně se vrtěli na židlích a všichni do jednoho byli stejně vyděšení jako on. Odložili kutny kajícníků a znovu oblékli civilní šat. Zbroj, kožené kabátce a zbraně si ale nevzali, aby nevypadali jako žoldáci a už vůbec ne jako vojáci naverbovaní Ushulliným kultem. Grisat zatím neslyšel o žádné odplatě, ale věděl, že přijde, a nemínil zůstat a počkat si na ni.
Mluvil o celé věci s Bollou, který s ním naprosto souhlasil. Všichni kněžští velitelé zemřeli v Rubínové věži, nezůstal už nikdo důležitý. Nastal čas sebrat peníze a zmizet. Někteří se rozhodli zůstat, ale ti, s nimiž mluvil − kterým mohl věřit − smýšleli podobně jako on. Prostě čekali, až je někdo postrčí správným směrem.
Grisat mávnutím zahnal můru a polovina místnosti sebou škubla. „U všech démonů,“ zavrčel, „cukáte se jako vyděšení králíci.“ Neřekl jim, že když sebou trhli, vylétlo mu srdce až do krku. Naštěstí byli tak roztěkaní, že si toho nevšimli.
„Jsme prostě nervózní, chlape, to je všecko. Proč tak rozhazuješ rukama?“ obořil se na něj Astin, vysoký Litse s jizvou po ráně nožem na nose.
Grisat ho ostentativně ignoroval. Zatracení Litsové, nikdy neví, kdy držet jazyk za zuby. Škoda, že je užitečnější než ostatní; Litse nebude přijímat rozkazy od někoho, jako jsem já, dlouho.
Vyprázdnil korbel piva, říhl a narovnal se. „Dobrá, jdu se vychcat. Zkuste se neposrat, až se budu vracet.“
Když míjel Bollu, poplácal ho po rameni. Neměl na sobě kožený kabátec a Grisat tak pod rukou cítil jeho kosti. Vychrtlý žoldák kývl a přehodil si chuchvalec nějaké znecitlivující byliny z jedné strany úst do druhé.
Grisat vstoupil do krátké, tmavé chodby a rozhlédl se. Byla prázdná, což ho nijak nepřekvapilo, protože družina obsadila celé podkroví hostince. Cestou ke schodům dětinsky zabušil pěstí do zdi a uslyšel, jak někdo na opačné straně vyjekl, pak zamířil dolů na zadní dvorek, kde stála páchnoucí kadibudka.
Venku už byla tma a zima. Celý den se nezdálo, že by slunce vůbec hřálo, pak ale přišel soumrak, a to teprve teplota prudce klesla. Grisat se otřásl, dýchl si do dlaní a zatleskal, aby si je zahřál. Vešel do kadibudky a v dokonalé tmě našel nohou stoku.
Rozepnul si kalhoty, vytáhl ptáka a vydechl úlevou, když moč začala šplíchat na podlahu vedle kanálu. O dvě vteřiny později ucítil vzadu na krku píchnutí nože.
Grisat ztuhl a proud moče téměř ihned ustal. Nikoho neviděl ani neslyšel přicházet, což znamenalo, že na něj někdo čekal. Takže to nebyl nikdo z družiny, tím si mohl být jistý.
„Nejsi rád, že jsem počkal?“ zašeptal mu do ucha hluboký hlas. Podobný přízvuk ještě nikdy neslyšel, zněl příliš precizně, jako by mluvčím byl cizinec a ještě k tomu šlechtic. „Kdybych ti přitiskl nůž ke krku, než jsi začal, stala by se přesně opačná věc.“
Grisat zabručel. Muž byl zvyklý používat zbraň: dýka se ani nepohnula, když se naklonil blíž a promluvil. Cítil ve vlasech mužovy prsty a rozhodl se nehýbat; byl příliš opilý, než aby dokázal rychle sáhnout po vlastním noži, a nezdálo se, že by cizinec spěchal zabít ho. Dýka se na okamžik vzdálila − cizinec mu uřízl loknu vlasů − a zase se vrátila. Grisat se celou dobu snažil nepohnout.
„Aspoň máš dost rozumu na to, aby ses o nic nepokoušel,“ pokračoval hlas věcně. „Kdo by chtěl vydechnout naposledy na záchodku, že?“
Grisat znovu zabručel. Uvědomil si, že ho dýka řízla, potlačil proto nutkání přikývnout.
„A teď, pokud nemáš otevřené oči, otevři je. Ale neotáčej se.“
Grisat mrknul. Napřed neviděl nic než tmu, ale ta vzápětí ustoupila zelené záři, která osvětlila vnitřek kadibudky natolik, že spatřil kanál ve středu místnůstky a dva tenké sloupy podepírající chatrnou střechu. Pohlédl dolů. Pták se mu scvrkl na poloviční velikost jeho palce. Navzdory studenému nočnímu vzduchu mu tváře hořely hanbou, když čekal na další povely.
„Vidíš to světlo? Říká ti, že jsem mág, takže víš, že jsem si loknu tvých vlasů nevzal jen na památku.“
Grisat ztuhl a cítil, jak se mu dýka zabořila hlouběji do kůže.
„Vidím, že jsi pochopil; dobře. Vím, kdo jsi a kdo si tě najal. Chci po tobě, aby ses vrátil do chrámu a zase se choval jako dobrý kajícník.“
„Poslali vás za námi?“ zachroptěl Grisat nevěřícně.
„Ne tak docela, přesto chci, abyste se tam vrátili. Možná kleriky zlomili, ale v kultech přece jen zůstalo trochu života, a budete to vy, kdo zorganizuje nepokoje ve městě − podle mých příkazů, samozřejmě. Chci, aby se v Byoře rozpoutala tajná válka, aby se někdo postavil na odpor Natai Escral, až se nevyhnutelně rozhodne kulty ztrestat.“
„Velí tam teď otec Hiren a ten mě nenávidí,“ namítl Grisat. „Nevím, jestli nás vezme zpátky.“
„Pokud ne, jděte do Karkarnova chrámu − budete muset být opravdu přesvědčiví, ale kněží-válečníci budou dobří i k něčemu jinému než jen k politické podpoře.“
„Proč já?“
Ozval se tichý smích. „Jedna opice je stejně dobrá jako druhá. Vybral jsem si toho, kdo chčije nejdál.“ Dýka se zabodla hlouběji a Grisat vyjekl. „Budu sledovat váš postup − máš týden, pak ti dokážu, jak zručný jsem mág. Poznáš, že stačí i pár vlasů.“
Tlak na jeho krku bez varování povolil a slabý zelený svit pohasl. Grisat poslouchal, jak mu zběsile, naléhavě buší srdce a počkal dvanáct úderů, než se otočil. Nepřekvapilo ho, že našel záchodek prázdný a dvůr tichý jako hrob.
„Do prdele,“ zamumlal, ucouvl o krok od stínů a šlápl rovnou do stoky.
* * *
„Otvíráš za soumraku, Harys? Chystáš něco?“
Žena se širokými boky zalapala šokovaně po dechu a bleskurychle se otočila ve víru zeleného hedvábí. Bleděmodré oči měla podtržené uhlem a blonďaté vlasy složitě vyčesané. Stála uprostřed místnosti, která byla tak chabě osvětlená, že oči obyčejných smrtelníků neviděly chatrný stav pohovek. Po boku jí stála dvojice mladičkých prostitutek.
Jedna z dívek vykřikla tiše překvapením, když se stíny rozestoupily a do místnosti vešly dvě postavy. Harys střelila po děvkách pohledem a ty ihned zmizely za těžkým závěsem ve dveřích. Zhia za ním zahlédla kus chodby, která byla mnohem méně vyzdobená − a křiklavá − než tento pokoj. Chápala, proč je tu takové šero, tady se totiž hosté opíjeli a užívali si talentu zpěváků, které Harys najímala; dokud byli lidé oblečení, měli tendenci všímat si okolí.
„Paní, omlouvám se − překvapila jste mě. Nevěděla jsem, že jste ve městě,“ vypravila ze sebe Harys, vysekla hluboké pukrle a mžourala na ně, jako by hleděla do slunce. „Můj pane.“
„Nechtěli jsme, aby o nás někdo věděl,“ odvětila Zhia. Neobtěžovala se dodat, že už Harys hodinu špehovali, a to nejen aby zjistili, v jakém stavu se nevěstinec nachází, nýbrž také aby se ujistili, že je žena nezradila.
„Mám přinést do horního pokoje víno?“ zeptala se Harys.
„A jídlo.“
Harys zaváhala, pak řekla: „Mám tu nové děvče…“
„Ach, nebuď hloupá, ženská,“ vyštěkla Zhia netrpělivě, „skutečné jídlo; dáme si ho k vínu. Chci si při večeři promluvit. Teď jdi a postarej se o to.“
„Samozřejmě, paní,“ řekla Harys rychle a zamířila ke dveřím. Pak se ale zastavila a otočila se zpátky. „Ach, paní − mám zavolat i Diril?“
„Diril Půlstěžňovou? Bohové, ne; ztratila bych chuť k jídlu. Pošli ji nahoru půl hodiny po jídle.“
Harys vysekla pukrle a utekla.
„Paní?“ ozval Koezh tiše ze tmy. „Není agentkou Bílého kruhu, že ne?“
„Ne, jen je mi oddaná,“ ujistila ho Zhia.
„A Diril Půlstěžňová?“
Zhia se lehce otřásla. „Můj špeh a ta nejhorší štětka na světě − prosím, nemluv o ní při jídle.“
Koezh se tiše zasmál a pokynul Zhie, ať jde první. „Copak není povinností starších bratrů zlobit sestry?“
Zhia neodpověděla a zavedla ho do větší místnosti. Koezh si všiml, že zatahala za lem svého pláště, proto udělal totéž a zamumlal kouzlo na odvrácení zvědavých pohledů. U stěny naproti dveřím stál bar a ve středu místnosti seděli u malých stolků muži, převážně úředníci a mladí kupci. Tady se mezi stoly neproplétala žádná děvčata; připomínalo to tu spíše hospodu než čekárnu nevěstince.
Schodiště nalevo vedlo k ložnicím. U stolu nejblíže schodů seděl velký, holohlavý muž v tmavém hedvábí a natočil si židli tak, aby měl pod dohledem celou místnost. Byl tlustý, ale ne obézní či pomalý, a zdálo se, že ani nepotřebuje kyj, který si opřel o židli. Široký úsměv na jeho růžolící tváři připomněl Koezhovi vyřezávanou dýni.
Zhia vystoupala nahoru po zapuštěném schodišti u baru a vedla ho k dalším, menším schodům. O dvě patra výš, na nejvyšším podlaží budovy, vstoupili do pokoje s nízkým stropem, kde Harys právě zavírala široká okna ve třech stěnách místnosti.
„Omlouvám se,“ řekla, když je uviděla vstoupit. „Obvykle tady nahoře při jídle sleduji západ slunce.“
„Nevadí nám to,“ odvětila Zhia a usmála se. „Užívej si západů slunce, dokud můžeš.“
Koezh si všiml potěšení, které se rozlilo po Harysině tváři. Ach, jedna z těch. „Vždycky jsi milovala, když tě uctívali,“ řekl sestře v rodné řeči.
Harys přelétl přes tvář úzkostný výraz, ale zmizel, když Zhia zareagovala, jako by s ní žertoval.
„Koezhi, vždycky jsi měl s lidmi málo trpělivosti, už jako chlapec. Nelíbí se mi její přání sdílet s námi naše prokletí, ale to neznamená, že ho nemůžu využít.“
„A to, že máš v kapse bordelmamá, nám pomůže jak?“
„Je dobrý špeh a nejlepší zdroj informací ve městě,“ řekla Zhia, svlékla si plášť a s přehnanou ladností se posadila na židli. Pod pláštěm měla cestovní oděv podobný bratrovu, kalhoty si ale zakryla dlouhou sukní, aby se podvolila místním zvykům. „Litsové milují děvky,“ dodala, „a ty víš, jak jsou indiskrétní.“
Připojil se k ní u dlouhého, úzkého stolu z mahagonu, který byl tak tmavý, až se zdál černý.
„Jakou přezdívku ti to dala Valije Nostilová, když zjistila, že jsi milenkou Aryna Bwr? Děvka úsvitu? Sama jsi nebývala vždy diskrétní.“
Zhiina tvář ztuhla. „Pamatuji si, že se moji bratři smáli, že podvádí královnu s jasnozřivými schopnostmi. Zdálo se mi, jako by se nám smála z hrobu, když jsme stáli před božím soudem.“ Popotáhla a mávla rukou. „Děvka úsvitu, opravdu.“
Otočila se k Harys a pokynula, ať se k nim připojí. „Pověz mi, jak to vypadá ve městě? Co se změnilo od chvíle, kdy jsem tu byla naposledy?“
Harys přikývla a řekla: „Kde mám začít, paní? Pádem Bílého kruhu?“
Zhia kývla. „Buď stručná.“
„Lidé tomu říkají civilizovaný převrat, ale ve skutečnosti to nebylo tak dramatické,“ řekla. „Když se nám donesly zprávy o pádu Scree, všem bylo jasné, že Bílý kruh skončil. Slyšela jsem, že vládnoucí sesterstvo uprchlo do Tor Salanu. Zbytek prostě odložil šátky a vzdal se veřejných pozic. Někteří lidé zpanikařili, když na hranicích zahlédli oddíl Rytířů chrámů, ale vévodkyně z Byory zasáhla.“
„Přesvědčila ostatní lehce?“ přerušil ji Koezh.
„Pochybuji, že lehce, ale Sourl a Celao nejsou blázni; dostávají z jihu stejné zprávy jako Natai Escral. Všichni vědí o dobyvatelských plánech Meninů − a jak zní staré pořekadlo? ‚Kde se objeví válka, její bratři brzy následují?‘“
„Pořekadlo naráží na nákazu a hladomor,“ řekla Zhia pedantsky, „ale dospěla jsi ke správnému závěru. Občanská válka je poslední věc, kterou Kruhové město potřebuje. Jeho síla pramení z obchodu a Tor Salan zatím určitě rekrutuje bývalé příslušníky chetské armády. Jakmile je narušena rovnováha moci, každý si může urvat, co chce.“
„Tor Salan nikoho nenapadne,“ pípla Harys. „Asi před týdnem se nám doneslo, že Meninové během jediného dne překonali jeho obranu.“
„Cože?“ vyštěkla Zhia a její safírové oči se ve tmě zablýskly. „Proč jsi to neřekla hned?“
„Další, kdo podcenil lorda Styraxe,“ řekl Koezh tiše a promnul si rameno, kam mu meninský lord zasadil smrtelnou ránu. „Alespoň jsem v tom patřil mezi první,“ dodal.
„Nepodařilo se mi zjistit, co se přesně stalo,“ řekla Harys rychle. „Říká se, že mu žoldáci bránící město sami otevřeli brány. Další zvěsti tvrdí, že lord Styrax přijel na koni až k Obřím pažím a rozpoutal bouři, která je všechny srazila k zemi jako pšeničné klasy.“
Zhia vážně pokývala hlavou. „Zdá se, že to má být lekce pro ostatní, ať už je pravda jakákoli. Zjistil, v čem je jejich síla, a napadl je právě tam. Jeho aroganci se vyrovnají jen jeho schopnosti.“ Předklonila se, opřela se lokty o stůl a upřeně se zadívala na Harys. „Položím ti otázku a myslím ji vážně, i když bude znít divně, ale měj se mnou strpení.“
„Jistě, paní,“ řekla majitelka nevěstince rychle a přikrčila se. Vypadala vyděšeně.
„Neslyšela jsi v poslední době něco o nějakém dítěti? Ať už z jakéhokoli zdroje.“
Koezh slyšel, jak se jí rozbušilo srdce, když otevřela ústa, aby odpověděla. „Dítěti? To doopravdy ne…“ Zmlkla a zamračila se. „Jediné dítě, o kterém jsem slyšela, je vévodkynin nový chráněnec.“
„Proslula tím, že se ujímá sirotků, že?“ řekla Zhia, aby Harys pobídla.
„To ano. Přiznávám, že jsem tomu nevěnovala velkou pozornost, protože si o té věci povídají spíše služebné a děvčata než muži, kteří nás navštěvují. Zní to doopravdy hloupě; jeho křik prý přiměl nějakého zbabělce, aby se postavil celé vévodkynině osobní stráži − a když se při povstání kleriků pokusili dva kněží dítěti ublížit, zničili je prý sami bohové.“
Koezh pohlédl na sestru. „Měla jsi pravdu.“
„Byl to logický závěr,“ odvětila Zhia a tvářila se potěšeně. „Ve Scree stál stín ve středu dění, rozpoutal kolem sebe chaos. Ať už bude následovat cokoli, dojde k tomu buďto v Kruhovém městě, nebo v Tor Salanu.“
Ladně pokrčila rameny a odhodila si z tváře neposednou černou loknu. „Sem jsme zamířili jen proto, že to bylo blíž, ne kvůli vévodkyni a jejím sklonům osvojovat si sirotky.“
„Paní, chcete tím říct, že by se u nás mohlo stát totéž co v Scree?“ zeptala se Harys vyplašeně.
„Pochybuji,“ odvětila Zhia bezstarostně. Začala bubnovat dokonale pěstěnými nehty do stolu, jako by v duchu slyšela nějakou melodii.
Koezh čekal. Sestra vždy pokoušela jeho trpělivost; ráda ostatní dráždila. Litoval nebohé, pošetilé chlapce, jako byl narkangský voják Doranei. I kdyby k němu chovala skutečné city, nezabránilo by jí to hrát s ním hry.
Ani láska není bez hranic, pomyslel si Koezh, když si představil Doraneiovu tvář. Mladík byl skutečně mimořádný voják; musel být, když zastával tak vysoké postavení, ale od událostí ve Scree o něm Koezh nedokázal smýšlet jinak než jako o ztraceném štěněti, které se plíží Zhie v patách. Nemysli si, že tě láska ochrání, můj chlapče. Pokud nám stín dá, co chceme, Zhia ani nezaváhá.
„Nepokusí se oklamat dav dvakrát stejným trikem,“ prohlásila Zhia nakonec. „Chce jen odvést pozornost; stín může být tak slabý, že by ho kdokoli z nás dokázal zabít jako mouchu.“
„Kdyby zopakoval stejný trik, král Emin by věděl, jak ho zastavit,“ dokončil za ni Koezh. „Takže o jaký trik tu jde? O dítě?“
„Pravděpodobně − jen musíme zjistit, jakou roli v celé věci hraje. Vodítka najdeme v historkách, které si vyprávějí lidé: statečný zbabělec a zabití kněží.“
„Podobné příběhy by mohl vyprávět harlekýn,“ dodal Koezh významně, „ale pochybuji, že jde o nějaký rychlý podfuk, ne po tom, co jsme viděli na severu. Je to příliš delikátní, pomalé.“
Harys si váhavě odkašlala, aby je přerušila. „Vzpomněla jsem si ještě na něco. Jedna ze služebných tvrdila, že u bran Rubínové věže viděla malomocného. Stráže ho odehnaly, ale on se každý den vrací, i když ho znovu a znovu zahánějí. Prý tvrdí, že chce požádat bohy o pomoc.“
Zhia povytáhla obočí. „Posilují mezi lidmi ztrátu víry? Stín nemůže obrátit všechny proti bohům jako v Scree, takže jim nabízí alternativu?“
„A co pak?“ namítl Koezh. „Zabije dítě, aby ztratili modlu? Nestane se to přes noc, a přestože jsou bohové pověstní tím, že nereagují zrovna rychle, pochybuji, že by jejich služebníci váhali, kdyby mohli podobnou hrozbu jednoduše vykořenit.“
„Z dítěte se stane mučedník; a to je mocná zbraň, když ji použiješ správně.“ Nezdálo se, že by Zhiu vlastní vysvětlení uspokojilo, ale poté co viděla Scree shořet na popel, byla rozhodnuta nenechat se už nikdy znovu přechytračit.
„Za mučedníka by se mohly postavit všechny čtyři části městského státu, a stejně by to nemuselo nikam vést. Kruhové město je důležité obchodní středisko, ale nic víc. Není to mocenské centrum, bylo by zapotřebí deseti let a génia v čele, aby se situace výrazněji změnila. Kdyby dítě adoptoval král Emin nebo rytíř-kardinál Certinse, pak bys mě přesvědčila, ale tady nemají co získat.“
Zhia kývla. „Doufejme, že zjistíme, co potřebujeme vědět, než si budeme muset zvolit strany. Jsem si jistá, že Kastan Styrax brzy zamíří tímto směrem.“ Obrátila se zpět k ženě a znovu přešla do místního dialektu. „Harys, prozraď mi, jak se přiblížím k vévodkyni?“
Žena zavrtěla hlavou. „V tom vám nepomohu, paní. Tak daleko můj vliv nesahá.“
„A kdo tedy má dostatečný vliv?“
„Od vévodovy smrti jen velmi málo lidí. Vévodkyně už celý týden neopustila Osm Věží; někteří klerici začali bojovat proti její snaze ovládnout je. Říká se, že Karkarnovi kněží-válečníci už dva týdny napadají hlídky ve městě a ministra Garana Dasta zavraždil u Mulové brány Karkarnův mystik. I když kajícníci selžou, stráže zabíjí bez rozdílu a zatýkají lidi všude okolo. Nezískávají si tím žádné přátele − nepokoje se neustále zhoršují.“
„Komu naslouchá? Pořád tomu roztomilému hlupáčkovi Leyenovi?“
„Ne, toho zabili o modlitebním dnu. Možná lady Kinně?“
„Lady Kinně?“ zopakovala Zhia. „To jméno neznám. Jak se k ní dostanu?“
„Netuším, paní. Vím o ní jen to, že má pod palcem vévodkyninu radu. Říká se, že tlačí na ostatní, aby vydali rozkaz k uzavření Chrámu Smrti.“
„Chce zabouchnout Smrti dveře před nosem?“ řekla Zhia a uznale se zasmála. „Líbí se mi. Mohla bys propašovat někoho do její domácnosti, aby pro nás získal loknu jejích vlasů?“
Harys se zamračila, pak se usmála. „Ano, myslím, že ano.“
„Proč vévodkyni prostě nenavštívíš a neprohlédneš si dítě sama?“ zeptal se Koezh.
„Při vyjednávání je vždy třeba dělat malé krůčky, drahý bratře. Přece nechceme prcka vylekat, že ne?“ řekla Zhia a odhalila zuby v úsměvu.