Kapitola 23
23.
„Je na cestě.“
„Cože? Víte to určitě?“ Certinse vzhlédl a ihned zapomněl na hromady papírů na stole.
Vrchní kajícník Yeren mimoděk kývl, podrbal se ve strništi na tváři a zamířil ke skříňce s pitím. „Možná ještě nevyrazil, ale přijal pozvání.“ Zkusil zatáhnout za mosaznou ručku a usmál se, když se dvířka otevřela.
Měl jsem tu zatracenou věc zamknout, pomyslel si Certinse, usrkl faylské whisky a převalil doušek v ústech. Yeren vytáhl karafu s vínem, prohlédl si ji na světle a ohrnul nos. To hovado ani neví, co vlastně hledá.
Sáhl hlouběji do dřevěné skříňky pro menší karafu. Tentokrát při pohledu na černou tekutinu uvnitř souhlasně kývl. Sebral z horní police sklenici.
„To je pohár,“ řekl Certinse. „Skleničky na černé víno jsou nalevo.“
„Jo,“ řekl Yeren, postavil karafu a vytáhl zátku, „ale jsou maličké.“
Certinse nečekaně rychle obešel stůl, sebral mu pohár z ruky a nahradil ho mnohem menší sklenkou ve tvaru otevřeného tulipánu.
„To mě nezajímá. Černé víno se nehltá, nebo jak tomu vaše třída říká. Je třeba si ho vychutnat,“ řekl Certinse pevně. Překvapilo ho, že žoldák neprotestoval, nalil víno do skleničky, kterou mu podal, a zvedl ji v přípitku.
„Jak jste to zjistil?“ zajímal se Certinse.
„Moji muži jsou lepší kurýři než nějací nezkušení novici. Většina církevní korespondence prochází dneska našima rukama.“
„Copak si nevšimli, že jejich zprávy čtete?“
Yeren se zasmál. „Kněží jsou dost hloupí, copak jste si toho ještě nevšiml? Tajemství jim nic neříkají. Pokud vyhlásí lordu Isakovi válku, vrchní správce si je dá k snídani.“
„Což je jen dobře,“ prohlásil Certinse a sám si dolil, „ale než se začnete chvástat svojí kompetencí, mám vám připomenout, že Ardela neskončila mrtvá, ale ve vězení vrchního správce? Máte štěstí, že jsem uzavřel s Lesarlem dohodu, takže se s ní rychle vypořádal.“ Povzdychl si, sedl si na roh stolu a chvíli přemýšlel o zprávách, které mu Yeren přinesl. „Každý člen Synodu si myslí, že by měl stát v čele slavného náboženského tažení,“ řekl nakonec. „Překvapuje mě, že se vůbec shodli na tom, aby ho pozvali − ať už je jeho náboženský statut jakýkoli, pochází z jiného kmene.“
„No, shodli se a on přijal,“ oznámil Yeren nevzrušeně. „Nechcete ho tady?“
„Používejte mozek, chlape; umíte si představit, co se stane?“
Yeren se zakřenil. Certinse cítil z jeho dechu alkohol − ne černé víno, ale podřadný chlast, který pálili vojáci. Bohové, vsadil bych se, že chuť černého vína ani necítí. Pije ho prostě proto, aby mě rozčílil − a ukázal mi, že zná dobré pití.
„Byl by to nezapomenutelný pohled,“ řekl Yeren.
„A potom?“
Žoldák zvážněl. „Chápu.“
* * *
„Míří do Tirahu.“
„Jste si tím jistý?“
„Samozřejmě, ty zatracený tupče.“ Certinsův hlas přešel ve vysoké kňourání. „Synod to odsouhlasil a otevřeně ho pozval.“
„Nemůžete Synod přesvědčit, aby změnil názor?“ Modlitebník hovořil tiše, sotva šeptal. Věřil, že jsou ve sklepení pod Nartisovým chrámem sami, ale v tmavých podzemních chodbách se hlasy rozléhaly. Ve sklepení se nacházely trezory se záznamy a náboženskými texty, ale v těchto dnech sem chodilo jen málo učenců. Nově jmenovaný vrchní kardinál Certinse sice otupil krutost morálních tribunálů svého předchůdce, přesto došlo přinejmenším k půltuctu různých čistek. Některé měly svoji podstatu v kultech, jiné byly naprosto nepochopitelné.
„Už tak mě podezřívají. Morální tribunály nedopadly podle očekávání a hledají někoho, na koho by mohli svalit vinu − a tribunály byly mým dílem!“ Certinse poslední slovo vyplivl, jako by mu spálilo ústa.
Modlitebník si uměl představit, jak se vrchní kardinál tváří, neviděl ho ale, protože stál za rohem ve snaze utajit svoji identitu. Zanechal vrchnímu kardinálovi instrukce, jak se s ním může v případě nutnosti spojit, nevěřil ale, že by k tomu došlo. Lesarl upřednostňoval, když se kotérie držela zpátky, poslouchala a sbírala informace, ne aktivně přejímala úlohu špehů.
„Co říkají o smrti Berna a předchozího vrchního kardinála?“
„Ví, že za Bernovou smrtí je Lesarl − bohové, ke stejnému závěru by došlo i pětileté dítě − ale nemůžou ho oficiálně obvinit. A co se týká vrchního kardinála Echera, jsou prostě zmatení; smrt Paní je vyvedla z míry. Neví, co si mají myslet. Ví, že Lesarl využívá pro špinavou práci věřící, ale Ardela k jeho lidem nikdy nepatřila. Byla církevní strážkyní, takže pocházela z jejich vlastního tábora.“
„Přijali vaše důkazy?“
„Ano, a už o tom dál nechtějí ani slyšet. Pokud Lesarl oznámí, že ji zajal a na místě popravil, oddechnou si. Nevěří si navzájem. Jen se postarejte o to, aby se neobjevila někde, kde by ji mohli poznat, a aby nešla po mně. Mám dost problémů i bez její osobní msty.“
„Nedokážete ho zastavit?“ zeptal se Modlitebník a vrátil se k hlavnímu problému. Uslyšel zašustění látky o kámen a představil si, že Certinse zuřivě vrtí hlavou.
„Lesarl musí najít způsob.“
„Musí,“ souhlasil Modlitebník. „Nechceme přece znovu stavět trh U Základního kamene, že?“
* * *
Tanečník podupával nohama na dláždění v marné snaze zahřát je. Trhl sebou, když mu tvrdá kůže bot zatlačila na prsty, a znovu zapřemýšlel o lepším způsobu, jak se scházet se svým zaměstnavatelem. Studené síně se neuplatnily jako vévodský palác a jakýkoli pokus proměnit je v soukromou rezidenci selhal. Byly skutečně velkolepé, naneštěstí dělaly čest svému jménu. Tanečník nevěděl, jestli za to může nějaký architektonický výstřelek, podzemní řeka nebo nadpřirozené síly, ale byl přesvědčen, že než se vrchní správce Lesarl objeví, ztratí cit v obličeji.
Oblečený v uniformě Palácové stráže − voják mu ji velmi rád půjčil, sám se usadil v kavárně a nohy natáhl ke krbu − Tanečník postával těsně za dveřmi vedoucími ke stájím a čekal. Čas od času vtrhl dveřmi dovnitř úředník, oklepal si z bot sníh a zamířil do své pracovny, aniž by na vojáka, který prázdnou chodbu střežil, pohlédl.
Uběhla skoro hodina, než Tanečník uslyšel v chodbě tiché kroky. Stál v pozoru, dokud se neujistil, že vrchní správce je sám. Když se Tanečník konečně otočil, všiml si, že jeho zaměstnavatel je bledší než obvykle, což byla vzácná známka napětí.
„Vypadáš směšně,“ zabručel Lesarl.
Tanečník potlačil nutkání poukázat na to, jak na Lesarlově vyzáblé postavě visí kabát. „Je na cestě.“
„Vrchní kardinál tomu nedokáže zabránit? K čemu nám ten zatracený chlap vlastně je?“
„Teď už je to mimo naši kontrolu, to moc dobře víte,“ řekl Tanečník pevně. Vrchní správce měl v poslední době neustále špatnou náladu, ale Tanečník neměl čas ho chlácholit. „Musíme najít způsob, jak ho zastavit.“
Lesarl kývl. „Mluvil jsem se Šept, ale měla naléhavou práci a nemohla na tebe počkat.“
„Bohové, to jsem neočekával, když lord Bahl nabídl tomu muži útočiště. Měl být pro kmen spásou! Našel už jste nějaké řešení?“
Vrchní správce se zamračil. Navzdory všemu musel Tanečník potlačit smích; Lesarl, shrbený, podmračený ministr plížící se chodbami Studených síní, připomněl Tanečníkovi divadelní hru, kterou před lety viděl a která líčila krále Delisse Farlana, otce prvního bělookého Kasiho Farlana, jako intrikánského tyrana, jenž propadl syfilidou vyvolanému šílenství. Herci se podařilo ztvárnit ho jako Lesarla, což většinu města velmi pobavilo.
„Jisté řešení mám,“ řekl Lesarl nakonec. „I když se mi vůbec nelíbí − je to zlé, pokud i teorie zanechává pachuť v ústech. Jak o něm přesvědčím lorda Isaka, to si nedokážu představit.“
„Nemůžete toho chlapa prostě zabít?“
„Kdybychom mohli,“ vyštěkl Lesarl, „neměli bychom problém, že ne?“
„Ale jak teda obrátíme jeho pozornost jinam?“
Chodbou se rozlehlo zařinčení, jak někde něco spadlo, a Lesarl zvedl ruku, aby společníka umlčel. Uběhla dlouhá minuta, než znovu promluvil. „Obdržel jsem dopis od vévody Lomina. Udržuje si od lorda Isaka opatrný odstup, jak si asi umíš představit, ale je to stále věrný voják. Varoval mě předem. Existuje jediný způsob, jak celou věc zastavit, a sice nabídnout fanatikům něco, čemu dají přednost, a všichni fanatici dříve nebo později zatouží po nějaké oběti.“
„Nerozumím.“
Lesarl zavrtěl hlavou a rozzlobeně našpulil rty. „Otylé bestie nenávisti a ubohé žárlivosti; vrah je pánem a hlupák ovčákem,“ řekl, spíše ale mluvil sám se sebou než s Tanečníkem.
Šlechtic se zamračil; sice slova poznal, chvíli ale trvalo, než je zařadil. Když pochopil, kam Lesarl míří, vzalo mu to dech. Slova pocházela z divadelní hry; pronesl je poslední velký litský lord Yanao Tell, když mu oznámili, že Deverk Grast shromáždil meninský kmen.
„Jak?“ zachroptěl Tanečník.
„Musíš přemluvit lenního pána Torla, aby sebral Bratry a přišel s prohlášením.“
„Torl?“ řekl Tanečník. „Chcete do věci zatáhnout temné mnichy?“
„To sotva.“ Lesarl pochodoval sem a tam po dláždění. „Ale jiný způsob nevidím. Pověz Torlovi, že hovoříš mým jménem. Nemohu za ním zajít sám − nikoho nesmí ani napadnout, že je do celé věci zapletený lord Isak. Musí s tím přijít nezávislá skupina.“
Aniž by Lesarl počkal na odpověď, otočil se a odkráčel směrem, odkud přišel.
Tanečník sledoval jeho kroky, dokud neutichly, a ani poté se nedokázal přinutit opustit post. Na chladu už nezáleželo. Ve srovnání s prázdnotou v jeho břiše byl ničím.
Ještě chvíli tu zůstanu. Ještě několik minut, pak půjdu a požádám nejlepšího muže, jakého jsem kdy poznal, aby spáchal sebevraždu. Ještě chvíli.
* * *
Isak se zprudka posadil a zhluboka se nadechl, jako by se vynořil z vody. Rozhlédl se a chvíli překvapeně mrkal. Stávalo se jen zřídka, aby ho kniha pohltila natolik, že přestal vnímat okolí.
V palácové knihovně panovalo naprosté ticho, které rušilo jen líné praskání ohně v krbu. Isak seděl tváří k ohništi − a ke dveřím − u obrovského stolu ve středu místnosti, který tvořil téměř čtvercový kus narudlého dřeva s lesklým mosazným kováním. Místnost měkce osvětlovala lampa s těžkým podstavcem na stole a mosazné olejové lampy na knihovnách, které trčely ze tří stěn do prostoru.
Isak hádal, že většina paláce už šla spát, něco ho ale muselo vytrhnout ze zahloubání. „Asi Tila zase práskla dveřmi,“ zamumlal. Oči mu toužebně sklouzly k obrovským polstrovaným křeslům u krbu. Na pohodlném křesle u ohně bylo něco neodolatelného − schoulil by se v něm do klubíčka jako kočka a usnul dřív, než by obrátil stránku.
Protáhl se a chystal se vrátit ke knize, když se otevřely dveře. Isak se uvolnil, když vešel Mihn.
„Hledá vás vrchní správce, můj pane,“ řekl Mihn a jeho hlas napovídal, že Lesarl stojí přímo za ním.
„A knihovna byla bezpochyby posledním místem, kde mě hledal,“ řekl Isak s úsměvem. Pak přimhouřil oči. „Co to máš na krku?“
Mihn zvedl ruku k límci, zpod nějž vykukovala tmavá skvrna. „Nic důležitého, můj pane.“
„Nevěřím ti. Jen málo z toho, co děláš, není důležité.“ Ukázal na Mihnův krk. „Ukaž mí to.“
„Ano, ukaž nám to,“ řekl Lesarl a vešel.
„Lesarle, nech nás prosím chvíli o samotě.“ Vrchnímu správci se při rozkazu zaleskly oči, ale uklonil se a beze slova odešel. Isak se k neobvyklému osobnímu strážci choval velmi ochranitelsky; jakmile Lesarl přijal, že se Mihn nikdy nestane jeho agentem, vyhýbal se jakýmkoli sporům o něj.
„Je to jen další tetování,“ odvětil Mihn, když za sebou Lesarl zavřel dveře, a zatékal očima.
„Jako ta, co máš na rukou?“
„Přesně tak, můj pane.“
„A o jaké tetování vlastně jde?“ naléhal Isak.
„Je to jen listí, nic víc.“ Mihn přistoupil ke stolu a pohlédl na knihu, kterou Isak četl.
„Poslední dny temnoty,“ řekl Isak. „Příběhy z konce Temného věku.“
„V poslední době máte při výběru čtiva velmi morbidní sklony,“ poznamenal Mihn.
„Je to tvoje vina,“ protestoval Isak. „Řekl jsi mi, abych na sobě přijal všechno včetně snů o smrti! Ale pokud mám něco přijmout, musím to napřed pochopit. Já…“ Isak zaváhal. „Nejsem si úplně jistý, co hledám, ale potřebuji vědět, co sny znamenají.“
„Pak bych navrhoval, abyste si přečetl sbírku alegorií kardinála Jeshera, hlavně tu pod názvem ‚Lichvář‘. Je to příběh lichváře, který zemře, ale je tak posedlý řemeslem, že i jako duch navštěvuje dlužníky a pokouší se od nich vybrat dluhy.“
Isak se zamyslel. „Zdá se, že jsi mi právě prozradil zápletku, ale mohl bych se na to podívat.“
Mihn se usmál. „Jesher byl velký teolog své doby a jeho alegorie prosluly hlubokým náhledem. Uvidíte, že jeho dílo je, co se týká smrti, velmi poučné − také byste mohl zkusit meninskou divadelní hru Stargasovi. Meninský styl přednesu vás asi pobaví a postava Proroka Dirika je krásně napsaná, i když nepřesná.“
„Myslím, že jsem o něm slyšel. Nemodlil se každé ráno za to, aby zemřel?“
Mihn povytáhl obočí. „Jsem ohromen, můj pane. Dirik se modlil za smrt, aby se zbavil břemena proroctví.“
Bělooký se zazubil. „Nebuď ohromen; jen jsem si vzpomněl, že mi Tila řekla, že jsem ji přiměl se za Dirika občas pomodlit. Nepochopil jsem tu narážku, proto jsem ji přinutil, aby mi ji vysvětlila.“ Uhodil dlaní do desky stolu. „Zatraceně! Teď jsem málem zapomněl, proč jsem tě tady zdržel!“
„Vrchní správce čeká,“ připomněl Mihn.
Isak podrážděně zabručel. „Dobrá, vyhrál jsi. Ale pověz mi aspoň, k čemu tetování slouží. Nemusíš mi je ukazovat, jen mi to pověz. Budu ti věřit.“
Mihn nezareagoval hned. Lehce přimhouřil oči mandlového tvaru a sklopil pohled k dlaním. „Dobrá, můj pane,“ začal pomalu. „Dělal jste si starosti o mé bezpečí, proto jsem požádal čarodějnici, aby mi na paže vytetovala listí jeřabiny a lísky. Obě dřeva se používají při ochraně proti nadpřirozeným vlivům. Při tetování přimíchala do inkoustu mízu z obou stromů a na každý list vložila ochranné kouzlo. Její magie není mocná, ale ani já nejsem mocný muž − věřím, že její jemné čáry posílí mé vlastní dovednosti, takže budu natolik v bezpečí, nakolik to jen půjde.“
„Jeřabina a líska, co? Dobrá, děkuji.“ Pohlédl dolů na stůl a zaklapl knihu. „Na jeden večer jsem už toho přečetl dost. Jdi a pomoz Xeliath. Už je určitě na cestě dolů na cvičiště, i když je zasypané tím zatraceným sněhem. Připojím se k vám, až to tu vyřídím s Lesarlem.“
* * *
Vrchní správce se v poslední době neustále mračil a Isak si všiml, že dnešek není výjimkou. Tila se mu svěřila s tím, jak těžce Lesarl v posledních dnech pracuje, spí sotva tři hodiny a větší část dnů tráví přejížděním z jedné části města do druhé.
Klerici neustále působili potíže − odmítali přijmout autoritu úředníků, soudců nebo Palácové stráže − a jen Lesarlovy rychlé zásahy bránily krveprolití v ulicích Tirahu. A co hůř, velitel stráže Kerin zemřel na následky zranění, které utrpěl v Chrámu práva a Duchové odmítali při sporech ustoupit. Navíc bylo u soudu podáno patnáct žalob na nové církevní výnosy a pak tu byly i důsledky Isakovy korunovace, během níž šlechta vyjednala a podepsala víc dohod než za poslední dva roky.
„Máš pro mě zprávy?“ zeptal se Isak a pokynul, aby se posadili k ohni.
Lesarl se vděčně zhroutil do křesla. „Naneštěstí ano.“
„Je to tak zlé?“
„Můj pane, nevím, jak dlouho dokážeme takto pokračovat,“ přiznal Lesarl. „Tlupy kajícníků se snaží dostat pod kontrolu tu trošku jídla, které do města přivážejí, a každý den dochází k násilným střetům. Musel jsem poslat vojáky, aby vyklidili soudní síně a zabránili morálním tribunálům soudit občanské a trestní věci…“ Povzdychl si, stiskl si kořen nosu a na chvíli pevně zavřel oči. „Právě dnes vyhlásila jedna z Vaslových kněžek vlastní nezávislý soud a nechává lidi popravovat utopením. A získal jsem důkaz o tom, že kajícníci kultu Smrti proměnili skladiště ve vězení pro lidi, kteří se jim veřejně postavili. Mohl bych pokračovat…“
„Mohu něco udělat?“
Lesarl zavrtěl hlavou. „Nechci poskytnout nikomu zadostiučinění vašeho osobního zásahu a na místě, kde se bojuje, vždy existuje šance, že by se vás mohl někdo pokusit zavraždit.“ Vzdychl a natáhl ruce k ohni. „Kdyby vás zabili, měli bychom na krku občanskou válku, kdyby vás zranili, museli bychom provést čistku, které se týdny snažíme vyhnout.“
„Takže se tvé zprávy týkají něčeho jiného?“
„Ano, můj pane. Váš host v Lominu je očividně velmi nespokojený s vpády do Velkého lesa. Po pádu Scree začal brát náboženské záležitosti vážně.“
„Ach, bohové,“ zasténal Isak. „Myslím, že vím, co přijde teď.“
Lesarl se tvářil pochmurně. „Kulty ho pozvaly do Tirahu; hledají vůdce a zvěd v Lominu mi oznámil, že váš host je posedlý osvobozením svého lidu. Jeho fyzické potřeby od léta slábnou, prý je za tím pád Scree, a začal se považovat za nějakého mystika, duchovního vůdce a vojáka v jednom. Vám asi nemusím říkat, jak strašlivá je to kombinace.“
„Nemůžeme ho zastavit?“
Lesarl zavrtěl hlavou. „Nemůžu pozvání stáhnout, musel bych zabít další kněží, aby Certinse plně ovládl Synod − a museli bychom jich odstranit příliš mnoho. Neodradíme ho a ani ho nedokážeme zabít. Kdyby byl sir Kelet a jeho lidé na místě, zvolil bych tuto cestu − dokonce ani on by nepřežil zásah otráveným šípem − ale bohužel nejsou a do hlídek kultů nedokážeme proniknout včas.“
Isak zamyšleně ryl nehtem do křesla. „Takže jaké máme alternativy?“
„Buďto mu dovolíme přijet až sem a rozpoutat v ulicích krveprolití, nebo ho navedeme jinam.“
„Požádali ho, aby vedl povstání?“ řekl Isak překvapeně.
„Ne, můj pane, ale jste běloocí a žijeme v těžkých časech. Se dvěma bělookými ve městě je boj nevyhnutelný, to zaručuji. Oba máte na své straně armády, takže město by bylo prakticky zničeno.“
„Tvůj výraz mi říká, že ani druhá možnost se mi nebude líbit.“
„Ne.“ Lesarl chvíli mlčel a hleděl do ohně.
Isaka ovládl nepokoj.
„Můj pane,“ začal Lesarl opatrně, „je to jediné možné řešení, které mohu doporučit. Nechci, abyste o tom dlouho přemýšlel, protože čím déle o tom budete uvažovat, tím strašnější vám to bude připadat.“
„Chápu, takže mluv.“
„Lenní pán Torl je váš oddaný služebník; pochopí, že není jiné volby. Potřebujeme, aby přesvědčil temné mnichy k tažení na jih, což by přitáhlo pozornost všech fanatiků. Nedokážu přesně odhadnout výsledek, mohu říct jen to, že když do hry vstoupí náboženský zápal, obvyklá pravidla války, diplomacie a zdravého rozumu jdou stranou.“
„Mluvíš o náboženském tažení?“ řekl Isak a slova ho tížila na ramenou jako mlýnský kámen.
„Ano, můj pane. Abychom se vyhnuli občanské válce v Tirahu, Bratři svatého učení musí vyhlásit Meninům svatou válku − my zatím rozhlásíme, že se lord Styrax spolčil s démony, čímž přimějeme všechny vrahy, šílence a sobecké, oportunistické bastardy, aby se k Bratřím připojili.“ Povzdychl si. „A ti všichni požádají lorda Chalata, Vyvoleného boha Tsatacha a sesazeného vládce Chetsů, aby je vedl.“