Kapitola 40-44
40.
Jakmile vystoupal na vrchol schodiště, ucítil princ, jak ho chytly něčí ruce. O vteřinu později mu lady Jadwinová přitiskla na ústa své horké rty. Tlačila ho před sebou a on couval, dokud zády nenarazil na dveře vévodova pokoje.
Pokusil se ji zastavit, ale ona se jen natáhla za něj a stiskla kliku. Málem upadl, když se za ním dveře otevřely. Vévodkyně zavřela a zamkla.
„Má paní,“ řekl. „Přestaňte. Prosím.“
„Och ano, přestanu,“ řekla. „Až mě to přestane těšit. Nebo bych snad měla říct, až mě potěšíš?“
„Řekl jsem vám, že je konec. Kdyby to můj otec zjistil…“
„Och, kašli na svého otce. Ten je v posteli stejný ubožák jako mimo ni. Nikdy se to nedozví.“
„Váš manžel je v přízemí − na tom stejně nezáleží, Trudano. Vy víte, proč jsem tady.“
„Jestli tvůj otec chce tu kouli zpátky, může si pro ni přijít sám,“ řekla. Položila mu ruku na zadek.
„Vy víte, že sem za vámi přijít nemůže,“ připomenul jí princ. „Byla by to facka do tváře mojí matky.“
„On mi to dal. Byl to dar.“
„Je to magické. Můj otec si myslel, že je to jen kámen, ale Khalidor to po nás požaduje. Proč by to dělali, kdyby to nebylo − ne!“ Plácnul ji přes ruku, když mu zkusila rozepnout opasek.
„Vím, že to máš rád,“ zavrněla vévodkyně.
„Mám to rád. Ale mezi námi je konec. Byla to chyba a už nikdy k tomu nedojde. Kromě toho na mě dole čeká Logan. Řekl jsem mu, k čemu se chystám.“ Tu lež vyslovil tak snadno. Cokoliv, aby se dostal pryč od té ženské. Nejhorší na tom bylo, jak moc si to s ní užil. Ta žena mohla být ošklivá, byla však zkušenější než většina žen, se kterými sdílel postel. Přesto ráno vstát a jako první věc uvidět její tvář, to už nechtěl nikdy zažít.
„Logan je tvůj přítel,“ řekla. „Pochopí to.“
„Je to skvělý přítel,“ řekl princ. „Ale on vidí svět černobíle. Dokážete si představit, jak nepříjemné pro něj bylo zůstat tam dole, zatímco jsem já šel nahoru s otcovou milenkou? Potřebuji, abyste mi dala ten drahokam. Hned.“ Někdy děkoval bohům, že je Logan tak vyhlášený puritán.
„Dobře,“ odsekla nevrle.
„Kde to je? Váš manžel sem může každou chvíli přijít.“
„Můj manžel se právě vrátil domů.“
„A?“
„I když je to jen věrné prase, prakticky hoří vášní, když se vrátí domů z diplomatické mise. Teď se dole vzpamatovává. Chudáček, myslím, že jsem ho utahala.“ Zasmála se a byl to hrubý, necitelný smích. „Představovala jsem si, že jsi to ty…“ Pak na něj vrhla něco, co považovala za svůdný pohled, zatřásla rameny a horní díl jejích šatů se rozevřel. Přitiskla se na jeho tělo a znovu ho zatahala za opasek.
„Trudano, prosím. Prosím, nechte toho. Kde to je?“ Ani se na její tělo nepodíval a poznal, že ji to rozčílilo.
„Jak jsem řekla,“ ustoupila konečně, „věděla jsem, že dnes přijdeš, a dala jsem šperk své služce. Je jen o dvoje dveře dál. Jsi spokojený?“ Vytáhla si šaty a odešla k šatníku. Podívala se na sebe do zrcadla.
Princ se beze slova otočil. Myslel si, že to půjde hladce, že mu otec bude prakticky za nic dlužit obrovskou laskavost. Teď viděl, že si z Trudany Jadwinové udělal nepřítele na celý život. Už nikdy, zapřísahal se. Už nikdy se nevyspím s vdanou ženou.
Nevšímal si zvuku otevírající se zásuvky. Nechtěl se na Trudanu ani podívat. Nemínil tu zůstat ani o chvíli déle, aby si mohl urovnat opasek. Jediná vteřina navíc by byla příliš.
Měl ruku na klice, když uslyšel rychlé zašoupání jejích nohou. Pak ho něco horkého bodlo do zad. Připadalo mu to jako píchnutí vosy. Potom do něj Trudana vrazila a on ucítil, jak se žihadlo zabodlo ještě hlouběji. Jeho hlava udeřila do dveří a on znovu ucítil žihadlo.
Nebylo to žihadlo. Bylo to příliš hluboko. Zalapal po dechu, když mu uši naplnil řev. Něco nebylo v pořádku s jednou jeho plící. Nedýchala správně. Bodání pokračovalo a řev ustupoval. Svět mu připadal překvapivě jasný.
Ubodala ho k smrti. Žena. To bylo vážně trapné. On byl princ. Byl jedním z nejlepších šermířů v říši a tahle prdelatá stará ženská s vytahanými prsy ho právě zabíjela.
Dýchala, prakticky mu sípala do ucha, stejně jako když se spolu milovali. A mluvila, křičela, jako by jí každé bodnutí ubližovalo. Ta sebelítostná děvka. „Je mi to líto, och, och, mrzí mě to. Ty nevíš, jaký je. Musela jsem, musela jsem, musela jsem.“
Bodání pokračovalo, lezlo mu to na nervy. Už umíral, plíce se mu plnily krví. Dávil se, snažil se je vyčistit, výsledkem byla krev vykašlaná na dveře, ale jeho plíce byly jak mleté maso a krev se do nich hrnula zpátky.
Sesunul se, narazil koleny do dveří a ona konečně přestala. Jeho pohled potemněl, tváří upadl na zem.
Poslední věc, kterou viděl, bylo oko na opačné straně klíčové dírky, co bez emocí sledovalo, jak umírá.
* * *
Dveře našel bez potíží. Byly zamknuté, ale vypáčil je během vteřiny. Ať spí. Prosím.
Když opatrně otevřel dveře stísněného pokoje, zjistil, že se dívá na obrovský sekáček na maso. Držela ho Elene. Byla vzhůru.
Ve tmě ho Elene zjevně nepoznala. Vypadala, že se nemůže rozhodnout, jestli má ječet, nebo seknout. Její oči sledovaly dýku v jeho ruce. Rozhodla se pro obojí.
Kylar ji plácl do ruky plochou ledvinové dýky a vyrazil jí sekáček z ruky. Uhnul před tápající rukou, během chvilky se za ní prosmýknul a připlácí jí dlaň na pusu.
„To jsem já. To jsem já!“ sykl, když se pokoušela vykroutit, a uhýbal před dorážejícími lokty. Nedokázal jí najednou držet dlaň na puse, svírat obě ruce a uhýbat kopancům mířícím do jeho rozkroku. „Ztichni, nebo tvá paní zemře!“
Když to vypadalo, že přišla k rozumu, Kylar Elenu konečně pustil. „Věděla jsem to!“ vydechla naštvaně, ale tiše. „Věděla jsem, že ti nemůžu věřit. Věděla jsem, že to budeš ty.“
„Chtěl jsem tím říct, že tvá paní zemře, protože sem tvůj křik přiláká wetboye.“
Ticho a pak: „Och.“
„Ano.“ V pokoji osvětleném měsíčním světlem si nemohl být jistý, ale Kylarovi se zdálo, že se červená.
„Mohl jsi zaklepat,“ řekla.
„Promiň. Starý zvyk.“
Najednou vypadala neohrabaně, když zvedla sekáček a strčila si ho pod polštář. Když se podívala na svou noční košili, která byla znepokojivě prostá, zdála se zahanbená. Vzala si šaty a otočila se k němu zády, jakmile si je oblékala.
„Uklidni se,“ řekl jí Kylar, když k němu znovu obrátila tvář. „Na cudnost je trochu pozdě. Viděl jsem tvou sochu. Nahá vypadáš dobře.“ Proč přidal tu poslední větu, aby to znělo, že je děvka? I kdyby s vévodou spala, jaké jiné možnosti měla? Byla služkou v domě muže. Nebylo to k ní fér, ale Kylar se stejně cítil zrazený.
Elene se předklonila, jako by ji praštil do žaludku.
„Prosila jsem ji, aby to nevystavovala,“ řekla Elene. „Ale ona na ni byla tak pyšná. Říkala, že já bych měla být taky.“
„Ona?“
„Vévodkyně,“ řekla Elene.
„Vévodkyně?“ zopakoval hloupě Kylar. Ne vévoda. Ne vévoda?
Najednou ucítil nesmírnou úlevu a ještě větší zmatek než kdy předtím. Proč cítil úlevu?
„Ty sis myslel, že jsem nahá stála modelem vévodovi?“ zeptala se. „Co sis myslel, že jsem jeho milenka?“ Oči se jí rozšířily, když spatřila výraz na jeho tváři.
„No…“ Kylar se cítil trapně, že ji neprávem obvinil, pak se rozčílil, že se cítí trapně, protože vyvodil pochopitelný závěr, a nakonec se rozčílil, že marní čas mluvením s dívkou, zatímco wetboy pravděpodobně čeká někde v hale. Tohle je šílenství. „To se stává,“ bránil se.
Proč tohle dělám?
Ze stejného důvodu, proč ji zpovzdáli sleduji. Otrávila mě.
„Mně ne,“ odsekla Elene.
„Chceš říct, že jsi…“ snažil se mluvit sarkasticky, větu však nedokončil. Proč jsem se snažil být sarkastický?
„Panna? Ano,“ odpověděla mu beze studu. „A ty?“
Kylarovi spadla čelist. „Já − podívej, je tady zabiják.“
Elene se chystala, že si do něj rýpne, proč se vyhnul otázce, pak její pohled potemněl, když se z něj vytratila všechna radost. „Dva,“ řekla tiše.
„Co?“
„Dva zabijáci.“
Myslela tím jeho. Kylar přikývl, znovu ucítil knedlík v krku a najednou se styděl za to, čím byl. „Ano, dva. Viděl jsem přicházet Hua, Elene. Je Glób v bezpečí?“
Sledoval její oči. Jak předpokládal, sklouzly k místu, kde ho schovala − na dně svého šatníku.
„Ano,“ řekla. „Je…“ zmlkla. „Ty se ho chystáš ukrást.“
„Mrzí mě to,“ řekl Kylar.
„A teď víš, kam jsem ho schovala. Napálil jsi mě.“
Byla naivní, ale ne hloupá. „Ano.“
Za jejíma hnědýma očima kypěl vztek. „Je tu vůbec nějaký zabiják, nebo jsi mi lhal?“
„Jeden tu je. Dávám ti své slovo,“ řekl Kylar a odvrátil zrak.
„Jestli za něco stojí.“
Ou. „Je mi to líto, Elene, ale musím to udělat.“
„Proč?“
„To se těžko vysvětluje,“ řekl.
„Celý den jsem strávila v rozpacích nad tím, co všechno jsem ti napsala. Celý den jsem se cítila příšerně, protože jsi mi toho tolik dal. Ani jsem neřekla strážím, že přijdeš, protože jsem si myslela − myslela… Ty jsi ale vycvičený dobře, Kylare,“ řekla. „Hádám, že Azoth opravdu zemřel.“
Takhle ne. Takhle ne.
„Vážně si ho musím vzít,“ řekl.
„Nemůžu ti dovolit, aby sis ho vzal,“ řekla.
„Elene, jestli tu zůstaneš, budou si myslet, že jsi mi pomáhala. Jestli tě nezabije Hu, možná to udělají Jadwinové. Mohli by tě poslat do Chřtánu. Elene, pojď se mnou. Kdyby ti něco udělali, nedokázal bych se sebou žít.“
„Ty to zvládneš. Prostě si dáš nové jméno. Hodíš peníze každému, kvůli komu se budeš cítit vinný.“
„Oni tě zabijí!“
„Já neoplatím dobro zlem.“
Docházel mu čas. Musel se odsud dostat.
Kylar si povzdechl. Takže dneska se všechno zvrhne tím nejhorším způsobem. „Pak je mi to líto,“ řekl, „ale dělám to pro tvoji záchranu.“
„Co?“ nechápala.
Kylar ji udeřil, dvakrát. Jednou přes ústa, dost tvrdě, aby tekla krev. A jednou do jejích překrásných pronikavých očí, dost silně, aby opuchly, takže neuvidí, co udělal. Když zavrávorala, otočil ji a sevřel jí krk v kravatě. Marně se vzpírala jeho sevření, nepochybně si myslela, že ji chce zabít. Ale on ji jen sevřel, aby ji do krku bodnul jehlou. Během vteřiny ztratila vědomí.
Tohle mi nikdy neodpustí. Já si to nikdy neodpustím. Kylar ji položil na podlahu a vytáhl nůž. Řízl se do dlaně a nechal krev kapat na Elenin obličej, aby to vypadalo, že ji zbil. Bylo to nechutné, ten kontrast mezi krásou a odporností, kterou jí provedl, zvedal se mu z toho žaludek, ale musel to udělat. Musí vypadat jako oběť. Dívat se tu na ni, v bezvědomí, bylo jako sníst porci vlastní hořké práce. Hořkost byla podstatou jeho práce. I tady, když nikoho nezabil, když nenačichl vším pronikajícím pachem smrti, zavřel Kylar oči a spatřil před sebou pravdu. Začernil oči světlu, které prosvěcovalo temnotu v něm, zakrvácel a oslepil oči, jež jím pronikaly. Kdo řekl, že není žádná poezie v tomhle hořkém podnikání?
Když Kylar skončil, naaranžoval Elenino tělo do vhodné pozice.
Stříbrné ka’kari bylo zastrčené v pantofli na dně skříně. Kylar ho zvedl, aby si ho prohlédl v měsíčním světle. Byla to prostá kovová koule, dokonale nevýrazná. Po pravdě to bylo trochu znepokojující. Navzdory kovovému povrchu bylo průhledné, to byla novinka. Kylar nikdy nic podobného neviděl, ale doufal, že ka’kari bude dělat něco úžasného.
Schoval kouli do váčku a zamířil ke dveřím. Zatím to šlo. No, vlastně to zatím vypadalo jako naprostá katastrofa. Ale dostat se pryč by mělo být relativně snadné. Když se nedokáže proplížit kolem strážného u paty schodiště pro služebnictvo, může si to namířit přímo k němu a předstírat, že hledal záchod a potřeboval na něj tak nutně, že použil ten nejbližší. Strážný by ho mohl varovat, že první patro není přístupné. Kylar by mohl říct, že měli u schodiště nechat stráž, když nechtěli, aby nahoru někdo chodil. Strážného to naštve a Kylar půjde domů. Nebylo to úplně dokonalé, ale dnes by Kylar nedůvěřoval ani tomu, co by mohlo být dokonalé.
Podíval se klíčovou dírkou, dobrých třicet vteřin sledoval chodbu a naslouchal. Nic tam nebylo.
Ve chvíli, kdy pootevřel dveře, do nich z druhé strany někdo nepřirozenou silou kopnul. Dveře do něj narazily, nejdřív do obličeje, pak do ramene. Odhodilo ho to zpátky do místnosti.
Málem se udržel na nohou, ale jak couval, zakopnul o Elenino bezvědomé tělo a tvrdě dopadl na zem. Klouzal po kamenné podlaze, dokud jeho hlava nenarazila do zdi.
Stěží se udržel při vědomí, před očima mu vybuchovaly černé tečky. Kylar musel čistě instinktivně vytáhnout pár dýk, protože ruce zaprotestovaly proti bolesti, když mu kdosi dýky vykopl z rukou.
„Chlapče?“
Kylar musel několikrát zamrkat, než se mu vrátil zrak. Když viděl jasně, první věc, kterou spatřil, byl hrot nože palec od jeho oka. Klouzal pohledem po paži v šedém rukávu k postavě v kápi.
Omámený Kylar přemýšlel, proč není mrtvý. Ale došlo mu to ještě dřív, než si Hu stáhl kapuci.
Máma K. je zradila. Poslala ho zabít nesprávného muže.
„Mistr Blint?“
41.
„Co to děláš!“ Mistr Blint udeřil Kylara hřbetem ruky. Stál tam, rozzuřený, iluze Hu Gibbeta se rozplývala jako kouř.
Kylar se vyškrábal na nohy, hlava se mu stále točila a v uších mu zvonilo. „Musel jsem − vy jste odešel…“
„Odešel jsem naplánovat tohle!“ zašeptal Blint chraplavě. „Naplánovat to! Na tom už nezáleží. Máme tři minuty, než strážný začne další pochůzku.“ Šťouchnul špičkou nohy do bezvládné Elene.
„Tahle je pořád naživu,“ řekl Durzo Blint. „Zabij ji. Pak jdi a najdi ka’kari, já se zatím postarám o mrtvolu. Tvůj trest probereme později.“
Přišel jsem pozdě. „Vy jste zabil vévodkyni?“ zeptal se Kylar a třel si rameno, kam ho zasáhly Durzem rozražené dveře.
„Mrtvolou je princ. Někdo ho dostal jako první.“ Na schodech zaduněly boty. Durzo tasil Odplatu a zkontroloval chodbu.
Bohové, princ? Kylar se podíval na bezvědomou dívku. Její nevinnost byla vedlejší. I kdyby ji nezabil, budou si myslet, že pomáhala při krádeži ka’kari a vraždě prince.
„Kylare!“
Kylar zmateně vzhlédl. Připadalo mu to jako zlý sen. To se nemohlo stát. „Já už…“ Váhavě pozvedl váček.
Zamračený Durzo mu váček vytrhl a převrátil ho. Glób čepelí mu vypadl na dlaň. „Zatraceně. Přesně jak jsem si myslel,“ zabručel.
„Co?“ nechápal Kylar.
Ale Durzo nebyl v náladě, kdy by odpovídal na otázky. „Viděla ta holka tvůj obličej?“
Kylarovo mlčení mu stačilo.
„Postarej se o ni. Kylare, tohle není žádost. To je rozkaz. Zabij ji.“
Tlusté bílé jizvy křižovaly to, co bývalo překrásnou tváří. Její oči otékaly, černaly − a byla to Kylarova chyba stejně jako deset let staré jizvy.
„Láska je oprátka,“ řekl mu Blint, když k němu před deseti lety vstoupil do učení.
„Ne,“ řekl Kylar.
Durzo se ohlédl. „Co jsi to řekl?“ Černá krev kapala z Odplaty do louže na podlaze.
Stále měl čas to zastavit. Čas poslechnout a žít. Ale jestli Elene zemře, Kylar se ve stínech ztratí navěky.
„Nezabiji ji. A nedovolím to ani vám. Je mi to líto, mistře.“
„Uvědomuješ si vůbec, co to znamená?“ vyštěkl Durzo. „Kdo je ta dívka, že by ses kvůli ní nechal lovit po zbytek svého krátkého…“ zarazil se. „Je to Panenka.“
„Ano, mistře. Omlouvám se.“
„Při Andělech noci! Já nestojím o omluvy! Já chci poslu…“ Durzo vztyčil prst na znamení ticha. Zvuky kroků už byly blízko. Durzo trhnutím otevřel dveře a s nelidskou rychlostí vtrhl do chodby, Odplata se v tlumeném světle stříbrně zaleskla.
Strážný padl po dvou úderech. Byl to Pařez, starší strážce, který Kylara tak opatrně prošacoval, když si ráno obhlížel panství.
Lucerna v chodbě za Durzem obalila oblíbené dítě stínů tmou, vrhala na Kylara jeho stín, jeho tvář byla téměř neviditelná. Pouhý obrys, černá krev kapala ze špičky Odplaty. Kap, kap. Durzův hlas byl napjatý jak ohýbaná ocel. „Kylare, tohle je tvoje poslední šance.“
„Ano,“ řekl Kylar, jeho ledvinová dýka zasyčela, když ji vytáhl z pochvy a obrátil se tváří v tvář muži, který ho vychoval, který mu byl víc než otcem. „To je.“
Ozval se zvuk, jak se něco kovového začalo kutálet po mramoru. Blížilo se to ke Kylarovi. Natáhl ruku a ucítil, jak ka’kari vklouzlo do otevřené dlaně.
Zvedl ruku a spatřil ka’kari planoucí neskutečně jasnou modří. Přilepilo se k jeho dlani. Zatímco ho sledoval, na povrchu Glóbu začaly žhnout runy. Posouvaly se, měnily, jako by se k němu pokoušely promluvit. Modré světlo mu zaplavilo obličej a on mohl vidět skrz ka’kari, jak nasává krev z jeho pořezané dlaně. Vzhlédl a spatřil na Durzově tváři zděšený výraz.
„Ne. Ne, tohle je moje!“ zaječel Blint.
Ka’kari najednou zčernalo jako olej.
Pak vybuchlo modrým světlem jako supernova a s tím přišla bolest. Kylar v dlani ucítil nesnesitelný chlad, měl pocit, jako by se mu ruka trhala vedví. Třeštil oči na teď už rozpálenou louži ve své dlani a viděl, jak se zmenšuje. Tlačilo se to do jeho dlaně. Kylar ucítil, jak mu ka’kari vstupuje do krve. Každá žila se nadouvala a kroutila, mrzla, jak skrz ni ka’kari procházelo.
Netušil, jak dlouho to trvalo. Třásl se a byl zbrocený studeným potem. Chlad v jeho údech slábl a postupně ho nahrazovalo teplo. O pár vteřin později, možná i o hodinu, Kylar zjistil, že leží na podlaze.
Zvláštní, cítil se dobře. I když ležel tváří k podlaze, cítil se dobře. Kompletní. Jako by tu propast v něm přemostili, jako by díru v něm vyplnili. Jsem ka’kafier. Pro tohle jsem se narodil.
Pak se rozpomněl. Vzhlédl. Podle výrazu ohromující hrůzy na Durzově tváři to muselo trvat jen vteřiny. Kylar vyskočil na nohy, cítil se silnější, zdravější, než si pamatoval, nikdy v sobě tolik energie neměl.
Výraz v Durzově tváři nebyl hněv. Byl to výraz smutku. Výraz ztráty.
Kylar pomalu otevřel dlaň. Kůže byla stále pořezaná, ale už nekrvácela. Vypadalo to, že ka’kari se vsáklo…
Ne. To nemůže být pravda.
Z každého póru jeho dlaně se řinula černá kapalina. Tuhla a během okamžiku mu na dlani spočívalo ka’kari.
Kylara naplnila zvláštní radost. Strach ji následoval. Nebyl si jistý, jestli ta radost byla jen jeho. Jako kdyby se ka’kari radovalo, že ho našlo. Podíval se zpátky na Durza, cítil se hloupě, byl tak vyvedený z míry, že nevěděl, co má dělat.
V tu chvíli si uvědomil, jak zřetelně vidí Durzovu tvář. Wetboy stál na chodbě, s lampou za zády. Před chvílí − před ka’kari − byl jeho obličej téměř neviditelný. Kylar i teď viděl stín padající na podlahu v místech, kde Durzo odkláněl světlo, ale on viděl skrz ně. Jako by se díval přes sklo. Věděl, že tam sklo je, ale nijak mu nebránilo ve výhledu. Kylar se rozhlédl po Elenině malém pokoji a zjistil, že to platí o všem, na co se podíval. Temnota teď jeho pohled vítala. Jeho zrak byl ostřejší, jasnější − viděl dál, dokonce viděl i hrad za řekou, jako by bylo pravé poledne.
„To já jsem měl získat ka’kari,“ hlesl Durzo. „Když ho nedostane, zabije moji dceru. Nechť se nad tebou Andělé noci smilují, Kylare, co jsi to provedl?“
„Nic! Nic jsem neprovedl!“ bránil se Kylar. Podal mu ka’kari. „Vezměte si ho. Můžete ho mít. Dostaňte svou dceru zpátky.“
Durzo si ho od něj vzal. Podíval se Kylarovi do očí, jeho hlas byl plný smutku. „Připoutal sis ho. Připoutal sis ho na celý život, Kylare. Tvůj Talent se teď probudí, ať už ho budeš držet, nebo ne, ale nikdo jiný nebude moci použít zbytek jeho sil, dokud ty budeš naživu.“
Zvuk nohou běžících po schodech. Někdo slyšel Durzův výkřik. Kylar musel hned odejít. Teprve teď mu pomalu začínal docházet význam Durzových slov.
Durzo se obrátil směrem, odkud někdo přibíhal nahoru, a v Kylarových uších zazněla prorokova slova: „Pokud zítra nezabiješ Durzo Blinta, Khalidor zabere Cenarii. Když ho nezabiješ pozítří, každý, koho miluješ, zemře. Když uděláš správnou věc jednou, vysloužíš si rok v hanbě. Jestli uděláš správnou věc dvakrát, bude tě to stát život.“
Ledvinovou dýku svíral v dlani, Durzo k němu byl obrácený zády. Kylar by to teď mohl ukončit. Ani Durzovy reflexy ho nemohly zastavit, když stál tak blízko. Mohl by tak zabránit invazi, zachránit každého, koho miloval − určitě to znamenalo, že má v rukou i život Elene. Logana. Možná i Drakeových. Možná na tom závisela celá invaze. Na ostří jeho dýky balancovaly stovky nebo tisíce životů. Rychlé bezbolestné bodnutí a Durzo zemře. Neříkal snad, že život je prázdný, bezvýznamný, bídný a bezcenný? Neztratí nic cenného, když přijde o svůj život, to přece prohlašoval.
Durzo to tvrdil a tvrdil toho mnohem víc, ale Kylar mu nikdy doopravdy neuvěřil. Máma K. už Durza bodla do zad svým lhaním a Kylar to nedokázal zopakovat rukama.
Tu chvíli před sebou viděl překvapivě jasně. Zamrzla jako diamant, otáčela se mu před očima, každá faseta se leskla a jiskřila, jak v sobě lámala budoucnost. Kylar se podíval napravo na Elene a nalevo na Durza, z Durza na Elene, z Elene na Durza. Byla to jeho volba a jejich budoucnost. Mohl zabít Elene, ženu, kterou miloval, nebo zabít Durza, jenž ho vychoval jako svého syna. V každé fasetě se odrážela nelítostná pravda − když má jeden žít, musí druhý zemřít.
„Ne,“ rozhodl se Kylar. „Mistře, udělejte to. Zabijte mě.“
Durzo se na něj podíval, jako by nevěřil svým uším.
„Ona viděla jen mě. Když budu mrtvý, tak už pro nikoho nebude hrozbou. Můžete si pak vzít ka’kari a zachránit svou dceru.“
Blintovy oči naplnil pohled, jaký u něj Kylar nikdy neviděl. Hrubé neotesané rysy jeho tváře se uvolnily, vypadal jako úplně jiný muž, nebyl starý, unavený a sešlý, ale mladší, podobný Kylarovi. Kylara by nikdy nenapadlo, že by tak Blint mohl někdy vypadat. Blint zamrkal, když mu hrozilo, že ty bezedné studny smutku přetečou slzami. Zavrtěl hlavou. „Prostě běž, synu.“
Kylar chtěl odejít. Chtěl utéct pryč, ale pravdu měl on. Tohle byl jediný způsob. Stál tu, ztuhlý, ale ne kvůli nerozhodnosti. Jen se modlil, aby to Durzo udělal, než ztratí odvahu. Co jsem to řekl? Já nechci umřít. Chci žít. Chci odsud Elene odvést. Chci…
Dveře vévodova pokoje se otevřely, ven se vypotácela zakrvácená vévodkyně a ječela: „Vražda! Vrah! Zabil prince!“
Durzo okamžitě jednal. Narazil do Kylara, oba je protlačil přes Elenin pokoj. Kylara to stálo veškerou duchapřítomnost, aby na Elene nešlápl, ale Durzo se nezastavil. Chytil Kylara za plášť a švihnul s ním překvapivou rychlostí a silou svého Talentu. Kylar proletěl oknem ven do noci.
Díky Boží milosti, Jeho krutosti, prachobyčejnému štěstí nebo díky Durzovým nadpřirozeným silám dopadl přímo doprostřed živého plotu. Propadl skrz něj, nekontrolovatelně se otáčel a narazil na zem. Bylo to zvláštní, protože si nic nezlomil, nevymknul, a dokonce se ani nepoškrábal. Podíval se nahoru a uviděl hosty, jak se vyklánějí z balkónu, kde nedávno políbil Serah, ale nacházeli se na opačné straně lamp a nemohli ho vidět.
Pak se ke křiku uvnitř přidaly další, ženské i mužské hlasy. Někdo křičel rozkazy a pobíhali tam ozbrojení muži, cinkali a řinčeli ve svých zbrojích. Kylar se podíval do prvního patra, srdce měl až v krku. Nevěděl, jestli má klít nebo se smát. Už nebylo v jeho moci se rozhodnout. Byl naživu a měl z toho dobrý pocit.
Nic víc dělat nemohl. Kylar se rozběhl k zahradní brance, vypáčil zámek a zmizel do noci.
42.
Bohokrál Garoth Ursuul byl vzhůru dřív, než úředník zaklepal na dveře jeho ložnice. Nikdo se nemohl přiblížit k jeho pokoji, aniž by ho vzbudil. To znamenalo méně spánku, než by se mu líbilo, ale on už byl starý muž a moc spánku nepotřeboval. Kromě toho tím udržoval otroky ve střehu.
Ložnice nevypadala jako místo, které by obýval Bohokrál. Byla otevřená, lehká a vzdušná, plná plaganských zrcadel z barevného skla a slonoviny, sethijských krajek na posteli, kožešin divokých medvědů z Mrazu na podlaze a čerstvě natrhaných květin rozestavěných na stole a krbové římse, všechny vybrané a naaranžované otrokem s estetickým cítěním. Garotha nic z toho s výjimkou obrazů nezajímalo. Portréty jeho žen lemovaly zdi. Jeho ženy pocházely z téměř každého národa Midcyru, až na pár výjimek byly překrásné. Drobné nebo vytáhlé, baculaté i ty, co vypadaly jako kluk, bledé i snědé, všechny ty obrazy dokázaly Garotha Ursuula potěšit. Byl znalcem ženské krásy a nehleděl na výdaje, když šlo o ukojení jeho neřesti. Koneckonců to byla služba jeho rodině a světu, že plodil ty nejlepší syny. Kvůli tomu tu měl i ty neatraktivní ženy. Experimentoval s únosy žen z královských rodů v naději, že by mu mohly porodit přijatelnější syny. Dva ze současných princů vzešli z takových žen, takže Garoth předpokládal, že urozené ženy by mohly rodit přijatelnější syny častěji než ty obyčejné, ale bylo tak únavné plodit s ošklivými ženami.
Zčásti kvůli synům a zčásti pro své pobavení dovolil některým ženám, aby se do něj zamilovaly. Bylo to překvapivě snadné, nemusel jim lhát tak moc, jak čekal. Ženy byly tak ochotné to pro sebe udělat. Slyšel, že láska činí sex lepším, ale nenadchlo ho to. Pomocí magie mohl přinutit ženské tělo, aby reagovalo tak, jak si přál, a bylo zábavné sledovat ženy, které se pokoušely zadržovat vztek a zášť, zatímco prožívaly magické potěšení, jaké nikdy předtím nezažily. Naneštěstí mělo tohle potěšení svou cenu. Musel ty ženy bedlivě sledovat, o dvě už přišel, když spáchaly sebevraždu.
Úředníkova ruka zaklepala na dveře a Garoth je mávnutím ruky otevřel. Úředník vešel po kolenou, hnal se kupředu, ruce založené na hrudi. „Můj bože, můj vznešený králi…“
Garoth se posadil. „Ven s tím. Máš pro mě zprávu od té štětky Jadwinů?“
„Hlásí, že zabila prince, ale přišla o ka’kari. Mrzí ji to, Vaše Svatosti.“
„Nepochybně šlo o další napodobeninu,“ řekl Garoth, mluvil k sobě, ne k úředníkovi. „Dorazily už lodě pro modainskou invazi?“
S Cenarií to mohl vyřešit, kdykoliv se mu zachtělo, ale přímý pochod na jih by zaměstnal jeho armádu na celé týdny, možná i měsíce. Ten zatracený vévoda Gyre přetvořil obranu Kvílivých větrů ve vážnou překážku. Jistě, mohl by je dobýt. Pravděpodobně by dokázal porazit každou armádu na světě s výjimkou Alitaeranů, ale Bohokrál by neplýtval muži nebo meistery na čelní útok. Ne, když měl i jiné možnosti.
Kromě toho, jaký dobyvatel by vůbec chtěl mraveniště jako Cenarie? Možná by udělal nejlépe, kdyby je tam vyhladil a poslal tam vlastní lidi, aby město kolonizovali.
Garotha Ursuula nezajímala dočasná moc. Nabídku Cenarii učinil jen pro své pobavení. Měl mnohem spolehlivější informace, že se rudé ka’kari nachází v Modai. Až tam bude, Cenarii obklíčí. Možná dokáže zemi obsadit, aniž by o ni musel bojovat. Potom Ceura a po ní zasáhne přímo srdce všech mágů, Sho’cendi. Alitaeranům se nepostaví, dokud si svým vítězstvím nebude jistý.
„Dvě lodě stále proplouvají cenarijskými vodami.“
„Dobře, potom…“
„Vaše Svatosti…“ Muž vyjekl, když si uvědomil, koho právě přerušil.
„Hoppere?“
„Ano, Vaše Svatosti?“ Hopper téměř šeptal.
„Už mě nikdy nepřerušuj.“
Hopper přikývl, oči vytřeštěné.
„A teď, co jsi mi chtěl říct?“
„Lady Jadwinová prohlašuje, že viděla, jak si někdo připoutal ka’kari na chodbě u jejího pokoje. Její popis byl… přesný.“
„U krve Khali,“ vydechl Garoth. Ka’kari, po tak dlouhé době. Ka’kari, které si někdo připoutal. Tím se to trochu zjednodušilo. Samotné ka’kari bylo dost malé, aby se dalo ukrýt nebo někde ztratit, ale připoutané ka’kari se bude držet poblíž toho, kdo si ho připoutal.
„Přesměruj ty lodě. A pošli rozkazy Rothovi, ať uspíší atentáty. Gyrové, Shinga i všichni ostatní. Řekni Rothovi, že má dvacet čtyři hodin.“
* * *
Něco se příšerně pokazilo. Regnus Gyre to poznal hned, jak dorazil k branám svého domova. Venku nestály žádné stráže. I s ohledem na množství sluhů a strážných, které ho král donutil za posledních deset let propustit nebo vyhnat, to bylo zneklidňující. Uvnitř sídla stále hořely lampy, což bylo hodinu po půlnoci nezvyklé.
„Mám je zavolat, můj lorde?“ zeptal se Gurden Fray, jeho strážný.
„Ne.“ Regnus sesedl a prohrabával se sedlovými brašnami, dokud nenašel klíč. Otevřel bránu a tasil meč.
Na druhé straně, mimo světlo lamp, ležela těla. Každé mělo podříznutý krk.
„Ne,“ zašeptal Regnus. „Ne.“ Rozběhl se k budově.
Vrazil dovnitř předními dveřmi a vše viděl rudě. Jeho mysl to nejdřív odmítala přijmout. V každé místnosti nacházel mrtvé. Všichni vypadali, jako by je zastihli nepřipravené. Nic nebylo rozbité. Kromě těl tu nebyly žádné známky násilí. Dokonce ani strážní nebojovali. Skoro všichni měli podříznuté hrdlo. Pak těla otočili, aby co nejvíc krvácela. Tady leží starý Dunnel, hlavou dolů v křesle. A tam je Marianne, která bývala Loganova kojná, ležící s hlavou na nejnižším schodu. Jako by domem prošla samotná Smrt a nikdo se ji nepokusil zastavit. Regnus všude viděl věrné sluhy, přátele, mrtvé.
Uvědomil si, že běží po schodech, kolem Grasqských dvojčat, do pokoje Catrinny. V hale zahlédl první známky boje. Zbloudilý úder mečem rozbil skleněnou vitrínu. Z rámu obrazu jeho dědečka kus chyběl. Tady strážní zemřeli v boji, smrtelně zranění na hrudi a ve tváři. Ale vítěz byl jasný, protože každé tělo mělo proříznutý krk a nohy opřené o zeď. Krvavé louže z tuctu mužů se dotýkaly, pokrývaly podlahu jako krvavé jezero.
Gurden poklekl a přitiskl prsty na krk svého přítele. „Ještě je teplý,“ řekl.
Regnus kopnutím otevřel dveře do svého pokoje. Hlasitě narazily do zdi, pokud je dřív v noci někdo zavřel a zamknul, teď už tomu tak nebylo.
Bylo tam pět mužů a dvě ženy, leželi tu v kruhu, svlečení, tváří k zemi. Vysoko nad nimi, nahá, zavěšená za nohu na lustru, druhá noha se groteskně pohupovala ve vzduchu, visela Catrinna. Na záda mrtvol, na každé bylo jedno slovo, bylo vyřezáno − S LÁSKOU A POLIBKY, HU GIBBET Nůž zpříma zaražený do zad jeho správce Wendela Northa posloužil jako tečka.
Regnus běžel. Probíhal z místnosti do místnosti, kontroloval mrtvé, volal je jejich jmény, otáčel je, aby se podíval na jejich tváře. Matně si uvědomoval, jak s ním Gurden zatřásl.
„Pane! Pane! Není tady. Logan tady není. Měli bychom odejít. Pojďte se mnou.“
Nechal Gurdena, ať ho vyvleče ven, vzduch na dvoře byl tak sladký, když v něm necítil krev. Někdo pořád dokola a dokola opakoval: „Och, můj Bože. Och, můj Bože.“ Byl to on. Blábolil. Gurden si toho nevšímal, jen ho postrkoval kupředu, vrávorajícího.
Dostali se k přední bráně, když skrz projelo šest králových elitních kopiníků se zdviženými kopími.
„Zastavte!“ rozkázal poručík. Jeho muži obklopili Regna a Gurdena. „Stát! Jste Regnus Gyre?“
Ta obnažená ocel a zvuk jeho jména ho probraly. „Ano,“ hlesl a podíval se na své zkrvavené šaty. „Ano, to jsem,“ dodal silněji.
„Lorde Gyre, dostal jsem rozkaz vás zatknout. Je mi to líto, pane.“ Byl mladý, ten poručík. Oči měl rozšířené, jako by nemohl uvěřit tomu, koho právě zatýká.
„Zatknout mě?“ Pomalu znovu získával kontrolu nad svou myslí, jako nad koněm, který překousal uzdu a rozběhl se pryč a teď byl ochotný nechat se znovu zkrotit.
„Ano, můj lorde. Za vraždu Catrinny Gyrové.“
Regna polil chlad. Mohl se vzchopit, nebo se nechat zlomit. Zatnul zuby a slzy z jeho očí zvláštním způsobem zmizely, když se zeptal rozkazovačným hlasem: „Kdy jsi dostal rozkazy, synu?“
„Před hodinou, sire,“ odpověděl poručík a pak se zamračil, když si uvědomil, že právě automaticky poslechl muže, kterého měl zatknout.
„Nemůže být mrtvá déle než patnáct minut. Tak mi pověz, co to vypovídá o tvých rozkazech?“
Poručíkův obličej zbledl. Kopiníci zaváhali. „Náš kapitán tvrdil, že vás viděli, když jste zabíjel − když jste to udělal, sire. Říkal to před hodinou.“ Poručík se podíval na Gurdena. „Je to pravda?“
„Běž a podívej se sám,“ vyzval ho Gurden.
Poručík vešel dovnitř, nechal své nervózní muže, aby vévodu hlídali. Někteří nakoukli do oken a pak rychle odvrátili zrak. Regnus netrpělivě čekal a přemýšlel, jestli by nemohl využít získaný čas a znovu si to promyslet, vytlačit to z paměti. Po tvářích se mu řinuly slzy a on ani netušil proč. Musel přemýšlet. Měl by si zjistit kapitánovo jméno, ale ten muž také jen poslouchal rozkazy. Ať už pocházely od Sa’kagé nebo od krále.
O pár minut později se z domu vyřítil poručík. Na bradce měl zvratky a silně se třásl. „Můžete jít, lorde Gyre. A omlouvám se vám… Nechte ho jít.“
Muži se rozptýlili. Regnus se vyhoupl do sedla, ale neodjel. „Budeš sloužit muži, který zmasakroval moji rodinu?“ zeptal se Regnus. „Mám v úmyslu najít svého syna a zjistit, kdo…“ Zradil ho hlas, musel si odkašlat. „Pojď se mnou a já ti přisahám, že pode mnou budeš sloužit se ctí.“ Při posledním slově se mu zlomil hlas, věděl, že žádné další už vyslovit nedokáže.
Poručík přikývl. „Jsme s vámi, pane.“ Muži přikyvovali a Regnus získal svou první jednotku. „Můj lorde,“ ozval se poručík, „Já… já jsem ji odřízl, pane. Nemohl jsem ji tam takhle nechat.“
Regnus ztratil řeč. Silně sevřel opratě a cválal k bráně. Proč jsem to neudělal já? Byla mou ženou. Co jsem to člověka?
* * *
Lord generál Agon byl jedním z mála šlechticů, kteří se minulou noc nezúčastnili večírku u Jadwinů. Nepozvali ho. Ne že by se kvůli tomu cítil opomenutý.
Slunce se právě vkrádalo nad obzor a celková situace nevypadala v denním světle o nic lépe. Obvykle by se o vraždu samozřejmě postarala městská stráž. Ale obvyklé oběti nebývaly dědici trůnu. Na tohle musel Agon dohlédnout osobně.
„Proč mi neřeknete, co se doopravdy stalo, mylady?“ zeptal se Agon. Bez ohledu na vše, co tady udělal, to vypadalo, že prohrává.
Lady Jadwinová si odfrkla. Byla silně rozrušená, tím si byl Agon jist. Nebyl si však jistý, jestli je příčinou tento rozhovor, nebo lítost nad princovou smrtí. „Řekla jsem vám to,“ odpověděla. „Wetboy…“
„Co?“
Zarazila se.
„Jak víte, co je wetboy, Trudano?“
Potřásla hlavou. „Proč se mě snažíte zmást? Říkám vám, že tam byl nájemný vrah, stál v hale. Myslíte si, že bych usekla hlavu vlastní stráži? Myslíte si, že jsem na to dost silná? Proč si neposlechnete Elene. Ona vám to poví.“
Zásah. Už ho to taky napadalo. Nejen že pochyboval, že by lady Jadwinová byla dost silná, aby setnula muže, ale ona ani neměla žádnou zbraň, kterou by to mohla udělat. A pokud zabila prince, aniž stačil vydat jediné slovo, tak proč potom křičela a přitáhla tak do patra lidi dřív, než si mohla z rukou a obličeje smýt krev?
„Vysvětlete to,“ řekl. Pozvedl rudé šaty, které na sobě měla minulou noc. Jeho muži je našli, když prohledávali šatník. Pořád byly nasáklé zaschlou krví. Spoustou krve.
„Potom − potom co vrah prince bodl, princ spadl a já… já ho zachytila. A on mi zemřel v náručí. Snažila jsem se sehnat pomoc, ale ten zabiják byl ještě v hale. Byla jsem vyděšená. Zpanikařila jsem. Nemohla jsem na sobě vystát všechnu tu krev.“
„Co jste vy dva spolu dělali sami v ložnici?“
Vévodkyně se na něj podívala, jako by místo očí měla žhavé uhlíky. „Jak se opovažujete!“
„Jak jste se opovážila vy, Trudano?“ nenechal se zastrašit Agon. „Jak jste se opovážila podvádět svého manžela nejen s králem, ale i s jeho vlastním synem? Jaké perverzní potěšení jste z toho měla? Líbilo se vám, když jste prince donutila zradit otce?“
Pokusila se mu vlepit facku, ale uhnul jí.
„Můžete zfackovat každého v království, Trudano. Ve vašem pokoji jsme našli zkrvavený nůž. Vaši sluhové potvrdili, že patří vám. Mohl bych říct, že bude příhodné, když o hlavu přijdete i vy. Pokud se král nerozhodne, že zasloužíte smrt v kole jako obyčejný zrádce.“
Při těch slovech Trudana Jadwinová zbledla a pak zezelenala, neřekla však ani slovo. Agon rozčíleně mávnul rukou a stráže ji odvedly pryč.
„Tohle bylo pod vaši úroveň,“ ozval se ženský hlas.
Agon se otočil a spatřil Elene Cromwyllovou, služebnou u Jadwinů, kterou našli zbitou a v bezvědomí v jejím pokoji. Měla pěknou postavu, byla krásná až na jizvy a modřiny v obličeji. Lady Jadwinová se považovala za umělce, a proto se ráda obklopovala pěknými věcmi.
„Ano. Řekl bych, že bylo,“ uznal Agon. „Ale po pohledu na to, co udělala… taková jatka.“
„Má paní udělala mnoho špatných rozhodnutí,“ bránila ji Elene. „Zranila mnoho lidí, ničila manželství, ale není to vražedkyně, lorde generále. Můj lorde, já vím, co se minulou noc stalo.“
„Vážně? Tak to jste jediná.“ Jeho hlas byl ostřejší, než chtěl. Stále se pokoušel sestavit kousky skládačky dohromady. Jak zabili toho strážného, Pařeza, který teď své přezdívce odpovídal víc než kdykoli předtím? Proč vévodkyně v tichosti zabila prince a převlékla se, ale neumyla si ruce a tvář dřív, než začala křičet o pomoc?
Jestli byla dost chladnokrevná, aby zabila prince, možná ze vzteku, že ji nechal, a dost duchapřítomná, aby začala schovávat důkazy, jistě by odvedla lepší práci, kdyby hosty přivolala až potom.
Ale pak tu bylo několik hostů, kteří prohlašovali, že nahoře slyšeli vykřiknout mužský hlas. Strážný? Mohl narazit na vraha, vykřiknout a být zkrácen o hlavu? Nebylo snadné useknout někomu hlavu, to Agon věděl. I kdyby ho sekli mezi obratle, vyžadovalo by to značnou sílu. Agon Pařeza vyšetřil a čepel projela skrz obratel.
Obrátil zrak zpátky na Elene. „Omlouvám se,“ řekl. „Byla to těžká noc. Každá pomoc, kterou můžete nabídnout, je vítána.“
Vzhlédla, v očích měla slzy. „Já vím, kdo prince zabil. Je to wetboy maskující se za šlechtice. Věděla jsem, kdo to je, a věděla jsem, že přijde, ale nenapadlo by mě, že někomu ublíží. Jmenuje se Kylar. Kylar Stern.“
„Cože?“ vydechl Agon.
„Je to pravda. Přísahám.“
„Podívejte, mladá slečno, vaše oddanost paní je obdivuhodná, ale tohle dělat nemusíte. Pokud na té historce budete trvat, skončíte ve vězení. Přinejmenším. Pokud budete shledána spoluviníkem, i když jen nevědomým, zavraždění prince, můžou vás oběsit. Jste si jistá, že to chcete udělat, jen abyste zachránila Trudanu Jadwinovou?“
„To není kvůli ní.“ Po tvářích se jí řinuly slzy.
„Tak kvůli tomu Kylaru Sternovi? Tomu mladíkovi, který bojoval s Loganem Gyrem? Musíte ho strašně nenávidět.“
Uhnula pohledem. Ve světle vycházejícího slunce se její slzy leskly jako drahokamy. „Ne, sire. Vůbec ne.“
„Lorde generále,“ zavolal na něj tiše voják ode dveří. Vypadal otřesený. „Právě jsem přišel z panství Gyrů, sire. Je tam hrozný zmatek. Stovky lidí procházejí domem a naříkají, sire. Všichni jsou mrtví, sire.“
„Vzpamatuj se. Co myslíš tím mrtví? Myslíš zavraždění?“
„Spíš zmasakrovaní, sire.“
„Kdo byl zavražděn, vojáku?“
„Sire. Úplně všichni.“
43.
Král se ošíval na trůně. Trůn byl obrovský, ze slonoviny a rohoviny a vykládaný zlatem, vypadal v něm jako kluk. Audienční sál dnes zel prázdnotou, s výjimkou obvyklých stráží, pár dalších strážných ukrytých u tajných východů a Durzo Blinta. Sál kvůli své prázdnotě vzbuzoval dojem jeskyně. Zástavy a tapiserie zdobily zdi, nedokázaly však zahnat neutuchající chlad v tak velkém kamenném sále. Sedm párů vysokých sloupů podpíralo strop a k trůnu vedla dvě křídla schodů po sedmi stupních.
Durzo stál klidně, čekal, až král zahájí rozhovor. Už si připravil bitevní plán, jestli dojde na boj. Mág stojící vedle krále zemře jako první, pak dva strážní po bocích trůnu, nakonec samotný král. S pomocí Talentu by mohl z trůnu skočit k průchodu nad ním, který zakrývala zástava. Zabije lučištníka uvnitř a od té chvíle už bude nepolapitelný.
Jako všechny bitevní plány bude tenhle vycházet jen do chvíle, kdy někdo udělá první krok, bylo však užitečně mít obecný plán, zvlášť když nemáte ponětí, co vaši nepřátelé ví. Durzo si uvědomil, že sahá do váčku s česnekem, ale dokázal se ovládnout. Teď nebyl nejlepší čas ukazovat nejistotu. Zastavit ruku bylo těžší, než by čekal, když byl ve stresu, na žvýkání česneku ho něco uklidňovalo.
„Nechal jsi mého chlapce zemřít,“ promluvil král a vstal. „Minulou noc zabili mého chlapce a ty jsi nic neudělal!“
„Nejsem bodyguard.“
Král vytrhl vedle stojícímu strážci kopí a hodil ho po něm. Durza překvapilo, jak dobrý hod to byl. Kdyby zůstal stát, kopí by ho zasáhlo do hrudi.
Ale on samozřejmě stát nezůstal. S bezstarostnou − a doufal, že i rozčilující − lehkostí se naklonil do strany, nohama ani nehnul.
Kopí narazilo na podlahu, kov a dřevo zaskřípaly o dlažbu. Po celé místnosti se ozvalo zarachocení zbrojí a šeptání natahovaných luků, ale nikdo ze strážných nezaútočil.
„Nejsi ani hovno, dokud ti to neřeknu!“ zařval král. Nasupeně sestoupil po sedmi schodech zdvojeného schodiště a postavil se před Durza. Z taktického hlediska ubohý tah. Právě zablokoval výhled nejméně třem lučištníkům. „Ty… ty sračko! Zasraná, zasraná sračko!“
„Vaše Výsosti,“ řekl pochmurně Durzo. „Muž s tak bohatým repertoárem kleteb by se měl vyvarovat fádního opakování slov na bázi exkrementů, jež vyplňují prázdnotu mezi jeho ušima.“
Krále to na chvíli zmátlo. Strážní si vyměňovali vyděšené pohledy. Král si těch pohledů všiml a z jejich výrazů mu došlo, že byl právě uražen. Ohnal se po Durzovi hřbetem ruky a Durzo nechal ránu dopadnout. Jeden rychlý pohyb a nervózní lučištník by mohl vypustit šíp.
Král nosil na každém prstu prsteny, dva z nich poškrábaly Durzovu tvář.
Durzo zatnul čelist, aby mírnil narůstající vztek. Nadechl se jednou, dvakrát. Pak řekl: „Jediný důvod, proč jste ještě naživu, je ten, že nechci vyměnit svůj život za váš, Aleine. Hnusí se mi představa, že by mě zabili amatéři. Uvědomte si však tohle − jestli na mě ještě někdy vztáhnete ruku, budete do vteřiny mrtvý, Vaše Výsosti.“
Král Aleine Gunder IX. napřáhl ruku, vážně uvažoval, že se stane bývalým králem Aleinem Gunderem IX. Ruku pak sice sklonil, ale oči mu naplnil triumfální výraz. „Teď tě nezabiji, Durzo. Nezabiji tě, protože pro tebe chystám něco lepšího než smrt. Víš, já o tobě dost vím, Durzo Blinte. Já vím. Máš tajemství a já ho znám.“
„Omlouvám se, že jsem se nechal unést.“
„Máš učedníka. Mladíka, který se vydává za šlechtice. Kyle nebo tak nějak. Mladíka, který bydlí u těch svatouškovských Drakeů, s mečem to dost umí, co, mistře Tulii?“
Po Durzově páteři se rozlil chlad. Nechť se Andělé noci smilují. Oni to vědí. To je špatné. Víc než špatné. Jestli ví, že je Kylar jeho učedník, nebude trval dlouho a spojí si ho s princovou smrtí. Zvlášť po tom představení, které Kylar předvedl, když bojoval s Loganem Gyrem. Pokud by byl Durzův učedník zapletený do vraždy prince, král bude předpokládat, že to udělal s jeho svolením, ne-li přímo na jeho rozkaz.
Rotha to nepotěší.
V ústech mu zakřupal česnek, konejšil mu nervy. Nadechl se a donutil se uklidnit. Jak to dokázali?
Mistr Tulii. Pokazit se mohlo cokoliv a něco se pokazilo. Durza nezradili. Nebylo žádné velké spiknutí. To jméno znamenalo, že některý z královských špehů sledoval Drakeovy. Pravděpodobně rutinní dohled nad kdysi mocným mužem. Špeh viděl Durza vejít dovnitř a poznal ho. Pravděpodobně to byl jeden ze strážných, kterými se ho král pokoušel zastrašit v zahradě se sochami. Na tom už nezáleželo.
„Och, přál bych si, aby tu teď byl Brant a viděl tvůj obličej, Durzo Blinte. Kde je vlastně Brant?“ zeptal se král komořího.
„Je na hradě, sire, na cestě sem, aby vám podal zprávu. Odešel na panství Gyrů, poté co vyšetřoval… tu záležitost v sídle Jadwinů.“
Durzovi se stáhlo hrdlo. Agon si to s Kylarem dokáže poskládat dohromady. Pokud sem přijde a on tady ještě bude, pak Durzo zemře.
Král pokrčil rameny. „Jeho smůla.“ V tu chvíli se malým králem prohnal smutek a hněv a on najednou vypadal jako úplně jiný člověk. „Nechal jsi zabít mého chlapce, ty sračko, takže se chystám zabít toho tvého. Jeho smrt vzejde z ruky, od které by to čekal nejméně, a přijde − hm − každou chvíli.“
* * *
„Slyšel jsem, že jsi se minulou noc trochu popral s Loganem,“ řekl hrabě Drake.
Kylar zamrkal zakalenýma očima a během okamžiku přešel ze stavu k smrti unavený do naprosté bdělosti. Spal jen pár hodin a zase ho trápily noční můry. Každá smrt, kterou viděl, ho nutila snít o Krysovi.
Sedli si ke stolu se snídaní a Kylar měl před pusou na vidličce nabodnuté vejce. Strčil ho dovnitř, aby získal trochu času. „Tho nif nevylo,“ zamumlal.
Byla to katastrofa. Pokud hrabě Drake ví o rvačce, tak ví i o princově smrti. Kylar si myslel, že si stihne sbalit věci a zmizet dřív, než se to Drake dozví. Zmizet bezesporu musel. Jen si myslel, že bude mít víc času.
„Serah to hodně rozrušilo,“ řekl hrabě. „Vzala Logana do domu své tety nedaleko Jadwinů, aby mu ošetřila zranění. Vrátila se před pár minutami.“
„Aha.“ Kylar žvýkal vejce jako stroj. Pokud Serah odešla hned po rvačce, ona ani hrabě Drake o princi ještě neví. Kylarův nepřetržitý proud smůly asi konečně zvolnil. Ale teď, když si uvědomil, že už mu nehrozí rozhodování mezi životem a smrtí, mu došlo, že se Serah vrátila domů a řekla hraběti Drakeovi, co se minulou noc stalo, což zase mělo úplně jiné důsledky.
„Včera jsem dal Loganovi svolení požádat ji o ruku. O tom ale víš, že?“
Hrabě mu tak jemně říkal − proč jsi sakra políbil moji Serah a zbil mého budoucího syna a svého nejlepšího přítele, i když jsi tvrdil, že k ní nic necítíš?
„Um…“ Koutkem oka Kylar zahlédl, jak někdo rychle prošel kolem okna, a o chvíli později se přibelhal starý portýr, vypadal znepokojený.
Přední dveře se s prásknutím otevřely. Pak práskly i dveře do jídelny takovou silou, až talíře na stole nadskočily.
„Mylorde,“ protestoval portýr.
Do místnosti vtrhl Logan. V ruce svíral šaršoun velký jak Alitaera.
Kylar vyskočil na nohy, židle udeřila o zeď. Byl zahnaný do rohu. Hrabě Drake vstal, něco křičel, ale Logana už nemohlo nic zastavit.
Logan pozvedl šaršoun. Kylar zase nůž na máslo.
„Jsem zasnoubený!“ zvolal Logan. Sevřel Kylara v medvědím objetí.
Když ho Logan konečně pustil, Kylarovo srdce začalo znovu tlouct. Hrabě Drake se s úlevou zhroutil na židli.
„Ty obrovský bastarde!“ zasmál se Kylar. „Gratuluji! Říkal jsem ti, že to zabere, ne?“
„Zabere?“ zeptal se hrabě Drake, když se mu vrátil hlas.
Logan zacouval, hraběte si nevšímal. „No, tak silně jsi mě praštil nemusel.“
„Musel jsem ji přesvědčit,“ ušklíbl se Kylar.
„Málem jsi z ní udělal vdovu! Takhle hrozně mě naposledy zbili v aréně.“
„Omlouvám se,“ ozval se hrabě, „ale co zabralo? Přesvědčit?“
Zarazili se a provinile se na hraběte podívali. „No,“ přiznal Logan, „Kylar říkal, že mě Serah opravdu miluje, že jí to jen musíme připomenout a…“
„Kylare, chceš mi říct, že ten boj byl nahraný? Že jsi ze sebe na veřejnosti udělal hlupáka, oklamal mou dceru a obchodoval s jejími city jako s levnou tretkou?“
„Takhle přesně to…“ Pohledu hraběte vzdorovat nedokázal. „Ano, pane.“
„A Logana jsi do toho zatáhnul? Logane, ty bys měl mít víc rozumu.“
„Ano, pane,“ řekl Kylar. Logan alespoň vypadal stejně provinile, jako se cítil.
Hrabě mezi nimi těkal pohledem a pak se rozesmál. „Bůh ti žehnej!“ řekl a sevřel Kylara v objetí.
Když Kylara pustil, hrabě Drake se otočil. V očích měl slzy, jakmile Logana chytil za předloktí. „A Bůh žehnej i tobě. Synu.“
* * *
Lord generál Agon vrazil do hradu obklopený svými strážemi. Den mu už teď připadal příliš dlouhý, a to slunce vyšlo teprve před třemi hodinami.
Když spatřili výraz na jeho tváři, muži hlídající dveře si dávali pozor, aby nemusel čekat, až mu otevřou. Služebnictvo se ze sálů rychle vytratilo.
Když šel do audienčního sálu, minul muže, který odtamtud vyšel a připadal mu trochu povědomý, měl však tvář ukrytou pod kápí. Nepochybně jeden z králových špehů. Agon na něj neměl čas.
Žádná z nových zpráv nebyla dobrá. Gyrové byli přední rodinou říše. Že jejich vražda připadla na stejnou noc jako zabití prince, to na něj bylo příliš. Agon měl prince rád, ale Gyrové byli jeho přátelé. A to, co spatřil na jejich panství, by nepřál ani nejhoršímu nepříteli. Dílky skládačky stále nezapadaly.
Mělo to veškeré znaky tahu ve velké hře, ve hře o trůn. Ale proč takhle? Jistě, vražda prince všemi otřese, ale zabití všech služebníků Gyrů a lady Gyrové nemělo s politikou nic společného. Nebo snad ano? Ode dneška, ode dne svých narozenin, bude Logan Gyre v nepřítomnosti svého otce lordem Gyrem. Když chcete vyhladit rodinu, začnete s dědici, ne se všemi ostatními, a podle informací, které se k němu cestou dostaly, byli oba Gyrové stále naživu.
Princova smrt nebyla jen strašlivou ranou pro Gunderův rod, šlo i o neskutečný skandál. Královy zálety mohl přehlížet, ale nalézt mrtvého prince po tom, co měl zjevně poměr s královou milenkou, to vrhne špatné světlo na celý rod Gunderů. Atentát, pokud to atentát opravdu byl, nebyl jen tragédií. Vyvolá i zděšení a hanbu.
Lorda generála zajímalo, jestli králi na mysl přijde dřív zděšení než hanba. Co udělá královna?
Namířil si to ke trůnu a vystoupal po schodech. Byli tam obvyklí lidé, mluvili s králem. Agon nikomu z nich nevěřil.
„Ven!“ obořil se na ně. „Vy všichni ven!“
„Prosím?“ naježil se Fergund Sa’fasti. „Jako králův hlavní…“
„VEN!“ zařval mu Agon do obličeje.
Mág se přikrčil a připojil se k ostatním, kteří opouštěli místnost. Agon se obrátil na své strážce a poslal ven i je.
Král k němu ani nevzhlédl. „Jsem zničený, Brante,“ promluvil konečně. „Jak se zapíši do historie?“
Jako slabý, neschopný, sobecký a amorální. „Pane, máme tu mnohem naléhavější záležitosti.“
„Všichni o tom mluví, Brante. Můj syn − ona zavraždila mého chlapce…“ Král začal plakat.
Tak ten muž je schopný myslet i na ostatní. Kdyby jen ukazoval svou lidskost častěji.
„Vaše Výsosti, vévodkyně vašeho syna nezabila.“
„Cože?“ Král se na Agona podíval uslzenýma očima.
„Sire, byl to wetboy.“
„Mě nezajímá, kdo to udělal, Brante! Je za tím Trudana. Trudana a Logan Gyre.“
„Logan Gyre? O čem to mluvíte?“
„Myslíš si, že jsi jediný, koho jsem na to nasadil, Brante? Mí špehové už mi to řekli. Je za tím Logan. Ta děvka Trudana s ním jen spolupracovala. Už jsem poslal své muže, aby ho zatkli.“
Agon zavrávoral. To nemůže být pravda. Vlastně si byl jistý, že to tak být nemůže. „Proč by Logan něco takového dělal?“ zeptal se. „Logan byl jedním z nejlepších přátel vašeho syna. Vždyť on nemá žádné ambice. Bohové, právě se zasnoubil se Serah Drakeovou. S dcerou hraběte!“
„To nemá co dělat s mocí nebo ambicemi, Brante. On žárlil. Logan měl pocit, že ho můj syn ponížil nějakou maličkostí. Víš, jací kluci jsou. Je jako všichni Gyrové, touží po našich úspěších. Kromě toho mám svědka, který ho slyšel, jak princi vyhrožuje.“
Dílky se otáčely a zapadaly na svá místa. Kylar Stern, falešný šlechtic, wetboy, byl Loganův blízký přítel. V záchvatu vzteku Logan Kylara najal, aby prince zabil. Všechno to sedělo − až na to, že šlo o Logana. Agon ho znal a nemohl tomu uvěřit.
„Jakého wetboye si najali, Brante?“ zeptal se král.
„Byl to Kylar Stern,“ řekl Agon.
Král zasupěl. „Huh. Bohové museli jednou stát při mně.“
„Sire?“
„Právě jsem najal učedníka Hu Gibbeta, aby ho zabila, dívčí wetboy, věřil bys tomu? Kylar je Blintův učedník. Nebo byl. Právě teď už je asi mrtvý.“
Kylar je Blintův učedník? Obrázek, který si pomalu dával dohromady, se roztrhal na kusy. Král si najal Blinta! Blintův učedník by přece nezabil syna svého zaměstnavatele. Nebo ano?
Jméno Hu Gibbet bylo vyřezáno do zad těl v sídle Gyrů. Jistě, jen hlupák by po takovém masakru vyřezal své jméno. Ale po hodinách strávených na panství si byl Agon jistý, že všechny vraždy spáchal jediný muž. Nemyslel si, že by někdo jiný než wetboy dokázal zabít tolik lidí, a styl přesně odpovídal tomu, co zaslechl o Hu Gibbetovi. Nedokázal si představit Durzo Blinta, jak mrzačí ta těla. Blint by to považoval za neprofesionální.
Hu Gibbet by se podepsal, jen kdyby si myslel, že úřady nebudou mít šanci ho dostat. Král řekl, že princova smrt nemá nic společného s mocí, ale tohle je Cenarie. S mocí tu souvisí všechno.
Pokud učedník Durzo Blinta opravdu zabil prince, proč by nechával svědka? Blintův učedník by měl být stejný profesionál jako sám Blint. Svědek byl volný konec, za který šlo snadno zatáhnout.
Všechno to bylo o moci.
Agon se zamračil. „Dostali jsme nějaké zprávy z pevnosti ve Kvílivých větrech?“
„Ne.“
„Takže khalidorská armáda je nejméně čtyři dny cesty od nás. Co zamýšlíte udělat s dnešní oslavou?“
„Nemíním slavit letní slunovrat den po synově smrti.“
Lord generál z toho měl sklíčený pocit. „Můj králi, možná byste měl.“
„Neuspořádám oslavu pro synovy vrahy.“ Králi se zablýsklo v očích a najednou vypadal víc jako opravdový král než rozmazlené dítě, jak Agonovi vždycky připadal. „Musím něco udělat!“ vyhrkl král. „Všichni si budou myslet…“ odmlčel se, ale Agon si ho už nevšímal.
Všichni si pomyslí. To je klíč. Co si všichni pomyslí?
Princ byl po smrti, zabit zahanbujícím způsobem buď královou milenkou, nebo wetboyem. Milovaní Gyrové jsou mrtví nebo za mřížemi. Agon měl podezření, že nájemný vrah asi právě teď proniká do Kvílivých větrů, aby zabil také Regna. Nedávalo by smysl nechat ho naživu. Ne, když si někdo dal takovou práci, aby uvedl svůj plán do pohybu.
Všichni si pomyslí, že král nařídil smrt vlastního syna a že z ní pak obvinil nevěrnou milenku, aby se jí pomstil.
S pomocí správné šeptandy se začnou všichni ptát, jestli mu nemůžou připsat i zavraždění Gyrů. Lidé si vraždy spojí, ale jak?
Gyrové byli druzí v pořadí na trůn hned po Gunderech, přestože se jejich rodina králi nikdy nepostavila. Král, slabý a žárlivý, může být snadno vykreslen jako paranoidní. A Gyrové měli mnohem větší respekt než Gunderové. Bude to vypadat, že se lordu Gyrovi za jeho věrnou službu odměnil zradou a vraždou.
Logan − nový lord Gyre − bude zadržen králem a kvůli jeho vrozené podezřívavosti zavřen do vězení. Ale Logan měl pověst naprosto morálního muže bez ambicí. Pro lásku boží, vždyť on se zasnoubil s Drakeovou z nižšího stavu!
Kdyby král zemřel, kdo ho nahradí?
Všeobecně populární Logan Gyre bude ve vězení, kde ho můžou snadno zabít. Králův syn je po smrti. Jeho nejstarší dceři je patnáct, ostatní jsou ještě mladší, příliš mladé, aby si udržely trůn, kdyby vypukla válka. Jeho žena, Nalia, by se mohla pokusit trůn převzít, ale král se jí bál a ze všech sil ji držel v ústraní, takže to vypadalo, že jí vyhovuje stát mimo politiku. S Jadwiny byl po jejich účasti na skandálu konec. Tím mu zůstávali dva zbývající vévodové v říši. Vévoda Graesin i vévoda Wasseros, otec královny, by se mohli pokusit uchvátit moc. Ale královnin bratr, Havrin, byl mimo zemi, takže nevypadal jako vhodný uzurpátor. Vévoda Graesin byl vetchý stařec. Každá z tuctu nižších rodin by se mohla pokusit získat trůn.
Jak v tom figurovali ostatní hráči, kterých se ještě nedávno obával? Jak do toho zapadá Sa’kagé a Khalidor? Když zaplatí správnou cenu, Khalidor by si mohl Sa’kagé koupit.
A pak najednou všechny kousky zapadly na své místo.
Lord generál hlasitě zaklel. Klel tak vzácně, že se král zarazil uprostřed věty. Aleine se podíval Agonovi do tváře, a ať tam zahlédl cokoliv, vyděsilo ho to.
„Co se děje? Co se děje, Brante?“
Celé ty roky se on a král zaměřovali na Khalidor, že ani nepomysleli na hrozbu, která mohla přijít zevnitř. Khalidor odstranil celou nástupnickou linii a zmanipuloval krále, aby mu v tom pomohl. Až budou všichni následníci trůnu, kteří byli legitimní i mocní zároveň, z cesty, Khalidor zabije krále. Budou jednat rychle, dřív než se ustanoví nové nástupnictví, upevní svou moc nebo vztahy, které se on, Agon, chystal zničit. Budou moct sledovat ten chaos a vytáhnout proti nim, kdy se jim zlíbí.
„Vaše Výsosti, musíte mě poslouchat. Tohle je předehra k puči. Možná máme jen pár dní. Až začne, naše veškeré přípravy proti Khalidoru budou k ničemu. A vy zemřete jako první.“
Králův obličej byl obrazem strachu. „Poslouchám,“ řekl.
44.
Poté co Loganovi několikrát pogratuloval, se Kylar omluvil s tím, že ho nechá promluvit si s budoucím tchánem. Serah byla v zadní části domu, převlékala se, a všichni souhlasili s tím, že by do svatby neměla Logana a Kylara vidět, jak se k sobě chovají jako přátelé.
„Pochopím, když mě nepozvete,“ řekl Kylar. „Ale jestli jí to někdy řekneš, budu požadovat omluvu. Gratuluji.“
Vyšel po schodech do svého pokoje, hodil košili do kouta a podíval se do zrcadla. „A gratuluji i tobě. Tvůj mistr se tě chystá zabít a všechny ženy v tvém životě tě nenávidí.“
Vedle zrcadla si všiml svazku dopisů převázaných stuhou. Zvedl je. Na kusu papíru tam byla Blintem napsaná poznámka: „Protože jsi překročil hranici, myslím, že už není důvod je před tebou dále skrývat.“
Co? Kylar rozvázal stuhu a začetl se do prvního dopisu. Napsalo ho dítě, samá velká písmena a nesouvisející myšlenky: „Hodně moc vám djekuji děkuji. Miluji to tady. Jste úžasný. Dnes mám narozeniny. Miluji vás. Elene.“ Pod tím někdo dospělý připsal: „Omlouvám se, hrabě Drakeu, ale zaslechla nás, když jsme se bavili o jejím urozeném dobrodinci. Tenhle dopis chtěla napsat od chvíle, kdy jsme ji začali učit psát. Když si něco usmyslí, tak se toho jen tak nevzdá. Řekněte, jestli jí už nemáme dovolit psát dál. − S pokorou Vaše Gare Cromwyllová.“
Kylara to okouzlilo. Na každý rok připadal jeden dopis, vždy delší a s lepším rukopisem. Měl pocit, jako by sledoval Elene, jak mu roste před očima. I ona si změnila jméno, ale nepopírala, čím byla, neodmítala své dřívější slabosti a zranitelnost.
Když jí bylo patnáct, napsala: „Pol se mě zeptal, jestli se zlobím, protože mám pořezaný obličej. Řekl, že to není fér. Já mu na to řekla, že není fér, že já jsem se z Doupat dostala, zatímco spousta jiných ne. Podívejte se na všechno, co mám! A to vše jen díky vám…“
Kylar listoval dopisy, jen je rychle pročítal. Žil ve vypůjčeném čase. Dřív nebo později sem dorazí zpráva o princově smrti. Zatraceně, ta holka toho napsala tolik! Přeskočil k poslednímu dopisu. Byl datován před několika dny.
„Vy ani netušíte, co všechno jste pro mě udělal. Psala jsem vám, jak vaše peníze zachraňovaly naši rodinu, zvlášť když můj adoptivní otec zemřel, ale vy jste toho udělal mnohem víc. Pouhé vědomí, že někde tam venku je mladý lord, kterému na mně záleží (Na mně! Na dceři otrokyně se zjizvenou tváří!), všechno změnilo. Pol mi minulý týden dělal návrhy.“ Kylar měl najednou chuť najít toho Pola a nakopat mu zadek. „Řekla bych ano, i když nesnáším tu jeho povahu a… také další věci. Podstatné je, že když vím, že tam někde jste a že vám na mně záleží, tak věřím, že si zasloužím víc než jen mizerné manželství s prvním mužem, co se nabídne zjizvené holce. Dodává mi to víru, že si pro mě Bůh přichystal něco lepšího.“ Och, ona je nábožensky založená. Skvělé. Tak takhle poznala Drakeovy. „Děkuji vám. A omlouvám se za svůj poslední dopis, jsem úplně zděšená z toho, co jsem tam napsala. Prosím, ignorujte všechno, co tam je.“
Co? Kylar se vrátil k předposlednímu dopisu. Nemohl si pomoc, ale musel se usmívat. Elene tu byla v naprostém zajetí romantických představ šestnáctileté dívky v rozpuku. „Myslím, že vás miluji. Vlastně jsem si tím jistá. Když jsem minulý rok zašla k Drakeům, abych jim odevzdala dopis − máma mně konečně dovolí dělat pár věcí sama − myslím, že jsem vás zahlédla. Možná jste to nebyl vy. Ale mohl jste to být vy. Byl tam chlapec, mladý lord jako vy. Byl tak pohledný a všichni ho tam milovali. Myslím tím, že jsem dokázala poznat, jak moc si o něm všichni myslí, dokonce i hrabě Drake. Chci říct, že vím, že jste to nebyl vy, protože on není tak moc bohatý. Protože jeho rodina je chudá, bydlí u Drakeů…“ Kylar zadržel dech. Elene ho viděla. Viděla ho před rokem a myslela si, že je pohledný. Myslela si, že je pohledný? „…ale co znamenají peníze, když máte lásku?“
Byly tam… ne… ano, na stránce byly skvrny po slzách.
No, Kylar vyrůstal v blízkosti tří dívek. Až tak moc ho to nepřekvapilo. Jen přemýšlel, kdy Elene začala plakat. „A protože jste ten silný mlčenlivý typ a nikdy mi na dopisy neodpovíte, rozhodla jsem se, že vám budu říkat Kylar. Vím, že byste mohl být tlustý a ošklivý a mít velký nos a… Já se tak MOC omlouvám. Začala bych psát znovu, ale máma říká, že už jsem stejně popsala příliš mnoho papíru. Omlouvám se. Jsem hrozná husa. Ale nemohl byste mi alespoň jednou odepsat? Mohl by mi to hrabě Drake dát, až mu budu příští rok odevzdávat další dopis? Pol říká, že nejsem zblázněná do muže, ale do pytle peněz.“ Elene o něm nic nevěděla, ale co, bylo jí šestnáct a Kylarovi se stále chtělo kopnout Pola do zadnice. „Ale to nejsem. A není to pobláznění. Miluji vás, Kylare.“
Při těch slovech ho polil chlad. Jak moc chtěl ta slova slyšel! Jak moc je chtěl slyšel od ní! A tady byla. V tom byla potíž jeho dvojí identity. Ta slova napsala jemu, ale nevěděla, že je to on, nevěděla, že hrabě Drake dává její dopisy Durzovi, nevěděla, že Kylar je opravdu její dobrodinec, nevěděla, že Kylar je vlastně Azoth, nevěděla, že Kylar je zabiják, nevěděla, že zatímco ona ho viděla jen jednou, on ji viděl stokrát, dvakrát týdně, když to šlo, zatímco nakupovala na trhu na Sidlinské cestě. Viděl ji na trhu vyrůstat, tisíckrát si říkal, že příští týden už nepřijde a nebude ji sledovat, ale pokaždé podlehl. Nepobláznila ho také, když ji zpovzdálí pozoroval? Namlouval si, že je jen zakázané ovoce, že ho láká jen proto. Namlouval si, že se chce jen přesvědčit, že je v pořádku. Když to nezabíralo, namlouval si, že ho to přejde.
Teď mu bylo jednadvacet a stále čekal, až ho to přejde. Jeho náhlá naděje − ona se do něj zamilovala! − se střetla s realitou jako gandianský porcelán s podlahou. Jemná krajka vzdálených možností se potrhala. Teď mu ten její včerejší ublížený obličej dával smysl. Odhalení, která by pro ni mohla být velmi bolestná − jsem Kylar, Azoth i ten mladý lord a také tě miluji! − ji místo toho zasáhla jako kovářské kladivo. Jsem Kylar, Azoth a tvůj mladý lord… a vrah. Pomoz mi. Důvěřuj mi, abych tě mohl zradit.
Na sebelítost nebyl čas a on už se jí oddával příliš dlouho. Nechal svědkyni, která věděla, že je wetboy a že je Kylar Stern, a která věřila, že se provinil krádeži Glóbu čepelí, ne-li něčím horším. Takže pravděpodobně odhodil svou identitu, již si budoval deset let, kvůli míči, který nedokázal chytit.
Vědra horké vody, která mu ráno do pokoje přinesla služebná, už byla prázdná. Z nějakého důvodu ho to rozhodilo. Cítil, jak ho začínají pálit oči, hrozilo, že se rozbrečí. Bylo to tak absurdní, že se málem rozesmál. Ta prázdná vědra byla tím nejmenším problémem, ale vypadalo to, jako by ho tím bohové nebo Drakeův Jediný Bůh chtěli zlomit. Vše, co se mohlo pokazit, se pokazilo.
Mistr Blint se ho chystal zabít. Žena, za jejíž záchranu vyměnil život, ho nenáviděla. Dokonce i Serah Drakeová, u které si ještě minulou noc nebyl zcela jist, jestli miluje jeho nebo Logana, ho nenáviděla. Nejhorší na tom bylo, že to všechno zavinil on. Všechno, co se mohlo pokazit, se pokazilo kvůli rozhodnutím, která udělal.
No, alespoň ta prázdná vědra jeho chyba nebyla. Kylar je popadl a sešel dolů do haly. Na schodišti se srazil se služebnou, která přinášela vědra plná vroucí vody.
„Ahoj,“ pozdravil ji. Nepoznával ji, ale byla mnohem hezčí než většina dívek, které paní Bronwynová najala.
„Zdravím a omlouvám se, že jdu pozdě, je to můj první den a já ještě nevím, kde co je, vážně se omlouvám,“ vyhrkla. Protáhla se kolem něj a Kylar si nemohl nevšimnout jejích pevných ňader a lesknoucí se odhalené hrudi. Zmizela v jeho pokoji a on ji následoval.
„Můžu ty prázdné odnést, pokud…“
„Zbláznil jste se?“ vytřeštila na něj oči. „Prosím, neříkejte hraběti Drakeovi nebo paní Bronwynové, že jsem se opozdila. Myslím, že mě nemá ráda, a jestli pokazím hned první den, jsem si jistá, že by mě vyhodila, a já tuhle práci hrozně potřebuji.“ Položila vědra na zem a sepjala ruce.
„Páni,“ řekl Kylar. „Uklidni se. Já nejsem žádný blázen. Jsem Kylar.“ Natáhl k ní ruku a usmál se.
Uklidnilo ji to. Usmála se a přijala nabídnutou ruku. Její oči krátce přelétly po jeho odhalené hrudi a břichu. Krátce, ale uznale. „Těší mě. Já jsem Viridiana.“
* * *
Portýr uvedl do pracovny pohledného Ladešiana. Logan se vzdálil, aby si v kuchyni našel něco k snědku, hrabě Drake zůstal sám. „Sire,“ řekl portýr, „trval na tom, že musí zprávu přinést osobně.“
„No dobrá. Děkuji,“ řekl hrabě Drake.
Bylo to zvláštní, ale soudě podle jeho vystupování, Ladešian poslíčka obvykle nedělal. Vypadal spíš jako dvořan nebo bard. Víc než posel upoutala pozornost hraběte Drakea věc, již držel v ruce. Byl to šíp, po celé délce, včetně ocelového hrotu a peří, natřený lesklou rudou barvou čerstvé krve.
Jakmile portýr odešel, muž promluvil: „Dobré ráno, můj lorde. Přál bych si, aby k našemu setkání došlo za příjemnějších okolností, ale obávám se, že má zpráva je příliš důležitá. Pochází od Durzo Blinta. Říká: Pokud je stále naživu, dejte to chlapci a řekněte mu, ať se se mnou setká u večeře v Ožralé děvce.“ Muž se uklonil a podal hraběti rudý šíp.
Ve dveřích stojící Logan se zasmál: „Pokud je stále naživu? Hádám, že mě ráno některý z Kylarových přátel viděl přicházet, co?“
Hrabě Drake se pousmál. „Jsem si jistý, že jsi vyděsil každého, kdo tě uviděl.“ Otočil se k poslíčkovi. „Předám mu to, děkuji vám.“
„Můj lorde,“ Ladešian se obrátil na Logana. „Litujeme vaší ztráty.“ Znovu se uklonil a odešel.
Logan zavrtěl hlavou. „To byl nějaký staromládenecký vtip?“
„Netuším. Jednou jsem Ladeš navštívil a jejich humor jsem nikdy nepochopil. Možná bych to měl odnést nahoru.“
„Myslel jsem, že teď nadešla chvíle pro velký otcovský rozhovor o manželských intimnostech.“
Hrabě Drake se usmál. „Řekl jsi to tak formálně.“
„Serah je velmi formální,“ řekl Logan.
„Věř mi, že na manželských intimnostech není nic formálního, Logane.“ Hrabě Drake se podíval na šíp ve svých rukou a odložil ho stranou. „No, první věc, kterou bys měl ohledně milostných her pochopit…“
* * *
Viridiana mu drbala ramena a řekla: „Je příjemné potkat tu někoho milého. Myslela jsem si, že to bude hrozná práce po tom, jak se ke mně paní Bronwynová chovala.“
„Ne, ani ne,“ řekl Kylar, nebyl si zcela jistý, co jí vadí, ale byl si jistý, že by jí tu nic vadit nemělo.
Jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, Viridiana si rozvázala tkanici korzetu, Kylar si už všiml, že byl nezvykle utažený. „Och, to je lepší,“ řekla a zhluboka se nadechla. Zavřela á zamkla dveře, pak přešla k vědrům, sundala si korzet a upustila ho.
„Um,“ vyhrkl Kylar. Pak se Viridiana znovu předklonila, aby zvedla vědra.
Ten výstřih musel být hluboký nejméně šest stop, protože se v něm úplně ztratil. Otevřel ústa, ale nevydal ani hlásku. Stálo ho to neskutečnou námahu, aby od něj vzhlédl. Viridiana ho sledovala, a přestože zrudnul v obličeji, poznal, že jí to není vůbec nepříjemné. Rychlým pohybem si rozpustila těsně svázané vlasy a ty jí v kaskádách dlouhých kudrlin spadaly do tváře. „Jste připravený na svou lázeň, můj lorde?“
„Ne! Chci říct, myslel jsem…“
„Nebo se chcete vykoupat až potom,“ řekla a udělala krok vpřed. Sáhla si na záda a začala si rozepínat knoflíky.
Potom. Kylar ustoupil, ale jeho odpor se začínal vytrácet. Proč ne? Na co sakra čekal? Na Elene? Viridiana naplňovala jeho představy, plné rty, úžasné vlasy, které už málem cítil mezi svými prsty, na své hrudi. Ta ňadra. Ty boky. A chtěla ho. Bude to sex, pouhý sex, žádné milování. Žádný velkolepý výraz důvěry a romantiky. Jen potěšení. Jako pohled Mámy K. na věc. Méně jako popis hraběte Drakea. Ale sakra. Její tělo bylo mnohem přitažlivější než místnost plná učenců.
Lýtky narazil na postel, málem spadl. „Já… já se opravdu necítím příliš poh…“
Její ruka se blížila k jeho hrudi a pak ho do ní udeřila. Padl dozadu, když její druhá ruka vyklouzla zpoza šatů v lesklém kovovém oblouku.
Jakmile se jeho záda dotkla postele, už na něm obkročmo seděla, koleny přitlačila jeho ruce k posteli, jednou rukou ho držela za vlasy a druhou mu ke krku tiskla nůž.
„Pohodlné?“ dokončila za něj větu. S tím nožem nežertovala, tiskla ho ze strany na krk přesně v místě, kde nepatrný tlak prořízne kůži přímo nad arterií. Jak se jeho plíce plnily vzduchem, snažil se nehýbat krkem.
„A do hajzlu,“ zaklel. „Ty jsi učedník Hu Gibbeta, Vi. Viridiana, Vi, jak mi to mohlo uniknout?“
Neradostně se zasmála. „Pro koho pracuješ? Princ byl moje mrtvola.“
„Vážně? Jak trapné. Nechat se předběhnout jiným wetboyem. Hmm. Nebo jsi snad wetgirl?“
„Ne tak, jak bys doufal.“ Přitiskla k němu stehna a on zrudnul.
Štípla ho do tváře. „Víš, že nejsi vůbec ošklivý? Bude škoda tě zabít.“
„Ujišťuji tě, že škoda bude i na mojí straně.“
„Nemusíš se za to stydět,“ řekla. „Část mého Talentu spočívá v okouzlování. Máš mé uznání, že jsi nezačal slintat.“
„Chceš říct, že i tohle jsou ilu…“
„Pohni rukou a zemřeš,“ varovala ho. „To tělo je pravé, děkuji.“
„Měl bych ti poděkovat, ale ten nůž na mém krku mou uznalost trochu tlumí.“
„Pokud se z toho snažíš vykroutit tím, že mě okouzlíš, musíš na sobě ještě zapracovat. Pro koho pracuješ?“
„Ty pracuješ pro krále,“ došlo Kylarovi. „Že ano?“
„Páteř,“ řekla. „To se mi líbí.“
„Když mě podřízneš, oba nás to dost umaže,“ řekl Kylar. Zasmála se a on předvedl svůj nejvíce okouzlující úsměv. „Bylo to lepší?“
„Lepší. Za tu námahu ti odpovím. Tuhle zakázku jsem vzala od krále. Byl trochu naštvaný, že jsi mu zabil syna. Tak jsem si vzala jeho peníze, i když rozkazy dostávám od Rotha. Máš poslední šanci,“ přitiskla mu nůž na krk, takže musel naklonit hlavu, jak jen to šlo, aby jí zabránil ho pořezat.
„Možná dokážeš ocenit mé dilema,“ řekl Kylar a napínal krk. „Když ti neodpovím, zemřu bolestivou smrtí, ale bude to chvíli trvat. Když ti odpovím, tak mě zabiješ rychle, ale hned.“
„Nebo to můžeš zkoušet co nejvíc protahovat a doufat, že tě někdo zachrání. Jsi mazaný. Předpokládám, že bys měl být. Všichni jsme se divili, proč si Blint vybral učedníka bez Talentu. Hádám, že zvítězila tvoje mazanost.“
„Vy všichni? Vy jste na mě uzavírali sázky? Počkej, oni tvrdí, že nemám Talent?“
„Jak by řekli, nejsou dost malá tajemství, aby je Sa’kagé neznala,“ řekla Vi. „Takže ty mi neřekneš, kdo si tě najal? Pravděpodobně tě taky poslal Roth. Když se rozhodne něco udělat, pojistí se, aby se to udělalo. Dokonce kolují řeči, že k tomu donutili lady Jadwinovou, ale já poznám práci wetboye, když ji vidím.“
„Ty jsi dost upovídaná, co?“ ušklíbl se Kylar.
Kdyby měl volné ruce, vlepil by si facku. Poznámka: Když se snažíte získat čas, nekritizujte užvaněnost toho, kdo vás zajal.
Její krásnou tvář na zlomek vteřiny pokřivil odpudivý výraz a Kylar v ní poznal Hu Gibbeta. Pak se usmála, ale Hu zůstával v jejích očích. „V příštím životě,“ zašeptala, „zapracuj na svém šarmu.“
Příští věc, kterou ucítí, bude klouzavý pohyb nože, zářez do masa na krku, teplo. Kylarovy svaly se napjaly zoufalstvím.
Někdo zaklepal na dveře. „Kylare?“ ozval se hrabě. Vi sebou cukla a otočila hlavu.
Kylar trhnul hlavou do strany a vzepjal se, snažil se ji shodit. Nebo to alespoň přikázal svému tělu, aby to udělalo. Místo toho ucítil energii, která jeho tělem projela jako blesk. Okamžik euforie, když jím proudila, připadal si jako někdo, kdo byl celý život nemocný a teď poprvé zažíval pocit zdraví. Byl to Talent, o kterém Durzo vždycky tvrdil, že ho má, a teď byl jeho.
Vi se vznesla do vzduchu, ale držela se Kylarových vlasů a jednu nohu měla propletenou s jeho. Takže místo toho, aby odlétla pryč, jen vystoupala a spadla na něj. Snažila se ho seknout, ale on už měl obě ruce volné, takže chytil její paže a překulil se.
Spadli z postele a on dopadl na ni. Zavrčela a vrazila mu koleno mezi nohy. Jako by mu v kalhotách vybuchlo slunce. Zasténal a to bylo tak to jediné, co mohl udělat, aniž by pustil její ruce, když se na něj převalila.
„Kylare?“ zakřičel přes dveře hrabě. „Ty tam máš slečnu?“
Já bych ji slečnou nenazval. Varlata Kylara bolela tak strašně, že se sotva hýbal, natož aby bojoval. „Pomoc!“
„Jsi ubohý,“ posmívala se mu.
Dokázal jen zavrčet.
Seskočila z něj. Vyškrábal se na nohy, když se dveře s prásknutím otevřely, byl však příliš pomalý. Už stihla po hraběti Drakeovi hodit nůž.
Hrabě uskočil stranou a nůž neškodně proletěl kolem. Najednou měl v ruce vlastní vrhací nůž, ale zaváhal. Vi viděla, jak zvedá ruku, a skočila k oknu.
Kylar hraběti vytrhl nůž z ruky a hodil ho po Vi, když mizela v okně. Myslel si, že viděl, jak se jí nůž zabodl do ramene. Popadl meč, který schovával pod postelí, ale když se podíval ven, byla už pryč.
Hrabě vypadal otřesený. V druhé ruce držel červený šíp. „Zaváhal jsem,“ vydechl. Od kohokoliv jiného by to znělo jako přiznání porážky, ale hrabě Drake to prohlásil vítězně. „Po všech těch letech, pochyboval jsem, ale je to pravda. Opravdu jsem se změnil. Bože, díky.“
Kylar se na něj nechápavě podíval. „O čem to mluvíte?“
„Kylare, musíme si promluvit.“