Kapitola 12
12.
Mihn a hrabě Vesna tvořili velmi zvláštní dvojici, když jeli téměř opuštěnými tiražskými ulicemi směrem na východ. S příchodem noci teplota prudce klesla a chladný svit hvězd ozařoval mráz na každém kameni a střešní tašce. Netrvalo dlouho a dorazili do Hamblovy čtvrtě, kde žila a pracovala většina menších obchodníků v Tirahu. Naprosto v ničem se nepodobala čtvrtím se sídly boháčů, kde to během dne hučelo jako v úle a za nocí panovalo příjemné ticho, jen v zimě na sebe i panská sídla brala strašidelný vzhled. Čtvrť možná nebyla tak přepychová jako Staré Město na jih od paláce, ale místním obchůdkům a dílničkám se dařilo dobře, proto tu stály velké budovy, které zdobila spousta kamenných chrličů.
Z komínů stoupal kouř a Vesna skrz něj hleděl na barevná světla v oknech pěti štíhlých věží Akademie magie − škola nepoužívala okenice ani těžké závěsy, které zadržovaly chlad. Studený noční vzduch zahnal většinu lidí dovnitř a ti, kdo byli stále venku, si šli po svých, pospíchali a snažili se nepoutat pozornost jezdců.
„Můžu ti položit otázku? Myslím osobní?“ Vesnův hlas zněl nezvykle hlasitě, ale Mihn jen uvážlivě kývl. „Ptám se ze zvědavosti, neodsuzuji tě, ale proč odmítáš porušit slib, když se snažíš najít způsob, jak nejlépe sloužit Isakovi? S holí to umíš výborně, ale pro člověka s tvými dovednostmi to není nejlepší zbraň. Trestáš se tak už dlouho, copak to nestačí? Neměl bys trpět po zbytek života.“
„Cítím, že je to tak správné.“
„Tvrdíš, že jsi zklamal své lidi,“ nevzdával se Vesna, „o tom se nemíním přít, protože neznám vaše zvyky, ale řekl bych, že už ses potrestal dost.“ Vytáhl váček s tabákem a začal si nacpávat dýmku. „Kdyby ses mi postavil s mečem v ruce, porazil bys mě, že ano?“
Mihn si posunul kápi na hlavě, otočil se a zadíval se na společníka. Jeho obličej působil v bledém měsíčním svitu nadpřirozeně a tmavé oči nečitelně. „Nebylo by to tak jednoznačné, jak si myslíš; podceňuješ se.“
„Ale kdybychom spolu bojovali, očekával bys, že zvítězíš?“
„Pokud bych neměl smůlu, pak ano. Ty jsi především voják, kdežto já jsem klasický duelant. Kdyby šlo o formální souboj, moje šance by byly ještě lepší.“
„A co proti Eolisu?“
Mihn se znovu zadíval na prázdnou ulici před nimi. „Ptáš se, jestli bych dokázal zabít lorda Styraxe a zabránit tak tomu, aby se Isakovy sny uskutečnily?“
„Dokázal?“
„Dokázal by to vůbec někdo?“ opáčil Mihn. „To nezjistíš, dokud není příliš pozdě. V souboji by byl asi neporazitelný, protože takového ho bohové stvořili. Větší šanci bych měl s vražednou zbraní, ale dostal bych se dost blízko?“
„Asi ne.“ Vesna slyšel zklamání ve svém hlase a uvědomil si, že doufal, že Mihnovy mimořádné schopnosti vše vyřeší.
„Ať už by byly šance jakékoli,“ řekl Mihn pevně, „už nikdy nepoužiji ostří. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc jsem přesvědčen, že musím být k ruce samotnému Isakovi. Selhala má mysl, ne tělo, proto se tělem nevykoupím.“
Vesna škrtl sirkou a přiložil ji k dýmce. Stíny okolo se v prskajícím světle prohloubily. Chvíli jeli mlčky. Jak se blížili k městským hradbám, domy v Hamblově čtvrti řídly.
„Řekl jsem ti někdy, jak zemřel můj otec?“ zeptal se najednou Vesna.
„Ne.“
Hrabě potáhl z dýmky a vydechl. Na okamžik mu obličej zahalil obláček kouře. „Zemřel v souboji, když jsem byl ještě mladý. Bojoval s rytířem o dvacet let mladším o čest mého bratrance.“
„To mi připadá jako mrhání životem.“
„Čest je zvláštní věc. Někdy požaduje oběti, které bys raději nepřinesl.“
„Jak moc byla bratrancova čest pošramocena?“
„Ach, nijak zvlášť, otec si ale myslel, že si chlapec nezasloužil výprask kvůli takové malichernosti.“ Zašklebil se. „Tvrdil, že pokárání by bývalo stačilo.“
„Copak nezasáhl žádný úředník? Myslel jsem, že civilizované národy jako ten váš mají pro podobné věci zákony.“
Vesna se otočil k Mihnovi. Ve tmě nedokázal rozeznat, jestli si z něj Mihn utahuje, nebo ho odsuzuje.
„Naneštěstí,“ pokračoval nakonec, „mají úředníci taky syny, kterým jsou navzdory všemu věrní. Myslím, že to není ani tak chyba civilizace jako lidství.“
„Takže tvému otci přivodila smrt pýcha,“ řekl Mihn vážně. „Jaká škoda.“
„Zvláštní je, že otec tušil, jak souboj dopadne; bylo mu přes padesát a byl jen průměrný šermíř.“
„A přesto se odhodlal bojovat? Kvůli cti.“
„Chlapec patřil do rodiny; na ničem jiném nezáleželo. Rád říkával: ‚Máš příbuzné, kteří ti nikdy nebudou rodinou, a pak lidi, kteří patří k úplně jinému kmeni, a ty bys je přitom rád nazýval „bratry“. Nikdy nestůj stranou, když lidem, které považuješ za rodinu, hrozí nebezpečí.‘“
„Takže nemohl urážku ignorovat? Modřiny se za pár týdnů zahojí, smrt je obvykle trvalá.“
„Někdo se musel zastat bezbranného, tak to viděl otec,“ řekl Vesna smutně.
„Myslím, že vím, jak příběh dopadl,“ řekl Mihn a dál hleděl před sebe.
„Kdo říká, že má pokračování?“
„Má.“
„Jak to víš?“ Vesna slyšel ve svém hlase ostražitost. Mihn uměl přimět lidi, kteří se cítili z nějakého důvodu provinile, aby slyšeli v jeho hlase nevyslovené pokárání.
„Vím to, protože znám tebe i tvé příběhy. Nevyprávíš je bezdůvodně. Ale napřed k rozuzlení příhody. Tvůj otec zemřel a ty ses o tom dozvěděl po návratu z cest. Kdyby počkal, možná by byl ještě dneska naživu. Zloduch nezabije otce budoucího hrdiny, aniž by za to zaplatil, a ty jsi tady, abys o tom vyprávěl.“
Vesna zjistil, že přikyvuje. „Byl to první muž, kterého jsem zabil.“
„Na cestách ses naučil bojovat, že? A on v tobě viděl jen dítě, kterým jsi býval. Kolik zásahů jsi potřeboval?“
„Tři.“
Mihn chvíli mlčel. Nakonec znovu promluvil. „A proč mi to říkáš?“
Vesna vzdychl. „Čest ti může přivodit smrt. Když ji budeš bránit dost často, nakonec tě zabije.“
„Ale někdy jde o víc − někdy musíš na něčem trvat, i když víš, jakou cenu zaplatíš. Tvůj otec to věděl. Chtěl, aby si lidé, které považoval za rodinu, uvědomili, že si jich cení víc než vlastního života.“
„V obraně lidí, které považuješ za rodinu,“ prohlásil Vesna a zadíval se do dálky.
„Slyším ve tvém hlase otázku.“
„Ano. Koho považuješ za rodinu ty?“
Hlasem tak tichým, že si Vesna nebyl jistý, jestli slyší správně, Mihn řekl: „Lidi, pro které bych přinesl oběti − které bych následoval třeba na Temné místo, kdybych musel.“
Muži zmlkli. Ticho narušoval jen klapot podkov na dláždění a Vesnovo bafání z dýmky. Minuty ubíhaly a Vesna přemýšlel, když tu se odněkud zprava ozval zvuk − možná zaškrábání o střešní tašku. Oba muži se okamžitě otočili. Vesna se natáhl dozadu a sevřel kuš pověšenou na sedle.
Před odjezdem připravil zbraň k výstřelu; v noci bylo v ulicích málo svědků a někteří tvorové, kteří se plížili tmou, by ho nechtěli jen okrást. Chrliči a kolprysové by napadli i člověka, i když k podobným útokům docházelo jen zřídka, a ulicemi se toulaly tlupy zuřících kajícníků.
„Vidíš něco?“ zeptal se Vesna tiše a vložil do kuše šíp.
„Ne, ale ať už se jedná o cokoli, pochybuji, že budeš potřebovat tohle,“ řekl Mihn a naklonil hlavu na stranu, aby lépe slyšel. „Dneska v noci by na střechu žádný člověk nelezl, ne v tomhle mrazu, a nevěřím, že by nějaký tvor napadl dva muže na koních.“
Vesna dál zíral na tiché domy, ale kromě klapotu podkov nic neslyšel. „Když myslíš.“ Otočil se zpátky, ale kuš si položil do klína.
Velká, opevněná budova nevěstince, kam mířili, se opírala přímo o městské hradby. V době míru si prostitutky dům pronajímaly od městské rady a zdálo se, že nepokoje poslední doby se ho nijak nedotkly. Dal se snadno bránit a nabízel služby šlechticům, takže měl dost peněz na ochranu, a kromě toho přicházela většina hostů ozbrojena.
„Jsme poblíž Zahrad Smrti?“ zeptal se Mihn najednou a ukázal doprava.
„Ano, myslím, že jsme.“ Vesna se na okamžik zamračil, obrátil se v sedle a zadíval se do ulice vedoucí na jih. „Ano, leží támhle, za svatyní Pytlákova měsíce.“ Ukázal do uličky.
Zahrady Smrti byl malý park, který spravoval kult Smrti. Měl půdorys trojúhelníku a žádná ze stran nebyla delší než dvě stě yardů. Většinu místa zabíraly pěstěné tisy a ve středu se rozkládalo jezírko, v němž z nějakého důvodu, který Vesna nikdy nedokázal pochopit, žil párek štik, které kněží Smrti pravidelně krmili. Měšťany pobouřilo, když se v zahradách utábořili llehdenská čarodějnice Ehla a polobůh Fernal. Ve stísněném, přelidněném Tiražském paláci se totiž necítili příjemně, ale městští klerici proti nim zatím nijak zvlášť neprotestovali. Čarodějnictví nebylo považováno za horší než kouzelnictví a kněží se raději soustředili na své tradiční soupeře mágy, kteří byli bohatší a nedoprovázel je strašlivý polobůh.
„Chceš v tuhle hodinu navštívit čarodějnici?“
„Trápí mě otázky a věřím, že ona rozumí Zemi lépe než kdokoli jiný, komu bych se mohl se svými myšlenkami svěřit.“
„Na společenskou návštěvu je už trochu pozdě, nemyslíš?“ Vesna si přitáhl pláštěnku lemovanou liščí kožešinou blíž k tělu a potlačil třas. Mráz ho štípal do tváří, ale když si je promnul rukama v rukavicích, bylo to ještě horší.
Mihn pokrčil rameny. „Nebude si stěžovat; jejím životním posláním je pomáhat lidem.“ Pobídl koně správným směrem.
Když Vesnu míjel, hrabě si všiml na jeho tváři vzácné nejistoty a musel si připomenout, že Mihn byl od chvíle, kdy ho vypudili z kmene, sám. Jen těžko přijímal rady od ostatních.
„Děkuji, že jsi mě sem přivedl. Já… od návratu jsem neopustil palác. Myslím… připadá mi, že už jsem dávno zapomněl, jak se bavit.“ Mihnovýma očima probleskl stud.
Vesna se usmál. „Bavit se já umím, takže se určitě naskytne další příležitost. Jdi − ale pospěš si; možná je jejím poslání pomáhat potřebným, ale připadá mi, že Ehla dokáže být docela nepříjemná, když ji podráždíš, a už je opravdu pozdě.“
Mihn se chabě pousmál, odklusal a nechal hraběte uprostřed ulice samotného.
„Jsem to ale ubožák,“ zabručel Vesna. „Muž s mojí reputací trčí v zimě venku a jede do nevěstince sám. Teď ještě zjistím, že se ostatní zastavili někde jinde, a moje nejlepší šance na společnost bude v Zahradách Smrti!“
Ulice se na konci rozdvojovala. Vesna zabočil doprava a ze zvyku se rozhlédl, aby se ujistil, že nikde poblíž nečíhá nebezpečí. Kromě Akademie magie jevilo město jen slabé známky života, protože se připravilo na nemilosrdnou zimu. Věděl, že za zdmi domů kypí život jako obvykle, ale při pohledu na věž městských hradeb si byl Vesna ostře vědom Mihnovy nepřítomnosti.
Takže nepřináší útěchu jen lordu Isakovi, pomyslel si Vesna pobaveně a přinutil se usmát.
Opustil Hamblovu čtvrť. Zvláštní bylo, že v chudších částech města byly domy větší, bydlelo v nich totiž víc rodin najednou. Ponuré hranaté budovy z kamene ukrývaly vnitřní nádvoří, které v zimě nabízelo útočiště poutníkům, a to včetně karavany vozů, k níž kdysi patřil Isak. Pro mladého bělookého asi během zimy nebývalo v domě místo; pravděpodobně ho posílali spát do stáje, kde teplo vydával dobytek namísto ohniště.
Ze zamyšlení ho vytrhlo cinknutí kovu o kámen. Trhl hlavou, otočil se a zapátral ve stínech.
Zatraceně, tohle je dokonalé místo pro přepadení. Pořád nikoho neviděl, ale sevřel pevněji kuš a pobídl koně do rychlého klusu.
Copak mám vidiny? Z paláce nás určitě nikdo nesledoval. Právě se chystal nad celou věcí mávnout rukou a zasmát se, když k němu ze stejného směru jako předtím dolehlo šoupání nohou. Vesna na nic víc nečekal, zabořil koni ostruhy do slabin a sklonil se mu k šíji, když vyrazil tryskem vpřed.
Cestu tu tvořila udusaná hlína, ticho přesto prořízlo hlasité dunění kopyt. Vesna za sebou uslyšel křik. Měl pravdu. Pobídl koně k větší rychlosti a snažil se zjistit, jestli někdo nečeká vpředu − pokud šlo o léčku, možná z ní ještě nebyl venku, a i když za jízdy nestřílel zrovna nejlépe, mohl by odradit…
Nedostal šanci. Zleva přilétl záblesk a zasáhl koně do šíje. Vesna si sotva všiml, že to byl šíp, když kůň zaryčel, ještě několik kroků klopýtal a pak se zhroutil na zem. Vesna vyskočil ze sedla a do bezpečí. Levým ramenem tvrdě dopadl na zem, přistál na zádech a před očima mu vybuchla světýlka, jak se týlem uhodil do země.
Vesna několik vteřin jen mrkal a hleděl na noční nebe, protože byl příliš ochromený, než aby se pohnul. Viděl nad sebou poprašek hvězd a velký měsíc Alterr, přes který plul pás mračen. Když se mu vrátily smysly, uslyšel zvuk běžících nohou a křik: rychle se k němu blížily tři postavy a velký muž ve středu nesl kuš.
U všech démonů, pomyslel si Vesna, chvíli se plácal do hrudi, pak našel meč. Ne, kde je kuš?
Rozhlédl se a zalapal po dechu, když si uvědomil, že si rozbil hlavu. Kuš ležela sotva yard od něj a byla stále napnutá. Šíp sice vypadl z drážky, ale ležel hned vedle, takže ho mohl během okamžiku vrátit zpátky na místo.
Muž ve středu si uvědomil, oč se Vesna snaží, zpomalil a natáhl se pro další šíp, v tu chvíli už ale od něj byli jen dvacet yardů. Vesna byl sice omámený, přesto se mu podařilo zvednout se na koleno a zamířit. Stiskl spoušť a velký muž s výkřikem padl. Zbývající dva muži zaváhali, když se jejich společník zhroutil, a Vesna po nich hodil kuš, která mu už nebyla k ničemu. Jeden z mužů se zadíval zpátky do ulice; druhý uskočil z cesty letící kuši, která vzápětí zarachotila o zem, a vykulil oči, když spatřil, že se na ně Vesna řítí a v běhu vytahuje z pochvy meč.
Vzdálenost, která je dělila, překonal tak rychle, že sotva stačil tasit. Oba muži byli ozbrojení šest stop dlouhými oštěpy, ale zdálo se, že se je nechystají použít. Vesna srazil oštěp jednoho muže stranou, přikročil k němu, sekl ho do paže, pak se ohnal dozadu jílcem a udeřil muže do obličeje. Muž padl na zem vedle společníka, díky čemuž získal Vesna čas provést výpad, bodnout druhého muže do srdce, ustoupit a probodnout prvního, než se druhý stačil zhroutit.
Zadíval se na velkého muže, kterému z boku trčel šíp; svíjel se v agonii a ječel, místo aby sáhl po zbrani. Vesnu uspokojilo, že mu z jeho strany nic nehrozí, otočil se a rozhlédl se po zbývajících členech tlupy…
Vtom se objevila druhá, mnohem větší banda.
„U všech démonů, jsem mrtvý,“ zavrčel Vesna.
Opatrně zvedl levou paži a zahýbal ramenem. Bolelo, ale nebylo to tak strašné.
„Zbraně,“ poručil si a předal nadvládu vojákovi v sobě. Asi pět yardů od něj ležel střelec s kuší vedle sebe, a tak Vesna sebral oštěp a šel si pro ni. Aby se velký muž o nic nepokusil, nakopl ho Vesna do boku, pak zvedl kuš. Uvědomil si, že má jen jednu šanci, uspěchal ale výstřel, šíp letěl vysoko a muže, kteří se před ránou sklonili, sotva zpomalil.
Vesna zvedl oštěp. Všiml si, že muži na zemi jsou oblečení jako kajícníci; s největší pravděpodobností to ale byli žoldáci. Je to lepší než náboženští fanatici, pomyslel si a zahnal se oštěpem, ale ne o moc.
Počkal, dokud se nepřátelé nepřiblížili asi na tucet kroků, teprve pak hodil oštěpem. Muž v čele hod očekával a uhnul, ale toho za ním zasáhl oštěp do stehna. Padl s křikem k zemi. Na víc už neměl Vesna čas, přehodil si proto meč do pravé ruky a levou tasil soubojovou dýku, pak ustoupil od těl. Samotná zbraň neměla dlouhý dosah, ale chránič mu zakrýval ruku a mohl jím tak odrážet útoky.
Nastal čas vytasit poslední trumf. „Víte, kdo jsem?“ zařval z plných plic.
Muži zpomalili a ten v čele jim pokynul, ať se roztáhnou. Zblízka si všiml, že na sobě mají šedé hábity kultu Smrti, ne černou Nartisových kajícníků.
Do prdele, mají v tom prsty oba kulty a tihle budou tvrdší.
Byli vyzbrojeni meči a sekyrami a zdálo se, že je umí používat. Bylo zvláštní, že ho to povzbudilo, ale válečnictví nebylo tak promyšlené jako souboje. Muži s oštěpy by se prostě přiblížili a propíchli ho jako divočáka, tohle ale byli žoldáci. Znal jejich způsob boje a byl si jist, že žádný z nich není tak dobrý jako on.
„Jo, víme a zabijeme tě.“ Muž měl přízvuk farlanského severu, což znamenalo, že se nejedná o obyčejné žoldáky, kterým jde o peníze.
Vesna odtrhl oči od velitele a pomalu se otočil v kruhu. Bylo jich celkem dvanáct, ještě nikdy nečelil takové přesile.
Jednoho po druhém, říkával mu bojový mistr, který ho hned první den naučil, kolik škody napáchá jediný kopanec do rozkroku. Pohni se, až to budou nejméně očekávat, zabij a běž dál.
„Pak víte, kdo je můj pán,“ řekl a opatrně se blížil k jednomu z mužů v kruhu. „Ať už vám platí cokoli, zdvojnásobíme, ne, ztrojnásobíme částku.“
Muž se bezcitně zasmál. „A přihodíte i rytířský titul, co?“
„Dá se to zařídit. Máte informace, které by se nám mohly hodit.“
„Promiň, přítelíčku, tak to nefunguje.“
Vesna držel meč před sebou a otáčel se, zatímco ostatní přihlíželi. Používal krátké, trhané pohyby, ne tak rychlé, aby se mu zatočila hlava, ale dost rychlé na to, aby k nikomu nestál zády dlouho.
„Tak jak to funguje? Nevypadáte na fanatiky.“
„Dost škemrání, doufal jsem, že budeš lepší…“
Vesna nepočkal, až domluví. Napadl nejmladšího muže ve skupině, který těkal pohledem sem a tam. Chlapec překvapeně vyjekl, Vesna ucukl před jeho sekyrou a vrazil mu dýku do břicha. Na tváři cítil chlapcův dech, chvíli ho držel na místě a očima hledal dalšího muže v kruhu. Odrazil výpad, otočil se, sekl rychleji než protivník, jeho kouzelná čepel byla lehčí, a ťal muže hluboko do paže.
Muž zavyl a upustil meč. Vesna otočil probodnutého mladíka dokola, zastavil jím ostatní útočníky a skopl zraněného muže na jeho spolubojovníka.
Zabij a běž dál, ječel hlas ve Vesnově hlavě a Vesna poslechl.
Odrazil se, uhnul dvěma úderům, provedl výpad a zachytil dvě rychlá seknutí dýkou a mečem. Uskočil doleva, vyhnul se další ráně a sekl útočníka do žeber. Ignoroval mužův křik a zůstával v pohybu, zabij a běž dál, sotva stačil zvednout meč včas, aby zablokoval padající sekyru, nato využil příležitosti a udeřil dalšího muže hruškou meče do obličeje.
Po Vesnově tváři se rozstříkla krev, on ji ale ignoroval a zůstával v pohybu. Protlačil se kolem novice, kterému právě zlomil nos, a sekl dalšímu muži po nohách. Muž uskočil dozadu, srazil se s dalším žoldákem a Vesna bodl. Do kyrysu ho škrábl hrot meče, jak protivník ránu přijal a sám provedl výpad.
Vesna cítil, že ho do paže škrábl meč, zachránil ho ale výcvik, protože si přitáhl dýku k hrudi a stočil se doleva, takže meč přidržel. Odrazil se levou nohou, sekl muže do podpaží a rozřízl mu hrudník. Zabij a běž dál.
Novic padl k zemi a pustil meč, který se Vesnovi podařilo chytit, Vesna ho proto zahákl chráničem dýky a hodil po nejbližším novici. Ten srazil letící zbraň stranou a Vesna se zatím otočil, protože věděl, že má za zády muže. Opět ho zachránily instinkty, vzápětí se totiž zablýskl meč, zanechal mu na uchu pálící rýhu a škrábl ho do lebky; Vesna vykročil vpřed, dostal se za nepřítelovu zbraň a vrazil mu dýku do boku.
Vesna se pohyboval jako tanečník, mávl mečem pod napřaženou levou paží, otočil se a sekl po dalším novici, který se k němu blížil. Ocel zařinčela o ocel, jak muž úder zastavil, ale Vesna se s ním nepustil do křížku, místo toho použil probodnutého nepřítele, který mu stále vězel na dýce, jako štít. Žoldák tolik spěchal hrdinu zranit, že se nezastavil a utržil úder kamarádovým palcátem. Vykřikl a kamarád zaváhal. Vesna ne. Zabij a běž dál.
Novic a zraněný se zhroutili na hromadu, když tu se někde za Vesnou ozval řev a Vesna se otočil. Do kyrysu ho sekl meč, on však udělal krok vpřed a chystal se muže bodnout do ruky dýkou. Zasáhl sice čepel meče, udeřil do ní ale jílcem dýky, vyrazil muži zbraň z ruky a bodl ho do břicha.
Muži se k němu blížili z obou stran, ustoupil proto o několik kroků dozadu, do otevřeného prostoru, odkud viděl na všechny útočníky. Jeden z mužů, které zatlačil zpátky, se ho pokusil zaskočit, sekl vysoko a vykopl, aby Vesnu vyvedl z rovnováhy. Vesna se stočil do boku, zachytil úder a bodl muže dýkou do kolene, a to vše jediným pohybem. Rychle tenkou dýku v ráně zkroutil, vytrhl ji a ucouvl o další krok, pak se zhluboka nadechl, protože si konečně vzpomněl, že potřebuje dýchat. Ochromený muž padl k zemi a vyl bolestí.
Blížili se k němu další dva: velitel skupiny a vysoký muž se sekyrou. Za nimi si muž se zlomeným nosem setřásal z obličeje krev, ale stále držel v ruce meč. Další se snažil vylézt zpod kamarádovy mrtvoly.
Nastal čas předvést se, pomyslel si Vesna a nadechl se tak zhluboka, jak jen to šlo. Vyhodil dýku do vzduchu, a zatímco se točila nocí, přendal si meč z pravé ruky do levé. Muži instinktivně vzhlédli a sledovali, jak se dýka líně otáčí ve vzduchu. Byl to soubojový trik, který spoléhal na kejkle stejně jako na dovednosti. Vesna sekl nízko a dvojice mužů instinktivně zaváhala a sklonila meče.
Vesna se zakřenil, když ucítil, jak mu dýka s plesknutím přistála v pravé dlani. Zahnal se, zamířil vyššímu muži na nechráněnou hruď a hodil. Nemusel se vyhýbat pažím ani sekyře, takže to byl snadný vrh; trefil muže rovnou do srdce. Veliteli sloužilo ke cti, že se neotočil, když muž zalapal po dechu a klopýtl, ale nezáleželo na tom, protože teď stál proti Vesnovi sám. Vesna chytil meč oběma rukama, vyměnil si s mužem dva údery, pak ho škrábl do předloktí. Zranění vyvedlo velitele pouze z rovnováhy, další seknutí mu ale podřízlo krk.
Vesna zabručel, vytrhl meč z rány a změřil si zbývající nepřátele. Zabij a běž dál. Volba byla snadná, protože muž se zlomeným nosem vyrazil se zuřivým jekotem vpřed. Vesna odvrátil jeho čepel stranou, vrazil do něj ramenem a téměř ho povalil na zem. Novic klopýtl vzad a vytřeštil oči hrůzou, když mu Vesnův meč rozsekl břicho, pak krk.
Zůstalo pět mužů a všichni byli zranění. Ten, kterého probodl oštěpem, ležel nehybně na zemi, proto ho Vesna nebral v úvahu. Další padl na kolena, držel se za břicho a kňoural. Vesna si ho také nevšímal; nikdo nepokračuje v boji s ranou v břiše. Ze zbývajících tří měl jeden zraněné koleno, druzí dva sice stáli a zbraně měli připravené, ale oba si chránili zraněnou paži. Mladší se netvářil zrovna sebejistě nad tím, že má použít levou ruku, proto mu to Vesna usnadnil. Vyrazil vpřed, s lehkostí zbývající dva podřízl a znovu ucouvl.
„Ty,“ zařval na posledního novice, který se držel na nohách, „odhoď zbraň a nechám tě žít.“
Muž pohlédl na zraněného kamaráda a uvědomil si, že zůstal sám. Upustil zbraň a zvedl ruce na znamení, že se vzdává. Vzápětí však za mužem zavířily stíny a vystoupila z nich postava. Jednou dvakrát se zablýskla zbraň a zbývající novicové padli bezhlaví k zemi.
Vesna překvapeně vykřikl, klopýtl dozadu a zvedl meč, ale nově příchozí se jen zasmál. Černý háv kolem něj vířil jako živé stíny.
„Omlouvám se, ale nemohli zůstat žádní svědci.“
„Co se děje?“ obořil se na něj hrabě. „Kdo jste?“
Postava se zastavila, zatočila mečem s černou čepelí a zasunula ho do pochvy. Vesna zaostřil a zjistil, že stojí tváří v tvář holohlavému mladému muži o něco vyššímu, než byl on sám. Pod pravým okem měl tetování, krvavé slzy.
Ach, bohové, to není tetováni…
Vesna padl na koleno, končetiny se mu po boji třásly vyčerpáním, ale stále ho poslouchaly. „Lorde Karkarne.“
Bůh války se rozhlédl po zmasakrovaných tělech okolo s profesionálním zadostiučiněním. „Bojoval jsi dobře. Udělal jsi na mě dojem.“
„Děkuji vám, můj pane.“ Vesna si odkašlal a s hrozivou uchváceností sledoval, jak bohu stékají po tvářích krvavé slzy. Věděl, že jich bude patnáct, jedna za každého zabitého. U všech démonů, ať je jich jenom patnáct.
„Ach, jak jste věděl, že mě napadnou, můj pane?“
„Zařídil jsem to, samozřejmě,“ vyštěkl Karkarn a tvář se mu zachvěla vzteky, jako by se pod jeho obličejem ukrýval jiný a na okamžik se prodral na povrch − Zběsilec, aspekt boha války. Vesna si vzpomněl na šest chrámů v srdci Scree, jejichž bohové byli nejhůře zasaženi tamními událostmi. Karkarn byl jedním z nich.
Milosrdní bohové, nedovolte, aby se mu Zběsilec vymkl z ruky, modlil se tiše. To bych nepřežil.
„Urazil jsem vás, můj pane?“ Vesna sklopil hlavu, protože se neodvažoval zjistit, jak bůh zareaguje.
„Vůbec ne, naopak jsi mě potěšil. Ale musel jsem vyzkoušet tvé dovednosti. A měl jsem pravdu, jedna skupina by nestačila,“ řekl Karkarn nevzrušeně. „Dobře, že jsem svedl dohromady dvě.“
„Ach, můj pane, vy jste mě zkoušel?“
„Vstaň, hrabě Vesno,“ poručil Karkarn. Jeho hlas zněl najednou dunivě, jak se v něm ozývala tíha staletí.
Hrabě roztřeseně poslechl.
„Kacířství v Scree mě zasáhlo − rána, kterou jsem utržil, není velká, ale nemohu ji ignorovat a nadále hnisá v krvi mých kněží. Připadl mi úkol bránit bohy v Poslední bitvě, vést útok, který zlomil nepřítele, a za to jsem draze zaplatil. Nemíním dovolit, aby se něco podobného opakovalo.“ Při mluvení vrčel sotva potlačovanou zuřivostí.
Vesna rychle přitakal, že rozumí.
„Dobře. Je zjevné, že se do pohybu daly síly, které unikají pozornosti božských očí. Potřebuji lidského zástupce, který by bránil zájmy bohů.“
Karkarn postoupil vpřed a tvrdě se zadíval Vesnovi do očí. Bohovy oči barvy oceli neměly zorničky. V jeho dechu Vesna cítil smrdutý puch bojiště.
„Já… nechápu, oč mě žádáte. Nejsem Vyvolený, můj pane, nejsem bělooký.“
„Moje víra ve Vyvolené zeslábla,“ řekl Karkarn a rozzlobeně ohrnul ret. „Můj zástupce musí být víc než válečník, potřebuji vůdce − generála, který boj přenese na území nepřítele.“
„Vy chcete mě?“ zeptal se Vesna. Cítil se tak zmatený, že nedokázal jasně přemýšlet.
Karkarn kývl. „Chci, aby ses stal mým smrtelným aspektem. Staneš se generálem a hrdinou, jakého potřebují všichni válečníci.“
„Smrtelný aspekt? Mám se stát vaší součástí?“ Vesnova mysl se vyprázdnila, když zíral na krví zbrocenou tvář boha, ke kterému se modlil jen v okamžicích zoufalství. „Ale smrtelný?“
„Budeš sdílet moji moc, ale dál žít svůj život.“ Z hávu vytáhl třpytivý drahokam a podržel ho na slabém měsíčním světle. Vypadal jako rubín, měl mnoho fazet, tvar slzy a velký byl asi jako půlka palce.
„Boží slza. Vezmi si ji a nos ji stále u sebe. Až se rozhodneš přijmout moji nabídku, řízni se hrotem do tváře.“
„A pak?“
Karkarnův úsměv byl chladný a strašlivý. „Pak se staneš mojí součástí, budeš zároveň bůh i smrtelník. Nemysli si, že za mé dary nezaplatíš − ale odměna bude věčná.“
Aniž by počkal na odpověď, ustoupil Karkarn dozadu a znovu ho pohltily vířící stíny. Vesna zamrkal a zíral přímo před sebe. Ulice byla prázdná, zahalená do ponurého ticha.
„Boží slza?“ přemýšlel nahlas, sehnul se a utřel si meč o nejbližší mrtvolu. Zasyčel bolestí, když mu zaškubalo v ráně na hlavě. Dobře meč očistil, vrátil ho do pochvy a sebral dýku. Jeho pohyby byly mechanické, vštěpené dlouhými roky rutiny. Jakmile dýku očistil, láskyplně ji poplácal a schoval ji za opasek.
„Boží slza,“ zopakoval a škubl sebou. Rozhlédl se po jatkách okolo. „Teď bych dal přednost koni.“
* * *
Mihn přivázal koně ke kovanému železnému oblouku brány parku a vešel dovnitř. V zadní části Zahrad Smrti se nacházela starodávná svatyně Smrti, kterou postavili ještě před hlavním chrámem. Obklopovala ji po pás vysoká kamenná zídka a živý plot z vavřínu. Uvnitř ovládl člověka dojem, že opustil město docela. Ve tmě nebyly vidět dokonce ani městské věže. Mihn měl co dělat, aby rozeznal štěrkovou cestičku, protože žlutý měsíc Alterr zahalil mrak.
Nocí se rozléhalo tiché praskání ohně, nechal se proto vést k cíli ušima. Čarodějnice si postavila stan v zadní části zahrad a napnula ho pod třemi tisy, které dohromady tvořily tři čtvrtiny nepravidelné kupole. Vydal se k němu, ale ušel sotva tucet kroků, když se ze stínů ozval hluboký hlas.
„Na návštěvu je už pozdě.“
Mihn poznal Fernalův vrčivý hlas. „Obtěžuji?“
„Ne, přijme tě.“ Fernal vystoupil zpod větví tisu a připojil se k Mihnovi na stezce. Obrovský polobůh zavětřil, jako by pátral po dalších návštěvnících. „Je zvyklá na to, že ji lidi budí.“ Pokynul prstem se zahnutým drápem a Mihn ho bez dalších poznámek následoval. Fernal, bastard boha Nartise, vyzařoval nesmiřitelnost, o jaké mohl Mihn jen snít. Díky divokému psímu obličeji a obrovské výšce do lidského města nezapadal, ale ať už se jakkoli toužil vrátit do divočiny doma v Llehdenu, zdálo se, že se nenechává ničím vyvést z rovnováhy.
Když dorazili do malého tábora, stála čarodějnice u ohně. „Potřebují mě v paláci?“ zeptala se, když se Mihn přiblížil natolik, že ho poznala.
„Ne, nikdo mě neposlal.“
Naklonila hlavu na stranu. Její tvář byla stejně nečitelná jako Fernalova. „Tak co mohu udělat pro tebe, Mihne ab Netrene ab Felithe?“
„Přišel jsem se tě zeptat na smrt.“
„Na našeho boha, nebo na jeho skutky?“
„Na samotný proces i na cokoli jiného.“
Chvíli si ho měřila, pak pokynula k ohni. „Prosím, připoj se ke mně. I pod přikrývkou ti musí být zima.“
Mihn vděčně poslechl, dřepl si a natáhl ruce k ohništi. Fernal sebral malou misku a ukázal na kotlík nad ohněm. „Něco teplého?“
„Co je to?“ zeptal se Mihn, když s povděkem misku přijal.
„Kopřivový čaj,“ odpověděla čarodějnice a sedla si na kládu vedle Mihna. Urovnala si šaty, aby jí zakrývaly komiky. Mihn věděl, že si jsou blízcí věkem, přesto se v její společnosti cítil jako dítě, obzvláště pak při vzpomínce na jejich první setkání, kdy je obklopili gentrové, llehdenští lesní duchové.
„Ale v tomhle počasí je to vlastně jedno, hlavně že jde o něco teplého, ne? Takže co mohu říct muži, který ví o smrti tolik jako harlekýni?“
„Já vlastně nevím,“ přiznal Mihn po krátké odmlce. „Přemýšlel jsem o osudu a proroctví a o nitkách, které svazují naši existenci. Nejsem si jistý, co vlastně hledám, ale věřím, že musím zjistit víc o smrti, abych pochopil obavy svého pána správně.“
„Pak ti asi nedokážu pomoct,“ řekla čarodějnice něžně. „O mýtech a legendách víš víc než já − o šedé síni Smrti, o posledním soudu i o Temném místě. Já se vyznám v koloběhu života a smrti, ne v síních nesmrtelných. Pokud se chceš dozvědět víc o věcech, o kterých nic nevíš, měl by sis raději promluvit s knězem Smrti nebo s nekromantem.“
„Mám takové tušení, že v dnešních dobách by mi kněz pomohl ještě méně než nekromant,“ řekl Mihn ponuře, „ale možná…“ Zatvářil se přemýšlivě. „Možná už jsou odpovědi sepsány, jen je třeba vědět, jak se k nim dostat.“
Čarodějnice se na něj zadívala. „Mluvíš o písmu, nebo o kacířských textech? Co jsi ochotný riskovat?“
„Přivádíš mě k druhé otázce. Lorda Isaka nesmírně tíží odpovědnost, kterou na něj vložili; obává se, že jeho pozice může ublížit lidem okolo. Xeliath, Carel, jeho otec − ty všechny postihla kvůli spojení s Isakem trvalá újma na zdraví a v něm teď hlodá pocit viny. Vidí, že nenosím zbroj ani zbraň, proto se obává dovolit mi, abych mu sloužil.“
„A dělá dobře.“
Mihn se pokusil číst v její tváři, ale marně. „Co to s tím má společného?“ řekl ostře.
„Stojí to za úvahu,“ odvětila Ehla. „Lord Isak je mocný a má velké schopnosti, ale je jen dobře, že čas od času uvažuje jako obyčejný člověk. Starost o přátele mu připomíná, že je člověk, ne bůh. Uvědomuješ si, že s ním nemusíš být? Mohl bys ještě dnes v noci odejít a utéct smrti, která se schovává v jeho stínu.“
„To říká žena, která táboří v mrazu a v zimě daleko od domova.“ Mihn ukázal na park, kde všechno pokrývala třpytivá jinovatka.
Sklonila hlavu na znamení, že má pravdu. „Jen jsem ti chtěla připomenout, že volba je tvá; měl by ses rozhodnout sám, nenechat se jen strhnout dějinami, které ho následují. Je bělooký a Nartisův Vyvolený; lord Isak ovládá lidi okolo pouhou přítomností a je tedy snadné zapomenout, že máš na vybranou.“
Zavrtěl hlavou. „Nezapomněl jsem a rozhodl jsem se udělat, co bude v mých silách. Viděl jsem pohled v očích lidí, kteří se vrátili ze Scree. Nemohu prostě odejít.“
„Dobrá. Takže jak ti mohu pomoct?“
Mihn se zhluboka nadechl. „Minulý týden se Isak zmínil o něčem, co mu Aryn Bwr řekl ve Scree. Uvízlo mi to v mysli: ‚Ne z každého kusu oceli musí být nezbytně vykován meč.‘ Nikdy nebudu mít takovou moc; bohové mi sice požehnali, ale ne takto. Akrobatické kousky pro mě vždy byly snadné; umím stopovat i bojovat lépe než farlanští zvědové, se kterými jsem se doposud setkal − jsou to jemné zbraně a já doufal, že je tvá magie dokáže rozšířit.“
„Kradl bys nebo zabíjel pro svého pána?“ zeptala se Ehla přísně.
„Udělám, oč mě pán požádá,“ odvětil, „ale neporuším přísahu. Už mě o to žádal hrabě Vesna, ale já nezměním názor.“
„Dobře. Nedovolím, aby moji magii pošpinily vražedné skutky.“ Ehla si Mihna chvíli měřila. Hleděl jí do očí, pak si všiml, že ho Fernal sleduje stejně upřeně. Tíhu polobohova pohledu snášel hůře, protože se mu plazil po kůži.
„Sledovala jsem tě ve společnosti tvého pána; držíš se ho jako stín…“
Fernal zvedl ruku a zarazil ji. „Dávej pozor, jak ho nazýváš,“ zavrčel varovně, „protože jméno definuje podobu stejně, jako je podobou definováno.“
„Chceš tím říct, že když někoho nazvu Azaerovým bratrancem, otevřu ho jeho vlivu? Rozumná opatrnost,“ připustila. „Nemám tušení, jakou mocí stín vládne, ale pokud mám posílit tvé přirozené schopnosti, raději bychom o tobě neměli smýšlet jako o stínu.“
„Ale víš, co bys mohla udělat?“ Mihn bojoval s jiskřičkou vzrušení, která mu vzplála v srdci.
Ehla kývla. „Budu muset celou věc dobře zvážit a připravit se, ale mám jistý nápad. Magie čarodějnice nevychází z moci, nýbrž z pochopení, z přeměny toho, co už existuje. Jsi tichý muž, chováním i činy, je snadné tě přehlédnout, a jsi dost hbitý na to, abys proklouzl nocí bez povšimnutí. Možná bych ti dokázala pomoct stát se téměř duchem, posunout tě za hranice výcviku, který jsi podstoupil v dětství.“
„Jak bys to dokázala? Talismanem? Kouzlem?“
„Talismanem, který bys nosil neustále u sebe, možná přišitý na oblečení; magii bych do něj musela vplést, zatímco bys ho měl na sobě, aby se stal tvojí součástí.“ Čarodějnice konečně projevila emoce. „Možná bychom mohli vytvořit pouto s bohem. S Cerdinem, bohem zlodějů? S Nartisem? Noční lovec by byl mocným spojencem.“
„Žádní bohové,“ prohlásil Mihn rozhodně. „Pokud se má magie stát mojí součástí, nechci být spojen s ničím mocnějším, než jsem já sám.“
„Takže žádné pouto,“ řekla, kývla a upřela pohled do plamenů, „nic tak prostého. Kouzlo bude muset být připoutáno k tvé duši, aby bylo dost silné na to, oč by mohl lord Isak požádat.“
„Je to nebezpečné,“ dodal Fernal. „Připoutáš tak k sobě i následky svých činů, kterým pak nebude snadné uniknout.“
„Ale je to možné?“ naléhal dál Mihn.
Ehla se zhluboka napila čaje, dál zírala do ohně a uvažovala. „Je. Kouzlo utajení. V minulosti jsem něco podobného použila už mnohokrát, ale pro tvé potřeby by muselo být namalováno na kůži − ne, vytetováno, aby spoutalo energii, jinak by působilo jen dočasně. Tetování je tvojí součástí; kouzlo se tak stane součástí tebe a půjde sejmout pouze se samotnou kůží.“
„Kolik času budeš potřebovat na přípravu?“
Ehla nakrčila nos. „Den na to, abych našla nezbytné přísady a nástroje a vytvořila vše potřebné. Předpokládám, že mi vrchní správce dokáže sehnat vše, co budu potřebovat. Mám mu říct proč?“
„Nic mu neříkej, ještě ne.“
„Dobrá. Hotová bych mohla být už zítra večer, ale abychom nic neuspěchali, řekněme pozítří v noci.“
Mihn vstal, dopil čaj a s vděčným úsměvem vrátil misku Fernalovi. Čaj mu sice nevyhnal chlad z kostí, ale cítil se po něm líp. Oddychl si, protože měl dojem, jako by mu někdo sňal z ramen břímě. Poprvé od návratu do Tirahu měl cíl. „Děkuji. Vrátím se pozítří za soumraku.“