Kapitola 17
17.
Mihn postával před pracovnou vrchního správce. Držel se ve stínech a ignoroval muže a ženy, kteří procházeli kolem − ne že by zrovna čekal nebo váhal… byl rád, že ho konečně přestaly pálit dlaně. Chodidla, to bylo něco jiného, ale vycpal si boty vlnou a kromě přešlapování z nohy na nohu, což přinášelo jen chvilkovou úlevu, nemohl nic víc dělat.
Už podvacáté toho dne si prohlédl ruce a v šeru na ně zamžoural. Nastal večer a většina lidí, co tu pracovala, už zamířila domů zledovatělými ulicemi. Mihn strávil většinu dne v komnatě lorda Isaka a dělal společnost čím dál popuzenější Xeliath nebo samotnému Isakovi.
Bělooký nebyl zrovna upovídaný, ale po událostech minulého týdne se stal ještě zamlklejším. Teď trávil dlouhé hodiny tím, že vysedával na římse nad svými komnatami, klátil nohama ve vzduchu, nechával se bičovat větrem a sledoval dění okolo. Kvůli kluzkému kameni a zrádným větrným vírům sedával sám, dokud za ním nevyšplhal Mihn.
Stal se z toho podivný malý rituál, nad nímž nechápavě kroutili hlavou i lady Tila a Carel. Mihn vyšplhal na střechu vždy před soumrakem a pána už našel na místě. Seděl tam jako chrlič a kouřil dýmku. Mihn se beze slova usadil na zbývajícím kousku římsy a zůstal, dokud se Isak nerozhodl vrátit dovnitř. Isak mlčel a Mihn zpíval písně, které mu zrovna běžely hlavou, od žalozpěvů po ukolébavky.
Jeho pán zareagoval až ve chvíli, kdy Mihn pronášel krátkou modlitbu provázející západ slunce. Isak se každý den zamračil a Mihn ho každý den ignoroval, protože nemínil dovolit, aby pozdvižení v kultech narušilo jeho vlastní zvyky.
Dveře pracovny se bez varování otevřely, Mihn provinile vzhlédl a schoval ruce za záda. Tila vykročila na chodbu a překvapeně vyjekla, když ho uviděla.
„Milosrdní bohové, co se tu tak plížíš?“
Mihn po sobě nechal sklouznout její povýšený pohled a odpověděl: „Čekám na vrchního správce.“
„Pokud poslal pro malovanou dámu, ty ho asi zklameš,“ prohlásila ve snaze vyvolat u něj úsměv. V největším z říčních doků stála bok po boku slavná dvojice soch, muž a žena, kterým místní říkali Rybář a Malovaná dáma. Včera někdo plácl podobnou poznámku na cvičišti, když si všiml Mihnových rukou, a do rána už se vtip roznesl po celém paláci.
„Ale podle tvého výrazu jde o něco vážnějšího,“ dodala a vzdala snahu rozesmát ho.
„O něco mnohem vážnějšího,“ souhlasil Mihn. Věděl, že Tilu dráždí. Když chtěla, uměla být velmi okouzlující, což ve spojení s jejím vzhledem znamenalo, že většina mužů v paláci plnila každé její přání. Kromě Isaka byl Mihn jediný muž, na kterého to nemělo žádný vliv, a ani se nesnažila skrýt, jak jí to vadí.
„Uvědomuješ si, že mi jednou budeš muset důvěřovat,“ řekla ostře. „Zastupuji lorda Isaka, zatímco Lesarl řídí chod země. Svěřují mi státní tajemství, ale ty mi odmítáš říct, i co jsi měl k snídani!“
Mihn se povzbudivě usmál. „Abych to napravil, dám si pozor, abych ti to říkal každý den. Dneska to byla ovesná kaše. Včera taky…“
„Ach, sklapni,“ přerušila ho spíše pobaveně než podrážděně. „Co kdyby ses mi svěřil s něčím důležitějším?“
Mihn zamyšleně nakrčil obličej. „S něčím důležitějším, než je ovesná kaše?“
„S informacemi! Nezkoušej na mě svoji pantomimu, na to jsem příliš utahaná.“ Ukázala na jeho ruce. „Co je tohle? Pověz mi o těch kruzích.“
Z tváře mu vyprchaly veškeré emoce a nahradil je nečitelný výraz. „Není co říct.“
„Ha! Máš štěstí, že jsem dáma, jinak bych tě počastovala stejnými výrazy jako Vesna nebo Carel.“
Kývl, že bere její slova na vědomí. „A já jsem ti za to vděčný.“
„Můžu je aspoň vidět?“ zeptala se tišeji.
Mihn zaváhal a prozkoumal zvuk každého slova. Harlekýni byli vycvičeni k tomu, aby dokázali použít jakýkoli dialekt, napodobit jakoukoli náladu. Jen málokdo uměl vyčíst z intonace tolik jako oni a Mihn po krátké úvaze kývl. Nesnažila se ho okouzlit; v jejích slovech zaznívala jen upřímnost.
Zvedl levou ruku a dovolil jí, aby ji uchopila a otočila dlaní vzhůru. Pro muže, který žil celý život v celibátu, to byl zvláštní pocit. Harlekýni tajili pohlaví a Mihnovi vyhnanství neposkytlo mnoho příležitostí podobné věci prozkoumat nebo si nad nimi lámat hlavu.
Dotyk jejích hebkých prstů mu vyslal do paže droboučký elektrizující výboj. Tila si toho ale nevšimla a sklonila se nad jeho dlaní. Byla vyšší než on, ale i v porovnání s jeho mrštnou postavou byla štíhlá. Uchváceně přejela něžně prstem po vytetovaném kruhu a zakryla většinu dlaně rukou. Jen výcvik mu zabránil před dotykem ucuknout, ale Tila k němu přesto vzhlédla, jako by sebou trhl.
„Je to Ehlina práce?“ zeptala se.
„Těžko bych to zvládl sám,“ odvětil a všiml si, že stejně jako většině Farlanů není ani jí milé nazývat llehdenskou čarodějnici titulem − a to navzdory faktu, že si kmen na tituly potrpěl. Místo aby o ní mluvili jako o „čarodějnici“, upnuli se na jméno, které jim řekla. Vzpomněl si na Fernalova slova: „Jméno definuje podobu stejně, jako je podobou definováno.“
Měl pravdu. Víc lidí ji zná jako Ehlu − světlo − než pod skutečným jménem. Stala se zranitelnější, když jméno přijala, nebo doufá, že v ní jméno něco změní?
„Proč hlava sovy?“ zeptala se Tila a vytrhla ho tak ze zamyšlení.
Tetování na chodidlech stejně jako na dlaních sestávalo ze tří soustředných kruhů a v tom nejmenším ve středu se pak nacházela soví hlava. Prostory mezi vnějšími kruhy zdobilo písmo, vnitřní prostor hranaté elfské runy, vnější západní dialekt čarodějnice, mantry, které pronášela, když ho tetovala, a jež mu měly propůjčit schopnost pohybovat se tiše a nepozorovaně.
„Připadalo mi to příhodné,“ odvětil Mihn. Vysmekl ruku z její a pevnějším hlasem řekl: „A teď musím mluvit s vrchním správcem.“
„O čem?“
„O osobní věci.“
„Osobní? Odkdy máš osobní zájmy?“ řekla ostře. „Změnilo se něco od minulého týdne? Obyčejně cupitáš chodbami a snažíš se mu vyhnout, aby z tebe nechtěl udělat hlavního špeha.“
„Já cupitám?“ řekl Mihn a povytáhl obočí. U Tily to vyvolalo žádanou reakci, zasmála se.
„No, možná to nebyl nejvhodnější výraz.“ Mávnutím ho pozvala dovnitř. „Pojď a posaď se − jsem si jistá, že lorda Isaka bude zajímat, co po tobě Lesarl chce.“
Mihn kývl a následoval ji dovnitř. Pracovnu vrchního správce tvořila dlouhá, úzká místnost se dvěma okny na konci. Stůl uprostřed byl obrovský, vyřezávaný a vykládaný slonovinou a představoval jediný přepych, který si skutečný vládce Farlanu dovolil. Dlouhé stěny po stranách zakrývaly od podlahy ke stropu police plné kožených svazků. Mezi okny stály zády k sobě dvě knihovny. Mihn si všiml, že jedna police v nich je prázdná, ale hádal, že je jen otázkou času, než se zaplní.
„Nejpřesnější dějiny posledních dvou set let,“ oznámil Lesarl, když uviděl, jak se Mihn rozhlíží, „pokud víš, jak je číst. Dokážeš uhádnout, která složka je tvá?“
„Řekl bych, že jedna z těch novějších za vámi,“ řekl Mihn, když přistoupil ke stolu. Stály u něj dvě židle s rovnými opěradly.
„Doufáš, že?“ poznamenala Tila žoviálně a obešla stůl ke své židli, „ale paranoia našeho vrchního správce nezná mezí. Složky jsou očíslovány tak, že se nové dají zařadit zdánlivě náhodně mezi staré − a já ještě pořád nepřišla na to, jak poznat nastrčené složky nebo falešné dokumenty, které vložil do většiny svazků pro případ, že by padly do nesprávných rukou. Začínám konečně chápat kusý styl jeho zápisků, takže už mi nedělá takový problém to, že často vynechává jména.“
Lesarl se na Mihna usmál jako had chystající se zhltnout myš. „Bylo by ode mě pošetilé, kdybych se spoléhal jen na bezpečnostní opatření paláce, nemyslíš?“
Mihn pokrčil rameny.
„Nemáš náladu na prázdné řeči?“ zeptal se vrchní správce. Byl to hubený muž s tenkými údy, úzkou tváří a špičatou bradou. Jeho široký úsměv byl jedním z nejzákeřnějších výrazů, jaké kdy Mihn spatřil, a bylo zjevné, že ho Lesarl rád ukazuje; možná neměl takový repertoár výrazů jako harlekýni, ale rozhodně za nimi příliš nezaostával.
Vstal a řekl: „Jak lady Tila řekla, moje paranoia je náročná na čas, takže pokud tady chceš jen sedět a zírat, posluž si; pokud dovolíš, já se zatím budu věnovat práci.“
„Potřebuji informace,“ řekl Mihn.
Lesarlovi se vrátil úsměv. „Těch mám spoustu, musíš být trochu specifičtější.“
„Jde o deník, velmi zvláštní deník, který si před smrtí četl lord Bahl.“
Mihnovi se zdálo, že vrchní správce zaváhal, i když tak krátce, že to sotva zaregistroval.
„Náš pán byl sečtělý muž; budeš muset být ještě přesnější.“
Zajímavé. Moc dobře víte, o co mi jde, ale nechcete o tom mluvit. Buďto nejste takový sadista, za jakého vás považují, nebo si nepřejete, aby něco vyšlo na světlo.
„Myslím, že víte, o jaký deník mi jde,“ řekl Mihn.
„Mohl bych hádat,“ odvětil Lesarl chladně, „ale nač ho chceš?“
„Chci si ho přečíst. Máte ho ještě?“ Mihn ignoroval Tilin zmatený výraz.
„Ty arogantní malý…!“ vybuchl Lesarl nečekaně. „Ptáš se, jestli jsem ho náhodou neprodal?“ Naklonil se přes stůl. „Nic takového jsem neudělal, nikdy bych nic takového neudělal − jak se odvažuješ něco podobného naznačit?“ Téměř se třásl zlostí. „Beru své postavení vážněji než kdokoli z vás − vy děti to nikdy nepochopíte. Mám specifické pravomoci a jejich zneužití znamená okamžitou popravu bez soudu…“
„Považoval jsem za moudré se zeptat,“ přerušil ho Mihn tiše. „Přece jen jde o citlivou věc.“
Lesarl si ho změřil pohledem. Nach v jeho tvářích začínal ustupovat a jeho hlas zněl klidněji, když řekl: „To je. Deník není přístupný lidem. Než se o něm budeme dál bavit, chci vědět, proč se o něj zajímáš − vlastně bych rád věděl, odkud ses o něm vůbec dozvěděl.“
„Lord Isak se o něm přede mnou zmínil,“ řekl Mihn. „Ale nemohu vám přesně říct, nač ho potřebuji. Hledám odpovědi − a možná další otázky. Tím si nejsem tak docela jistý. Ale říkám pravdu.“ A v tom je problém; sám přesně nevím, k čemu mi bude. Možná už začínám být stejně nezodpovědný jako Isak.
„Nemůžeš? Když se jedná o bezpečnost státu?“
Mihn si koutkem oka všiml, že Tila zpozorněla, ale nepřerušila je. Bezpochyby věděla, že Lesarl miluje, když ho někdo prosí o informace.
„Měl by se lord Isak začít zajímat o to, proč jste ho nezničil?“
„Neopovažuj se mi vyhrožovat; nemůžeš blufovat, když ti vidím do karet. A kromě toho, pokud skutečně víš, oč jde, pak také víš, že podobných věcí není snadné se zbavit.“
Mihn se ponuře usmál. „Pokud mi deník vydáte nebo mi alespoň povíte, kde ho najdu, jsem si jist, že najdete způsob, jak bych se vám mohl odvděčit.“ Zachvěl se, když se po Lesarlově tváři nečekaně rozlilo nadšení.
„Takže mi nabízíš laskavost, co? Zajímavá nabídka.“
„Jednu laskavost,“ varoval ho Mihn, „ne dlouhodobou dohodu.“
„Bojíš se závazků?“ Lesarl se zakřenil. „Matka mě před muži jako ty varovala.“
„Přijímáte?“
Lesarl našpulil rty a zamyšleně kývl. „Ano, ale napřed mi prokážeš laskavost.“
„Jakou?“
„Dej mi den nebo dva, musím se připravit.“
„A jakmile splním úkol, povíte mi o deníku.“
Lesarl mu věnoval zářivý úsměv. „Promluvíme si o něm hned, jak se vrátíš.“
* * *
O dvě noci později dřepěl Mihn za sochou a snažil se vyhnout nejsilnějším poryvům větru od řeky. Provazce deště dělaly z tiražských ulic ještě nepříjemnější místo. Irist, hlavní říční tok ve městě, tu zimu nebezpečně nabubřel a jeho okolí bylo tmavé a zrádné.
O sto yardů dál po proudu stál Chrám Smrti, Mihnův cíl. Jako u většiny chrámů i k tomuto přiléhaly ubytovny a pracovny kleriků. Chrám měl půdorys obrovského kříže, jako by na mapě označoval zakopaný poklad. Zabíral velký kus nejlepší půdy na břehu a budovy po stranách byly přestavěny pro světštější účely nebo pronajaty kupcům.
To zajišťovalo chrámu dostatek peněz pro příkladné uvítaní velkých zástupů kajícníků, zatímco samotné osazenstvo chrámu − věřící, kněží i novici − se přesunulo dál na jih. Zůstalo jen hlavní sídlo vrchního kněze; tvořil ho průměrně velký palác schoulený v rohu mezi dvěma rameny kříže, který poskytoval krásný výhled na řeku, o nějž méně zbožní lidé přišli. V okolí tak bylo méně lidí, kteří mohli Mihna zahlédnout, když konečně opustil úkryt ve stínu sochy.
Dlouhou hůl vyměnil za dvě krátké, které se snadněji nesly na zádech a lépe se hodily pro boj v uzavřeném prostoru. Kromě zbraní a provazu s hákem, který si omotal kolem pasu, u sebe měl porcelánovou nádobku s pevně zašroubovaným víkem omotaným drátem, láhev pálenky, které Palácová stráž říkala bastard, a černou plátěnou kuklu, ze které visel cop z koňských žíní.
Kuklu mu doporučil Lesarl v úžasné ukázce neloajálnosti; kdyby Mihna někdo zahlédl, jeho štíhlá postava spolu s copem by lidi přiměla obvinit Chrám Paní a její věrné. Vrchnímu správci se nelíbilo, že tamní agenti v poslední době ignorovali jeho rozkazy; velmi by ho proto potěšilo, kdyby problémy spadly do klína chrámu a ne jemu.
Mihn si už dříve celé místo obešel, aby zjistil, kde se nachází stráže. Dal si dobrý pozor, aby ho nikdo neviděl − Isak mu nikdy neopomněl připomenout, že vypadá jako cizinec − a aby se vyhnul hlídkujícím kajícníkům. Pro jeho úkol bylo životně důležité, aby ho neodhalili; Lesarlovi agenti byli lepší vrazi než zloději, proto svěřil úkol právě jemu.
Ale Lesarl jako obvykle ukul plány, aniž by Mihnovi sdělil, co se stane, až odmotá drát a sundá víko z nádoby, navrhl však, aby se dal okamžitě na ústup a ztratil se v nastalém zmatku.
Mihn si svlékl olejem napuštěnou kůži, skopl boty a vydal se do tmy. Ihned vycítil, že se něco změnilo, že Zemi vnímá jinak. Přes bubnování deště neslyšel vlastní kroky a na rameni mu jen tu a tam přistála zbloudilá kapka vody. Jak se plížil stíny, nahradilo bolest, kterou mu tetování způsobovalo, teplé mravenčení. Napřed ho to znepokojilo, ale netrvalo dlouho a Mihn si začal pocit užívat. Nebyl konejšivý ani příjemný, ale probudil v něm jiskru vzrušení, které nezažil od chvíle, kdy ho otec učil stopovat a lovit: bylo to vzrušení dravce na lovu.
Mihn zvládal vše tak rychle, že otec dlouho dopředu věděl, že je dostatečně mrštný a zručný na to, aby se zapojil do výcviku na harlekýna. A magie čarodějnice jeho dovednosti ještě vylepšila, takže se mu žádný normální člověk nemohl vyrovnat.
Prsty u nohou ho bolely zimou, potlačil ale nepříjemný pocit a soustředil se. První hlídka se vyloupla ze tmy a Mihn zabočil ke skladišti − strážci přes něj přelétli pohledem, aniž by si ho všimli. Ve tmě neprozradí kořist obrys, nýbrž pohyb. Kouzlo na kůži nemaskovalo, kdo je − podobný druh magie čarodějnice neovládala − ale ukrývalo jeho činy. V černém oblečení se mohl postavit do stínů těsně vedle promočených kajícníků a vůbec by ho nezaregistrovali.
Když se muži otočili na opačnou stranu, Mihn vyrazil ze stínu a rychle a tiše běžel dál. Usmál se, když před sebou spatřil palác vrchního kněze. Tetování pomáhalo, přesně jak chtěl. Teď bylo na čase zjistit, jaké problémy může duch vyvolat.
Při stavbě paláce se nepočítalo s obranou před nezvanými hosty a bezpečnost, již za poslední měsíc zesílili, spočívala na přehnané sebejistotě. Mihn se dostal k poslednímu ze skladišť a naposledy obhlédl situaci. U vchodu do chrámu stály samozřejmě stráže, protože dům Smrti zůstával neustále otevřený, ale palác vrchního kněze hlídal jen jediný kajícník na pomalé obchůzce. Mihn počkal, až se muž dostane do slepého místa, z dohledu ostatních, pak k němu bezhlesně přiběhl a holí ho tvrdě udeřil zezadu do hlavy.
Odvlekl omráčeného strážce do stínů a vytáhl láhev pálenky. Většinu nalil muži do úst a masíroval mu krk, dokud nepolkl. Pokud se probudí, bude ho příšerně bolet hlava. Potom Mihn polil muži kutnu a troškou krve pomazal nedalekou stěnu.
Pálenka byla mezi pijáky dobře známá a oblíbená, protože rychle vedla k bezvědomí a hlubokému spánku. Lesarlovi zvědové mu prozradili, že kněží si jisté množství schovávají pro sebe, takže strážcovi kamarádi se budou spíše ptát, proč se s nimi nepodělil. A kdyby protestoval, považovali by to spíše za pokus vyhnout se obvinění než za pravdu.
Následně se Mihn znovu rozhlédl, aby se ujistil, že se poblíž nenacházejí žádné další hlídky, pak se rozběhl k nejbližší zdi; setrvačností se vyhoupl na římsu oken ve zvýšeném přízemí. Kámen byl tak ledový, že Mihn tiše zasyčel, když se vytahoval nahoru, ale neplánoval použít hák, dokud to nebude nezbytně nutné, protože by ho mohl někdo slyšet. Místnosti v přízemí byly téměř dvacet stop vysoké a dostatečně přepychové na to, aby se v nich dali přijímat důležití hosté, a okna ještě navíc vedla skoro ke stropu.
Jakmile se Mihn narovnal a zapřel se v okenním výklenku, všiml si znaků vyrytých do tenkých okenních panelů; měly za úkol zesílit zvuk tříštícího se skla a dalo se předpokládat, že podobné znaky se nacházejí i na silném dubovém rámu, aby obyvatele varovaly, kdyby se někdo pokusil vylomit nebo vysadit celé okno.
Mihn se opatrně otočil tváří k ulici. Starý Tirah s paláci a mohutnými věžemi vypadal ve světle Alterru magicky. Uprostřed zimní bouře však působil docela jinak: jako ubohé město plné nenávisti, nezájmu a povýšené arogance.
Město snobů, kteří s pohrdáním shlížejí na všechny ostatní − a zvláště pak na každého, kdo je venku za takové noci, pomyslel si Mihn se vzácnou nedůtklivostí a díval se, jak v dálce prošla hlídka a ani se neobtěžovala vzhlédnout k paláci. Prsty ho začínaly bolet zimou a protestovaly ještě víc, když s nimi zahýbal, aby udržel krevní oběh.
Ale strávil jsem venku víc podobných nocí, než dokážu spočítat, a každé místo vypadá za deště příšerně.
Život na cestách naučil Mihna hlavně jednu věc: hořkost umí zabíjet. Znovu si to připomněl, protože věděl, že když si začne stěžovat, otráví si náladu a začne dělat chyby, které si nemohl dovolit.
Bohové, už jsem skoro zapomněl, jaké to bylo doma; ze severního pobřeží přicházel mrznoucí déšť a vzbuzoval dojem, že snad dokáže servat maso z kostí. Na jeho rty si pomalu našel cestu úsměv. A co teprve v Pirailu v Elfí pustině − bylo ode mě hloupé, že jsem odtamtud neodešel ještě před začátkem zimy… v létě mi ten zatracený vítr tak strašný nepřipadal.
Zatřásl prsty. Je čas jít. Přitiskl dlaně na zdi po stranách okna, zapřel se nohama a nadzvedl se.
A Tio He, pokračoval v duchu, aby přestal myslet na bolest, kterou mu působil ledový kámen a hrubý povrch, když pohyb zopakoval a rozedřel si kůži. Vzduch tam byl tak hustý a těžký, že se skoro dal krájet.
Jednu ruku přesunul pod překlad, prsty pravé ruky vsunul do škvíry nad ním a vytáhl se nahoru, přičemž ignoroval bolest v prstech, na nichž teď celou vahou visel. Neztrácel čas, odrazil se a levou rukou se zachytil římsy okna v prvním patře.
Mihn tiše zabručel, když se předloktím opřel o parapet, vylezl nahoru, obrátil se a sedl si. Ter Nol, pomyslel si, zhluboka se nadechl a znovu zahýbal rukama, tentokrát mu nešlo jen o to, aby udržel krev v pohybu, ale také se díval, jestli si nezpůsobil nějaké škrábance. Možná bych se mohl vrátit do Ter Nolu a několik let si užívat výhledu. Během léta a zimy jsem v Narvalím doku zažil jedny z nejkrásnějších večerů. Po roce či dvou bych určitě přestal vnímat ten smrad.
Postavil se na parapet, vyklonil se ven a prohlédl si okno nad sebou. Druhé patro bylo vysoko nad ním. Z kapsy vytáhl něco, co připomínalo ulomené dýky. Byly ze silného kovu, zahnuté a asi palec dlouhé a byly určené spíše ke šplhání než k boji. Natáhl se nad překlad, vrazil jednu mezi kameny a opatrně zatáhl. Pomalu se na ni celou vahou pověsil. Čepel byla dostatečně silná, ale cítil, jak se lehce viklá − dobře se nezachytila. Povzdychl si, vytrhl dýku z omítky a vrátil obě zpátky do kapsy.
„Takže hák,“ zašeptal, a když se vyklonil doprava, aby odhadl vzdálenost, rty se dotkl kamenné stěny. „Jen doufejme, že v tom zatraceném paláci nezabezpečili všechna okna.“
Hák se dvěma bodci měl Mihn pevně přivázaný na zádech, ale i prokřehlými prsty ho rychle uvolnil. Nechtěl hák použít, ale k další římse to nebylo daleko. Nikdo si ničeho nevšimne, pokud už ho nesleduje, a pokud ano, má už tak jako tak problém. Během minuty dřepěl ve stínu okna v druhém patře a usmíval se na čisté okenní tabulky.
Opatrně hák schoval, vytáhl nůž a začal odstraňovat olovo z tabulky, aby ji mohl vyjmout, natáhnout se dovnitř a otevřít západku. Brzy poté už stál ve spartánsky zařízené pracovně a děkoval přesnosti Lesarlových informací. Vrátil tabulku zpátky na místo a znovu zatáhl těžký závěs, který chránil pokoj před zimou. Pak se raději vnitřní stranou závěsu osušil − látka uschne dřív, než závěs někdo zkontroluje, a bylo to zajisté bezpečnější než zanechat mokré šlápoty v chodbě.
Opustil pokoj, vyšel na chodbu a chvíli mu trvalo, než zjistil, kde se na mapě, již si nastudoval, nachází, potom zamířil doleva ke schodišti pro služebnictvo. Vyběhl nahoru po dvou schodištích a rychle našel ložnici vrchního kněze, která spolu s obrovskou soukromou pracovnou zabírala půlku podlaží.
Tři vchody do pokoje zakrývaly závěsy a v prostředním, který stejně jako vchod do chrámu postrádal dveře, byl závěs roztažený. Tady vrchní kněz Bern přijímal prosebníky. Mihn tiše vstoupil a rozhlédl se. Lampa v chodbě místnost sotva osvětlovala, rozeznal ale hrubé obrysy polic na stěnách a stolu a židlí ve středu. Jinak byla místnost prázdná.
Napravo se nacházely dveře do knězovy ložnice. Mihn hádal, že budou navzdory slabé bezpečnosti zamčené, neobtěžoval se je ale vyzkoušet − nemusel. Vytáhl zpoza košile stoh papírů a rozházel je okolo stolu, potom vyňal nádobu a postavil ji na podlahu.
Přímo nad ním se přes místnost táhl dlouhý trám široký skoro jako jeho tělo, rozhodně dost široký na to, aby si na něj dřepl a podíval se, co se bude dít − byl si docela jistý, že ať už do místnosti následně vstoupí kdokoli, nebude se obtěžovat hledět vzhůru, a i kdyby ano, schová ho magie čarodějky. Opatrně odmotal drát, který víko nádoby držel. Samotná nádoba byla o něco větší než roztažená dlaň a asi dvakrát vyšší. Zdobily ji kroucené zelené vzory, které Mihn nepoznával. Jakmile víko sundal, už na nic nečekal, odrazil se od stolu Jopela Berna a skočil. Zachytil se trámu, tiše se vyhoupl nahoru a přitiskl se k němu. Zůstal nehybně ležet a sledoval nádobu.
Nic se nedělo. Jedno zabušení srdce, pět a nakonec deset. Mihn si uvědomil, že zadržuje dech, proto pomalu vydechl… Vtom otvor nádoby zalil mdlý zelený svit. Vystoupal do výšky, roztáhl se do mraku většího než člověk a zhmotnil se v postavu.
Milosrdní bohové, ať magie čarodějky funguje, modlil se Mihn a chytil se trámu pevněji.
Démon byl velký jako vysoký muž a zhruba se mu i podobal, byl nahý a z kůže mu trčely chuchvalce ostrých bodlin jako prašivému ježkovi. Jeho levá ruka vypadala docela normálně − až na to, že měla příliš dlouhé prsty a drápy − zato pravá byla mnohem větší se dvěma tupými výčnělky připomínajícími prsty a z každého trčely dlouhé, silné bodliny.
Zatímco Mihn přihlížel, démon se natočil doleva a doprava. Neměl žádný krk, na kterém by mohl otáčet zploštělou hlavu, zato však spoustu očí, jež hleděly téměř všemi směry. Chvíli přemýšlel, proč se démon otáčí − dokud neuslyšel funění a neuviděl, jak démonovi zacukal povislý kus kůže na obličeji napřed jedním, pak druhým směrem.
Když si Mihn uvědomil, co dělá, připravil se skočit dolů, sotva démon zvedne paži s vystřelovacími bodlinami. Démon se dál rozhlížel, čím dál zběsileji větřil, pak vykročil k úhledným policím u protější stěny. Znovu a znovu se zastavoval a sledoval nějakou neznámou stopu až k polici v koutě.
Démon vší silou začenichal, popadl knihu na konci a shodil všechny svazky a knihy z police na zem, zavrčel a strhl stranou ještě něco dalšího − dřevěný panel, hádal Mihn podle toho, jak zarachotil o zem − pak nakoukl do stěny.
Mihn nevěděl, na co hledí, ale ať už to bylo cokoli, nedělalo to démonovi žádné starosti. A stejně tak ho nezajímal ani tlumený hlas, který dolehl z ložnice vrchního kněze. S těžkým, dunivým zvukem, který možná představoval smích, se démon natáhl, utřel si ruku o stěnu, sáhl do otvoru ve zdi a vytáhl z něj tlustou knihu. Její okraje v nazelenalém svitu magie, který démona obklopoval, zářily.
Asi stříbro; je to kniha kouzel − ale k čemu je knězi? Jen mágové se obtěžují sepisovat kouzla.
Démon se obrátil a se spokojeným zabručením potěžkal knihu v ruce. Mihn sice neviděl jeho tlamu, pokud pod zvláštním, velkým nosem vůbec nějakou tlamu měl, ale poznal, že má démon radost. Našel, co hledal.
Z ložnice se ozvaly další zvuky a démon zvedl smrtící pravou paži. Vzhlédl a spatřil Mihna na trámu. Začenichal.
„Ten, který je pod ochranou,“ zasípal, jako by měl hrdlo ze smirkového papíru. „Nemusel se namáhat. Cítím z tebe moc. Patříš někomu většímu, než jsem já.“ Zvedl knihu. „Zápisky Cordeina Malicha; soupis jeho závazků a pach jeho duše. Pověz tomu druhému, že jsem spokojený.“
Tu se dveře ložnice rozlétly a objevil se v nich vrchní kněz Bern. Ve vlající noční košili připomínal ducha a vycházkovou hůl měl výhružně zvednutou. Démon se pohnul téměř líně, vystřelil z paže bodliny a zasáhl vrchního kněze do hrudi. Bern zasípal bolestí, když mu bodliny prolétly tělem, a po stěně za jeho zády se rozprskla krev. Démon se znovu zachechtal a obrátil se k Mihnovi. Ve tmě jasně zazářily jeho oči.
„Ten druhý chtěl, abych ztropil povyk a tys mohl uniknout.“ Smočil si prsty v krvi, která vytékala z ran vrchního kněze, a olízl je. „Rád tropím povyk.“