Kapitola 15
15.
Oparem pradávné vzpomínky znovu viděla jeho tvář, jež se soustředila na nějaký vzdálený problém, zatímco ona spala. Jeho přísná krása byla děsivá, téměř nepřirozená, když se neusmíval. Pohlédla dolů na ruku, o kterou se na lůžku opíral, tak blízko jejího nahého břicha, že cítila dotyk tepla jeho kůže.
Natáhla se, lehce mu přejela prstem po hřbetu ruky a sledovala, jak mu přes obličej přelétly emoce, zamyšlení, překvapení a nakonec radost. Usmála se na něj. Během vojenského tažení byl vždy obezřetný a bdělý, neustále vyhlížel nepřítele nebo ve vzduchu pátral po stopách magie, kterou k němu mohl zanést vítr.
Byla mladá a unesená hloubavou krásou tohoto zářícího krále, ale tady, v jeho stanu a obklopena nejlepšími vojáky Dračí stráže, se cítila naprosto uvolněně. Jejich úkolem bylo podrobně zmapovat nejsevernější hranice a pochytat co nejvíce tamních velkých šelem, než vyhlásí válku ostatním lidským kmenům. Byl to snadný úkol, spíše delší lovecká výprava, která jim poskytla soukromí daleko od královny a princů.
Jejich oči se setkaly, pak jejich rty. Špičkami prstů ji pohladil po stehně, obkroužil koleno a přesunul se dolů k prstům na noze. Zvenku k nim dolehl hlas, příliš vzdálený, než aby rozpoznala slova, ale cítila, jak se lůžko pod ní pohnulo, když její milenec vstal. Dívala se, jak se shýbá, obléká si jezdecké šaty a připíná si Eolis.
Natáhla se, aby propletla své prsty s jeho, aby ho zavolala zpátky a ještě naposledy ho políbila, ale v hrdle jí náhle vyprahlo. Jazyk jí zdřevěněl, dech se vytratil z plic a slova zůstala viset v její mysli. Ztuhla a v týle ji zamrazilo hrůzou, nedokázala ale vykřiknout.
Obraz zmizel, stěny stanu zešedly a proměnily se v temné, zamračené nebe. Rozhlédla se a spatřila prolitou krev, znetvořená těla a zbrázděnou zemi. Klečela, ruce měla spoutané za zády a tělo poseté pálícími ranami. O hlavu jí škrtl meč a zničil jí přilbu. Hořící kopí ji zasáhlo do paže a srazilo ji z koně. Byli tu i její bratři. Jeden sípal, jako by měl zraněnou plíci, druhý se chvěl strachy a snažil se setřást krev, která mu stékala přes oko. Kosti v kotníku mu trčely ven z kůže. Nevěřícně sledovala, jak na kopec táhnou stříbrné tělo, ztuhlé a ztěžklé smrtí. Byla to urážka téměř hypnotické elegance, kterou Aryn Bwr proslul.
Teď byl mrtvý, nezůstalo z něj nic než špinavá skořápka. Už mu nemohli nijak ublížit. To si alespoň myslela, dokud se přes pláň nezačaly linout hlasy. Vzduch nad nimi se chvěl a vibroval s každou slabikou. Osm hlasů uštvaných ztrátou a zcela vyčerpaných bitvou se neslo až k místu, kde klečela. Její zraněné tělo se kymácelo pod tíhou jejich vzteku, který sílil touhou po pomstě. Nemohli už nic udělat, ne mrtvému, ale přesto našli způsob.
Konečně se rozplakala. Ne nad porážkou a ponížením, ne nad zraněními, která utrpěla, ani ze strachu před trestem. Plakala pro krále, kterého zbožňovala, pro milence, jemuž byla navěky oddána. A přesto jí jeho jméno vymizelo z mysli, písmena, jež si vyryla do srdce, se rozplynula. Když bohové s mrtvým skončili, shodili ho do hnijící jámy a jeho jméno zmizelo ze srdcí i z myslí všech, kdo ho po stovky let doprovázeli. Bylo vymazáno z dějin.
* * *
Ze spánku vytrhlo Zhiu klepání. Otevřela oči a pohlédla na Zemi, která se od dob před válkou naprosto změnila. Pomyšlení, že se jedná o jiné místo, o jiný svět, ulevilo bolesti v jejím srdci. Ztráta byla vzpomínkou, s níž se naučila žít, k níž se vracela jen ve snech, kterou ale přísně odmítala, kdykoli byla vzhůru. Dávný svět byl pryč a stesky jí nic dobrého nepřinesou.
Zívla a protáhla své štíhlé tělo, prsty u nohou přejížděla po lůžku, až našla pelest a zatlačila na její řezbu. Přinutila se potlačit druhou část snu a soustředit se na štěstí, které zažívala na jeho počátku. Naučila se to už před mnoha lety, protože to byl jediný způsob, jak mohla zadusit bolest a žít dál. Uklidnilo ji to a obrátilo to její pozornost ke šťastnějším záležitostem. Vzpomněla si na jeho kůži, jeho dotyk se v ničem nepodobal lidskému, na jeho hlas, který ji uchvátil, sotva ho zaslechla, a na jeho dech, když jí za nocí šeptal. Téměř ztuhla šokem, když poprvé spatřila lorda Isaka v jeho zbroji a viděla, jak lehce a efektivně zabíjí. V tu chvíli měla pocit, že jí pukne srdce a všechna pohřbená ztráta znovu vypluje na povrch.
Měla ještě pár minut, než ji Panro přijde vzbudit, a cítila, jak se jí po tváři rozlévá spokojený úsměv, když si vzpomněla na rty Aryna Bwr na svém břiše. Navzdory dlouhým rokům, které od té doby uplynuly, zůstával život smrtelnice v její mysli jasný a zřetelný a neměla žádný problém si cokoli vybavit. Vsunula dlaně pod chladivou přikrývku a rozpřáhla paže, až měla tělo roztažené jako panenskou oběť.
V pokoji panovala skoro úplná tma, protože okenice byly pevně zavřeny ještě před úsvitem. Komnata tak byla v neutuchajícím odpoledním žáru dusná, ale Panro ji každé ráno dobře vyvětral, než šla spát. Ve srovnání s jinými možnostmi to byla jen drobná nepříjemnost.
Diskrétní zaškrábání na dveře oznámilo Panrův příchod. Vysoký muž vstoupil a přikročil k lůžku. Zhia se nepohnula, byl sám. Naslouchala jeho krokům a snažila se odhadnout, jakou má náladu. Statný sluha měl podivuhodně elegantní způsob chůze, našlapoval totiž tiše a velmi opatrně. Dnes nebylo na jeho krocích nic zvláštního, takže byl asi stejně klidný jako obyčejně.
„Rakve,“ prohlásila a přetočila se na lůžku, zrovna když stavěl na noční stolek studený čaj. V ruce držel svícen, kterým zapálil lucernu u lůžka. Její úsměv se rozšířil.
„Rakve, paní?“
„Rakve,“ potvrdila a s hraným důrazem kývla. Do tváře jí spadla dlouhá lokna. „Proč si lidé myslí, že v nich spíme? Jsou malé a sotva pohodlné.“
„Řekla jste mi, že se váš duch vrátí do hrobky, když tělo zemře, že je to jediné místo, kde se můžete zregenerovat,“ připomněl Panro a hbitými prsty jí odhodil loknu z tváře.
Zhia gesto, které mohlo být u sluhy považováno za drzé, ignorovala. Ovládala ho magií, takže ho nemohla vinit za to, že se do ní zamiloval – a mužský dotyk, ať už jakkoli lehký, byl rozkošný, obzvláště po snu o Arynovi Bwr. Znovu se protáhla a řekla: „Ale jen když zemřu. Proč bych měla trávit celé dny v rakvi, když tahle postel je tak úžasně pohodlná? Podobná probuzení jsou jednou z mála radostí, které mi zůstaly.“ Ušklíbla se a dodala: „Vždy chvíli trvá, než mě dohoní má léta, a za to jsem nesmírně vděčná. Bylo by mi strašně mizerně, kdybych se měla namísto toho probudit v rakvi.“
„Ano, paní.“
Zhia se koketně usmála. Kdykoli se probudila v tak dobré náladě, mohla udělat jen jedinou věc – ale napřed musela zjistit, kdo čeká dole. „Kdopak nás dnes večer navštívil?“ zeptala se.
„Přišly paní Legana a pa… ta ženská Haipar s nějakým šlechticem jménem Aras.“ Haipar dala jasně najevo, že ji zdvořilosti nezajímají, a Panro, který se vždy držel protokolu, s tím z celého srdce nesouhlasil.
Zhia zasténala. „Aha, hrabě Lurip Aras. Je to sice fešák, ale, panečku, tak nudný. Naneštěstí je užitečný a je jedním z mála slušných vojáků ve městě, takže poutací zaklínadlo stálo za námahu. Přidělila jsem mu Teviaq, protože mě napadlo, že ho dcera té mrzuté potvory Amavoq naučí, jak cenné je mlčet, ale myslím, že ho to jen povzbudilo.“ Založila si ruce za hlavu a prohlédla si Panra od hlavy k patě. Sluha měl atletickou postavu a tyčil se nad ní, ale ona vždy dávala přednost vyšším mužům. Pravděpodobně za to může Aryn Bwr, pomyslela si a zazubila se. Jako za většinu věcí.
Našpulila rty a foukla lehce do prostěradla, kterým byla přikrytá. Stačila jen trošička magie a plátno sklouzlo do nohou postele a odhalilo její nahé tělo světlu lampy. Pohlédla dolů a obdivovala svoji hladkou, snědou pokožku. Včera v noci podlehla nejnovější módě a vykoupala se ve vodě zbarvené bylinkami do rezava, aby získala odstín skutečné fysthrallky (i když jich ve Scree bylo velmi málo) namísto obvyklé smrtící bledosti. Účinek ji velmi pobavil.
A očividně zapůsobil i na Panra. Z jeho okouzleného pohledu ji zamrazilo potěšením u páteře. Uchvátila ho zejména oblina jejího zadečku, proto se natočila tak, aby mu poskytla lepší výhled, a přejela si štíhlou rukou nahoru po stehně. Když se k němu otočila, lehce odhalila ztuhlou růžovou bradavku.
Ze rtů mu unikl výdech. Vzala ho za ruku, přitáhla si ho blíž a zašeptala: „No? Nechci své hosty nechat dlouho čekat.“
* * *
„Dámy, můj drahý Arasi, velmi se omlouvám,“ zavolala Zhia a vydala se dolů po širokém schodišti naproti otevřenému vchodu do přijímacího salónu. Byla oblečená do splývavých bílých šatů a dlouhých rukaviček a přes paži měla přehozenou večerní štólu. Dům byl postaven v klasickém stylu – měl široké, otevřené komnaty a úzká okna od podlahy ke stropu – a Zhiu napadlo, že se k ní dokonale hodí, protože ona také byla „klasická“: stará, ale stále krásná a velmi žádoucí.
Hosté vstali, když vstoupila. Všimla si, v jakém je jejich oděv kontrastu. Hrabě byl jako obvykle perfektně oděn a popelavě blond vlasy mu elegantně padaly na ramena, zatímco Haipar měla plátěnou košili špinavější než obyčejně a očividně strávila celý den v poli. Legana se nacházela někde uprostřed, protože měla sice dokonale šitou tuniku, také si ji ale ušpinila. Řídila se očividně Zhiinou radou, protože si před návratem do města upravila vlasy a nalíčení. Opravdu, pomyslela si Zhia, Lesarl je někdy skutečný hlupák. Vidí krásnou ženu a hned ho napadne, že dokáže proniknout do jakékoli organizace prostě tím, že ostatní oslní.
„Paní Ostie, jako obvykle vypadáte úchvatně,“ rozplýval se Aras a vydobyl si od upírky začervenání a úsměv. Poutací kouzlo jí zajišťovalo jeho otrockou oddanost, ne tupou podřízenost, díky níž by jí byl k ničemu.
„V každém případě máš jinou barvu,“ poznamenala Legana a pokusila se potlačit úsměv. Zhia slíbila, že ji naučí červenat se nebo plakat podle libosti. Tvrdila, že nic neuchvátí muže tolik jako pohled na červenající se krásku.
„Já vím. Napadlo mě, že hodím místním drbnám pár drobků,“ řekla Zhia a natáhla ruku, aby ji Aras mohl políbit. „Doufám, že to Siala přijme jako připomínku jedné z nejranějších tradic Kruhu. Je natolik pošetilá, že by se podobnými věcmi mohla nechat rozptýlit.“
„Myslela jsem, že na tebe udělala dojem,“ řekla Legana. „Kdykoli jsem s ní mluvila, připadala mi schopná.“
„Drahá, řídíš se standardy farlanských zvědů. Dokáží splnit všechny úkoly, které jim vrchní správce Lesarl zadá, o tom nepochybuji, ale jistě souhlasíš, že jim chybí rafinovanost.“
Legana se zamračila. Zhia ji už několikrát kárala za nedostatek vzdělání a sklon k násilí.
„Siala je jiná než ty, Legano,“ pokračovala Zhia a ignorovala dívčiny zrudlé tváře, „je inteligentní a vzdělaná, ale neumí to využít. Tobě se nedostalo správné výchovy, ale od chvíle, co jsem si tě vzala do péče, děláš velké pokroky. V Sialině věku z tebe bude královna. Siala je dokonalá protivnice, je inteligentní, ale chybí jí představivost, u spojence je to ale nepřijatelné.“
Pokynula hostům, ať se znovu posadí, sama usedla do lenošky a upravila si způsobně šaty. Kývla na Haipar, aby začala s večerním hlášením.
Měňavkyně zvážněla a odkašlala si. „Obdrželi jsme pravidelná týdenní hlášení od legií, ale nestojí v nich nic, co by stálo za pozornost. Výcvik probíhá podle plánu, ale muži ještě rozhodně nejsou připraveni k boji. Jeden z plukovníků přiznal, že vidí výhodu spojení žoldáckých jednotek s našimi rekruty.“
„A ostatní?“
Haipar se zazubila. „Ostatní se pořád vztekají a ohánějí se prohlášeními jako ‚urážka na cti‘ a podobně.“
„Madam,“ přerušil ji Aras a pohoršením téměř prskal, „vaše rozkazy hluboce uráží každého muže armády. Přinutila jste stát nejlepší vojáky města bok po boku se sprostými žoldáky, s muži, kteří pronajmou své meče nejvyšší nabídce bez ohledu na to, zda je to správné, nebo ne, a ustanovila jste veliteli divochy, kteří nyní poroučí šlechticům!“
„Ach ano, jak si Raylinové zvykají na nové role?“ Zhia vypustila z prstů trošku magie, aby se ujistila, že kouzlo, kterým hraběte opředla, stále funguje. Kolem se toulalo tolik mágů a špehů, že by bylo pošetilé prostě předpokládat, že je stále její – a Zhia Vukoticová nebyla žádný hlupák.
Haipar se zachechtala. „Záleží na tom, o kom je řeč. Moji společníci se dobře baví – Tachos Železná kůže byl důstojníkem v chetské armádě a můj přítel Matak Hadí zub odložil obvyklou mrzutost a s chutí se ujal postu generála. Co se týká ostatních, tam už tak dobré zprávy nemám. Verenova hůl působí jen zmatky, protože vnucuje mužům své náboženské zvyky. Včera prý zastavil manévry a donutil čtyři tisíce mužů k modlitbám.“
Haipar se nemohla přestat smát, když spatřila Zhiin výraz.
Legana ji podrážděně přerušila. „Zhouba ještě pořád nepřijal tvé rozkazy. Přidal se sice k Druhé armádě, ale celé dny se jen omámeně toulá táborem. Vydal jediný rozkaz, a to aby popravili vojáka, kterého považoval za upíra. Na cvičišti. V poledne. Za slunečného dne.“
„Nepodceňujte je,“ řekla Zhia tiše. „Oba jsou šílení, ale na bojišti budou neocenitelní. Věřím, že Železná kůže je s průběhem výcviku spokojen.“
„Ha, to je,“ odfrkla si Legana. „Plukovník, který mu velí, už méně. Očividně reorganizoval celou armádu po chetském způsobu… a neobtěžoval se to oznámit veliteli. Ještě jsem se nedoslechla o žádných soubojích, ale muži už bezpochyby plánují, jak se ho zbavit. Chceš, abych zakročila?“ Leganino postavení v armádní struktuře bylo nejasné, byla ale potenciální členkou Kruhu a Ostiinou pomocnicí, proto důstojníci předpokládali, že je i Sialiným hlasem, a bez otázek ji poslouchali.
„Ne, Tachos Železná kůže zná válku líp než kdokoli jiný, takže si může dělat, co se mu zlíbí. Armáda vyžaduje intenzivní výcvik, a pokud mi ji do několika týdnů postaví, budu jen ráda.“ Zhia se usmála. „Nevěřím, že by se jim podařilo ho zabít, a Raylinovi jen prospěje, když bude muset zůstat obezřetný. Raylinové rádi dělají potíže a spiknutí proti jeho osobě mu v tom zabrání. Ale klidně rozhlas, že stojím na jeho straně.“
„Ostatní jsou na poměry Raylinů docela spokojení a nepůsobí žádné opravdové problémy. A co se týká Třetí armády,“ řekla Legana, „nejsem si jistá, co říct. Drží nás od ní dál. Siala má fysthrallské jednotky pevně pod kontrolou, v posledních několika dnech ale přivedla do města další.“
Zhiu to nijak nepřekvapilo. „Ví, že mám pod kontrolou městské stráže. Očekávala jsem, že posílí své postavení uvnitř města. Bude chtít vyzkoušet svoji autoritu, aby se ujistila, že stráže neprovedou nic, čím by si fysthrally znepřátelily – musí vycouvat z jakéhokoli střetu. Kdo neposlechne, bude zbičován.“
„Siala se až paranoidně bojí nájemných zabijáků,“ dodala Legana. „Z nějakého důvodu si myslí, že město je plné cizích agentů, kteří po ní pasou.“
Zhia se k farlanské vražedkyni přísně obrátila. „V tom případě bychom měli mít oči na stopkách.“ Na okamžik se zadumala. „Ale mohli bychom jejího rozptýlení využít. Přikážu jednomu z učedníků Šašků, ať to narafičí tak, aby se zdálo, že hrozba je skutečná. Jsou dost zkušení, aby při útoku minuli, a hrát napadenou panovnici Sialu zaměstná.“
Šašci, synové Smrti, se usadili hluboko v Elfské pustině, kde je místní kmeny uctívaly jako bohy. Vyžadovali od svých stoupenců výtečné bojové dovednosti podobně jako původní Raylinové. Zhia si zajistila služby šesti učedníků, nevlastních bratrů a synů nějakého náčelníka. Většinu večerů trávila tím, že v jejich doprovodu procházela nočními ulicemi. Byli zruční a věrní a dokonale se hodili ke špehování.
„Což mi připomíná,“ pokračovala Zhia po krátké odmlce, „jeden z učedníků – zapomněla jsem který a začíná mě zlobit, že nám odmítají prozradit svá jména a kvůli bílým maskám vypadají všichni stejně – mi včera v noci řekl, že zaznamenali několik tajných vstupů do města. Není to jejich město, takže se o to dál nezajímali, ale napadlo je, že bych to měla vědět.“
„Takže jsou ve městě opravdu zabijáci?“ zeptal se Aras.
„Dá se to předpokládat. Zainteresované strany jistě posílí své řady. Král Emin určitě neudrží své lepkavé pracky stranou a Farlané považují město za své území. Jedinými otázkami zůstává, do jaké míry se do celé záležitosti zapojí Oddaní a kdo ještě se přidá. Sbírají tak daleko na severu informace i Meninové? Kdybych vládla Kruhovému městu nebo Ralandu, určitě bych sem vyslala své lidi.“
„A i přesto máš čas na svůj malý projekt, divadlo u Šesti chrámů?“ Haipar se ani nepokusila zakrýt ostrý tón.
„Které i nadále zůstává tajemstvím,“ připomněla Zhia významně. „Šíří se zprávy o tom, že v tamní čtvrti straší, že tam dochází k nepřirozeným vraždám…“
„Nepřirozeným na poměry tvé vlastní denní rutiny?“ zeptala se Haipar.
Zhia povytáhla obočí a Aras se zvedl ze židle a sáhl po rapíru. „Haipar, slyším v tvém hlase nelibost?“ zeptala se Zhia přívětivě a pokynula Arasovi, ať se znovu posadí.
Zamračil se na Haipar, ale všichni věděli, že je to prázdná hrozba – v šermu by sice Haipar porazil, neobtěžovala by se ale vůbec použít meč, nýbrž by ho drápy rozpárala od rozkroku k hrdlu dřív, než by stačil tasit. Magií vynucená věrnost k Zhii nesahala tak daleko, aby se Haipar postavil v její lví podobě. Nedělal si žádné iluze.
„No, zamotala jsi hlavu prefektovi, takže asi nemusíme chodit daleko, abychom neobvyklá úmrtí vysvětlili.“
„Ujišťuji tě, že ho mám pod kontrolou. A co se týká tvých osobních pocitů k upírům…“ začala Zhia.
„Zajímají mě jen tehdy, když působí problémy,“ odsekla Haipar rozzlobeně. „Sama nejlíp víš, jak snadno se dokážou přestat ovládat – když nevydrží tlak proměny, začnou vraždit.“
„A já opakuji, že ho mám pod kontrolou,“ řekla Zhia velmi tiše.
Legana si povzdychla. Nechápala, proč Haipar musí neustále popichovat. Zhiin vztek se nedal brát na lehkou váhu, ale Raylinka se musela hádat pokaždé, když se na přetřes dostalo divadlo.
Zhia ladně vstala a zamířila k oknům. „Úmrtí nemají nic společného ani se mnou, ani s mým druhem. Děje se tu něco jiného. Učedníci sledují divadlo. Herci netráví zrovna hodně času zkouškami, ale spojili se s několika zajímavými lidmi ve screejském podsvětí. A určitě jste slyšeli o Temném muži, který se toulá ulicemi a unáší děti – děje se to sice mezi spodinou, ale panika vypukla ve čtyřech městských čtvrtích.“
„A ty se o to chceš postarat osobně?“ zamumlala Haipar.
Zhia opět usedla a opřela se. „Nerozumím tomu. Žiji už dlouhá tisíciletí, založila jsem půl tuctu měst a ztratila přehled o tom, kolika jsem vládla. Věřte mi, když říkám, že se nestává často, abych něčemu nerozuměla.“
Společníci před chladem v jejím hlase podvědomě ucouvli.
„Co chcete dělat?“ zeptal se Aras chraplavě.
Zhia se k němu znenadání otočila a rozzářila se. „Dělat? Teď si dáme večeři a potom mě doprovodíte do divadla na představení. Tuším, že to bude poučný zážitek.“
* * *
„Co je to za maso, Mayele?“ Opat se zvědavě zadíval na neurčitou hrudku masa na lžíci.
Mladík se zašklebil, zastavil lžíci napůl cesty k ústům a vyhnul se opatovu pohledu. „Králík, otče. Dobré králičí dušené.“
Opat zdráhavě spolkl další sousto. „Opravdu?“
Samozřejmě že ne, ty hloupý starý bastarde. Měl bys být rád, že je to jen pes, když pomyslím, co tu někteří lidé jedí. Pokrčil rameny. „Řezník tvrdil, že je to králík, otče, ale lidé říkají, že jídlo začíná docházet. Pokud horko přetrvá, kdo ví, co budeme brzy večeřet.“
Opat dál nenaléhal. Byl příliš unavený. Žhavější léto nikdo nepamatoval a žár vysával z opatova křehkého těla každý den víc a víc síly. A ať už prováděl ve sklepě rozpadlého domu cokoli, magie celý problém jen zhoršovala. Pokud si nedá pozor, uštve se brzy k smrti. Staří umírali vždy první, prostě se zhroutili na ulici a už nevstali.
Ven vycházeli až po setmění, vzduch byl ale přesto dost vlhký na to, aby se zapotili. Mayel si znovu utřel obličej rukávem, ale nijak to nepomohlo, protože měl šat promáčený potem. Čisté kutny byly prakticky jediná věc, po které se mu stýskalo, i když je prali novicové. Spolkl další sousto psího dušeného. Najednou mu život v klášteře nepřipadal tak strašný.
„Od řezníka jsem ale zjistil i zajímavé novinky,“ ozval se a doufal, že hovor jim zabrání soustředit se na jídlo. „Nějaký šílenec prý rozhlašuje, že se vyplnilo proroctví Pouštní květiny, že se pouštní kmeny sjednotily pod jedním králem a vydaly se na pochod proti elfům – nebo Siblisům, tím si řezník nebyl jistý. Ne že by tomu věřil, ale přísahal, že z dobrého zdroje ví, že Oddaní začali bojovat mezi sebou. Rytíř-kardinál povolal jednotky z Embere a rozkázal napadnout Raland, kde na ně čekal Telith Vener. Říká se, že by Vener všechny vyhladil, kdyby třetí armáda Oddaných boj nezastavila a nepřinutila jednotky rytíře-kardinála k návratu do Embere.“
„A co je na tom tak zajímavého? Do vojenských šarvátek mi nic není a tobě by taky nemělo.“
Mayel potlačil povzdychnutí nad opatovým přísným tónem. Cítil, že ho čeká další lekce o náboženských záležitostech. „Ale, otče, nejsme už v kláštere a žijeme v nebezpečné době. Slyšel jsem, že by nás mohl napadnout Farlan, že by se město mohlo proměnit v bojiště…“
„Nevěnuj pozornost věcem, které slyšíš v řeznictví,“ zopakoval opat. „Měl bys raději trávit čas modlením než žvaněním na ulici nebo zařizováním věcí pro bratrance.“
„Nějak mu musíme zaplatit,“ namítl Mayel rozzlobeně. Věděl, že je pro opata nepostradatelný, a většinu toho, co potřebovali, dostal od Shandeka na úvěr. Pochyboval, že by bez něj opat přežil třeba jen týden. Mág, nebo ne, proti noži v zádech se dnem i nocí chránit nedá. „Pracuji pro něj, abych mu zaplatil za dům a za ochranu, kterou nám poskytl.“
„Ty mu platíš za tuhle ruinu? Skoro ses zabil, když jsi zkusil jít nahoru,“ bručel opat a hleděl na polorozpadlou stěnu. Mayel začínal jeho lakomý výraz nenávidět. Od chvíle, kdy začala vedra, nedokázal Mayel opatovi v ničem vyhovět.
„Všichni musí platit za bydlení, otče, a ne všichni mají naši ochranu. Lidé ví, že nás jeho muži hlídají, proto se drží dál, jak jste si přál. A i přes všechno, co pro Shandeka dělám, mu stále dlužíme.“
„Měli bychom se do takové míry zadlužit?“ zeptal se opat hádavě.
„Shandek se asi rozhodl, že jsme dobrá investice, já jsem rodina, vy vrchní kněz. Možná je přesvědčený, že klášter má peníze, a když nás dostane bezpečně zpátky, bude si moct vyzvednout odměnu.“
„Ale k čemu by nám v klášteře byly peníze?“ zeptal se opat zmateně. „A v každém případě mám pořád v patách převora a nejsem si jistý, jestli jsem dost silný na to, abych se mu postavil, pokud se skutečně spikl s démonem.“
„Nebude ale připravený na lidi, se kterými se nikdy nesetkal.“ Mayel zaváhal, ale pak… No, opat už jistě uhádl, že Shandek má kontakty se zločinci. „Shandek rozhlásil zprávu o Kavkovi, takže se tu nebude moct ukázat – je tady dost lidí, co by rádi shrábli odměnu, kterou Chrám Smrti vyhlásil za každého uctívače démonů.“
„Mayele,“ řekl opat ostře a praštil lžící o stůl, „mluvíš, jako bys věděl, že je převor Corci ve městě. Víš to? Je?“
Novic ztuhl a zamumlal: „No…“
„Mayele!“ zavřískl. „Viděl jsi ho? Milosrdný Vellerne, ochraňuj nás. Viděl on tebe? Dneska? Mohl tě sledovat?“
„Otče, klid,“ přerušil Mayel starce rychle, aby ho uchlácholil. „Neviděl jsem ho.“
„Tak o co jde?“ řekl a stále se chvěl. „Cítím, že mi něco tajíš.“
„Měl jsem dojem, že jsem zahlédl Kavku v divadle, kam jsem doprovodil Shandeka,“ přiznal. „Ale vlastně jsem nic neviděl, jen mě vylekal pohyb ve stínech, to je všechno.“ Zahanbeně pokračoval: „Od té chvíle mám pocit, jako by mě někdo sledoval, ale přísahám, že jsem ho nikdy neviděl.“
„Mohl jsi ho přivést sem,“ kvílel opat vyděšeně.
„Copak jsem měl na vybranou?“ obořil se Mayel na opata, který vstal tak prudce, až shodil misku s jídlem na zem.
„Musím se připravit,“ mumlal si opat Doren pro sebe. „Musím toho ještě tolik udělat, než mě najde.“ Otevřel otlučené dveře do sklepa a zmizel dřív, než se Mayel stačil pohnout. Tlumená rána pod schody prozradila, že za sebou zabouchl dveře.
Mayel pohlédl na nepořádek na podlaze a povzdychl si. Seškrábal zbytky jídla a střepy ze země a svoji nesnědenou porci vrátil do kotlíku bublajícího nad ohněm. Víc už ten večer nesní.
„U koulí, najdu si něco lepšího na práci,“ zavrčel a otevřel kuchyňské dveře ven do temného města, které bylo stejně upocené a špinavé jako on sám. Scree nikdy nebylo krásné, ale s nepřirozeným žárem, který vše spaloval, páchly ulice jako hnijící mrtvola. Kopnutím dveře zavřel a vyrazil do noci.
* * *
Doranei seskočil ze zdi, dřepl si do stínů a zadržel dech. Poslouchal, jestli ho někdo nepronásleduje, rozhlížel se po deset yardů širokém a zdí obehnaném nádvoří a počítal do dvaceti. V domě, který tvořil dvě strany nádvoří, nesvítilo žádné světlo. Několik hliněných květináčů se suchými květinami a jen z poloviny plný rybníček se čtyřmi kamennými pstruhy stoupajícími nad hladinu prozrazovaly, že dům byl na letní měsíce uzavřen. Uvnitř nikdo nebyl, takže ho nikdo nemohl prozradit screejským strážím, které mu byly v patách.
Už je neslyšel. „Zatraceně,“ zamumlal a smetl si prach z rukou. Obvykle by ho tak snadný útěk před městskou stráží potěšil, tu noc ale ne. Prohlédl si brašnu na zádech, ale všechno bylo na místě, a to včetně dvou mečů v pochvách.
Byl připraven se znovu rozběhnout. Přistoupil k rybníčku, shodil jeden z květináčů a roztříštil ho o dláždění. Králův muž už dál nečekal. Vyskočil, zachytil se železné skoby ve zdi domu, vytáhl se nahoru a po hrubé omítce pak vyšplhal na střechu dvě patra nad zemí. Tam se ve svitu loveckého měsíce zastavil a čekal na pronásledovatele.
„Zatracení kouzelníci.“ Rozhlédl se po ulicích. „‚Jsi dobrý běžec, Doraneii,‘ řekl. ‚Budeš dobrá vějička,‘ řekl. Ale nezmínil se o tom, že zdejší stráže jsou zatraceně slepé.“
Konečně zaslechl z křivolakých uliček zmatené volání a spatřil tu a tam poskakující pochodně, jak se městští strážci roztáhli ulicemi. Noční vzduch byl nehybný a podivně tichý. Doranei stráže jasně slyšel.
Rozhlédl se, aby se zorientoval. Asi půl míle na jih se k nebi tyčila kopule nejvyšší budovy, asi Chrámu Smrti obklopeného velkými dómy Nartise, Belarannara, Vellerna, Karkarna a Vasleho. A okolo se pak nacházely temply všech bohů a aspektů, na které si jen občané Scree vzpomněli.
Ve tmě se zatoulal dál, než zamýšlel, a dostal se do čtvrti na sever od Šesti chrámů, kde stály jedny z nejstarších a nejhonosnějších domů v Scree. Procházely tudy pravidelné hlídky, ale staré rody měly často příliš málo peněz, než aby ve městě vydržovaly sluhy, když se vydaly na venkov, jako to udělala většina rodin v Scree.
Za Doraneiem se ozval výkřik a vzápětí se přidaly další, byly ale blíž, než by se Doraneiovi líbilo. „No konečně,“ prohlásil do noci. „Snažte se mě neztratit, vy bastardi – tedy aspoň prozatím. Pořádně se proběhneme, potřebujete to.“
Rozhlédl se po ulicích, aby našel nejlepší únikovou cestu, ale zvolil špatně, takže neměl mnoho možností. Směrem k lovcovu měsíci se táhla široká, prázdná a dobře osvětlená ulice, jemu ale byla k ničemu, protože stráže by se k ní dostaly dřív, než by slezl na zem a dal se na útěk. Rozběhl se po doškové střeše, přeskočil na sousední budovu a na další, až dorazil k vysokému domu, který trčel do ulice, zužoval ji a byl tak blíž k nižšímu domu na opačné straně ulice.
Doraneiovi to vyhovovalo, protože to byla nejrychlejší cesta přes ulici a pryč od stráží. Lidé ve městě jen zřídkakdy hleděli nahoru, obzvláště pak v úzkých uličkách s visutými budovami.
Dřepl si za komín, aby si skok propočítal, když tu se v domě za ním ozvala ohlušující rána. Městská stráž vtrhla dovnitř, protože dospěla k závěru, že je v pasti. Na ulici žádný pohyb neviděl a lepší šance se mu asi nenaskytne.
„Myslím, že dělám obrovskou chybu,“ zamumlal Doranei a sáhl do kapsy. Vytáhl dva silné kožené náramky s kovovými opěrami a háky, navlékl si je na zápěstí a pevně utáhl tkanice. Co nejtišeji se připlížil k temnému okraji mírně se svažující střechy.
Drsné, studené háky mu spočívaly v dlaních. Byly vyrobeny z levného, měkkého železa, které dokonale odpovídalo jeho potřebám. S trochou štěstí je nebude potřebovat, ale byl to dlouhý skok a on viděl, co se stalo mužům, kteří nebyli připraveni na všechno. Bylo těžké udržet se na stěně, do které jste v plné rychlosti narazili, s rozedřenými dlaněmi to ale bylo prakticky nemožné. Kolem okraje střechy se táhl nízký parapet, takže stačilo, aby přes něj dostal část těla, přepadl a ocitne se z dohledu a v bezpečí.
Zhluboka se nadechl, rozběhl se a sklonil hlavu. Nohy mu mocně pracovaly. Skok byl tak dlouhý, že si nechtěl dopřát čas o něm přemýšlet. Odrazil se, oči upíral na místo, které si zvolil, a mával nohama i rukama. Vzduch kolem něj svištěl a budova se blížila, vzápětí si ale uvědomil, že je dál, než si myslel. Nedostane se přes zeď.
Doranei se musel v okamžiku rozhodnout. Levou paži si přitiskl na hruď a natočil se tak, aby náraz ztlumil levým předloktím. V následující chvíli přistál na kamenné fasádě těsně pod vrcholem zdi, v levé paži ztratil cit, pravou sekl po kameni.
Náraz jeho tělo otočil a Doraneiovi se podařilo zachytit hákem o římsu. Vyrazil si dech z plic a před očima mu vybuchly jiskry, spolkl ale bolest a zhoupl se zpátky. Zůstal viset na háku na pravé ruce a vší silou vykopl.
Zasténal dík Cerdinovi, bohovi zlodějů, protože se mu podařilo přehodit nohu přes parapet, posledním zbytkem sil se přes něj překulil a zmizel v okapu.
Spadl na bok, ležel tam a lapal po dechu a jeho mysl konečně dohonila tělo. Snažil se potlačit sípání, aby slyšel, co se děje okolo. Hlasy na ulici sice zesílily, nekřičely ale, a hlavně nebyl slyšet zvuk běžících nohou. Nepochyboval o tom, že ho stráže slyšely dopadnout, pokud ho ale přímo neviděly, rámus je jen zmátl – člověk by přece musel být šílený, aby se o takový skok pokusil. Vsadil by se, že podobnou možnost ani nezvážily.
Hni sebou, zakřičel na sebe Doranei v duchu a nechal se ovládnout výcvikem, přestože si přál zůstat ležet a fňukat bolestí. Hni sebou, a hned, protože za chvíli se už pohnout nedokážeš a z téhle zatracené střechy se nedostaneš. Přetočil se a rozhlédl se. Okapem se dostane za roh, kde se bude moct postavit a najít místo, kudy by se vloupal dovnitř. Nedokázal říct, jestli je dům obydlený, nebo ne, ale nebylo by to poprvé, kdy by musel před útěkem svázat celou domácnost. Odvedl pozornost stráží na dost dlouho, takže jediné, co teď musel udělat, bylo najít si nějakou tmavou díru a ukrýt se v ní. Paní Siala rozmístila u bran mágy, kteří měli vypátrat každého kouzelníka, který by se pokusil vstoupit do města, a tak museli být mágové krále Emina vpašováni dovnitř přes hradby. Už by ale měli být v bezpečí, protože Bratrstvo dozajista neztrácelo čas. Jakmile odlákal stráže, určitě dostalo dvojici kouzelníků dovnitř.
Jak tam tak ležel, levou paži mu sevřela bolest, horké, ostré tepání, které se rychle šířilo ke špičkám prstů. Doranei se opatrně nadzvedl a pokusil se pohnout prsty. Zasyčel bolestí, ale podařilo se, takže paže nebyla zlomená. Muselo to stačit. Prozatím bude muset s bolestí žít.
Rozřízl si tkanice nožem a schoval háky zpátky do kapsy. Odplazil se na konec okapu, oči upíral na cíl, skřípal zuby a bojoval s bolestí ve zraněné ruce, ale jakmile se dostal k zadní části domu, uvědomil si, že ho Cerdin, ke kterému se všichni členové Bratrstva modlili, neopustil. Byl tu balkón a schodiště dolů na nádvoří.
Doranei se zvedl a chvíli vrávoral, než znovu nabyl rovnováhu, pak seběhl dolů po schodech a vylezl na zeď okolo dvora. Zdi byly propojené, a i když se tak odhalí, poběží se mu po nich lépe, než kdyby měl utíkat po zemi a sedmistopé zdi přelézat. Mířil k Šesti chrámům, dokud nezahlédl uličku, která nabízela potřebné odloučení. Jediným problémem bylo, že před sebou slyšel hlasy a ve vzduchu se vznášela vůně koření – hřebíčku a skořice. Povzdychl si a pokrčil rameny. Proběhne okolo stolovníků dřív, než stačí vykřiknout.
Jak Doranei běžel kolem, zahlédl soukromou večeři pro hrstku dobře oblečených šlechticů, a co bylo zvláštní, ženu v jezdecké uniformě. Chvilkové rozptýlení se stalo jeho zkázou.
Něco ho uhodilo do ramene, připravilo o rovnováhu a otočilo. Uklouzla mu noha, a když divoce zamával pažemi, podlomila se mu i druhá a on spadl, zraněnou paží se uhodil do zdi a zřítil se do hustého křoví dole.
Zasténal bolestí a před očima mu probleskl žlutý oheň. Židle zaškrábaly o kamennou podlahu a na hruď mu šlápla noha. Doranei ztuhl a očekával, že mu chladná ocel podřízne krk nebo se mu zabodne do břicha.
Místo toho uslyšel smích. Noha mu zmizela z hrudi a osoba ustoupila, aby mu na tvář dopadlo světlo.
„Spadl mi k nohám pohledný, i když trochu potlučený muž,“ prohlásila žena pěkným, kultivovaným hlasem. „Tohle je vskutku příjemný den. Haipar, pomoz mému nápadníkovi nahoru, ať si ho mohu lépe prohlédnout.“
Omámený Doranei cítil, jak ho za ramena popadly silné ruce a posadily ho. Velmi pomalu zaostřil. Jedna ze žen stále seděla, ve štíhlých prstech držela pohár a usmívala se. Jediný muž ve skupině se tyčil nad ním spolu se ženou ve stejnokroji a oba měli ruce položené na jílcích. Třetí žena, pozoruhodně pěkná, stála na opačné straně a v ruce držela dýku.
„Legano, drahá, tvoje muška byla jako vždy bezchybná,“ řekla sedící žena. „Musím náležitě pochválit tvé dovednosti, i když ne tvůj vkus. Nezůstalo nám žádné víno, které bychom mohli tady džentlmenovi nabídnout.“
„Nabídnout mu víno?“ zvolal muž. „Je to obyčejný zloděj! Pošleme pro stráže a bude to.“
Zatraceně, pomyslel si Doranei. S trochou štěstí bych se jednoho zbavil, ale ne obou, ne se zraněnou rukou.
Žena vstala, přiblížila se k Doraneiovi, dřepla si a pohlédla mu do tváře. Králův muž zamrkal, zaostřil a překvapeně sebou trhl. Byla úchvatná, dokonce krásnější než její společnice. Pleť měla snědě rudou jako fysthrallští vojáci, s nimiž bojoval v Narkangu. Její oči zářily v tlumeném světle jako safíry a byly tak pronikavé, že ho její pohled zamrazil na kůži.
„Není to zloděj, Arasi. Je mnohem zajímavější.“ Prohlédla si ho pečlivěji a Doranei viděl, že si všimla tetování na jeho uchu. „Řekla bych, že v srdci nejsi zločinec.“
Doraneiovi neuniklo, s jakým důrazem pronesla slovo ‚srdce‘, proto jen kývl. Očividně patřila k Bílému kruhu, proto uvažoval, odkud toho tolik ví. Jen vybraná skupina věděla o Bratrstvu.
„Co mám udělat?“ zeptala se žena s rukou na jílci. Doraneiovi se konečně pročistila mysl a dobře si stolovníky prohlédl. Muž byl pohledný, a navzdory parádivému oděvu stál jako voják. Totéž se dalo říct i o ženě, jejíž muška se ukázala být tak nevhodná. Legana? Poznal, že je Farlanka. Haipar ale vypadala jako divoška z pouště. Na okamžik ho napadlo, jestli si při pádu nezranil hlavu, ale ať mrkal, jak mrkal, její vzhled se nezměnil.
„Podívej se, jestli je zraněný, a pokud ano, ošetři ho,“ rozkázala žena, která tu byla očividně paní. „Pokud je v pořádku, přines mu židli, ať se s námi může napít.“
Haipar popadla Doraneie za tuniku, vytáhla ho na nohy a ani se neobtěžovala zeptat, jak se cítí. Udržel se na nohou, i když celé jeho tělo protestovalo, nedokázal ale potlačit tiché zasténání. Žebra ho pálila.
„Legano, pokud městské stráže někoho hledají, rozkaž jim, ať toho nechají a vrátí se na svá místa. Vyřídím to s ním sama.“ Hloubavě se na Doraneie zadívala a zdálo se, že dospěla k nějakému rozhodnutí.
„A pak nás můžete nechat o samotě,“ dodala a mávla rukou.
„Paní, má u sebe zbraně,“ protestoval Aras.
„A já jsem snad bezmocné dítě? Jděte pryč a postarejte se, ať nás nikdo neruší. Pokud chcete být užiteční, přineste nějaké víno.“
Šlechtic vyskočil, aby uposlechl. Ostatní ženy nevypadaly zastrašeně, jak by očekával ve městě pod nadvládou Bílého kruhu, ale ani neprotestovaly. Doraneie ovládla neblahá zvědavost – byl si jist, že i zraněný by štíhlou, neozbrojenou ženu dokázal přemoci, ale její sebejistota ho zneklidnila a zvláštním způsobem okouzlila.
Haipar mu stála za loktem, dokud neodkulhal k nejbližší židli a neposadil se, potom odešla a cestou minula služku, která se hnala dovnitř s dalším džbánkem vína. Dívka ho postavila opatrně na stůl, potom se rychle vzdálila a zavřela za sebou dveře.
Žena sedící naproti Doraneiovi se nepohnula. Bedlivě si prohlížela jeho tvář, suché rty, oči těkající ke džbánku i otékající tvář. Trvalo skoro minutu, než promluvila, to už mu v krku docela vyprahlo.
„Jmenuji se Ostia,“ řekla. „Mohu ti nalít trochu vína?“
Doraneiovi se stáhlo hrdlo. A zatraceně, Ostia. Znal její jméno z bitvy v Narkangu. Tupě kývl a přijal pohár, který mu podala. Ach, bohové, pomyslel si. Samotná Zhia Vukoticová. Co mám, ve jménu Ghenny, dělat?
„Nosíme symboly těch, kteří jsou nyní spolu ve válce,“ pokračovala Zhia, jež neměla o jeho myšlenkách ani tušení, „a přesto jsi pozoruhodně zticha. Jak se jmenuješ?“
„Doranei, madam.“
„Madam? Myslím, že paní je vhodnější titul, mladý Doraneii.“
Zamrkal. Bylo zvláštní, že ho žena, která nevypadá ani na třicet, považuje za mladého. „Nemyslel jsem si, že se striktně držíte kódu Kruhu, paní Vukoticová.“
„Tohle jméno už nikdy nechci slyšet, mladíku,“ obořila se na něj Zhia, pak zjihla a na tváři se jí usadil shovívavý úsměv. „Bylo by velmi nepříjemné, kdyby tě někdo zaslechl, a způsobilo by mi to nemalé potíže.“
„Omlouvám se,“ řekl Doranei a sklopil na okamžik oči. „To ode mě bylo nevhodné.“
„Ach, takže tě král naučil slušnému chování. Jak osvěžující. Mám ráda, když jsou nájemní vrazi civilizovaní. Ti, kteří nejsou, mají pocit, že musí ostatním něco dokázat. Nesnáším muže, kteří jen čekají, až je někdo vyprovokuje.“
„Pochybuji, že se takoví muži dožijí vysokého věku.“ Doranei svých slov ihned zalitoval. Král Emin podporoval v Bratrstvu svobodnou neformálnost, která často vedla k tomu, že si pouštělo pusu na špacír. Někteří muži, jako třeba pán Farlanu Isak, se rádi nechali čas od času usadit, ale jiní naopak cítili nutkání vyzvat Králova muže na souboj – ať už to byl jakkoli hloupý nápad.
„Vojenská lichotka, jak sladké,“ zapředla Zhia. „Jistě jsi podobnými řečmi okouzlil nejednu narkanskou pannu – tedy pokud ti král dovolí zaplést se se ženami, které si podobné lichotky užívají. Prosím, řekni mi, že takového fešáka neschovává.“
Králův muž cítil, jak mu rudnou tváře. Navzdory posměšnému tónu v něm sametový hlas paní Zhii probouzel pocit, jako by ho někdo na páteři lechtal peřím. Zachvěl se zvláštní směsicí rozkoše a hrůzy. Napadlo ho, jestli na něj nepoužívá magii – byla přece jen velmi zkušená – ale pěkná tvářička ho vždycky dokázala pobláznit, ať už ovládala magii, nebo ne.
„Ach, teď jsem tě zahanbila. Omlouvám se,“ švitořila upírka. Doranei se přinutil pohlédnout jí do očí a viděl, že si hry na hloupoučkou šlechtičnu užívá. „Jsem si jistá, že tvůj král nechce, aby sis otupil meč podobnými činnostmi. Zbraně je koneckonců nutné udržovat ostré. Ale musím ti zahanbení vynahradit, protože bych nesnesla, kdybych neodpykala svůj hřích.“
Výborně, teď se mnou upírka hraje hry. To nedopadne dobře.
Zhia lehce vstala a s ladností tanečníka přistoupila k Doraneiovi. Vzala ho za loket a bez zjevné námahy ho postavila na nohy. Její štíhlé ruce byly nesmíme silné a podobná síla působila u někoho tak drobného znepokojivě. Vestoje byl Doranei o dobrého půltuctu palců vyšší, ale cítil se v jejích rukách křehký jako spadlý list. Hbitě mu shodila z ramen popruhy a sebrala mu brašnu. Byl to tak něžný pohyb, že Doranei začal pronikavě vnímat vůni jejího parfému. Rozevřela rty a Doraneiovi se zadrhl dech v hrdle.
Ach, bohové.
„Takže mi dovolíš, abych ti to vynahradila?“ Zhia se naklonila blíž, bez mrkání mu hleděla do očí a on se znovu zhluboka nadechl její vůně.
Tupě kývl.
„Děkuji,“ zašeptala. Začal se sklánět k jejím rtům, ale Zhia ustoupila. „V tom případě bychom měli jít.“
„Jít?“
„Samozřejmě,“ řekla vesele. „Doprovodíš mě dnes večer do divadla. Už brzy se zvedne opona.“
„Do divadla? Ale já…“ plácal Doranei. „Já nemohu, musím…“
„Nesmysl,“ přerušila ho Zhia. „Bude to pro tebe poučné. Věř mi, že ti král tento malý výlet nebude zazlívat. Takže, pokud jsi připraven, měli bychom vyrazit.“
Nepočkala na odpověď a táhla Doraneie ke dveřím. Snažil se protestovat, ale slova nepřicházela. Místo toho se nechal vést šerými ulicemi a kolem podmračených městských stráží k divadlu obklopenému rozprávějícími občany všech tříd oděnými do nejlepších šatů. Stěny zdobily kaskády snítek blínu a desítky pochodní čadily voňavý kouř. Jak se blížili, Doranei se se sílícím znepokojením rozhlížel. Kolem uzavřených stánků v okolí divadla tančily temné stíny.
Ulicemi se šířil šepot, ale Králův muž nedokázal zachytit ani slovo. Přistoupili k temné bráně, kde se na ně zamračila dvojice albínů, když na ně ale upřela Zhia pohled, ustoupili. Vešli dovnitř a Doranei cítil, jak mu na ramena padlo ledové ticho. Kráčel stíny a jedinou útěchou mu byl stisk upírčiny ruky na paži.
Ach, bohové.