Prolog C1
Prolog: část první
Do ulice vyhlížel vrásčitý muž a na pozadí hlubokých stínů průchodu vypadal bledý. Prostor před ním byl prázdný, ale země u jeho nohou se pohybovala, jak sílící průtrž mračen měnila udusanou hlínu v bublající bahno. Hlavu starce halil těžký šál svázaný pevně pod bradou a promočená látka mu rámovala tvář. Očima plnýma úzkosti sledoval, jak prudký liják rozmáčí zemi a proudy vody stékají ze střech a hromadí se v přeplněné strouze uprostřed ulice. Černě vytetované peří, které mu zdobilo pravou stranu obličeje, vypadalo pomačkaně a kdysi ostré linie během let vybledly. Noční ticho rušilo jen bubnování deště a starý mnich se třásl. Cítil, jak ho šumění obkličuje a zahání hlouběji do stínů.
„Kde jsi, Mayele?“ zašeptal rozechvěle, ale sotva domluvil, objevila se na rohu postava a zamířila k němu. Paže si držela nad hlavou a marně se snažila chránit před bouřkou.
Mayel se vydal se skloněnou hlavou rovnou k průchodu a za hlasitého šplouchání vstoupil do stínu pomníku, za nímž se muž ukrýval. Otřásl se jako pes a postříkal okolí vodou. „Opate Dorene,“ řekl naléhavě, „našel jsem ho. Čeká v hostinci jen několik ulic na jih odsud.“ Vítězoslavný záblesk v jeho očích opata rozesmutnil. Mayel byl mladý a celou věc považoval za velké dobrodružství. Skutečnost, že mají v patách vraha, jako by si ani neuvědomoval.
„Varoval jsem tě,“ řekl stařec, „že to není hra. Stačí zmínit moje jméno a může být po nás.“
„Ale tady venku nikdo není!“ protestoval novic podrážděně. Opat pochopil, že Mayel nečekal další pokárání. Věděl, že si mladík zaslouží pochvalu, ale nemohl riskovat. Na to byl jejich úkol příliš důležitý.
„Stejně buď opatrný. Nikdy si nemůžeš být jist, kdo se nachází poblíž. Ale vedl sis dobře. Najděme si nějaké teplé místečko, kde se budeme moct dobře najíst a přenocovat. Ráno si najdeme trvalejší ubytování.“
„Myslím, že s tím nám pomůže můj bratranec,“ řekl Mayel a snažil se, aby jeho slova zněla bouřce navzdory vesele. „Pronajímá pokoje dělníkům, takže mi určitě dá dobrou cenu a dohlídne na nás.“ Třásl se a promočený oděv se mu lepil na kůži. Vykoukl nervózně z průchodu na temně šedé nebe. Počasí připomínalo spíše podzim než brzké léto, jako by jejich pronásledovatel okrádal roční období o radost a teplo, jak se k nim blížil.
„Budeme potřebovat dům, něco se sklepením,“ řekl opat. „Mám práci a budu potřebovat naprosté soukromí. Už nemohu déle čekat.“
„Nerozumím.“ Mayel na starce zíral a uvažoval, co může být tak důležité, když jim jde o život.
„Pokud se převor Corci přece jen dozví, kde jsme, musím být připraven. A potřebuji tvoji pomoc, ne abys mi jen nosil knihy, ale také abys mě chránil před zbytkem města.“
„Potřebujeme opravdu všechny ty knihy?“ V Mayelově hlase zaznívalo zřetelné podráždění. Tahal s sebou šest silných svazků už celé dva týdny.
„Víš, o čem se v nich píše, chlapče. Texty řádu jsou posvátné. Zrádce mě možná donutil utéct z kláštera, ale nikdy mě nepřinutí vzdát se tradic, které se snaží zničit. Opat musí mít ty knihy neustále u sebe – to je jedna z prvních věcí, kterou se naučíme.“
„Samozřejmě že to vím,“ řekl Mayel, „ale jste ještě opatem, když jste uprchl z ostrova?“
Stařec se zachvěl a Mayel rychle pokračoval: „Chci říct, že posvátné texty patří komunitě, které mají poskytnout pomoc a oporu. Neměly zůstat na ostrově?“
„Naše situace je složitější,“ vyštěkl starý muž. „Jsi novic. Nemysli si, že znáš všechna fakta. Ale už dost řečí. Zaveď mě ke svému bratranci.“
Mayel otevřel ústa, aby něco namítl, ale pak si vzpomněl, s kým mluví, a rychle je zase zavřel. Ukázal na ulici, opat Doren se kolem něj protáhl a čvachtavě se pustil kalužemi. K hrudi si tiskl mošnu se skrovným majetkem, který tvořily dvě knihy a zvláštní, perlami vykládaná skříňka, kterou Mayel až do noci, kdy uprchli, nespatřil. Opat nahrbil ramena, sklopil oči k zemi a snažil se ochránit mošnu před deštěm.
„Mě neoklameš, starochu,“ zamumlal Mayel. Vytí bouře jeho slova přehlušilo, ale kdyby se opat ohlédl, spatřil by na novicově tváři chladný, vypočítavý výraz. „V té skříňce je něco, co Kavka chce. Nezabil bratra Edina v pomatení smyslů. Převor by nás nepronásledoval kvůli několika špinavým, starým knihám, takže proč mi nechceš říct, co v té skříňce je? Musí to být něco cenného, když je Kavka ochotný kvůli tomu zabíjet. Možná je ta věc dost cenná na to, abych si za ni koupil místo v bratrancově bandě. Pokud přežijeme, poneseš si ty zatracené knihy zpátky na ostrov sám, starochu.“
Zamračil se na opatova záda, pospíšil si za ním a na poslední chvíli si přitiskl brašnu k hrudi, aby ji aspoň trochu ochránil.
* * *
Z vrcholu pomníku, za kterým se opat ukrýval, se přes ševelení deště ozval tichý hlas: „Lebku má s sebou, cítím to.“
„Když ji obětujeme, získáme ještě něco velkolepějšího. Stařec není tak křehký, jak vypadá, a není bez ochrany. Spokoj se s tím, že udělal, co jsme chtěli. Teď může začít další akt hry.“
„Ale mohl bych ho rovnou zabít.“ Mužovy hluboko posazené oči se ve stínech hustého obočí chamtivě zaleskly. Ignoroval déšť, který mu smáčel husté černé vlasy a stékal přes vytetovaná pírka na líci na krk, a mračil se na ulici, i když už opat zmizel za rohem.
„Jeho bůh by ti v tom zabránil,“ opáčil společník. „Odvrhnout boha, jako jsi to udělal ty, není žádná drobnost a Vellern by tě zastavil dřív, než bys mohl jednomu z jeho nejoddanějších služebníků ublížit. A možná by Pán ptáků využil příležitosti a pomstil se.“ Druhý muž měl na sobě tuniku a zelený klobouk potulného zpěváka a pod levou paží pevně svíral flétnu. Byl jen trochu vlhký, jako by se ho déšť zdráhal dotknout. Hebké hnědé vlasy mu nenamokly natolik, aby potemněly, a i tváře, které měl navzdory staří hladké jako mladík, zůstávaly suché. Koutky úst mu zkroutil lehký, ale vědoucí a pohrdavý úsměv.
„Máme na to lidi,“ zavrčel tmavovlasý muž. Kdysi býval převorem Corcim, teď ho ale znali jako Kavku, zavrženíhodného zrádce a vraha. Jeho nový pán ho tak oslovil, když ho před šesti měsíci poprvé navštívil v jednom z vlhkých, nepoužívaných sklepení kláštera. Považoval to tehdy za vtip, ale postupně zjistil, že se jméno rozšířilo dokonce i mezi bratry, kteří o jeho plánované zradě neměli ani tušení. Převor Corci pomalu mizel z dějin, jak na něj s každým uplynulým týdnem zapomněla další osoba. Kavka věděl, že neexistuje cesta zpátky, že neunikne volbám, které učinil, a jen pomyšlení na to, co díky Azaerově moci získá, mu bránilo upadnout do ponurého zoufalství ze ztráty dřívějšího života.
Kavka si mrkáním vypudil vodu z očí a zamžoural do šera prázdné ulice. „Lebka starci možná dává moc, ale před šípem ho neochrání ani magické dovednosti. A Psi ho rádi rozsápou na kusy.“
„Na to je příliš inteligentní. Zaopatřil se pro případný pokus o vraždu, a kdykoli je do něčeho zapletená Lebka, je třeba počítat i s dalším nebezpečím. Lebky jsou příliš mocné, než aby je ovládl novic. Už teď si opat drží po boku svého aspekta-průvodce. Magie by se snadno mohla vymknout jeho kontrole a my bychom pak čelili nižšímu bohovi obrovské síly. Bude lepší, když se o něj za nás postará někdo jiný. Slibuji, že se už brzy pustíme do zabíjení kněží.“
Minstrel si z vaku vytáhl broskev a zvedl ji k ústům.
Jeho společník přičichl a znechuceně se odvrátil. „Jak to můžeš jíst? Vždyť už to hnije.“