Kapitola 16
16.
Doranei se naklonil blíž k ohýnku, který marně bojoval s větrem. Během poslední půlhodiny začal chlad sílit a on se třásl zimou, i když musel čas od času zadusit jiskřičku, která mu přeskočila na oblečení. Rozhodli se být opatrní, přestože se stále nacházeli dobrou míli či dvě od narkangské hranice, proto rozdělali jen malý oheň. Zariskoval a přiložil do ohně další větve, pak se rozhlédl, jestli už se neblíží společnost.
„Hlavu vzhůru; aspoň neprší,“ ozval se někdo ze tmy.
Doranei poznal Beynův hlas a dál sekal dříví na podpal, i když přítele zahlédl. Vysoký světlovlasý muž svázal koni nohy a nechal ho vedle Doraneiova, pak se k němu přidal, dřepl si a natáhl ruce k ohni, aby se ohřál. Na tmavé postavy, které je sledovaly, ale zastavily se za kruhem světla, ani nepohlédl. Doranei je také ignoroval, protože věděl, proč se drží zpátky.
Zašklebil se. Diky bohům za Beynovu aroganci.
Navlékl si rukavici a opatrně vytáhl hliněný kotlík s poklicí z ohniště. Otevřel ho a začichal. Stačí to, rozhodl se; pokud budou chtít i ostatní, můžou si, zatraceně, říct. Nad ohněm visel větší kotlík, obsah ale ještě nezačal ani pořádně bublat − zítřejší večeře, kterou skolil Sebův prak.
Doranei na sobě cítil Beynův pohled, když si položil kotlík na zem mezi natažené nohy a sehnul se k němu. Teplo kotlíku a několik prvních, opatrných soust mu okamžitě zlepšilo náladu, ale dokonce ani jeho úsměv nepřiměl ostatní přiblížit se, dokud se Sebe nevrátil z hlídky a nedřepl si vedle Doraneie. Šlachovitý muž si shodil z hlavy kápi, zadíval se na jídlo a křivě se zazubil.
„Na co, vy chásko, čekáte?“ zavolal Sebe a přitáhl si blíž podobný kotlík. „Na písemné pozvání?“ Šťouchl do Doraneie loktem. „Zůstane víc pro nás.“
Zdálo se, že Sebova veselá důvěrnost rozhodla. Ze tmy se vyloupla další pětice lidí a připojila se k nim u ohně. Tři patřili k Bratrstvu, což Doraneie ještě víc podráždilo. Jak se ho mohli bát vlastní kamarádi? Proč pro ně bylo tak těžké pochopit jeho zvláštní vztah se Zhiou Vukoticovou?
No, já vlastně sám nevím, co mezi námi dvěma je. Ale už jim mělo dojít, že se nic nezměnilo. Myslel jsem, že se máme umět přizpůsobit čemukoli.
Tremal byl z trojice nejstarší. Šlachovitý malý muž se ukázal být během posledních několika let pro Bratrstvo velkým přínosem. Ze všech Bratrů bylo právě u něj nejočividnější, že je asketa, a život zloděje vypiloval jeho latentní magické schopnosti k dokonalosti − ale díky téměř kočičím reakcím a zlodějským instinktům byl neustále bdělý, takže zdrženlivost pro něj byla možná normální. Janna, Sebova milenka, vždy tvrdila, že Tremal je příliš vyzáblý, než aby byl opravdový fešák. Nějak se jí ale nedařilo vykrmit ho, proto se rozhodla, že nestojí za námahu, to alespoň tvrdila.
Zbývající dva Bratři, Firrin a Horle, byli tak mladí, že Doraneie napadlo, jestli nezačíná být na tuhle práci příliš starý. Na sobě měli identické kroužkové brnění. Budu si o tom s nimi muset promluvit, protože až příliš připomíná uniformu, pomyslel si.
Pohlédl na ženu, která je doprovázela. Jmenovala se Hirta a zírala přímo na něj. Pichlavá jako ježek − ale bude muset být, pokud zůstane a připojí se k Bratrstvu.
Hirta byla ještě menší než Tremal, ale vypadalo to, že jí v žilách koluje chetská krev, protože nepůsobila křehce. Ještě jí nebylo dvacet, byla ale starší než většina z nich, když do Bratrstva vstoupili − velitel ale s nimi nemohl poslat ženu, dokud si nebyl naprosto jist, že se o sebe dokáže postarat. Ani většina mužů nebyla pro Bratrstvo dost houževnatá, proto se stávalo jen vzácně, že ženě vůbec dovolili se o členství ucházet.
„Vezměte si něco k jídlu,“ zavrčel Doranei nakonec. „Za úsvitu vyrazíme.“
„Kam?“ zeptal se Beyn.
„Vezmete ho nejdřív do Sautinu, pak do Mustetu,“ řekl Doranei a kývl na pátého člena Beynovy družiny. Eyl Parim sebou přitom trhl a tvář nechal sklopenou. Demagog nenáviděl cestování; zima nebyla nikdy zábavná a Bratrstvu nezáleželo na podmínkách.
Doranei nevěděl, kam vlastně Parima zařadit, byl totiž něco mezi asketou a nižším mágem. Svůj hlas dokázal použít až nadpřirozeně přesvědčivým způsobem, proto byl zvyklý spíše na pohostinnost bohatých patronů než na putování s tlupou drsných chlapů. Beyn ho před dvěma lety vystopoval a připomněl mu minulé prohřešky; od té doby jen čekali, až se jim naskytne příležitost využít Parimovy vzácné schopnosti.
Bez ohledu na to, jak málo se ti líbí Sautin a jeho zapálený přístup ke kontrole lidí, hned bych s tebou měnil, pomyslel si Doranei kysele. Sám měl za úkol začít hledat Zhiu Vukoticovou v Kruhovém městě, které prý bylo jejím nejbližším útočištěm od Scree.
„Chovejte se tiše a nenápadně,“ pokračoval Doranei. „Sautin je vaše priorita. Jakmile se dostanete do města, začněte obracet lidi proti Meninům − a všem, kdo je podporují. Až se vám to podaří, ty, Beyne, vezmeš Hirtu do Mustetu a budete pokračovat v práci tam. Velení v Sautinu převezmeš po Beynovi ty, Horle, jasné?“
„Ano, pane.“
Doraneiova tvář potemněla. „Nech toho,“ vyštěkl, „nejsme zatracení vojáci. Zodpovídáš se jen jednomu muži, pamatuješ?“
„Jo, jasně, promiň.“ Horlovi se podařilo nezrudnout, ale bylo jasné, že se stydí. Sebe se vesele zachechtal. Doranei se na Bratra zaškaredil, ten ho však ignoroval. Sebe si taky chvíli dával v Doraneiově společnosti pozor, ale nakonec se rozhodl jednat s nejlepším přítelem jako s každým jiným Bratrem. Doranei teď možná byl první mezi rovnými, ale nikdo se k němu nechoval stejně uctivě jako k Ilumenovi − za což byl nesmírně vděčný.
„A ty − dokud budeš vypadat jako kotě, neměl by ses nikomu smát,“ řekl Doranei, za což si vysloužil pohlavek. Sebe si loni v létě oholil hlavu a vlasy mu teprve teď začínaly dorůstat.
„Beyne, vezmi si tohle − ale použij to jen v nezbytně nutném případě.“ Podal mu malý zabalený předmět.
Beyn se na balíček chvíli mračil, než si ho vzal. Neměl rád překvapení. Uvnitř našel velký zahnutý dráp.
Doranei ucítil záblesk potěšení, když se pánovitý kamarád zatvářil zmateně. „Přichystal to pro nás Endine,“ vysvětlil.
Tomal Endine patřil k mágům, kterým král Emin nejvíce důvěřoval; nevládl sice mocnou magií, zato ve vědomostech a dovednostech se mu v celém Narkangu a v Třech městech vyrovnal jen málokdo.
„To mě má uklidnit?“ zamumlal Beyn, obrátil dráp a prohlédl si značky vyškrábané do povrchu a zalité stříbrem, které se pro magii hodilo nejvíce. „Je to dračí spár?“
Doranei kývl. „Jeden pro tebe a jeden pro mě. Když budeš opravdu zoufalý, můžeš mi poslat zprávu prostě tak, že si ji vyškrábeš do paže − nebo jinam na tělo. Dokud budu mít druhý dráp u sebe, vyryje se mi zpráva do kůže.“
„Zní to dost bolestivě,“ řekl Beyn, pak se mu po tváři rozlil temný úsměv.
„Ať tě to ani nenapadne,“ varoval Doranei. Stejná věc už napadla i jeho. „Pokud zpráva nebude fakt důležitá, dostaneš pěkně dlouhou odpověď, to ti slibuji.“
Sebe nesouhlasně zafuněl. „Zní to nebezpečně. Co když ty věcičky padnou do nepovolaných rukou? Třeba do Ilumenových? Pouhý dotyk dokáže poškrábat, co když si dráp vrazíš do těla? Jak hluboko by musel zatlačit, aby se dostal k tepně? Vzpomínáš si na to, jak vypadaly jeho ruce? Ten bastard by ani nezaváhal.“
„Takhle to nefunguje,“ řekl Doranei a zvedl ruku, aby Seba zarazil. „Drápy pocházejí z naší sázky v Scree; můžou je použít jen lidé, kteří se jí zúčastnili. Tak prý Endine kouzlo zacílil.“
„Takže jen my tři a Coran?“
„Správně. Coran má zbývající dráp a zprávy dorazí oběma.“
„Ozve se nám dneska večer?“ zeptal se Beyn najednou vážně.
Doranei se ušklíbl a zatoužil po silném pití. Chvíli uvažoval. Před několika týdny navštívil Morghien jejich agenta v Tor Milistu a ve spěchu byl povolán do Narkangu.
„Pravděpodobně ne. S trochou štěstí už bude na místě, ale král je příliš opatrný; počká aspoň do zítřejšího večera. Budou se asi muset připravit a tohle by nebylo dobré zpackat.“
Beyn se Sebem si vyměnili pohledy; ostatní se tvářili zmateně. Král měl spoustu tajemství a některá neznali ani muži Bratrstva.
„Já bych to radši nedělal vůbec,“ zamumlal Sebe. „U všech démonů, někoho je lepší si neznepřátelit.“
Doranei neodpověděl. Byl si bolestivě vědom tvrdého pohledu, který na něj upřel Beyn. Bohové, má pravdu. Já už si možná nepřítele udělal. „Vzal s sebou někdo brandy?“ zeptal se a přitáhl si plášť blíž k tělu. „Myslím, že se ještě ochladilo.“
* * *
Slunce se schovalo za mračna a na obzoru zůstala jen oranžová šmouha. Z jedné věže se stříbrnou střechou v paláci krále Emina se Morghienovi nabízel jedinečný výhled na západ slunce. Minutu nebo dvě sledoval, jak jedna z místních kouzelnic rozsvěcí noční lampy v bohatších ulicích a zanechává za sebou namodralé kruhy světla.
„Už je čas?“ zavolal zevnitř věže unavený hlas.
Morghien znovu zkontroloval nebe a otočil se. „Skoro, takže bychom mohli začít.“
Král Emin seděl na trojnožce, jediné židli v místnosti. Kvůli otevřeným střílnám uvnitř doslova mrzlo a Morghien litoval přítele, který seděl zahalený jen v bílé plachtě v očekávání nadcházejícího rituálu. On sám měl na sobě alespoň těžký kožený kabát a rukavice, které ho chránily před zimou. Vedle stoličky ležela hromádka šatů a dlouhé železné kleště, které Morghien přinesl z krbu ve svém pokoji.
Král se choulil okolo kulatého předmětu, který si tiskl k břichu. Vypadal stejně unaveně, jako zněl jeho hlas. Moc toho nenaspal, když teď královna Oterness kojila měsíc starého syna, a dotyk Lebky zvané Vláda jen lehce otupoval vztek, který neustále doutnal v jeho mysli.
Morghien si zaryl nehty do dlaní. Lebku neprovázela dobrá pověst, a když se k ní přiblížil, věřil, že jsou pověsti pravdivé. Byla stvořena k tomu, aby dodala dědici Aryna Bwr sílu po otcově smrti vládnout, ale na Morghiena působila jako nespoutaná moc. V její přítomnosti ho brnělo na kůži a to nebylo normální − ve společnosti lorda Isaka nic podobného necítil a ten vlastnil Lov a Ochranu.
Většinu podlahy pokrývaly dva křídou nakreslené kruhy, jeden uvnitř druhého. Mezi ně Morghien načrtl znamení bohů Horního kruhu: Smrti, Karkarna, Nartise, Tsatacha, Amavoq, Belarannar, Larata, Ilita, Vresta, Inoth, Kitar a Alterr. Opatrně kruhy obešel, aby křídu nerozmazal, a z krku si sundal prorokův řetěz.
Sundal z něj drahokamy posázené mince a rozmístil je na odpovídající znaky. Poslední dvě, Paní a Smrtelnost, schoval do kapsy. Poté otevřel malou, slonovinou vykládanou skříňku a nabral z ní do dlaně suché, zelenočerné lístky.
„Smrtiklec?“ řekl Emin a zamračil se. „Je to moudré?“
Morghien se kysele zasmál. „Tím chcete říct: ‚Nerozčílí ho to ještě víc?‘“ Rozházel listí mezi kruhy, aniž by počkal na odpověď.
„Chtěl jsem říct, že smrtiklec se obvykle používá jenom v nekromancii, ne?“
Morghien potřásl hlavou. „Příteli, tím, k čemu se chystáme, si pochvalu za zbožnost rozhodně nevysloužíme; smrtiklec se používá v nekromancii proto, že je účinná. Léčitelé ji často přidávají do mastí a odvarů; neříkají to lidem, protože vždycky se najde hlupák, který využije jakékoli záminky, aby mohl někoho přivázat ke kůlu, ale není to kacířství.“
„Dobrá,“ zamumlal Emin a lehce se zachvěl. „Co teď?“
„Opatrně se posaďte do kruhu.“
Emin nadzvedl okraje plachty, aby nerozmazal křídové kresby, posadil se těsně k okraji kruhu a většinu volného prostoru uvnitř tak měl za zády. Jediným zdrojem světla v místnosti byla olejová lampa se staženým knotem, který sotva doutnal.
Bez státních okras vypadal Emin stejně starý jako Morghien. Během posledního roku Emin hodně zestárl; oba muži nyní měli zbrázděné obličeje a prošedivělé vousy. Stále si uchovával svoji štíhlost − šlachovitou sílu jako harlekýni − v tu chvíli ale vypadal menší. Seznámili se, když byl Emin ještě bezstarostný mladík, už tehdy se ale choval jako král. Teď působil jako vyčerpaný muž středního věku.
„Je čas.“ Morghien si dřepl u okraje kruhu a začal mumlat slova tak potichu, že skoro nebyla slyšet. Ze špiček prstů mu vytryskla magie a roztekla se křídovými čarami oběma směry. Když se proudy setkaly a uzavřely kruhy, Morghienovi se zablesklo v mysli a zapotácel se, protože bariéra se znovu otevřela.
„Co se stalo?“ obořil se na něj Emin.
Morghienovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval a pálivá bolest v jeho hlavě ustoupila. „Já… ach, nejsem si jistý.“ Zaváhal a vzadu v mysli ucítil pohyb: Seliasei, Vaslův aspekt, který sdílel jeho mysl, se probudila k životu.
„Samozřejmě,“ řekl Morghien nahlas, „jde o Lebku; snažím se ji uzavřít do kruhu s vámi.“
„A to je špatně?“
Morghien se přinutil k úsměvu. „Lebky představují zdroj obrovské moci. Neustále nasávají energii ze Země okolo a zase ji vypouštějí. Bariérou jsem tok odřízl, ale stejně dobře bych se mohl pokoušet přehradit řeku listem papíru − proud prostě překážku protrhl.“
„Ublížil sis?“
„Děkuji vám, příteli, ale ne. Použil jsem jen trošku magie, abych uzavřel kruh a spoutal vše uvnitř. Kruhy mají v magické říši velmi specifický význam, k jejich uzavření není potřeba mnoho moci. Ale pouto je obrácené dovnitř. Síly zvenku nejsou nijak omezeny.“
„Co s tím uděláme?“
Natáhl ruku. „Dejte mi Lebku. Mimo kruhy obřad nenaruší − vlastně možná pomůže.“
Znovu zahájil rituál, uzavřel kruh, postavil se nad krále a pronesl zaklínadlo, které se naučil před stoletím. Bohové byli obvykle nejslabší za soumraku, protože se stahovali ze Země, a tak magie, která se jich dotýkala, fungovala nejlépe právě v tu dobu. Samotný rituál byl prostý a začal velmi slabým vyvoláváním. Síla přijde na řadu později.
Zatímco Morghienovi plynula ze rtů tichá slova a zanechávala po sobě měděnou pachuť, vytanula mu na mysli vzpomínka na prvního učitele magie, otce nechvalně proslulého Cordeina Malicha.
„Někteří pohlížejí na magii jako na lidské umění, v němž přímé a odvážné jednání vždy zvítězí. Na podobné blázny si musíš dávat pozor; jsou to hlupáci, kteří se naparují jako pávi a neznají opatrnost. Jde totiž o umění, které si jen půjčujeme od bohů a démonů a ti nás dokáží rozmáčknout jako brouky, kdy se jim zachce. Nesmrtelní nemají rádi, když jim někdo vyhrožuje; trocha pokory nikdy neškodí.“ Povzdychl si a pomyslel si: Škoda, že se tvůj syn touto radou neřídil, příteli.
Morghien vycítil, že světlo potemnělo. Kvůli staženému knotu v lampě byly stíny už tak dost hluboké, přesto si změny všiml. Dlouze se nadechl.
Pokora? Snažím se být pokorný, mistře, i když mi to zrovna nejde.
Znovu zopakoval slova zaklínadla a snažil se zadržet magii, aniž by zcela přerušil její tok. Jen zřídkakdy býval rád, že sám nemá žádnou moc, ale tentokrát to bylo jen dobře, protože úplné vyvolání by přitáhlo tvora do reálného světa. On ho však s trochou štěstí jen pošťuchoval ve chvíli, kdy jeho moc byla mírně oslabena.
Kývl na Emina a král si shodil plachtu z těla, nechal ji sklouznout na zem, ale dával si dobrý pozor, aby nepřerušil kruh. Morghien zvedl lampu tak, aby Eminův stín dopadl na plachtu, a znovu pomalu a tiše zopakoval zaklínání. Kdyby příliš naléhal, mohlo by kouzlo zafungovat až příliš dobře; už tak hodně riskovali. Rozhodně to nebylo poprvé, co se pokoušel otevřít bránu mezi dvěma světy, ale přítomnost krále Emina způsobila, že tentokrát existovala mnohem větší šance, že si ho všimnou, a to bylo velmi nebezpečné.
Stín na plachtě se zachvěl. Morghien ho pozorně sledoval. Král Emin se ani nepohnul, čekal a upíral oči na Morghiena. Stín se znovu zachvěl, pak otočil hlavu a rozhlédl se po komnatě.
Výtečně. Natáhl ruku a položil ji na neviditelnou stěnu kruhu. Byla pevná; všechno šlo podle plánu. Za soumraku se bohové stahovali ze Země, ale zbyteček jich zůstával v každém ze služebníků, který složil sliby. Král Emin to udělal už před lety − i když spíše z praktických než z náboženských důvodů. Morghien se při vyvolávání zaměřil na jedinou část Smrti, na kterou svojí silou za soumraku dosáhl − na střípek uvnitř krále Emina.
Povytáhl knot lampy a díval se, jak tma za Eminem sílí a zhmotňuje se.
„Volám tě,“ řekl nahlas a zesílil proud magie do kruhu. Stín se zachvěl. „Volám tě,“ zopakoval a v mysli si vytvořil obrázek padajícího kladiva. Morghien jednou pozoroval při práci kováře-čaroděje a všiml si, že k tomu, aby se magie spojila s ocelí nebo se stříbrem, je potřeba přímého postupu, při němž jsou rytmus úderů a opakování slov stejně rozhodující jako síla mága.
„Volám tě,“ zopakoval potřetí, vyslal tolik magie, kolik jen mohl, a dal znamení Eminovi. Zatímco Morghien počtvrté opakoval slova, Emin rychle vstal, vykročil z kruhu a připojil se k Morghienovi na vnější straně. Stín se vrhl vpřed, aby ho následoval, kruh ho ale srazil zpátky. Otřásl se, když se mu Emin vytrhl. Znehybněl v podobě tmavé skvrny na plachtě.
Morghien sfoukl lampu a místnost se ponořila do tmy.
Oba muži zamrkali, aby se jejich oči přizpůsobily.
„Takže to vyšlo?“ řekl Emin a zadíval se na plachtu. Stín stále připomínal temnou skvrnu. Eminovi se zdálo, že dokáže rozeznat vršek hlavy a jednu paži, ale nebyl si tím jist.
„Vypadá to tak,“ řekl Morghien opatrně a položil příteli ruku na paži. „Ale pro jistotu ještě nepřerušujte kruh.“
Muži stáli a mlčky pozorovali plachtu, po chvíli si ale Emin uvědomil, že je nahý, a znovu se začal třást.
„Už se můžu obléct?“
Morghien kývl, aniž by odtrhl oči od plachty. „Kruh musí zůstat na místě, dokud slunce úplně nezapadne.“
Emin rozbalil uzlík šatů vedle stoličky a rychle si natáhl kalhoty a boty. Právě sahal pro košili, když Morghien klopýtl do strany, jako by ho někdo udeřil do ramene.
„Morghiene!“ vykřikl Emin a chytil přítele za paži, aby zastavil jeho pád.
„Do prdele,“ zakňoural Morghien a rukou se opřel o stěnu. „Přichází.“
Emin se otočil ke kruhu a uviděl, jak se v něm zavlnil vzduch a vzplály stříbřitě zelené jiskry. Věžní komnatou se rozlehla dutá rána připomínající pád víka rakve. Oba muži si přitiskli ruce na uši a trhli sebou, když jejich těly otřásla druhá rána. V okamžení se uvnitř kruhu zjevila vysoká postava v plášti s kápí. Síla jejího příchodu je oba povalila na zem. Emin se vzpamatoval jako první, zvedl Morghiena a přinutil ho pokleknout na koleno.
„Chcete mě spoutat?“ zahromoval Smrt.
Osm stop vysoký bůh se nad oběma tyčil. Jeho tělo halil dlouhý plášť a v jedné ruce svíral zlaté žezlo. Volnou rukou pohladil neviditelnou bariéru a jeho vychrtlé bílé prsty s černými zahnutými nehty zanechaly ve vzduchu světelnou stopu.
„Ne, můj pane,“ vydechl Morghien a trhl sebou pokaždé, když se prsty dotkly stěny, kterou vytvořil. „Nikdy bych si nedovolil předpokládat, že vládnu takovou silou.“
Smrt se zadíval na plachtu na podlaze v kruhu. Tvář ukrýval ve stínu kápě, ale Morghien cítil, že jeho pohled hoří jako oheň.
„Dovoluješ si příliš.“ Smrt zlostně zavrčel a Morghien zpanikařil. „Vidím před sebou zrádce.“
„Neměl jsem na vybranou,“ řekl Emin a ucítil, že bůh obrátil pozornost k němu. Zariskoval a vzhlédl. Přelila se přes něj vlna žhavého vzteku, jako když mu žilami kolovala moc Smrti. „To, k čemu došlo v Scree, bylo ohavné, ale mělo to za úkol vyprovokovat reakci; abych napravil napáchané škody, musím se osvobodit od jejich vlivu.“
„Proto ses rozhodl zradit svého boha,“ zaduněla odpověď. „Kdo zradí mé jméno, je kacíř, a pro kacíře existuje jediný trest.“
„Můj pane,“ zopakoval Morghien, „copak nevidíte, jakou škodu napáchala vaše zlost?“
„Zabil jsem nevěřící. Nejsou důležití.“
„Vraždění tráví Zemi, obrací ji proti vám a Azaer toho využívá.“
„Azaer je jen stín, nic víc. Nebojím se žádného boha ani smrtelníka − a určitě ne stínu.“
„A právě na to spoléhá,“ naléhal Emin zoufale. „Obrátil slabinu ve svůj prospěch. Nikdo mu nevěnuje pozornost, proto si může dělat, co chce.“
„Stínu se bát nemusíš,“ zavrčel Smrt. „Boj se jen mě. Zradil jsi slib, který jsi složil, a to z tebe dělá nepřítele.“ Dvojici mužů se zdálo, že se postava zadívala do dálky za Eminovu hlavu. „Ty… a tvá krev; možná by měl můj trest padnout na syna, nad kterým v noci bdíš.“
„Ne!“ vykřikl Emin, ale než mohl říct víc, Morghien vrazil ruku do kapsy kabátu.
„Nejsme vaši nepřátelé,“ zařval a vstal. „Zaslepilo vás, co vám provedli, a nevidíte nebezpečí, které se ukrývá ve stínech!“
„Poklekni před svým bohem,“ zavrčel Smrt a jeho hlas zaútočil divokou silou na jejich uši. „Poklekni, jinak tě srazím k zemi a svrhnu tvoji duši do Ghenny.“
„Neuděláte ani jedno,“ vyštěkl Morghien, „a ani nebudete ve vzteku vyhrožovat novorozeněti.“ Sevřel v ruce Lebku, kterou schovával v kapse, a tělo mu zaplavila energie. „Válčíme se stínem. Vy možná nechápete, jakou hrozbu představuje, ale já nedovolím, abyste nám stál v cestě.“
„Vyhrožuješ mi?“ zařval Smrt a zvedl žezlo.
Morghien vytáhl z kapsy Lebku a podržel ji ve vzduchu mezi křídovými kruhy. „To, k čemu došlo v chrámu v Scree, vás oslabilo, zmenšilo to vaši moc. Cítil jsem Smrtky ve stínu lorda Isaka. Vymkly se vaší kontrole a jejich ztráta vás silně zasáhla. Možná nejsem ani s Lebkou dost silný na to, abych vás porazil, ale vy víte, jak moc vám můžu ublížit. Abyste mě zabil, budete muset vynaložit víc sil, než si můžete dovolit.“
„Vyhlašuješ válku bohovi? Taková pošetilost ti přivodí zatracení.“
Hlas Smrti zněl mnohem tišeji. Morghien cítil, že veškerou pozornost upírá na Křišťálovou lebku. Pro magická stvoření představoval boj v uzavřeném kruhu stejný problém jako pro armádu boj na horském svahu, každý krok vzhůru vyžadoval obrovskou námahu. A moc Křišťálové lebky působila jako říční proud tekoucí dolů ze svahu.
„Ne,“ řekl Morghien tak klidně, jak jen dokázal, když mu tělem kolovala magie. „Jste pánem Posledního soudu a žádný smrtelník vás nedokáže oklamat. Proto určitě víte, že sloužíme vašim zájmům. Snažíme se udělat, co je potřeba, a pokud selžeme, padnou i naši bohové. Proto vám vyhrožuji, nemohu dovolit, abyste nás zastavil.“
„Nelžeš,“ potvrdil Smrt bez emocí. „Tvá slova jsou kacířská, ale skutečně jim věříš.“
Morghien pokračoval a ani se nepokoušel pochopit způsob uvažování tak starého a mocného tvora. Musel jen doufat, že boha vztek úplně nezaslepil, že v něm zůstalo něco z duchovní moudrosti.
„Pak vás prosím o to, abyste přijal moji omluvu a dovolil nám pokračovat v našem úkolu.“ Pomalu se nadechl a vyložil poslední trumf. „Na konci Válek rodů jste se zjevil Arynovi Bwr, zrovna když se chystal zmasakrovat poražené nepřátele. Promluvil jste k padlým princům; poslechl jste si je a odpustil jim skutky, k nimž se v upřímné víře snížili. Zabránil jste Arynovi Bwr, aby je zničil, a pomohl tak napravit vztahy vznešených rodů.“
Smrt neodpověděl hned. Morghienovi se stáhla hruď, když si uvědomil, oč se snaží. Vyjednávám o míru se Smrtí? Co to dělám?
„Žádáš o shovívavost? Dobrá, máš ji mít. Nezničím za to, co jste provedli, ani vás, ani váš národ. Ale už nejste dál vítáni v mém chrámu. Vaše válka je pošetilá a moji sluhové vám nepomohou. Nejsem ani váš spojenec, ani nepřítel, dokud nepřijde den Posledního soudu.“
Oba muži se uklonili a žádný se neodvážil promluvit, aby nenarušili křehkou rovnováhu ve vzduchu. Morghien s velkou námahou ukončil tok magie do kruhu, natáhl se a přerušil křídou načrtnutý kruh. Riskovali, ale museli to udělat.
Smrt se nepohnul. Morghien na sobě cítil jeho pohled, i když měl sklopenou hlavu. Vzápětí bylo po všem, a když vzhlédli, našli jen prázdnou místnost. Plachta ležela na místě, kam ji Emin nechal spadnout, bohův stín ji ale propálil. Oknem vtrhl dovnitř poryv mrazivého větru, roznesl popel, který z plachty zbyl, a odhalil černou šmouhu na kamenné podlaze pod ní.
„U Temného místa,“ zašeptal Emin chraptivě, „co jsme to provedli?“