Kapitola 6
T |
emnota pomalu ustupovala olověným odstínům šedi a lezavé zimě, která mrazila Isakovi krev. Byl sám v prázdnotě a cítil, jak postupně ztrácí kontrolu nad svým tělem, až měl pocit, že žádné nemá.
Pak přišla bolest: nejdřív jen chlad a nepohodlí a pak pálení nenasytného plamene. Šedavé víry houstly a tlačily ho k zemi, zaplavovaly mu oči a ústa a nutily ho v tichu lapat po dechu. Snažil se probojovat na svobodu, vymanit se zpod toho tlaku, ale chlad z něj vysál všechnu sílu a tíze se nedalo uniknout. Brzy se poddal bezmoci a vyčerpání a nechal se dál stahovat do mrazivých hlubin. Do míst bez světla a paměti, do chladné kolébky hrobu.
Ozval se hlas.
„Isaku.“
„Zvedni hlavu, Isaku.“
„Zvedni hlavu a podívej se na mě.“
Myslel si, že na to, aby uposlechl, už nemá sílu, ale nějak se mu podařilo hlavu zvednout. Neviděl nic, ale v mysli se mu vynořil obraz muže – vysokého a mocného, děsivého, a přitom téměř bez rysů. Oči bez výrazu a hladká, tmavě modrá kůže. Jen náznak úst tam, kde by měla být. Jediným konkrétním tvarem byl zdobený luk, spočívající muži po boku. Uhlově černé tělo luku pokrývaly ornamenty ze stříbra, zlata a drahokamů.
„Jsem teď tvůj pán. Jsi ostří, které třímám, šíp, který vysílám hluboko do noci. Jsi můj Vyvolený, máš podíl na mém majestátu a Země bude svědkem toho, jak se má sláva bude zrcadlit ve tvých činech.“
Isak se snažil hlasu uniknout, schovat se před slovy, která mu rezonovala v hlavě. Cítil kolem sebe i jiné bytosti. Jemně se ho dotýkaly a promlouvaly melodickými hlasy. Postava je ale všechny odehnala – až na jednu. Ten nejjemnější dotek ze všech zůstal. Tak jemný, že se předtím v záplavě doteků úplně ztrácel. Původcem doteku byl paprsek jasného světla, snadno rozeznatelný na tmavém pozadí a netečný k hmatatelnému vzteku, který vysílala temná postava.
Začal se pohybovat, pohladil ho po boku a po břiše se přesouval směrem k srdci. Pod tím uklidňujícím dotekem se Isak uvolnil a pak se schoulil do klubíčka, když ho do nosu udeřil zápach spáleného masa. V hrudi mu vybuchla bolest a zajela tak hluboko, až mu z těla vyšlehlo světlo a propalovalo si cestu temnotou. V okamžiku zmizelo a zůstal jen jemný hlásek: dívka volající jméno. Ale byla tak daleko, že se její hlas ztrácel ve větru.
* * *
Isak se probudil s křikem. Měl pocit, že se okolní stěny houpou a chvějí a trvalo chvíli, než se začal vracet do reality. Lapal po dechu a pokusil se otevřít oči, ale světlo, pronikající dovnitř oknem, ho v nich zabodalo. Zaryl křečovitě prsty do povlečení, které mu nebylo vůbec povědomé, a sváděl vnitřní boj o zdravý rozum. Páteří mu proběhlo zachvění a pokračovalo do všech údů. Měl pocit, jako by se mu do těla vracela duše. Všechno ho bolelo, v krku ho pálilo a v končetinách mu pulsovala krev. Nejvíc ho ale děsil zápach spálené tkáně.
Posadil se a popadl měděné zrcátko, aby prozkoumal svůj odraz. Musel ale zašilhat dolů, aby to viděl – jizvu v podobě runy, vypálenou do míst, kde má hrudní kost. Ten tvar nepoznával – ne že by předpokládal, že ho pozná – ale neviděl ho ani ve snech o paláci na ostrově.
Ve skleněném zrcadle jizvu viděl lépe. Kruhová runa s příčným pruhem uprostřed. V průměru ne víc než šest centimetrů. Pruh nedosahoval až k okrajům kruhu. S těmi byl spojen svislými linkami na koncích – jedna vedla vzhůru, a jedna dolů.
Myšlenky se mu zpřetrhaly, když ucítil chuť magie, přicházející z komína uprostřed místnosti – lord Bahl. Popadl potrhanou košili a spěšně si ji přetáhl přes hlavu. Ujistil se, že kostěné knoflíky jsou přichyceny poutky a jizva je zakrytá. Když se lord Bahl objevil, jizva sice vidět nebyla, ale vyčerpání ve tváři ukrýt nemohl.
„Špatně jsi spal. Měl jsi zlé sny.“
Nebyla to otázka. Isak pohlédl nechápavě na svého nového pána. Musel vyvinout určité úsilí, aby se napřímil a opřel o zeď. Uvědomil si, že se nekontrolovatelně třese. Bahl si také chladu povšiml a do studeného ohniště přihodil pár polen. Pak udělal rychlý pohyb zápěstím. Plameny okamžitě vyšlehly a s chutí se zakously do suchého dřeva. Isak zíral do ohně jako u vytržení, ale Bahl jen mávl rukou a přitáhl si židli blíže.
„To nic není. Když vezmu v úvahu, jak na tebe věž reagovala, překvapuje mě, že to ještě neumíš. Ale to má čas. Teď si musíme pohovořit o tom, čím vlastně jsi.“
Isak s vypětím sil odpověděl, i když v hlavě pořád ještě neměl po tom snu úplně jasno. „Čím jsem?“ zamumlal. „O čem ještě může být řeč? Carel říkal, že běloocí se rodí, aby z nich byli válečníci a bránili kmen.“
„Carel?“
Isak se nadechl, aby odpověděl, ale zarazil se, když si uvědomil, že Bahl nemá zakrytou tvář. Samotářský pán Farlanu zřídkakdy vycházel bez modré hedvábné masky přes obličej a Isak jeho tvář nikdy předtím neviděl. Přemítal, jak mu mohlo trvat tak dlouho, než si toho všimnul. Pak ale tu otázku setřásl. Když vzal v úvahu, co se mu přihodilo, není divu, že takovou maličkost přehlédl. Teď viděl silného muže s ostře řezanou tváří. Pevné rysy s ostrými liniemi. Obočí a nos měl silné a mohutné, ale na jeho rysech bylo cosi strohého. Jako by sochaře někdo při práci vyrušil. Tvar a základní linie byly umně vytesané, ale nezbyl čas na ohlazení hran.
To Isakovi připomnělo palác z jeho snů a nedokončené sochy v něm. Ale než ho vzpomínka mohla rozrušit, zahnal ji. Tvář před ním nebyla zvyklá na trpělivost.
„Carel je můj přítel a přítel mého otce. Než se přidal ke karavaně, býval u Palácové stráže. Seržant Betyn Carelfolden, třetí četa, rota první linie, osmý regiment. Byl jediný, komu bylo jedno, že jsem bělooký. Naučil mě bojovat, abych mohl přijít a ucházet se o místo mezi Strážci.“
„Četař, to je dobrá zpráva. Ten už tě jistě vycepoval ke správným návykům a já nebudu muset poslouchat Kerinův nářek, že tě musí učit, za jaký konec vzít meč do ruky. Ale teď to nebude stačit. Jestli mě přežiješ, budeš jednoho dne pánem Farlanu. Předně si pamatuj, že cokoliv tě seržant Carelfolden nebo někdo jiný naučil, tě nemůže připravit na život, který odteď povedeš. Jsou nebezpečí, kterým je tvoje síla a dovednost ukradená. Jsi jen dítě mezi vlky. Bohové ti požehnali a celá Země tě teď za to bude nenávidět a závidět ti. Už nemáš žádné přátele. Nikomu nesmíš důvěřovat a své nejniternější myšlenky si musíš nechat pro sebe. V následujících měsících si uvědomíš, že ses ocitl mimo všechny ostatní obyvatele Země, na hranici mezi smrtelníky a bohy, ale nepatříš ani tam, ani tam.“
Isak se Bahlovu řeč usilovně snažil pochopit. Nyní mu skočil do výkladu: „Ale vy jste jednou někoho měl. Jí jste přeci mohl naprosto věřit!“
Bahl na několik okamžiků ztichl a pak se zhluboka nadechl, když se mu podařilo se ovládnout. Odpověděl, jako by se nic nestalo: „Jí jsem mohl věřit. Byla jediná, komu jsem mohl skutečně věřit, a proto ji použili jako zbraň proti mně. Jestli nechceš, aby se mezi nás vloudila zlá krev, už o ní nemluv.“
Bahl se opět odmlčel. Tentokrát aby ukázal na Isakovy třesoucí se ruce. „Jsi unavený, já vím. Vysvětlím ti proč. Ve snu k tobě promlouval Nartis. Nyní, když jsi jedním z Vyvolených, patříš jemu. Ať už se ti to líbí, nebo ne. Běloocí se objevili jako poslové konce Temného věku – aby ukázali, že bohové zase stojí při nás. Jsme zrozeni k vládnutí. Máme vést armády Sedmi lidských kmenů. Tím, že k vládnutí předurčili jednoho z nás, bohové zpřetrhali krevní pouta a tradice dynastií. Ty způsobily Velkou válku. Vím, že zvládnout sny je hodně obtížné, ale skrze ně ti dá Nartis sílu, bez které bys nepřežil. Budeš tak velký jako já, dokážeš vydržet bolest, která by každého jiného zabila, a ještě ti zbyde dost síly, abys mohl dál bojovat. Poznáš, jaké to je, když ti žilami proudí bouře…“
„A co ten světelný paprsek?“ skočil mu Isak znovu do řeči.
Bahl se zamračil, naklonil se blíže a zadíval se Isakovi do očí – propalujícím, hypnotickým pohledem, jako když se kobra dívá na králíka. „O světelném paprsku nic nevím. Měl jsi být s Nartisem sám, stát se jeho součástí.“
Isak zavrtěl hlavou. „Ne, nebyli jsme sami. Cítil jsem, že jsou s námi i ostatní. Další duše. Šeptaly jedna přes druhou, dokud je Nartis nezahnal.“
„Nic víc ani nejsou,“ shrnul rozhodně Bahl.
Isak zamrkal. „Co?“
„Ten šepot. Nejsou nic víc. Jen hlasy. Duchové, kteří se drží několika tvých vzpomínek. Přitahuje je život, síla a magie. Jen rozptylují tvou pozornost. Naučíš se je jednoduše ignorovat. Pro světlo platí to samé. Má sice jinou formu, možná silnější, ale kvůli němu tady nejsi. Nezrazuj vlastní přirozenost a svého boha.“
Tentokrát Isak přikývl. Carel je po mnoho večerů bavíval příběhy z mytologie. Bohové Země neustále kuli pikle a vadili se mezi sebou. Larat, bůh magie a manipulace, byl proslulý schopností přetahovat na svou stranu přívržence ostatních bohů a dělat z nich opovrhované zrádce a své věrné služebníky. Ta bolest, kterou Isak ve snu okusil, musela být stejná, jako když přijde trest za zradu. Pokud tomu tak bylo, nechtěl ji nikdy zažít v plné síle. „Mohl to být nějaký jiný bůh? Třeba Larat? Možná se pokoušel věci zkomplikovat?“ zeptal se.
„Je to možné. Larat žije proto, aby vyvolával konflikty,“ odvětil Bahl a z jeho hlasu bylo zřejmé, že ho Isakova teorie příliš nezajímá a už se jí nechce zabývat. „Moc si tím nelam hlavu. Zůstaň sám sebou. Jen Smrt je silnější než náš patron Nartis. Žádný jiný bůh ti nemůže nabídnout to, co ti nabídl Nartis tím, že z tebe udělal mého Kranna.“
Isak přikývl a přivřel oči, když na sebe upozornila bodavá bolest na hrudi. Instinktivně zvedl ruku, aby se bolavého místa dotknul, ale včas se zarazil. Nechtěl, aby si Bahl něčeho všiml. Nevěděl proč, ale ještě si nepřál nikomu jizvu ukazovat.
„Jak jsem říkal, snaž se nelámat si s tím teď hlavu,“ začal Bahl, když si Isakův pohyb vysvětlil jako nervózní gesto. „Můžeme si znovu promluvit, až budeš zase ve své kůži. Teď by ses měl dát dohromady a jít se ohlásit veliteli stráže Kerinovi. Potřebuje zjistit, co dokážeš, aby ti mohl naplánovat trénink. Až budeš mít tohle za sebou, máš den sám pro sebe. Dnes nebudu mít čas se ti věnovat. Řekl jsem Kerinovi, aby ti dal meč, který odpovídá tvému novému postavení. Doporučuji ti, abys zatím neopouštěl zdi paláce. Lesarl tě představí lidem, kteří ti mohou být užiteční – jako je lenní pán Tebran a plukovník velící Duchům. Také bys měl časem zajít do chrámu a obětovat Nartisovi, ale to ještě může počkat. Pošleme s tebou pár mužů, aby tě chránili před zvědavci.“
„Tvým hlavním úkolem je teď trénink se zbraněmi. Pár dní by Lesarlovi mělo stačit na to, aby dal dohromady formality ohledně tvých statků, příjmů a podobně. Pamatuj si, že jednou z jeho povinností je došlápnout si za mě na šlechtu. Kdyby něco takového zkoušel i na tebe, nedej se.“
Isak seděl a zíral na Bahla. Pořád ještě nevěděl, jak si má celou situaci přebrat – příval novinek byl moc rychlý. Ani včera večer, po Bahlově proslovu v jídelně, mu ještě nedocházelo, že je to skutečnost. Statky, lenní panství, dvorní titul? Ještě den předtím ho mohli zbičovat, kdyby se podíval rytíři do očí.
„Jak mi teď lidé mají říkat?“ zeptal se rozpačitě.
Bahl se uchechtl. Když vzal v úvahu důležitost toho, na jakou pozici se teď Isak dostal, byla to pošetilá otázka. Ale chápal, proč je to pro chlapce důležité. Býval úplná spodina. Teď chtěl vědět, jaký respekt může od ostatních vyžadovat. Chápal, proč to může být důležité pro usmrkance z vozu.
„Mají několik možností. ‚Můj lenní pane‘ nebo ‚Lorde Isaku‘ jsou formální možnosti. Tvůj dvorní titul je technicky spíš vévoda než lenní pán. ‚Vaše milosti‘ by tím pádem také odpovídalo. Určitě to uslyšíš od někoho, kdo se ti bude chtít vlichotit do přízně. Ale pamatuj si, že tvé postavení je pod ostatními vévody, takže se jim stále budeš muset klanět. Krann Isak je trošku přímější oslovení, ale také možné. Jinak jsi ale Isak, lenní pán z Anvee, Krann lorda Bahla a Vyvolený Nartise. Ovšem někomu by to mohlo připadat jako rouhání. Takže bude lepší říkat: Vyvolený Nartise a Krann lorda Bahla.“
„Takže teď mám i příjmení.“
„Ano, ale moc si na ně nezvykej. Jako Vyvolenému by se ti podle tradice mělo říkat lord Isak, a až se staneš pánem Farlanu, příjmení stejně ztratíš. I když doufám, že to bude až za hodně dlouhou dobu.“ Bahl se usmál, jako by byl z té představy trochu nesvůj. „Anvee je takový zarostlý a nanicovatý kraj. Nic moc zajímavého tam není. Hrstka městeček a vesnic, ve kterých žijí jen pastevci.“
Isak otevřel ústa, aby položil další otázku, ale to už se Bahl otočil a vstoupil do centrální šachty. Isak čelisti zase sklapl a díval se, jak obr mizí v obláčku šedavého dýmu.
Když znovu osaměl, vyškrábal se Isak na nohy, zabalil se do vlněné přikrývky ze své postele a vykročil k ohni. Židli, na které předtím seděl Bahl, odstrčil z cesty, posadil se na zem a hleděl do ohně. Vypadal jako každý jiný a nevykazoval žádné známky toho, jak nadpřirozeně vznikl. Isak se usmál. Možná že po dnešku už nebude ohni tu jeho uniformitu závidět. Po chvíli si uvědomil, že mu to myslí jasněji a tupá bolest ve svalech ustoupila. Postavil se a protáhl. Možná že dnešek přeci jen zvládne.
Znovu si svlékl košili a prozkoumal jizvu. Runa široká pár centimetrů. Celkem malá záležitost na to, jakou úzkost v něm vyvolala. I když ji mohl vidět jen v zrcadle, připomínala se mu bolestivým pulsováním, když si košili znovu oblékl. Bolest ale nebyla ničím v porovnání s tím, jak mu vrtal hlavou její záhadný význam.
Prozkoumal truhlu s ošacením a našel jedny kalhoty – lepší než ty, co měl na sobě, a zvláštní beztvarou košili s rukávy tak krátkými a nabranými, že vypadala jako ušitá spíše pro nějakého Chetse než pro člověka Isakovy postavy. Něco mu říkalo, že v tom úboru vypadá legračně, ale košile hřála a řekl si, že prozatím to bude stačit.
V truhle nebyly boty, takže Isak zavřel víko a rozhlížel se po místnosti, jestli mu snad něco neuniklo. Vstoupil na tmavou plošinu. Tentokrát si tu magickou chuť přímo vychutnal. Kovová příchuť zbavila jeho mozek posledních známek ospalosti. Zhluboka se nadechl a v duchu se soustředil na symbol ptáka ze spodní místnosti. Přepadla ho chvilková závrať, ale když sestupoval z plošiny v dolní komnatě, kde už na něj čekala trochu vystrašená Tila, vypadal klidně a že má věci pod kontrolou.
„Á, tady jsi.“ Když k ní vykročil, udělala pukrle.
„Prosím, nedělej to pokaždé, když mě vidíš,“ zaprosil. „Připadám si pak hloupě.“
„Já… ano, pane.“ Mlčky zírali jeden na druhého, až Isak tázavě kývl směrem k páru bot, který Tila držela v ruce.
„Ach, ano, půjčila jsem si je od jednoho strážného. Snad vám budou. Nechala jsem poslat pro krejčího a ševce, aby vám byli dnes odpoledne k službám – tedy pokud tyto postačí aspoň na dnešní dopoledne.“
Isak si vzal boty a navlékl si je. Byly jednoduché, ale poctivě vyrobené – a určitě lepší a novější než jakékoli boty, které kdy předtím obul. Padly mu tak akorát, a obzvláště v levé měl prsty trochu namačkané. Ale pořád to bylo lepší než bosé nohy na kamenném dláždění. Rozzářil se nad tou změnou. Tila se usmála. Očividně se jí ulevilo.
„Mám říct Lesarlovi, ať mi dá pro krejčího peníze?“ zeptal se, když si vzpomněl na Bahlovy instrukce.
„To není vůbec třeba, můj pane.“
„Proč ne?“ otázal se a přemítal, jestli mu něco neuniklo. „Určitě mě neoblečou zadarmo.“
Znovu se usmála a tentokrát možná malinko blahosklonně.
„Myslím, že ve skutečnosti vás zadarmo oblečou, můj pane,“ vysvětlovala. „Jste lenní pán, a když budete s jejich prací spokojen, jistě pro ně budete mít v budoucnu další zakázky. Můj dědeček vždycky říkal, že dobrý krejčí je pro gentlemana nutnost.“
„Do gentlemana mám daleko.“
„Naopak, můj pane. Jako lenní pán z Anvee máte vyšší hodnost než většina gentlemanů tady. Pane, můžu si dovolit říci svůj názor?“
Isak pokrčil rameny a těsně semkl rty, protože očekával komentář, týkající se jeho košile.
„V paláci se šušká, že než z vás byl Krann, žil jste na voze.“ Odmlčela se v očekávání, že buď ze sebe právě udělala hlupáka, a nebo ho urazila. Isak jen pokýval hlavou. „Pokud tomu tak je, dovoluji si hádat, že jste se ocitl ve světě, o kterém nic nevíte. Nebudete považovat za troufalé, když vám v tomto ohledu nabídnu pomoc? V téhle společnosti jsem vyrůstala. Možná tím od vás vyžaduji příliš velkou důvěru, ale věřte mi, že jakákoli hanba nebo ponížení, které potkají vás, padají i na mou hlavu. Nejsem ošklivá, vím to, ale ve svých sedmnácti ještě nejsem vdaná, protože můj otec, navzdory postavení, nemá dost peněz na mé věno. Když dokážu, že vám mohu být užitečnou rádkyní, mohlo by to mou chudobu vyrovnat. Dokázalo by to, že mohu být užitečná kterémukoli muži, a to i jinak než jen tím, že mu porodím nástupce. Mohu toho ztratit stejně mnoho jako vy, a stejně mnoho i získat.“
Isak přemýšlel o jejích slovech. Nebyl připraven jí natolik důvěřovat, a ona si toho všimla. Aspoň věděl, že by měl být nadále ve střehu, a co víc by teď mohl chtít?
„Pokračuj tedy,“ řekl váhavě.
„Ano, pane. Nyní máte dvorní hodnost. Jak se na vás společnost bude dívat, záleží na tom, jak se uvedete.“
„Nechci se nikde uvádět. Když jsem Krann, tak by lidé snad měli chodit za mnou.“
„A jistě budou. Tak to v politice chodí. Nicméně, pokud chcete své mocenské postavení úspěšně využívat, musíte umět přátelství i rozvíjet, ne jenom přijímat. Když se budete všech stranit, nevyhrajete na žádném bitevním poli.“
Tila se odmlčela. „Můj pane, pro ostatní šlechtice jste jen mladík – i když pro budoucnost slibný voják. Božské výnosy jsou v tomhle ohledu jasné – Vyvolení sice dostanou od bohů dary, ale sami musí dokázat, že jsou jich hodni, a postavení si vybojovat.
Lord Bahl je jeden z nejlepších bojovníků v Zemi. V boji se mu nikdo nevyrovná. Žádný Farlan by ho v souboji neporazil a náš nejlepší regiment je mu bezvýhradně oddán. Na politiku má vrchního správce. Vy jste ovšem ještě neprokázal žádné dovednosti v bitvě a v krutém světě politických machinací jste nováček.“
„Takže, jako můj poradce, co mi teď radíš?“ Isak přešlápl z jedné nohy na druhou. Čím byl popuzenější, tím více si uvědomoval tlak na prstech u nohou.
„Ukažte, že se jim vyrovnáte. Oblékejte se a chovejte se jako muž hodný svého postavení, a oni se brzy budou slétat jako ptáci, aby se ucházeli o vaši přízeň. Když budete tichý a rozvážný, ochotný vyslechnout, ale ne příliš horlivý, získáte čas naučit se, jak zacházet se šlechtou – s vévody, lenními pány a hrabaty. Jsou záludní a využijí zákon, moc, vliv i pomluvy, aby dosáhli toho, co chtějí. Abyste mohl hrát jejich hru, musíte nejdříve pochopit pravidla.“
„A pak co?“
„Pak se k vám muži budou chtít připojit. Ne všem budete moci důvěřovat, to je jisté, ale jen tak si budete schopen vytvořit mocenskou základnu založenou i na něčem jiném než jen vojenské převaze. Lord Bahl se vyšší společnosti úmyslně vyhýbá a už ho to nejednou dostalo do problémů.“
„To zní jako celkem nebezpečný názor.“
Tila na něj vyděšeně pohlédla a chvíli trvalo, než jí došlo, že jí tím nechtěl vyhrožovat.
„To – to si nemyslím, pane. Všichni vědí, že se lord Bahl málo zajímá o politiku nebo Nartisův kult a už mu to v minulosti způsobilo dost nepříjemností.“
Isak mlčel a Tilina slova mu vířila hlavou. Takže další změny a zmatky, které mu vstoupí do života. Zase bude muset hrát cizí hry. Přesně toho se chtěl přeci zbavit. K čertu s nimi, pomyslel si náhle, teď mám moc, a to znamená, že si budu žit po svém. Proč bych se měl sklánět před vůlí jiných lidí? Ať se teď Země sklání přede mnou. Nadechl se, aby Tile řekl, co mu právě proběhlo hlavou, ale slova se mu v krku zasekla. Snažila se mu pomoct, byla k němu milá. Právě teď nikoho jiného neměl. Možná by nebylo moudré odmítnout všechno, co řekla.
„Možná máš pravdu. Musím si to všechno ještě promyslet,“ řekl nakonec. „Mezitím bych měl najít velitele stráže Kerina. To mi řekl lord Bahl.“
Tila naznačila pukrle a poklonila se o malinko pomaleji než obvykle, aby zakryla úlevu, která se jí zračila ve tváři. „Bude na cvičišti. Tudy.“
* * *
Vedla ho prázdnou chodbou k Velké síni. Kráčeli po širokém kamenném schodišti a doléhaly k nim zvuky z ostatních koutů paláce Tirahu. Isak se rozhodl, že později prozkoumá palác důkladněji. Usmál se. Vysoké střechy a skrytá zákoutí starobylé stavby se s ním brzy podělí o svá tajemství. Už tu nebude žádný otec, který by mu za jeho nepřítomnost nadával. Bude sám svým pánem.
Tila se opřela do dveří velké síně, a když vstoupila, zkoumavě se podívala na lidi uvnitř. Vešla a pověsila se na dveře, aby je podržela otevřené pro Isaka.
„Dnes pro vás připravím vaše osobní komnaty. Lord Bahl si vysloveně přál, abyste teď několik týdnů spal ve věži, ale v hlavním křídle na vás čekají další pokoje.“
Isak kývl hlavou a prošel kolem ní do síně. Vevnitř byli jen čtyři lidé. Dva sloužící, kteří se starali o oheň a nyní stáli v pozoru, a dva strážní. Mladší seděl a zkrvavenou nohu měl nataženou na lavici. Druhý muž, prošedivělý, asi tak v Carlově věku, vstal. Z ruky mu visel obvaz.
Isak si nebyl jistý, co se od něj očekává, a tak jim pokynul, aby pokračovali v započaté činnosti. Prošel kolem nich k vysokým dvojitým dveřím vedoucím ven. Dveře byly pootevřené a vpouštěly dovnitř trochu denního světla. Když je otevřel dokořán, ocitl se na širokém kamenném schodišti bez zábradlí, které očividně vedlo až na cvičiště. Po obou stranách schodiště by ho čekal třímetrový pád, takže nebylo překvapením, že schody byly nejvíce ošlapané uprostřed. Na obloze visel velký šedý mrak a nesmělé pokusy větru rozehnat ho se míjely účinkem. Isak nemohl určit, kde je slunce, a tak se přestal snažit odhadnout, kolik je hodin. Hádal ale, že spal déle než obvykle.
Nalevo viděl bránu pod věží a další dvě špičaté věže, jež ji obklopovaly. Vchod do věže připomínal tmavý chřtán a vevnitř nebyla vidět ani jiskřička světla. Isak se otočil a prohlížel si hlavní křídlo zvenčí. Za ním se tyčila Semarská věž. Jak se snažil dohlédnout na její vrcholek, měl pocit, že se převrátí na záda. V neostrém ranním světle se do nebes tyčící věž zdála zastřená a záhadná. Teď, když Isak viděl palác zevnitř, uvědomil si, jak rozlehlá to je pevnost. A přeci věž vypadala neuvěřitelně vysoká.
Obrovské přilehlé pozemky byly obehnány kamennou zdí. Sem tam z ní čněla obranná věž a nebo se v jejím stínu choulily stáje a kasárna. Vnitřní pozemek byl místy rozdělen plotem a vznikly ohrady pro dobytek nebo políčka se zeleninou. Většinu plochy ale zabírali vojáci. Na vzdáleném konci odolávala střelám řada terčů pro lukostřelce a na obrovském pozemku před nimi cvičili pěšáci a jízda.
Palác se původně nebudoval jako obranná pevnost. Během let se ale rozrostl a stařičká zeď ohraničující cvičiště už byla různě poslepovaná a nastavovaná. Poprvé ji rozšiřovali, když původní zeď kolem věže zničilo kouzlo. V současnosti už byla zeď tak dlouhá, že by bylo potřeba tisíců mužů, aby ji objali. Nikomu se ale nikdy nepodařilo palác v Tirahu úspěšně obléhat, protože farlanská armáda byla pohyblivá, dobře ovladatelná a skvěle vycvičená. Koně procházeli stejně tvrdým výcvikem jako muži, měli rychlé reakce, udržovali neomylně formaci a byli natolik organizačně zvládnutí, že jen pár nepřátel dostalo šanci poměřit síly muž proti muži na bitevním poli. Organizace zásobování byla pro farlanskou armádu tak klíčová, že proviantní generál převyšoval hodností i lenní pány – a to v dobách míru i války.
Isak seběhl dolů a vydal se k opodál stojícímu podkonímu, který se věnoval vysokému kaštanovému koni. Nádherné zvíře klidně stálo a nechalo si prohlížet kopyto na přední noze.
Isak chvíli vojenského koně obdivoval – nejušlechtilejší zvíře, jaké do té doby spatřil – a pak se zeptal: „Můžeš mi říct, kde najdu velitele stráže Kerina?“
„Velitele stráže?“ zopakoval pohůnek a ani nezvedl oči. „Má teď práci s bohatými chlapci ze Stráže. Počkej, dokud s nimi nebude hotový. Někteří jsou rytíři a nemají rádi, když je obtěžují lidé bez původu.“
Isak se usmál. Být to o den dříve, jistě by jeho rady uposlechl. „I tak mi ale řekni, který to je. Myslím, že mám vyšší hodnost než rytíř, takže si nebudou stěžovat dlouho.“
Chlapík vzhlédl a překvapením upustil kopyto. Vzpamatoval se, poklekl na jedno koleno a chrlil ze sebe omluvy. „Můj pane, odpusťte…“
„To je v pořádku. Jen mi řekni, který je velitel stráže.“
Muž vyskočil na nohy a ukázal na skupinku mužů stojících v tréninkovém kruhu asi třicet metrů od nich. „Jistě, pane. Je támhle. Trénuje urozené muže. Je to ten muž v modrém, s obuchem v ruce.“
Isak se otočil, aby se podíval, kam muž ukazuje. Skupina stála v půlkruhu a sledovala muže v modrém a obrněnou postavu ztuhlou uprostřed výpadu. Velitel stráže ukazoval holí na postavení mužových nohou. Už chápal, proč pohůnek mluvil tak pohrdavě. Byla to hodina šermu. Učil šlechtice zacházet s rapírem. Na bitevním poli to byla zbraň naprosto neužitečná, ale souboje byly ve vyšších kruzích běžné a patřilo k dobrému jménu proslavit se dovedností s tenkou čepelí.
Jak se k nim Isak blížil, muži přestali dávat pozor a místo toho zírali na nového Kranna. V duchu se usmál a přemítal, jaké zkazky už ho stačily předběhnout. Neurozený chlapec zbrocený krví se objeví uprostřed noci a je prohlášen za Kranna lorda Bahla a budoucího pána Farlanu. Není divu, že to mnozí považovali, stejně jako dosud částečně i Isak, za žert.
Velitel stráže vycítil, že se pozornost jeho posluchačů přesunula jinam. Štíhlý, prošedivělý muž se bez zaváhání elegantně otočil, pozvedl hůl, vykročil k Isakovi a poklekl na jedno koleno.
„Můj pane Isaku, poctil jste nás svou přítomností.“ Jak mluvil, vzhlédl a zkoumavě si Isaka prohlížel pevným pohledem, ve kterém nebyl ani náznak strachu.
„Jste velitel stráže Kerin?“
„Ano, můj pane.“ Kerin ani nezamrkal, ani neuhnul pohledem. I když klečel, nevyzařoval z něj žádný respekt.
„Lord Bahl mi řekl, že se vám mám hlásit.“
Kerin vstal a ztěžka se opíral o hůl. Isaka ale neoklamal. Z toho, jak zaujatě ho sledovali ostatní, odhadoval, že si svůj post náležitě vysloužil.
„To řekl a teď jsi zde, pod mým velením. Tady si na tituly nehrajeme. Je tu místo jen pro jednoho velitele. Pokud se ti nebude chtít dělat, co ti řeknu, budeš toho litovat. Buď mě poslechneš, a nebo tu nemáš co dělat.“
Isak překvapeně zamrkal. Takhle si začátek vojenské kariéry nepředstavoval. Ale pak si vzpomněl, co mu říkával Carel, kdykoli se bavili o vstupu do Stráže: Koukej se ovládat a pusu nech zavřenou. Buď se naučíš přijímat rozkazy, a nebo tě sežvýkají a vyplivnou. Velitele stráže jen tak něco nepřekvapí. Snaž se jim ukázat, že nejsi jen další bělooký.
Isak se pousmál. Byl Krann a ti muži kolem se s nikým takovým předtím nesetkali. Stejně jim ale musel ukázat, co v něm vězí. Bude lepší, když jim ukáže muže, jakým by se mohl stát, než zvíře, které očekávají.
„Myslíš, že jen žertuju, chlapče?“ Velitel stráže přerušil jeho myšlenky. „Na cvičišti je asi tisícovka mužů. Postav se mi a zjistíš, jestli budou stát za mnou, a nebo za nějakým usmrkaným lenním pánem, na jehož panství nikdo nikdy nebyl.“
Isak zvedl ruce v pokorném gestu. „Ještě jsem neměl čas si na titul zvyknout, takže ho, myslím, můžu na chvíli odložit.“ Rozhlédl se po okolostojících mužích. Co viděl, ho zklamalo, a natáhl krk, aby dohlédl i na jednotky opodál. „Myslel jsem, že mezi Duchy jsou i další běloocí…“ podotkl.
Kerin si odfrkl. „Jsou tady – sedmdesát šest mizerných šmejdů, podle posledního přepočtu.“
„Vy nemáte bělooké rád?“
„Hah! Hochu, pro mě jsi jen voják – a momentálně ani to ne. Nejlepší způsob, jak mě naštvat, je být háklivý na to, čím jsi. Chceš vědět, proč to jsou podle mě mizerní šmejdi? Prostě jsou. Mohl bych na prstech spočítat bělooké strážné, kteří se mnou kdy prohodili víc slov než teď ty. Generál Lahk je jediný z nich civilizovaný, plus možná ty, a i ten před několika lety holýma rukama zlomil dalšímu bělookému vaz.“ Jak Kerin mluvil, ve tváři mu pohrával úsměv. Vyzařovala z něj sebedůvěra muže ve svém živlu. Isak si pomyslel, že i běloocí Strážní, šmejdi, nebo ne, plní velitelovy rozkazy bez reptání.
„Držím ostatní od tebe dál, protože se do tebe budou chtít pustit, hned jak dostanou šanci. Mají svou hierarchii, tihle běloocí, a ani jeden z nich se neumí ovládat. Když už to vypukne, vždycky někdo umře. Proto dostanou napráskáno, i když se k tobě jen přiblíží. Teď ale konec řečí. Umíš bojovat?“
Isak přikývl a snažil se zahnat pocity zklamání. Kerin se mu snažil naznačit, že ani s ostatními bělookými tu nebude mít mnoho společného. Dokonce i mezi svými bude pořád outsider.
„Dobře. Veliteli Cosepe, dejte mu hůl,“ přikázal Kerin robustnímu vojákovi v uniformě v barvách lorda Bahla. Orel na jeho hrudi byl zlatý, ne bílý, a Isak odhadoval, že to je zřejmě znak velitele stráže, nejlepšího farlanského vojáka. Kerin se choval, jako by byl postavený ze všech nejvýše. Tak vysoko, že svou hodnost nepotřeboval dokazovat znaky a uniformou.
Isak si ani nestačil hůl potěžkat a už se ozvalo hlasité křupnutí a nad spánkem se mu rozlila bolest. Zavrávoral kupředu a hůl mu málem vypadla z ruky. Jak Isak klopýtnul, Cosep chytře ustoupil a ucukl. Isakovi se zatmělo před očima. Pak uviděl usmívajícího se Cosepa, jak sleduje spíše Kerina než Isaka. Isak se instinktivně vrhl doprava a vyhnul se Kerinově holi, která proti němu opět bleskově vyrazila – tentokrát by napáchala víc škody než jen bouli za uchem.
„No tak, hochu, snaž se aspoň trochu bránit,“ houkl velitel stráže a znělo to znuděně.
Isak o krok ustoupil, aby se vzpamatoval, ale Kerin byl opět u něho a ledabylým úderem mu mířil na hlavu. Zřejmě se ho snažil vyprovokovat alespoň k nějaké reakci. Místo toho však o hůl málem přišel, když Isak zuřivě vyrazil kupředu a blížící se hůl prudce odrazil. To mu dalo čas, který potřeboval, a teď útočil on. Vyrážel holí znovu a znovu, a když Kerin bravurně hůl přeskočil, místo toho, aby inkasoval úder do holení, spokojeně se šklebil nad Isakovou nečekanou rychlostí.
Teď Isak držel hůl jako sekeru, ruce rozpřažené a spojil je vždy jen k dalšímu úderu. Věděl, že jeho výška a dlouhé paže mu dávají výhodu. Kerin se ho tu a tam pokoušel zasáhnout, ale byl dost chytrý na to, aby se nepouštěl do boje zblízka s bělookým. Isak cítil, jak se Kerin pohledem přímo vpíjí do každého jeho pohybu a čeká na chybu, které by mohl využít.
I když mu táhlo na padesát, pohyboval se Kerin stejně rychle jako jeho žáci a další úder na hlavu odvrátil s prostou samozřejmostí. Pak předvedl elegantní piruetu, při které stačil proti Isakovi vyrazit hned dvakrát. Když zkušený bojovník cítil, že hůl pročísla jen vzduch, ihned se stáhl zpět, a jak se tak obracel a vyskakoval, aby se bránil, na tváři se mu zračilo čiré uspokojení a radostný úžas.
Přišel další úder. Isak zůstal z jeho dosahu, hůl nedbale v ruce a drzý úsměv na rtech.
„Podceňujete mě, dědo.“
„Ha ha, možná máš přeci jen smysl pro humor,“ zasmál se Kerin. „Však uvidíme.“
Kerin vyrazil kupředu a vyslal tři rychlé údery, než se zase stáhl. Isak také vyrazil k útoku, ale náhle na něj hůl dopadala ze dvou stran. Kdosi z davu se napřáhl a udeřil ho holí pod koleno. Isak hekl, noha se mu podlomila, a kdyby se neopřel o hůl, upadl by. Kerin vyrazil s holí jako s oštěpem a uštědřil Isakovi tvrdý úder do ramene. Tím ho překotil na záda do bahna. Přihlížející se vesele pochechtávali a Isak ležel bezmocně na zádech. Mžoural a jediné, na co měl teď výhled, byly šedé mraky.
Udusaná hlína byla mokrá a studila ho na zádech. Chvíli si připadal, že zase leží na ulici a obklopují ho otcovi kumpáni. Jakmile se ale vzpamatoval, zachvátil ho vztek. Zvedl se a nahmatal hůl, ležící na zemi vedle. Bez přemýšlení ji popadl, začal s ní divoce mávat a neznámému útočníkovi zamířil na kotníky. Když se jasanová hůl srazila s kostí, ozvalo se nepříjemné lupnutí. Hned nato začal krátkými a promyšlenými údery dorážet na Kerina. Velitel stráže ustupoval krok za krokem a odrážel jednotlivé údery. Pak mu ale jedno bleskurychlé máchnutí vyrazilo hůl z ruky.
Kerin věděl, že je poražen, a sklonil hlavu, aby přijal poslední úder do ramene. Ztěžka dopadl na zem a přihlížející muži začali pokřikovat nevolí. Vykročili kupředu, aby Kerina chránili. Isak znovu nachystal hůl k úderu a rozhlížel se, který z mužů vykročí z půlkruhu jako první. Muži viděli, že Isak je připraven někoho zabít, a začali se shánět po meči.
„Dost! Ani hnout.“ I když Kerin ležel na zemi, muži jeho rozkaz bez reptání uposlechli. „Ty taky, Kranne. Odlož zbraň.“
Isak se otočil, hůl stále nachystanou k útoku, ale při pohledu na Kerina zakolísal. Velitel klečel na zemi a z obočí mu kapala krev. Jeho hůl ležela zapomenutá opodál a on se držel za rameno.
„Vy všichni, odložte zbraně!“ Kerin s námahou vstal a rozhlížel se po Cosepovi a třetím muži, dalším veliteli. Ten ležel na boku na zemi, skrz zaťaté zuby cedil nadávky a držel se za pravou nohu.
„K sakru. Vy dva – vezměte ho k doktorovi.“ Muži přikývli a sklonili se k raněnému. Položil jim paže na ramena a oni ho tak jemně, jak jen to šlo, zvedli pod zády a koleny. Isak sledoval, jak odcházejí, a vztek z něj vyprchal. Svůj obuch upustil na zem.
„Měl jsem to předvídat. Myslím, že se všichni shodneme na tom, že tréninkem se zbraní jsi prošel. Umíš zacházet s mečem?“ zeptal se Kerin.
Isak přikývl. „Učil mě seržant Stráže. Donutil mě naučit se figury. Říkal, že je stejně budu muset dříve nebo později umět.“
„A měl pravdu. Chystal ses přijít a skládat přijímací zkoušku?“ Nevesele se zasmál. „No, myslím, že je jasné, že bys prošel. Lord Bahl mi řekl, ať ti dám meč, než budeš mít svůj vlastní. Muž tvého postavení by neměl bez meče ani vycházet.“ Kerin se odmlčel, jako by nad něčím přemýšlel. Pak vykročil k balíku, který ležel opomíjený na zemi. Sebral ho a z plachetky vybalil nejlepší meč, jaký kdy Isak viděl. Měl štíhlou, asi tři centimetry širokou čepel, zdobenou zlatým lemováním. Kožená pochva temně rudé barvy byla ovázaná zlatým provázkem a lemovaná na červeno obarvenou surovou vlnou.
„Tu máš. Vezmi si na nějaký čas tenhle. Tvému postavení odpovídá lépe než meč pro jezdectvo ze zbrojnice.“
Isak vzal meč do ruky a napůl ho vytáhl z pouzdra, aby prozkoumal čepel. Vypadal už dost staře a používaně, ale pořád byl ve skvělém stavu. Byl vyroben z černého železa, začarované oceli, která je lehčí a silnější než jakýkoli jiný kov. Blízko jílce měl vyrytý symbol orla s rozepjatými křídly. Podobného orla měl ve znaku lord Bahl.
„Děku…“ Isaka přerušilo zuřivé zakvílení jednoho z přihlížejících mužů. Krann se otočil za zvukem. Byl to očividně zámožný muž, asi třicetiletý, přepásaný rudou šerpou – podobnou měli ještě tři nebo čtyři další muži kolem.
„Chcete nám něco sdělit, sire Dirassi?“
„Pane Kerine,“ začal šlechtic nasupeně, „je to skoro ještě dítě. Ať už má jakoukoli hodnost, orlí meč si jistě nezaslouží. A ještě k tomu váš! Jen kvůli tomu, že vás porazil v boji s holí? Je to urážka nás, kteří se celý život snažíme si orlí meč zasloužit. Kdyby se to doslechl můj otec…“
„Kdyby se to doslechl váš otec,“ prohodil tiše Kerin, „vzpomněl by si na přísahu, kterou složil, když orlí meč přebíral, a také by si vzpomněl, že velitelům stráže velím já. Že je lenním pánem v Certinse, neznamená, že mi může poroučet, jak jistě dobře víte.“
„Takže jen proto, že vás tenhle kluk porazil v boji s kusem dřeva, zaslouží si jednu z nejvyšších poct?“ Rytíř přikročil blíže ke Kerinovi a z hlasu mu čišelo pohrdání. Vkročil mezi ně Cosep.
„To jste přehnal, Dirassi. Teď se omluvíte a uvědomíte si, kde je vaše místo.“ Velitel stráže Cosep natáhl ruku a položil ji siru Dirassovi na rameno. Ten ji rozzlobeně setřásl.
„Omluvit se? Moje rodina není zvyklá omlouvat se níže postaveným. A já nemám v úmyslu takový zvyk zavádět.“
„Vaše rodina,“ odsekl Kerin, „má spíše ve zvyku prchat s ocasem mezi nohama, pokud se podíváme do nedávné historie.“
Sir Dirass sáhl po meči, ale Cosep to předvídal a udeřil ho pěstí do ramene. Dirass zavrávoral vzad a hrot Cosepova meče mu mířil na krk.
„Takže vy si myslíte, že si zasloužíte orla?“ zeptal se Kerin rozzuřeného šlechtice.
Sir Dirass při té otázce překvapeně zamrkal. Pomalu, obezřetně pokýval hlavou.
„Myslíte, že Krann si ho nezaslouží?“
Další přikývnutí.
„Dobrá tedy. Jestli mu ho dokážete vzít, je meč váš. Pokud je můj úsudek tak špatný, sám si ho nezasloužím.“
„Kerine,“ zahřímal Cosep dříve, než se mohl sir Dirass k výzvě vyjádřit, „to už zachází příliš daleko!“
„To není tvoje věc. Je to můj meč a moje rozhodnutí.“ Kerin obešel svého kolegu a mířil na něj varovně prstem. Ten ho chvíli pozoroval a pak znechuceně rozhodil ruce a ustoupil.
„Sire Dirassi Certinse,“ pronesl velitel stráže formálně, „pokud přijmete tuto zkoušku a neuspějete, nikdy orla nezískáte. Pokud přijmete, musíte Kranna odzbrojit, abyste si mohl svou cenu odnést. Nepleťte se – tohle není souboj. Už jsme tu dnes prolili dost krve. Pokud souhlasíte, sežeňte si štít a připravte se.“
Kerin vzal od jednoho z přihlížejících štít ve tvaru kapky a kráčel k Isakovi, který stále ještě moc nechápal, co se vlastně děje. Chápal jen to, že co předtím Kerin řekl o rytířově rodině, Dirasse rozlítilo natolik, že se snažil tasit meč na svého neozbrojeného nadřízeného. Kerin mu podal štít.
„Vy chcete, abych za vás vybojoval souboj?“
„Není to souboj. Myslím, že jsi dost rychlý na to, abys vyvázl maximálně se škrábancem – pokud se budeš soustředit.“
„Při tom, jak je nažhavený? Navíc s takovým mečem jsem se nikdy neučil zacházet. To je zbraň pro šlechtice.“
„Dirass zná pravidla dobře. Takové souboje už trénoval stokrát. Pokud zajde příliš daleko, zastavím boj a nechám ho uvrhnout do kobky, ať už si o tom jeho otec myslí, co chce.“
„A kdo je jeho otec?“
„Lenní pán Certinse z Tildeku. Ale v podstatě už teď máš vyšší hodnost než on.“
Isak ustoupil a zamračil se. To nebyl jeho boj, ale tváře kolem mu dávaly jasně na srozuměnou, že nemá na výběr. „Dobře, dejte mi ten štít,“ řekl.
Vzal si od Kerina zaoblený dřevěný štít a sledoval, jak ho jeho soupeř uchopil tak, aby mu hrot mířil k rameni. Udělal to samé a pevně chytil kožený řemen, připevněný zevnitř na širší straně štítu. Několikrát vymrštil ruku kupředu a zase ji stáhl, aby si vyzkoušel, jak se štít chová. Natáhl levou ruku dopředu, jak nejdále mohl, a přes rameno kontroloval, jestli ho hrot štítu nemůže zachytit, ať už se natahuje jakkoli daleko. Hrany štítu byly pobité ocelovým plátem, nahrubo tepaným tak, aby hrot trčel mírně kupředu a ohrožoval jen nepřítele.
Nyní Isak vytáhl krásný meč z pochvy celý. Byl skvěle vyvážený. To poznal, i když o soubojích nic nevěděl. Potřeboval zjistit, jak se muž pohybuje. I když byl rytíř mohutný, kráčel rychle a zlehka. Moc se mu nelíbilo, jak je Isak vysoký a jak dlouhé má paže, ale jemu do karet hrály roky zkušeností.
Něco hluboko v Isakovi se chtělo na rytíře ihned vrhnout, ale Carel mu během tréninku uštědřil tolik ran, že se mu nyní dařilo udržet nutkání na uzdě. Ne všechny Isakovy jizvy pocházely z otcových trestů. Některé měl na svědomí Carel a jeho neustálý dril.
Isak neztrácel čas a svižně vykročil k siru Dirassovi. Rozmáchl se mečem nad hlavou a nemotorně se po něm ohnal. Dirass úder snadno odrazil, ale nenechal se nachytat na to, že by byl Isak úplný nováček, i když to tak vypadalo. Druhý Krannův výpad mířil rytíři na nohu. Sir Dirass mu oplatil dvěma školenými údery, před kterými Isak jen ukročil.
Nyní se rytíř dostal do tempa a nedával Isakovi čas seznámit se s jemně kovaným mečem. Sir Dirass útočil zleva i zprava, rychle a přesně a každý Isakův úder odvracel s lehkostí zkušeného šermíře a elegancí tanečníka. Štít používal stejně zručně jako meč. Jednou málem vyrazil štítem Isakovi meč z ruky, jindy švihnul mečem ve chvíli, kdy se Isak špatně kryl. Přihlížející muži dokládali jeho zručnost častým pochvalným mručením. Oči měl vzteky podlité krví, ale díky všem zkušenostem to spíše každému pohybu dodalo důraz než ledabylost.
Rytíř bodl mečem do prostoru těsně vedle Isakova štítu, ustoupil stranou a ťal po Isakově podkolenní šlaše. Štít držel vysoko, a i když sám minul, Isakův vrchní úder odrazil.
Isak přitáhl meč k tělu a pak vyrazil kupředu s takovou silou a razancí, že se, k všeobecnému překvapení, meče do sebe zaklesly a bojovníci se přetlačovali. Sir Dirass meč osvobodil jediným prudkým trhnutím a štít zabořil Isakovi do ramene. Isak spadl dozadu. Zarazil paty do hlíny a přikryl se štítem, jak nejrychleji uměl. Nebyl dost rychlý a meč mu prosvištěl těsně kolem slabin.
Dalšímu úderu zabránil Kerin: „Certinse! Řekl jsem odzbrojit. Ne smrtelně zranit!“
Isak se na zemi schoulil, klouby pravé ruky zabořené v udusané zemině a štít chránící tělo. Podařilo se mu jedno chodidlo zpod těla vyprostit dříve, než spadl na záda. Nyní se zase napřímil.
Sir Dirass se tvářil, jako by se nic nestalo. Meč držel níže a oči upíral do Isakových.
„To bylo zbabělé,“ zavrčel Isak. „To máte taky v rodině?“ Shromáždění muži zahudrali a v zuřivých očích sira Dirasse si přečetl, že se jeho posměšek trefil do černého. Jeho soupeř měl slabinu.
„Dávej si pozor na pusu, bělooký.“
„Nebo co? Utečeš? Schováš se za sukně té děvky, co ti dělá mámu?“
„Dost! Boj skončil!“ Ale Kerinových protestů si tentokrát nikdo nevšímal. Isak se zašklebil, když cítil, jak se mu ve vnitřnostech probouzí známý vztek. Zvíře v něm se teprve rozehřívalo. Ten chlap potřeboval lekci.
„No tak pojď. Jestli to chceš, máš to mít. Nebo jsi jen další příklad toho, jak neschopná je tvoje rodina?“
Rytíř zařval a vrhl se kupředu. Zuřivě máchal mečem a jakýkoli náznak sebeovládání byl ten tam. Bělooký ještě jednou a vší silou potlačil chuť vrhnout se na něj a skoncovat to. Místo toho se spokojil s tím, že pomalu ustupoval úderům a čekal, až se soupeř odkryje. Byl si jistý, že se to stane. Skupina mužů se pohnula, aby držela krok s Isakovým vytrvalým ustupováním.
Na rytíři začínala být znát únava a konečně zaútočil i Isak. Možná mu chyběl výcvik s rapírem, ale byl mladý, velice silný a neuvěřitelně rychlý. Všechny ty přednosti teď využil, aby mohl spustit krupobití úderů na sira Dirasse a zastavit tak jeho postup. Jeho údery nebyly elegantní, ale byly zuřivé. Carel se učil na bitevním poli a to, co uměl, naučil i Isaka: klíčová byla rychlost – postupující pěchota, útočící kavalerie – těm patřilo vítězství.
Teď poprvé bylo na rytíři vidět, že znejistěl. Pak ale Isak vykročil kupředu a náhle si uvědomil, že se dostal blíže, než zamýšlel. Bleskurychle uskočil, ale sir Dirass si toho všiml také a vyrazil mečem tak prudce, jak jen mohl. Isak jen tak tak unikl, paže doširoka rozpřažené, jak se snažil udržet rovnováhu. Pak mávl mečem a zaútočil rytíři na krk. Sir Dirass málem při svém výpadu ztratil pevnou půdu pod nohama, ale zvedl štít včas. Oba ukročili zpět nezranění.
Isak se nyní usmíval. Prokoukl nepřítele. Teď jen zbývalo ho vyprovokovat k nepozornosti. Isak nyní našlapoval sebevědoměji, štít držel níže a široce se šklebil. Sir Dirass nasadil zaťatý výraz. Vykročili si naproti. Rytíř měl meč nachystaný tak, že stačil jediný Isakův úkrok a jediný rytířův krok a dostal by se dost blízko na to, aby ho mohl probodnout. Ale k tomu jedinému kroku nikdy nedošlo.
Sir Dirass užasle zalapal po dechu a díval se do očí své smrti – muži, který měl před chvílí padnout do jeho léčky. Když Isak nořil meč mezi rytířova žebra, nezračilo se mu ve tváři žádné pohnutí.
Sir Dirass se zachvěl a znehybněl. Z hněvu zbyl jen nevěřícný výraz. Bezděčně se nadechl a diváci s ním. Isakovo gesto bylo tak plynulé a přirozené, že jim chvíli trvalo, než jim došlo, že sira Dirasse probodl. Rytířovy paže se třásly a pak poklesly k tělu. Padl na kolena. Rychlým škubnutím Isak vyprostil meč. Z rány se vyřinula krev a pocákala mu vypůjčené boty. Soupeřovo tělo ochablo a zhroutilo se k zemi.
Nikdo nepromluvil. Isak se spolu s ostatními díval na tělo. Teď už v břiše necítil nic. Příjemný záchvat zuřivosti vystřídala hmatatelná prázdnota – studená koule, která ho tlačila v žaludku. Nemohl litovat toho, co udělal. Ten muž ho chtěl zabít – to poznal i tak nezkušený šermíř jako Isak. S větrem k němu zavanula vůně chleba. Mučivě příjemná. Měl hlad jako vlk. Otřel čepel o košili, otočil se a beze slova vyrazil k Velké síni.
* * *
Tila sledovala, jak odchází, a zmocňovala se jí nevolnost. V krku cítila žlučovitou pachuť.
Co jsi to za člověka? chtělo se jí zakřičet. Jak můžeš být v jednu chvíli tak nejistý a pokorný, a ve vteřině tak brutální? Copak se opravdu nelišíš od ostatních bělookých?
Jednou viděla, jak v souboji zabili jejího strýce. Ale to byl divoký a neuhlazený boj. V tomto případě se Isak pohyboval jako harlekýn, tančící choreografii nějakého eposu, a když muže proklál, tvářil se lhostejně. Jistě že se sir Dirass pokusil Isaka zabít, ale ten nedostatek jakéhokoli výrazu v Isakově tváři jí naháněl husí kůži. Tila stála a spolu s ostatními vojáky sledovala, jak Isak zmizel ve vysokých dveřích Velké síně. Pak kouzlo pominulo a velitel stráže Kerin vyštěkl rozkazy – v těch rozzlobených zvucích se Tile nepodařilo rozpoznat žádná konkrétní slova. Vykročila kupředu a ani si neuvědomovala, že sebrala ze země pochvu meče. Následovala Isaka. Měla strach se s ním setkat tváří v tvář, ale přesto šla.
* * *
„Kerine, můžeš nám to nějak vysvětlit?“ Lesarlův hlas zněl chladně, ale v očích mu tančily veselé ohníčky. „Náš nový Krann byl ve smrtelném nebezpečí, je to tak?“
„Ano, vrchní správce.“ Kerin, oči sklopené, cítil, jak na něj události dnešního dne doléhají s každým okamžikem čím dál větší vahou. „Nepředvídal jsem, že se sir Dirass tak zachová – nevycházeli jsme spolu zrovna dobře, ale nenapadlo by mě, že neuposlechne přímý rozkaz. Sir Dirass se pokusil lorda Isaka bodnout do slabin. Ten ho pak začal provokovat. Urážel jeho rodinu, aby ho rozčílil. Myslím, že v tu chvíli se Krann rozhodl ho zabít.“
„A tebe to překvapuje?“ Bahl mluvil tiše, skoro lhostejně. Kerin očekával, že se bude zlobit, ale tohle ho znepokojovalo ještě víc. „Ten rytíř mu chtěl zasadit smrtící úder. Lord Isak je bělooký, všiml sis? Jak sis myslel, že to dopadne, když ho zatáhneš do souboje? U žádného jiného bělookého, kterým velíš, by tě to ani nenapadlo.“
„Já…“ Kerin vypadal bezmocně. Nebyl schopný vysvětlit rozhodnutí, kterému sám nerozuměl. Vzpomínky na dnešní ráno byly zastřené. Skoro jako by si ani nepamatoval, že rozkaz vydal. „Myslel jsem, že se Isak ovládne a sir Dirass uposlechne rozkaz…“
„Myslím, že se na veliteli už začíná podepisovat věk,“ skočil mu do řeči Lesarl. „Možná bychom mu měli sehnat místečko na klidný důchod. Třeba nějakou bohatou vdovu na venkově?“
„Mám v hlavě jasno, jako vždycky,“ odsekl Kerin. „Dirass Certinse byl odjakživa zbrklý. Ano, chtěl orla víc než cokoliv jiného, ale zabít Kranna? Na to je – byl přeci jen dost chytrý.“
„Tak proč, můj milý veliteli, je to přesně to, co se pokusil udělat?“ Bahl stále hovořil s naprostým klidem.
„Netuším. Vypadal jako posedlý, ale…“
„Tak tuto teorii,“ ozval se Lesarl nekompromisně, „nebudete nikde šířit. Ledaže byste chtěl skončit nadosmrti v ústraní v nějakém klášteře.“
Kerina zaskočilo, jak důrazně Lesarl reagoval. „Nechtěl jsem tím říct…“
„Nezajímá mě, co jste chtěl říct nebo co si myslíte. Jestli uslyším jen náznak, že rozhodnutí, která dnes padla, byla učiněna pod vlivem nějaké zlovolné síly, budu vás za to hnát k zodpovědnosti.“
„Ano,“ zabručel Bahl zamyšleně. „To je skutečně znepokojivá myšlenka. Nebudeme ji šířit. Nechte je u toho, že jde prostě o přirozené nadání pro boj. Až povede oddíly do bitvy, bude už schopen čelit větším výzvám, než je jeden potenciální velitel stráže.“ Lord pokynul ke dveřím. „Děkuji ti, veliteli. To je vše.“
Kerinovi se honila hlavou spousta otázek, ale nebyl schopen je vyslovit. Poklonil se na znamení díků. Stále nechápal jak to, že se celá záležitost vyřešila tak rychle. Když se vzpamatoval a vyrazil ke dveřím, Bahl už byl znovu zabraný do lejster na stole.
* * *
Bahl počkal, dokud za Kerinem nezaklaply dveře, odsunul papíry a pohlédl do tváře vrchnímu správci. Ten očividně čekal jak zareaguje.
„Promluvím si s chlapcem o tom, jak je důležité udržet si chladnou hlavu a nelikvidovat užitečné vojáky.“
„A co Certinsovi rodiče? Až se to doslechnou, lenní pán zahájí proti Isakovi a veliteli stráže soudní spor. Zatracený kluk. To nemohl zabít někoho méně důležitého? Pokud prahne po krvi, máme vězení plná kriminálníků.“
„Dost, Lesarle. Ten muž se ho pokusil zabít a Isaka ovládly emoce. Od bělookého nic jiného ani čekat nemůžeš. Já bych se zachoval stejně. Spíš mě zajímá, proč k tomu všemu vůbec došlo. Kerin je příliš rozumný na to, aby začínal takový souboj. A sir Dirass byl dospělý. Když pominu fakt, že s bělookými už bojoval a musel vědět, jakou mají náturu, už jen to, jaké politické problémy by to přineslo, ho mělo zastavit.“
Bahl zíral na prázdnou stěnu před svým stolem a přemýšlel. Pak pohlédl na Lesarla. „Aracnan řekl, že když se s chlapcem setkal, neprobíhalo vše podle plánu. Jeho vlastní otec ho chtěl nechat včera v noci pověsit a teď se inteligentní muž rozhodne ignorovat rozkaz, jen aby ho mohl zabít,“ pronesl tiše.
Vrátila se mu Aracnanova slova z předchozí noci. Nebude to s ním jednoduché, ale odteď je to váš problém. Napadlo ho, že ho ta slova asi budou provázet čím dál častěji.
„Když už mluvíme o problémech,“ vstoupil mu do myšlenek Lesarl, „kardinál Certinse požaduje vysvětlení. Ten arogantní parchant se chová, jako by už byl nejvyšším kardinálem Nartise. Informoval mě, že napsal oběma