Kapitola 4
V |
zpomněl si na ten ostrov, na spalující slunce a chladný mramor… a na paralyzující hrůzu. Vzpomněl si na komnatu se řadami sloupů podpírajícími vypouklou kopuli posázenou zářícími shluky hvězd. A na zvuk řinčící oceli a smrt, překvapivě rudou krev. Vzpomněl si na mrtvého muže, jehož tvář se nyní vynořila ze stínů.
* * *
Když se Isak probudil, shlížela na něj tatáž tvář – bez výrazu, ale nepochybně to byla ona. Hlučící zbytek místnosti vnímal jen jako kulisu, nic víc. V hrdle ho pálilo a zalapal po vzduchu.
„Co…?“
„Nevstávej,“ ozval se klidný hlas vedle. Isak natočil hlavu a uviděl, jak u něj klečí muž ve středních letech. Podle sešívaného zeleného pláště a otlučené kroužkové haleny to byl zvěd. Isak zkusil zvednout ruku, ale bylo to, jako by nebyla jeho. Zvěd natáhl ruku, aby mu zabránil v pohybu, ale Isak ji odstrčil. S největším úsilím se mu podařilo posadit. Pořád ještě to byla ponižující pozice – s nohama rozhozenýma do stran, ale bylo to lepší než ležet na zemi jako nějaká omdlévající služtička.
„Můžeš se postavit?“
Isak kývnul. Odmítl zvědovu pomocnou ruku a opatrně se napřímil. Stále se ještě trochu třásl a zkoušel to zamaskovat tím, že si z košile oprašoval zaschlé bláto. Muž, který přišel s lordem Bahlem, se usmíval. Když už si myslel, že se Isakovi podařilo znovu získat rovnováhu, vykročil k němu, ruce napřažené v uvítacím gestu. „Já jsem Lesarl. K vašim službám.“
Isak ho sotva vnímal. Zkoumal lorda Bahla, muže objevujícího se v jeho snech. Pod sněhobílým pláštěm měl kouřově šedý pancíř a na zádech řemeny přichycený široký meč. Isak měl co dělat, aby znovu neomdlel. Jeho sny byly vždycky jakoby neurčité, zastřené – zřejmě kvůli zachování duševního zdraví. Ale teď si byl nepříjemně jistý, že toto je nelidsky bezvýrazná tvář, kterou v nich vídal. Už věděl proč. Bahlova maska navozovala pocit, že se dívá do hladké a lhostejné tváře sochy boha Nartise.
Otřepal se, aby se zbavil divného pocitu v hlavě, a otočil se na Lesarla. „A k čemu vy jste dobrý?“
I přesto, že se z rohů místnosti ozvala nesmělá uchechtnutí, Lesarl nehnul brvou. Už se potkal s jinými chytráky, než byl tento bělooký. „Váš pán pro mě čas od času má nějaký úkol. Jsem vrchní správce.“
Jeho slova měla kýžený efekt. I vyděděnci společnosti, jako byli kočovní vozkové, věděli, že vrchní správce v podstatě vládne farlanskému národu. Kdyby nebyl Isak tak omámený, možná by si Lesarlovo jméno s jeho funkcí spojil dříve. Vrchní správce měl moc vydávat rozkazy jménem lorda Bahla. Ta ovšem byla vykoupena rizikem, že pokud nebude lord Bahl s jeho prací spokojen, odvděčí se mu nepěknou smrtí.
Isak zmateně přikývl. Nevěděl, jak se má za svou neomalenost omluvit, ale lord Bahl dělal, jako by se nic nestalo. „Představování může počkat do zítřka. Teď se potřebuješ vyspat. Dostaneš pokoj ve věži. Pojďme.“ Pán bouří nečekal na odpověď, otočil se a vyrazil.
Isak se snažil vzpamatovat. Aura, která obra obklopovala, byla téměř hmatatelná a být v jeho přítomnosti mu bralo dech. Světská i tělesná síla z něj vyzařovala do okolí a zasáhla všechny kolem. Bahl byl vysoký hodně přes dva metry a na Farlana byl i dost svalnatý. Každý jeho krok měl ale v sobě ladnost, záměr a byl přesně propočítaný. Když se Isakovi v hlavě trochu rozjasnilo, vzpomněl si, že Bahlovo brnění je kouzelné. I když na jeho povrchu neviděl vyryté žádné runy, věděl, že tam někde jsou. Už jen když se zaměřil na matně šedý povrch Bahlova kyrysu, měl pocit, jako by měl v krku knedlík. Něco hluboko uvnitř rozpoznalo kovovou chuť a chtělo víc.
Pak si uvědomil, co lord Bahl říkal, a zeptal se: „Pokoj ve věži? Tomu nerozumím, můj pane.“
Bahl se zastavil. Otočil se a instinktivně zvedl rameno. Díky Carlově tréninku Isak pohyb poznal. Bahl byl připraven tasit a udeřit, kdyby bylo třeba. Isak téměř viděl, jak se mu před očima mihla čepel širokého meče, a na chvíli si byl jistý, že ji skutečně vidí. Pak se představa rozplynula.
„Ty nevíš?“
„Ne, pane. Otec mi nic neřekl. Myslel jsem, že mě pověsíte.“
„V tom případě mi dovolte něco vysvětlit,“ řekl Lesarl a ušklíbl se. „My tu máme takovou tradici, že když se objeví nový Krann a přidá se k Vyvoleným, nevěšíme ho.“
Isak se neovládl a z úst se mu vydrala řádka neslušných výrazů. To vyvolalo veselí v řadách Duchů a napětí v místnosti polevilo. Bahl přimhouřil oči a Isak se rychle uklidnil, i když se mu ze všech náhlých zvratů točila hlava. Tohle všechno vypadalo spíš jako hloupý vtip než jako zásah bohů. Byla mu zima, byl unavený, všechno ho bolelo, a navíc si zřetelně uvědomoval, jakého ze sebe dělá hlupáka. Neměl tušení, co by mu mohly přinést následující minuty.
„Jsi dospělý?“ zeptal se náhle lord Bahl.
Isak mlčky zavrtěl hlavou. Zachvátil ho strach z toho, že ať už se tu děje cokoliv, jeho otec to pořád ještě může překazit. Horman ho mohl prohlásit za dospělého už ve čtrnácti a odkopnout ho. Místo toho trval na tom, že je stále ještě dítě, a odsoudil ho tak k dalším čtyřem letům otročení.
„Dobrá. Lesarl přesvědčí tvého otce, aby mi tě svěřil do péče. Teď ti začíná nová část života. Teď jsi Krann Farlanu a lenní pán z Anvee. Ten titul ti toho moc nepřinese – jen Anvee a statek Malaoristen, ale je to dvorní hodnost. Zbytek zatím počká. Lesarl ti jistě později nachystá papíry k podepsání.“
Isak stál mlčky a soustředil se, aby se mu ústa neotvírala jako rybě, jak se snažil všechny informace v hlavě zpracovat. Krann? Lenní pán? To byl jen krůček od vévody. Měl ale příliš velký strach, než aby se k tomu nějak vyjadřoval, a sám nevěděl, jestli se absurditě celé té situace začne smát, a nebo se sesune zpět k zemi a zůstane tam, dokud život zase nebude dávat smysl.
Každý věděl, že Farlan neměl Kranna posledních dvě stě let. Ne od doby, kdy byl Bahl jmenován nástupcem lorda Atra. Kranna potřebovaly jiné kmeny, ne Farlanští. Ruce a nohy se mu třásly, jako by se země pod ním chvěla nevolí, a nebo možná strachem. Nastala chvíle, kdy je Krann potřeba? Nikdy nepochyboval, že život není jen o balících plátna, ale stát se lenním pánem? Dostat dvorní hodnost? A peníze? Vévodové a lenní páni byli bohatí a pocházeli ze starobylých rodů. Pořádali honosné plesy pro podobně urozené a zámožné. Je ale pravda, že svrchovanou vládu nad Farlanem měl Bahl, vévoda Tirahu, bělooký a nedotknutelný jako sami bohové.
Oči okolostojících Duchů zpřísněly. Isak viděl muže, kteří pro svůj kmen prolévali krev, kteří překračovali mrtvá těla přátel, aby mohli pokračovat v boji, a neměli čas pro ně ani na chvíli truchlit. Muže, kteří se mají nyní zodpovídat mladíkovi bez zkušeností. Zatím na ně nový Krann těžko mohl udělat dojem. Zachvěl se. Ještě nikdy nezažil opravdovou bitvu, a teď ho můžou každým dnem povolat, aby tyto bojem zocelené muže vedl do války.
Bahl vedl Isaka síní zpátky ke dveřím. Ty se otevřely do spoře osvětlené chodby. Byla tichá až na vzdálené zvuky kroků. Jak za nimi dveře zaklaply, příjemné vůně Velké síně – jídlo a hořící polena – vystřídal pach letitého prachu. Louče lemovaly chodbu po obou stranách a plameny promítaly na zeď zvláštní pokroucené stíny. Zdi pokrývaly vlajky a závěsy, jejichž barvy byly v mihotavém světle matné.
Isak zaváhal. Téměř cítil, jak na něj z kamene pod nohama dýchají tisíciletí. Vypadalo to tam spíš jako v hrobce než jako v paláci. Lord Bahl kráčel dál jako duch, bez jediného zvuku. Za ním opatrně a tiše našlapoval vrchní správce. Isak si troufale pomyslel, že za léta služby pro lorda Bahla převzal vrchní správce některé jeho způsoby.
Schodiště s vyrytými výjevy z Horního kruhu je vyvedlo vzhůru. Ve zdi po pravé ruce byly čtvery obyčejné dveře. Isaka ale přitahovaly zdobené dvojité dveře na vzdálenějším konci chodby – bylo to jako nějaká zlá předtucha, ale zároveň neskutečně lákavé. Když přistoupili blíže, uviděl, že dveře rámuje reliéf draka z tepaného železa. Netopýří křídla měl svěšená po stranách skoro až k zemi, zatímco mohutný zoban trčel nade dveřmi vstříc všem příchozím. Bahl šel rovnou k nim a otevřel je. Cvaknutí závory narušilo ticho a pobídlo Isaka k pohybu.
Za dveřmi se objevila velká kruhová místnost o průměru asi deseti metrů. Strop byl dost vysoko na to, aby se tam i ten nejvyšší bělooký cítil dobře. Na stěnách byly namalovány křídou různé geometrické obrazce a přítomnost magie v ovzduší nenechávala Isaka na pochybách, že to nejsou jen náhodné škrábance.
Isak přistoupil k nejbližší kresbě a s přimhouřenýma očima se snažil rozšifrovat složitý shluk run a obrazců. Bahl cosi zabručel a Isak pochopil, že není žádoucí, aby se k nápisům přibližovali zvědavci.
Když se Isak odvrátil ode zdi, uvědomil si, že v místnosti nejsou sami. U Bahlových nohou klečela služka. Když ji Bahl minul, povstala a vykročila ke středu místnosti a Isak zahlédl, jak rysy jejího obličeje prozrazují víc než jen zlou předtuchu. Když uviděla, že se na ni Isak dívá, sklonila hlavu a strach skryla za dlouhé husté vlasy. Následovala Lesarla do černého kruhu vyznačeného na podlaze a od Bahla se při tom držela tak daleko, jak jen to šlo. Dívka držela v náručí balík, který vypadal jako ložní prádlo, a tiskla ho pevně k hrudi. Stála nahrbená a oči upírala na podlahu před sebou. Vypadala, jako by sbírala odvahu vykročit do bouře.
Isak vstoupil do kruhu a vyzkoušel povrch nohou. Nebyl to kámen, ale něco měkčího a poddajnějšího. Když se na to soustředil, začala se mu motat hlava a měl pocit, jako by někam padal. Čím upřeněji na podlahu hleděl, tím méně hmotná vypadala.
„Jak se dostanu dolů?“ zeptal se.
Bahl pokynul rukou ke stěně, na které byl namalovaný obrys ptáka. Suše se zasmál. „Trpělivost, mladý muži. Na to ještě nejsi připravený. Dolů je to dál, než si myslíš.“
„Co je tam dole?“
„Řekl jsem, abys byl trpělivý. Na vysvětlování máme zítřek.“
Isak pokýval hlavou a zůstal zticha.
Bahl se otočil zpět ke kresbě na stěně a začal neslyšně artikulovat slova a dělat gesta. Jeho ruce zanechávaly ve vzduchu barevné stopy, které se postupně rozpouštěly. Než stačil Isak vyslovit další otázku, zdvihl se odnikud tichý vítr a pohrával si s jejich šaty a s látkou, kterou držela služka.
Kolem těl tančily zvláštní stíny a o Isakovu tvář jako by se otírala nehmotná křídla čím dál vyšší rychlostí. Cuknul sebou, ale lord Bahl stál bez hnutí jako skála. Třepotání křídel se změnilo v bouři, která jim rvala oděv, a plošina se jim pod nohama začala zvedat. Zatímco dívka byla očividně bez sebe hrůzou, Isak byl příliš ohromen na to, aby mohl cítit ještě cokoli jiného. Sám nikdy příliš neprojevoval přirozené nadání pro magii, které mají údajně všichni běloocí. Těch několik případů, kdy se v jeho přítomnosti událo něco neobvyklého, se stalo vždy, když dostával výprask nebo když měl noční můru. Nikdy nešlo o nic, co by mohl kontrolovat nebo předvídat, a stávalo se to tak zřídka, že to jeho otce nikdy od výprasku neodradilo. Teď ale měl Isak poprvé pocit, že magie může být i snadná a kdykoli po ruce.
Cesta vzhůru trvala jen pár vteřin a náhle vítr ustal a oni se octli v místnosti široké asi pět metrů. Stěny se velice mírně svažovaly. Isak si uvědomil, že vzhledem k tomu, že oproti spodní komnatě je průměr místnosti poloviční, museli stoupat mnohem výše, než se zdálo. Služka, které se ve tváři zračila úleva, vyrazila z plošiny na pevnou zem a začala stlát nízkou postel.
Isak se rozhlédl a následoval dívku na kamennou podlahu. Na místnosti nebylo nic zajímavého. Dokonce i Isak, chuďas z vozu, byl trochu zklamaný, jak obyčejný tam byl nábytek a jak zatuchlý vzduch. U omláceného stolku stála ošoupaná židle s koženým čalouněním a vedle postele byla truhlice na šaty. Na krbu také nebylo nic zvláštního. Vůbec se to neshodovalo s tím, jak si Isak představoval honosný život v paláci.
„Můj pane, je zde ještě jedna záležitost, kterou jistě uznáte hodnou okamžité pozornosti,“ oznámil Lesarl. „Dovoluji si navrhnout odebrat se do horní komnaty.“ Bahl se k němu tázavě otočil. Správcova tvář nic neprozrazovala, ale Bahl v ní zřejmě vyčetl odpověď.
Obrátil se zpět na svého Kranna a řekl: „Isaku, potřebuješ se vyspat víc, než si myslíš. Na otázky bude čas později. Včas tě vzbudím.“
Aniž by čekal na odpověď, zopakoval Bahl sérii gest a dvojice vystřelila vzhůru v náhlém poryvu větru. Isak nahmatal židli za sebou a s úlevou se do ní sesunul. Všechny novinky ho vyčerpaly natolik, že najednou neměl v údech sílu. Pokoj sice neodpovídal jeho představám, ale postel bohatě stačila. A cokoli lepšího než kus hadru na podlaze byl luxus.
Obrátil se ke stolku. Ležela na něm břitva, bezpečně uložená v kostěném pouzdře, měděná miska, džbán na vodu a vyleštěné zrcadlo z mědi a skla. Naklonil se, aby zahlédl v zrcadle svou tvář. Její naprosto přesný odraz ho naplnil nadšením. Zrcadlo muselo být očarované. Tak hladký povrch by jinak nikdo nevyrobil. Možná to v měřítku života v paláci byla jen bezcenná výstřednost, ale Isaka to zahřálo u srdce.
Zvedl oči k polici nad stolem. Leželo na ní několik zaprášených knížek, které vypadaly starší než on sám. Carel ho naučil číst, ale vždy to pro něj byla spíš nepříjemná povinnost než potěšení. Procházel názvy – Ze zámoří, Válečná tažení Manayaze Vukóta, Souboje světů: Založeni Akademie magie – a rozhodl se, že na četbu je ten večer přeci jen moc unavený. I když druhý titul ho trochu zaskočil, protože nečekal, že by tam na takovou knihu vůbec narazil. Manayaz Vukót zemřel jako nejhorší zrádce, protože kmen vedl ve Velké válce proti bohu, který nad ním držel ochrannou ruku. Takové kacířství odsoudilo Vukóta k věčnosti na Temném místě a jeho pět dětí se proměnilo v upíry. Bylo divné, že výčet jeho úspěchů je zrovna v komnatě nového Kranna, i když v mnohém kniha jistě mohla být poučná. Isak si myslel, že takové knihy se nikde jen tak nepovalují k přečtení. Ani tady ne. Možná to byla zkouška, ale jaká, na to nedokázal přijít. Povzdechl si a pohlédl znovu na komornou. Tentokrát si ji prohlédl pozorněji. Byla hezká, vyšší než si předtím uvědomil, a zdálo se, že se pod hrubým rouchem rýsují pěkně tvarovaná ňadra.
„Jak se jmenuješ?“ začal.
Dívka tiše vyjekla, když bylo ticho tak náhle přerušeno. Oči měla doširoka otevřené, jako by ji vyděsilo, že Isak umí mluvit. Přemítal, zda se někteří Bahlovi hosté chovají ke komorným nepřátelsky, když jsou s nimi o samotě.
Děvče se uklidnilo. Možná také proto, že se Isak tvářil podobně vyjeveně jako ona. V momentě si ho přeměřila od hlavy k patě a řekla: „Tila, pane, jmenuji se Tila Introlová. Mám být vaše osobní komorná.“
Isak netušil, k čemu by mu mohla být osobní komorná, ale Tila byla hezká, takže si nestěžoval. Prohlížel si znovu pokoj, aby našel něco, co by mu pomohlo začít konverzaci, a nevědomky si při tom pohrával se zakrváceným obvazem na ruce. Pohled mu padl znovu na knihy.
„Umíš číst?“ zeptal se a povzbudivě kývnul k zaprášeným svazkům.
„Samozřejmě, pane. Můj otec vlastní rozsáhlou knihovnu.“ Vypadala trochu překvapeně.
„Tvoje rodina má peníze?“ pokračoval, pobaven myšlenkou, že by jeho komorná mohla být z urozeného rodu. Nikdo jiný si knihovnu nemohl dovolit.
„Ano, pane. Můj otec je Anad Introl. Je vrátný města a člen městské rady.“
„Znamená to, že bych ho měl znát?“ zeptal se Isak.
„To ne, pane,“ opáčila trochu vyplašeně. Isak se na ni usmál. Byl unavený, a proto jí odsekl. Tila se tvářila nejistě, ale úsměv opětovala. Isak vždycky uměl na tvářích lidí vyloudit úsměv. Dokonce někdy i na otcově, navzdory tomu, že se tak bránil mít rád cokoli, co souviselo s jeho synem. Carel říkal, že to k bělookým patří. Koneckonců pod velením lorda Atra se muži ochotně vrhali vstříc smrti, a i když lorda Bahla považovali za odtažitého, skoro poustevníka, jen jeho přítomnost stačila, aby si získal absolutní pozornost a poslušnost všech. Carel mu pověděl, že každý bělooký, kterého kdy potkal, nehledě na to, jak krutý byl, měl nějakou pozoruhodnou vlastnost, která krutost vyvažovala.
Isak si byl jistý, že dokáže lidi uvolnit tím, že je rozesměje. Tilin úsměv mu dal naději. Poslední, co teď potřeboval, byla komorná, která nenávidí bělooké.
„Komorné v paláci obvykle pocházejí z urozených rodin,“ rozhovořila se váhavě Tila. „Lord Atro to zavedl spíše jako systém rukojmí, který mu umožňoval mít šlechtu pod kontrolou, ale tradice se ujala. Ve zbytku paláce jsou obyčejní sloužící. My jsme jen tady, v hlavním křídle. Někdy mi připadá, že si tu vlastně doplňuji vzdělání. Připravují nás tak na manželství.“ Sklopila pohled na postel. „Omlouvám se, pane. Moc jsem se rozpovídala. Dokončím práci a přestanu vám překážet. Všem nám kladli na srdce, že váš čas je vzácný…“
„Ty mi vůbec nepřekážíš,“ ujistil ji rychle. „A co se mého času týče, asi víš mnohem lépe než já, jak ho mám vlastně využít. Vím, co je Krann, ale nevím, co se ode mě očekává. Můžeš mi poradit?“
„Ne, pane. Je mi líto.“ Dívka zavrtěla hlavou. „Vzbudili mě, jen abych vám nachystala pokoj. Ani nám neřekli, že přijedete. Mrzí mě, že je to tu takové holé a zaprášené, ale sem nahoru se dostaneme jen s lordem Bahlem a ten byl několik týdnů v lesích. V druhém patře je knihovna. Snad bych tam našla nějaké knihy o starých tradicích. Vrchní správce bude vědět, co a jak, ale… no, asi by nebylo dobré nechat ho, aby si myslel, že vás má v hrsti. Pak už zbývá jen lord Bahl. Také byl jednou Krann. Ale toho bych se neodvažovala ptát.“
„Proč ne? Bije služebnictvo?“ zeptal se Isak. Teď se konverzace ubírala směrem, kde se cítil jistější.
„Ne, pane,“ přispěchala s odpovědí Tila. „Lord Bahl je na nás hodný. Většinu času si nás vůbec nevšímá, což mi vyhovuje. Ale kolují o něm různé pověsti…“
„Jaké pověsti?“ řekl Isak, nazlobený, že i služtičky ví víc než on.
„No…“ byla trochu na pochybách, jako by nevěděla, kolik si toho může dovolit říct. Roznášet klepy bylo nebezpečné, ale jestli má nový Krann v paláci přežít, měl by toho vědět co nejvíce.
Nadechla se a začala: „Příběhy o tom, co udělal minulému pánovi, lordu Atrovi. Ono je asi romantické pomstít smrt milované osoby, ale…“
„Ale?“
Zdálo se, že ztratila chuť pokračovat a není si jistá, zda o tom měla vůbec začínat.
„Jaké pověsti?“ tlačil na ni Isak. „Co se stalo? Kdy?“ Horman zakázal, aby se v Isakově přítomnosti mluvilo o jiných bělookých. Krvavé historky sice patřily ke každému ohništi, ale Isak si nikdy nesměl přisednout. To, co teď slyšel, pro něj byly úplné novinky.
„Víte jistě, že to chcete vědět?“ začala, ale když viděla, jak ztuhnul, rychle pokračovala ve vyprávění. „Říká se, že při souboji zničili tři ulice.
Skončil na trhu U základního kamene, a části lorda Atra našli dokonce až v ulici Myrenn. Rozsekal ho na kousky a říká se, že když se je pak snažili posbírat, aby ho mohli pohřbít, polovina z nich byla spálená.“
„Je ulice Myrenn od tržnice daleko?“
Tila udiveně otevřela ústa. „Daleko? Víc než dvě stě kroků! Ty kousky letěly vzduchem dvě stě kroků!“
„Na tom nic není. To bych zvládl taky.“
V Tilině tváři se objevila panika a začala couvat, ale v tu chvíli se Isak usmál a jí došlo, že si z ní jen dělal legraci. Tila si povzdechla, jak snadno se nechala napálit, a už už otvírala ústa, aby mu to vrátila nějakou trefnou poznámkou, ale zarazila se.
I Isakovi úsměv na rtech pohasl, když mu došlo, že se Tila kontroluje, protože si uvědomila svou pozici ve vztahu k němu. Je služka, i když urozeného rodu, a místo toho, aby dělala svou práci, vykládá novému Krannovi klepy. Uvolněné prameny vlasů si zastrčila zpátky za uši a otočila se k posteli, kde nacvičeným pohybem zasunula prostěradlo pod matraci.
Když skončila, urovnala si šaty a posadila se na podlahu proti kamennému kruhu. Zdálo se, že kouzlu, které plošinu ovládá, moc nevěří, i když plošina byla bezpečná a stabilní. Isak na ni pohlédl, ale ona upírala pohled k zemi.
„Chceš jet zpátky dolů?“
Při zvuku jeho hlasu sebou škubla a donutila se na něj pohlédnout. „Jak, pane? Jedině lord Bahl nás tam může vzít. Vrchní správce je pořád nahoře, takže se sem jistě za chvíli vrátí.“
„Já tě můžu vzít dolů,“ oznámil Isak vesele. „Jsem si celkem jistý, že zvládnu to samé. Nevypadalo to nijak složitě.“
„Nevypadalo to složitě?“ ujišťovala se šokovaná Tila. „Byla to kouzla. Co je na nich jednoduchého?“
Isak se zamyslel. Když vstoupil dole do kruhu k lordu Bahlovi a sledoval ho, jak začal kouzlit, vypadalo to jednoduše. Měl pocit, jako by ho věž vítala a nabízela mu svá tajemství. Jak to ale vysvětlit Tile, aniž by vypadal jako blázen? Pochopila by to tak, jako by se jí snažil namluvit, že na něj věž mluvila. Ale to nebyl ten pocit. Věž nebyla živá. Jen cítil, že je schopná rozeznat někoho, jako je on. Isak se necítil být Vyvolený, dokud mu magie ve věži nedala pocítit, že ho za Vyvoleného považuje. Nechtěl se před tou pěknou tvářičkou vytahovat.
„Pokud o magii nic nevíš, tak ti to nemůžu vysvětlit.“
„No, přeci jen jste bělooký. Co jste myslel tím celkem jistý?“ Pořád nevypadala, že by ji přesvědčil.
„No, když to nebude fungovat, propadneme se několik desítek metrů a zabijeme se. Ale já opravdu věřím tomu, že vím, jak na to. Neboj,“ dodal a znělo to až příliš nadšeně, aby si získal její důvěru. Popadl ji za paži a dovlekl ji do středu místnosti. Tila vyjekla a snažila se mu vyškubnout, ale Isak upíral veškerou pozornost na svůj plán a ani si její reakce nevšiml.
Zavřel oči a představil si sám sebe, jak stojí ve věži. Když přestal vnímat suchý pach okolního vzduchu, jediným vjemem byla Tilina paže pod prsty. Jak se tak snažil soustředit, začal vyzařovat teplo i konečky prstů a Tila se z jeho sevření vykroutila. Měla ale dost rozumu, aby zůstala zticha a nerušila ho. Pak přestal vnímat i Tilu a měl pocit, jako by se vznášel ve vzduchoprázdnu.
V mysli se mu vynořil symbol, který viděl na stěně ve spodní místnosti. Nad sebou cítil válec věže – silný a nehybný. Vzduch, který cítil na kůži, byl nehybný, ale za okny běsnil vítr a vanul až ke kuželovitému vrcholku, jenž zasahoval do mraků. Symbol, na který se soustředil, se mírně protáhl do stran a rozepjatá křídla obrazce se chvěla, jak si s nimi pohrával vítr, poslušný rozkazu.
Isak se zkusil nadechnout a šlo to. Už uměl uvolnit vítr a skrze symbol ho nasměrovat do komína věže. Už si byl jistý, že ho dokáže ovládnout, ale chtěl si ten pocit vychutnávat ještě o chvíli déle. Magie, kterou v posledních letech kolem sebe spíš nejasně tušil, tu náhle byla – zcela hmatatelná a ovladatelná. Díky ní se každé jeho nervové zakončení tetelilo radostí a měl chuť se rozesmát. Nakonec vztáhl ruku k symbolu a jemně ho uchopil. Symbol se při dotyku zachvěl a vibroval, jak držel dychtivý vítr na uzdě. Chvíli ho svíral v ruce a pochopení magického principu se mu skrze symbol vlévalo do těla. Pak sevření povolil a po tváři se mu rozlil široký úsměv, když ucítil první křídla, jak se mu otírají o hruď a záda.
Vzduch kolem ožil. I se zavřenýma očima cítil, jak kolem nich tančí stíny a zvědavými prsty se dotýkají jejich tváře a vlasů. Tila se k němu přivinula blíže a schovávala se v závětří jeho mohutné postavy, zatímco jí vítr cuchal vlasy a pohrával si s jejími šaty. Vzduch zhoustnul a skučící vítr je přitiskl ještě blíže k sobě.
Stále s očima zavřenýma Isak cítil, jak se rychle propadají dolů a na dně plošina s cuknutím zastavila. Vítr v tu chvíli utichl. Když se Tila odvážila vzhlédnout, obklopovalo je jen šero spodní komnaty a nyní již nehybné kresby křídou na stěnách.
Isak na ni pohlédl – náhle si uvědomil, jak blízko k sobě se dostala jejich těla, když se k němu předtím instinktivně přivinula. V tu chvíli ale Tila odskočila a rychlými pohyby si urovnávala vlasy. S úklonou couvala ke dveřím. „Děkuji, můj pane.“
„Přijdeš mě zase navštívit?“ Jakmile ta slova vypustil z úst, už si v duchu nadával, jak hloupě to musí znít. Něco na ní ho uklidňovalo – i ve chvílích, kdy její hezkou tvářičku křivil strach, z ní vyzařovalo víc vřelosti, než když se díval do všech očí bez výrazu dole v jídelně.
„Samozřejmě, pane. Jsem vaše osobní služebná,“ odvětila. „Vaše komnaty a pokrmy mám na starosti já.“ Konečně mu znovu pohlédla do očí. Tentokrát se na něj dívala jako na lidskou bytost, ne jen jako na nějakého zatraceného bělookého. To ho potěšilo.
„Aha. Výborně,“ řekl, když se mu vrátil hlas. „Ale to jsem nemyslel. Spíš jsem si chtěl promluvit. Nikoho tu neznám a nemám ani tušení, co se ode mě očekává. Nech mě uprostřed lesa a já si poradím. Ale tady nevím kudy kam. O historii nebo etiketě jsem nikdy neslyšel.“
„Jistě, můj pane,“ odpověděla Tila. Ve tváři jí četl, že s ním soucítí. „Zítra ráno tu na vás budu čekat a zavedu vás na snídani. Lord Bahl bude zřejmě chtít, abyste jedl ve Velké síni s Duchy, ale když mě budete ještě před snídaní potřebovat, pošlete pro mě. Tila Introlová, jak si jistě můj pán pamatuje.“
„Jistě, Tila Introlová, dcera vrátného. Já jsem Isak – jen Isak. Moje příjmení je Fershin, ale nikdy nikdo neuznal za vhodné mě příjmením oslovovat – stejně jako lorda Bahla.“
Tila se nadechla, určitě proto, aby projevila lítost, jak by ostatně instinktivně učinila většina lidí, kdyby něco takového slyšela, ale ústa opět zavřela a Isakovi se ulevilo. Poslední, co potřeboval, bylo, aby ho litovala.
„Ovšem pokud je pravda, co mi řekl lord Bahl, teď jsem lenní pán z Anvee – ale zůstaneme u Isaka, ano?“ Usmál se té představě a viděl na ní, jak se jí ulevilo. Poklonila se a odběhla si lehnout.
Jakmile za ní zaklaply dveře, vyžádalo si jeho pozornost to, co cítil pod chodidly. Pohlédl dolů na kruh, ve kterém stál. V mysli se mu náhle vynořil okřídlený symbol a přepadla ho neodolatelná touha nechat víčka klesnout. Už se chtěl po symbolu natáhnout, ale ucítil vedle sebe něčí přítomnost. Otevřel oči, ale nikoho neviděl. Pohlédl tedy vzhůru a kouzlo začalo účinkovat znovu. Zavřel oči a cítil, jak se opět nachází ve věži a kolem něj víří vítr. Tentokrát ale nebyl sám. Byl tam ještě někdo, kdo k sobě všechen vítr přitahoval.
Nemyslíš, že jsi dnes večer zašel už tak dost daleko? Bahlův hlas v jeho hlavě zněl zvláštně přirozeně a Isak se usmál a pokýval hlavou, jako by ho Bahl mohl vidět. Možná že mohl. V hlase zazníval podtón varování. Dolů to očividně bylo hodně hluboko. Ať už ho odtamtud volalo cokoliv, nebylo to samo.
Isak byl čím dál zvědavější, ale věděl, že není kam spěchat. Ve věži cítil závan závisti – ať už na Isaka čekalo cokoli, lorda Bahla to nechtělo, a on to věděl.
Teď spi. Zítřek bude už tak dost náročný a není třeba, aby sis život komplikoval ještě víc.