Kapitola 5
B |
ahl souhlasně zamručel, když viděl, že tentokrát Isak jeho pokyny uposlechl. Stáhl dlaň napřaženou směrem k centrálnímu komínu zpět a obrátil se na Lesarla, který ho tázavě pozoroval.
„Určité schopnosti má. Věž se okamžitě podřídila jeho příkazům.“
„To se rozumí samo sebou, ne?“
„Nevím. Ten chlapec je zvláštní. Na magii reaguje, jako by něco takového viděl poprvé. Ale věž ovládl rukou zkušeného čaroděje.“
„No, je mladší. Vy jste byl členem Stráže jak dlouho, než jste se stal Vyvoleným? Dvanáct let? Možná se vaše schopnosti rozvíjely postupně po celou tu dobu, protože jste byl tady. Ale u Kranna zůstaly skryté, protože vyrůstal ve voze?“
Bahl neodpověděl. Z krbové římsy sebral jednoduchou dřevěnou dýmku, černou a poškrábanou po letech užívání, zapálil ji a usadil se do masivního křesla u ohně.
„Co si o něm myslíš?“
„Sám o sobě je to venkovánek, ze kterého by byl dobrý strážný, a je dost chytrý na to, aby se z něj stal voják. Je tichý, a to je dobře. Z těch hlasitých se často vyklubou maniaci. Když bude mít dary, určitě nabídne i něco víc. Ale nevidím do něj.“
„Určitě v něm cosi dříme, tím jsem si jistý. Ty jeho divoké oči mě znepokojují, a přesto…“ Bahlův hlas umlkl a bylo slyšet jen praskání ohně. Upřeně hleděl do ohně, jako by tam hledal nějaké zlé znamení, a tiše dodal: „Dnes večer jsem viděl Aracnana.“
Lesarl sebou trhnul. Tohle neočekával. „Aracnana – chodce stíny? Pásl po tom chlapci?“
„Ne. Aracnan není dobrý jen na zabíjení. Poslali ho, aby sem chlapce přivedl a představil ho. Stejně jako kdysi krutovládce z Mustetu přivedl mě.“
„Myslel jsem, že takové úkoly se přidělují smrtelníkům, kteří jsou snadno postradatelní. Když vezmeme v úvahu, jak dopadl krutovládce, když úkol splnil…“ Lesarl se zamračil. Sám neměl žádné nadpřirozené schopnosti a věděl, že některé stránky Země tudíž nikdy nepochopí.
„Je to tak běžné, ale není to pravidlo. Bohové Aracnana často využívají ke svým záměrům. Říká se, že slyší volání Smrti odkudkoliv. Že je mezi nimi nějaké zvláštní pouto.“
„A nikdo se nikdy nesnažil přijít tomu na kloub? Nebo nikdo nepřežil, aby mohl ostatním tu pravdu sdělit?“
„Na to nejsem schopen odpovědět. A myslím, že by ti to neřekl ani mágův démon-společník. Mocný mág může žít tak dlouho jako já, ale Aracnan je nesmrtelný, a tím pádem má mnohem větší vliv. Není moudré udělat si z něj nepřítele a on si svá tajemství střeží.“
„No ano, démon-společník. Pro něj bych měl využití…“ Bahlův výraz utnul větu v půli. Nicméně toužebný pohled na Lesarlově tváři nevymazal. Ten pokračoval: „Vím, že je to kacířství, ale mágové tvrdí, že ho potřebují, a kněží dělají, že se jich to netýká. Jen si představte, jak by ho mohli využít mí špehové…“
„Dost už. Stačí, že ses ptal Vrchního mága, jestli nechá některé své studenty projít speciálním výcvikem. Ano, přišel mi o tom říct. Byl celý rozlícený. Připadalo mu to krajně neetické.“
„Ten zrádný starý kozel, já ho…“
„Ty si vezmeš tohle varování k srdci jako správný služebník, což ostatně jsi,“ vyštěkl Bahl. „Nepamatuji se, že by ses o tom radil se mnou, takže toto téma raději odložíme. Chci mít Akademii magie na své straně a zpátky pod naší naprostou kontrolou. A teď, neměl jsi pro mě nějaké zprávy?“
Lesarl se rozzářil a vytáhl zpod haleny ohmataný svazek pergamenů. „Za Vrchním mágem jsem šel proto, že mi chtěl konečně dát vyluštěný Malichův záznamník. Moc nadšený z toho nebyl. Pořád je přesvědčený, že by veškeré výsledky výzkumu magických předmětů měly zůstat v zapovězených knihovnách, dokud on a jeho kolegové neuznají za vhodné je někomu poskytnout. Trval na tom, že si to mám vyzvednout osobně.“
„Takže v tom záznamníku byly výsledky Malichova výzkumu? Jak jsi ho přesvědčil, aby ti je vydal?“ V Bahlově hlasu bylo zřejmé, že ho přesvědčovací schopnosti vrchního správce ohromily.
„Protože zápisník skutečně obsahoval výsledky výzkumu a protože šlo hlavně o nekromantiku – komunikaci s mrtvými, máte na něj díky své pozici v žebříčku náboženské hierarchie výhradní právo.“ Lesarl se spokojeně zašklebil. „Jsem si jistý, že kdybych ho trochu popostrčil, ještě by vám poslal poděkování, že jste jim vůbec dovolil překlad udělat.“
„I když ví, že najít na tu práci někoho jiného by trvalo hodně dlouho?“
„Ano, i tak mi dal za pravdu. Nicméně, pokud se Malich zrovna v zápisníku nevěnoval hysterickým výbuchům stížností, které dokazují, že moji zvědové odvádějí dobrou práci, zabýval se hlavně jednou z Verliqových domněnek, na základě které vytvořil rituál vyplývající z…“
„Jakou domněnkou?“ Volání Eolis a Siulents Bahla bodalo v mozku a kvůli tomu ho trpělivost přešla mnohem dříve.
Lesarl překotně listoval stránkami pergamenu. „Tady to je. Tohle napsal Vrchní mág jako vysvětlení: ‚Křišťálová lebka, vytvořená, aby zvrátila kouzla bohů, a obzvláště Smrti samotného, nemůže vrátit duši zpět z říše bezčasí. Experimenty dokázaly, že když duše opustí náš svět, nedokáže si uchovat dostatečnou celistvost. Nicméně, pokud se nachází na území mezi oběma světy, mohou si duchové a přízraky uchovat dost energie na to, aby se mohly vrátit do života, pokud je nalezeno vhodné tělo.‘
Malich nepopsal, jak probíhá rituál, který údajně vymyslel, ale akademická rada tvrdí, že je schopná průběh rituálu rekonstruovat podle různých Malichových narážek. Ovšem nedovolili by si to udělat, samozřejmě. Je zde ještě celá řada dalších faktorů: provádění rituálu, když se zrovna bohové od Země odvracejí – za soumraku nebo o Stříbrné noci, oběť živé bytosti podle jakési dohody…“
„Podle Zákona dohody,“ doplnil zamyšleně Bahl, „nejzákladnějšího principu magie.“
„Ano, to je ono. V podstatě je třeba Lebkou zkrotit obrovské množství energie.“
„Zajímavé, že věnoval celoživotní úsilí něčemu, o čem věděl, že nikdy nevyzkouší v praxi.“
„Proto také většině těch věcí v zápisníku moc nevěřím. Výzkum teorie nekromantiky je dost zvláštní posedlost pro někoho, kdo se chce stát nesmrtelným. Netuším, k čemu by mu to mohlo být dobré. Ani on, ani jeho učedník Menin by si takovým rituálem moc nepomohli. Tohle se týká duší, které odešly z tohoto světa před dlouhou dobou. Ne těch mrtvých teprve krátce, které používal jako vojáky. A koho důležitého mohli oživit? Malich tvrdí, že se mu jednou podařilo přivést zpátky kamaráda z dětství, když se mu Lebka na chvíli dostala do rukou…“
„Pche!“ vyprskl Bahl posměšně. „Myslím, že toho bychom si byli bývali všimli, když jsme mu zabírali hrad. Pochybuji, že bych obstál v boji s nekromantem jeho kvalit, kdyby měl Křišťálovou lebku. Svěřil se, o jakou Lebku se mělo jednat?“
„Kupodivu ano. Tvrdí, že to byla Lebka zvaná Vědění.“
Bahl se zasmál. „Byl to lhář, a špatný k tomu. Vědění byla zničena před skoro sedmi tisíci lety. Malichovi se to v hlavě pomotalo víc, než jsme si mysleli. Majitel Vědění zničil, když zešílel po Poslední bitvě. Kdyby tomu tak nebylo, Lebka by se v následujících letech čas od času objevila stejně tak jako ostatní Lebky.“
„Přesně tak, můj pane. Jeho tvrzení jsou stejně absurdní, jako je on sám nebezpečný. Už nám způsobil dost problémů. Jeho démonický kult Azaer rozšířil kacířství do celého klanu. Teď, když je mrtvý, neměli bychom prostě zničit všechno, co po něm zbylo?“
„Nejdřív mi dones všechno, co mágové mají. Chci si ty jeho teorie pročíst důkladněji.“
„Můj pane?“ Vrchní správce vypadal překvapeně. „Napsal jsem to shrnutí sám, aby ty materiály nečetl už nikdo jiný. Stačí všechno to zlo, co Malich dosud napáchal. Ani sami čarodějové nic neriskovali a rozdělili práci na dvacet dílů. Nekromantika přivolá zkázu na každého. I na vás, můj pane. A Nartis má spoustu dobrých důvodů Lebky nenávidět, poté co jeho bratr Veren zemřel…“
Bahl se zpola vztyčil v křesle a z bílých očí mu šlehaly hněvivé blesky. „Neopovažuj se mi dávat lekce z teologie! Tlachání kněží a šuškání starých bab mě nezajímá.“
Lesarl ztuhl a poklekl na jedno koleno. Zachmuřil se a s úklonou se omlouval: „Odpusťte mi, pane, zapomněl jsem, kde je moje místo. Jistěže víte, co a jak, lépe než já.“ Po všech těch letech už si mohl na Bahlovy výbuchy vzteku zvyknout, ale byly nepředvídatelné a prudké a občas ho přeci jen zastihly nepřipraveného.
Bahl cítil, jak se v něm vzdouvá další vlna hněvu při pohledu na Lesarlův omluvný výraz. Ale potlačil ji. Jeho vrchní správce měl pravdu. K čertu s tebou, Lesarle. Vím, do jak nebezpečného podniku se tu pouštím. Nepotřebuji, abys mi to připomínal. Ale tebe v noci sny o dávno mrtvých lidech nemučí. Ještě chvilku panovalo nepříjemné ticho a pak se Bahl znovu posadil.
Lesarl to vzal jako pokyn, aby opět vstal. Sloužil Bahlovi většinu života a už dávno se naučil snášet jeho proměnlivou náladu. Ještě chvíli mlčel, než znovu promluvil.
„Byla tam, pane, ještě jedna zajímavá věc. Malichův učedník Menin připsal dolů poznámku, že jeho pán zmínil, že se Lebka nachází v paláci na Bílém ostrově. Prozradil to během jednoho ze záchvatů, kterými v té době zřejmě trpěl. Malich sám už nebyl schopen zapisovat. Podle Vrchního mága je velká část zápisků psána rukou jeho učedníka. Zmiňuje se o přípravách na cestu. Nepíše ale kam, takže stále nemáme jistotu. Podle mě je to jen blábol. Výplod chorobné mysli starého muže, ale…“
„Ale těžko si tím můžeme být jistí,“ dokončil větu Bahl. „Jsou způsoby, jak takovou informaci získat, ale člověk musí být ochoten zaplatit cenu. Nakonec, s několika princi-démony se paktoval. A lesní elfové? Možná doufali, že Malicha donutí, aby pro ně Lebku získal. Na Bílý ostrov se jistě nikdy žádný elf neodváží, ale člověk by tam mohl přežít. A Malichova nadvláda jejich pozici nijak neohrožovala.“
„Pane, bylo by příliš troufalé zeptat se, jaké máte s Lebkou úmysly?“ zeptal se Lesarl a hlas se mu chvěl.
„Ano, bylo. Budiž ti vysvětlením, že je to moje vůle. Udělej, co je třeba.“ Bahlovy rysy trochu změkly. „Lesarle, vím, že mi musíš pokládat otázky, které by se nikdo jiný neodvážil položit, ale v tomto případě na mě dál netlač.“
Bahl se zamyslel nad tím, jak vlastně začínal Cordein Malich. Když přijel k bránám Akademie magie, byl to neuvěřitelně slibný student. Tak talentovaný, že se namyšlení mágové z Tirahu ani nezeptali, proč jel takovou dálku až z Embere, aby se na Akademii zapsal. Když tam Malich strávil dva roky, stal se velice nevyzpytatelným. Seznam jeho nepřátel rostl a začaly se jim stávat zvláštní nehody. Tehdejší Vrchní mág se ho chystal navzdory jeho nevšednímu talentu ze školy vyhodit, protože měl na ostatní studenty zhoubný vliv. V tu chvíli se Malich vytratil i s celou řádkou zakázaných knih ze zapovězené knihovny.
O pár desítek let později Bahl preventivně zaútočil na Malichovu pevnost v hloubi lesa a podařilo se mu nekromantika zabít a potlačit tak hrozící rozsáhlou občanskou válku.
Co našli uvnitř, otřáslo i bělookými Strážnými a způsobilo, že přes stovku farlanských šlechticů a mágů odsoudili k smrti za zradu a kacířství. Než hrad vypálili do základů, nechal Bahl převézt celou Malichovu knihovnu. Některá díla byla opatrně a provždy zničena a jiná tajně odvezli pryč, aby je mohli dlouho a tajně studovat.
Na překlad zápisníků čekal dlouho. Znovu zatlačil na Lesarla: „A to v Malichově zápisníku není ani zmínka o tom, kde se na Bílém ostrově Lebka nachází? Bylo by příšerné procházet celý palác chodbu za chodbou.“
Lesarl se poškrábal na bradě. Bylo zřejmé, že nechce Bahla v pátrání nijak podporovat. Ale věděl, že lhát by nebylo moudré. „Píše se tam, že Lebku hlídá ten nejpřednější z mužů. Bylo by logické předpokládat, že tím myslí Kasi Farlana, ale jistí si být nemůžeme. Nakolik nám ta informace pomůže, netuším. Palác se rozprostírá na většině ostrova, že?“
Bahl pokýval hlavou. Potáhl z dýmky a zamračil se, když zjistil, že je vyhaslá. Odložil ji na stůl. V tu chvíli náhle vypadal staře. Se svěšenými rameny a nepřítomným pohledem Lesarlovi připomínal jeho vlastního otce, kterého v pozdějším věku pronásledovaly obrazy všech hrůz, které po dobu služby u Bahla viděl.
Vrchní správce se při té myšlence zachvěl a hlasitě si odkašlal, aby představu zahnal. „Mám ještě jednu zprávu. Nejdřív jsem vás tím ani nechtěl zatěžovat, ale…“ Nervózně si odkašlal. „Vypadá to, že hrabě Nemarse, vládce Ralandu, potajmu trochu drancoval. Poblíž jižní hranice svého území objevil nějaké hrobky. Můj agent našel vojáka, který se na vykopávkách podílel. Očividně si připadal za páchání svatokrádeže nedostatečně ohodnocený a dal to zřetelně najevo celé hospodě. Jedna z věcí, které zmínil, byla lebka čirá jako sklo. Žádný velký umělecký kousek, ale hrabě si ji převzal osobně od člověka, který ji vynesl na zemský povrch.“
„A kde je ten žvanil teď?“
„Vypadá to, že zmizel. Můj agent ho právě hledá. Ale stále je tu možnost, že Křišťálovou lebku vlastní hrabě Nemarse. V Ralandu se nám jistě Lebka bude hledat lépe než na Bílém ostrově. A bude to mnohem bezpečnější.“
Bahl přikývl. Palác na Bílém ostrově byl rozlehlý a mimo veškeré pozemské zákonitosti. Jako terč se Raland jevil mnohem snazší. Hrabě Nemarse byl hlupák a zbabělec k tomu. Každý nájemný kapitán, kterého zaměstnal, buď do roka odešel, a nebo se pokusil o puč. Jediné, co udržovalo hraběti alespoň nějakou moc, byly pravidelné vysoké platby nájemným vrahům z města.
„Pošli schopného agenta, aby toho vojáka našel a udělal, co je třeba. Chci vědět všechno o tom, co hrabě dělá, a zastavit další šíření té historky.“
„Agent, kterého mám na mysli, by měl být k tomu úkolu obzvlášť vhodný. Mluví a chová se jako kyrysník, jak tvrdí chrámová matka představená, ale nechybí jí určité ‚speciální schopnosti‘. Dostala pokyny a předpokládám, že už je na cestě zpátky a úkol je splněn.“
„Á, takže agentka.“ Bahl se usmál.
* * *
Ve městě Helrect, v půli cesty mezi Tirahem a Ralandem, seděla agentka vrchního správce a pošilhávala na pohár před sebou. Ve městě byl svátek, a kdo v tu dobu nebyl opilý, ten se k tomu buď kvapem blížil, a nebo už se upil k smrti. Legana viděla podobné případy, když o několik hodin dříve procházela ulicemi města. Pospíchala soumrakem, aby se dostala do hostince dříve, než se úplně setmí. I pro ženu jejích schopností byly noční ulice Helrectu nebezpečné a všeobecná opilost nebezpečí jen umocňovala.
Pohlédla na opilé společníky a na ohně, které vymezovaly oblast, kde ještě bylo něco vidět. O svou bezpečnost se nemusela obávat. Seděla se skupinou chetských žoldáků a jejich velitel jí byl velice nakloněn. Ovšem instinktivní neustálé kontrolování okolí už měla zažité. Toho se jen tak zbavit nemohla. Brzy svého kroku litovala. Čím dál hůře se jí dařilo zaostřovat, a i když se jí to na chvilku povedlo, viděla jen zchátralé ulice Helrectu.
„Bohové, jak já tohle město nesnáším,“ zamumlala a znovu pozvedla pohár ke rtům. Muž vedle ní si pobaveně odfrkl a napřáhl ruku, aby ji poplácal po rameni. Jeho dlaň jí na rameno dopadla jako velký kus šunky.
„Hehe, ženská, ty ses opila. Vždycky když se opiješ, jsi taková skleslá.“ Destech, velitelův poručík, považoval Leganu za kamarádku. Vedly ho k tomu důvody, které může pochopit jen chetský voják. Naklonil hlavu na stranu a prohlížel si ji. „Nejsi tak pěkná, když se opiješ. To je divné, protože já jsem také opilý a většina ženských celkem ujde, když mám v sobě nějaký ten žejdlík.“
„Sundej ze mě tu svou pracku, nebo ti dám takovou do nosu, že se ti zase narovná,“ zavrčela Legana. „I když jsme opilí, ty pořád vypadáš jako prasečí zadek.“ Odhodila si z obličeje měděné vlasy a pohlédla Destechovi do očí. Sundal jí ruku z ramene a pochechtával se.
V záři ohně agentčiny obarvené vlasy zářily až skoro nepatřičně. Připomínaly, že je přívrženkyně Paní. Některé její následovnice byly křehké ženy, trávící život charitativní činností. Ale Fate nebyla patronka, která by přitahovala bohaté. Její klášterní komunity byly zcela soběstačné a nechtěly záviset na penězích od umírajících šlechticů. Učednice z těchto chrámů nabízely široké využití v okolním světě a vrchní správce je ke svým záměrům velmi rád využíval. Destech byl voják, ostřílený veterán, a přesto měl dost rozumu na to, aby věděl, co si k ní může dovolit a kdy je čas se stáhnout zpět.
„Ale, dušinko, město není tak zlé,“ vmísil se do hovoru muž sedící po jejím druhém boku. Byl ve středních letech a velice svalnatý – dokonce i na chetské poměry. Trpký výraz jeho tváře slovům odporoval. Velitel Tochet kdysi býval jedním z nejpřednějších generálů chetské armády. Velel ve Východních tunelech, nejhorším bojišti jejich vleklé války se Siblisy. Když ale upadl v nemilost, potloukal se od jedné bojůvky ke druhé a teď mířil do Ralandu, aby se stal osobním strážcem vévody Nemarseho.
Legana se zasmála. „Říkáš to jen proto, že se snažíš přivyknout na myšlenku, že budeš žít v Ralandu. Odtamtud zrovna přicházím a je to ještě horší díra než tohle smetiště.“
„To je možné,“ reagoval Tochet, „ale nepochlubila ses, cos tam dělala, a to mě zajímá mnohem víc.“
Legana se na židli zavrtěla. „Jen takový malý úkol od vrchního správce – nic, co by se tě týkalo.“ Tochet byl její přítel, ale o svých povinnostech mu nic říct nesměla. Muž, kterého tam měla najít, zemřel v hospodské rvačce. Pravděpodobně to tak naaranžoval hrabě Nemarse. A ona už tušila, jaký bude Lesarlův další krok. Nechtěla, aby její přátelé chránili hraběte, až k tomu dojde. „Proč místo toho nejdeš se mnou?“
Tochet se usmál a položil ruku na její dlaně. „Chceš tím říct, že všechny ty roky, co jsem se ti dvořil, konečně přinesou ovoce?“
„Cha, ne, pokud jsi něco před svými muži celé ty roky netajil.“ Jemně se vyprostila z jeho sevření a věnovala mu svůj nejhezčí úsměv. Legana věděla, že tím ho odzbrojí. Nikdy neuměl odolat pěkné tvářičce. „Víš dobře, že mám v úmyslu velet armádám v Lominu. Lominský následník trůnu nepřipustí, aby tam velel někdo z Farlanu. Ty jsi skvělé řešení. Tak zkušeného muže by těžko odmítl.“
„Už jsem dal své slovo a žoldák nic jiného než své slovo nemá. Dostal jsem od hraběte Nemarseho zaplaceno a pojedeme tam. Potřebujeme si odpočinout po tom, co jsme zažili v Tor Milist. Když si představím, že bych tam měl trávit další zimu, zvedá se mi žaludek. To jsem řekl i hraběti Vrerrovi, takže už asi nejsem jeho oblíbený žoldák.“
Destech pobaveně zachrochtal. „Až jeho žena porodí, bude tě mít rád ještě míň.“
„A co bez tvé podpory bude hrabě dělat?“
„Se mnou, nebo beze mě. Páni buď stojí na vlastních nohou, a nebo skončí osamocení a poražení. Vrerr je idiot. Popudil proti sobě vlastní lidi. Bílý kruh nemá nikdo rád, ale on přetahuje na svou stranu neutrály. Kdyby nebylo narkanských mužů, už by byl několikrát mrtvý.“
„Mužů z Narkangu?“
„Mám za to, že ano. Nejsou moc přátelští a za dobu mého působení se tam vystřídalo pět jejich agentů. Ale když je některý z nich nablízku, vydávám vždycky lepší rozkazy. Jsou tvrdí. Viděl jsem podobné u nás doma – dobří vojáci. Příliš dobří na to, aby se jimi plýtvalo na bitevním poli. Rukama od krve tvoří dějiny.“
„Proč by se do toho zaplétal král Narkangu? Vždyť musí vědět, že když bude strkat nos do záležitostí v Tor Milist, může proti sobě popudit Farlan.“
„Podle toho, co jsem slyšel, ho jen tak něco nevystraší. Kdyby Tor Milist padl, bylo by to pro něj nepříjemné. Tohle povedené město Helrect je pod nadvládou Bílého kruhu a šušká se, že Kruh tahá za nitky i ve Scree. Pokud bude Vrerr svržen, bude mít král Emin najednou nepřátelský národ hned za hranicemi své země. Národ se zkušenými vojáky a hromadou žoldáků. Dokud nedá král Emin své úmysly jasně najevo, budou tví pánové dělat, že o ničem neví, protože také nechtějí, aby tam moc převzal Bílý kruh.“
Legana se zamračila. Bílý kruh byl sesterstvo urozených žen – tak semknuté, že ani Lesarl nedokázal proniknout dovnitř a zjistit, kdo má Kruh na povel. A co víc, nezjistil ani, jaké jsou skutečné cíle Kruhu. Oficiálně hlásaly, že jejich cílem je poctivější a méně zkorumpovaný vládní systém. Ale aktivně rekrutovaly vojenské síly a Lesarl nevěřil, že by altruismus a moc mohly existovat vedle sebe. Legana předpokládala, že ji v brzké době pověří tím, aby se dostala do Kruhu. I když byla vycvičená vražedkyně a nechyběly jí zkušenosti ani talent, moc ji vyhlídka na ten úkol netěšila.
„Není tedy způsob, jak tě přesvědčit, abys šel na sever?“ Legana věděla, že Tochet slovo neporuší, ale jako jeho přítelkyně to musela ještě zkusit. „Půda? Titul? Viděl bys zase domov?“
„Farlan? Pche. Je tam zima a vlhko. A na titulech mi nezáleží. Jediná slova, která se počítají, jsou ta, která budu mít vytesána nad vchodem do hrobky. Vidět domov? To je to jediné, v co ještě doufám. Lord Bahl by mohl Chalatu vládnout lépe než kdokoli jiný, ale co jsem mu řekl, to by mi nikdy žádný Chetse neodpustil. Unáhlil jsem se. Vím to. Ale slova už nejdou vzít zpátky.“ Dopil zbytek vína a už se natahoval pro další, když mu ruka poklesla. Legana viděla v jeho tváři všechnu únavu a smutek. Viděla muže, který začínal být na žoldáka příliš starý.
„Ale kdyby se přeci jen podařilo domluvit příměří? Kdybys mohl žít v Cholosu nebo v Lenei, bylo by to dost blízko domova, ne?“
Tochet se zakabonil. „I kdyby nakrásně změnil názor a přivítal mě s otevřenou náručí, vrazil bych mu pod žebra meč a na umírající rty bych mu vtiskl pořádný polibek. Nechal zabít mou ženu, moje děti, moje příbuzné…“ Hlas mu utichl a muži u stolu přestali hovořit. Legana v jejich tvářích četla hněv, ne smutek, a z očí jim hleděla nemilosrdná vražda. „Tohle už nejde vzít zpátky. Nejde odpustit. A teď si jdu lehnout. Dnes večer už zábava skončila a ráno vyrážíme na pochod.“
Tochet vstal a rozhlédl se po chetských vojácích u okolních stolů. Jeho muži nevstali, když se ubíral k odchodu, ale sledovali ho očima náhle střízlivýma. Od pasu si Tochet odepjal koženou brašničku a hodil ji na stůl, kde kovově zacinkala.
„Tady máte. Připíjeli jste mým chlapcům předtím, a připijete jim i dnes večer. Jen dejte pozor, ať jste ráno schopní chůze.“ Na rozloučenou se dotkl Leganiny paže a vykročil ke dveřím hostince. Po chvilce ho dohnala a chytla ho pod paží. Věděla, že od bolesti, která se mu zračila v očích, mu nepomůže, ale jako jeho přítelkyně se o to musela aspoň pokusit.