Kapitola 3
3.
Křik v dálce Isakovi připomněl, že ne všichni nepřátelé uprchli. Kavalerie stála dál seřazená po obou stranách potoka asi o dvě stě yardů dál, šípy měla vložené do luků a jen čekala na rozkaz. Menší skupinky rytířů mezi nimi tvořili šlechtici a kyrysníci v tmavě rudé lominské livreji, ale Isak měl oči jen pro muže v jejich středu. Šarlatová vlčí hlava na přilbě by prozradila přítomnost vévody Certinse i bez praporu Lominu, který mu visel zplihle nad hlavou. Isak zůstal stát uprostřed potoka a na okamžik se zadíval na muže, který se jako jeden z mála v Zemi mohl považovat za jemu rovného, a to jak věkem, tak postavením.
„Tak na co čekáš?“ prohlásil Isak potichu. „Teď už je na pochybnosti trochu pozdě.“
Nikdo neodpověděl, a tak Isak zatočil mečem, schoval ho do pochvy a obrátil se k nepříteli zády. Pohled upřel na hraběte Vesnu a vyrovnaným krokem zamířil zpět ke spolubojovníkům. Věděl, že vypadá bezstarostně, sebejistě – o to už se postaralo Siulents – ale uvnitř cítil první bodnutí paniky. Dvacítka mužů nemohla v boji s několika regimenty za žádných okolností uspět, a ať se Isak snažil, jak chtěl, nedokázal najít cestu ven. Dostat se tak daleko a být zabit na hranicích vlastní země mu připadalo jako špatný vtip.
Bohové, je tohle skutečně konec? Po všech mých snech? Byl jsem si jist, že vím, kdo mě zabije, ale očividně jsem se mýlil. Možná měl Aryn Bwr pravdu, když řekl, že jsem přetvořil dějiny… Možná pro mě už žádné předtuchy neplatí.
Isak si nemohl pomoct a rychle se rozhlédl po okolí. „Nech toho,“ pokáral se tiše, „nikdo tu není. Chováš se jako hlupák. Pohrává si s tebou strach, nic víc.“
„Lučištníci postupují pomalu vpřed,“ oznámil Vesna neutrálním hlasem, když Isak dorazil ke svým strážím. Bělooký kývl, protože nevěřil svému hlasu. Zaťal ruku v pěst a cítil, jak se mu stáhl žaludek. V minulosti byl už mnohokrát vyděšený, ale tentokrát měl poprvé možnost plně si vychutnat hořkou pachuť strachu.
Uvědomil si, že pocit ještě zesiluje nepřítomnost magie v jeho nitru, která v něm vzbuzovala dojem, že je tváří v tváří blížící se smrti nehmotný a slabý. Vše ostatní bylo nepodstatné. Stál tu ozbrojen zbraněmi, které by i v bohovi vzbudily závist – a nikdo mu nemohl pomoct. Čelil přesile, bezpečí bylo mimo dosah a nebyl natolik nezkušený, aby nevěděl, že kdyby použil magii, nezabil by jen své protivníky, nýbrž i sebe a všechny přátele.
Při tom pomyšlení jím prokmitl vztek. Pokud mám zemřít, vezmu s sebou i toho bastarda Certinse. Nedokázal bych vydechnout naposledy a dívat se, jak se na mě vítězoslavně zubí. To bych si radši vypíchl oči. Zadíval se na zatažené nebe. Pytlákův měsíc už určitě zapadl za obzor. Pokud Nartis přihlížel, zjevně mu nevadilo ponechat Vyvoleného jeho osudu.
„Další jezdci, můj pane,“ zavolal jeden z vojáků a ukázal doleva. Na vrcholu kopce se objevila skupina na koních a jela stejnou cestou, kterou už předtím zvolila Isakova družina. Na temném pozadí vysokých borovic se dali muži jen těžko rozpoznat.
„Vesno, poznáváš je?“
Vesna natáhl krk, pak zavrtěl hlavou. „Nedokážu říct. Jejich uniformu nepoznávám, ale jsou to lovci, ne rytíři nebo kyrysníci, všichni jsou v černém.“
„Jejich velitel, není to…“ řekl Carel zmateně. „Není to…? Bohové, vede je zatracený kurát!“
Měl pravdu. Jak se družina blížila, poznali, že jediný muž, který není v černém, na sobě má bílý hábit kuráta legie. Kápi měl shozenou, takže vystavoval na odiv plešatou hlavu a dlouhý šedivý vous, který mu visel až na hruď. Kurát se při jízdě postavil ve třmenech, zařval něco na nepřátelskou kavalerii, zatočil nad hlavou gleve a zakončil svá slova křikem a smíchem.
„Ten bastard je příliš starý, než aby byl ještě ve službě,“ poznamenal Vesna. „A čemu se to vlastně směje?“ Odmlčel se, pak zvolal: „Ach, bohové, samozřejmě! Čekal na tenhle den skoro celý život, není divu, že si ho chce užít!“ Obrátil se ke Carlovi. „Rozkažte mužům nasednout, hned – tihle rytíři jsou na naší straně, ale pořád čelíme přesile.“
Vojáci nečekali na Carlovy rozkazy a rozběhli se ke koním. Isak popadl Vesnu za paži a dožadoval se vysvětlení.
„To je kardinál Disten,“ řekl hrabě a oči mu zářily. „To on odhalil tu zatracenou aféru s Malichem. Od té doby po rodu Certinse pase, ale nikdy se mu nepodařilo najít důkaz, kterým by jej dostal před soud. Teď se mu doslova sami vydali, jak vévoda Certinse, tak lenní pán Tildek, a to je dostatečný důkaz, aby rozprášil i zbytek těch bastardů.“
„Kdo jsou rytíři, kteří ho doprovázejí? To přece nejsou kardinálovi lidé.“
Vesna pokynul vojákovi, ať jim přivede koně. „Vsadil bych se, že to jsou temní mniši, můj pane. Bratři svatého učení osobně. Lenní pán Saroc byl vždy tak trochu poustevník – a myslím, že jsme právě zjistili proč!“
Isak se vyhoupl do sedla a zadíval se na blížící se družinu. „Nikdy bych nevěřil, že mě pohled na náboženské fanatiky tak potěší,“ řekl, když jezdci vypustili salvu šípů na nepřátelské vojáky, mezi nimiž se najednou rozpoutal chaos, jak se snažili obrátit a postavit se nové hrozbě. Isak se zazubil a tasil meč. Temní mniši sice síly nevyrovnali, ale Isakovi to stačilo. Cítil v hrudi ostrý hlad magie, když se Eolis zatřpytil v tlumeném světle, a především pak jeho spodní část, s níž splynula Lebka zvaná Lov. Vypadalo to, jako by záštitu a několik palců čepele pokryla silná vrstva ledu a zbraň tepala sotva potlačovanou mocí.
„Morghiene, Mihne, vaše zbraně pomohou víc při ochraně Tily a paní Daranové než při odražení kavalerie.“ Poutník kývl. Nebyl dobrý jezdec a ovládat zvíře v bitvě pro něj nebylo nijak snadné. Mihn se tvářil méně nadšeně, ale neprotestoval; holí by proti plátové zbroji mnoho nezmohl.
„Ostatní utvořte linii. Raději bych je pochytal živé a postavil před soud, ale mrtví mi budou stačit.“
Muži se zasmáli a Carel se pustil do zpěvu bojové hymny Palácové stráže. Hlasů sice bylo málo, ale zpívaly s bujarostí a Isak se díval, jak nepřítel začíná před nečekaným útokem ustupovat. Nad bojištěm se nesl šílený smích kardinála Distena a Isak chlácholil Toramina a čekal, až se Duchové připraví.
Upřel pozornost na svoji kořist, na vévodu Certinse, který srazil stranou ruku rytíře vedle sebe – pravděpodobně svého strýce, lenního pána Tildeka – a tasil meč. Zbraň zahořela a Isak se usmál a pozvedl vlastní meč v pozdravu. Štíhlá čepel se zatřpytila a tiše zasyčela, jak proťala vzduch.
„Nabodnu tvoji hlavu na kopí,“ zašeptal Isak do větru. Pokynul a družina vyjela, opustila prohlubeň ve svahu a dostala se na pevnější půdu. Tam zastavila a čekala na mnichy.
Ať už přišli odkudkoli, byli dobře vycvičení a pod dobrým velením. Luky vyměnili za kopí tak rychle a plynule, že by uspokojili i puntičkářského generála Lahka, a napadli zmatenou kavalerii, která se dala na útěk dřív, než padla první rána. Jednotky kardinála Distense se neobtěžovaly s pronásledováním. Seřadily se a zamířily k rytířům na protilehlé straně potoka. Vévoda Certinse se ani nepohnul a jeho muže jako by ochromila nerozhodnost. I když byl vydán rozkaz k útoku a Certinse namířil meč na Isaka, několik vojáků se stále otáčelo po temných mniších.
Vesna obrátil Isakovu pozornost k druhému regimentu kavalerie a oba muži se zazubili, když jeden z vojáků střelil po kapitánovi, který rozzuřeně nadával svým mužům, a srazil ho k zemi.
„Asi konečně prohlédli,“ zavolal Vesna.
„A my je teď vyřídíme,“ dodal Isak a zaryl ostruhy Toraminovi do boků. Masivní hřebec další pobízení nepotřeboval, zaryl obrovská kopyta do země a vyrazil vpřed.
Temní mniši se blížili. Přebrodili potok, napadli nepřátele z boku a přinutili je zpomalit a otočit se, zatímco Isak navedl malou družinu k čelnímu útoku. Mniši způsobili mezi kyrysníky takový zmatek, že pádící Toramin minul cíl a vrazil namísto toho do koně lominského vlajkonoše, a to tak silně, že vojáka shodil na zem a koně povalil na něj. Isak odvedl Toramina stranou, protože nechtěl, aby ho ležící kůň nakopl, potom udeřil na nejbližšího kyrysníka, zastavil jeho palcát, sekl ho Eolisem do obličeje a rozerval mu hledí, jako by to byla obyčejná bavlna. Isak se zuřivě oháněl, šířil v nepřátelských řadách chaos a mířil do jejich středu. Zablokoval štítem sekyru, rozťal topůrko, naklonil se vpřed a udeřil muže štítem do přilby a jel dál, aniž by se podíval, jakou škodu napáchal. Do břicha ho škráblo kopí, a když se Isak otočil, uviděl rytíře oděného do žluté a bílé, jak se napřahuje k dalšímu bodnutí. Isak spustil štít, zachytil jím násadu kopí a zlomil ho o stehno, v tutéž chvíli po něm ale z druhé strany sekl kyrysník v lominské červené. Vykryl úder Eolisem, ale ostří sekyry po nadpřirozené čepeli sklouzlo a bodec na jejím konci se při zpětném trhnutí zabodl Toraminovi do kůže. Kůň zaryčel, vzepjal se a strhl muže, který odmítal bojovou sekeru pustit, ze sedla. Toramin na vojáka dupl, Isak vytrhl hřebci hrot z těla a odhodil ho.
Okolo se protlačil mnich v černé kápi s palcáty v rukách a Isak se rychle rozhlédl. Viděl, jak do sebe hrabě Vesna a vévoda Certinse o kus dál buší a ještě blíž pak jeden z Duchů divoce napadá lenního pána Tildeka. Ve zmatku Isak neviděl, o koho se jedná, ale podle toho, jak obratně Duch využíval mezery v obranně lenního pána a tlačil ho na ústup, nepochyboval o tom, že voják je šlechtici v boji nadřazen.
Isak neměl čas se dál rozhlížet, protože ho napadl další kyrysník. Bělooký sekl muži po hlavě, ale minul, další kyrysník se přiblížil zleva a oba muži zaútočili na Isaka společně. Tomu se z hrdla začala nevědomky linout slova a cítil, jak Eolisem plyne magie. Meč se oslnivě rozzářil, útočníci vykřikli a zakryli si oči. Nadpřirozené ostří práci dokončilo.
Isak spíše vycítil, než uviděl zuřivý výpad vysokého rytíře se znakem labutě na hrudi. Muž sekal po Isakovi lesklým širokým mečem, tlačil ho do obrany a nutil ho jen odrážet údery, dokud Toramin, který kolem protivníka kroužil, nestrčil do rytířova koně a neposkytl tak Isakovi šanci zasadit vlastní ránu. Eolis rozsekl rytířův meč v půli, pokračoval dolů a ťal do rytířovy přilby. Muž ztuhl, a když se Isak odtáhl, zhroutil se na zem.
Isak se rozhlédl a uviděl, že se nepřátelé obracejí na útěk, za nimi ale čekal zástup lučištníků připravených k výstřelu. Prchající muži se zprudka zastavili, když rytíře v čele zasáhl s hlasitým lupnutím šíp. Na okamžik neslyšeli nic než křik umírajících, potom zlomení muži odhodili zbraně a sundali si přilby.
„Můj pane,“ zvolal Vesna za ním. Isak si sundal helmu, pověsil ji na sedlo a otočil se k hraběti.
„Dárek, můj pane,“ pokračoval Vesna a muži okolo vybuchli smíchy. Vedle něj stál Karlat Certinse, mračil se a zároveň se šklebil bolestí. Mladý vévoda se držel za paži, na které mu z rány v lokti prýštila krev. Ztratil přilbu, tvář měl ušpiněnou od krve a bláta a dlouhé černé vlasy slepené.
„Obvažte mu ránu, pak mu nasaďte pouta a roubík,“ rozkázal Isak. „Chci ho živého. Raději ho pověsíme v Tirahu než někde tady na poli.“ Isak pobídl koně vpřed a všiml si záblesku strachu v Certinsových očích, který mladík nedokázal dost rychle potlačit. Pod krví, blátem a modřinami na tváři vypadal až absurdně mladě. Co jsi? přemýšlel Isak. Chlapec v mužské zbroji hrající hru, které nerozumí, nebo vypočítavý zrádce, jako kterého tě pověsím? A záleží na tom?
Isak zvedl prstem vévodovi bradu a pohlédl mu do očí. „A co víc,“ řekl tiše, „pověsím vedle tebe tvoji matku a všechny členy tvé zrádné rodiny, kteří se znelíbí mému vrchnímu správci, až budu podepisovat zatykače.“
Jediný zvuk, který unikl Certinsovi ze rtů, bylo bolestivé zasyčení, když mu jeden z Duchů drsně strhl zbroj a stáhl mu paži nad ránou.
Isak sklouzl z koně, aby zkontroloval vojáky, kteří se procházeli kolem. Několik rytířů, kteří se odmítli vzdát, zahnali do kruhu a srazili je na kolena. Kamkoli se podívali, muži se svíjeli v agonii, křičeli nebo tiše sténali. Když poklekl vedle zraněného, lominského kyrysníka, objevili se vedle něj dva Duchové. Opatrně mu sundal přilbu a odhalil muže asi Vesnova věku s očima vytřeštěnýma strachem a bolestí. Lapal po dechu a rukama nešikovně svíral zlomené kopí, které mu trčelo z boku. Bublání v krku napovídalo, že zasáhlo plíci. Muž neměl žádnou naději. Isak vzal kyrysníkovu hlavu do velkých dlaní a ukončil jeho bolest tak rychle a něžně, jak jen dokázal.
Rozhlédl se po svých strážích v krémových uniformách se smaragdovými draky, podle nichž se daly snadno rozpoznat. „Carle?“ zavolal a srdce mu sevřela úzkost. Rychle se otočil a zapátral po přítelově statné postavě, nikde ho ale neviděl. Isak se postavil, udělal několik kroků a stále vyděšeněji se otáčel.
„Tady, můj pane,“ zavolal jeden z Duchů a mávnutím přivolal Isaka k místu, kde klečel. Jeho hlas nezněl naléhavě, ale Isak přesto překonal vzdálenost dvaceti yardů během a útroby mu sevřel tíživý pocit. Než se k nim ale dostal, uslyšel klít známý hlas: „Dávej pozor, ty jeden nemotorný troubo!“
Isak se ulehčeně usmál, když se ke Carlovi přiblížil. Největší starosti si bylo třeba dělat s těmi tichými. Voják Carlovi odřízl pažní část zbroje a nyní mu sundával kyrys. Byl celý od krve. Isak hádal, že jeho přítel utrpěl těžkou zlomeninu. Dřepl si, vzal do ruky zbroj a přejel prstem po rozseknutém, zprohýbaném chrániči nadloktí. Byl těžce poškozený.
„Spadl jsi z koně, co, starochu?“
„Táhni někam. Trefil mě palcát, a ty to moc dobře víš,“ odsekl Carel. Trhl sebou, když se mu kyrys zachytil o tuniku. „Ne všichni jsou z oceli, ty tupohlavý idiote. Ach, bohové, to bolí! Někdo mi najděte lahvinku něčeho silného.“
Voják, který se o velitele staral, vytáhl zpoza opasku nůž a odřízl rukáv. Carlova kdysi tak silná paže vypadala celá bílá až na místo, kde se začala vybarvovat odporná modřina. Isak poznal, že se jedná o ošklivou zlomeninu, a její zbarvení napovídalo, že Jeil bude mít co dělat, aby paži zachránil.
„Bohové, to nevypadá dobře,“ řekl voják bezmyšlenkovitě.
„Já vím, ty bastarde,“ vyštěkl Carel. „Díky Nartisovi je to levačka.“
„Lorde Isaku,“ zavolal dunivý hlas a Isak se otočil. Mířil k němu muž, v němž Vesna poznal kardinála Distena. Opravdu byl oblečen jako kurát, kterým kdysi býval, a jak se blížil, Isak si všiml, že kobaltově modrý lem jeho hábitu je zašlý a slátaný. Samotný kardinál byl působivý muž – Isak odhadoval, že je o několik let starší než Carel, měřil ale víc než šest stop a stále měl mladistvě statnou postavu. Dlouhý vous a zbytky vlasů měl dočista šedivé a hubenou, vrásčitou tvář mu hyzdila nejedna jizva. Jen jeho oči popíraly věk a pod hustým tmavým obočím divoce hořely.
„Můj pane, je pro mě čest vás poznat,“ řekl kardinál Disten a klesl na koleno. Isak viděl, že z gleve za jeho opaskem stále kape na podupanou trávu krev.
„Pro mě také. Ale pokud mě omluvíš, teď zrovna nemám na zdvořilosti čas.“ Carel zasténal a Isak se otočil zpět ke zraněnému muži.
„Isaku, jdi, máš tu práci. Nejsi léčitel, a pokud si myslíš, že dovolím, aby ses mě dotkl, museli tě během bitvy pořádně praštit do hlavy.“ Carel se přinutil k úsměvu, který mu Isak oplatil. Dotkl se lehce Carlovy zdravé ruky a vstal.
„No, kardinále, vypadá to, že mám přece jen čas. Prosím, vstaň.“ Ukázal na Karlata Certinse, kterému právě svlékali zbroj. „Teď alespoň můžeš dopsat poslední kapitolu své knihy.“
„Ha,“ odvětil kardinál bez pobavení. „Bylo by už načase, to ano, ale já toho nenechám, dokud si nebudu jist, že jsem je dostal všechny. Budu šťastnější, až uvidím, že i jeho matku poslali na boží soud. Modlím se, aby pro ně tvorové na Temném místě vymysleli dostatečně vynalézavý trest.“
Isaka překvapilo, že v kardinálově hlase neslyší zadostiučinění, jen pochmurné odhodlání. Hádal, že dlouholeté pronásledování Malichových stoupenců považoval spíše za práci než za povolání. Anebo už kardinála prostě temná tajemství a smrt unavily. Isak pomalu přicházel na to, že příliš mnoho obojího dokáže zkazit člověku duši.
„Postaráš se o to za mě? Postavíš je mým jménem před soud?“
„Splním vaše rozkazy, můj pane.“ Kardinál Disten se hluboce uklonil, pak ukázal na skupinu za sebou. „Mohu vám představit bratra-kapitána Shelna a hraběte Macoveho, majora řádu?“
Oba muži se uklonili, Isak kývl a pečlivě si nové spojence prohlédl. Byli oblečeni do černé kůže pobité cvočky a pomalovaných kyrysů a v rukách nesli přilby s průzory ve tvaru písmene ypsilon. Těžké jezdecké šavle schovali do pochev. Bratr-kapitán byl asi padesátiletý, zachmuřený muž s drsnou tváří a nezdravě šedou kůží. Jeho chladná nehybnost v Isakovi okamžitě vzbudila opatrnost. V očích bratra-kapitána Shelna nespatřil Isak žádný soucit, jen krutost a nemilosrdnost, a to nebyly vlastnosti, které chtěl Isak vidět ve tváři náboženského fanatika bez ohledu na to, na čí straně stál. Isak měl pocit, jako by muž byl z kamene.
Hrabě Macove byl mladší a vypadal, jako by u něj typicky kyselý výraz temných mnichů nebyl nijak obvyklý. Jako na potvrzení Isakovy domněnky přistoupil k muži Vesna a přátelsky mu stiskl paži.
„Od tebe bych tedy zbožnost nečekal, Macove,“ zvolal Vesna a po tváři se mu rozlil úsměv.
„Taky tě rád vidím,“ odvětil muž stejně vesele. „A co se týká mé zbožnosti, všichni musíme nakonec dospět a převzít zodpovědnost za své životy – i na tebe jednou dojde.“
Isak otevřel ústa, aby něco poznamenal, ale zase je zavřel. Byl teď vévoda z Tirahu a kasárenské žertování se k němu nehodilo. Místo toho se rozhlédl po temných mniších okolo.
„Lenní pán Saroc s vámi není?“
Bratr-kapitán na jeho slova nezareagoval, ale hraběti Macovemu přelétl přes tvář záblesk nejistoty, který Isaka přiměl vyptávat se dál.
„Ale no tak, přece se nedá čekat, že by se zemí toulala dvě vojska a ani jedno na sebe neupozornilo lenního pána. Nevidím žádné kyrysníky ani praporce, takže je asi součástí vašeho řádu a je jen příliš daleko, než aby se mi přišel osobně představit. Pokud ale úmyslně ignoruje nového pána, budu se muset urazit a nahradit ho někým, kdo mi prokáže trochu větší úctu, tedy pokud zatraceně okamžitě nepředstoupí!“ Když Isak domluvil, doslova křičel.
„Můj pane,“ zavolala postava v kápi stojící asi dvacet yardů stranou. Lenní pán Saroc odhalil zrudlou tvář, přistoupil blíž a poklekl před Isakem. Byl to pozoruhodně malý muž, zato statný, přesný opak toho, který poklekl asi krok za ním. Isak zahlédl erby, které měli vyšité nad srdcem a které byly jedinými známkami šlechtictví. Sarocův tvořil rudý kalich, znak druhého muže pak bílá ledová kobra. Isak ji poznal, zrovna když muž promluvil.
„Odpusťte, že jsme vás nepřišli pozdravit, můj pane,“ řekl lenní pán Torl a jeho bledá tvář kontrastovala s černou uniformou, když si z hlavy stáhl kápi. „Snažíme se zabránit tomu, aby mocní muži v řádu předstupovali před své pány jako vyslanci bratrstva. Řád nehraje velkou hru. Nepřejeme si předvádět své členy, abychom nezpůsobili problémy.“
Isak se na okamžik zamračil, pak se natáhl a sevřel lennímu pánovi paži v pozdravu.
„Už podruhé jsi bojoval po mém boku. Kdybych musel odpouštět jen podobné zločiny, byl bych mnohem šťastnější. Ale co tu děláš? Jsi daleko od domova…“
„To jsem. Byl jsem zrovna na obchodní cestě v kopcích na hranici Danvy a Folehu, když mě společník informoval o smrti lorda Bahla. Vydal jsem se najít lenního pána Saroka a jeden z mých agentů mi přitom oznámil, že se vévoda Lomin vydal s kyrysníky nečekaně na pochod, proto jsem se rozhodl je sledovat.“
„Vítám tvé rozhodnutí, ale jak jsi se dozvěděl o smrti lorda Bahla tak rychle, když jsi byl na hranici Danvy?“
Torl se zachmuřil. „Bratři mají jisté, řekněme, společníky, kteří používají neortodoxní a občas i šílené metody. Nejsou to členové řádu, ale využíváme jejich služeb.“
„To není vysvětlení,“ namítl Isak. Lenní pád vypadal na okamžik neklidně, přešlapoval a snažil se vzdorovat tíživému pohledu bělookého.
„Akademie magie by ho nazvala odpadlým mágem a tím také je, není ale ani šílenec, ani kacíř. Jeho metody se prostě liší od metod jiných mágů, a proto je pro nás velmi cenný.“
„Tak proč ses to zdráhal říct? Je to prosté vysvětlení.“
Torl si povzdychl. „To sice ano, ale jak se dozvěděl o smrti lorda Bahla, to už se tak snadno vysvětlit nedá. Dlouhé hodiny hleděl větvemi tisu do slunce, když náhle spatřil obraz. A pak ho uviděl i v pohybu listí v bylinné zahradě. Většina lidí by ho asi považovala za proroka a já nechci, abyste si podobné věci spojoval s řádem.“
„Zaujal jsi mě,“ řekl Isak. „Možná bych se měl s tím mužem setkat – až ho přivedeš do Tiražského paláce. Už se těším na tvé hlášení o dalších bratrech.“
„Můj pane…“
Isak ho rychle přerušil. „Nezpochybňuji tvoji oddanost, ale musím vědět, s kým je má šlechta ve styku. Události v Narkangu a v Thotelu mě utvrdily v tom, že nemohu nevědět o všem, co dělají moji poddaní.“
„Takže zvěsti o Thotelu jsou pravdivé?“ ozval se lenní pán Saroc, než mohl Torl znovu něco namítnout. Byl si moc dobře vědom toho, že se temní mniši a Duchové navzájem podezřívavě sledují a ani jedna strana zatím neschovala zbraně. „Lord Styrax opravdu obsadil město a strhl Chrám slunce?“
Isak kývl. „Tak mi to řekli.“
„Ale co Narkang? Vracel jste se, abyste se ujal dědictví, protože jste vycítil smrt lorda Bahla?“
„Naneštěstí to nebylo tak jednoduché. Možná dojde ještě k dalšímu bojům, než…“
„Můj pane,“ skočil mu do řeči Jeil. „Potřebuji vaši pomoc.“
Isak kývl na lenní pány a vrátil se ke Carlovi. Dřepl si vedle Jeila a prohlédl si zraněnou paži. Carel byl strašlivě bledý, lapal po dechu a pot se z něj jen řinul.
„Nemůžu ji zachránit,“ řekl Jeil klidně. Byl příliš zkušený, než aby skrýval pravdu před Carlem. „Jste jeho nejlepší nadějí.“
„Já? Já ještě nikdy nic podobného nedělal,“ namítl Isak.
Jeil ukázal na Eolis. „Maršál nepotřebuje léčitele, ještě ne. Potřebuje řezníka a odpusťte mi, že to říkám, můj pane, vy jste to nejlepší, co máme. Eolis paži čistě uřízne a zároveň ránu uzavře.“
Isak pohlédl dolů na Carla. Starý muž mu slábl před očima.
„Není jiné cesty?“
„Ne.“
Isak se rozhlédl, ale nikdo se mu nepodíval do očí. Postavil se a tasil Eolis. Carel nedokázal potlačit bolestivé zavytí, když mu Jeil odtáhl zraněnou paži od těla a ukázal, kde ji má Isak useknout. Isak zvedl štíhlý meč a střelil po vévodovi Certinsovi tak jedovatým pohledem, až se mladík vyděšeně přikrčil.
„Na kopí,“ zavrčel Isak a ťal.