Kapitola 28
28.
Vítr svištěl okolo Styraxe, když vedl armádu ke Kruhovému městu. Před ním vyvstávala na pozadí zimní hnědi a šedi jižní čtvrť Ismess. Jediné, co zůstalo ze starodávného města Litsů, byl špinavě bílý půlkruh starých budov obklopený nízkými chatrčemi, přilepený ke svahu hory Černý zub. Ve středu sotva rozeznal jedinou působivou část, která z města zbyla: obrovité schodiště vedoucí ke Knihovně období.
K lordu Styraxovi se připojili jeho syn a generál. Hleděli na město, zatímco meninští váleční oři, obrovští tvorové šlechtění na to, aby unesli váhu bělookých válečníků, spásali řídkou zimní trávu. Po týdnech pochodu je od Ismessu dělilo jen několik mil větrem ošlehaných pastvin a ohbí řeky stékající z hory.
„Dokonalý den pro bitvu,“ prohodil Kohrad. „Vítr máme v zádech a půda je suchá a pevná.“
Lord Styrax kývl. „Krásný den,“ souhlasil. „Jen škoda toho výhledu, i když sláva Ismessu upadala už v dobách Deverka Grasta.“
„Za tisíc let upadla teda pořádně,“ dodal generál Gaur z obvyklé pozice po pánově pravici.
Meninský lord souhlasil. Ismess byl díra; celé Zemi by prospělo, kdyby město prostě srovnal se zemí a pozabíjel jeho neschopné vládce. Poslední baštu Litsů ochromovaly náboženství a vláda idiotů a byla ubohým vězením pro hrstku zbývajících Ilitových stoupenců.
„Vzpomínáš, co říkala hlášení našich zvědů?“ zeptal se Styrax zvířecího generála.
Gaur zatřásl chlupatou hlavou. „O dobytí Ismessu? Ha! To mě naučí věřit znalcům.“
Styrax se usmál a okolo očí se mu objevily drobné vrásky. Na rozdíl od většiny meninských bělookých byl kultivovaný muž. Divokou hřívu černých kudrn, kterou prosluli Plenitelé, si nechal ostříhat nakrátko. Tvář měl hladce oholenou a bez jizev − během služby v pluku se totiž vyhnul tradičnímu obličejovému zjizvení, které si pořídila většina Plenitelů, a vousy si vždy pečlivě zaplétal. Vyprovokoval svými odlišnostmi tucet soubojů a zabil osm mužů, než konečně přijali jeho nadřazenost.
„‚Jen nechuť k masakru a neurčitá zbožnost brání ostatním čtvrtím v tom, aby Ismess dobyly,‘“ citoval. „‚Důvodem je prý zachování rovnováhy moci, jde ale o prázdný argument, protože během několika let by z dobytí čtvrti začaly ostatní těžit.‘“
„‚V konečném důsledku brání útoku prostě přesvědčení,‘“ dokončil Gaur, „‚že by šlo o ubohý čin; vládci mají pocit, že by to bylo pod jejich úroveň.‘“
„‚Pod jejich úroveň?‘“ zopakoval Kohrad. „Je to dobrý nápad, ale zahanbil by je?“
„Přesně,“ řekl Styrax. „Deverk Grast nebyl první, kdo odhalil podstatu problémů všech Litsů; byl prostě první, kdo se je pokusil vyřešit genocidou. Pomocná ruka někdy není vítaná.“
„Můj pane,“ zavolal major Jantar a pobídl koně blíž, aby nemusel křičet. „Lorde Styraxi, dorazil posel vévody Vrilla. Armáda je připravena.“
„Děkuji. Dej znamení arohatským plukům a lordu Larimovi.“
„Ano, můj pane,“ odpověděl Jantar, postavil se ve třmenech a zamával na tři zástupy vojáků za sebou. V jejich středu jela pestrobarevně oděná postava; mohl to být jedině Laratův Vyvolený. Vojáci klusem předběhli generály. Důstojníci běželi vpředu, jen bez brašen a kopí.
Třetí armáda postupovala z Tor Salanu volným krokem. Styrax s sebou vzal polovinu mužů, jel od města k městu, přijímal kapitulace, a kde to bylo nutné, nechával posádku. Druhá armáda a hlavní část chetských spojenců zůstaly v Tor Salanu a užívaly si zabaveného majetku zabitých mágů. Hrstka Chetsů, která se s nimi vydala na sever, se připojila k těžké pěchotě Třetí armády. Jakmile kapituluje Kruhové město, povolá zbytek Deseti tisíc a obrátí je proti Embere. Když budou pod jeho standartou dobývat další města, sváží se s ní. Až uvidí své přátele umírat za Styraxe, nevzbouří se bez dobrého důvodu, a ten jim nemínil dát.
Meninský předsunutý voj překonal rychle vzdálenost, která ho od města dělila, a sotva zpomalil, když narazil na vyslankyni lorda Celaa, která jim jela v ústrety. Byla to mladá žena s bledou pletí a vlasy tak světlými, že vypadaly bílé. Jela na grošákovi a tvářila se náležitě vyděšeně. Na tunice měla znak Pánů vzduchu, sněhobílá křídla, kterými se litští běloocí lišili od bělookých jiných kmenů.
Kohrad uhnul stranou, aby mohla jet po Styraxově boku, ale trvalo několik minut, než ze sebe vypravila srozumitelnou větu, přestože plynule hovořila meninským dialektem. Jakmile mu předložila formální pozdrav lorda Celaa, Styrax ji umlčel.
„Děkuji tvému pánovi za pozdrav. Prosím, slož mu moji poklonu a informuj ho, že navštívím Knihovnu období. Tradice, myslím, říká, že do ní má přístup každý − očekávám, že se stejné úcty dostane i mně, a to bez ohledu na dávné zločiny spáchané členy našich kmenů.“
Jantar viděl, že žena pochopila, co tím lord Styrax myslel. Distancoval se od přízraku Deverka Grasta, který by se vznášel nad rozhovorem každého Litse a Menina, a zároveň jí nepokrytě vyhrožoval.
„Ano, Vaše Veličenstvo,“ vypravila ze sebe. „Ale lord Celao vás pozval, abyste se dnes večer stal jeho hostem. Občany města by uklidnilo, kdybyste přijal naši pohostinnost a dokázal jim, že vaše armáda pro ně nepředstavuje žádné nebezpečí.“
„Jsem si jist, že by je to uklidnilo,“ řekl Styrax pevně, „ale neudělám to. Pohostinnost lorda Celaa bych si neužil, protože bych si při pohledu na tu otylou bradavici pokaždé vzpomněl na jeho napůl vyhladovělé poddané, a to by mě připravilo o chuť k jídlu.“
Ženina tvář ještě víc zbělela, pokud to vůbec bylo možné.
„A co víc,“ pokračoval Styrax a hlas mu ztvrdl, „je mi úplně ukradené, jestli jsou vaši občané klidní, nebo ne. Tři pluky pod velením lorda Larima se utáboří v Liliové zahradě pod Ilitovými schody. Část společníků mě doprovodí do hory, dva odnesou zprávy kardinálu Sourlovi a Natai Escral, vévodkyni z Byory.
Samozřejmě mám zprávu i pro lorda Celaa. Připojí se ke mně zítra v poledne v knihovně, kde projednáme kapitulaci Kruhového města.“
„Kapitulaci?“ zajíkla se žena a překvapením málem spadla z koně.
„Vaši mágové a zvědové vám už určitě oznámili, že zbytek mé armády je jen kousek odtud. Pokud mé pozvání nepřijme, obsadím Ismess silou. Raději bych to nedělal, ale pokud lord Celao upřímně věří, že má proti mojí armádě šanci, může svoji teorii vyzkoušet.“
Obrovský bělooký se otočil a zpříma na ni pohlédl. „Mám s sebou osm elitních legií, které se vypořádají s preventivním útokem na moji osobu. Nudí se a doufají, že si konečně budou moct zabojovat.“
Mladá žena se přikrčila, s povděkem bodla koně ostruhami do boků a rozjela se pryč.
„Myslím, že si vzkaz dobře zapamatuje,“ zasmál se Styrax. „Majore Jantare? Kurýre Karapine?“
„Ano, pane,“ odpověděli jednohlasně. Jantar pohlédl koutkem oka na Karapina a litoval ho. Byl to asi čtyřicetiletý muž beze smyslu pro humor, kterého už téměř třicet let identifikovaly mosazné chrániče předloktí jako člena kurýrní jednotky. Nevěděl, jestli Karapin ví, proč posílají za kardinálem Sourlem jeho a ne vojáka v postavení majora Jantara. Naneštěstí pro Karapina měli Oddaní tendenci popravovat posly špatných zpráv. A protože Sourl nyní používal spíše svůj církevní titul než vojenský, bylo marné doufat, že se zachová jako voják.
„Stejnou zprávu předáte i v Akellu a v Byoře. Uvidíme se zítra.“
Dvojice zasalutovala a oddělila se od družiny. Zamířila na severozápad a řinčení zbrojí za ní pomalu utichalo. Muži jeli mlčky.
Jantar zjistil, že jen obtížně udržuje oči na silnici. Čím víc se blížili k cíli, tím větší mu hora na obzoru připadala a tím těžší také bylo nezastavit a nezírat na obrovskou skvrnu v krajině.
Viděl, jak hora získala své jméno. Černý zub skutečně připomínal obrovský zub, vykotlaný a ulomený. Byl to ošklivý pahýl s jediným tenkým vrcholkem, pokud se mu tak dalo říkat, který se tyčil za skalní stěnou, k níž lnul Ismess. Rozeklaný zbytek hory byl tak mrtvý, že ve srovnání s ním i poušť oplývala bujnou vegetací.
Jen za Ismessem leželo něco víc než pustá černá skála. Nad údolím s Knihovnou období se tyčil štíhlý vrchol, který na první pohled připomínal věž úžasné výšky. Jantar o knihovně nic moc nevěděl, jen to, že prý ukrývá neobyčejnou sbírku učených textů z dob, kdy Litsové byli mocným národem.
„Karapine?“ řekl Jantar najednou. Kurýr sebou překvapeně trhl. „Viděl jste doprovod lorda Larima? Proč asi náš pán rozkázal, aby ho doprovodily pluky z arohatské Desáté?“
„Myslím, že není na místě, abychom rozebírali rozkazy lorda Styraxe, majore,“ odvětil Karapin vážně. Jeho těžký přízvuk připomínal přízvuk lorda Styraxe; oba pocházeli z oblastí za Ohnivým kruhem, který tvořil srdce meninské země.
Jantar se Karapinovi v duchu omluvil. Nebyl to žádný idiot, zřejmě věděl, že mu svěřili sebevražedný úkol, ale přijal ho s radostí − anebo aspoň tak radostně, jak jen dokázal − protože muži z domovských oblastí lorda Styraxe byli tak věrní, že to i oddaný major Jantar sotva dokázal pochopit.
„Nepochybuji o něm,“ řekl smířlivě. „Prostě se snažím pochopit, co po nás chce. Chemské legie patří k jeho elitě už léta; vždy věřil, že ho udrží v bezpečí. Neslyšel jsem, že by se to změnilo.“
„O co vám jde, majore?“ Karapin upíral pohled na budovy před nimi. Před několika minutami minuli hraniční trh, který odděloval ismesské teritorium od byorského. Před sebou teď měli malou pevnůstku obklopenou farmářskými usedlostmi; nikde ještě neviděli vojáky, ale oba věděli, že je brzy někdo zastaví.
„Jde mi o to, že náš pán nikdy nedělá nic bezdůvodně,“ pokračoval Jantar a uvažoval nahlas. „A to, že s sebou do nepřátelského města nevzal nejlepší pluk musí mít nějaký důvod.“ Jantar zmlkl, když u brány pevnůstky zahlédl pohyb. „Nečeká, že výlet do Knihovny období dopadne dobře. Arohatská Desátá není špatná jednotka, ale není tak dobrá, aby mu vadilo ji obětovat.“
Pokud měl Karapin na celou věc nějaký názor, nechal si ho pro sebe a Jantar se neobtěžoval mluvit dál. Naposledy si zkontroloval zbraně, aby se ujistil, že je může okamžitě použít, a upravil černou standartu se znakem lorda Styraxe. Pak už mohl jen jet a čekat, proto si aspoň začal hvízdat.
Karapin mlčel, i když je konečně zastavili.
Vojáci, které jim poslali jako doprovod, vypadali tak mladě, že to klidně mohli být noví rekruti. Jeli dlouhou, pomalu se stáčející cestou, která, jak se zdálo, obíhala celou Byoru. Ta byla uhnízděna mezi strmými holými skalami zbrázděnými hlubokými puklinami.
Po dřevěném mostě přejeli malou říčku, doprovod se následně rozdělil a Jantar přátelsky kývl na Karapina, který zamířil k druhému mostu.
Zbytek vojáků zahnul doprava a vydal se po rušné silnici lemované velkými domy k městu, které stoupalo vzhůru po přírodních stupních k patě rozeklaných skal Černého zubu. Do výšky se tu zvedaly obrovské věže, které mohly být postaveny jen s pomocí magie. Kdekoli jinde by Jantar obdivoval jejich velikost, ale tíživá přítomnost Černého zubu za nimi, hora byla i v nejnižším bodě dvakrát vyšší než ta nejvyšší věž, efekt poněkud zmenšovala.
Farmy a malé usedlosti ustoupily velkým, samostatně stojícím sídlům; ty zase nahradily na sobě natěsnané chalupy. Jantarovi připadalo, jako by se všechny budovy před horou krčily. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil proč. Otočil se a rozhlédl se po širokých mokřinách živených řekou, která rozdělovala město na dvě poloviny a v bažinách se rozbíhala tuctem směrů. Vzpomněl si, že Byora nejvíce trpí záplavami, které po bouřkách přicházejí z hory.
Těsné shluky budov se odvracely od města a u zadních zdí měly navršené velké hliněné valy. Jantar si překvapeně všiml, že sotva polovinu porůstá tráva. Uviděl, že samotné město bylo pečlivě rozvrženo, hlavní cesty fungovaly jako dlouhé kanály a odváděly vodu rychle pryč, tady venku ale nikdo nic neplánoval. Chudí se museli spolehnout sami na sebe.
Projel s doprovodem širokou branou a sesedl, aby koně do prudkého svahu vedl. Bránu střežili starší vojáci, muži v livrejích vínové barvy, a mladíci z doprovodu prchli, jakmile ho předali do péče seržantovi u brány. Jantar šel prostě dál a nové společníky ignoroval. Musel věřit, že jeho brutální vzhled a blízkost armády nedovolí, aby se ho někdo pokusil zastrašit.
Poslali s ním dva vojáky. Vedli Jantara vzhůru dlouhou, mírně stočenou ulicí, která je přivede rovnou k velké bráně do čtvrti Osm Věží, jak ho zarputile informoval jeden z vojáků, když se zeptal. Viděl jednotku rudě oděných mužů a neuspořádané skupinky v hnědém a bílém, které nepřipomínaly regulérní jednotky.
Divné, město plné vojáků, pomyslel si Jantar, když si všiml hloučků na každé větší křižovatce. Zdá se, že vévodkyni dělají větší starosti vlastní lidé než blížící se armáda.
Jantar si uvědomil, že ho nesledují jen vojáci; z každé uličky a z každých otevřených dveří na něj hleděli lidé. Cítil jejich podezíravost, viděl strach v jejich očích, ale nejvíce ho zneklidnilo ticho, které ho městem provázelo, jako by ho někdo očaroval.
Těsně před bránou se z jedné skupiny přihlížejících ozval hlas a lidé se otočili a rozestoupili, protože vpřed klopýtala postava. Jantar zpomalil a zíral na muže v cárech, který k němu mířil. Jeden z vojáků vykročil, muž se zastavil a znovu zavolal.
Jantar překvapeně zamrkal. Očekával, že uslyší místní dialekt, ale muž mluvil meninsky − a kromě toho ho volal jménem.
„Majore Jantare,“ zopakoval muž, shodil si z hlavy kápi a odhalil vlasy barvy špinavé slámy a nadějeplný úsměv hladového psa.
„Naii?“ řekl Jantar nevěřícně. Voják, který k otrhanému muži mířil, zůstal stát a nejistě se ohlédl. Jantar ho ignoroval a dál šokovaně zíral na Naie, bývalého sluhu Isherina Purna, zesnulého nekromanta, kterého dříve zaměstnávala meninská armáda.
Když Jantar viděl Naie naposledy, vydal se splnit nějaký pošetilý úkol v pochybné společnosti krále Emina a Zhii Vukoticové. Jantar po pádu Scree jen tak tak unikl masakru uprchlíků a předpokládal, že nikdo, kdo nebyl nesmrtelný nebo neměl vlastní armádu, nemohl přežít.
„Naii?“ zopakoval, pak si uvědomil, jak hloupě musí působit. Pokynul mu, ať přistoupí blíž.
„Taky vás rád vidím, majore,“ řekl Nai a přiběhl blíž. Stejně jako při jejich prvním setkání v Scree byl i tentokrát Nai bosý, jako by hrdě vystavoval na odiv svoji znetvořenou nohu. Pod špinavými hadry měl teplejší, čistší kožený kabát. Takže převlek, co? Ale před kým se schováváš? Vypadá to, že se tví přátelé obrátili proti tobě.
„Nic takového jsem neřekl,“ vyštěkl Jantar. „Zasraní nekromanti; jste jako švábi, není možné se vás zbavit.“
Pokud se Nai urazil, nedal to najevo. Dál se křenil, přistoupil až k Jantarovi a vzhlédl k němu. „Majore, kdyby váš pán dokázal vycvičit šváby, aby mu nosili informace, už dávno by dobyl celý západ.“
„Máš pro mě informace?“
„Nějaké.“ Nekromant mávl nedbale rukou. „Nic zvláštního − v poslední době se snažím nevystrkovat hlavu − ale mohl bych být lordu Styraxovi prospěšný, pokud mi poskytne ochranu.“
„Někdo se tě pokouší zabít? Zhia? Ta farlanská čubka?“
Nai se znovu zazubil a tvářil se nevzrušeně. „Nejen ony; ve městě se dějí dost divné věci.“
„U všech démonů,“ zavrčel Jantar. „Když vezmu v úvahu, co už jsme spolu zažili, tak to není dobré znamení.“ Povzdychl si a ukázal na bránu. „Dobrá, pojď se mnou. Ale drž se ode mě dál,“ dodal a nakrčil nos.
* * *
Dostat se až k vévodkyni se ukázalo být pozoruhodně snadné. Zastavili je u brány Rubínové věže a poslali dovnitř zprávu o Jantarově příchodu. Během minuty či dvou se k nim líně vydal obrovský seržant, aby si je prohlédl. Asi minutu tam stál a bedlivě si měřil napřed Jantara, pak Naie, který se mračil a pod tíhou mužova pohledu sklopil oči k zemi. Jantar si ihned všiml změny v chování stráží; všichni včetně zkušených veteránů najednou znervózněli. Jantar mrkl a měl pocit, jako by se díval do zrcadla.
Divné, pomyslel si Jantar, ani trochu se mi nepodobá. Možná je to jeho postojem, anebo tím, že působí jako veterán?
„Jsem seržant Kayel,“ prohlásil muž nakonec a protáhl si prsty, jako by se chystal k boji. Chrániče předloktí z kalené oceli měl omotané motouzem, což byla jediná odchylka od standardní uniformy. Jantar neviděl pro motouz žádný důvod, ale ti, kdo muže znali, asi věděli, proč si ho okolo chráničů omotal. Možná mu připomínal starý pluk − Jantar viděl dost malých tradic, vzpomínek na mrtvé.
Zapomněl na zvědavost a předklonil se v sedle. „Nezajímá mě, kdo jste,“ řekl tiše, „prostě mě odveďte k vévodkyni. Jsem tu kvůli státní záležitosti.“
Byli si blízcí výškou i věkem, oba byli zjizvení veteráni, se kterými nebylo radno si zahrávat.
Ale přece jen je mezi námi jeden rozdíl, ujistil se Jantar, je nepravděpodobné, že by ustoupil z boje, z čehož já už před lety vyrostl. Něco na tom muži Jantara varovalo, aby si dal dobrý pozor, ale nedokázal zjistit co. Odhadoval, že muž není místní, ale o to nešlo…
Nesetkali jsme se už? Ne, určitě bych na tak velkého chlapa, který si vykračuje se sebejistotou krále, nezapomněl. A přesto je na něm něco… Bohové, možná je to prostě tím, že mi připomíná mě a chlap jako já prostě nezůstane jenom seržantem.
„Až se příště setkáme, uvidíme, kdo dokáže dochcat dál,“ odpověděl Kayel, sebejistě se usmál a pokynul vojákovi vedle Jantara. „Postará se vám o koně a zbraně; vévodkyně už čeká.“
Aniž by počkal na odpověď, otočil se a zamířil k hlavnímu vchodu. Jantar zůstal chvíli zmateně sedět, pak se vděčně svezl ze sedla. Podal uzdu vojákovi, odepnul si meč a zachytil Naiův pohled. Nekromant pochopil a přistoupil blíž.
„Proč mám takový pocit, že už jsem toho seržanta někde viděl?“ zeptal se tiše.
„Podíval jste se v poslední době do zrcadla?“ opáčil Nai. „Vzhledem se sice zrovna nepodobáte, ale jinak mi jeden druhého dost připomínáte.“
„Co to má, u Ghenny, znamenat?“
„Nesete se stejným způsobem. V očích máte stejný pohled, i když vy ho lépe skrýváte, a…“ Nai zmlkl a tázavě na Jantara pohlédl. Bez vysvětlení přejel Jantarovi rukou před obličejem a zamumlal tiše několik slov.
„Raději na mě nezkoušej žádné čáry,“ zavrčel Jantar. Vojáci okolo sebou trhli; nerozuměli sice jeho slovům, ale poznali tón.
„Jen jsem se díval, jestli už vás někdo neočaroval.“ Nai se zamračil. „A myslím, že jsem měl pravdu − máte přibližně stejnou stavbu těla a hrubé chování, jinak se ale jeden druhému vůbec nepodobáte, přesto mi vás na první pohled nesmírně připomínal. Musím si svoji teorii ověřit, ale je mezi vámi nějaké pouto.“
„Jak je to možné?“ zeptal se Jantar užasle.
„Netuším.“ Nai ukázal na Kayela, který čekal u hlavních dveří. „Odpověď asi najdeme tam.“
Když Jantar vstoupil do kruhové přijímací síně, zjistil, že na něj čekají jen šlechtičny. Dvojice stráží u dveří ho bedlivě sledovala, a když se rozhlédl, na můstku nad dveřmi spatřil muže s napnutými kušemi. Byli tu sluhové, ale žádní muži vyšší hodnosti. Na okamžik mu to připomnělo Bílý kruh, a to navzdory skutečnosti, že Byora Sesterstvu vždy odolávala. Když se ukázalo, že Bílý kruh je jen politickou zástěrkou pro vypovězený yeetatchenský kmen, Jantar hádal, že vévodkyni potěšilo, že se od té bandy držela dál.
Natai Escral, vévodkyni z Byory, poznal snadno. Seděla na trůně, k boku se jí tisklo dítě a po pravici jí stála krásně oblečená žena.
Myslel jsem, že nemá děti a jejími hlavními rádci jsou muži. Zdá se, že naše informace jsou zastaralé, pomyslel si.
Seržant Kayel zaujal pozici po vévodkynině levici a vedle dítěte. Obě ženy měly na sobě šaty pestrých barev, jedna zelené, druhá tmavě růžové, a zdobily je těžké šperky. Zvláštní bylo, že to starší vévodkyně se pyšnila hlubokým výstřihem, její rádkyně si naopak oblékla šaty s límečkem tak vysokým, až se zdálo, že jí brada navěky ztuhne v povýšené póze.
Ve stínech vzadu v komnatě čekala chůva, stála tam se složenýma rukama a s očima upřenýma k zemi, asi aby zakročila, kdyby dítě začalo zlobit. Vedle ní stál nějaký úředník a snažil se tvářit netečně a rezervovaně, ale spíše vypadal, jako by ho trápila zácpa. Jantar přelétl chůvu pohledem a nepoznal ji, Nai ale vyjekl, jako by ho někdo píchl. Meninský důstojník po něm střelil pohledem a Nai zmlkl.
Tíha pohledů se do Jantara opřela silou horkého jižního větru. Nervózně si odkašlal a najednou se cítil velmi nepříjemně. „Vévodkyně, přináším zprávu od Kastana Styraxe, Karkarnova Vyvoleného a pána Meninu,“ řekl a hluboce se uklonil.
„Jste nezvyklý kurýr,“ poznamenala povýšená rádkyně a z nevysvětlitelného důvodu se na Jantara široce usmála. Zdálo se, že ji upřímně potěšilo, že ho vidí, jako by byli staří přátelé.
„A vy jste, madam?“
„Lady Kinna,“ řekla a poškrábala se přes látku na krku. „Paní Uzavřené rady.“
„Jakou zprávu?“ přerušila je vévodkyně tiše a prsty líně prohrabávala dítěti vlásky.
Jantar zaváhal; neměl s dětmi téměř žádné zkušenosti, ale začínalo ho znervózňovat, jak na něj tohle bez mrkání zírá. Vévodkynina netečnost ho nijak nepřekvapila, ale neměly se malé děti neklidně vrtět, poposedávat a nezajímat se o politiku?
„Lord Styrax vám posílá pozdravy,“ řekl Jantar nakonec, „a zve vás, abyste se k němu připojila při obědě v Knihovně období. Měli byste si promluvit o podmínkách.“
„Při obědě?“ Na vévodkyniných rtech se objevil náznak úsměvu. Změnila se tím celá její tvář a Jantar si uvědomil, že vévodkynin věk nijak nezmenšil její sexuální přitažlivost. Její vědoucí hravost mu ihned připomněla podkoní Kirl. „Váš pán si je sebou velmi jist.“
Jantar si odkašlal a snažil se nezírat. „Se vší úctou, Vaše Veličenstvo, je si jist svojí armádou. Během jediného dne jsme dobyli Tor Salan, který měl mnohem lepší obranu než vy. Kruhové město je ve srovnání s ním rozdělené a slabé, ale můj pán si nepřeje zbytečné krveprolití.“
„Proč s námi chce mluvit?“ zeptala se lady Kinna. „Pokud tak snadno dobyl Tor Salan, proč se vůbec obtěžuje s námi mluvit? Kdyby mohl lehce dokázat svoji sílu, už by to určitě udělal a prostě nám vnutil své podmínky.“
„Tor Salan by se nevzdal − Mozaiková rada si byla příliš jistá jeho obranou. Vy nemáte nic, čemu byste mohli do takové míry věřit.“
„Anebo přecenil své síly a teď blufuje,“ opáčila vévodkyně.
Kývl na znamení, že i tato varianta je možná. „Lord Styrax není muž, který by hrozil, aniž by byl schopen výhrůžky splnit. Pokud se některý z vládců schůzky nezúčastní, můj pán bude předpokládat, že se staví k jeho plánům nepřátelsky, doufá ale, že se to nestane; nemáte co ztratit.“
Vévodkyně se předklonila a její výraz prozrazoval zvědavost. „Váš pán věří, že mu prostě bez námitek vydáme město?“
„Já jen přinesl zprávu, nic víc. Byl jsem zplnomocněn pouze k tomu, abych vám řekl, že vám lord Styrax zamýšlí ponechat vládu nad městem a Fortinn předat pod kontrolu dohlížitele, kterého sám vybere.“
Opřela se, dlouze se zamyslela a po celou dobu přitom prohrabávala dítěti kudrny. Bezděčný pohyb nijak nenarušil soustředěný pohled dítěte a Jantar musel potlačit nutkání zavrtět se.
„Dobrá, povězte svému pánovi, že přijdu.“
Jantar se uklonil. „Přikázal mi, abych vás doprovodil.“
„To nepřichází v úvahu,“ vyštěkla nečekaně vztekle.
„Jak si přejete,“ řekl a znovu se uklonil. „S vaším svolením tedy strávím ráno modlitbami ve svatyni Kiyer Potopy tady ve věži.“
Jeho slova měla kýžený účinek. Vévodkyně pohlédla na lady Kinnu, pokrčila rameny a kývla. Vstala a pomohla chlapci z trůnu, i když dítě toho věku tak přehnanou péči nevyžadovalo.
„Jak si přejete; Jato vás i vašeho sluhu ubytuje a postará se o vaše potřeby.“
Jakmile zmínila jeho jméno, úředník vyskočil a pokýval hlavou jako špaček. Aniž by se vévodkyně ohlédla, zamířila k hlavnímu schodišti a podivné dítě přitom vedla za ruku. Lady Kinna šla kousek za nimi, zastavila se ale, znovu se na něj usmála a dodala: „Nezaspěte.“
Jantar stál chvíli bez hnutí a uvažoval, jestli je ta žena šílená, nebo se už doopravdy někdy setkali a on si to jen nepamatuje. Z myšlenek ho vytrhl Nai, který ho naléhavě zatahal za rukáv.
„Pojďte, musíme si promluvit.“
Jantar se ponuře usmál. „To opravdu musíme.“