Kapitola 11-15
11.
Garoth seděl na posteli vedle ní. Hladil ji nožem po odhaleném lýtku. „O co jde?“
„Jedna z našich špionek v Kapli, Jessie al’Gwaydin, je po smrti. Naposledy ji viděli ve vesnici Torrasova Zátočina.“
„Zabil ji Temný lovec?“
„Předpokládám to. Náš muž řekl, že Jessie toho tvora plánovala studovat,“ řekl Neph.
„Takže vešla do lesa a nikdy nevyšla ven.“
„Ano, Vaše Svatosti,“ potvrdil Neph. Promnul si shrbená záda, jako by ho bolela. To Bohokráli připomnělo nejen jeho věk, ale i břemeno, které Neph v jeho službách nosil.
Bohokrál prudce zarazil nůž tak vysoko do matrace mezi Magdalyninýma nohama, až si Neph myslel, že dívku pobodal. Vyjekla přes roubík a trhla sebou, snažila se utéct. Garoth si toho nevšímal a rozřízl jí sukni až k lemování, do vzduchu vylétlo peří.
A náhle byl znovu klidný. Nechal nůž zaražený v matraci, urovnal rozříznuté šaty a něžně dívce položil ruku na holé stehno. Nekontrolovatelně se třásla.
„Je tak těžké dostat špiona do Kaple. Proč neustále pokračují v zahazování svých životů, Nephe?“
„Ze stejného důvodu, proč se k nám přidali, Vaše Svatosti. Ambice.“
Garoth se na vürdmeistera unaveně podíval. „To byla řečnická otázka.“
„Mám však i dobré zprávy,“ řekl Neph. Trochu se narovnal, zapomněl na svá záda. „Zajali jsme ladešianského barda jménem Aristarchos. Myslím, že byste ho chtěl osobně vyslechnout.“
„Proč?“
„Protože jsem ho Viděl a to, co jsem viděl, bylo velmi pozoruhodné.“
Garoth přimhouřil oči. „Ven s tím.“
„On věří, že spatřil nositele ka’kari. Černého ka’kari.“
* * *
„Přestaň se na mě dívat!“ zasupěl Stephan. Byl to tlustý obchodník s látkami, zhrzený milenec, který přísahal, že by mohl Vi sdělit, kdo je Shinga. Shinga tedy byla žena, nebo Stephanovi pramálo záleželo na tom, čí políčko zoře, protože právě taková byla jeho cena za informaci.
Vi ležela pod ním. Pohybovala se s obratností atleta a schopnostmi kurtizány vyučené u samotné Mámy K., ale její oči byly naprosto chladné. Nesténala, nedělala grimasy. Nepředstírala rozkoš a to Stephanovi dělalo problémy. Jako většina mužů byl ze tří čtvrtin z keců a z jedné čtvrtiny z ptáka. V tuhle chvíli o trochu méně než ze čtvrtiny.
Odvalil se a proklel svou ochablost. Byl zpocený a páchl drahými oleji. Vi si nedokázala pomoci a blahosklonně se usmála. „Myslela jsem, že si aspoň trochu užijeme,“ řekla.
Jeho tvář zrudla a ji napadlo, proč ho vlastně uráží. Nijak se nelišil od jiných mužů a ona stále potřebovala zjistit, co jí může říct. Tímto to jenom prodlouží.
„Rozpusť si vlasy,“ řekl.
„Na vlasy zapomeň.“ Nyse, to nemůžou nechat na pokoji alespoň je? Překulila se a zavrtěla boky, natáhla se Talentem a chytila ho. Pak mu na to pomohla zapomenout.
Když jí bylo patnáct, mistr Gibbet ji přivedl k Mámě K. a kurtizána se dívala, když ji šoustal. Pak řekla: „Dítě, ty šoustáš, jako bys vůbec nic necítila. Je to tak?“
Mámě K. se nedalo lhát, Vi se proto přiznala. Sex jí nic neříkal. „No,“ řekla Máma K., „nikdy nebudeš nejlepší, ale to není nic, s čím bychom si nemohly poradit. Sexuální magie je nejstarší magií. S tvým poprsím a Talentem, co máš, z tebe stále můžu udělat něco zvláštního.“ Tak Vi použila své schopnosti, šeptem toho vyžilého idiota proklínala − slova nemusela odpovídat jejím záměrům, ale jako každá Talentovaná žena musela při používání svých schopností mluvit.
Stephan zasténal jako tupé zvíře a za chvilku se udělal. Zatímco byl ještě omámený, otřela se do jeho drahého pláště a se zkříženýma nohama se posadila na postel, oděná do své zbroje nahoty.
„Řekni mi to, tlusťochu,“ vyzvala ho a dívala se na jeho bledé špeky s takovou nechutí, až se zahanbeně přikryl.
„Při všech bozích, musíš…“
„Pověz mi to.“
Stephan si zakryl oči. „Používal poslíčky. Věděli, že mají chodit do mého domu. Někdy jsem zaslechl pár slov, ale on byl vždycky tak opatrný. Těch pár dopisů, co dostal, spálil a s poslíčky si vždycky chodil promluvit ven. Ale tu noc, co došlo k inv… osvobození, si poslíčka zavolal a napsal mu dopis.“ Stephan si vzal deku a zabalil se do ní, než odešel ke stolu. Zvedl z něj list ceuranského rýžového papíru a podal jí ho. Byl prázdný.
„Podrž ho proti světlu,“ poradil jí.
Vi podržela papír před lampou a uviděla v něm slabě vytlačená písmena. „Zachraň Logana Gyra,“ četla uhlazené drobné písmo, „a dívku a zjizvenou ženu, bude-li to možné. Tvá odměna překoná nejdivočejší sny.“ Místo jména to podepsal dvěma symboly − jedním tahem nakreslené, zpola zavřené oko ohraničené hvězdou a vedle devíticípá hvězda. První glyf označoval Sa’kagé, druhý byl znakem Shingy. Dohromady znamenaly, že držitel dopisu má k dispozici všechny zdroje Sa’kagé.
„Potom odešel,“ řekl Stephan. „A nikdy se nevrátil. Řekl jsem mu, že ho miluji, a on se na mě ani nepodíval.“
„Jeho jméno, tlusťochu. Řekni mi jeho jméno.“
„Jarl,“ hlesl. „Bohové mi odpustí, Shinga je Jarl.“
* * *
V jednom z nejchudších bezpečných domů, temném a plném krys a švábů jako všude v Doupatech, se Máma K. a Jarl setkali s mrtvým mužem. Usmíval se, když se došoural do pokoje. Pravou nohu měl v dlaze, takže nemohl ohýbat koleno, a pravá ruka mu visela v závěsu. Obvazy na lokti prosakovala krev. Měl berlu, ale místo aby si ji vrazil do podpaždí, držel ji v pravé ruce. Zraněný loket mu bránil používat berlu na straně, na které si to jeho koleno vyžadovalo, takže spíš poskakoval, než kulhal. Měl nakrátko střižené šedé vlasy, byl to postarší muž, ale šlachovitý a silný, a přestože měl ztrhaný a našedlý obličej, usmíval se.
„Gwinvere,“ řekl. „Rád vidím, že alespoň k tobě byla léta shovívavá.“
Usmála se, a místo aby okomentovala jeho zevnějšek − vypadal, jako by spal ve škarpě, jeho drahé oblečení bylo umazané a páchl − řekla: „Ráda vidím, že jsi nepřišel o svůj výmluvný jazyk.“
Brant Agon dohopsal k židli a posadil se. „Přišel jsem oznámit svou demisi a tak.“
„Brante, tohle je Jarl, nový Shinga. Jarle, tohle je baronet Brant Agon, bývalý lord generál Cenarie.“
„Co pro vás mohu udělat, lorde generále?“ zeptal se Jarl.
„Jste příliš laskavý. Nejsem nic víc, než teď vidíte. Vypadám jako žebrák a přišel jsem žebrat. Ale já jsem víc než obyčejný žebrák. Bojoval jsem na každé hranici, kterou tahle země má. Bojoval jsem v duelech. Vedl jsem skupinky o dvou mužích a také tažení s pěti tisíci muži. Vás čeká boj. Khalidor rozprášil naši armádu, ale moc v Cenarii drží Sa’kagé a Bohokrál to ví. Zničí vás, pokud ho vy nezničíte dřív. Potřebujete válečníky, a já válečník jsem. Wetboyové mají své místo, ale všechno nezvládnou − a jak jste viděli před pár týdny, mohou všechno ještě zhoršit. Já na druhou stranu dokážu zařídit, aby si vaši muži počínali efektivněji a disciplinovaněji a naučili se lépe zabíjet. Jen mě někde uložte a dejte mi velení.“
Jarl se na židli opřel a sepjal prsty. Dlouho se na Branta Agona díval. Máma K. se přinutila mlčet. Byla Shingou velmi dlouho a velice riskovala, že Jarl šlápne vedle, ale už se rozhodla. Ať si Jarl vezme tenhle život, moc a šedé vlasy. Pomůže mu, až už její pomoc potřebovat nebude.
„Proč jste tady, lorde Agone?“ zeptal se Jarl. „Proč já? Terah Graesinová má armádu. Být po vašem, Sa’kagé by vyhladili už před lety.“
„Slyšeli jsme, že tě zabili při převratu,“ ozvala se Máma K.
„Roth Ursuul mě ušetřil,“ přiznal hořce Brant. „Jako odměnu za mou hloupost. Byl to můj nápad, že si Logan Gyre vezme Jenine Gunderovou. Myslel jsem, že když zajistím královskou linii, převratu zabráním. Místo toho jsem Logana a Jenine odsoudil k smrti.“
„Khalidor by je nikdy naživu nenechal,“ připomněla mu Máma K. „Pro Jenine to vlastně bylo milosrdné. Nemohli ji odvést jako Ursuulovo pobavení a zvěsti, co jsem slyšela…“
„V každém případě,“ přerušil ji Agon, který nechtěl slyšet žádné rozhřešení, „jsem se odplížil pryč. Když jsem se dostal domů, zjistil jsem, že mi odvedli ženu. Nevím, jestli je naživu nebo je jedním z těch ‚pobavení‘.“
„Och, Brante, je mi to tak líto,“ vydechla Máma K.
Pokračoval, aniž by se na ni podíval, ve tváři nehnul svalem. „Rozhodl jsem se, že budu žít a budu užitečný, Shingo. Šlechtické rody chtějí bojovat v regulérní válce. Vévodkyně Graesinová se domnívá, že mrkne a vydláždí si tak cestu k trůnu. Nemají vůli vyhrát. Já ano, a myslím, že i vy. A pokud selžu, zabiju aspoň co nejvíc Khalidořanů.“
„Nabízíš mi své služby, nebo partnerství?“ chtěl vědět Jarl.
„Nenabízím ani krysí prd,“ prohlásil Brant. Odmlčel se. „A o krysích prdech toho teď vím víc, než bych si kdy pomyslel. Pokud vyhrajete, pravděpodobně usoudíte, že jsem nebezpečný, a zabijete mě.“ Brant se trpce usmál. „Ale to mě v tuhle chvíli neznepokojuje.“
„To vidím.“ Jarl si prsty prohrábl drobné černé copánky, přemýšlel. „O tvou oddanost se nebudu s nikým dělit, Brante. Budeš sloužit mně a jenom mně. Máš s tím problém?“
„Každý, komu jsem kdy přísahal, je po smrti,“ řekl Brant. Pak pokrčil rameny. „Možná s výjimkou mé ženy. Mám ale pár otázek. Pokud jsi nový Shinga, kdo byl ten starý? Je stále naživu? Na kolika frontách tuhle válku povedeme?“
Jarl mlčel.
„Já jsem starý Shinga,“ přiznala Máma K. „Odešla jsem na odpočinek a Jarl mě k tomu nedonutil. Připravovala jsem ho na to roky, ale události se nám vymkly z rukou. Doupata jsou srdcem naší síly, Brante, a právě teď umírají. Už máme problém s hladomorem, a jako další přijdou nemoci. Bohokráli je jedno, co se tady stane. On zatím ještě ani nesestavil vládu. Chceme-li přežít − a tím my nemyslím jen Sa’kagé, ale i Cenarii a každou ztrápenou duši v Doupatech − všechno se musí změnit. Stále dokážeme dostat naše vozy a lodě do města, strážní náklad zkontrolují kvůli zbraním a řeknou si o úplatek, ale to přežijeme. Nepřežijeme však, že každý druhý vůz s jídlem, co projede, vyrabují. Lidé hladoví a nejsou tu stráže, které by krádežím zabránily, a pokud vyrabují jeden vůz, můžou vyrabovat všechny. Jestli k tomu dojde, obchodníci už sem nic nepošlou. Pak všichni zemřeme. Tak daleko ještě nejsme, ale blížíme se k tomu.“
„Tak co se s tím chystáte udělat?“ zeptal se Brant.
„Chystáme se ustanovit stínovou vládu. Mě každý zná,“ řekla Máma K. „Můžu najmout ranaře, co ochrání vozy, mohu rozhodovat spory a můžu řídit výstavbu bezpečných domů.“
„To z tebe udělá cíl,“ upozornil ji Brant.
„Cíl jsem tak jako tak,“ řekla Máma K. „Ztratili jsme několik wetboyů a tím nemyslím, že jsou mrtví. Wetboyové skládají přísahu, která je magicky zavazuje k poslušnosti Shingovi. Bohokrál to pouto zlomil. Zjistila jsem, že Hu Gibbet Bohokráli řekl, kdo jsem. Garoth nevěří, že by žena mohla být Shingou, proto teď hledá pravého. Ale možná si to jednoho dne rozmyslí, ať už budu veřejně vystupovat nebo zůstanu ve stínech. Nemohu to ovlivnit, tak můžu klidně dělat to, co je zapotřebí.“
Máma K. byla stejně klidná jako každý veterán, co se chystá do bitvy. Poznala, že to Branta Agona ohromilo.
„Řekni, co mám udělat,“ vyzval ji Brant.
„Ty si vybereš několik mých mužů a uděláš z nich lovce čarodějů,“ pověděl mu Jarl. „Potom chci, abys připravil obranu pro případ, že by armáda vtrhla do Doupat. Khalidořané mají na svojí straně čaroděje, vojáky a několik našich nejlepších lidí. Jediný důvod, proč jsem stále naživu, je ten, že neví, kdo jsem. Ale vítej na palubě.“
„Bude mi potěšením,“ uklonil se Brant Agon, kvůli jeho zraněním to vypadalo dost neohrabaně, a následoval velkého bodyguarda ze dveří.
Když odešel, Jarl se otočil k Mámě K. „Neřekla jsi mi, že se znáte.“
„Nemyslím si, že bych kdy Branta Agona znala,“ odvětila.
„Odpověz na otázku.“
Přes rty jí přeletěl nepatrný náznak úsměvu, pobavený a trochu hrdý, že Jarl přebral vedení. „Před třiceti lety se do mě Brant zamiloval. Byla jsem naivní. Myslela jsem si, že ho miluji taky, a zničila jsem ho.“
„Milovala jsi ho?“ zeptal se Jarl, nezjišťoval, co se tenkrát stalo. Otázka dokazovala, že si Máma K. za nástupce vybrala správného muže. Jarl byl schopen najít trhliny. Ale obdivovat jeho dovednosti byla jedna věc a podřídit se jim druhá.
Na tváři se jí objevil úsměv, který však nedosahoval k jejím očím. Jarla to neoblaflo ani na vteřinu, po všech těch letech byla maska čistě reflexivní. „Nevím. Nepamatuji si. Co na tom záleží?“
12.
„Proč?“ zeptal se Garoth Ursuul.
„Nemyslím si, že by odolali a nepoužili ho. Po ovládnutí země by se tihle ubozí Tvůrci v jednom úderu srdce stali stokrát mocnějšími. Něco, co by Vytvořili, by se tu dřív nebo později objevilo, a bylo by jasné, že kdosi Tvořil na úrovni starých časů. K tomu nedošlo. Buďjsou mnohem méně ambiciózní, než bych považoval za možné, nebo u nich prostě není. Podle jiného zdroje je svázáno s Modrým obrem − hradem − v Caernarvonu. To považuji za pouhé naparování. Nebylo by to příliš chytré místo, kam schovávat ka’kari.“
„Máme ale solidní stopu na červené, ne?“
„Když vürdmeister Quintus procházel Ceurou, tvrdil, že erupce sopky Tenji jsou alespoň zčásti magické. Ale problém s ním a s modrým je ten − i kdybychom se k nim dostali − že jsou tu značné pochybnosti, zda po tak dlouhém vystavení mocným elementárním silám zůstala nedotčená.“
„Příliš mi toho nedáváš, Nephe.“
„Tohle není jako sbírat mušle.“ Jeho hlas zněl úlisně.
„Hluboká myšlenka,“ povzdechl si Garoth. „A černé?“
„Jen šeptanda. Ani v nejstarších knihách nic není. Pokud je to, co jsem Viděl, pravda a Ladešian nás jen nezkoušel zmást, jde o nejlépe střežené tajemství, o jakém jsem kdy slyšel.“
„Není to snad podstata tajemství?“ zeptal se Garoth.
„Co?“
„Přiveď mi našeho ladešianského zpěváčka. A budu potřebovat nějaký Prach.“
* * *
Elene chtěla, aby meč prodal. Posledních deset nocí hráli své role jako dřevěné loutky. Až na chvíle, kdy i loutky hrály odlišné role.
„Vždyť se na něj ani nepodíváš, Kylare. Jen tam leží v bedně pod postelí.“ Její hnědé obočí se srazilo, vytvořilo malou ustaranou vrásku, kterou Kylar dobře znal.
Seděl na posteli, mnul si spánky. Už ho to unavovalo. Všechno ho unavovalo. Opravdu čekala, že jí odpoví? Jistěže na to čekala. Byla to jen slova a promarněný vzduch. Proč ženy vždycky věří, že se problém vyřeší mluvením? Některé spory byly jako mrtvoly. V horkém větru hnily a šířily kolem sebe nemoci. Lepší je pohřbít a pokračovat dál.
Jako Durza. Žrádlo pro červy.
„Byl to meč mého mistra. Dal mi ho,“ řekl Kylar, jen mu to chvíli trvalo.
„Tvůj mistr ti dal spoustu věcí a bití nebylo to nejhorší. Byl to zlý člověk.“
To v něm rozdmýchalo vztek. „Ty o Durzo Blintovi nic nevíš. Byl to velký muž. Zemřel, aby mi dal šanci…“
„Dobře, dobře! Promluvme si o tom, co víme,“ řekla Elene. Znovu měla slzy na krajíčku, zatracená ženská. Byla stejně frustrovaná jako on. Že se ho slzami nesnažila zmanipulovat, to ještě zhoršovalo. „Jsme na mizině. Přišli jsme o všechno a Teta Mea a Braen toho kvůli nám také hodně ztratili. Máme prostředky, s kterými to můžeme napravit, a oni si to zaslouží. Je to naše vina, že jim ti pobudové zapálili stodolu.“
„Myslíš tím moje chyba,“ hlesl Kylar. Slyšel Uly, jak ve svém pokoji pláče. Slyšela přes zeď jejich křik.
Kdyby to se Šedivým Tomem vyřídil po svém, ten chlap by se bál přiblížit k domu Tety Mey na pět bloků. Kylar hudbu ulice znal. Mluvil jazykem těla, drnkal na struny zastrašování, zpíval o strachu v lidských srdcích. Tu hudbu znal a miloval ji. Ale noty písní, které ho Durzo Blint naučil, nebyly přesně dané. Nebyla tu žádná kompozice, zdůrazněná antiteze nebo harmonická syntéza. Tahle hudba to nebyla. Hudba logiky byla pro ulici příliš vznešená a jemná, její odstíny byly falešné.
Kdykoliv zazněl wetboyský leitmotiv, bylo jím utrpení, protože bolesti rozumí každý. Bylo to brutální − ale ne bez jemných nuancí. Kylar by se dokázal vypořádat se všemi šesti pouličními rváči i Šedivým Tomem, aniž by prozradil svůj Talent. Nechal by mladíky ohromené a plné modřin. Torna by Kylar zranil. Jak moc, to by záleželo jen na Tomovi. Ale i kdyby ho Elene nechala, mohl se před ní takhle ukázat? Co kdyby si všimla, že se mu to líbí?
Podíval se jí do tváře, byla tak překrásná, až se přistihl, že pomrkává skrze slzy.
O co tady sakra jde?
„Proč nepřeskočíme všechny tyhle blbosti, kdy já řeknu, že ten meč má nevyčíslitelnou hodnotu, a ty řekneš, že to znamená, že bychom měli dost na otevření obchodu, a já řeknu, že to prostě nemůžu udělat, ale nevysvětlím proč, pročež mi ty řekneš, že ve skutečnosti chci být wetboyem a ty mě jenom brzdíš − a pak začneš plakat. Tak proč prostě nezačneš rovnou plakat, já tě pak obejmu a budeme se hodinu líbat, ale ty mě nenecháš pokračovat a lehce usneš, zatímco já tu budu ležet vzhůru s bolavýma koulema? Mohli bychom rovnou přeskočit k té líbací části? Protože jediná část našeho podělaného života, kterou si užívám, je ta, kdy si myslím, že se bavíš stejně jako já, a těším se, že se spolu možná v noci vyspíme. Co na to říkáš?“
Elene to prostě přijala. Viděl, jak se jí do očí nahrnuly slzy, ale plakat nezačala.
„Říkám ti, že tě miluji, Kylare,“ řekla tiše Elene. Její tvář se uvolnila a znepokojená vráska zmizela. „Já v tebe věřím a budu za tebou stát, ať se stane cokoliv. Miluji tě. Slyšíš? Miluji tě. Nechápu, proč ten meč nechceš prodat…“ nadechla se, „ale dokážu to přijmout. V pořádku? Už s tím znovu nezačnu.“
Tak teď byl opravdový bastard. Seděl na bohatství, místo aby ho použil k zaopatření své ženy a dcery a pomohl rodině, která kvůli němu trpěla. Ale ona se to chystala přijmout. Jak vznešené. Nejhorší na tom bylo, že věděl − sakra, věděl to, protože do ní vždycky viděl − že nebude taková mrcha, co se odvolává na morálku. Snažila se udělat dobrou věc. Tím byl rozdíl mezi nimi ještě zřetelnější.
Ona mě nezná. Myslí si, že mě zná, ale není tomu tak. Přijala mě v přesvědčení, že Kylar je jen starší a mnohem méně špinavá verze Azotha. Já nejsem špinavý, jsem zkažený. Zabíjím lidi, protože se mi to líbí.
„Pojď do postele, miláčku,“ poprosila ho Elene. Svlékala se a její hruď dmoucí se pod košilkou, křivky boků a dlouhé nohy v něm jako vždy rozpálily oheň. Její pleť zářila ve světle svíčky a jeho oči se upnuly k jedné bradavce, když svíčku sfoukla. On už se do spodního prádla svlékl a toužil po ní. Dychtil po ní tak moc, až se začal třást.
Lehl si, ale nedotkl se jí. Ka’kari ho proklelo dokonalým zrakem, který pronikl i temnotou. Proklelo, protože ji stále viděl. Viděl bolest v její tváři. Jeho chtíč byl jako řetěz a on byl otrok, hnusilo se mu to, proto se ani nepohnul, když se otočila a dotkla se ho. Převalil se na záda a zíral do stropu.
Vypadá to, že jsem přeskočil úplně všechno a dostal se rovnou k části s bolavýma koulema.
Neměl bych tu být. Co to dělám? Vrahům štěstí nepřísluší. Nemůžu se změnit. Jsem k ničemu. Nejsem nic. Bylinkář bez bylin, otec, který není otcem, manžel, který není manželem, vrah, co nezabíjí.
Ten meč jsem já. Proto se ho nemohu vzdát. Takový jsem já. Meč v pochvě stojící celé jmění a zahrabaný na dně truhly. Hůř než zbytečný. Jsem odpad.
Posadil se, pak vstal. Natáhl se pod postel a vytáhl úzkou truhlu.
Elene se vztyčila, když se začal navlékat do wetboyského šedého obleku. „Miláčku?“
Oblékl se během chvilky − Blint s ním cvičil dokonce i tohle − přivázal si k pažím a nohám nože, schoval sadu paklíčů a skládací kotvičku zavěsil na záda, urovnal záhyby šedých šatů, aby ztlumil veškerý hluk, připoutal si Odplatu k zádům a natáhl si černou hedvábnou masku.
„Miláčku,“ zeptala se Elene staženým hlasem, „co to děláš?“
Nevyšel ze dveří a nesešel po schodišti. Ne, dnes v noci ne. Místo toho otevřel okno. Vzduch příjemně voněl. Svobodou. Pořádně se nadechl, natáhl ho do plic a zadržel ho tam, jako by tu svobodu v sobě mohl polapit. Uvědomil si ironii té myšlenky a najednou ho všechen vydechl. Pak se na ni podíval.
„To, co vždycky, lásko,“ řekl Kylar. „Chystám se všechno zkazit.“ Probudil Talent a skočil do noci.
* * *
Ferlu Khaliovi přidělili další podělanou službu. Poté co celou jeho jednotku povraždili při invazi, vybírali ho pro každý nepříjemný úkol − shazování těl z vratkého, napůl spáleného mostu, pomáhání kuchařům s nošením zásob do hradu a meisterům s budováním nové Bohokrálovy zdi kolem města, dvojité i trojité služby na hlídce − a nikdy ho nevybrali na úkoly jako hlídání Vandenského mostu, kde stráže při každé směně dostávaly úplatky ve výši týdenního platu za to, že jen nechaly projít pár lumpů. A teď tohle.
Znechuceně se na vězně podíval. Byl to tlusťoch s měkkýma rukama jižanského šlechtice, přestože nosil rudou bradku podle khalidorské módy. Nos měl křivý a obočí vypadalo jako kartáč. Zíral na Ferla s neskrývaným strachem.
Ferl by s ním neměl mluvit. Ferl by neměl vědět, kdo to je. Ale od začátku z toho měl špatný pocit, už od chvíle, kdy mu kapitán řekl, že ho chce vidět vürdmeister. Vyžádal si výslovně jeho. Okamžitě se mu měl hlásit.
Něco takového nechtěl slyšet žádný Khalidořan. Ferl si myslel, že to souvisí s jeho malým suvenýrem, mečem s jílcem ve tvaru dračí hlavy, který sebral na mostě. Proto ho však vidět nechtěli, ale i tak si málem nadělal do kalhot, když zjistil, že mluví se samotným lodrikarským vürdmeisterem Nephem Dadou. Žádný vürdmeister nebyl normální, ale Neph byl děsivý dokonce i na vürdmeistera. Ferl zíral na dvanáct zauzlovaných provázků reprezentujících shu’ras, kterých Neph dosáhl, po celou dobu, co s ním mluvil. Příliš se bál podívat se mu do tváře.
Neph Ferlovi, a jen Ferlovi, přidělil tenhle úkol. Měl zakázáno mluvit o něm s ostatními vojáky, po dobu trvání úkolu se s nimi nesměl ani stýkat. Se šlechticem byli zavření v obchodnickém domě na východním břehu. Meisteři část domu narychlo přestavěli na vězení. Všechnu práci udělali meisteři. To mohlo mít jediný důvod − bylo to tak důležité, že se to muselo udělat hned, aniž by o tom kdokoliv věděl. Nechali mu dost jídla na několik měsíců a zakázali odejít.
Kvůli tomu mu všechno připadalo špatně. Ferl Khalius by se ve svém vojenském oddílu nestal zástupcem − a teď už velitelem − kdyby byl hlupák. Se šlechticem mluvil a zjistil, že se jmenuje baron Kirof. Baron prohlašoval, že netuší, proč ho uvěznili. Protestoval, že je nevinný a loajální ke Khalidoru − a skutečnost, že plýtval dechem, aby to řekl obyčejnému vojákovi jako Ferl, napovídala, že baron Kirof není nejchytřejší.
Ferl neuposlechl rozkaz, vyplížil se ven a zjistil, že baron Kirof byl údajně zavražděn. Dobrý khalidorský vévoda, Tenser Vargun, teď hnil ve Chřtánu za zabití cenarijského šlechtice, který nebyl mrtvý.
Tehdy Ferlovi došlo, že je v hajzlu. Jeho představivost mu nedokázala vytvořit obraz, kde by to pro Ferla Khalia skončilo dobře. Proč by na tohle nasadili muže bez jednotky? Protože ho můžou zabít a nikdo si toho ani nevšimne. Až nadejde čas, baron Kirof bude propuštěn nebo zabit − jediný důvod, proč ho držet naživu, byl, že ho měli považovat za mrtvého a chtěli z toho něco vytěžit. Ale Ferl? Ferl jen dokazoval, že vürdmeisteři lhali.
Měl se vrátit do Khalidoru. Nabídli mu práci, kde by se staral o voly v karavaně. Málem ji vzal. Kdyby to udělal, mohl už být na cestě zpátky za svým klanem. Ale každého, kdo doprovázel poklady na cestě do Khalidoru, pečlivě prohledali, než ho pustili, a to by znamenalo přijít o drahocenný meč. Tak zůstal, byl si jistý, že si nahrabe malé jmění, až budou drancovat město. Kéž by.
„Měl bych tě zabít,“ prohlásil Ferl. „Měl bych tě zabít, jen abych je naštval.“
Muž zesinal. Uvěřil, že to Ferl myslí vážně.
„Řekni mi, Bečko,“ pokračoval Ferl, „když ti vürdmeisteři řeknou, že musíš lhát o tom, kdo tě unesl, pokud chceš žít, co uděláš?“
„Co je to za hloupou otázku?“ zeptal se baron.
Takže věděli, že Kirof bude hrát s nimi. „Jsi přece statečný chlap, co, Bečko?“
„Co?“ nechápal baron Kirof. „Vašemu přízvuku moc nerozumím. Proč mi stále říkáte Béčko?“
„Bečko. Bečko!“
„Já nejsem žádné Béčko. Mé jméno začíná na K…“
Ferlova ruka vystřelila mezi mřížemi, chytila plnou hrst baronova tuku a co nejsilněji ji zmáčkla. Baron Kirof vytřeštil oči a zakvičel, snažil se vytrhnout, ale Ferl mu pupek přimáčkl na mříže. „Bečko! Bečko!“ křičel. Chytil barona za tvář a štípl ho do ní druhou rukou. Kirof se bránil a snažil se Ferlovy ruce odstrčit stranou, byl však příliš slabý. Zakvílel. „Bečko!“ zaječel mu Ferl do obličeje. Pak ho pustil.
Baron zavrávoral zpátky do cely a padl na postel, mnul si tvář a pupek, oči měl zamlžené slzami. „Bečka?“ zeptal se ublíženě.
Ferl měl štěstí, že v ruce nedrží kopí. „Teď tou svou tlustou prdelí pohni,“ řekl. „Odcházíme.“
13.
Kylar se tomu poddal. Poddal se síle svých svalů, poddal se chuti nočního vzduchu a utajené moci, kdy se pohyboval jako stín. Všechno bylo v pořádku. Nic mu nesedlo tak jako wetboyská šedá. Oblečení navrhl nejlepší cenarijský krejčí, mistr Piccun, úplně s ním splynulo. Barevné skvrny rozbíjely obrys jeho postavy, s obtížemi byste v nich zahlédli i muže bez Talentu.
Zastavil se na okraji budovy, zakroutil krkem a protáhl si záda, než zamířil zpátky. Mezera mezi domem a střechou skladiště byla dobrých dvacet stop široká. Vydechl a rozběhl se. Jeho kroky šelestily na střeše, až se ocitl na okraji. Skočil a jeho nohy sebou škubaly, jako by běžel ve vzduchu, zatímco letěl nad uličkou. Hladce přistál na střeše skladiště šest stop od okraje.
Rozběhl se přímo proti zdi, kde se část střechy zvedala do menšího třetího patra. Bylo to příliš vysoko, aby vyskočil a chytil se okraje. Místo toho po zdi běžel, jak jen to šlo, a pak se od ní odrazil. Natáhl se po střešních trámech, které vyčnívaly z budovy, ale minul. Jeho prsty proletěly půl stopy pod trámem.
Přízračné ruce vystřelily z jeho paží, prodloužily jeho dosah a přitáhly ho k trámu. Kylar se na něm zhoupl a přistál na tři palce širokém trámu. Chvíli vrávoral, pak se uklidnil a došel na střechu.
Zapumpoval rukama a vykřikl. Potřeboval jen tři pokusy. To není špatné. To vůbec není špatné. Příště to zkusí, až bude neviditelný. Začínal chápat, co mistr myslel, když mu jednou řekl, kolik se toho naučí, až začne používat Talent. Jen probudit svůj Talent během skoku, aby natáhl přízračné ruce, na něj málem bylo moc. Udělat to neviditelný a v plné rychlosti − no, jestli měl něčeho dost, tak času trénovat.
A kvůli čemu? Kvůli čemu by měl trénovat?
Při té myšlence mu od řeky dující vítr zhořkl. Svoboda, kterou cítil, se rozplynula jako mlha. Trénoval kvůli ničemu. Trénoval, protože nedokázal ležet vedle Elene se všemi těmi myšlenkami, pocity a touhami, jež ho znepokojovaly. Potácel se mezi touhou strhat z ní šaty a vzít si ji násilím a nutkáním zatřást s ní a začít na ni ječet. Děsil se intenzity těch emocí, obával se toho, jak ho pohlcují. Z toho láska nevzejde. Stačilo na to jen pomyslet a udělalo se mu zle.
Přeskočil další velkou mezeru a pár držící se za ruce, slyšel je, jak se navzájem ptají − nepřeletělo právě nad námi něco? − a hlasitě se smál. Všechny pochyby se rozpustily v omamném likéru akce, pohybu a svobody.
Když proklouzl kolem malého gangu, který číhal na opilce, co by mohli zabloudit do jejich uličky, byl Kylar dokonale připravený. Dokonce ani nepotřeboval své síly. Prostě tu byl, všechny smysly napjaté, každý sval v jeho těle byl připravený jednat − pokud ho jeden z hrdlořezů odhalí, bude muset použít své schopnosti, utéct, zaútočit, skočit, skrčit se, schovat − prostě něco. Prosmýkl se kolem chlápka v kápi, který v jedné ruce držel nůž a v druhé vinný měch, v tu chvíli ho dokonce i cítil. Kylar musel sladit dech s kapucínem, aby ho neslyšel, musel si hlídat každý krok a sledovat proměnlivé světlo měsíce, který chvílemi vykoukl z mraků. Pozoroval tváře všech čtyř mladíků, kteří tu spolu žertovali, bavili se a posílali si dokola dýmku s trávou.
„Hej, sklapněte!“ okřikl ostatní muž nejblíže Kylarovi. „Nikdy nikoho nedostaneme, když se tu budete vykecávat jako banda idiotů.“
Muži ztichli. Kapucínův pohled přeletěl přímo přes Kylara. Ten se musel držet, aby nahlas nezalapal po dechu − v mužových očích něco viděl. Cosi temného. Dráždilo to cosi vzadu v Kylarově hlavě.
Dál v ulici se z hospody vypotácel muž. Opřel se o zeď a po chvíli se vydal přímo do nastražené léčky.
Co to dělám? Kylar si uvědomil, že nemá žádný plán. Jsem blázen. Musím se odsud dostat. Svůj slib Elene neporušil. Ještě ne. Koneckonců jí nikdy neslíbil, že nepůjde v noci ven. Přísahal, že znovu nezabije.
Měl by jít. Hned. Jestli opilce začnou bít, netušil, co by mohl udělat. Nebo to možná věděl přesně, ale udělat to nechtěl.
Ka’kari se vyvalilo z jeho pórů jako lesklý černý olej. Okamžitě pokrylo jeho kůži i šaty − pokrylo ho, na zlomek vteřiny se zatřpytilo a zmizelo.
Jen hrdlořez na druhém konci uličky se zamračil a otevřel ústa, ale rozmyslel si to a zatřásl hlavou. Byl si jistý, že ať si myslel, že vidí cokoliv, byla to jen jeho představivost.
Kylar vyskočil pět stop do vzduchu a zachytil se okraje střechy. Vytáhl se nahoru a utíkal pryč. Když zaslechl výkřik − nebyl to náraz obušku na maso? − nezastavil se. Neohlédl se.
O čtyři bloky dál stále běžel a mířil k domu Tety Mey, když uviděl dívku pronásledovanou třemi dalšími hrdlořezy.
Co sakra venku dělá takhle pozdě? Všichni v téhle části města museli vědět, jak velká hloupost je, aby tu dívka − a obzvlášť pěkná zlatovlasá dívka − chodila sama.
Tohle nebyla jeho věc. Zlatovláska se podívala přes rameno a Kylar zahlédl její uplakaný obličej. Úžasné. Nějaká hloupá přecitlivělá dívka se chová přecitlivěle a hloupě.
Zastavil se. Nemůžeš zachránit svět, Kylare. Nejsi pravý Noční anděl. Jsi jen stín a stíny se ničeho dotknout nemohou.
Znovu zaklel, tentokrát nahlas. Dole na ulici čtveřice účastníků malého melodramatu vzhlédla ke střeše, samozřejmě tam nic neviděli. Neviděli ho, jak seskočil do ulice a následoval je.
Jestli ji chytí, bude je muset zabít. Bude je muset zranit, aby je od ní odtrhl, a pak co? Zbije je jako neviditelný muž? Nechá, aby tu historku rozšířili dál? Dřív nebo později by si ho někdo spojil s Nočním andělem a pak všechno půjde do pekel. Ne, pokud ji doženou a on bude muset porušit slib, tak to dokončí. Tím pádem tu byla jediná věc, kterou mohl udělat − zajistit, aby ji nechytili.
Zlatovláska udělala první rozumnou věc za celou noc − rozběhla se. Útočníci se rozdělili a vyrazili za ní. Kylar sundal ze zad Odplatu, ale ponechal ji v pochvě. Běžel souběžně s jedním násilníkem, načasoval si to s jeho kroky a podrazil mu nohu uprostřed kroku. Hrdlořez dopadl tvrdě na zem. Jeho společník měl sotva čas ohlédnout se přes rameno, pak se seznámil se zemí mnohem důvěrněji, než by se mu líbilo.
Oba muži zakleli, ale příliš jim to nepálilo. Vyskočili na nohy a znovu se za dívkou rozběhli, přibližovali se k ní ještě rychleji. Tentokrát Kylar srazil jednoho na druhého. Muži spadli na zem jako spletenec údů, začali nadávat a navzájem se tlouct. Po chvíli vstali, ale dívka už byla pryč.
Kylar ztratil z dohledu dívku i posledního násilníka. Vyskočil na střechu a běžel za nimi. Za běhu zrušil neviditelnost, aby mohl veškerý Talent převést na rychlost. Přeskočil pár dalších střech a znovu zlatovlásku zahlédl. Od jediného domu v potemnělé ulici, kde v okně svítila lampa, ji dělil blok. Nepochybně to byl její domov.
Pak Kylar spatřil posledního hrdlořeza, jak se žene jinou uličkou ke křižovatce, kudy bude muset zlatovláska projít. Muž ji zahlédl a ponořil se do stínů.
Nebyl čas. Kylar se stále nacházel blok od nich. Rozběhl se k okraji střechy, neviděn skočil nad zlatovláskou a tasil Odplatu chvíli před tím, než dopadl do uličky přímo před násilníka.
Muž vytáhl nůž a Kylar okamžitě spatřil v temných jezerech jeho očí hlubokou, bezdůvodnou nenávist. Muž vraždil už dřív a dnes chtěl zabít zlatovlásku. Kylar netušil, jak to ví, ale věděl to. A když se díval na temnotu zasluhující smrt, došlo mu, že už ji jednou spatřil. V očích prince Ursuula. Až později usoudil, že to byla jen jeho představivost.
Nastala chvíle ohromeného ticha, kdy se násilník a Noční anděl měřili pohledem.
„Mami? Tati?“ zavolala dívka, když minula uličku.
Hrdlořez zaútočil a Odplata projela násilníkovým břichem, vyrazila mu vzduch z plic a připíchla ho ke zdi.
Za rohem se otevřely dveře a zlatovláska spěchala dovnitř v bouři brekotu, omluv a slz. Kylarovi došlo, že se s rodiči pohádala kvůli něčemu, na co už všichni zapomněli.
Hrdlořez sebou zaškubal. Snažil se nadechnout, ale nemohl, protože Odplata mu zlámala žebra a přimáčkla je k bránici. Nohy měl ochablé. Kylar mu musel poranit páteř, protože vestoje ho držel jen meč, který ho připíchl ke zdi.
Ten chlap už byl mrtvý, jen si to ještě neuvědomoval.
Bůh mě zatrať, co jsem to udělal? Kylar vytáhl Odplatu a hrdlořez se zhroutil. Nevzrušeně mu vrazil meč do srdce. Bylo dokonáno. Tělo tu nechat nemohl. Bylo by to neprofesionální a jeho objev by zaručeně zničil napjaté veselí, které slyšel otevřeným oknem. Zeď potřísnila jen trocha krve, Kylar ji otřel násilníkovým pláštěm a pak vydrhnul hlínou.
Uvnitř zavládla radost a smiřování. Matka ohřála konvici ootai a opakovala, jak moc velké starosti si o dívku dělali. Zlatovláska jim vyprávěla, jak ji pronásledovali, jak jim utekla, jak velký měla strach a jak muži z nějakého důvodu neustále padali na zem.
Kylar pocítil vzedmutí pýchy, které následovalo znechucení nad tím, jak přeslazeně domácké to je.
Ale to byla lež. Nebyl znechucený. Byl dojatý. Dojatý a příšerně osamělý. Zůstal venku na ulici s mrtvolou. Sám. Nahrnul botou hlínu na zkrvavenou zem a nacpal hadry do ran mrtvoly.
„Chvalme Boha,“ slyšel ženu uvnitř. „Tvůj otec a já jsme se za tebe celou dobu modlili.“
To jsem já, pomyslel si Kylar, když si mrtvolu přehodil přes rameno. Odpověď na všechny modlitby. Až na ty Eleniny.
* * *
„Proč by někdo zničil ka’kari, Nephe?“ Bohokrál přecházel po jednom ze svých salonků.
„Jižané často jednají nelogicky, Vaše Svatosti.“
„Ale všichni ti hrdinové, kteří údajně zničili ka’kari − Garric Stínobijec, Gaelan Plamen hvězd, Ferric Ohnivé srdce − určitě museli mít čarodějné nadání. Jistě, nebyli to vycvičení meisteři, ale Talentovaní byli. Takoví válečníci by si mohli ka’kari sami připoutat. A oni to neudělali? My tvrdíme, že nejméně tři válečníci se rozhodli artefakty zničit, místo aby se s nimi stali desetkrát silnějšími? Mocní muži tak nesobečtí nebývají.“
„Vaše Svatosti,“ řekl Neph, „pokoušíte se napodobit myšlenkové procesy lidí, kteří se ctí přijali slabost. Tihle lidé povznesli soucit nad spravedlnost a milosrdenství nad sílu. Jejich filozofie je zkažená, je to druh šílenství. Jistě, činí je to nepochopitelnými. Jen se podívejte, jak dychtivě se Terah Graesinová žene do zkázy.“
Nad tím Bohokrál mávnul rukou. „Terah Graesinová je hlupák, ale to neznamená, že hloupí jsou i všichni ostatní jižané. Kdyby byli, moji předkové by tuhle zemi obsadili už před staletími.“
„Zajisté by tak učinili,“ poznamenal Neph, „nebýt nájezdů z Mrazu.“
To Garoth odmítl. Průměrný meister byl vždycky silnější než průměrný mág, většinou měl více učedníků a on a jeho následovníci nebyli rozptýlení v hašteřících se školách rozesetých po polovině Midcyru. Khalidorská armáda byla stejně dobrá jako většina ostatních a lepší než mnoho z nich. Navzdory výhodám byly Bohokrálovy ambice znovu a znovu mařeny.
„Mám pocit, že mi tu něco… uniká,“ řekl Garoth.
„Uniká, Vaše Svatosti?“ zeptal se Neph. Zakašlal a zafuněl.
„Možná tihle jižané opravdu věří tomu, co tvrdí o milosrdenství a ochraňování slabých, přestože zkušenosti mi říkají, že tomu tak není. Ale volání moci nelze ignorovat tak snadno, Nephe. Možná by jeden ze světců jejich víry dokázal zničit ka’kari, které by byl schopen použít. Ale jak mohlo všech šest ka’kari zmizet a zůstat skryto tak dlouho? Mluvíš o generacích světců, kde každý nový ochránce je stejně ctnostný jako předchozí. To nedává smysl. Jeden z nich musel selhat.“
„Ka’kari se čas od času vynoří.“
„Ano, ale jak plynou staletí, dochází k tomu čím dál vzácněji. Naposledy před padesáti lety,“ připomněl mu Garoth. „Někdo se ka’kari snaží zničit nebo alespoň ukrýt. To jediné dává smysl.“
„Že by někdo po sedm staletí schraňoval ka’kari?“ zeptal se s kamennou tváří Neph.
„Samozřejmě by to nebyl někdo,“ řekl Garoth. „Ale nějaká… skupina. Menší konspiraci přijmu mnohem snáze než spiknutí všech jižanských svatých, co kdy žili.“ Odmlčel se, pokračoval v té myšlence. „Zamysli se jen nad těmi jejich jmény − Stínobijec, Ohnivé srdce, Plamen hvězd? − tohle nejsou příjmení. Jsou to přezdívky. Pokud mám pravdu, mohli by Garric Stínobijec, Ferric Ohnivé srdce a Gaelan Plamen hvězd být bojovníky této skupiny, jejich avatary.“
„A jejich dnešní avatar…?“ nadhodil Neph.
Garoth se usmál. „Už má jméno. Dnes ráno můj ladešianský bard zazpíval. Muž, který se procházel těmito sály s ka’kari a zabil mého syna, byl buď legendární Durzo Blint, nebo jeho učedník Kylar Stern. Durzo Blint je mrtvý. A pokud je tím avatarem Kylar Stern…“ Garoth se náhle zarazil. „To by vysvětlovalo, proč byli tito hrdinové ochotní ka’kari zničit. Protože nemohli používat další. Už měli jedno připoutané. Byli to nositelé černého ka’kari.“
„Vaše Svatosti, není možné, že si ta ka’kari spíš ponechali, než aby je zničili?“
Garoth se nad tím zamyslel. „Možné to je. A Kylar s nimi možná ve spojení vůbec není.“
„V takovém případě se oni možná pokouší přidat černé ka’kari do své sbírky,“ řekl Neph.
„To nemůžeme vědět. Nebudeme vědět nic, dokud nedostaneme Kylara Sterna. Můj ptáček zpěváček bude dokonalý atentátník. Mezitím, Nephe, zkontaktuješ každého meistera a agenta, které v jižních zemích máme, a řekneš jim, aby měli oči na stopkách. Je mi jedno, jestli mě to bude stát celé tohle království, ale dostaňte Kylara Sterna. Živého, mrtvého, je mi to fuk, prostě mi přineste to zatracené ka’kari.“
14.
Dělil se o jídlo. Něco nechal Lilly, ne za sex, jak to dělali ostatní Díráci, ale ze slušnosti. Dala mu radu, která mu pomohla zůstat člověkem. Také se podělil s ostatními monstry − Tattsem, Yimbem a Skřípalem. Nejvybranější kousky si nechával pro sebe − alespoň ty nejvybranější kousky, které dokázal sníst. Ruce a nohy byly jedna věc, ale sníst lidské srdce, mozek nebo oči, lámat kosti, aby z nich mohl vysát morek, to Logan nedokázal. Byla to tenká linie a on věděl, že pokud se situace příliš zhorší, překročí ji. Už tak klesl dost hluboko, proto se snažil v té hrůze udržet si aspoň nějaké zdání slušnosti.
Byl to první krok, jak získat zpět svou lidskost. Fin ho při první příležitosti zabije. Monstrům bylo všechno jedno, proto je bylo možné získat. Nebudou sice loajální, ale i to málo by mohlo všechno změnit.
Skřípal byl úplně jiný případ. Logan se držel v jeho blízkosti. Usoudil, že s prostoduchým obrem má největší šanci, že ho nezradí, i když tak brzy zjistil, čím si Skřípal vysloužil své jméno. Skřípal si každou noc brousil zuby. Bylo to tak hlasité, až Logana překvapovalo, že mu ještě nějaké zůstaly.
Třetí týden se Logan probudil do náhlého ticha, protože Skřípal naslouchal temnotě. Musel mít lepší sluch než Logan, o chvíli později se totiž ozvaly kroky.
Nad mříží se objevili dva khalidorští strážní a znechuceně se podívali dolů. První byl muž, kterého nenáviděli. Jako vždy otevřel mříž a jako vždy naházel jejich chleba do Díry. Nezáleželo na tom, že věděli, co udělá, zvířata, monstra i Logan vstali a postavili se kolem Díry, doufali, že se jim poštěstí a strážný hodí špatně. Stalo se to zatím jen jednou nebo dvakrát, ale i to stačilo k udržení naděje.
„Koukni na tohle,“ řekl strážný. Nalomil poslední bochník a celý ho pomočil, dokud nenasákl močí. Pak ho hodil dolů.
Logan byl nejvyšší, proto ho dostal největší kus. Okamžitě ho snědl, ignoroval zápach, ignoroval teplou vlhkost stékající po bradě, ignoroval ponížení.
Khalidořan zaryčel smíchy. Druhý strážný se nejistě přidal.
Příští den se druhý strážný vrátil sám. Měl chléb, čistý chléb, a hodil jim ho, na každého vězně připadl jeden bochník. Se silným přízvukem, aniž by se jim podíval do očí, slíbil, že chléb přinese pokaždé, když nebude mít službu s Gorkhym.
Tohle jim dodalo sílu, naději a jméno muže, jehož nenáviděli nade všechny ostatní.
Pomalu se vrátil řád. První noc všechny tak zmohlo jen to, že měli chléb, že se ani nesnažili ukrást ostatním bochníky. Jak se jim vracela síla, začal boj. Za pár dní se němý Yimbo popral s Finem a byl zabit. Logan je sledoval, doufal v příležitost dostat Fina, ale boj skončil příliš rychle. Finův nůž představoval příliš velkou výhodu.
Když dostali chléb, Logan se postaral, aby získal víc než většina ostatních − ne jen kvůli svému postavení, ale aby si udržel sílu. Už ztratil každou unci tuku, již měl, a teď začal ztrácet i svaly. Nyní byl samý tvrdý sval a šlacha, ale stále ještě zůstával mohutný a sílu potřeboval. I přesto se dál dělil s Lilly, Skřípalem a Tattsem.
Uběhly dva měsíce, než udělal pokrok. Byl nervózní, stále víc a víc se hádal s Finem, který neustále prodlužoval své lano ze šlach. Logan usínal a probouzel se kvůli démonům, kteří teď v jeho představivosti vydávali skučivé zvuky − nebyl to vítr, tím si byl jistý. Buď za to mohli démoni, nebo přízraky všech ubožáků, které po staletí shazovali do Díry. Z toho vytí ho bolela hlava. Bolela ho čelist. Celou noc skřípal zuby.
Tehdy našel svou lidskost.
„Skřípale,“ zavolal na něj. „Skřípale, pojď sem.“
Obr se na něj tupě podíval.
Logan se k němu přisunul a velmi pomalu položil ruku na Skřípalovu čelist. Bál se, že by ho Skřípal mohl kousnout − a pokud ho Skřípal kousne, tady dole to pravděpodobně skončí infekcí a smrtí − ale i tak se k němu natáhl. Skřípal vypadal zmateně, ale nechal Logana, ať mu čelist pomalu masíruje. Během chvíle se výraz slabomyslného změnil. Napětí ve tváři, které Logan považoval za součást jeho postižení, se uvolnilo.
Když Logan přestal, muž zaryčel a Logana chytil. Ten si pomyslel, že to bude jeho smrt, ale Skřípal ho jen objal. Když ho pak Skřípal pustil, Logan věděl, že získal přítele na celý život bez ohledu na to, jak odporný, brutální a krátký život v Díře byl. Plakal by − ale nezbyly mu žádné slzy.
* * *
Měla zabít Jarla.
Vi stála před bezpečným domem Hu Gibbeta a opírala se hlavou o dveřní rám. Potřebovala jít dovnitř, postavit se Huovi, připravit se a jít zabít Jarla. Bylo to tak jednoduché. Pak její učednická léta skončí a ona už se s Huem nikdy nesetká. Bohokrál jí dokonce slíbil, že bude moci Hua zabít, jestli si bude přát.
V průběhu roku, který strávila učením se řemeslu u Mámy K., byl Jarl její jediný přítel. Pomáhal jí, zvláště v prvních týdnech, kdy jí bylo opravdu hrozně. Díky jeho exotickým ladešianským rysům, hbitému jazyku, inteligenci a vřelosti měl Jarla každý rád, a nejen muži a ženy, kteří ve frontě čekali na jeho služby. (To čekání myslela jen obrazně, protože Máma K. by nikdy u Modrého kance netolerovala něco tak skandálního jako fronta.) Ale Vi měla vždy pocit, že je mezi nimi zvláštní pouto.
Vi přestala přemýšlet. Měla práci. Znovu zkontrolovala dveře kvůli pastem. Žádné tam nebyly. Hu býval nedbalý, když měl společnost. Pomalu otevřela dveře, postavila se ke straně a podržela ve škvíře otevřené dlaně. Jakmile se Hu sjel houbami, často nejdřív útočil a teprve potom se ptal. Když žádný útok nepřišel, Vi vešla dovnitř.
Hu seděl s odhalenou hrudí v houpacím křesle v rohu přecpaného předpokoje, ale křeslo se nehýbalo a Hu měl zavřené oči. Nespal však. Vi mistra důvěrně znala − věděla, jak dýchá, když opravdu spí. V rukou držel háčkování a malý, skoro dokončený čepec z bílé vlny. Tentokrát to byl dětský čepeček. Úchylnej hajzl.
Vi předstírala, že uvěřila jeho spánku, a nakoukla do ložnice. Na posteli ležely dvě ženy. Vi je ignorovala a začala sbírat vybavení.
Najít Jarla nebude problém. Stačí jen rozhlásit, že ho chce vidět, a on ji sám přivítá. Jeho stráže se ujistí, že nemá zbraně, ale když s ním zůstane chvíli o samotě, uvolní se nebo je Jarl pošle pryč a ona ho zabije holýma rukama. Horší bylo přijít na to, jak Jarla nezabít.
Nechtěla to udělat. Bohokrál ať táhne do prdele. Ale jediný způsob, jak Bohokrále přesvědčit, aby jí neposlušnost odpustil, bylo dát mu něco, co ho potěší ještě víc.
Vi odemkla široký kabinet a vytáhla zásuvku. Obsahovala její sbírku paruk, ty nejlepší, jaké se za peníze daly koupit. Vi se stala odborníkem na jejich ošetřování, upravování, nasazování a upevňování, aby je při práci mohla rychle vyměnit, aniž by si toho někdo všiml. V sevření vlasů svázaných do pevného ohonu bylo něco uklidňujícího, někdy si paruku přitáhla tak těsně, až ji z toho bolela hlava. U Mámy K. Vi představili kurtizáně s Talentem, která jí navrhla, že ji naučí pomocí Talentu měnit barvu a účes vlastních vlasů, ale Vi neměla zájem. Možná se dělila o své tělo a nechávala Hua, aby si ho bral, ale její drahocenné vlasy patřily jen jí. Dokonce jí vadilo, když se muži dotýkali jejích paruk, ale to dokázala snést. Když se prodávala, nosila paruku, protože ji trochu maskovala − ohnivě rudé vlasy nebyly mimo Ceuru příliš časté. Když pracovala jako wetboy, nosila vlasy stažené do těsného ohonu. Bylo to praktické, efektivní a měla je pod kontrolou, a taková byla i ona. Vlasy si rozpouštěla jen pár minut před spaním, a to pouze v případě, kdy byla sama a v bezpečí.
Jakmile si vybrala pěknou černou paruku s rovnými vlasy po tváře a pak druhou pro dlouhovlasou kudrnatou brunetu, vzala si Vi ještě krém, kterým si musela obarvit obočí, a líčidla, jimiž si ztmavovala pleť. Pak si sbalila zbraně.
Právě zavazovala sedlové brašny, když ji za hruď chytila ruka a surově ji zmáčkla. Vi zalapala po dechu a trhla sebou bolestí a překvapením. O chvíli později už se za to nenáviděla. Hu se jí tiše zasmál do ucha, přitiskl jí tělo k zádům. „Ahoj, krásko, kdepak jsi byla?“ zeptal se a přejel jí rukama po bocích.
„Pracovala jsem. Pamatujete?“ řekla a neochotně se otočila. Když ji nechal, pochopila, že je pořád sjetý.
Objal ji a všechen odpor a nenávist se v ní chvíli svářily se známou pasivitou, než to vzdala. Nechala ho, ať jí nakloní hlavu, aby mohl očichat krk. Jemně ji políbil, pak se zastavil. „Nevzala sis ten parfém, co mám rád,“ řekl podnapilým tónem, ale s náznakem překvapení, že by mohla být tak hloupá. Vi ho znala dobře, aby poznala, že ho od zuřivosti dělí jen vlásek.
„Pracovala jsem. Pro Bohokrále.“ Vi nedovolila, aby se jí do hlasu vplížil sebemenší náznak strachu. Ukázat před Huem strach by bylo stejné jako hodit krvavé maso smečce hladových vlků.
„Oooh,“ zafuněl Hu, najednou byl zase samý med. Měl rozšířené zornice. „Měl jsem tu menší večírek. Slavím.“ Mávnul k ložnici. „Mám tu jednu hraběnku a… sakra, nemůžu si vzpomenout, ale ta druhá je pořádně divoká kočička. Nechceš se přidat?“
„Co slavíte?“ zeptala se Vi.
„Durza!“ zavyl vesele Hu. Nečekaně Vi pustil a zatančil malé kolečko, sebral ze stolu další houbičku a hodil si ji do pusy, pak hmátl ještě po jedné, ale minul. „Durzo Blint je mrtvý!“ zasmál se.
Vi sebrala houbičku, se kterou minul. „Vážně? Slyšela jsem nějaké zvěsti, ale je to jisté?“ Hu Durzo Blinta vždycky nenáviděl. Ty dva jedním dechem uváděli jako nejlepší wetboye ve městě, ale Durzovo jméno obvykle zmínili jako první. Hu zabíjel lidi, co se to odvážili říct, ale po Durzovi nikdy nešel. Vi věděla, že kdyby si myslel, že Durza zabít dokáže, byl by to dávno udělal.
„Máma K. se s ním přátelila a nevěřila, že je mrtvý, tak vzala pár chlapů k místu, kde ho pohřbili − a on tam fakt byl! Mrtvý, mrtvý, mrtvý!“ Hu se znovu zasmál. Sebral Vi houbičku, pak přestal tancovat. „Na rozdíl od jeho učedníka, ta zakázka, co jsi zbabrala.“ Vzal si láhev s makovou pálenkou a napil se. „Chystám se ho zabít, víš, jen abych nasral Blintova ducha. Utratil jsem za úplatky sto korun a ukázalo se, že opustil město. Ou,“ zavrávoral. „Tahle má grády. Pomoz mi posadit se.“
Vi se stáhla hruď. Tohle byla její odpověď. Kylar Stern je Noční anděl. Zabil Bohokrálova syna. Kylarova smrt byla jediná věc, která Bohokrále potěší natolik, že jí odpustí, když neodstraní Jarla. Chytla Hua za paži a odvedla ho k židli, dala si pozor, aby se vyhnula nedokončenému dětskému čepci. „Kde je, mistře? Kam šel?“
„Víš, moc často sem nechodíš. Po tom všem, co jsem pro tebe udělal, ty děvko.“ Zkřivil tvář a přitáhl si ji hrubě na klín. Minuty, než Hu odpadl, byly nebezpečné − motal se jako opilec a pak mohl použít drtivou sílu svého Talentu, aby to kompenzoval, mohl ji tak nešťastnou náhodou zranit nebo zabít. Proto mu padla do náručí, nehybná a vláčná. Hu se nechal rozptýlit jejím tělem. Pokusil se ji pohladit, ale místo toho jen přejel rukama po záhybu její tuniky.
„Kde je Blintův učedník, mistře?“ zeptala se Vi. „Kam odešel?“
„Přestěhoval se do Caernarvonu, vzdal se cesty stínů. Tak kdo je teď nejlepší, co?“
„Vy jste nejlepší,“ řekla Vi a pomalu se zvedla z jeho klína. „Vždycky budete nejlepší.“
„Viridiano,“ zašeptal Hu. Ztuhla. Hu jí nikdy neříkal celým jménem. Opatrně se otočila, napadlo ji, že houbičky mohly být neškodné a maková pálenka jen voda. Nebylo by to poprvé, co by předstíral opilost, aby si ověřil její oddanost. Ale Huovy oči byly napůl zavřené, jeho postava v křesle uvolněná. „Miluji tě,“ řekl Hu. „Ty děvky nic neznamenají…“ slova se vytratila a jeho dech přešel do spánkového rytmu.
Vi najednou zatoužila po koupeli. Sebrala sedlové brašny a meč. Pak se zastavila.
Hu byl mimo. Nepochybovala o tom. Mohla vytáhnout meč a ve zlomku vteřiny mu ho vrazit do srdce. Zasloužil si to víc než tisíckrát. Sevřela jílec v ruce a pomalu, tiše meč tasila. Otočila se a podívala na svého mistra, myslela na tisíce ponížení, kterých se na ní dopustil. Tisíckrát ji zprznil, než se zlomila. Stěží dýchala.
Vi se otočila na patě, zastrčila meč do pochvy a přehodila si sedlové brašny přes rameno. Došla až ke dveřím, než se zastavila. Vrátila se do ložnice. Ženy už byly vzhůru, ta se skelným pohledem byla sjetá, druhá byla tlustá a chybělo jí pár zubů.
„Hu se začíná nudit,“ řekla Vi. „Každý den, co s ním strávíte, si můžete hodit mincí, jestli se dožijete jeho konce. Pokud chcete odejít, právě teď spí.“
„Ty prostě žárlíš,“ řekla ta bez zubů. „Chceš ho jen pro sebe.“
„Je to váš pohřeb,“ odvětila Vi a odešla.
15.
Jarl se v křesle zavrtěl. Máma K. nic neříkala. Nechala ho vést, dokud to bude zvládat.
Bylo vidět, jak se bezpečný dům mění ve válečný sál. Brant přinesl mapy. Shromažďoval údaje o síle khalidorských vojáků, sepisoval, kde je která jednotka umístěna, kde se vydává jídlo a ostatní zásoby, a sestavoval schéma khalidorského vojenského velení, přidával k tomu poznámky o umístění informátorů Sa’kagé spolu s hodnocením jejich věrohodnosti a schopnostech.
„Tohle je dosti obtížná otázka…“ začal Jarl.
„Ne,“ prohlásil Brant. „Není.“
„Mám pocit, že jsme jistým způsobem ve válce…“
„Máš pocit? Jsi vůdce, nebo básník, hošane?“
„Hošane? Co to má znamenat?“ ohradil se Jarl.
Máma K. vstala.
„Posaď se,“ okřikli ji oba.
Měřili se pohledy, mračili se. Máma K. si odfrkla a posadila se. Po chvíli Jarl řekl: „Čekám na odpověď.“
„Máš nějaké koule, nebo je jen olizuješ?“ zeptal se Brant.
„Doufáš, že budeš mít štěstí?“ oplatil mu Jarl.
„Špatná odpověď,“ řekl Brant a zavrtěl hlavou. „Dobrý vůdce nikdy nedělá sarkastické…“
Jarl ho udeřil do tváře. Generál se zhroutil. Jarl se nad ním postavil a vytáhl meč. „Takhle já vedu, Brante. Mí nepřátelé mě podceňují a já je udeřím, když to nečekají. Naslouchám ti, ale ty mi sloužíš. Jestli od tebe ještě někdy uslyším poznámku o koulích, tak tě těma tvýma vlastníma nakrmím.“ Ve tváři měl chladný výraz. Opřel meč mezi Brantovy nohy. „Tohle není planá výhrůžka.“
Brant našel svou berlu, s Jarlovou pomocí vstal a oprášil si nové šaty. „No, právě jsme zažili poučnou chvilku. Dojalo mě to. Myslím, že o tom napíši báseň. A ta odpověď…?“
Poznámka o básni Jarla málem vyvedla z míry. Právě se chystal něco říct, ale všiml, jak sebou Mámě K. škubou rty. Tak tohle je vojenský humor. Jarl zavrtěl hlavou. To bude výzva.
Dobří bohové, ten chlap je jako buldok. „Jsme ve válce,“ řekl Jarl, nelíbilo se mu, že to připouští.
„Jak dobře ovládáš Sa’kagé?“ zeptal se Brant. „Protože já tady mám vážné problémy. Nebo spíš ty máš problémy.“
„Není to žádná sláva,“ přiznal Jarl. „Khalidořané nás stmelili, ale zisky poklesly a velící struktura se rozpadá − lidé se nehlásí nadřízeným a tak podobně. Spousta lidí si myslí, že situace po okupaci už se lepší. Chtějí obchodovat jako dřív.“
„To je od nich chytré. A jakým mistrovským plánem jim v tom chceš zabránit?“
Jarl se zamračil. Žádný velký plán nebyl a Brant se teď postaral, aby to vypadalo jako neskutečná pitomost. „My − já − máme v plánu sledovat, co udělají. Chci se o nich naučit víc a pak se jim postavit, jak jen to půjde.“
„Připadá ti jako dobrý nápad nechat nepřítele rozpoutat proti tobě celou vlnu úskoků a lstí a potom jednat z pozice slabšího?“ zeptal se Brant.
„Tohle je spíš slovní výprask než otázka, generále,“ řekl Jarl.
„Děkuji,“ odvětil generál. Máma K. potlačila úsměv.
„Co navrhuješ?“ chtěl vědět Jarl.
„Gwinvere tajně vládla Sa’kagé s loutkovými Shingy, správně?“
Jarl přikývl.
„Tak kdo je loutkový Shinga od chvíle, co sem vtrhli Khalidořané?“
Jarl sebou trhnul. „Já, ehm, ještě jsem žádného tak nějak neustanovil.“
„Tak nějak?“ pozvedl Brant huňaté šedé obočí.
„Brante,“ pokárala ho Gwinvere. „Trochu diplomatičtěji.“
Brant si posunul ruku v závěsu a bolestí sebou trhnul. „Podívej se na to z pohledu ulice, Jarle. Déle než měsíc nemají žádného vůdce. Ne jen špatného vůdce. Žádného. Gwinveřina malá vláda každému pomáhá a zatím to jde dobře, ale vaši zločinci − omlouvám se, lidé − ze Sa’kagé jsou na stejné lodi jako všichni ostatní. Tak proč dál platit poplatky? Gwinvere mohla být stínovou Shingou, protože nikdy nečelila takové hrozbě jako ty teď. Tohle je válka. Potřebujete armádu. Armáda potřebuje vůdce. Ty musíš být vůdce, a to nemůžeš udělat ze stínů.“
„Když vyhlásím, kdo jsem, zabijí mě.“
„Zkusí to,“ uznal Brant. „A uspějí, pokud kolem sebe neshromáždíš skupinu schopných lidí, kteří ti budou absolutně oddaní. Lidí, co jsou pro tebe ochotní zabíjet i zemřít.“
„Tohle nejsou vojáci z dobrých rodin, které vychovávali k loajalitě, povinnosti a odvaze,“ namítl Jarl. „Mluvíme tu o zlodějích, prostitutkách a kapsářích, o lidech, co myslí jen na sebe a vlastní přežití.“
„A tohle říkají všichni,“ ozvala se Máma K. tak tiše, že ji Jarl sotva slyšel, „dokud neuvidí, čím by mohli být, a nepřesvědčí se, že se tím mohou stát.“
„Když jsem byl generál, mí nejlepší vojáci pocházeli z Doupat,“ řekl Brant. „Byli nejlepší, protože tím mohli jenom získat.“
„Tak co přesně navrhuješ?“ zeptal se Jarl.
„Navrhuji, abys všechno změnil,“ řekl Brant. „Dej těm lumpům sen o lepším životě, o lepším osudu pro jejich děti a příležitost, aby v sobě viděli hrdiny, a získáš svoji armádu.“
Odmlčel se, aby to do nich vsáklo, a Jarlovo srdce začalo brzy bušit a jeho myšlenky běžely jako o závod. Bylo to troufalé. Bylo to velkolepé. Byla to příležitost využívat svou moc k něčemu lepšímu než k jejímu udržení. Viděl, jak plán začíná dostávat obrysy. V duchu už rozhodoval, jaké lidi umístí na které pozice. Úryvky proslovů se navzájem spojovaly. Och, bylo to tak lákavé. Brant nejenže Jarlovi řekl, aby dal lumpům sen, Brant ten sen dal i Jarlovi. Mohl by být úplně jiným Shingou. Mohl by být vznešený. Vážený. Kdyby uspěl, mohl by sám sebe zlegalizovat a získat pravé tituly od nějaké vznešené rodiny, kterou vrátí zpátky na výsluní. Bohové, bylo to tak lákavé!
Ale to by znamenalo odhalit se. Zkompromitovat. Právě teď žil v utajení. Všichni si mysleli, že je jen vysloužilý prodejný kluk. Méně než půl tuctu lidí vědělo, že je Shinga. Kdyby chtěl, mohl s nimi prostě přestat komunikovat. Vypařit se. Protože pokud něco nezkusí změnit, nemůže selhat.
„Jarle,“ oslovila ho laskavě Máma K. „Nemusí to být lež jen proto, že je to sen.“
Těkal mezi nimi pohledem, napadlo ho, jak dobře ho mají přečteného. Máma K. ho pravděpodobně měla přečteného až na dřeň. Bylo to strašidelné. Měl něco vytušit už z jejího mlčení, ale nemohl se na ni za to zlobit. Měla s ním víc trpělivosti, než si zasloužil.
Zapracovat na sobě. Elene říkala, že by si nedokázala představit Cenarii bez Sa’kagé, která by všechno poskvrňovala, ale Jarl ano. Byla by městem, kde by narodit se na západním břehu neznamenalo beznaděj, zneužívání, čas strávený v gildě, chudobu a smrt. Měl štěstí, že dostal práci u Mámy K. Doupata skoro žádné poctivé zaměstnání nenabízela, a sirotkům už vůbec ne. Sa’kagé žila ze samoobnovující se nižší třídy děvek a zlodějů, kteří opouštěli děti, stejně jako kdysi opustili i je. Ale mohlo by se to změnit?
Nemusí to být lež jen proto, že je to sen. Navrhovali mu, aby do Doupat přinesl naději. „Dobře,“ řekl Jarl. „Pod jednou podmínkou, Brante. Pokud mě zabijí − a k tomu asi dojde − chci, abys na můj pohřeb sepsal báseň.“
„Dohodnuto,“ zazubil se Brant. „Postarám se, aby byla pořádně dojemná.“