Loučení-smutný příběh
Loučení-smutný příběh
Naposled
Pamatuješ si to? Asi ne, to si asi pamatovat nemůžeš. Byl jsi malinký hlupoučký, mé plyšové štěňátko nadšené mnou, nadšené vlnícím se mraveništěm, nadšené koulejícím se jablkem, nadšené celým světem.
I já byla malá, víš? Smutná vystrašená nedůvěřivá holka, s velkýma modrýma očima a zlatavými vlasy sepnutými do dvou srandovních culíků.
A naše první setkání? Stála jsem vyjeveně na ulici po dalším z mnoha návratů z nemocnic a proti mně můj táta. Hýbala se mu kapsa. Svou velkou rukou do ní sáhl a vytáhl Tebe, mé malé štěstí a položil Tě, hopkající kuličku s černýma očkama a mokrým studeným čenichem na trávu. Rozběhl jsi se ke mně, sevřela jsem Tě v náručí a prvně cítila lechtavý štěněčí dech svého nejlepšího přítele. Nejlepšího přítele na spoustu dlouhých let. Byla jsem sice malá, ale ne tak malá, aby tento čas nezůstal uložen v mých vzpomínkách.
Ani si nemyslím, že by se mě mohl mít tak rád, jako já Tebe. Nikdy sis neuvědomil tu vzácnost okamžiku, když jsi za mnou ráno vyskočil do postele a olízal mi celou tvář a dlaně a uši a já se k Tobě přitulila a přitiskla tak silně, jak k nikomu nikdy před tím. Jak na videonahrávce jsou v mé duši uloženy obrazy Tvé rozesmáté psí tváře běžící rozkvetlou letní loukou, otisky pacek vtisknutých do čerstvě napadaných sněhových peřin. Jak dnes si pamatuji hebkost Tvé srsti a bezednou hloubku Tvých věrných očí. Byl jsi všude, kde jsem byla já. Vše v mém životě začínalo slovem "můj pes". Mé kroky směly jen tam, kudy prošly Tvé packy, mé srdce se otevřelo jen těm, jež jsi i Ty přijal za své přátele. Mé myšlenky a starost a obavy a nadšení a radost se vždy upínaly k Tvému jménu. První dětská obava o zdraví a bezpečí někoho jiného. První pocit hrdé odpovědnosti. První pocit z toho, že se svět jiných netočí kolem mě, nýbrž můj kolem Tebe.
A pak jsem musela odejít. Velká dospělá panička, vyučená životem, zbavena strachu a nejistoty vylétla z rodného hnízda a opustila Tvou misku, Tvůj pelíšek, opustila jsem Tebe.
Né, nikdy bych Tě nemohla zavrhnout. Byl jsi mi jediným důvodem proč se vracet domů, domů pro svého psa, který byl stejně věrný a oddaný jako dřív. Ukázala jsem Ti svůj nový svět, líbil se Ti a všichni Tě měli rádi, ale vždy jsi musel zpět a mě se strašně stýskalo. Byli jsme spolu tak strašně málo. Chyběl jsi mi a smutek mě sžíral, vracela bych se za Tebou vždy a odkudkoliv.
A pak jednoho dne jsi mi nepřišel naproti. Strašně jsem se bála, protože jsi to nikdy před tím neudělal. Ležel jsi v křesle. Stála jsem proti Tobě s mobilním telefonem v jedné ruce, klíčky od auta v druhé, panička obestřená divným pachem luxusních parfémů, v drahém obleku, se složkou lejster v podpaží. Mladá, odhodlaná a sebevědomá.
Ležel jsi tam, Ty můj pes. Starý unavený a klidným moudrým pohledem jsi si mě prohlížel, jen ťukání ocasu o sedačku mi bylo znamením, že mě zase rád vidíš. Zvedl jsi hlavu a vzduchem mi posílal vlahé psí polibky. Vše jsem pustila a běžela Tě obejmout. Znovu jsi mi lízal celou tvář jak tenkrát ráno na posteli. Jen ty culíčky tu chyběly a Tvá štěněčí neutěšenost. Znovu jsem Tě svírala v náručí a schovávala si tvář do tvé srsti, jako nejlepšího úkrytu před ostatním světem.
Byl to náš poslední společný den.
Toho večera jsem odevzdala Tvůj osud do rukou pána v bílém s červeným diplomem a malou injekcí v rukou. Držela jsem Tě zase v náručí stejně jak tenkrát, když jsi opustil tátovu kapsu a rozběhl se ke mě. Jen už mi teď Tvé tělo neodpovídalo. Ani ocásek mi nedal znát, že jsi tu ještě se mnou. Jen ztišující dech a poslední ozvy tlukotu srdce, prozrazovaly, že tu jsi ještě se mnou. Ale to už si Ty nepamatuješ. Tohle už né. Tam už jsem stála totiž sama. Vystrašená, ubrečená holka s modrýma očima...
Převzato od http://klarcik.blog.cz/0602/smutne-nevymyslela-jsem-to-ja
není to originál stránka, ale mám to odtamtud!
Pokud máte pejska, tak si teď okamžitě odsedněte od hloupého počítače a jděte si ho pohladit a pošeptejte mu, jak ho máte rádi. Jednou už může být pozdě a budete toho litovat.
Komentáře
Přehled komentářů
Mám moc ráda pejsky, vlastně jdou se mnou celým mým životem, a ten je dost dlouhý, jsme už babča, a mám tedˇ 2 pejsky, 5 letého pudlíka, a štěně, 10 měsíců, přerostlého jorka.Před tím mi odešel vinou veterináře 3 letý pudlík,miláček,doktor nepoznal,že má srdeční vadu.A u druhého doktora dostal infarkt, bylo už pozdě, a neprobrali ho. Bylo to hrozné, po něm zůstalo štěně, které jsem měla skoro 16 let, pak jsem ho musela dát uspat, taky srdíčko,bral léta léky, ale bylo to divné.Ten den jsem šla na veterinu 2x.Po prvé,bylo mu už týden špatně, nejedl,zvracel a měl průjem.Naštěstí jsme měli hodného vetrináře, taky už chudák bohužel není na živu.Dal mu nějaké léky, ale nepřestávalo to, tak jsem mu volala ve 21 hod.večer,naštěstí tam ještě byl,měl nějakou operaci,řekl-přijedˇte.To taky nikdy nezapomenu, pršelo,taxík nás hledal asi čtvrt hodiny,on,chudinka pejsek, pořád zvracel, a byl celý mokrý od deště.Když jsme tam přijeli,doktor říkal,tak to ještě zkusíme, ale co se pak stalo,je zvláštní.Jak je člověk propojen se svým psem přes psychiku,jako by mně ten pejsek najednou vnitřně řekl,dej mně klid,je mi zle,nech mně už spát.Tak jsem to najednou cítila, a taky řekla doktorovi, i když jsem se tomu pořád bránila.Řekl,že mně to nechtěl navrhnout, ale taky měl obavy,že by mohl v noci zkolabovat a já se nikoho nedovolala.To by bylo hrozné.Podle mého přání,jak jsme byli už dávno v tomto případě domluveni,ho napřed uspal narkozou, já se s ním rozloučila, poděkovala mu za jeho lásku a odešla.Pak teprve ho uspal nadobro.Ležel klidně v tom prvním spánku,nic ho už netrápilo.Pro mne to bylo hrozné,nešla jsem ani spát domů,ale k synovi,a za měsíc jsem si jela pro štěně, toho,co je mu tedˇ už zase skoro 5 let.Letos jsem mu ještě koupila to štěně aby nebyl sám,když jsem v práci,i když jen 5 hodin.Ale vždycky se hrozně těším domů, s nimi je mi nejépe.Otík je sice malé trápení,hrozný divoch,ale můj pudlík Toby si s ním poradí a má ho už i myslím,rád.Nedala bych ani jednoho a zatím nemyslím na to smutné,co taky jednou musí zákonitě přijít,ale ty krásné roky s nimi mi tu bolest, co mně zase jednou čeká, vynahradí.Ale vím,že na žádného z mých pejsků nikdy nezapomenu,co budu živa.U tohoto příběhu jsem si zase po dlouhé době pobrečela...
to je strašně smutný
(Zdenka, 26. 3. 2007 16:01)
Mám doma taky štěně. Je překrásné a mám ho strašně moc ráda. Jenže jsem na internátě a vidím ho jen v pátek, sobotu, a neděli a o svátcích a prázdinách. Je mi po něm strašně smutno. Od té domy se těším domů.
Tento příběh byl tak smutný až jsem se rozplakala
...jinak Andrea
(Kotlik, 13. 3. 2007 21:01)dostala jsem se na tuhle stránku náhodou a jelikož psi jsou můj život, nedalo mi to a musela jsem si to přečíst a ještě druhý příběh, který na této stránce je...měla jsem taky pejska, fenku a jednou večer ji bylo hodně špatně.nemohla ani spát, ležela u mě, druhý den jsem šla k veterináři s ní a ten říkal, že je třeba operace...usnula mi v náručí a pak jsem mu ji tam nechala...nikdy to nezapomenu...do teď si vyčítám, že jsem ji tam neměla nechávat...tak se na mě koukala, jako by to tušila...když jsem se pro ni vrátila, tak si zavolali jen mého tátu a mě to ten doktor nedokázal říct...prostě při operaci zemřela...doteď to hrozně bolí a nemůžu se zbavit výčitek....spoustu věcí bych udělala jinak...
Super příběh
(aMandys, 4. 2. 2007 1:41)
Když jsem tento příběh četla,měla jsem v očích slzy a napadlo mě,co to vidět z pohledu togo psa..?A hnedka jsem se toho chopila :)
Pamatuješ,si to má drahá paničko?Byl jsem ještě malé,hloupoučké a hravé štěňátko,když mě tvůj otec vytáhl z kapsy svého kabátu a daroval mě TOBĚ!A ty?Byla jsi malá roztomilá holčička s modrýma očima a nosila jsi krásné ale legrační culíky.¨
Ani nevíš,jak jsem byl šťastný,když jsem každé ráno,mohl skočit do tvé postele,olízat ti tvář a nechat se obejmout.
Bylo krásné,když jsem kráčel ve tvých stopách a ty na oplátku v mých,když jsme jeden druhého chránili a neopustili ano v nejtěžších chvílich.Každý tvůj přítel,byl i mým přítelem.
Ale co se to pak stalo??Vyrostla jsi a musela jsi odejít.Dospěla jsi a opustila jsi mě.Bylo to pro mě těžké,ale cítil jsem ,že i tobě se to nezamlouvá,ale ...musela jsi.Moc dobře jsem veděl ,že jsem jediným důvodem proč se čas od času vracíš domů a pak se mnou trávíš každičkou volnou chvilku,přicházela jsi z velikých dálek a to všechno jen kvůli mě a za to ti budu navvždycky vděčný.
Ale pak,jednoho dne když jsem slyšel přijíždět tvůj vůz a chtěl jsem ti běžet naproti,nešlo to.Bylo mi špatně a ...vkročila jsi do pokoje s mobilem a klíčema.V podpaží jsi měla jakási lejstra a hledělas na mě.V tu chvíli si si uvědomila jak za ta léta můj pohled zmoudřel a já...zestárnul jsem.
Pomaličku jsem zvedl hlavu a vzduchem Ti posílal polibky.Ty jsi ihned všechno pustila a obejmula mě....já tě olizoval jako tehdy jen té enrgie jsem neměl tolik.A tak jsme byliv pokoji ty a já,v objetí jako za starých časů.Já však tušil že je to náš poslední společný den...večer jsi zavolala pána v bílém(jak jsem ostatně předpokládal-za ta léta jsem už věděl ,kdy co uděláš)...a pak...dostal jsem inekci..jen to maličko štíplo a pak jsem cítil jak tvé slzy kapou na mou šedivou srst.Ještě chvíli jsem dýchal,ale pak....bylo ticho a v mém srdci bolest.Proč,proč jsem musel odejít a tebe tam nechat??
krásaaaaaaaaa
(fifa, 28. 1. 2007 20:43)
hej když sem jen namachrovanej kluk tak sem se fakt rozbrečel nedalo se to jr to kráása mám taky psa a jeden my uš umřel našel sem ho bylo to hrozny ale tem psa a kdyby umřel nevěděl bych co mám dělat fakt mos kvásný....
moc smutný..
(avetka, 8. 5. 2007 10:58)