Kvůli 60 tisícům za dítě se neztrhám
Chanov, Chomutov, Ústí nad Labem - Co se dá pořídit za šedesát tisíc korun?
Třeba dovolená na safari v Keni pro dvě osoby.
Nebo kočárek, přebalovací pult, dětská drogerie, pleny a oblečení. A možná zbude i na slušný nákup jídla pro rodinu. Tak si nejspíš premiér Paroubek představuje využití šedesátitisícového porodného, které začal lidem před volbami slibovat. Na sídlišti Chanov u Mostu, kde žijí lidé dlouhodobě nezaměstnaní, neplatiči a další sociálně slabí však jeho nadšení nesdílejí.
„Asi není normální. To si myslí, že se kvůli tomu ztrháme,“ říká jedenatřicetiletá Irena Horváthová. Má čtyři děti. Další nechce a peníze v tom prý nehrají roli.
„Možná k prvnímu dítěti je to příjemný příspěvek na výbavu. Ale to je tak všechno. Dítě není k tomu, aby člověk sbalil šedesát tisíc. Je to práce s výchovou a starání se na dlouhé roky. Stojí to čím dál víc, ale to jsou peníze, které mi nikdo nedá. Kdyby byla spíš práce, kde mě jako Romku vezmou,“ reaguje rezolutně na předvolební sliby.
Horváthová je vyučená švadlena a práci shání. Přijme ji, když za ni dostane více peněz než od státu na sociálních dávkách. Podobný postoj mají i další obyvatelé Chanova, který více než předměstskou čtvrť připomíná ghetto.
Pokračování na str. B4
Pokračování ze str. B1
„Práce musí být zaplacená. Když je člověk sám, vezme kde co, protože na dávkách má kolem tří tisíc. Rodina už bere víc a chodit do práce se musí vyplatit. To je snad jasné,“ krčí rameny pětatřicetiletý Andrej Miko. Patnáct let pracoval na Mostecku v hnědouhelných dolech. Teď shání příležitostná zaměstnání a právě je bez práce.
O tom, že je na severu podobných lidí nejvíc v Česku, se mluví léta. Už méně o těch, kteří sice pracují, ale oficiálně jsou nezaměstnaní. Bývají to například barmani, výčepní nebo šatnáři nočních podniků.
Práce bokem vynáší „Měla jsem s majitelem baru jasnou dohodu. Když přijde kontrola, jsem tu na výpomoc za kamarádku, která je nemocná, nebo tu pomáhám jako někdo z rodiny. Naštěstí jsem to nikdy nemusela použít. Měla jsem ale docela strach. Nevěděla jsem, jestli se někdo neprořekne o mé práci nebo jestli mě naopak ze závisti neudá. Když byl dobrý měsíc, měla jsem kolem deseti tisíc čistá ruka plus dýška,“ prozradila dvaadvacetiletá Jitka z Chomutovska. Kvůli možným problémům chce zůstat v anonymitě.
Dělat načerno ji unavovalo a neuspokojovalo. Proto se raději odstěhovala za prací do Prahy.
Jsou však i tací, pro které je být nezaměstnaný a zároveň si užívat života součástí životního stylu. Třiatřicetiletý Jirka z Ústí nad Labem jezdí po světě a doma hostí kamarády v restauracích. Nepracuje a je spokojený. Jeho jméno je změněné.
„Nemám důvod hledat si někde práci. To jsem raději na pracáku a občas si dám nějakou brigádičku,“ líčí. „Jezdím třeba pro různé věci do Německa. Někdy tam pracuji na stavbě nebo na poli. Tady jsem byl třeba barman a vyhazovač. Měsíčně si bokem přijdu tak na patnáct tisíc. Stačí mi to,“ dodal.