Kdo se ke mně přizná, k tomu se i já přiznám před Otcem.

Existenci pekla nelze ani v nejmenším zpochybnit. Mnoho z lidí prošlo peklem již zde na zemi v nacistických a komunistických táborech smrti. Bylo by možné věřit ve spravedlnost, kdyby lidé, kteří páchali zlo a tedy s velkým úsilým vzdorovali dobru, konali skutky nenávisti proti Bohu a proti bližnímu, nepřišli po své pozemské pouti do míst, která si sami dobrovolně zvolili svým myšlením, slovy nebo skutky jako místo pro své věčné přebývání? Kdyby tomu tak nebylo, spravedlnost  by opravdu byla zvrácená a o Bohu bychom potom nemohli mluvit jako o nanejvýš Spravedlivém a Dobrém. Na druhé straně by někdo mohl namítnout, že Bůh je přeci Láska a Milosrdenství. Může i za těchto předpokladů Bůh dopustit utrpení, které nemá hranic a je tedy věčné? Člověku byla dána svodobná vůle, aby se dobrovolně bez nejmenší známky nátlaku mohl rozhodnout pro lásku či nenávist, pro Dobro či Zlo. Každému z nás byl na této zemi určen čas, kdy může svoje chování třeba i měnit. Ze špatného se stane dobrý a  naopak i dobrý člověk může upadnout ve svém konání od konání dobra ke zlému jednání. Rozhodným okamžikem je chvíle smrti, nebo - li lépe řečeno  moment přechodu z života pozemské do života věčného. Tak se může stát, že i ten největší hříšník nepropadne v nekonečné Boží lásce věčnému peklu, neboť  v poslední chvíli života bude svého zlého konání litoval. Neměli bychom však příliš Boží Milosrdenství pokoušet v domnění, že nejsme ještě tak staří a na obrácení máme prozatím dostatek času. Hodina smrti může přijít velmi nečekaně, třeba při autonehodě, a nás může zastihnout smrt zcela nepřipravené na setkání s Bohem. Buďme tedy ve svém jednání velmi obezřetní a prozíraví!

Náš spirituál v semináři říkával:"Dnešní kněží kážou příliš mnoho o nebi a příliš málo o pekle a to je milí bratři velká chyba! Neříkám, že by se měla zbytečně nahánět hrůza, ale rozhodně by si měli být všichni vědomi, kam vede hřích a jaká čeká odměna ty, kteří si jej zvolili za svoji životní cestu."

Pojďme se tedy podívat z hlediska biblického, cože to vlastně je ono místo, které nazýváme peklem. Zde však musíme nutně rozlišovat mezi pohledem Starého a Nového Zákona jednak z důvodu typově jiného myšlení a potom také z toho důvodu, že Ježíšovou smrtí na kříži a následným zmrtvýchvstáním dostává tento pojem jinou náplň. Ve starém Izraeli je "šeol" místem setkání všeho živého. Podobně jako jiné starověké národy i Izrael si představuje posmrtnou existenci zemřelých  jako stínovou, bez radosti a bez ceny. Šeol je rámcová představa místa, kde tyto stíny přebývají, je to jakási hrobka, díra, studna, hrob či příkop. Naprostá temnota, kde i světlo je jako temná noc (Jb 10,21). Sem sestupují všichni živí (Ez 31,14) a to nenávratně (Žl 88,10 Jb 7,9). Nemohou tam chválit Boha ani doufat v jeho  spravedlnost a věrnost. Je to místo naprosté opuštěnosti a bezbožníci v něm mizí s úděsem. Izraeli se dostalo výrazných obrazů, jak může vypadat pekelný konec: zkáza Sodomy a Gomory (Gn 19,23 Am 4,11). Smrt ohněm, který neuhasíná, je už obrazem pekla z evangelia. Toto peklo již není " normálním "  šeolem, nýbrž peklam seslaným z nebe samotným Bohem ( Gn 19,24). Vyznačuje se bezednou propastí a sršícím ohněm, které jsou ozvěnou šeolu. Takové peklo pro hříšníky pochopitelně nemůže být místem pobytu spravedlivých (myšleno šeol), zvláště pronásledovaných hříšníky pro věrnost Hospodinu. Spravedliví musí být vyvedeni ze šeolu, tohoto místa plného prachu, kde jsou společně s bezbožníky, do života věčného, zatímco druzí do věčného soužení.

Takto se pozvolným přechodem dostáváme k výkladu a především smyslu pekla Novozákoního, který máme v dnešním pojednání především na mysli. Ježíš mluví více o ztrátě života než o pekle. Velmi názorně a důrazně hovoří o místě posmrtného utrpení v podobenství o Lazarovi. Nelze z něj sice vyvozovat přesnou podobu pekla, ale je třeba také tento obraz nepodceňovat. Úryvky v Evangeliích obsahují nesmiřitelné a drastické obrazy ze SZ jako " pláč a skřípění zubů v ohnivé peci (Mt 13,42), peklo kde červ neumírá a oheň neuhasíná (Mk 9,43-48), kam může Bůh uvést tělo i duši k záhubě (Mt 10,28). Závažnost těchto výroků spočívá v tom, že je pronáší ten, který má moc do pekla uvrhnout. Ježíš o něm nemluví jen jako o hrozícím trestu, ale oznamuje, že pošle své anděly, kteří uvrhnou do rozpálené pece všechny svůdce a pachatele nepravosti (Mt 13,41). Zlořečí jim (Mt 25,41 a prohlašuje: Neznám vás, pryč ode mne, zlořečení, do věčného ohně (Mt 25,12.41).

Na závěr si udělejme takovou letmou rekapitulaci. Kristus svou smrtí smrt jako takovou přemohl, a tak byly přemoženy i brány pekel. Nyní je podsvětí přinuceno vydat zemřelé, které věznilo. (Zj 20,13). Až do okamžiku smrti našeho Pána to bylo místo setkání všeho lidstva, odděleného hříchem od Boha tak, že odtud nikdo před Kristem nemohl vyjít. On je první z těch, kdo vstali z mrtvých (1 Kor 15,20-23), první mezi vzkříšenými (Zj 1,5). Kristus je naší nadějí na věčný život. Kdo jej odmítá, propadá do propastné moci satanovy se vší její hrůzou. Když pak Kristus skutečně přijde, ti kdo neuposlechli, když se kázalo evangelium, budou vzdáleni od tváře Páně. Dostane se jim za trest věčné záhuby (2 Te 1,8n) a budou vydáni do ohnivého močálu, kde vládne smrt a podsvětí (Zj 20,14n).

Nevíme sice výslovně o nikom, kdo v pekle je. Máme však svědectví učitelky církve, sv. Terezie od  Ježíše, kde nám ve 32 kapitole svého Životopisu, popisuje své vidění, tak jak jí bylo zjeveno ve vytržení a jak sama říká, nedá se na něj zapomenout. Cítila jsem v duši oheň, který neumím popsat, zatímco nesnesitelné bolesti trýznily tělo....Tyto bolesti se nedají srovnat se žádnými, které jsem ve svých nemocech prožívala, zvláště pomyslím - li, že ta trýzeň měla být bez konce a bez jakékoliv úlevy. Avšak i to bylo ničím proti smrtelnému zápasu duše. Byl to drtivý útlak, úzkost, hluboký smutek, tak živá a zoufalá bolest, že nevím, jak to mám vyjádřit. Říci, že člověk zakouší neustálý smrtelný zápas, je příliš málo....zde se sama duše trhá na kusy. Neviděla jsem, kdo mne trýznil, avšak cítila jsem , jak jsem pálena a drásána, i když daleko horšími mukami byl vnitřní oheň a zoufalství. Bylo to morové místo, na němž se nedalo doufat v nějaké pohodlí, ani tam nebylo kde si sednout nebo se natáhnout, byla jsem zavřená v díře vyhloubené ve zdi....Nebylo tam světlo, nýbrž neproniknutelná temnota.