Babušáci

Pátek ráno: napakovat auto, stan, spacáky, karimatky, škopek, pláštěnky, holiny, něco málo k jídlu a pro každého snad tři sady oblečení, jedno dítě,... dojet k babičce na oběd a pro zbylé dvě děti, navštívit naposledy andulky v zookoutku a přežít následné několikahodinové přesvědčování typu „mamííí, já chci andulku, ... vlastně tři...“, odpolední odjezd do Josefova a stavění stanu v dešti. To byl začátek. A od rána lilo jak z konve...

Deštivý pátek tudíž věštil bláto všude i bez přičinění organizátorů. Noční více než tříkilometrový závod, který jsme běžely s Lucinkou, nás protáhl od podzemí až na půdu. Běžely jsme po lávce v krovu (asi špitálu) a snad kilometr podzemními kasematami (po tom zážitku z dětství nikoliv se svíčkou, ale s vybavením poněkud modernějším – s čelovkou). Nevynechali jsme asi řeku, u louže s ostnáčem si asi lokl v noci každý (v sobotu už byla nad hladinou větší mezera). Krásný závod s krásným výsledkem. Nejtěžší překážkou bylo donést vyhraná piva a odtáhnout unavené děti do kempu, což bylo asi deset minut svižné schůze od startu. Zalezli jsme až po půlnoci a než jsme usnuli, stihli jsme si rozšířit slovník o spoustu „zajímavých“ slov (začínajících především na p...) i s nepřeberným množstvím předložek a koncovek od našich slovenských sousedů. Ještě, že děcka záhy usnuly.

Na Kids GR poslali organizátoři děcka hned na začátku do kontejneru s vodou (ty menší až po krk), asi, že na startu bylo moc bláta, nebo aby dokončily prázdninovou deratizaci z táborů... kluci doběhli oba v první desítce, Luca brala stříbro. Přijeli fandit i bratranci, tak se asi víc hecli. A odpoledne ještě spolu stihli navštívit muzeum magie (já se sprchovala a pakovala stan)

Sobota nabídla dospělákům 9 km závod s 32 překážkami. Kontejner děti dost vycákaly, takže vody bylo na začátku jen po kolena, o to víckrát jsme museli pak do řeky (nevím, jestli Metuje i Labe nebo tzv. Mlabe po jejich soutoku, jak jsme to nazvali vloni). Přeběh parkúrového závodiště měl být asi pozvánkou na prosincový Taxis. Už v půlce jsem měla dost, ale po občerstvovačce to zas nějak šlo líp. Výživná byla předposlední (nová) překážka z klád nahoru, vodorovného lana a klád dolů. Ale než dělat „raky“ na trestném kolečku, to jsem ji radši dala. Hendikep jen jeden, stejně jako v Holicích, na „ručkovací“ kladince. Takže kromě boulí na hlavě (první jsem získala při průskoku okýnkem v nějaké výdejně jídla, druhou při vstupu do kasemat, kdy jsem nabrala hned první nároží), několika modřin, namožených svalů,... zlatá na bedně. A zajímavá nabídka na závěr.

Tak za dva měsíce v Praze.