Babušáci

Večer jsem vytiskla mapu, koukla na počasí (vedro úměrné, déšť jen pod Prahou) a ráno v sedm dosedla do sedla. Naplánovalo mi to asi 85 km po turistické značce se zhruba kilometrovým převýšením. Neměla jsem v úmyslu to hrotit, spíš taková kochačka přírodou. Zpátky jsem to plánovala z Jičína vlakem. Ale člověk míní... – a dál to znáte.

Dost mě překvapilo, že snad polovinu cesty byla značka vedena po silnici. To českým turistům moc nelichotí, ale když vezmu v potaz, že takovouhle vzdálenost pěšky většina lidí nechodí, takže to vlastně ani nezjistíte, a těch 5 km se po asfaltu ujít dá. Asi 3x jsem se ztratila a zase našla (naštěstí). Neměla jsem moc dobrou ani podrobnou mapu a navigaci taky ne. Občas bylo někde napsáno, že cesta vede po silnici a nebude až do další vesnice značená – tam značky nakonec byly, ale v lese a v bažinách (myšlena „evropsky významná ptačí lokalita“ někde nad Rožďalovicemi) to nikdo nepsal a značky se někam vypařily. Tam jsem se mezi rákosím a kukuřicí musela fakt orientovat podle slunce. Když už jsem po několika stech metrech začala pátrat ve své nedokonalé mapě, najednou se červená někde vynořila...

Ranní start byl v pohodě, Klánovický les znám a průjezd do Jiren byl jasný. Bohužel pak až skoro do obce Zápy jsem musela jet po dost frekventované silnici. Před Toušení jsem zatočila na krásnou novou cyklostezku, kde sice byla překážka v podobě spadlého stromu, ale jinak z kopce až k Labi. Dál přes mostek do Káraného, a pak následoval asi nejkrásnější a nejpříjemnější úsek po cestách a pěšinkách do Lysé nad Labem. (Tady doporučuju vymyslet nějaký okruh a dát ho s děckama.)

Průjezd kdysi vojenskými Milovicemi je... zvláštní. Domy v řadách, některé v ruinách, některé opravené, dlážděné rozbité silnice, pláně s nálety osik a bříz... Úsek přes Mordové rokle do Všejan a dál do Loučně je taky pěkný – a hlavně lesem. Už tady jsem toho měla dost a dál to bylo spíš nic než moc. Pod zámkem jsem ztratila zase značku. Pole, vedro, prach, silnice a příšerný stoupák k zámku Mcely. A docházelo pití. Naštěstí následoval příjemný sjezd k nějakým rybníkům. Tam jsem ale zakufrovala úplně, v lese se na mě nalepilo milión pavučin, měla jsem to na rukou, nohou, v obličeji. Fujtajbl. A na tom zpoceném těle to fakt drží. Naštěstí v dalším městečku byla cukrárna se zmrzlinou, citrónovou, minerálkou a park se sochou Mistra Husa. Záchrana v pravou chvíli... Další kilometry mi nějak neutkvěly v paměti. Bylo horko, kopec nahoru, horký asfalt, nějaké kostelíky a zříceniny, takže sjezd dolů do Ostružna byl vlastně za odměnu. Tady jsem měla na tacháku dobrých 85 km. Děti měly zrovna poledňák a skákaly do bazénku a fakt si to užívaly.

Odpoledne se chystaly na kole na zříceninu hradu Pařez, tak jsem si to asi osmnáctikilomerové kolečko dala s nimi. Krásná cesta, kopeček nahoru, dlouhý sjezd po asfaltce, pak trošku nahoru ke hradu, svačinka, hry na louce a v lese. Já hlídala kola. Zpátky nádhernou stezkou mezi skalami, přes pole nějaké vojtěšky zpátky do tábora. Moje krevní skupina tihle lidi... Někde cestou mi přeblikla stovka. Nikdy jsem tolik nejela.

Z tábora jsem vyrážela kolem půl šesté s tím, že dojedu někam k Jičínu na vlak. Jel. Ale v té vesnici, Starém Místě, kde jsem chtěla nastoupit, nestavěl. A to jsem ještě dva kilometry, tj. zhruba 10 minut, ztratila hledáním nádražíčka. Akorát jsem přijížděla ke kolejím a Regionova prosvištěla okolo jako splašená, jen zatroubila. Musím se přiznat, že tady došlo i na slzičky. Jen nevím, zda to bylo vyčerpáním nebo vzteky. Po minutě jsem si spočítala, že buď počkám 2,5 hodiny na další bez možnosti přípoje v Nymburce, nebo se tam vydám na kole. Když máte pocit, že už jste v cíli a najednou jste postaveni před výzvu v podobě dalších 45 km, moc to na náladě nepřidá. Ale i Zátopek povídal: Když nemůžeš, tak přidej! Tak znovu do sedla a do pedálů. Největší překážkou je tady psychika. Navíc bylo dost pozdě a nechtěla jsem jet potmě, takže jsem dala za vděk i té neoblíbené silnici (její číslo 32 mě provázelo až za Dymokury). Tam zuřivě probíhaly žně a obloha vypadala jak při požáru (zaprášená od kombajnů a červená od západu slunce). Zajímavý pohled, ale už jsem neměla chuť a možní ani sílu tahat foťák. Nohy jely tak nějak setrvačností, ale už jsem vůbec nevěděla, jak si na to kolo sednout! V Nymburce na nádraží tachometr ukazoval 157,88 km. Takže taková malá/velká Čechy Tour.

Vlak jel asi za 15 minut ve 21:06, dala jsem si odporné kafe v domnění, že to jee kakaový nápoj, jak hlásal štítek, ale asi se pánové v automatu spletli. Jela jsem osobákem do Zelenče. Tedy,... nastoupila jsem do něj. Tam už jsem si zavolala odvoz. Asi bych znovu nenasedla.

A perlička na závěr: České dráhy...

Před Čelákovicemi souprava zhasla a my byli tak 5 minut potmě. Tak jsme si povídali se spolucestujícími. Problémy vždycky tak nějak sbližují a lidi začínají nejdřív brblat, ale pak už se normálně baví. Protáhlé ksichty známé z raních vlaků se roztáhnou do šířky a dozvíte se spoustu zajímavého. Lidi se rádi poslouchají. Asi po 10 minutách jsme doskákali, a to doslova, do Čelákovic, ale tam nás z vlaku nechali vystoupit. Dál už sám nejel. Technická závada na vysokonapěťové elektronice. Nešel zvednou sběrač. To jsme se po několika dalších minutách dozvěděli od strojvůdce... Prý za chvíli přijede vlak od Milovic, ten rozbitý připojí a odstrká do Prahy. Nějak to dopadlo, ale pustili jsme ještě několik jiných vlaků, takže nucená pauza se protáhla skoro na hodinu. Kdybych dojela do Zelenče na kole – teda, jestli bych tam ještě dojela – byla bych tam určitě dřív. Ale člověk se na nádraží nikdy nedozví, jak to bude časově, tak jsme čekali a povídali... Honza, chudák, v Zelenči čekal. I s ledovým (aspoň za výchozího stavu) čajem. Do postele jsem zalezla, spíš padla, kolem půl dvanácté.

A protože zážitky se musí napsat hned, zřerstva, začala jsem hned ve vlaku na druhou stranu vytištěné mapy. Teď – zpětně – supr restart. Ani jsem netušila, že se to dá zvládnout, o chlebu, minerálce a zmrzlině. Každopádně dnes večer běhat nepůjdu. I ty 4 km ráno na nádraží jsem na kole; asi už setrvačností, dojela. Nohy v pohodě, ale sedačka fakt bolela...

Kdybych jela dál na sever, dojedu až pod Sněžku. Možná někdy příště. A moc děkuju Petrovi, jaké mi dal dohromady kolo. DÍK!