Západní pobřeží a New York City
10. 10. 2011
USA 2011
Den první
Na letišti vše proběhlo nad očekávání dobře. Zasvěcení čekali nějakou legraci především od nejblonďatější členky výpravy, o které je obecně známo, že je schopná zapomenout všechno všude. Tentokrát všechny potřebné doklady měla, a proto mohla začít naše první transatlantická cesta s první zastávkou v New Yorku. Letadlo je prostě letadlo a jediné, v čem se tohle lišilo od ostatních, byly monitory v každé sedačce před vámi. Samozřejmě jsme jich naplno využili, ať už hraním her nebo sledováním filmu (každý podle svého gusta – já Doba ledová 3). Za zmínku ještě stojí i to, že slečna u přepážky na Ruzyni byla velmi pozorná a dala mi sedačku s velkým prostorem pro nohy, čímž se mi z osmihodinového letu stala příjemná záležitost. Pro senzacechtivého čtenáře bulvárních plátků ještě doplním, že na palubě s námi cestovala i Gábina, která byla příčinu rozvodu Leoše Mareše (cestovala však se svým novým přítelem a nám, kteří jsme měli sedačky přímo u toalet, nemohlo uniknout, že právě zde se párek zhruba na 12 minut a 38 vteřin zavřel. Tuto zkazku bych uzavřel citací jedné z teplických kapel, v jejichž písni zní: „Každý z vás pak domyslet si může …“
Po zhruba 20 hodinách cestování s dalším přestupem v Cincinnati jsme konečně přistáli na letišti v San Franciscu. Při přebírání zavazadel jsem si všiml, že můj už tak dosti rozbitý kufr má trhlinu na dně. Byl jsem tak unavený, že jsem jen mávl rukou s tím, že si stejně musím koupit nový. Těsně před odchodem z letiště mi to ovšem nedalo a šel jsem k okýnku American Airlines zkusit štěstí při reklamaci. Ochotná slečně pohledem zkontrolovala trhlinu, soucitně pokynula hlavou a šla odemknout sousední kumbálek. Zde odhadla, který kufr (v kumbálku jich bylo několik) se tomu mému podobá nejvíce, dala mi na výběr ze dvou, já jako správný Čech okamžitě vybral ten větší a za dalších 20 vteřin už jsem opouštěl letiště se dvěma kufry. Bez potvrzení, bez podpisu.
V půjčovně jsme si vypůjčili předem zamluvené auto a už si to štrádovali do našeho sanfranciského azylu. Tím byl domek, k jehož popisu se dostanu zítra a jehož majitelka byla potenciální Carbyho příbuzná. Složitou spleť vztahů rodu Carbochů se budu snažit rozmotat v dalších kapitolách. A věřte mi, máte se na co těšit.
Den druhý
Ráno jsme se vzbudili v zahradním domečku v Redwood City na předměstí San Francisca. Domeček byl součástí přízemního rodinného domku s terasou, na jehož zahradě nechyběl bazén, trampolína a vířivá vana zvaná Jacuzzi. Dům byl vkusně zařízený a jeho stálými obyvateli byli manželé se synem a dcerou, dvěma psy, králíkem a bůhví kdo ještě. Rodinka velmi sympatická. Čekala na nás připravená snídaně a rady, co všechno nesmíme v SF minout. Cestu do centra jsme měli dosti usnadněnou, protože z hlavy rodiny se vyklubal skalní fanda místního baseballového klubu SF Giants a od dvanácti se hrálo proti Phillies. Manželka toho využila, dohodla si s kámoškama shopping a toho jsme k cestě využili i my. Celý den jsme strávili chozením po SF. Vše dokreslí fotky, kterých jsme pořídili požehnaně. Začali jsme čínskou čtvrtí, kde jsme na doporučení i poobědvali, pokračovali jsme do downtownu (centra) až jsme vylezli na místní rozhlednu Coit Tower. Tady, světe div se, jsme narazili na Káji kamarádku a další dva kámoše. Bylo to velmi příjemné setkání, které jsme ještě přesunuli do přístaviště, kde jsme prolezli populární Pier 39 s krevetami v restauraci Bubba Gump a výhledem na tuleně. Vyfasovali jsme karimatky, které už nepotřebovali a vyrazili přes celé město na vlak, zpátky do Redwood city. Cestou jsme ještě prošli Lombard street, která je se svými osmi zatáčkami nejklikatější ulicí světa. Vlak jsme tak tak doběhli (i proto, že jsme museli nechat ujet dvě přeplněné sanfranciské tramvaje).
Doma nás čekala lehká večeře. Jako geniální zakončení náročného dne se ukázalo strávit pár minut v již zmiňované vířivce Jacuzzi.
Den třetí
Dnešek se měl odehrávat pod taktovkou naší hostitelky Sue. Všichni čtyři jsme vlezli do jednoho auta a vyjeli na dodatečnou prohlídku San Franciska. Tentokrát s průvodkyní. Postupně jsme objeli všechna místa, která stojí za to vidět a my je nestihli včera. Něco jsme stihli dopoledne, např. pohled na Golden Gate Bridge z druhý strany, a čtvrť bohatých – Sausalito. Hlavním bodem denního programu ovšem byla návštěva dalšího člena Carbochovic klanu a jejího manžela (k tomu o pár řádků níže). Sestra Sue byla asi 80tiletá, velmi milá stařenka, která se svým chotěm žije v nádherném baráčku s obří zarostlou zahradou v Barkley. Na úvod návštěvy Carby vytáhl jakýsi rukou namalovaný strom života rodu Carbochů a všichni tři „příbuzní“ začali hledat, kdo z jakého kolena je navzájem spojuje. Jak jsem již předeslal dříve, nyní si pojďme odhalit strašlivé tajemství tohoto rodu. Protože se ani jedna z přítomných dam ve stromu života nenašla a jediný, kdo by možná mohl být vzájemný příbuzný je člověk, který se jmenoval buď František nebo Filip Carboch, je tedy dost dobře možné, že Carby s touto rodinou nemá nic společného a celé tři dny nás tam hostil někdo úplně cizí. Carby teda možná do sanfranciského klanu „Karbaků“ vůbec nepatří. Nyní pár slov k manželovi Dagmar Karbak (psáno Carboch). Jeho jméno je John Searle!!!!! Asi nic, co? Ani my jsme se moc nechytli. Ale věřte a pro ověření googlujte, že se nejedná o nikoho menšího než nejuznávanějšího filozofa současnosti. Bez nadsázky přednášel všude na světě včetně České republiky (je dobrým přítelem Ivana Havla – bratra Václava) a v současné době je děkanem filosofické fakulty Univerzity San Francisco. Po celém domě má asi milion a čtvrt knížek. Každou samozřejmě přečetl a v každé má záložku, která ukazuje na zajímavou pasáž. Na poličce má fotky s papežem Janem Pavlem II nebo prezidentem Bushem.
Byli jsme pozváni na oběd do francouzské restaurace. V rámci poledního klidu jsme se šli projít po kampusu univerzity, kde John přednáší (je to mimochodem velmi milý a vtipný stařík).
Večeře byla typicky americká!!! Sue koupili pizzu a pivo a společně s jejím manželem (fanatickým fanouškem SF baseballového týmu, který má nejbarevnější nejhorší košili s baseballovou tématikou v historii košil) koukali na plazmě na živý přenos zápasu Giants.
Den čtvrtý
Ráno jsme se srdceryvně rozloučili s naší sanfranciskou rodinkou a konečně vyjeli naším fárem do národních parků. Cestou jsme se ještě stihli stavit v Silicon Valley. Symbolu umístění centrál špičkových firem USA. Na odborné geografii u nás ve škole by mě dost pochválili, že jsem tam byl. Taky trochu doufám, že mi to pomůže udělat zkoušku z Lokálního a regionálního rozvoje u docenta Blažka. Ve výsledku ale nebylo nic moc k vidění. Spousta budov se značkami firem (Google, Facebook, …).
V obchodě jsme zjistili, že ke každému nákupu vám ještě připočtou zhruba 10% daň, která není uvedena. V restauracích je to podobně, konkrétně se nám to však ještě nepodařilo dekódovat.
Po relativně dlouhé cestě (ještě jsme netušili, že nás čekají delší) jsme dorazili do Yosemitského národního parku. Před příjezdem do centrální části jsme absolvovali nezbytné focení s panoramatem části údolí. Další zastávkou byl nádherný vodopád. Hledání místa v kempu bylo docela dobrodružství, protože všude bylo plno. Na poslední chvíli se však někdo odhlásil a my měli flek. Při vybalování jsme zjistili, že jsme mínus deka a dvě knížky, které jsme nechali v San Franciscu. Kája nás ovšem trošku vyděsila, když pronesla, že v SF nechala i pas. Jak už jsme ale všichni zvyklí, po pár minutách, kdy by se v nás krve nedořezal, ho našla v baťohu. Na uklidněnou jsme si šli dát piknikovou véču na břeh místní horské říčky. Dali jsme se do řeči s párkem, který ležel vedle (ve skutečnosti to byli bratranec a sestřenice) a byli jsme pozvání na pokec k jejich grilu na jejich kempovém místečku. Večer jsme se sešli a kecali, až z nich vypadlo, že se okolo půlnoci chystají na autovýlet na místní vyhlídku pozorovat hvězdy. Pozvali nás a my přijali. Jeli jsme sice hodinu (většina z nás spala), ale když jsme přijeli nahoru, bylo to něco neuvěřitelnýho!!!! Tolik hvězd jsem v životě neviděl!!! A to mám zkoušku ze Země jako vesmírné těleso. Mléčná dráha přes půl nebe a nespočetně hvězd. A aby toho nebylo málo, zrovna tam byli nějací hvězdáři a pozorovali a fotili nebe. Jeden z nich se nás velmi ochotně ujal a dal nám půlhodinovou přednášku a v teleskopu jsme mohli vidět třeba Jupiter se svými třemi měsíci a další planety, např. Uran a Neptun. Okolo třetí jsme dorazili do kempu a okamžitě usnuli.
Den pátý
Po včerejší hvězdné procházce jsme si trochu přispali a vzbudili jsme se bez budíku okolo desáté. Dopoledne jsme se rozdělili a na skupinky jsme vyrazili k místnímu jezeru Mirror lake. Carby běžel a my šli. U jezera jsme zjistili, proč se tak jmenuje a pořídili pár fotek zrcadlící se krajiny. Na odpoledne jsme si naplánovali cestu přes celý Yosemitský park až na sever k jezeru Mono lake. Že jsme cestou projížděli nádhernou krajinou, není třeba zdůrazňovat. Co jsme ovšem viděli na odpočívadle kousek před výjezdem z parku, se snad ani nedá popsat! Byl to nejúžasnější pohled, který jsem kdy možná viděl. Určitě jeden z nejúžasnějších. Celé Yosemitské údolí (kdybych víc chodil na přednášky z geologie a geomorfologie, určitě bych vám vysvětlil, jak vznikli, já tam ale bohužel nechodil, tak se nic nedozvíte) se nám ukázalo v celé své kráse. Jak jsem řekl, těžko popisovat, koukněte na fotky. Jezero Mono lake bylo ve výsledku slabší, než jsme čekali a znali z fotek z Googlu. Ale i tak hezký.
O dost zajímavější ale je, že v typické americké vesničce jsme šli na večeři a dali si náš historicky první americký burger s hranolkama! Donesli nám ho rozložený tak, že jsme si to poskládali a dochutili sami. Byl vynikající. Asi nejdůležitější burger ze všech osmi tisíc čtyř set devadesáti pěti burgerů, které jsme si za celý trip dali.
Cestou od Mono lake jsme se zase vraceli přes Yosemity a jeli, co to šlo. Okolo desáté jsme našli motel. Klasický americký motel s bazénem a parkovištěm, jak ho známe z amerických filmů. Naše další americké poprvé. V USA je normální, že se platí za pokoj a ne za počet osob. Vzali jsme si pokoj s jednou queens bed a Kája spala charakterně na zemi. Malé exkurze do amerického nábytkářského průmyslu. V USA rozlišují tři typy postelí. Všechno to jsou letiště a dělí se podle rozměrů. Od nejmenších jsou to full bed, queens bed a kings bed.
Dobrou noc.
Den šestý
Pokračování naší cesty po národních parcích. Od motelu jsme vyrazili směr na dvojici národních parků King´s Canyon a Sequoia National Park. Oba parky spolu těsně souvisí (souvisí je blbost, chtěl jsem napsat sousedí), takže nebyl problém je projet za den. Dnešní den jsme si uvědomili nejpodstatnější nedostatek všech národních parků, údolí a kaňonů. Do všech se člověk dostane jenom přes hory, které ho obklopují. Na první dojem se to nejeví jako překážka, ovšem americké hory nejsou žádné Adršpašské skály a proto vás bude neustálé kličkování a tisíce (kilo)metrů převýšení více či méně zmáhat. Pravdou ovšem je, že drtivá většina parků za to ve výsledku stojí. Výjimkou nebyli ani dnešní dva. King´s Canyon bylo malebně božské údolí podél bystřiny plné borovicových lesů a sem tam i nějakým vodopádem. Oproti Yosemitům slabší (ale to bude většina parků na světě), přesto krása. Sequoia Park byl velmi podobný, dokud jsme nepřišli k jeho hlavní atrakci. Jak sám název napovídá, jedná se o obrstromy. Pokud je mezi čtenáři nějaký biolog, konkrétně botanik, byly to sekvoje. Cesta k nim byla asfaltová kousek od parkoviště. To je mimochodem velmi častý úkaz. Přijde mi, že pokud člověk nechce, nemusí udělat více než sto kroků za sebou a přesto uvidí všechno důležité. Nevím, jestli to je leností amerického občana nebo schopností zaplatit cesty a silnice de facto všude, ale pro Evropana vcelku nezvyk. Co si ale budeme povídat, zvyknout se na to dá rychle.
Kromě sekvojí, mezi nimiž se nacházel i největší strom na světě (podle průvodce jsou na světě vyšší i širší, ale žádný není takhle obrovský), si z celého parku budeme nejvíc pamatovat živého medvěda! Jakoby nic se procházel podél cest, občas máchnul prackou, a jak nic rozsekal kmen padlého stromu a davu turistů, kteří ho horlivě fotili, jakoby si nevšímal. Ovšem po bližším ohledání jsem zjistil, že plot vlevo končí metr a půl ode mě a vpravo tak metr. Dosti jsem znejistěl, ale medvěd byl opravdu vláčný a k žádnému útoku nedošlo, i když byl tak tři metry od nás.
Na večeři jsme se stavili v dalším z fastfoodů. Tentokrát Taco Bell. Prostě mexický fastfood. Kdybychom měli navštívit všechny druhy rychlého občerstvení, potřebovali bychom tak půl roku.
Další noc v motelu.
Den sedmý
Death Valley! Následující dva dny se nesly ve znamení Údolí smrti. Už při příjezdu jsme byli unešení tou krásou. Fotili jsme jak šílený, objížděli odpočívadla a tzv. view pointy, abychom posléze zjistili, že to vůbec není ono Death Valley, ale jakési předúdolí. Když jsme ho projížděli ke skutečnému a pravému Údolí smrti, přelítly nad námi dvě stíhačky (pravděpodobně z blízké vojenské základny). Samotné DV bylo neskutečné. Co ale bylo nejextrémnější, byla teplota. Náš teploměr v autě naměřil teplotu 118° Fahrenheita (opět exkurze do amerických reálií – převod ze stupňů Fahrenheita není úplně jednoduchý a používá se následující vzorec (stupně Fahrenheita – 32) : 1,8 = stupně Celsia). V důsledku extrémních teplot vznikla i naše první bolestivá hádka. A to o teplotu v autě. Já jsem bojoval o max. rozdíl mezi vnitřkem a vnějškem okolo deseti stupňů. Ostatní chtěli víc. Výsledkem hádky bylo, že jsem skončil na samotce na zadní sedačce. Obrázek o tom, kdo byl vítěz a kdo poražený si můžete udělat sami. Ale to na krásách Death Halley samozřejmě neubralo.
Projeli jsme celým údolím napříč a ubytovali se v zamluveném hotelu sítě Motel 6 ve městečku Beatty. Poměr cena, kvalita a dostupnost k údolí = sen (mimochodem asi nejpoužívanější slovo z mého slovníku). Jako každý správný americký motel, i tento měl u sebe bazén. Sice o dva bloky dál (výrazem bloky se tady díky pravoúhle postaveným ulicím vzdálenost určuje velmi často). Po celém dni v DV bychom byli blázni, kdybychom ho nevyužili. Na večer jsme naplánovali návštěvu místního pubu. Klasická přílepská hospoda, akorát v americkém stylu – bar uprostřed hospody, kulečníky, americký vlajky, řidiči kamionů a místňáci čumící na baseball a my! Kája šla objednat jídlo a „žena za pultem“ se jí zeptala, jestli těm dvěma klukům, co jsou s ní, už bylo 21 (u zdi byly asi dva automaty a pokud by nám bylo míň, tak bychom tam nemohli). K večeři opět burger a opět nezklamal. Jediná Kája si dala pravý americký žebra a ty byly taky vynikající. Po večeři jsme se přesunuli na pokoj, kde jsme dokoukali baseballový zápas z hospody.
Den osmý
Po probuzení jsme se vydali zpátky do Death Valley a celým jeho údolím jsme jeli na jih směr Las Vegas. Ale nepředbíhejme. Death Valley je prostě nádherný. Cestou jsme se stavovali na všech možných odpočívadlech, dělali krátký (daleko se v tom vedru jít nedalo) procházky do okolních skal a fotili a fotili jako památku pro vás, čtenáře, a budoucí generace. Asi nejdůležitější zastávka byla u „solného jezera“, které se ještě ke všemu nacházelo pod úrovní moře. Přes celou šíř samotného údolí byla vrstva soli jako upomínka na doby, kdy celé okolí bylo zaplaveno mořem. Jedná se o nejsušší (asi 50 mm srážek ročně), nejteplejší (běžně již zmiňovaných 118°F) a nejhlubší (85,5 metrů pod úrovní střední hladiny moře) místo celých Spojených států a Severní Ameriky vůbec.
Zhruba dvě hodiny jízdy od jádra Údolí smrti uvidíte v dálce Město hříchu. Je to město úplně v poušti s několika mrakodrapy (nejčastěji hotely) uprostřed a rodinnými domky v okolí. O Las Vegas jsme toho samozřejmě hodně slyšeli, ale nic z toho se skutečnosti nevyrovná. Prostě něco neuvěřitelného! Pojďme ale postupně. Podle navigace jsme dorazili k zabookovanému hotelu. (Omlouvám se, jestli z vyprávění o Vegas bude příliš cítit úžas a nezměrný obdiv, ale prostě to tak bylo). Hotel obrovský, luxusní, s nespočtem hracích automatů, fastfoodů, rulet, pokerových a blackjackových stolů a stál 40 $ pro všechny tři! Ubytovali jsme se a vyrazili k hotelovému bazénu. Celý „pool“ komplex se skládal asi ze čtyř bazénů, na které dohlíželo asi 18 plavčíků, dvou barů a několika vířivek. Sen!!! Chvíli jsme se cachtali, ale museli jsme odejít na sraz s Kájinými kamarády, které jsme potkali už v San Franciscu. Byli to dva kluci, kteří měli čas ve Státech (jeden za měsíc nastupuje na školu do San Francisca a Káju zná z ekonomky a jeden prostě cestuje a nikdo ho nezná). Ze srazu se nakonec vyloupl třídenní společný pobyt ve Vegas. Společně jsme šli povečeřet burgery do In´n´out fastfoodu a posilněni jsme vyrazili objevovat noční Las Vegas. Ve dne je to dost hustý a zajímavý město, ale v noci je to asi tak o, vyjádřeno řečí matematika, 1315% lepší! A to jsme prošli jenom hlavní ulici. U hotelu Bellagio jsme zrovna chytli fontánu s hudebním doprovodem a chválili jsme se, jak jsme přišli přesně v devět. Ovšem pět minut po skončení začalo další, protože fontána začíná každou čtvrt hodinu. Zpátky jsme šli po druhý straně Las Vegas boulevard a plnými doušky nasávali místní atmosféru. Cestou jsme rozmýšleli, které kasino vybereme. Nakonec nás zlákalo kasino hotelu Hookers, protože nabízelo pivo za dolar padesát. Velký mínus bylo, že z dálky vypadalo o dosti blíž, než ve skutečnosti bylo.
Ale dorazili jsme živí a zdraví. Zakoupili jsme si pivka a šli obhlížeti situaci a zjišťovati, kde se nám povede nejlíp. Nabídka hazardních her byla opravdu široká. Když pominu automaty, byly zde kostky, ty nikdo z nás nechápal, nějaký stůl s kolem štěstí, to jsme taky nechápali, klasický blackjack (oko), ten jsme chápali z větší části, poker, ten chtěl hrát Carby a ruleta, kterou jsem uměl a chápal. Nakonec jsme se rozhodli, že první večer pojmeme jako seznamovací a hrát nebudeme. Jenom Carby se záhadně a nepochopitelně odpojil a celý večer už jsme ho neviděli. My čtyři zbylí jsme si koupili piva na cestu a vydali jsme se směrem k nejbližší diskotéce. Byla to diskotéka v komplexu New York, New York přes ulici od našeho hotelu. Inu, vstoupili jsme (každý vstup za 5 $). Naše další americké poprvé. Klasická diskotéka. Pódium s tanečnicí, za ní americké dívky z lidu (a je svatá pravda, když se říká, že americké holky, dívky, ženy, dámy jsou více než při těle) a plný parket chlapů vyhlížejících tímto směrem. Hudba OK, drinky standardně dražší, ale nejhorší na světě bylo, že zavírali v půl třetí! První velké zklamání z Vegas. Je pravda, že byl všední den, ale koho to ve Vegas zajímá? Cestou jsme se ještě dojedli kuřecími nugetami z hotelového Mekáče (40 nuget za 10 $. Na pokoji se nám znovunalezený Carby pochlubil, že prohrál 65 $ v pokeru a ruletě.
Den devátý
Protože je v USA standardní check out v jedenáct dopoledne a check in až ve tři, měli jsme ve dni trochu díru. Stěhovali jsme se totiž do hotelu Stratosphere, jehož součástí je jedna z hlavních dominant LV, vyhlídková věž. Protože jsme ale správní Češi, vymysleli jsme ďábelský plán. Vstali jsme v půl desátý (dřív to po prohýřené noci nešlo), rychle se umyli, sbalili a pelášili do hotelového bazénu, kde je vstup pouze na klíče (kartu) od pokoje. Doběhli jsme sem za pět minut jedenáct a rychle si zabrali lehátka a ještě rychleji Carby běžel provést check out. Všechno klaplo a po chvilce se k nám přidali i kluci. Podle předpovědi na dnešek bylo Vegas nejteplejším městem v USA, takže strávit čtyři hodinu u bazénu nebyl žádný problém. Na třetí hodinu jsme si to přihasili do Stratosphery, kde jsme měli zamluvený pokoj. Jaké ovšem bylo naše překvapení, když nám paní recepční s úsměvem sdělila, že jsme ho měli zamluvený na včerejšek. Takže mínus 60 $. Náš první velký prokauč. Jinak hotel byl opět luxusní a opět stál okolo 40 $. Jak jsem se již zmínil, součástí hotelového komplexu byla vysoká vyhlídková věž. Každý, kdo byl kdy ve Vegas, by na ní měl vylézt. Přes den je to zadarmo a v noci za 16 $. My, jako hoteloví hosté, jsme ji ovšem měli zadarmo pořád: hned po vybalení jsme se na ni vydali. Výtah sviští dost fofrem. A ta vyhlídka! Opět bomba. A protože to bylo ve dne, nešlo ani tak o město hazardních her, ale o město jako takové. Obrovská rozloha uprostřed pouště z části obehnaná horami z Death Valley. Na samotném vrcholku věže byly i čtyři adrenalinové atrakce. Skoro volný pád na lanech z věže až dolů, točící ramena mimo věž, minivolný pád na úplném vrcholu a vláček, který přejížděl mimo úroveň věže (pro lepší představu koukněte na fotky). Po denní návštěvě věže jsme se jali vyzkoušet hotelový bazén v osmém patře. Bazén hezký, se slanou vodou a sítí na vodní volejbal, kterou jsme využili. A našli jsme plný opalovací krém! Při vodním volejbale jsem si nenamazal obličej (byl jsem přece ve vodě!) a spálil jsme se jak sviň. Řádně vysportovaní a vycákaní jsme vyrazili na véču. Při hledání dalšího nového fastfoodu jsme narazili na nějaký typicky mexický. Všechny nápisy ve španělštině, takže nám Kája musela překládat. Pravděpodobně jsme byli jediní nehispánští návštěvníci v historii celé restaurace. Po burritos, quesadillách a nachos jsme zase vyrazili, tentokrát za tmy, na věž. Večer tam bylo o poznání víc lidí a nevyhnuli jsme se čekání ve třičtvrtěhodinové frontě. Noční výlet stál za to. Oproti výhledu za světla opět nesrovnatelné. Mrakodrapy v centru nádherně osvětlené, atrakce hrály barvami, prostě nádhera. Nahoře by se dalo vydržet neskutečně dlouho. Taky jsme nikam nespěchali a vše si náležitě užívali. Našli se i tací, kteří uvažovali, že vlezou na některou z těch svítících atrakcí. Já teda ani náhodou! Nakonec ale nešel nikdo. Protože jsme po včerejší party byli poněkud unavenější, rozhodli jsme se neplánovat nic velkého. V poklidu jsme si procházeli naše hotelové kasino a mě začala svrbět gamblerská ruka. Jediné, co jsem chápal dobře, byla ruleta. Našel jsem si tedy tu s nejmenším možným vkladem (5 $ za otočku) a jal jsem se hrát. Paní krupiérka chtěla nejdřív vidět občanku, a když zjistila, že nejsem místní, i pas. Ten jsem u sebe neměl, ale nebyl jsem líný dojít na pokoj. Pro hru jsem ovšem nakonec zvolil stůl vedle s příjemně vypadajícím čínským krupiérem. Nechal jsem si vyměnit deset dolarů a začal jsem. Nejdřív jsem sázel po pěti dolarech, ale pak přihodil a začal po devíti. Systém prostý, leč funkční. Obsadil jsem rohy co nejvíc čísel, a když nějaké padlo, což zpravidla padlo, vyhrál jsem osm dolarů. Což s tím vítězným na stole znamenalo, že jsem byl na svých. Občas jsem nějaké číslo zdvojil, a když padlo, tak jsem dalších osm vydělal. Abych vás nezdržoval, výsledek byl výhra 45 $!!! Protože vím, kdy přestat, sbalil jsem žetony a šel si je vyměnit. S překvapení zjišťuji, že je půlnoc a já hrál přes hodinu a půl. To se to krásně spalo.
Den desátý
Protože jsme si již zvykli na kočovný způsob života a bylo by naprosto nepřirozené, abychom spali na stejném místě více než jednu noc, přestěhovali jsme se opět do Excalibru. Cestou při stěhování jsme se stavili v dalším z vyhlášených amerických restauračních zařízení. V Dennys´s. Jak jsme se dozvěděli z televizní reklamy, mají akci All you can eat s palačinkami po celý den. Pokud by někdo nerozuměl anglickému názvu akce, stačí se zeptat jedné nebo druhé hlavy našich rodin, to jsou velcí lingvisté, a jistě přispěchají s překladem. Cena byla 4 $. Tomu říkám pravá americká snídaně. Javorový sirup na dochucení byl samozřejmostí. Protože check in v našem staronovém hotelu byl až ve tři, rozhodli jsme se navštívit místní outletové centrum. Před obchody jsme si hezky dali rozchod a za dvě hodinky se opět sešli. Konstatovali jsme, že outlet dělá outletem to, že se zde nachází starší modely ovšem stejné ceny. Takže žádná hitparáda. I když je tu skoro všechno levnější než v Čechách. Při ubytování jsme použili českou fintičku a na jeden pokoj jsme se nastěhovali všichni (pět lidí). Na každého tedy vyšlo ubytování 8 $. Tomu říkám lidová cena. Odpolední relax byl opět ve znamení hotelového bazénu. Před večerní zábavou jsme si zkušeně namíchali vodku s džusem do pet lahví, aby se nám šlo veseleji (babi, já jsem se alkoholu skoro ani nedotkl). Nevím, koho to napadlo prvního, ale jako lavina se začala šířit myšlenka, že bychom měli vyzkoušet největší horskou dráhu ve Vegas. Všichni se toho nadšeně chytli! Jediný proti jsem byl samozřejmě já. Nevím, proč bych měl platit za něco, z čeho mi bude blbě. Všichni, kdo mě znají, ví, že jsem člověk pevných zásad, a že když něco řeknu, tak si za tím stojí a to prostě platí! Seděl jsem ve třetí řadě prvního vláčku. Na youtube se koukněte na záznam z celé jízdy, který natočili nějací kluci. Zpětně musím říct, že to nebyl tak špatný zážitek. Zbytek večera byl tradičně lasvegaský. Procházka po hlavním bulváru, opět diskotéka, kterou jsme opět v půl třetí zavírali a odchod do hajan. Problém ovšem byl, že cestou na pokoj člověk musí projít hlavní halou, která je přeplněná hracími automaty a jinými svody. Ale jsme přece ve Vegas! Kája neváhala a zasedla za stůl s ruletou. Abych to nenapínal, za 45 minut odcházela od stolu s výhrou hezkých 17 $.
Zase o něco hezčí sny.
Den jedenáctý
Hned dopoledne nás čekala dvě loučení. Jednak s klukama, kteří dál pokračovali své spanilé jízdě (ještě ráno nevěděli, kam pojedou) a jednak s Las Vegas, u kterého jsme si slíbili, že se sem ještě alespoň jednou v životě podíváme.
Drtivou část dne nám zabrala cesta do naší další zastávky, do Bryce kaňonu. Cesta autem trvala asi sedm hodin, a během mojí služby se nic zajímavého nestalo. Za zmínku stojí snad jedině naše zastávka na jídlo. Navštívili jsme oblíbenou sendvičárnu Subway. Celosvětově známá značka, která je i v Praze, ale je tam tak drahá, že se tam nedá jít. Tady jsme si objednali opravdu dlouhou bagetu za pět dolarů. Subway se pyšní tím, že všechny přísady jsou čerstvé a zdravé. Zajímavý je způsob přípravy bagety. Na jedné straně pultu stojíte vy, na druhé zaměstnanec s vámi zvoleným druhem bagety (asi ze sedmi druhů) a všichni tři se svorně přesouváte k pokladně. Cestou ovšem diskutuje, co všechno do ní chcete naházet (zeleninu, sýr, omáčky,….). Na konci vám ji úhledně zabalí, vy vypláznete 5 dolarů + daň a všichni jsou spokojeni. Bagety jsou fakt dobrý a staly se naším věrným spolucestujícím. Cestou do Bryce kaňonu jsme potkali takový menší předkrm. Red kaňon. Protože nás nadchnul svojí krásou a netradičními tvary, rozhodli jsme se, že se ubytujeme v nejbližším kempu a půjdeme ho pořádně prozkoumat. Vlastně šlo o skalní výběžky, mezi kterými se dalo krásně chodit. Zrovna jsme chytli západ slunce a s úžasem jsme sledovali, jak se celé okolí krásně zbarvuje do červena. Snad vzniklo i pár hezkých fotek. Takže do Bryce kaňonu jsme nedojeli, ale nikomu to nevadilo.
Den dvanáctý
Bryce kaňon byl tedy v plánu až dnes. Byli jsme de facto před branami, takže přesun nebyl náročný. Při pohledu do údolí se nám opět naskytl nádherný obrázek. A opět to bylo úplně jiné, než jsme doposud viděli. Poctivě sbírám mapy ze všech parků, které jsou krásně udělané, takže zájemcům můžu půjčit. Protože jsme měli dnešní program docela nabitý, vzali jsme Bryce kaňon poměrně rychle. Ale i tak jsme stihli udělat kvanta fotek, abychom se nenudili a měli co mazat. Cestou z Bryce kaňonu jsme se stavili ještě na jednu procházku v Red kaňonu. Za světla taky hezký, ale poprvé za celou dobu (kromě San Franciska) jsme zaregistrovali zataženou oblohu a posléze i pár kapek. Rozhodně to neuškodilo. Cestou autem jsme trochu zaimprovizovali a oproti původnímu plánu jsme se stavili v Zion parku, dalším z řady amerických národních parků. Hned zkraje nás uvítal výběh se stádem pravých bizonů. Dalšími zajímavými zástupci živočišné říše, které jsme potkali, byli onehorn sheep. Něco mezi kozou a kamzíkem. Jejich fotky budou jistě zabírat místo v Kájině albu „Zvířata z dovči“. Krajina v Zion parku byla zase úplně jiná než všude jinde. Za chvíli už mě to nebude překvapovat. Z časových důvodů jsme si ho neprošli celý a pokračovali jsme v naší krasojízdě. Při debatě o tom, kde budeme v noci spát, z Carbyho vypadlo, že minulou noc (jejíž teplotu stanovil na 10 oC ) se mu špatně dýchal studený vzduch a nechce, aby tělo měl v teple a hlava byla vystavena takovým klimatickým podmínkám. Sledoval jsem ho trochu s údivem, ale přesto jsme se rozhodli, že budeme spát v kempu (hlavně z finančních důvodů – hotel min. 50 $/noc, kemp 10 – 15 $/noc) s tím, že Carby může spát v autě. Kemp jsme našli ve vesničce po cestě a oproti všem ostatním měl tu výhodu, že tu bylo bezdrátové připojení k internetu. Takže večer vypadal tak, že jsme seděli ve spacácích ve stanu a surfovali po internetu. A Carby spal ve stanu.
Den třináctý
Ještě před usnutím včera večer jsme u správce kempu zjistili, že v Arizoně, kam jsme měli namířeno do Antelope kaňonu, je jiný čas než v Utahu, kde jsme spali. Prý nepoužívají letní čas nebo co a proto by tam mělo být o hodinu víc. Výlet do Antelope kaňonu jsme měli od nějaké cestovky zamluvený na přesný čas, tak jsme se nesměli opozdit. Budík byl tedy nařízený na 730 našeho. Zcela nepochopitelně zazvonil v 630, tak jsme se všichni probrali, a když jsme to zjistili, zase jsme usnuli. Za třičtvrtě hodiny jsme se opět vzbudili a vyrazili jsme. Následovala nejklasičtější klasická situace ze všech klasických situací. Sto metrů od kempu se o slovo přihlásila Kája a pronesla, že si v kempu ve sprše nechala nabíječku s telefonem. No nic, to jen tak na okraj. Ve městečku Page, odkud jsme měli vyjet do Antelope kaňonu, jsme byli krásně půl hodiny před oficiálním srazem. Já to šel v klidu zaplatit a koukám na hodiny v kanceláři, které ukazovali, že je 945 místo našich 1045. Jako úplný blb jsem se ptal paní za přepážkou, kolik je hodin a ona překvapivě ukázala na hodiny nad sebou. Žádný časový posun se tedy nekonal. Asi jsme se pohybovali v nějakém časovém Matrixu. Na projížďku jsme vyjeli v obrovských džípech, jejichž řidiči a zároveň průvodci byli příslušníci kmene Navajo, kterému celá oblast patřila. Jak moc praví ale byli, nevím, protože po nás nechtěli ohnivou vodu ale 96 dolarů. Celý Antelope kaňon, ke kterému jsme dorazili přes poušťv několika skupinkách, byla vlastně průrva mezi dvěma skalami dlouhá necelý kilometr. Celá jedinečnost ovšem spočívala v zajímavém geologickém složení skalních stěn a hlavně ve slunečních paprscích, které přesně v poledne (v čas naší návštěvy) dopadaly přesně tam, kam měly. Celá podívaná byla kompletní. Určitě se jednalo o nejfotogeničtější místo, které jsme potkali a lepší už asi nepotkáme. Ale protože jsme cestovatelé, vzhůru do Grand kaňonu!
Na místo jsme přijeli v podvečer tak, že jsme krásně stihli západ slunce. Kdyby tedy nějaký byl. Bylo tak zataženo, že jsme se báli i deště. Prostě na obloze samý kumulonimbus. Ale i tak to bylo hezký. Ubytování jsme našli v blízkém kempu. Stan jsme rozbalili v rekordním čase a čekali jsme, jak si náš třicetidolarový stan poradí s průtrží mračen. Sprchlo naštěstí jenom krátce a náš stan v pohodě vydržel. V celém kempu nebyla sprcha. Zavzpomínal jsem tedy na svá mladá turisticko-tábornická léta a šel jsem se ošplíchnout k venkovnímu umyvadlu.
Před spaním jsme si pustili film na jednom z netbooků.
Den čtrnáctý
Tohle vstávání opravdu stojí za zaznamenání. Budík jsme si totiž dali na 530, abychom viděli východ Slunce ve třičtvrtě na šest. Překonali jsme ranní rozespalost a opravdu jsme se stali svědky východu slunce nad Grand kaňonem. Pak jsme ovšem museli jít ještě na dvě hodiny spát. Hlavním programem celého dne byl samozřejmě Grand kaňon. Dokonce jsme uvažovali, že bychom si udělali jedno až dvoudenní výlet na dno kaňonu (převýšení asi 1600 m). Nakonec jsme to ale zamítli a jeli jsme autem po celém tzv. jižním riftu a vše fotili s respektem seshora. Chtěli jsme se projet i do části, kam se autem nedá. K tomu jsme ovšem potřebovali místní shuttle, na který byla fronta, v níž jsme strávili půl hodiny, aniž bychom se pohli. Vzdali jsme to tedy.
Podle plánu jsme měli jet do Los Angeles. Jistě jste si ale všimli, jak si nás získalo Las Vegas. A při pohledu na mapu musíte sami uznat, že padesátikilometrová zajížďka nemůže být překážkou trochu zalaškovat s paní štěstěnou, která na nás čeká u každého ruletového stolu ve Vegas. Inu, přeprogramovat navigaci a hurá do Vegas! Ve městě hříchu všechno zapadlo do starých kolejí. Opět ubytování v hotelu Excalibur, opět válení u bazénu, opět večerní romantická procházka po Las Vegas blvd, opět fontána před hotelem Bellagio a opět pivo za dolar padesát v hotelu Hookers. Ani nám nedošlo, jak prorocky jsme se zachovali, když jsme si při posledním odjezdu slíbili, že se sem ještě vrátíme. Když je to ale po takhle krátký době, tak se to možná vůbec nepočítá a budeme sem muset zajet i v budoucnu.
V našem oblíbeném kasinu hotelu Hookers jsme opět zasedli ke stolu s ruletou. Přesněji řečeno, já byl pro dnešní večer v roli pozorovatele a šetřil jsem síly na zítřek. Kája hrála jak o život. Žel bohu ovšem nedosahovala kdoví jakých výsledků. Dokud si vedle ní nepřisedl pán, který vážil asi 4x víc než Kája, ale jinak byl moc sympatický. Jako velký gentleman se projevil tehdy, když mu spadly na zem žetony, Kája mu je podala, a tak jí nechal asi třikrát vsadit místo něj docela velký peníze. Samozřejmě se ani jednou netrefila. Ale i přesto jí jako obrovitý gentlas dal čtyři pětidolarové žetony do hry. Káje se celý večer dařilo střídavě oblačno a proto bylo nadmíru rozumné, že odešla od stolu, když byla 16 $ v plusu.
Další příjemná noc ve Vegas.
Den patnáctý
Na dnešní dopoledne jsem svolal menší tiskovou konferenci. Problém ovšem byl, že jsem ji svolával včera večer, kdy v Praze už bylo po půlnoci, tedy zítra. Proto došlo k nedorozumění a na Skype lince jsme ráno čekali jenom my. Existuje ovšem mnoho komunikačních kanálů a nakonec jsme se svolali. Nejdřív byly na řadě Přílepy, potažmo Hořice a pak Líbeznice. Linku jsme obsadili zhruba na hodinu a půl. Dojmů bylo mnoho. Zbytek dopoledne jsme zkušeně strávili u bazénu. Na oběd jsme zajeli do nedalekého outletu s tím, že si uděláme lehce nakupovací odpoledne. Začali jsme v Guessu, kde jsem se pohodlně usadil do sedačky a hodinu a čtvrt koukal na Káju, jak pobíhá od regálu s tričkama do oddělení bot a zpět a cestou bere všechno, co jí přijde pod ruku. Pak jsem ji na nějakou dobu ztratil z dohledu. Vysvětlení bylo ovšem velmi prosté. Byla zavřená v kabince. Seznámil jsem s francouzským taťkou, který seděl vedle mě, a jeho žena byla v kabince vedle Káji. Po nekonečných zhruba šestnácti hodinách jsme obchod v klidu opouštěli. Kája si samozřejmě nic nekoupila. Já zapadl do Billabongu asi na sedm minut a odcházel jsem s novými kraťasy a páskem. Může mi tohle někdo vysvětlit? Večer jsme vyrazili na lov lasvegasských suvenýrů. Kája ulovila přenádhernou peněženku na drobný asi za tři dolary. Já si za stejnou cenu koupil tričko Las Vegas. Nebyl by to večer v Las Vegas, abychom před spaním nešli hrát ruletu. Dneska jsem byl za hlavního hráče já. Za deset dolarů jsem dostal dva pětidolarové žetony a šel jsem na to. Se dvěma žetony se moc kouzel dělat nedá, tak jsem pokoušel štěstí a hrál jenom červenou nebo černou. Kupodivu se celkem dařilo, a když jsem měl na svém kontě 30 $, řekl jsem si, že skončím. Neměl jsem z toho ovšem pravý adrenalinový pocit a proto jsem usedl ke stolu vedle a hrál znovu. Opět jsem začal s deseti dolary a nedařilo se nijak zvlášť. Pak se do toho vložila Kája a poradila, ať dám na kříž mezi 0, 00 a 2. A protože se jí bojím a poslouchám na slovo, loupnul jsem to tam. Věřte nebo ne, padla 00. Z pěti dolarů se najednou stalo šedesát. Ještě chvíli jsem si to šolichal, ale nešlo to, tak jsem přestal na výsledných 60 $. Sen!!
Den šestnáctý
Víc už bychom tohle město asi nepumpli, byl čas odjet. Čekala nás nejdelší cesta v kuse za celý měsíc. Přesun z Las Vegas do Los Angeles. Po čtrnácti dnech jsem v autě slavnostně našel USB vstup a mohli jsme si přehrávat věci z flashky. Já jsem si k řízení poručil Cimrmany a ostatní buď koukali na filmy, nebo spali. Na oběd jsme zastavili až těsně před LA v nějaké zapadlé vísce. Zvolili jsme pravou mexickou restauraci a v ní si dali pravý americký burger. Kája se tvrdošíjně domáhala španělské komunikace s mexickým personálem Ten se, ovšem nedal a odpovídal v angličtině. Kája se ovšem také nedala a pořád to zkoušela. Jediného, čeho se jí podařilo dosáhnout, bylo „Hola“ při rozloučení. Do LA jsme dorazili v podvečer a jediné, kam nás napadlo jet, bylo Beverly Hills a Hollywood bulvár. Beverly Hills jsme si projeli a adresa 902 10 asi opravdu neexistuje. Řízení po desetimilionovém městě je opravdu zážitek. Pokud se v ČR říká, že člověk se pořádně naučí řídit v Praze, já říkám, že Praha je pro LA malá vesnička s minimálním počtem aut. Po chvilce bloudění se nám podařilo zaparkovat v centru a šli jsme na Hollywood bulvár. Ulice zajímavá, ve srovnání s Las Vegas bulvár ovšem ni moc. Vtipný je, že celou dobu, co si ji člověk prochází, ji skoro nevidí, protože čumí na zem na hvězdy na Walk of the fame a hledá svého oblíbence. Teď mám pro vás jednu znepokojující novinku. Jim Carrey tu hvězdu nemá! Jedno z největších zklamání celého výletu. Možná i z celého života. Je vidět, že to je národ buranů a neumí ocenit kvalitu.
Večer jsme ještě stihli vyhlídku na nápis Hollywood od místní observatoře. Představte si, že nesvítí! Nejznámější nápis ve světě a není nasvícený!
Přesun na nocleh byl zajímavý. Měli jsme spát u Češky, kterou nikdy nikdo neviděl. Nevěděli jsme o ní vůbec nic. U dveří velkého rodinného domu nás naštěstí přivítala 25letá holka. Uvedla nás a představila dalším členům domácnosti. Složení bylo opravdu vtipný. Všechno Češi + jeden Amík. Úplně ožralý Brňák, kterému dům patřil a tři hodiny opakoval, jak má nejhezčí bazén v okolí, nějaký člověk, který moc nemluvil a nic o něm nevíme i jeden kluk, kterého jsme vůbec neviděli; Amíka taky ne, a děda, kterého všichni přirovnávali k vědci z filmu Návrat do budoucnosti. Postupně všichni odpadli a najednou bylo půl páté ráno a já s místním intelektuálem debatoval o pedagogice (v ČR učil jazyky, pak vyhrál na internetu zelenou kartu, před sedmi lety se sem přestěhoval a tady dělá v továrně) a politice.
Ráno se zdálo, že to bude nudný den….
Den sedmnáctý
Povídání o dnešku bych začal menším exkurzem do amerických pravidel silničního provozu. Řízení v LA k tomu úplně svádí. Pokud v USA stojíte na červenou na křižovatce, můžete i přesto jet doprava, pokud nic nejede. Všude je spousta křižovatek, kde není určena hlavní ulice ani semafory a všechny směry mají značku STOP. V praxi to znamená, že každý kdo na takovou křižovatku přijede, musí zastavit a platí pravidlo, že první vyjíždí ten, kdo tam první přijel. Na dálnici existují tzv. Diamond pruhy, označené kosočtvercem, které jsou pouze pro auta, ve kterých sedí dva a více cestujících. Není výjimečný pohled na dálnici, kdy sedm pruhů stojí v koloně a tento Diamond pruh je volný, protože v každém autě je pouze řidič. Cena benzínu se tu uvádí za galon (1 galon = 3,785 litru) a pohybuje se okolo 3,5 dolaru za galon (v současnosti je dolar zhruba 17 korun). To se to pak jezdí autem. Na druhou stranu bez auta je tu člověk úplně vyřízený.
Ale zpět k našemu dni ve městě Andělů. Carbyho jsme vyhodili na pláži a s Kájou jsme vyjeli zkontrolovat obchody do slavného Bloomingdales. Strávit by se tu dal jistě celý den, my to stihli okouknout za dvě hoďky. Patřil jsem mezi asi 15% heterosexuálních mužů v celé obrovské budově. Oběd jsme si dali ve fastfoodu Baja fresh. Mexické jídlo, relativně zdravé. Potom následoval opětovný výjezd na observatoř a pohled na město a nápis za dne. K samotnému nápisu se dostat nedá a nejblíže je vidět zhruba z 15 kilometrů. Byl čas, tak jsme si prošli i observatoř. Super zážitek. Sáhli jsme si na kus Měsíce a Marsu, zvážili jsme se, kolik bychom vážili na Měsíci, Jupiteru a Uranu (bohužel to bylo v librách a ty převádět neumíme) a Kája se nechala vyfotit s Einsteinem. Cestou domů jsme Carbyho nabrali na slavné Venice beach a společně šli na procházku po nočním mole v neméně slavné Santa Monice. Zkoukli jsme strašně osvětlený kolotoč, místní koncert, navštívili hernu a jeli dom.
Po včerejší zkušenosti jsme se trochu báli vrátit do toho doupěte alkoholiků, ale naštěstí byli všichni unavení ze včera a v jedenáct večer už byli zalezlí na svých pokojích. Po včerejším faux pas, kdy jsme jako nájem dovezli půl litru Kapitána Morgana (ano, mají ho i tady) a všichni se nám vysmáli, že tady se pije z láhví o objemu 1,75 litru (mimochodem za 13 $), jsme se poučili a Kapitána dovezli velkýho. Naštěstí jsme ho mohli v klidu bez povšimnutí uložiti na kuchyňskou linku.
Den osmnáctý
Po probuzení jsme se v klidu umyli, oblékli, zabalili a přitom nepotkali živou duši. Bylo nám trochu trapně a nevěděli jsme, co máme dělat. Alespoň jsme napsali vzkaz, uložili ho pod Morgana a beze slova jsme odjeli. Zastavili jsme se po necelé hodině jízdy na místními vychvalované Laguna beach. Byla opravdu krásná. Rozložili jsme tábor a začali si užívat dne na pláži. Dost nám to usnadnily vlny, který byly opravdu obrovský. I proud v moři byl dost silný, takže si s námi nejednou vodní živel udělal, co chtěl a pořádně nás vymáchal. Marně jsme se chtěli vrhnout na místní beachvolejbalová hřiště a ukázat um, který v nás je. Místní beachvolejbaloví mafiáni byli ovšem neoblomní a nám nezbylo, než se na ně z povzdálí koukat.
Protože jsme měli omezený čas na parkovacích hodinách na čtyři hodiny, chtě nechtě jsme se museli zvednout a jet o dům dál. Tím oným pomyslným domem bylo San Diego, město, které se nachází v těsné blízkosti mexických hranic. Kája samozřejmě žadonila, abychom se do téhle španělsky mluvící země jeli podívat, ale já měl o nás trochu strach. Naštěstí se k nám donesla informace, že s autem z půjčovny se tam stejně nesmí a byl klid. Do San Diega jsme přijeli večer a stihli jsme akorát procházku po břehu San Diego Bay. Stačili jsme zahlédnout jednu z dominant města. Bylo to bitevní vojenská loď USS Midway. O té podrobněji až zítra. Rozhodli jsme se totiž, že se na ní vydáme. Vstup byl totiž jen 15 dolarů. Ostatní vyhlášené atrakce San Diega byly pro chudé středoevropské vysokoškoláky docela předražené (podobně jako Universal Studios v LA za 75 $), kdy seaworld stál okolo 60 $ a ZOO jsme už ani nezjišťovali. Prý ale patří k nejhezčím na světě.
Ubytování jsme měli zajištěné v našem oblíbeném Motelu 6. Bylo trošku dražší, protože v USA zvedá každý hotel či motel ceny na pátek a sobotu.
Den devatenáctý
Dneska jsme se poprvé rozdělili. Nebylo to ovšem nic dramatického, pouze logické vyústění našeho plánování. My, kluci, jsme totiž chtěli jít na prohlídku již zmiňované letadlové lodě USS Midway. Sami jistě uznáte, že tahle prohlídka není pro ženskou část výpravy (Káju) úplně ideální. Vyhodili jsme ji tedy před obrovským obchodním centrem bez jakýchkoliv pochybností, že se kvalitně zabaví touto bohulibou činností. Cestou do přístavu jsme se ještě stavili u místního baseballového stadionu a koupili tři lístky na večer. Domácí San Diego Padres proti Floridským Marlins. Cena lístku lidových 13,50 $.
Z lodě jsme podle předpokladů byli úplně uneseni. Prolezli jsme ji skrz naskrz, vyzkoušeli všechny atrakce pro turisty (možnost vlézt do kokpitu několika letounů, vyslechnout přednášky pracovníků lodi, sáhnout si na každé hejblátko na lodi, vylézt na kapitánský můstek s průvodcem….), ale skoro nejvíc mě zaujal pravý americký voják ve výslužbě, který bojoval ve Vietnamu a na požádání se s každým ochotně bavil, vyprávěl a ukazoval fotky (na jedné byl s Obamou), resp. přístup amerických obyčejných lidí k němu. Jeden tatínek od rodiny se po dovyprávění historek osmělil, přišel k němu, podal mu ruku a skoro se slzami v očích řekl. „Thank you for your service. God bless.“ Volně přeloženo: „Děkuji Vám za to, co jste pro tuto zemi udělal. Bůh Vám žehnej.“ A tehdy mi došlo, jak si tady všichni váží svých vojáků. Nálepky na autech, které se hlásí, že řidič je hrdým příbuzným vojáka, krásné vojenské hřbitovy, spousta budov určených veteránům z válek a tak. Holt je pro ně čest bojovat za svou zem. Na horní palubě byly vystavený pravý bojový letadla. Moc tomu ale nerozumím, takže vám o tom moc nepovyprávím. Úplně bez problémů jsme tam zabili čtyři hodiny. Stejně jako Kája v nákupním centru při shoppingu. Dali jsme společný oběd a makali na zápas od 5:30 p.m.. Poprvé v životě na baseballu a hned na MLB (major league baseball)! Museli jsme sice Káje vysvětlit pravidla, ale jinak jsme si tříhodinovou show užívali plnými doušky. Nakoupili suvenýry, fandili domácím, nějaká paní vyhrála pro celý stadion 2 tacos zdarma a uteklo to, ani nevíme jak. Kdyby to někoho zajímalo, vyhráli jsme 14:1. Po zápase byl ještě koncert nějaké místní star, tak jsme se na hoďku ještě zdrželi. Přijde mi, že tu ani tak nešlo o samotnou hru, ale o to, jak zabavit diváka, aby si za svý těžce vydělaný peníze užil co nejvíc.
Den dvacátý
Tak, a už to zavání koncem. Dneska byl totiž v plánu přesun do Phoenixu, kde jsme měli vrátit auto. Phoenix, jako cílovou destinaci naší cesty, jsme vybrali záměrně, protože tu studuje Káji kamarádka Péťa a ta nám slíbila ubytování. Cesta byla dlouhá a nudná. Zpestření byly asi tři. Film na notebooku, oběd a cesta podél mexických hranic (ostnatý dráty, zátarasy…). Ve Phoenixu nás zradila navigace. Podruhé. Poprvé to bylo před 14 dny, kdy našla neexistující kemp uprostřed dálnice. Tentokrát nás místo do univerzitního kampusu zavedla mezi logistické sklady. Máme ale mobily, tak jsme se celkem bez problémů svolali a v pořádku dojeli na místo určení. Zase to strašný vedro! Phoenix je po Las Vegas druhým nejteplejším městem v USA a úplně běžně tu naměříte teploty okolo 115 °F (přepočet nechám na vás, abych věděl, jak pozorní jste čtenáři). Péťa v Čechách studuje ekonomku a do Phoenixu přijela jako klasický zahraniční student na jeden semestr. Z vyprávění jsme věděli, že je na bytě se třemi americkými spolubydlícími a každá z nich má svůj pokoj. Už když jsme přijížděli do areálu kolejí místní Arizonské univerzity, nevěřili jsme svým očím. Kdo by čekal podobný areál jako třeba koleje na Jižním městě v Praze, byl by udiven stejně jako my. Celý areál se jmenuje Gateway, je oplocený a skládá se z budov, které vypadají jako moderní třípatrové činžáky. Bydleli jsme v jednom z bytů 4+1 se dvěma koupelnami. Jak jsme pozdější prohlídkou zjistili, dá se v areálu najít basketbalové hřiště, tenisový kurt, fotbalové hřiště, hřiště na volejbal, vnitřní posilovna a hlavně nádherný venkovní bazén. A to věřím, že jsme toho tak půlku neviděli. Bazén je vzhledem ke zdejším klimatickým podmínkám středobod všeho dění. Večer před naším příjezdem se konala pravá americká „pool party“. Prý okolo 300 lidí, všichni pili, tancovali, skákali do bazénu a my to o den prošvihli!
Stihli jsme se alespoň seznámit s ostatními zahraničními studenty. Mají tu vcelku partičku. Plánují spolu výlety do San Diega, do Grand Canyonu. Podobně drsný vysokoškolský život jako v Čechách. My ale nemáme bazény a čtyřicetistupňová vedra.
Den dvacátý první
Dneska jsme před sebou měli snad nejnáročnější program za celou naší tour. Celodenní nakupování!!! Vybrali jsme si tři obrovská nákupní centra, která navštívíme. Ani nevím, jak se tenhle den dá popsat alespoň trochu zajímavě, abyste mi při čtení neumřeli nudou. Na každý obchoďák jsme si vyčlenili zhruba dvě a půl hodiny. Na začátku vždycky rozchod. Rozuměj, já byl s Kájou, jednak abych pronášel velmi zasvěcené názory na současné módní trendy a zda se ten či onen hadřík, ta či ona botička hodí na ples, na sport, do civilu nebo na spaní a jednak, a to především, jsem měl kreditku. Rozepisovat se o průběhu návštěv jednotlivých obchodů nemá smysl, vypadalo by to vždy podobně. Já si hned u vchodu vyhlédl sedačku, do ní jsem se usadil a čekal. Nutno podotknout, že už jsem si na tuto roli tak nějak zvyknul a začínám v ní být lepší s každým dalším nákupem. Těžko říct, zda jsme v nákupech byli úspěšní, ale z každého nákupního centra jsme vycházeli ověšeni taškami. Ještě, že nemám limit na kartě. Poslední zastávkou byl prachsprostý obchod s potravinami, kde jsem opět ožil a koupil si karton Budweiseru. Ještě jsme si nakoupili špagety, omáčku a sýr a čekala nás první podomácku udělaná večeře! Žádný burger, žádná čína a mexiko, ale domácí špagety. Samozřejmě vařila Kája, všichni jsme si pošmákli a s pivkama jsme vyrazili kam jinam než k bazénu. Zde jsme opět narazili na naše nové kamarády ze včerejška. Celý večer jsme se váleli v bazénu (vedle bazénu se kvůli vedru ležet nedá ani ve tmě), popíjeli pivka a klábosili s ostatními cizinci. Zrovna řešili, že o víkendu pojedou do San Diega, tak jsme jim předávali naše zkušenosti a názory.
Den dvacátý druhý
Původní plán dnešního dne byl, že vyjedem celý den zabít do nedalekého parku. Z nedaleka se ovšem vyklubal park vzdálený dvě a půl hodiny jízdy autem a z Národního parku se vyklubala poušť s pár kaktusy. Všechna nově nabytá fakta plus venkovní klima (nesnesitelných 45 °C ve stínu) udělalo své a nikam se nejelo. Celý řád dnešního dne se totálně rozpadl a nastala anarchie. Každý si dělal, co chtěl. Surfovali jsme na internetu, mazali fotky, vydali jsme se na poslední nákupy, prostě to nějak proflákali. Tradičně spolehlivou výplní dlouhé chvíle se stal bazén. Tím se nedá nic zkazit. A vlastně je to to jediné, co člověk může venku dělat. Nedělat nic, ale u bazénu. Počkali jsme si, až se setmí a teplota klesne alespoň na takovou úroveň, kdy se nebudete potit při nádechu a výdechu, a šli si zahrát beachvolejbal, resp. pinkat na sebe přes síť a pokud možno co nejpřesněji, abychom počet jednotlivých pohybů snížili na minimum. Takhle jsme vydrželi asi do deváté. Pak opět bazén a pomalý přesun k Pétě do bytu. Auto jsme měli vrátit ve 2330, takže následovalo jakés takés přebalení, naházení všeho do kufru auta. Vyrazili jsme okolo jedenácté, dotankovali jsme plnou nádrž a na letišti byli za deset minut. Menší háček ovšem byl, že se auta vracela na druhé straně letiště. I přes perfektní značení nám cesta podél celého letiště trvala okolo patnácti minut. Auto jsme předávali v krásných 2325. Letištním busem jsme se museli vrátit zpět na náš terminál. Plán zde byl jasný. Zkusit vyměnit kufr, který se rozbil v letadle cestou do San Francisca před třemi týdny, za nějž jsme v SF dostali patřičnou náhradu a jež jsme vozili celý měsíc v kufru auto přesně pro tuto chvíli. Vyrazil jsem tedy zkusit štěstěnu. Paní za přepážkou se tvářila o dost míň příjemně než její kolegyně před měsícem. Chtěla mě umlčet nějakou novou sportovní taškou. Já jsem se ovšem nedal a trval jsem na kufru, na který mám nárok. Podlehla. A asi ze msty po mě chtěla ten rozbitý kufr. Nu což, se čtyřmi taškami nepoletím, svolil jsem tedy a přendal si věci. Naše bagáž se v současné chvíli skládala ze dvou úplně nových kufrů (jejich cena je zhruba 500 $) a jedné sportovní tašky. Bylo tedy nutné přikoupit zavazadlo za 60 $.
Po této transakci jsme hledali místo na přespání. Jako správný táborník jsem zrekognoskoval terén a vybral zapadlou uličku s kobercem. Zde jsme vytáhli spacáky, převlékli se do pyžam a na čtyři hoďky si schrupli.
Den dvacátý třetí
Budík v pět ráno. Phoenixský letiště je obrovský, ale v tuhle hodinu (i když to byla hodina nekřesťanská) tu skoro nikdo nebyl. Když jsme prováděli Check-in u stojanu, ochotně za námi přišla zaměstnankyně Delty, začala se s námi bavit, pomáhala nám tak, že všechno udělala za nás, dala nám všem místa s velkým prostorem na nohy, smála se a říkala, že si máme užít tohle klidný tempo, že tohle v New Yorku rozhodně nebude.
V letadle jsme strávili pět hodin (z toho tři jsme prospali) a posunuli se o tři časová pásma. Letiště JF Kennedyho je obrovsky veliký. Na cestě ke kufrům jsem ušel asi 2 kilometry. Před vchodem terminálu 3 jsme potkali tenisty, kteří přijeli na blížící se US Open včetně Nicolase Almagra a čekali jsme, až pro nás přijde náš hostitel Robert Wallach. Robert je kamarád Sailerů a ubytování u něj nám pomohla zprostředkovat Káji máma tím, že nám dala telefonní číslo. Robert tady žije asi od 86tého, vzal si ženu z Dominikánské republiky a společně se dvěma syny a synovcem, který tu studuje, žijí ve vilce ve Forrest Hill v Queensu (jedné z newyorských čtvrtí). Když jsme přijížděli do Forrest Hills, Robert nám začal celou čtvrť popisovat. Byla to totálně klidná část NY za zavřenou bránou, s nonstop ochrankou a zvýšenými daněmi. Všechny domky byly ve venkovském anglicko-holandském stylu (řekl bych až rustikálním) a jejich cena se pohybovala od tří do padesáti milionů dolarů. Wallachovic dům patřil k těm menším, přesto byl obrovský. Ubytovali jsme se ve sklepě v pokoji pro hosty s vlastní koupelnou, televizí, připojením na internet a klávesami. Ani jsme si pořádně nevybalili a hned jsme vyrazili do centra. Přesně na Manhattan. Jeli jsme newyorským metrem, a když jsme vystoupili, nevěřili jsme, že se procházíme po kolmých ulicích New Yorku. Šli jsme okolo Central parku, po Páté Avenue, na Times Square, neuvěřitelný. Celý zážitek ještě umocnilo Robertovo vyprávění o všemožných zajímavostech a newyorských reáliích. Všechno tady, bohužel, vypsat nemůžu, extrémně bych devastoval české lesy. Vše se dozvíte u promítání. Zmínit ale musím naši večeři v Rockefellerově centru! Byli jsme pozváni na večeři na místo, kde v zimě stojí newyorský vánoční strom a kde lidé bruslí na populárním kluzišti. To tu ovšem přes léto není a přesně tam, kde v zimě bývá, jsme seděli a ládovali se gaspachem (já), grilovaným kuřetem (já), steakem z lososa (Kája) a vynikajícím newyorským cheesecakem (všichni). První seznámení s New Yorkem nemělo chybu. Domů jsme se dostali až po půlnoci.
Den dvacátý čtvrtý
Totální únava!! Původně jsme chtěli dát budík na 730, abychom si New York užili co nejvíc, ale už večer jsme to přehodnotili a nastavili na 830. Budík jsem musel dvakrát přenastavit tak, abychom nakonec vstali v devět. Nikomu se nechtělo! Dobelhali jsme se na metro, abychom celou padesátiminutovou cestu komplet prospali. Asi se na nás podepsalo včerejší cestování, časový posun a tak vůbec všechno.
Vystoupili jsme v nejjižnějším cípu Manhattanu a šli do fronty na Staten Island Ferry. Loď, která zadarmo převáží lidi z Manhattanu na Staten Island a zpátky. Pointa ovšem je, že jezdí okolo Sochy svobody. Po dlouhém rozmýšlení a několika doporučeních jsme se rozhodli, že přímo na ní nepůjdeme a budou nám stačit fotky z venku. Bylo zamračeno a pršelo (jednoznačně nejhorší počasí za dosavadní cestování). A nám napršelo do foťáku! Tím pádem fotky Sochy svobody a jihomanhattanského pobřeží (klasická fotky s dvojčaty a bez dvojčat) byly k ničemu. Stáhli jsme si je teda do Carbyho. Doufali jsme, že kapky vyschnou a my budeme moct fotit dál. Naštěstí vyschly, ale i tak to byla poslední dešťová kapka v našem poháru trpělivosti, který právě přetekl, a my se rozhodli koupit foťák nový! Ještě v přístavu jsme se rozdělili a Carby si šel svou cestou a my svojí. Hlavně proto, že chtěl jezdit metrem a nám to přišlo jako hloupost.
Šli jsme si vyfotit Brooklynský most, potom jsme prošli celou Wall Street (pokud by vám názvy, které tu používám nebo ještě použiju, něco říkaly, tak ano, jsou to všechno ulice, budovy a mosty, které znáte z filmů, seriálů, knížek a dějepisu) a mířili ke Ground Zero. Cestou jsme se stavili na obědě v Burger Kingu. Ve svém hamburgeru jsem měl snad největší flákotu masa ze všech burgerů (mimochodem ceny jídel jsou zhruba poloviční než v ČR). Na místě World Trade Center rostou dva nové mrakodrapy, ovšem přesně na místech, kde dvojčata stála, jsou dvě takové bazéno-fontány, které se terasovitě propadají do země. V Američanech to pořád je. Dokonce jsme tu necelých čtrnáct dní před desetiletým výročím (11. září 2011) toho všeho. Vnitřkem jsme prošli přilehlé World Financial Center a vylezli u obchůdku, který byl monotematicky zaměřen právě na 11. září 2001. Spousta fotek, vyprávění, uctívání památek, projekcí budoucích mrakodrapů a suvenýrů. Naše další kroky vedly co China town. Oproti sanfranciské obdobě tahle čtvrť mi přišla mnohem civilnější, míň zaměřená na turisty, zkrátka víc čínská. Hned vedle byl Italy town, ale z toho jsme moc neviděli, protože jsme nedočkavě spěchali na Broadway. Po Broadwayi jsme chodili docela hladoví pořád sem a tam. Byla plná obchodů a jako jedna z mála nebyla kolmá k ostatním. Číslování ulic v New Yorku je velmi snadné a je opravdu umění se tu ztratit. Už jsem několikrát zmínil, že jsou kolmé. Východozápadní ulice jsou číslovány od jihu a severojižní ulice od východu. Chápete to? A ještě vodorovné (východozápadní) se dělí na východ a západ podle svislé (severojižní) Páté Avenue. A jako perlička, svislé se jmenují avenue a vodorovné street. Takže sraz například na rohu třicáté čtvrté a šesté. Teď už to musí být jasné každému, ne? Po Broadwayi jsme došli k Madison Square Garden (je to tak tři bloky od Broadwaye), na které z venku není zbla nic zajímavého. Potom následoval přesun na Empire State Building. Dovnitř jsme vcházeli s bláhovou nadějí, že chytneme západ slunce. Bezpečnostní prohlídka a ostatní fronty nám zabraly bezmála hodinu. Do 86. patra jsme tedy dojeli až za tmy. I tak ale veliká nádhera. Chodili jsme po ochozu pořád dokola a kochali se nádherným pohledem na noční New York. Kdo nezažil, nepochopí.
Domů jsme přijeli úplně vyřízení a usnutí nám trvalo plus mínus šest vteřin.
Den dvacátý pátý
Ani dneska jsme z postelí nevyskočili jako Jája a Pája. Jsme asi nějaká líná generace. S vidinou posledního dne v New Yorku (ani zdaleka jsme netušili, jak moc jsme se mýlili) jsme přeci jen vstali okolo deváté a opět vyrazili směr centrum. Tam jsme se již tradičně rozdělili. Plán naší dvojice byl jasný. Ulovit nový foťák! Byl nám doporučen obchod s elektrem na rohu třicáté čtvrté a deváté (ti pozornější z vás si jistě dokáží představit, kde zhruba to je) s varováním, že je to obchod židovský, a že tedy brzo zavírají. Protože jsme původně šli na roh jiných ulic (jediná možnost, jak nenajít cíl – splést si adresu), dorazili jsme okolo jedné. Větší elektro jsem v životě neviděl. Po několika poradách s místními prodavači (mimochodem opravdu všichni Židé s pejzy a jarmulkami) jsme se rozhodli být věrni značce Panasonic. Od pultu s foťáky jsme se přesunuli k pultu na objednání. Zde nám typicky židovsky chtěli podsunout balíček s baterkou, velkou paměťovou kartou a bůh (i ten židovský) ví, s čím ještě. My jsme to typicky česky zredukovali na půlku. Celková cena se tedy vyšplhala na 311 $. V ČR by to všechno stálo okolo devíti tisíc. Podotýkám, že pořád bez foťáku. Poslušně jsme zaplatili a konečně se přesunuli k výdejnímu pultu, kam přijel náš foťák po nějakém pásu seshora a asi osmý Žid, se kterým jsme přišli do kontaktu, nám předal igelitku se zbožím. Pak jsme si šli vyzvednout batohy, které jsme museli odevzdat u vchodu. A zážitek z nakupování u Židů byl kompletní.
Dále jsme se pěšky (jedna jízda metrem stojí 2,25 $, takže jsme hodně chodili) přesunuli na západní pobřeží Manhattanu, odkud byl docela hezký výhled na New Jersey. Dalším bodem v našem nabitém plánu byl věhlasný Central Park! Byli jsme ale docela uchození a Park v nedohlednu, a tak se mi v hlavě zrodila spásná myšlenka. Když jsme v New Yorku, musíme přece jet newyorským žlutým taxíkem. Taky zážitek. A ani nebyl předražený. Do Central Parku jsme vstoupili jihozápadním rohem. Asi za tři hodiny, které jsme tam nakonec strávili, jsme došli tak do třetiny! Je obrovský a cestou je spousta lákadel, která vás nutí zastavit. Jenom namátkou: baseballisti na místních hřištích, beachvolejbalisté, kreslíři, exhibicionisti na kolečkových bruslích, pán, co dělá obrovské bublifukové bubliny, černošští artisté, operní zpěváci v podloubí, protestující proti místní půjčovně loděk, krásné travnaté plochy, které svádí k ulehnutí, samozřejmě stánky s jídlem, místa s krásným výhledem. No, to jen tak na okraj, co mě zrovna napadlo.
Potom nám zavolal Robert, že se s manželkou Nancy chystají na večeři, jestli se nechceme přidat. Celí vyhladovělí jsme neváhali dlouho. Sraz byl u stanice metra ve Forest Hills. Dlouho jsme se radili, kam půjdeme. Nabízely se restaurace italské, mexické, kubánské či japonské. Abychom poznali nějakou exotiku, šli jsme do japonské. Seděli jsme u stolu, v jeho prostředku byla obrovská plotna, na které nám kuchař připravoval objednaná jídla. Večeře se změnila v show. Možná to zní trapně, ale i večeře se nám stala zážitkem.
Domů jsme šli poklidnou procházkou místní vilovou čtvrtí. Polemizovali jsme o blížícím se hurikánu. Zítra jsme měli letět v 1940 a předpovědi hovořily o tom, že hlavní nápor by měl přijít okolo osmé večer, tak jsme se utěšovali, že budeme poslední letadlo, které vzlétne z JFK. No, uvidíme…
Den dvacátý šestý
Už to víme! Hned po probuzení jsme se připojili na net a našli si, že náš let byl zrušen. Letiště JFK se od 1200 uzavřelo pro všechny přílety. Vydedukovali jsme, že i kdyby v dobu našeho letu bylo kloudné počasí, stejně bychom nemohli odletět, protože tu prostě není naše letadlo. Nezbývalo nám než čekat.
Dopoledne jsme pomohli rodině, jež nám zajišťuje střechu nad hlavou, právě tuto střechu připravit na příchod hurikánu. Stáhli jsme laťkovou plachtu nad terasou a uložili jedno z aut do garáže (museli jsme ještě opravit rozbité dveře, tzn. předělat je z automatických na mechanické). Jak už to u hurikánů bývá (a že jsme jich zažili tisíce), předpověď se mění každou hodinou. Teorií je několik, třeba i ta, že se hurikán rozbije o pobřeží a do NY vůbec nedorazí, ale hlavně se stále oddaloval čas příchodu oka hurikánu. Jak jsme se dozvěděli, průběh hurikánu je takový, že nejdřív strašně prší, pak strašně fouká a pak zas strašně prší. Původně jsme chtěli jít nakupovat do Mallu, ale od 1200 byla poprvé v historii (!!) uzavřena hromadná doprava, takže jsme šli pěšky na obhlídku místních obchodů. Většina z nich už měla zavřeno, měly zalepené výlohy proti vysypání skla, pytle s pískem u vchodů, kobercovkou zalepeny vstupy do sklepení.
Den dvacátý sedmý
Vybil se nám budík, takže jsme sami od sebe vstali až v jedenáct. Já osobně jsem se v noci občas vzbudil, abych zkontroloval situaci, ale vždycky jsem slyšel jenom déšť a to mě nechávalo klidným. Když jsme vylezli nahoru (zmiňoval jsem už, že spíme ve sklepě?), začali jsme se ptát po škodách. A nic. Nic se nestalo, jenom bylo mokro. Když jsme ale zapnuli televizi, ostatní čtvrti na tom tak dobře nebyly. Spousta lidí bez proudu, naopak proudy vody v ulicích a dokonce i nějací mrtví. Přirovnal bych to ke klasickým českým záplavám.
Před obědem jsme pomáhali vracet plachtu, kterou jsme včera sundali. Alespoň trochu si snad odpracujeme nocleh a stravu. Oběd byl naplánován v Tu Casa. Ještě před odchodem Robert zkusil zavolat do Delty. Samozřejmě to vzal jenom záznamník, tak tam nechal vzkaz, že se ozvou zpátky. Podle zkušenosti z Česka bych to viděl tak za dva dny. Volali za deset minut. Robert to s nimi řešil v autě i v restauraci. Než se ovšem stačili domluvit na něčem konkrétním, kleknul mu telefon. Stačil ale vyzjistit, že nejbližší volné lety jsou až v sobotu s přestupem nebo příští pondělí přímo! To je teda věc! Protáhnout si dovolenou ze čtyř na pět týdnů a pobyt v New Yorku ze tří dnů na deset.
Po obědě jsme se ve třech s Robertem šli projít do Austinu, místní hlavní ulice, překontrolovat škody. Na ulicích spousta popadaných větví, dokonce jeden strom a jedna rozbitá výloha. Jinak jsme nic nezpozorovali. Spousta obchodů bylo zavřených. Je otázka, do jaké míry to bylo způsobeno hurikánem nebo tím, že je neděle.
Doma opět zavolala Delta. Novinky byly následující: Carby odlet v sobotu odpoledne, my s Kájou v neděli večer, oba lety s přestupem v Paříži. Prý máme zkoušet volat, možná přidají letadlo, ale spíš ne. Hned jsme si v hlavách začali sumírovat oficiální dopis pro Deltu, kde budeme chtít proplatit ubytování v hotelu, jídlo, ušlý zisk, psychickou újmu, že jsme se museli rozdělit, kompenzovat přestup atd.
Vlastně jsme ale mohli dopadnout mnohem hůř. Tak jsme si na to otevřeli láhev vína.
Den dvacátý osmý
Pomalu si začínám zvykat na volnější režim. Jsme sice asi jediní z osmi milionů obyvatel New Yorku, kteří nikam nespěchají, ale proč ne. Rozdíl mezi životním stylem v NYC a skoro celým západním pobřežím je viditelný na první pohled. Na západě se s vámi každý baví, zeptá se, jestli nepotřebujete pomoc, ochotně a pomalu vás obslouží. V NYC (to C na konci je City) každý někam spěchá, nekouká nalevo napravo, v restauracích všechno strašně odsýpá. My si ale žili svým tempem. Dnes nás čekal další den s podtitulem „shopping“. Vyrazili jsme do blízkého Queens Mall Center. Už při pohledu na budovu zvenku bylo jasné, že tohle se rychle projít prostě nedá. Kór s ženskou. S Carbym jsme se opět rozdělili velmi brzo. Jako první obchod (nebojte, nebudu vypisovat všechny obchody, kde jsme zastavili), který jsme poctili svou návštěvou, byl Aldo. Pokud jste v nakupování stejní odborníci jako já, nic vám to neřekne. Věřte, že jde o velmi kvalitní společenskou obuv. Společenské boty jsou totiž poslední věc, kterou si tu chci koupit. A povedlo se. Boty, které by doma stály přes tři tisíce, jsem pořídil za 100 $. Neskutečná pecice, co? Poslední etapou celého dnešního maratonu bylo shánění dárků živitelům našich rodin. Pro všechny dárky máme, jenom pro táty nic. Sháněli jsme nějakou typicky americkou blbost. A zadařilo se v obchodním domě Sears v oddělení Hobby a zahrada. Nic ovšem neprozradím, počkejte si.
Cestou domů jsme si koupili klasický donut z mého oblíbeného Dunkin Donut´s.
Doma na nás čekala večeře od naší nové hispánské služebné Marlen. Byla vynikající, ale o dost víc nás zaskočilo vyprané, vyžehlené a do úhledných komínků srovnané prádlo na posteli, které jsme si ráno nechali vyprat. Zatracený hurikán.
Den dvacátý devátý
Budíček už v 750! Chtěli jsme totiž, aby nás Robert cestou do práce hodil na letiště ke stánku Delty. Ten se nachází v terminálu 3. Protože odtud létají převážně stroje téhle společnosti, přezdívá se mu Delta terminál. A je to opravdu nejhorší terminál, který jsem kdy viděl. Před stánkem Delty stálo ani ne deset lidí, tak jsme si mysleli, že by to mohlo jít rychle. Chyba lávky! Ve frontě jsme strávili přesně tři hodiny! Když jsme se přesunuli k paní u přepážky, byli jsme plní nadějí, protože všechny cestující před námi vyřídila k jejich spokojenosti. S námi byla hotová zhruba za minutu a půl. Vylíčili jsme ji naši nazpaměť naučenou srdceryvnou historku o tom, jak nemáme kde spát, co jíst, nemáme peníze, vypršelo nám pojištění, končí nám vízum atd. Ona nás láskyplně vyslechla, řekla, že nás chápe, ale že s tím nemůže nic dělat. Prý máme zkusit Shauna. Shaun byl obrovitý černoch u vedlejší přepážky. Vypadal jako hlavní hrdina Zelené míle a já čekal, kdy z nás vysaje všechny nemoci. Náš kolovrátek se rozjel nanovo. I u Shauna jsme došli pochopení, ale ani on nemohl nic dělat. Z osobní zkušenosti nám poradil nějakou křesťanskou organizaci YMCA, a protože byl dobrák od kosti, dal každému tři vouchery po šesti dolarech na jídlo. Hned jsme je prožrali v KFC.
Pak jsme se rozdělili a my měli namířeno do Central Parku. Tam jsme si vyhlídli pěknou zelenou loučku, vytáhli deku a rozvalili se. Světe div se, začal jsem se učit! Jsem si jistý, že jsem jediný, kdo se na zkoušku z Lokálního a regionálního rozvoje kdy učil v Central Parku. Vydrželi jsme tam asi tři hodiny a pak jsme šli prolézt severní část parku. Pamatujete si, jak jsem psal, že jsme si koupili foťák a máme tedy dva? Zapomeňte na to. Cestou jsme zjistili, že ho Kája nechala odložený na záchodcích. I přes okamžitý návrat už tam překvapivě nebyl. Takže ztráta starého foťáku se dvěma kartami a obalem. Brek. Ne můj. Po uklidnění situace jsme zavzpomínali, kde všude s námi byl a kolik toho procestoval (byl na čtyřech kontinentech). Zatlačte slzu, nevadí, máme nový a lepší.
Doma na nás opět čekala večeře a telefonát od Delty. Podařilo se nám přesunout lety tak, že Carby letí v pátek a my v sobotu.
Den třicátý
Je to zvláštní pocit. Ani nevím, jestli to budu umět popsat. Jsme čtyři týdny na cestách (přičemž ideální jsou tak tři), jste připraveni na odlet v určitý den. Odlet se nekoná a vy si cesty musíte protáhnout o další týden. I když je to v New Yorku, není to ono. Na dnešek jsme si naplánovali procházku po okolí (Carby jel do Central Parku). Prošli jsme si tuhle extrémně klidnou vilovou čtvrť, navštívili pár obchůdků včetně papírnictví. A protože je tu levnější opravdu všechno, nakoupili jsme si domů i sešity (teda Kája, mně už jsou skoro k ničemu). Hlavním bodem naší procházky byl ovšem místní tenisový klub. Myslíte si, že jsme tenisoví fanatici a obcházíme kluby v kdejakých zapadlých částech města? Omyl! Ti sportovně vzdělanější jistě ví, že právě tady, ve Forrest Hill se hrál slavný US Open před tím, než ho přesunuli do Flashing Meadows. A to zajímavý je, ne? Zázemí celého klubu je opravdu luxusní (včetně recepce u vchodu) a na první pohled je vidět, že členem se nemůže stát jen tak někdo. Paní recepční nás krátce provedla areálem a stručně nám převyprávěla historii klubu. US Open se tu hrálo až do roku 1977. Kurty tu měli travnaté a antukové ze zelenomodré antuky. Pravý americký betonový kurt byl pouze polorozbořený centrkurt (honosně tomu říkají stadion), který se musí každým rokem rozpadnout. Sláva místního tenisu je opravdu zašlá.
Po návratu domů jsme si na zahrádku vytáhli křesílka a vytvořili studijní koutek. Já jsem se učil z počítače a Kája zodpovědně četla knížku v angličtině s klasickým slovníkem po ruce.
Večer opět telefonát na horkou linku aerolinek Delta. Doufám, že je to linka bezplatná, jinak bude muset Robert prodat dům. Zjistili jsme částečný posun. A to ten, že Carby letí už zítra. My pořád v sobotu. Přesunout dvojici je asi složitější.
Den třicátý první
Carby začal den balením. My jsme v klidu polehávali a byli na internetu. I na telefonáty domů došlo. Když Carby odcházel udělat poslední nákupy, bylo jasné, že už se neuvidíme a tak došlo k poněkud, řekněme, rozpačitému loučení.
Okolo dvanácté jsme odešli i my. Avšak směr jižní Manhattan. Po té nedávné nemilé události s foťákem jsme byli nuceni zprovoznit foťák nový. A i díky mnohem hezčímu počasí, než které panovalo minulý týden, jsme se rozhodli znovu absolvovat cestu Staten Island Ferry okolo Sochy svobody. O několik tříd novější, přesto levnější než byl původní, fotoaparát značky Panasonic Lumix je opravdu dělo. Ve srovnání se starým modelem, buď mu země lehká, má asi 4x lepší zoom (pro odborníky přes optiku 16x zoom) a mnohem lepší rozlišení (14,1 megapixelu). No, radost fotit. Všechny fotky z cesty jsme tedy udělali ještě jednou. Po připlutí zpět na jižní břeh Manhattanu jsme si šli sednout do Starbucksu. Kája na latté, já na záchod. Potom proběhlo nezbytné focení u býka, jež symbolizuje začátek Broadwaye. Vůbec nevím proč a už vůbec nevím, proč má tak velká varlata (jednoznačně nejomakanější místo celé sochy). Zase jsme si prošli skoro celou Broadway. Pořád si tu písničku broukáte? Doufám, že jste mojí narážku při minulém vyprávění o Broadwayi pochopili.
Samozřejmě nejde, pokud jdete se ženskou, občas nezapadnout do nějakého z krámků. A že Broadway je jimi lemována. V jednom z takových obchodů si Kája koupila boty. Calvin Clain, přátelé! Začínali jsme mít hlad a věděli jsme, že na východ (v NY je nejjednodušší orientovat se podle světových stran) do nás je čtvrť East Village, která je známá svým bujarým nočním životem. Na večeři jsme si došli do jedné z mnoha asijských restaurací a já alespoň trochu zavzpomínal na pravou polévku z Číny. Jako zákusek jsme objednali talířek plný mořských plodů. Poté jsme se přesunuli do nedalekého nefalšovaného amerického diskoklubu. Kája si dala dvakrát Sex on the beach, já Sex on the beach a Mojito. Prostě pohodička!
Domů jsme přišli před jednou a náš pokoj už byl jenom pro dva, Carby už byl někde v oblacích (myšleno v letadle).
Den třicátý druhý
Ještě, že mám v Čechách práci. Měl jsi pravdu, Zdeňku, je to tak lepší. Díky mé nové funkci na svazu se mi podařilo skoro nemožné a ze dne na den se mi podařilo sehnat dva groundpassy na US Open! Takže návštěva druhého grandslamového turnaje během třech měsíců. Tentokrát jsem si ale užil jako turista bez stresu a stejnokroje. Příští rok už mě snad ale vyberou, přece jenom stejnokroj je od Ralpha Laurena. Ještě před vstupem jsem potkal Maďara žijícího v Texasu, který mě dva roky po sobě hodnotil v Prostějově. Když jsem si přebíral lístky, rozhodl jsem se, že si je trošku odpracuji. Zašel jsem do vedlejší místnosti, kde jsou novinářské akreditace. Měl jsem jednu sehnat pro novináře z ČTK. Řekli mi, že mi ji nedají a šel jsem. Dušička měla klid.
Co vám budu vyprávět, atmosféra grandslamu se musí zažít, že, vy zasvěcení? Procházeli jsme si areál, jedli ve foodcourtu, potkával a bavil jsem se se známými rozhodčími z celýho světa, sbírali jsme cetky u reklamních stánků a tak. Vlastně jediný zápas, který jsme viděli, byl debl českých zástupkyň Benešové a Záhlavové-Strýcové. Tady jsem se dal do řeči s českým fedcupovým kapitánem, kterému jsem sháněl akreditaci. Domů letíme stejným letadlem. Potom jsme se přesunuli na tréninkové kurty. Tam trénovala taková esa jako Hradecká, Llodra, Zimonjič, Tsonga, Ferrer, ale hlavně Roger! Užili jsme si parádní pasivně-tenisový den. Cestou domů jsme zjistili, že mi nejde karta na placení (asi jsem ji zavařil, Kája ji u sebe neměla) a na hotovosti jsme měli dva dolary. Problém ovšem byl, že jsme si museli koupit lístky do metra za 4,50 $. Ukecali jsme hodnýho pána od dráhy, který nás pustil vedlejšími dveřmi, jinak moc nevím, co bychom dělali.
Doma jsme si v klidu mazali fotky, když před desátou přijel Robert z práce, jestli nechceme jít na drink. Šli jsme tedy. Naše oblíbená Tu Casa se sangrií a mořskými plody. Straně jsme se přežrali! Docela i přepili. Noc byla ještě ale batole, tak jsme se přesunuli do baru. Tady jsme si dali piňacoládu a margaritu ve formě ledový tříště.
Takže to vypadá na kocovinu v den odletu.
Den třicátý třetí
Už jsem zažil vstávání s čistší hlavou, ale nebylo to nejhorší. Po desátý hodině jsme začali balit. Může to znít jako otřepaná cestovatelská fráze, ale zkuste zabalit dva kufry, jednu sportovní tašku a dva batohy tak, abyste přesně věděli, v jakém kufru máte dárky pro jakou rodinu, jaký kufr kde budete otvírat a tak dále. Nikam jsme nespěchali, takže byl klid. Akorát Ralphovi, psovi našich hostitelů, se udělalo nějak blbě a tak s ním jeli na veterinu. Kája zatím odešla do Austinu dokoupit poslední drobnosti a hlavně kytici žlutých růží pro Nancy, Robertovu manželku. Počkali jsme, až se vrátí od veterináře a kytici šli předat. Nancy byla nadšená, takovou pozornost asi nečekala. Trochu komplikace byla, že Ralpha si nechali v nemocnici a tak nevíme, jestli slzy, které se jí draly do očí, byly ze stesku po vlčákovi nebo z dojetí nad kyticí nebo obojí. Robert nám pak vysvětlil, že si ho nechali na pozorování, že mu udělají testy a rentgen a že jim rovnou vyplázl dva tisíce dolarů. Každá noc stojí 125 dolarů plus všechny léky. Pokud by nakonec musel jít na operaci, výdaje mohou vyšplhat až k deseti tisícům dolarů. Mít psa v New Yorku není záležitost z nejlevnějších. Lidský doktor je mnohem lacinější.
Před odjezdem na letiště jsem definitivně promazal všechny fotky (i tak jich není málo). Robert svolal celou famílii, aby se s námi rozloučila. Pubertální synovec a ještě pubertálnější syn skákali radostí do stropu a tyhle rodinné oficiality musí ze srdce milovat. Loučení s Nancy bylo docela dojemný. Ještě, že se s Kájou držely a neocitly jsme se v slzavém údolí. Robert nás hodil na letiště svým BMW X5 a pak pokračoval na US Open. My už jsme Delta terminál znali velice dobře, takže k našemu gatu jsme se dostali celkem rychle a bez problémů. Strach mi nahánělo pouze místo bez prostoru na nohy. Když jsem ale přišel k přepážce s prosíkem, jediné, co jsem stihl říct, bylo, že bych chtěl vyměnit sedačku. Rachitický černoch všechno pochopil, okamžitě vše vyměnil, a když jsem k sobě chtěl ještě Káju, s huronským smíchem se mě zeptal, jestli už jí bylo 15, jestli může sedět u exitu.
Tak hurá domů.
EPILOG
Pokud jste dočetli až sem, máte můj hluboký obdiv. Právě jste se stali téměř bezprostředními svědky našeho roadtripu po západním pobřeží Spojených států a trochu vynuceného pobytu v New Yorku. Celá takhle sranda se odehrávala od 2. srpna do 3. září 2011. Za celou dobu jsme najeli 3 355 mil, průměrně spotřebovali 28,4 galonů benzínu na 100 mil, procestovali jsme pět států USA, navštívili osm národních parků, vyfotili okolo 2 500 fotek, navštívili jsme 6 amerických velkoměst, nespočet městeček a vesniček, potkali mnoho zajímavých lidí a celkově utratili zhruba 50 tisíc korun každý (z toho letenka za 26 000).
Tyto zápisy (deník, chcete-li) jsem psal všude možně. Samozřejmě jsem to po sobě nečetl (kdo by taky chtěl číst ten můj škrabopis), takže se omlouvám za případné gramatické, stylistické či slohové chyby.
Deník byl následně přepsán Martinou Zelenkovou, za což jí ještě jednou děkujeme, a tak vás ušetříme alespoň toho škrabopisu
Ještě jednou vám děkuji za trpělivost a těším se na brzkou počtenou.
Komentáře
Přehled komentářů
Krásné a zábavněpoučné čtení... a ty fotky máte ???? nevidím je..... dáte vědět ? email : maholenka@seznam.cz
děkujííííííííííííííííí moc ! letím 31,5,-1,7,2014 !!!!
blahopřeji.... Vám i sobě...
(Maholenka Jarka, 2. 4. 2014 3:52)