2013-06-04 Hrady východu
Největší akcí jara, byla Jarní pánská jízda na východní Slovensko, nazvaná Hrady východu. Sestava dostala tentokráte podobu čtyřlístku ve složení Alí, Míňa, Šuhaj a já. Nezadržely nás nakonec ani v Čechách počínající povodně a zoufale deštivá předpověď.
V úterý ráno jsme tedy ze zatopené Prahy prchali na Moravu, kde sice potopy nehrozily, ale počasí optimisticky moc nevypadalo. První noc jsme byli ubytováni přímo na fotbalové tribuně ve Vsetíně a strávili krásný večer v pivovaru Valášek.
Středeční vsetínské ráno bylo sice kalné, ale hnusné počasí jsme zde obratně zanechali a všechny slovenské dny už byly krásné a bez deště, skoro až moc vedro. Zase se jednou potvrdilo, že předpověď není počasí!
Cestou na Zemplín, jsme zvládli navštívit největší hradní zříceninu Spišský hrad, Liptovský Hrádok, kde je sice luxusní hotel, ale bez větších problémů nás i sem pustili na prohlídku a zajímavý byl i kaštieľ Fričovce. Odpoledne jsme se pak už drápali na náš první hlavní cíl Čičavu a nutno dodat, že to byla pecka!
Večerní Michalovce nás uvítaly bouřkou, ale to už jsme byli na našem super ubytování v Kaluži (ne v kaluži!) v soukromí za pouhých 8 éček. Majitelé příjemní, prostě pohoda.
Celá akce byla zaměřena hlavně na dobytí pěti velkých slovenských hradů a po Čičavě jsme ve čtvrtek zahájili dalšími dvěma, tedy Brekovem a Jasenovem, na který byl hodně tvrdý výstup. Rozhodně ale stál za to, protože mohutnost opevnění a rozlehlost těchto hradních zřícenin je přesně to, co na slovenských hradech nejvíce obdivujeme a hledáme. Navíc jsme byli velmi mile překvapeni, že se na hradech pracuje a konečně se zdivo začíná konzervovat a kupodivu ne betonem jako na Strečně a Likavě!
Čtvrteční odpoledne jsme se pak přesunuli na hranici s Ukrajinou, kde jsme viděli nádherné dřevěné pravoslavné kostelíky, které stojí za návštěvu.
Ale nejen hrady byly naším cílem. V pátek jsme hned po prohlídce hradu Slanec zamířili na maďarskou hranici a navštívili bájnou tokajskou oblast, kde pod heslem „Víno králů a král vín“ vinaři dělají fantastická tokajská vína. Odrůdy furmint, muškát a lipovina doplňuje nejlepší samorodé putňové. Díky Alímu jsme se vnutili k českému přistěhovalci Mirovi z Malé Tŕni přímo do sklípku a užili si takovou dvouhodinovou ochutnávku, na kterou jen tak nezapomeneme. Alí si dokonce od Mira vezl plnou lahev, aby mohl pořádně ochutnat večer, když jako řidič ve sklípku nemohl. Všichni jsme pak ještě dokoupili zásoby tokajského v obci Malá Tŕňa a Viničky, kde jsme absolvovali další velkou a velmi chutnou ochutnávku v krámku přímo ze sudu. Maďary velmi uctívaný sedmihradský kníže František II. Rákoczi, který vedl povstání proti Habsburkům by mohl vyprávět, v jaké náladě jsme dorazili do jeho rodné Borši...
Kromě výborného vína a tragického europiva jsme také ochutnávali místní speciality v Salaši, což byl podnik u nás v Kaluži. Kromě tradičních halušek to byly třeba bílé gazdovské nebo tmavé turčenské pirohy s brynzou a rozhodně nemohu říci, že by nám nechutnalo.
Náš poslední celý den na Slovensku byla sobota a po ranním výstupu na Vinniansky hrad, jsme si střihli pěší túru v pohoří Vihorlat. K Morskému oku to šlo, ale při výstupu na Sninský kameň jsem málem vypustil duši. Nahoře byl ale krásný rozhled, což jistě za tu námahu stálo.
Večer jsme pak celý báječný pobyt zhodnotili u tokajského vína a grilovačky na zahradě a shodli jsme se, že to zase nemělo chybu. Alí bravůrně kočíroval, Míňa hledal pitné zdroje a já zajistil opět nádherné počasí. Zvlášť je pak třeba ocenit Šuhaje, že s námi toto hradní šílenství absolvoval a úplně se z nás nezbláznil!