Lomnice nad Popelkou a Lomnicko
Na Lomnicku je celá řada míst opředena pověstmi, které mají mnohdy reálné historické jádro. Dnes již mezi lidmi nekolují tak, jako dříve, kdy je od vsi ke vsi roznášeli krajánci, chlapi ze sousedních vesnic si je vypravovali v hospodách či se jimi častovaly hospodyňky při draní peří a na přástkách. Bude proto určitě zajímavé si některé připomenout. O kameni s křížem Asi 500 metrů od hájenky v Peklovsi při levé straně silnice směrem na Košov nachází se (1922) velký kámen s vytesaným křížem a letopočtem 1761. Lidé z okolí tomuto místu odnepaměti říkají “U Kamena”. Jaké neštěstí má připomínat, se dnes nedopátráme, ale snad bude něco pravdy na místní pověsti, podle které se zde za sedmileté války srazily předsunuté hlídky Rakušanů a Prušáků. Jeden z Prušáků, “Braniborák”, zde tenkrát při přestřelce padl. Silnice z Cidliny přes Pekloves a Košov do Lomnice se stavěla až později a byla vyměřena přesně přes tento náhrobní kámen. Místní obyvatelé varovali dělníky, ať s kamenem raději nehýbají, že duši zemřelého se to nebude líbit. V Cidlině a okolí se totiž vypravuje pověst o mlynáři z pekloveského mlýna čp. 10, nějakém Šmídovi, který zde své řemeslo provozoval začátkem 19. století. Jednou, zrovna bylo mletí v plném proudu, pytle s obilím všude ve mlýně, se začala sesouvat podezdívka mlýnského kola v lednici. Stárek mlynáři pověděl o velkém starém kamenu v lese, který má podle něho zrovna správnou velikost. Mlynář neváhal a s volským povozem byl za chvíli zpět i s naloženým kamenem. Spolu se stárkem ho hned do lednice zazdili. Pasoval skutečně skoro přesně a mlynář si dílo nemohl vynachválit. Za chvíli se již zase ozýval veselý klapot mlýnského kola a bublání vody stékající po vantrokách. Kolo se točilo rychle jako nikdy předtím a z mlýnského zařízení se začalo ozývat vrzání a hřmot. Nu snad to mlýn vydrží, říkal si s obavami mlynář, když prohlížel převody. Mletí bylo plno, a tak se setměním práce zdaleka neskončila. Po půlnoci rachot a bouchání najednou přestalo a mlynář s úlevou mlel až do rána a potom celý den. Když však nastal večerní soumrak, hlomoz byl ještě větší než předešlé noci a trval zase až do kuropění. Nejhorší to bylo třetí noc, kdy to vypadalo, že se snad celý mlýn rozpadne. Všichni vyběhli ven a dívali se na mlýnské kolo. Tu se z lednice ozval silný hlas a třikrát opakoval: “Dejte mi mou peřinu!” Mlynář se roztřeseným hlasem zeptal, kam že ji má dát. “Dej ji tam, kdes ji vzal,” zaburácel znovu hlas. Ráno mlynář se stárkem kámen vylomili a dovezli zpět do lesa. Od té doby byl v mlýně klid. Dělníci při stavbě silnice tak kámen opatrně odvalili jen o několik metrů a doufali, že nikdo se své peřiny nebude v noci dožadovat. Silnice na Košov, která měla svého času největší stoupání v Čechách, tak byla ušetřena jedné zatáčky. Co se týká jména mlynáře, tak rodina Šmídů vlastnila pekloveský mlýn skoro sto let, od r. 1822 do r. 1911, a není tak divu, že místní lidé dali mlynáři v pověsti právě toto jméno. Ohnivá žena Před více než sto lety, když správce košovské školy Martin Hlaváč sbíral materiál pro národopisnou výstavu, vypravoval mu obecní žebrák historku, která se prý stala jeho matce. Jednou se vracela z “Pasek”, což je samota asi kilometr od Doleních Kněžnic, zpátky na Morcinov. Nejkratší cesta vede přes Kozlov a žebrákova matka se tudy také vydala. V lese před Kozlovem, si chtěla cestu zkrátit kolem studánky v bývalém farském lese. Jak se ke studánce blížila, slyšela stále zřetelněji usedavý ženský pláč. Přidala do kroku a za chvíli viděla vzlykající ženu sedět na kameni u studánky. Chtěla na ni vlídně promluvit, zeptat se, co ji trápí a utěšit, ale sotva vyřkla první slabiku, začala žena plakat ještě silněji, strhla si šátek z hlavy a počala si rvát vlasy. Najednou se jí však vlasy změnily v plameny a za chvíli již všude kolem ní šlehal oheň. Žena, která měla namířeno na Morcinov, když viděla ty pekelné alotrie, na nic nečekala a pelášila na hřeben kopce. Tam se ještě ohlédla, oheň u studánky neviděla, ale hrozný pláč se ozýval okolním lesem stále. Na Morcinov doběhla, chuděra, celá vysílená a tak vyděšená, že z ní lidé nemohli dlouho dostat kloudného slova. Ještě dva měsíce byla z toho churavá a do smrti by ji nikdo do lesa pod Kozlovem nedostal. Studánka Klenovka Vydáme-li se z Kněžnic po hlavní silnici směrem na Libuň, na první louce po levé straně dříve býval rybník. Kdysi dávno byl majitelem louky statkář František Škopán. Z rybníka již neměl žádný užitek, a tak se rozhodl, že ho zaveze. Sousedi ho přemlouvali, že je to marná práce, protože o rybníčku se povídalo, že je bezedný. “To jsou tlachy,” říkal jim Škopán a pustil se do díla. Nepočítaně fůr hlíny a kamení navozil a nasypal do vody, ale rybník byl stejný jako dřív. Na Velikonoce šel Škopán z kostela kolem rybníka s kyticí svěcených kočiček v ruce. Zastavil se a přemýšlel, proč se mu dílo nedaří. Ani si nevšiml stařeny, která přišla až k němu, vzala mu kočičky z ruky a hodila je do vody se slovy: “Nyní ho zavezete.” Pokývala hlavou a než se statkář vzpamatoval, byla pryč. Hned po Velikonocích se pustil do práce a opravdu, stačilo navézt již jen několik vozů a rybník byl zavezen. Jen malá studánka po něm zůstala. Té louce říkalo se tenkrát Klenovka a stejné jméno dali lidé i studánce. Klenovka měla tak mohutný pramen, že dávala dost vody i v největších teplech. Roku 1842 bylo ohromné sucho a takové vedro, že nikdo nic podobného v kraji nepamatoval. Obecní studně vysychaly jedna za druhou a i ostatní pramínky a studánky pozbývaly rychle vody. Lidé z širokého okolí chodili ve velkém množství ke Klenovce pro vodu a přece ji nevyčerpali. Bludičky na Košově V rokli mezi Košovem a Morcinovem byla vydatná studánka, která dávala vodu i v těch největších vedrech. Kdo prý za noci dojde až k ní, toho bludičky, které studánku hlídají, dozajista řádně vykoupají, nebo dokonce utopí. O tom se přesvědčil i jakýsi Kozák z Košova. Byl to starý voják, který byl v okolních lesích jako doma a často do nich chodil i v noci. Přilepšoval si totiž občas nějakým tím upytlačeným kusem zvěřiny a i dřevo kupoval zásadně za pět prstů. Jednou takhle kolem půlnoci zase vyrazil do lesa. Potřeboval si udělat nový žebřík a měl vyhlídlé dva stromky nedaleko Morcinova. Všechno šlo hladce a za chvíli se vracel roklí zpět domů na Košov. Nedaleko od studánky viděl několik světýlek. Báchorkám o bludičkách nikdy nevěřil. “Povídačky pro děti,” říkával, a tak si myslel, že ho snad načapal hajný, a světla, že jsou od luceren. Stál jako přimražený a koukal, zda se světla budou přibližovat. Ta však najednou zhasla a za chvíli se objevila o kousek dál a potom zase blíže a znovu a znovu přeskakovala lesem kolem studánky. Vysloužilý voják měl z toho dočista pomotanou hlavu a takovou hrůzu, že zahodil svůj lup a utíkal do vesnice. I když znal v lese každý strom, najednou nevěděl, kde je, a běžel naslepo cesta necesta. Konečně vyběhl ven z lesa a před sebou uviděl v měsíčním světle obrysy chalup. Oddechl si, ale od té doby se v noci studánce v rokli na hony vyhýbal, tak ho mámivá světýlka vyděsila. Bradlecký list 2/01 – příloha strana 2 Hospoda na Rváčově Historie rváčovské hospody čp. 4 sahá někam do poloviny 17. století. Mnoho piva se v ní vypilo a mnoho hostinských vystřídalo. O jednom, který svou hospodu zachránil před plundrujícím vojskem, si Rváčovští dlouho vypravovali. Za sedmileté války, když táhlo pruské vojsko naším krajem (podle lomnické kroniky to bylo roku 1756), dorazila předsunutá skupina Prušáků na Rváčov do hospody. Hospodský je hned usadil, dal jim hrát a celou noc je hostil k jejich úplné spokojenosti. Než odtáhli dál, ještě mu řekli, kdy bude přes Rváčov procházet hlavní skupina vojska. Hostinský nelenil a na jejich příchod se řádně připravil. Prasata zavřel do sklepa, krávy schoval v lese, několik oken vymlátil, ostatní vysadil, vyvrátil plot…. Když pruská armáda přecházela přes Rváčov, mysleli si vojáci, že hospoda je již vyrabovaná a pospíchali do dalších vesnic, aby sehnali něco k jídlu. Prohnaný hospodský tak zachránil svoji živnost. Poklad na Vávrově louce Na Vávrově louce stával přístřešek krytý šindelem, ve kterém byl zdroj vody pro lomnickou kašnu. Louka sama byla rovněž obroubena systémem stružek, kterými se sváděla voda do zámeckého pivovaru. Právě při hloubení jedné z těchto stružek našli prý dělníci stříbrné peníze, a tak se v Lomnici začalo povídat, že tu je dozajista zakopán poklad. To potvrzovalo i plno lidí z okolních chalup, kteří viděli na louce, tam, jak se říkalo U Nepokoje, občas jasnou záři od toho, jak se peníze “vypalují”. Odvahu jít se tam podívat ale nenašli, protože podle lomnické pověsti poklad hlídal zlý duch. Na přelomu 17. a 18. století bydlel na Novém městě v chalupě čp. 68 pekař Josef Saska. Ten měl syny Josefa a Jana, kteří se později přestěhovali do čp. 62 a čp. 64. V době, ze které je naše povídání, však bydleli ještě pohromadě u svého otce. Jednou v jasné zimní mrazivé noci takhle okolo půlnoci, když starý pekař Saska se synem Josefem váleli těsto na ranní pečivo, podíval se mladý z okna a překvapením vykřikl: “Tatínku, na Vávrově louce se zase vypalují peníze.” Šli se podívat blíže k oknu a skutečně. Jasná záře plála v místě, kde podle pověsti byl zakopán poklad. Tehdy bylo na Novém městě od domků čp. 68-80 směrem k jihozápadu, tedy Vávrově louce, pouze jediné stavení (čp. 67), a tak byla z pekařova domku louka jako na dlani.
Saskové nebyli žádní strašpytlové, ale přece jen se báli zlého ducha. Syn však nakonec otce umluvil, že má svěcenou vodu a křídu a tím že ducha dozajista zaženou a poklad bude jejich. Otec nakonec uvolil, ale raději si vzal ještě klokočovou hůl, které prý také žádná zlá síla neodolá, a růženec. Ještě si hodil prázdný pytel na záda (to aby to zlato pobrali) a vyrazili tmou za září na louce. Jak přicházeli blíže, viděli, že neměli šálení smyslů. Na louce opravdu hořel oheň a zlý duch seděl u něho zachumlán ve staré přikrývce Ruce měl nad plameny a určitě prováděl nějaké čáry. Saskům se rozklepala kolena, ale vidina pokladu jim dodala odvahy, a tak tiše došli až nedaleko od ohně. Pak syn hodil křídu do ohně a začal za zpěvu svaté písně kropit ducha svěcenou vodou. Otec se přidal a jal se ducha mlátit holí. “Lidi, co blázníte?” začal duch vřískat docela lidsky. Pekař se synem až nyní poznali ve schoulené postavě Jana Jandu, který byl v Lomnici hrobařem, ponocným a staral se i o vodu do městské kašny. “Voda od rána neteče, je hrozný mráz, sníh žádný, a tak ohněm zahřívám roury,” vysvětloval svoje počínání. Starý Saska už viděl tu ostudu, až Janda roznese po městě, co se synem vyváděli, a tak začal: “My jdeme se synem ze rváčovské hospody a vidíme oheň, tak jsme přiběhli, jestli zde netropí někdo něco nekalého. Takže je to v pořádku a s pánembohem,” rozloučili se a odešli domů. Otec cestou ještě poučoval syna, že na takové jako ponocný Janda musí chytře, aby nic netušil a oni neměli ostudu po celé Lomnici. Druhého dne po práci šel pekař jako obvykle na pivo ke “Koníčkovi”. Jen vešel do dveří, celá hospoda se na něho zadívala a soused Crha se ho zeptal: “Nuže, Sasko, velký byl ten poklad, co jsi včera našel?” A hospoda se dala to velkého smíchu. Pekař se ve dveřích otočil, šel domů a celý rok ho v hospodě nikdo neviděl. Měl smůlu, že se oné noci jiný člověk z Lomnice skutečně vracel ze rváčovské hospody a celou scénu s ponocným viděl ze křoví. Ten to roznesl po celé Lomnici. Všichni měli ze Sasků švandu, ačkoliv kdyby světlo viděli oni a nebáli se, určitě by na louku pelášili sami. Od těch dob pověst o pokladu pomalu upadala a nikdo z místních již nevyprávěl o světle při vypalování peněz, aby také nebyl sousedům za blázna. Tajemná světla “Už se stmívá, ne abys šel ven, nebo ti světýlka něco udělají!” Tak takhle volaly hospodyňky z Nové Vsi na své ratolesti. Čeho se tak bály? Tajemných světel, která se jednou v noci objevila na stráních kolem vesnice. Je tomu již více než 150 let a tehdy nikoho ani ve snu nenapadlo, že šlo jen o sousedský žert. To se tenkrát dohodli bratři Mizerové (Jan a Antonín) ještě s dvěma dalšíma, že vyvedou svým sousedům šprým. Vzali si smolné větve a jedna dvojice vyrazila směrem k Ploužnici Na Vrcha a druhá na opačnou stranu údolí na Císařovu hůru. Pod Ploužnicí první dvojice větve zapálila. Novovešťáci za chvíli stáli před chalupami a ukazovali si na kopec. Bylo sice před Vánocemi, ale po sněhu ani památky, a tak vyrazili podívat se na ta záhadná světýlka. Když naši povedení šprýmaři měli skupinu přicházejících lidí na dohled, rychle větve uhasili a schovali se. To byl signál pro dvojku na Císařově hůře. Teď zapálili ohně oni. Vesničany zmizení světýlek a jejich znovuobjevení na protější stráni tak vyděsilo, že pádili zpátky do svých chalup. Bylo z toho náramné pozdvižení a čtyři vykutálení sousedi se k svému žertu raději nepřiznali. Tak se v Nové Vsi ještě dlouho povídalo o tajemných světýlkách. O loupežnících v Brodkách u Nové Vsi a o statečné Marii V Brodkách stávaly dříve dva mlýny (jeden stojí dodnes a druhý stával níže u potoka, kde se říkalo “V Motejli” podle stavitele mlýna Motejla) a byla tam i hospoda. Přes Brodka, stejně jako přes Klepandu, totiž vedla důležitá cesta spojující Krkonoše s krajem, a tak hospodský neměl o hosty nouzi. V té době byl hospodským muž, který se jmenoval Zelinka, či tak nějak. Ten však začal mít se svojí živností potíže. Mlynář z brodeckého mlýna “V Motejli” se totiž více než o obilí zajímal o projíždějící trhovce a říkalo se, že se dal do party k loupežníkům. Zelinka si radši koupil hospodu v Nové Vsi u kostela a odstěhoval se. I lidé se začali bát přes Brodky chodit a kdo tudy přece jenom musel, šel jedině za dne a celou cestu poslouchal, zda neuslyší zvuk píšťalky. Každý z loupežníků měl totiž píšťalku, kterou svolával své druhy. Tenkrát měl usedlost na dolním konci Nové Vsi jakýsi Fejfar. U toho sloužila děvečka Marie, která byla široko daleko známá svojí srdnatostí. Fejfar měl tři krásné krávy, které mu mohli sousedé jen závidět. Jednou večer byl v dobrém rozmaru a chtěl poškádlit děvečku, a tak jí povídá: “Marie, když mi z brodeckého mlýna přineseš tu loupežnickou píšťalku, dám ti jednu krávu.” Kráva, to bylo pro děvečku hotové jmění, a tak Marie hned na to, že půjde. Museli ji násilím zadržet a hospodyně Fejfarovi vynadala do starých bláznů, cože tu holku takhle ponouká, že kdyby loupežníci byli opravdu zrovna ve mlýně, že by ji dozajista zabili. Marii to však nedalo spát a sotva všichni v chalupě usnuli, vykradla se ze své komůrky ven a šla do Brodek. Ve mlýně se svítilo, a tak opatrně nakoukla dovnitř. Srdce se jí sevřelo strachy. Kolem stolu opravdu seděli loupežníci a na stole měli nějaké kostelní věci, dozajista kradené, a leželi tam i jejich píšťalky. Handrkovali se mezi sebou a potom odešli něco kutit do síně. Marie překonala zdřevěnělé nohy a riskujíce život protáhla se pootevřeným oknem do světnice, popadla jednu píšťalku, rychle vyskočila z okna a uháněla zpět do Vsi. Vpadla do chalupy, probudila hospodáře, a i když sotva popadala dech, všechno mu vylíčila. Fejfar nemeškal, oblékl se a začal burcovat sousedy. Ti, když slyšeli, že sebranka, která dlouho sužovala okolí, je v Brodkách ve mlýně, popadli vidle, motyky, cepy a vydali se tam. Šli tiše a přede mlýnem zapískali na píšťalku.
Loupežníci si mysleli, že se vrací jejich kumpáni a vyběhli ven, aby se s nimi pozdravili. Takové přivítání si ale dozajista nepředstavovali. Novoveští je zbili, pak svázali a druhého dne je předali spravedlnosti. Kolik loupežníků z celé bandy zůstalo na svobodě nikdo neví, ale v Brodkách je od té doby nikdo neviděl. Mlýn “V motejli” postihl stejně smutný konec, jako jeho poslední povedené obyvatele. Za pár let přišla zjara nebývalá velká voda a celý mlýn smetla. Duch knížete Harracha Mezi Tatobity a Žlábkem, tam, kde je dnes pole, stával krásný lesík, kterému vévodily vzrostlé duby. Sedlák ze Žlábku, nějaký Drahoňovský, potřeboval trámky a bylo mu líto vlastního lesa, a tak se rozhodl, že si zajde do panského. Když se setmělo, vzal s sebou jednoho čeledína a vyrazili do lesa. Řezali vyhlédnutý dub, ale nebyli ještě ani v polovině, když začal hrozně foukat vítr, ozývalo se skučení a hvízdot. Oba přestali řezat a udiveně se rozhlíželi. Tu se před nimi objevil jezdec na bílém koni. Začal se zvětšovat, až byl velký jako naříznutý dub. Samozvané dřevorubce obešla hrůza a prchali z lesa. Na cestě se srazili s hajným, který byl zrovna na pochůzce. Vyptával se jich, kam utíkají, tak mu řekli o obrovitém jezdci. To, že chtěli pokácet strom, si samozřejmě nechali pro sebe. Hajný kroutil hlavou a šel se do lesa podívat. Za chvíli vyběhl bledý v obličeji, že prý také viděl jezdce ohromné postavy, jak na bělouši objíždí les. Povídá se mezi lidmi, že to duch knížete Harracha objíždí své bývalé lesy a chrání je před škůdci. Sedm zasypaných Na pozemcích tehdejšího tatobitského sedláka Arnošta Linky se do poloviny 19. století těžil vápenec a pálívalo vápno. Na tyto práce si sedlák najímal lidi z okolí. V den tragédie pracovalo v lomu sedm lidí. Když se v poledne posilnili, vlezli opět do šachty a začali rubat. Netrvalo dlouho a dřevěné výztuhy neudržely vápencový strop a kámen pohřbil všech sedm lidí. Sedlák Linka dal v místě neštěstí postavit kříž a v lomu se od té doby netěžilo. Začátkem 20. století již nebylo vůbec patrné, kde býval. Tatobitští tvrdili, že oněch sedm zasypaných se muselo rouhat, klít a stěžovat si na nelehký život, jinak by je snad nemohlo stihnout takové hrozné neštěstí.
Ohnivý sud
V Tatobitech “Pod Strání” stávala velká chalupa. Jednoho roku byla ohromná úroda, že si hospodář musel sjednávat pomoc na mlácení od lidí ze vsi. V den, kdy se stala tato příhoda, bylo na výpomoci mladé děvče se svým otcem, jmenovali se Hábovi. Pravidelné mlácení cepů na hliněném mlatu ve stodole “Pod Strání” se ozývalo, dokud bylo aspoň trochu světlo. Otec s dcerou šli tak zpět do vsi již za tmy. Spíše tedy klopýtali, protože noc byla černočerná, vidět nebylo na krok, a tak se jen s obtížemi drželi mezi poli. Když takto urazili kus cesty, spatřil starý Hába pod lesem u bývalé fořtovny světlo, které se blížilo po cestě k nim. “Počkej, zpomal,” řekl dceři, “támhle jde někdo s lucernou.” Zastavili a čekali. Jak se světlo blížilo, všimli si, že je mnohem větší než od lucerny a spekulovali, co to asi je. Najednou uviděli, že se po cestě směrem k nim koulí ohnivý sud. Polekali se a utíkali rychle, cesta necesta, směrem k rozcestí u vsi. Ohlíželi se po ohnivém sudu, který se blížil a již jim byl v patách. Z posledních sil doběhli na rozcestí a tam sud najednou zmizel, jako by nikdy neexistoval. Koukali do černé tmy a oslněné oči začaly až po chvíli rozpoznávat obrysy nejbližších chalup. Vydali se domů a druhého dne všem příhodu vypravovali. Lidé jim říkali, že to byl karbunkulus, který v sobě obsahuje mnoho zlata. Když dohoní člověka, kterému patří, promění se v hroudu zlata, a když toho, komu nepatří, valí se dál svojí cestou. Zázvorka V Tatobitech se jednomu místu říká Zázvorka. Jak tento název vznikl? Kdysi tu stávala stará chalupa. Byla velmi zchátralá a její majitel, když se o ní bavil se sousedy, vždy říkal “ta moje Zázvorka”. Když se ho ptali, proč jí říká Zázvorka, ukazoval jim ztrouchnivělé trámy, ze kterých se sypalo červotočem rozežrané dřevo, které vypadalo jako zázvor. Chalupa Zázvorka nakonec shořela, ale moc se jí nechtělo. Podle svědků požáru, i když bylo velké teplo, dlouho nepršelo a chalupa byla vyschlá jako troud, trámy prý sotva doutnaly, jak byly zpráchnivělé. Jen málo pomístních jmen přežívá staletí. Tatobitské “Zázvorce” se to zatím daří.