Tajemná Praha - část 6. Nové město a Malá strana
Český, pražský a další lokty jsou starou jednotkou délky používanou již v Egyptě a Mezopotámii 2000let př. n. l.. Byly odvozeny od rozměrů lidského těla…
Jednotky stejného názvu se proto místně odlišovaly a zajímavé je, že pražský je o jednu desetinu milimetru menší, než český, sami tento rozdíl můžete v Praze porovnat. Vzory délkových měr byly umísťovány na veřejně dostupném místě (většinou na tržištích a náměstích), z důvodu aby si obchodníci mohli měřit délku svého sukna a nevznikaly případné spory.
Toto měření můžeme provést i dnes hned na několika místech Prahy. Jedním je v Loretánské ulici bývala budova Hradčanské radnice (čp. 173/1). Zde je úředně přezkoušená míra českého lokte zachována ve vratech (59.4 cm) Na portálu si u tohoto domu můžeme povšimnout hradčanského znaku.
Druhým místem, kde je naopak zobrazen loket pražský, je na věži novoměstské radniční věži, kde je zazděn do zdi (59.3 cm) Na této věži si můžete také všimnout řetězu, pomocí kterého se uzavíraly ulice.
S tímto místem je spojena i legenda. Míra je zde na stěně umístěna poměrně vysoko, proto ne každý byl schopen si své zboží poměřit. Z tohoto důvodu městští radní najali muže vyšší postavy, který všem zájemcům pomohl a látku pomocí lokte poměřil. Ve středověku dostávali lidé jména podle toho, jaké práce vykonávali, proto dostal jméno Loket. Po letech, když zemřel, dostal tuto práci jeho syn, ten bohužel ale nebyl tak vysoký a tak ho lidé pojmenovali jako Lokýtek. Jednoduchá práce Lokýtkovi nestačila a chtěl více peněz, proto se domluvil s nepoctivými pláteníky a začal očerňovat ostatní poctivé řemeslníky. Když k němu někdo přišel s prosbou o přeměření plátna, zeptal se od koho látka je. Podle odpovědi buď míru pochválil, nebo očernil. Ten kdo mu dával tajně peníze, měl míru vždy dobrou. Během nějaké doby přišla spousta poctivých obchodníků na mizinu. Jeden bystrý pláteník, přišel na to, v čem by mohl být problém. Vzal své plátno, pečlivě ho proměřil a pak šel za Lokýtkem. Když se jej Lokýtek, jako každého zeptal, odkud plátno má, popravdě řekl své jméno. „Tak to Vás ošidili pane, tam už nechoďte“ zněl jasný ortel. To pláteníka rozzuřilo a s křikem tento podvod odhalil. Lokýtek se zalekl a utekl a už ho nikdy nikdo neviděl. Říkalo se, že se ukryl v lesích s zemřel se smutkem nad ožebračenými obchodníky, od té doby se tu a tam objevuje jeho duch, který nabízí lidem zda si nechtějí loket poměřit, aby svůj čin odčinil.
Malá Strana
- O Hladové zdi - Zdi se začalo říkat „Hladová“ až později ve vztahu k hladomoru, který vypukl v roce 1361. V té době na stavbě pravděpodobně našla obživu část nezaměstnané městské chudiny a podle pověstí právě pomoc chudým byla účelem budování zdi. Skutečné záměry však byly nepochybně čistě strategické, nehledě na to, že hladomor přišel až potom, kdy zeď již byla rozestavěna. Nepravdivé pověsti jsou zachyceny např. i v historických spisech Václava Hájka z Libočan nebo Bohuslava Balbína, který ve svém vlasteneckém díle píše: Karel proto tak činil, aby milované město rodné před úkladem nepřátel ochránil a též proto, aby lidu pražskému, hladem právě strádajícímu, výživy poskytl. Císař nazýval dělníky na stavbě zaměstnané svou vřele milovanou rodinou. Každodenně k lidu na Petříně pracujícímu sám docházel. Oblékna pak haleny dělnické sám, Karel při stavbě pracoval po několik hodin denně.
Skutečný je možná silné slovo, nicméně legenda k tomuto místu je opravdu zajímavá. Nejnavštěvovanějším hrobem Malostranského hřbitova je nepochybně „svatá holčička“. Nachází se v zadní části za Thunovým pomníkem, vpravo při hlavní hřbitovní cestě. Soška ležící dívenky se andělsky usmívá, ručky pokojně složeny na prsou. Kamenné děcko halí dlouhý rubášek, hlava spočívá na polštářku s ozdobnými střapci. Autorem pozoruhodného náhrobku z roku 1851 je sochař Josef Max. Takřka nečitelný nápis na náhrobku uvádí jméno Anna Degenová. Podle matriky zemřela jako tříletá, nejspíše byla potomkem strážmistra Augustina Degena a nádenice Anny Degenové pochovaných v sousedním oddělení Malostranského hřbitova v hrobě číslo 231. Před sto lety žili v malém domku za Újezdskou bránou mladý hudebník Rubín se svou ženou. Byli chudí, ale měli se rádi a těšili se na den, kdy se jim narodí toužebně očekávané děťátko. Když jejich holčička, kterou pojmenovali Anna, přicházela na svět, začaly se dít neuvěřitelné věci. Na nebi se rozzářila jasná hvězda doprovázená stříbrnými obláčky a sladkou hudbou, o níž nikdo netušil, odkud přichází. Poupata stromů i květin se rozvila, odkudsi přiletěla hejna švitořících ptáčků – jako by celé nebe jásalo na narozením Anny. Rodiče i sousedé se nezvyklým úkazem divili a nedovedli si zázraky vysvětlil.
Co se přihodilo? Na rajské louce, kde přebývají dušičky nenarozených dětí, došlo k záměně. Namísto lidské duše se do malé Anny vtělil nebeský andělíček. Když Bůh poznal omyl, již nepřipustil, aby se zmýlený andílek vrátil zpět.
Anna vyrůstala ve stejných podmínkách jako chudé děti v okolí – přece však byla jiná. Nikdy nezlobila, neplakala a s každým se o vše nezištně rozdělila. Měla tak dobré srdce, až to přinášelo starosti. Do jejich bytu důvěřivě vpustila zloděje, žebráky i nemocné aby jim rozdělila poslední troník, dokonce na sebe brala vinu druhých.
Dobří lidé a zejména děti z širokého okolí však Annu milovali – stala se jejich obětavou pomocnicí a přímluvkyní. I starý, nerudný hrabě z paláce na Velkopřevorském náměstí podlehl kouzlu dobrotivé holčičky a jejím prostřednictvím pomohl mnoha chudým a nemocným, když v Praze řádila zlá epidemie. Nesmírná obětavost však holčičku vyčerpávala k smrti. Dívenka své rodiče prosila: „Nebraňte mi, nemohu jinak, v srdci cítím, že musím pomáhat“.
Nakonec se Bůh smiloval, neboť poznal, že andělské srdce na zemi je přílišným břemenem pro dítě i rodiče. Když se Anna jednoho dne snažila zachytit padající hračku, zřítila se z okna na dlažbu a na místě zemřela. V té chvíli se osvobozený andílek konečně vrátil do nebe.
Vnuk starého hraběte, který si Annu oblíbil objednal u sochaře Maxe náhrobek s postavičkou ležící holčičky. Když byl pomníček hotov, stal se poutním místem, kam přicházely děti z širokého okolí a na náhrobek kladly lístečky, v nichž „svatou holčičku“ prosily o pomoc.
Pozoruhodná legenda o „svaté holčičce“ z Malostranského hřbitova inspirovala spisovatele Františka Kožíka k napsání neobyčejné pohádky. Dětská knížka nazvaná Svatá holčička vyšla ve válečném roce 1943, aby povzbudila nejmenší čtenáře v temných dobách nacistické okupace. Starý dětský náhrobek na Malostranském hřbitově nikdy nezůstal zcela zapomenut, přestože skutečné osudy malého děvčátka již nikdo přesně nezjistí. Díky Kožíkově pohádce si však pokaždé vybavíme tento příběh: „Na kamenném loži odpočívá malé děvčátko. Pod hlavou polštář, drobné ruce složeny na prsou, šat rozložen v záhybech. Mnoho tisíc dnů se nad ním rozbřesklo, mnoho tisíc nocí sklenulo. Jara je míjejí s pláčem májových dešťů, v létě je i kámen teple prosluněn a ovanut vůněmi, jeseně stelou okolo náhrobku zlatěrudé závěje a mnoho zim už přiběhlo a pokrylo spící dětský obličej dlaněmi sněhu…“
V současné době je kvůli častému řádění vandalů hřbitov nepřístupný a jeho brány se otevírají pouze při zvláštních příležitostech, například v rámci Dnů evropského dědictví.
O pěti králích – Dům u pěti králů se nachází na nároží ulic Vyšehradská a Na Hrobci. Tato novorenesanční čtyřpatrová budova vyrostla v roce 1906 v místech, kde se podle legendy nacházela menší hrobka pro členy knížecí rodiny Přemyslovců. Původně zbořený dům zvaný Na Hrobci míval na fasádě šest obrazů přemyslovských knížat (Přemysla, Nezamysla, Mnaty, Vojena, Vratislava a sv. Václava), údajně od dvorního malíře Marie Terezie Václava Ambrozziho. Zdejšímu hostinci se dříve říkalo u Pěti králů. Proč ale u pěti, když zde bylo vyobrazeno šest panovníků? Poněkud svérázný lidový výklad zněl – zatímco prvních pět kralovalo, Václav prý byl jen kníže! Spisovatel Adolf Branald v Pražských promenádách dokonce uvádí další „perlu“ – sv. Václav byl prý jen takový náhradník a když si některý z králů odskočil na pivo, vzal to za něj. Fresky králů od L. Nováka zdobí i novostavbu, ale pokud je srovnáme s původními malbami na dobových snímcích, bohužel ani trochu se jim nepodobají…a místo hostince je v přízemí domu pizzerie, škoda…
Komentáře
Přehled komentářů
Sdružení pro záchranu Malostranského hřbitova zpřístupňuje hřbitov minimálně 1x měsíčně od jara do podzimu. Termíny otevření jsou na www.malostranskyhrbitov.cz.
Malostranský hřbitov je otevřen častěji
(Marta Jiroudková, 11. 11. 2012 17:51)