Tejemné Kašperské hory
V naší zemi snad není kraj, který by mi natolik učaroval jako Šumava se svými Kašperskými horami. Patří bezesporu k nejkrásnějšímu území naší vlasti. V hlubokých lesích skrývá nejen přírodní bohatství, ale i mnohé tajemno.Hemží se to tu bludnými světýlky, vodníky, vílami, čarodějnicemi, čerty a v neposlední řadě skřítky a permoníky. Tyto bytůstky jsou zde nejrozšířenějšími stvořeními. Při své návštěvě Kašperských hor jsem nasbírala mnoho zajímavých informací a s kolegy na vlastní kůži zažila tajemno, jenž na Vás zde vykukuje z každého koutu.
Trochu historie
Nejstarší dějiny tohoto kraje jsou přímo spjaty s výskytem zlata. Již staří Keltové pronikali do těchto končin, aby zde rýžovali zlatý kov. Tak vznikla velká hradiště Sedlo a Obří hrad. Posléze byli Keltové na Sedle vystřídáni Germány a nakonec Slovany. Za zlatem lidé pronikali nejen proti toku řeky Otavy, ale také jejím přítokům a postupovali hlouběji do hustých a neprostupných lesů. Odtud také pochází první zmínky o strašidlech a tajemných bytostech. Širší osídlení je známo od 13. století a na počátku 14. století je zde již rozsáhlá hornická osada. Svou nadmořskou výškou 740m byly Kašperské Hory tehdy jedním z nejvýše položených měst v Čechách.
Za Jana Lucemburského v tomto kraji zpracovávalo zlatou rudu, přes 300 mlýnů, poněvadž byl Jan první panovník, který ve střední Evropě razil zlatou minci. Udělil Kašperským Horám privilegium, čímž je osvobodil od placení mýta a cla. Další velikou pozornost kašperkám věnoval Karel IV. Nechal zde zřídit novou obchodní cestu Zlatou stezku, která vedla od Pasova až do středu Čech. Obchod vzkvétal a tak dal Karel IV. nad městem vystavět roku 1356 královský hrad Kašperk, který měl chránit zlaté doly, zemskou hranici a kupeckou stezku. Za předhusitské doby, bylo kašperskohorsko nejvýznamnějším zlatonosným revírem. V těch dobách se dolovalo i ve městě. Jeden z těchto dolů se jmenoval Masné krámy. Leží pochován přímo pod náměstím jižně od kostela. Za dob husitských válek těžba zlata opadla, i když byla většina osazenstva přikloněna ke katolické církvi. Avšak tehdejší majitelé hradu Kašperk - mincmistr Petr Zmrzlík ze Svojšína a jeho synové byli s Husity jedna ruka. Naštěstí netrvalo úmorné období dlouho. V 16. a 17. století zaznamenaly Kašperské Hory největší rozvoj. Nejen těžba zlata, ale i obchod přinesl kraji veliký rozkvět. Po Zlaté stezce se do Čech dopravovalo veškeré zboží, jako koření, sůl, látky, zbraně a víno. Oproti tomu se do cizích zemí dovážel dobytek, ryby, pivo, obilí, slad atd... Rudolf II. v roce 1584 udělil městu svobodný titul královského horního města. Bylo to jedno s nejrušnějších a nejbohatších období, dnes již poklidného kraje.
Na hradě a v podhradí
I když slavná doba Kašperských Hor již dávno minula pořád mají své kouzlo. Nad krajem dominuje starý hrad Kašperk, jenž jakoby nadále plnil svoji úlohu. Již delší dobu mě tento hrad přitahoval. Tušila jsem, že se to zde paranormálními jevy a tajemnými bytostmi hemží a tak po domluvě s kolegy Ivanem F. a Davidem M. jsme se do Kašperských Hor rozjeli. Už se stmívalo, když jsme dorazili na místo určené a vydali se lesem po staré příjezdové cestě ke Kašperku. Předpokládaje, že je hrad opuštěný a nachází se v chatrném stavu, zde bude možno přenocovat.Ovšem jaké bylo naše zklamání... Když jsem za tmy stanuli před hradem neuniklo nám, že i sem dorazila civilizace. Z oken jedné z věží problikávalo slabé světlo televizoru a vstupní brána byla zamčena. Co ted´....? U hradeb nás přivítal nevlídný ledový vítr a nebylo tu místa, kde bychom přenocovali. Po krátkém přemítání jsme si všimli, že na turistickém ukazateli je zmínka o zřícenině Hrádku, který leží asi kilometr od Kašperku. Nebylo na vybranou a tak jsme se vydali nedaleký Hrádek hledat. Protože nebyla nikde v dohlednu cesta, prodírali jsem se mezi balvany, spletí kořenů a větvemi starých stromů hlubokým černým lesem. Téměř po hodině jsme zakotvili na příhodném místě, kde bylo možno postavit stan a posilnit se. Po večerní štrapáci jsme usedli na vyvýšenou skálu mezi lesní velikány. Všade byl naprostý klid, ani lísteček se nepohnul, když tu pojednou přímo proti nám mezi stromy něco neviditelného vyletělo. Větve se ohýbaly až k zemi a jak jsme s Ivanem seděli proti sobě, něco ledového mezi námi profičelo, až mi zavlály vlasy. Nebyla to sova ani jiný noční tvor, kterého bychom určitě zaregistrovali. To cosi nebylo vidět, jeho přítomnost zaznamenal jenom nejbližší porost a naše maličkost. Ihned poté se v lese rozhostil opět hrobový klid. Když jsem se ráno probudili, čekalo na nás milé překvapení.
Na hradě straší
Návštěva hradu nám připravila opět nejedno překvapení. Mladá průvodkyně si na nás po poslední prohlídce udělala čas a vyprávěla co všechno na Kašperku za své přítomnosti zažila. Často se prý chodbami ozývají kroky i když na
hradě nikdo jiný krom ní není. Dveře se sami od sebe otevírají a zavírají a jednou dokonce spatřila, jak do místnosti ve věži vstoupila neslyšně bílá postava. Ve studni na nádvoří je prý ukryt veliký poklad. Při obléhání jej sem uchovali tehdejší držitelé hradu. Aby sobě zachránili holý život, ukryli se v podzemních chodbách, jenž vedou od hradu Kašperk a směřují ke zřícenině Hrádku ve kterém jsme nocovali. Pověst praví, že tehdejší uprchlíci byli v chodbách pohřbeni zaživa. Za třicetileté války přitáhlo do Kašperských Hor nepřátelské vojsko a začalo hrad obléhat. Kořistí jim měl být vzácný poklad, střežený v hradních útrobách. I když se hradní posádka bránila seč mohla, nakonec byla nucena ustoupit a stáhnout se do podzemních prostor. Sotva za nimi zapadly těžké dveře, vojsko vpadlo do hradu a začalo rabovat. Majitelé v úzkosti naslouchali tomu, jak celý hrad hoří a trámy a dřevěné podlahy se propadají a s nimi se řítí i hradní mohutné zdi. Dobyvatelé sice odtáhli, ale hradní osazenstvo zůstalo uvězněno v útrobách podzemí, poněvadž byl dobit i Hrádek. Zásob ubývalo a všechny čekala pomalá smrt hladem a žízní. V poslední chvíli se prý objevil před nedobrovolnými vězni ďábel a slíbil, že lidi vyvede na svobodu, když mu dají za odměnu tři lidské duše. Nakonec se obětovaly tři staré ženy. Tu se před nimi otevřela skalní stěna. Všichni se opřekot hrnuli na denní světlo, když v tom se skála s rachotem zřítila a nešťastníky pohřbila. Od té doby obchází duše těchto obětí hrad a nemohou nalézti klid. Mnozí starousedlíci vypráví, že někdy i za bílého dne se z hradu ozývá řinčení zbraní, koňský dusot a z pustých věží jsou slyšet zvony. My jsme sice zahlédli v hradním okně pouze problikávající televizor, někdy se v něm však zjevují nešťastné duše a lomí rukama. Jindy zase obchází hrad a hledají svého vykupitele.
Noční mámení?
Příběh nás zaujal a proto jsme další noc strávili pod Kašperkem. Příroda k nám byla štědrá a přijala nás do své náruče. Bylo něco po 2.00 hodině v noci. Plni dojmů jsme pomalu usínali, když se z lesa počalo ozývat ženské volání. Sice nebylo slovu rozumět, ale bylo zřejmé, že jde o ženský příjemný melodický hlas, který se rozléhal dalekým okolím. Nebylo nám jasné, kdo by v těchto končinách kromě nás nocoval. Ráno jsme prošli les křížem krážem a pátrali, zda tu také někdo netábořil, ale nikde nebylo jediné lidské stopy.
Dopoledne nás očekávala paní Jaroslava Voráčková ředitelka místní Základní školy v Kašperských Horách. O svém rodném kraji toho věděla z historie mnoho a také znala spoustu pověstí od zdejších obyvatel. Díky svému zájmu o tajemno napsala knihu " Světýlka na Křemelné," která o pověstech Kašperských Hor pojednává. Při své práci byla paní Voráčková objektivní a ověřovala si vše u starých žijících pamětníků. Velice mne zaujala pověst o lesní matce, která přebývá ve zdejších lesích. Svým krásným hlasem ne sebe poutá pozornost a nahání lidem strach. Je to zvláštní bytost dobrá i zlá. Někdy nemocnému pocestnému pomůže od nemoci, ale jindy si vyhledává v osamělých cestujících svoji oběť. Ponejvíce se specializuje na mladé muže a dívky. Ještě nedávno se lesní matka v kraji zdržovala. Mnoho mladých lidí pracujících v lese se tehdá domů již nikdy nevrátilo a za záhadných okolností zmizelo neznámo kam. Zasvitlo nám. Co když jsme v noci slyšeli zrovínka tuto záhadnou bytost ...
Prosíme nerušit!!! Duchové od kaple sv. Anny ...
Během pobytu v Kašperských Horách jsme se dozvěděli, že dalším zajímavým místem, které nahání husí kůži je zdejší hřbitov s kaplí sv. Anny, ležící na kopci za městem. Nepokojnými duchy a přízraky se to tu v noci hemží. Za večera sem není radno chodit. V nočních hodinách mrtví konají své mše a běda tomu, kdo je při posvátném rituálu vyrušil.
Je tomu již řada let, co se přišel odpoledne pomodlit do kaple sv. Anny mladý muž. Znaven prací a letním parnem sedl do lavice a v kostelním chládku a šeru usnul. Pojednou ho probudilo cinkání u oltáře. Za okny už byla černočerná tma a na oltáři hořely svíce. Stařičký kněz se připravoval na noční mši. Požádal rozespalého mladíka, zda by mu neministroval. Vše bylo tak zvláštní a prapodivné, ale proč by starouškovi nevyhověl. Avšak když pohlédl knězi do tváře, uviděl holou lebku. Pojala jej hrůza, ale mši statečně dosloužil. Mrtví kněz mu za vše převelice děkoval, poněvadž po sto letech konečně došel klidu. Prý vzal kdysi peníze za mši, kterou nikdy neodsloužil a proto nemohl dojít pokoje.
Jindy jednu ženu probudil měsíční svit. V rozespalosti si myslela, že svítá. Rychle si přehodila plášť přes záda a pospíchala na ranní svatou mši. V kapli se svítilo, hrály varhany a z dálky byl slyšet zpěv. Rychle vklouzla dovnitř a nepozorovaně zaplula do lavice. Ale po chvíli zpozorněla. U oltáře sloužil mši úplně cizí kněz a lidi v lavicích také nepoznávala. Všichni byli oblečeni ve starodávném šatu, který vyšel dávno z módy. Když náhodou zavadila o známou tvář, ta patřila někomu mrtvému. Zahlédla i své zesnulé rodiče, ale ti ji vůbec nevnímali. Zato ostatní si vetřelce brzy všimli a začali po ženě vrhat nepřátelské pohledy. Tu k ní přistoupila její bývalá zemřelá kmotřička a radila, aby se ihned pozpátku klidila z kostela a v bráně shodila plášť. Vyděšená žena tak učinila i plášť u brány nechala a pospíchala z hrůzou domů. Druhý den našli lidé na každém hrobě cár z jejího roztrhaného pláště.
Zvláštní obyčej
Další zajímavostí jsou umrlčí prkna na které pokládal místní lid zemřelé, než byli pohřbeni. Poněvadž byly dříve v Kašperských horách v zimním období třeskuté mrazy, nebylo možno nebožtíka pohřbít a tak ležel na umrlčím prkně, dokud nepřišla první obleva. Pak tyto prkna patřičně vyzdobili, označili jménem zesnulého, datem úmrtí a stavěli je na křižovatkách, u kapliček anebo poblíž samoty. Občas se našli tací odvážlivci, kteří nevěděli jakým způsobem na sebe upozornit a ani prkna zemřelých jim nebyla svatá. Někdy jim však byly tyto hrátky osudné.
Jistý mladík z Volar se vsadil, že v noci o " svátku všech mrtvých,"odnese z křižovatky umrlčí prkno a do rána na něm přespí. Ráno mladíka našel soused, byl zavalen prknem, které jej drtilo neuvěřitelnou silou k zemi. Chlapec byl k nepoznání. Za jedinou noc se z něho stala neduživá, vychrtlá a třesoucí se šedovlasá troska. Po zbytek života žil v chudobinci a stále přemílal nesrozumitelná slova, kterým nikdo nerozuměl.
Jindy zase špekulanti a mamonáři přemýšleli, jak by ušetřili. Jeden truhlář měl zhotovit pro novomanžele postel. Ale místo krásného voňavého dřeva použil na výrobu umrlčí prkna. Když byla postel hotová a manželé na ni poprvé ulehli, zjevil se nad nimi nebožtík, stáhl mladé lidi za nohy z postele a postel na ně převrátil.
Jak skřítci a permoníci ztrestali nehodné lidi
Také není možno opomenout skřítky a permoníky. Nepřetržitě střeží vzácné poklady a lidem dobré vůle co se ocitnou v nesnázích, prý skřítci přispěchají na pomoc. Buď je obdarují dobrou radou, nebo valounem zlata. Se špatnou se však potáže ten, který by chtěl jejich dobrosrdečnosti zneužít.
V Kašperských Horách žil kdysi o samotě sedlák. Byl to dobrák od kosti a celý život chránil malinké skřítky před zvědavci. Po těžké robotě přispěchali skřítci k sedlákovi do světnice, umyli své znavené nožičky a pojedli. Za odměnu zanechali hodnému muži pod neckami jeden zlaťák, v hrnku od mléka stříbrný tolar a místo smetených drobečků od chleba měl sedlák na lopatce zlatý prach. Jednou vážně onemocněl a byl upoután na lůžko. Tu skřítci přispěchali a pečovali o něj jak nejlépe uměli. Nosili mu vodu ze studánky a léčivé byliny, až se uzdravil. Takto žili společně mnoho let. Když sedlák umíral stáli při něm do posledního vydechnutí. Lidé jej pak našli uloženého v rakvi obloženého těmi nejkrásnějšími lučními květy.
Jinak to však dopadlo s jednou děvečkou, které práce k srdci nepřirostla. K jinému sedlákovi z kašperk chodili také skřítkové. Každý večer si vyprosili mléko a kousek chleba. Za to dohlíželi sedlákovy na dobytek a hospodářství mu jen vzkvétalo. Ale jednoho dne onemocněl a nemohl vstát z postele. Nakázal ženě aby nezapomněla obdarovat skřítky. Avšak ta neměla náladu se s takovými mrňousi zaobírat. Nařídila děvečce, až skřítkové přijdou ať se o ně postará. Děvečka ležíc na slamníku už z dálky na skřítky volala, aby si koukali opatřit jídlo jinde. Jako odezvou zapískal první trpaslík a ze všech děr začaly vylézat myši, krysy a línou děvečku za trest zahubily. Od té doby občas běhá její kostra s houfy krys a myší za patami Antonínskou ulicí ve městě Kašperské Hory.
Překvapivé rozuzlení
Abychom se mohli setkat s permoníky a skřítky, na poslední noc jsme se vypravili k jedné ze starých štol. Ještě za dne jsme nahlédli do opuštěných chodeb. V jedné z nich byla veliká kaluž. Abychom se nenamočili, opatrně jsme ji obešli po asi třiceticentimetrové vyšlapané pěšince. Když jsme vyšli ven, slunce se již schovávalo za lesnaté kopce. Bylo zapotřebí se ještě za denního světla rozhlédnou po okolí a najít vhodné místo k přenocování. Ale nakonec nebylo jiného řešení, než postavit stan přímo u vchodu do dolu. Protože všude kolem byly strmé skály a nepropustný les. Ivan s Davidem šli do lesa na dříví a já zůstala u stanu. Nevím proč, ale najednou na mne dolehla taková tíseň a bolest u srdce... Pomalu se mi začaly drát slzy do očí. Vůbec jsem netušila co se to se mnou děje. To nebyl strach. Byla to neuvěřitelná lítost nad něčím o čem jsem neměla ani potuchy. Když se kluci vrátili se dřevem vyprávěla jsem jim svůj zážitek. Nikdo mě nechápal. Ovšem, nebylo čemu se divit... Ivan s Davidem se mi na oplátku svěřili, že když byli v lese pro dříví, neustále je sledovaly záhadné bílé postavy. Oba měli dojem, že ty tajemné bytosti střeží les před lidmi, protože člověk přírodě už mnohokrát surově ublížil.
Nastala noc, rozsvítili jsme baterky a vydali se ještě jednou do starého dolu. V noci mají tato místa neopakovatelné kouzlo. Když jsme procházeli opět kolem veliké kaluže a baterkou zasvítili na vodní hladinu z hrůzou jsme ztuhli. Nejednalo se o neškodnou loužičku ve které je možno smočit obuv, nýbrž je to hluboká zatopená štola. Stačila by malá nepozornost a člověk by zde přišel snadno o život. Než jsme šli spát David měl nutkání zatarasit vchod do opuštěného dolu větvemi. Prý abychom v noci do zatopené štoly nespadli. Připadalo mi to zbytečné. Proč by někdo z nás chodil v noci sám na tak nebezpečné místo. Vždyť budeme všichni tvrdě spát...
Ráno nás vzbudil zpěv ptáků a bublající potůček. Připadali jsme si jako v ráji. Ivan plný dojmů vyprávěl, že měl v noci divný sen. Zdálo se mu o dítěti, které se topilo ve staré zatopené štole a on mu nemohl pomoci. Přešli jsme Ivanovo noční můru a užívali si krásného dne. To jsme ovšem netušili, jaké překvapení a rozuzlení nad starým dolem nás čeká...
Během dopoledne se naše společnost rozrostla o několik místních děcek, které si sem přišly hrát. Blížilo se poledne a tak jsme rozdělali ohýnek, abychom něco malého pojedli a uspokojili hladové žaludky. Lesem se linula vůně polévky " Vitana vaří za vás" a my se chystali k obědu. Tím jsme přilákali mládež, která se optala, jestli by u nás nemohla na chvíli posedět a opéci si pár špekáčků. Během polední siesty se děti rozpovídaly a my se dozvěděli, že před pár lety se v zatopené štole utopil jejich mladší kamarád. V tu ránu nám ztuhla krev v žilách. Uvědomili jsme si, proč měl každý z nás z onoho místa tak prapodivné pocity a sny...
Zbloudilé duše
Na našem území je mnoho míst, kde lidé tragicky zahynuli a negativní energie z těchto těžkých chvil se do nich ukládá. Pokud je člověk citlivý může tyto neviditelné signály vnímat. V některých rozvojových zemích, kam nestačila civilizace dorazit v plné míře, berou obyvatelé tyto záležitosti vážně. Je u nich běžné, že po jakémkoliv neštěstí místo rituálně vyčistí.A pokud se jedná o zbloudilou duši, která nemůže nalézt správný směr ukáží jí cestu, aby došla pokoje. V takovém případě už nemůže dané místo na žijící nepříjemně působit. Jako se tomu stalo u staré štoly.
zdroj