Vlastní tvorba: foto, povídky, fejetony, blog

Cyklistické motto: Jestliže kopec, který máš před sebou ušlapeš a udýcháš, tak jeho zvládnutí je jenom otázka vůle!

Janovice, náměstí s kruhovým objezdem

Koncem června jsem na kole další delší trasu, kdy jsem se vydal do Velhartic. Proč zrovna tam? Těžko říct. Krajina za kolem Strážova se mi letos nějak zalíbila – je kopcovitá, ale nijak drasticky, třináct kilometrů z Loučimi do Janovic se jede téměř po rovině silnicí druhé třídy za minimálního provozu i ve všední den… do Strážova se dá jet taky od Nýrska a taky tady začínají kopce až z Milenců.

Po prostudování mapy jsem usoudil, že ty Velhartice nejsou až tak daleko, aby se nedaly zvládnout z půlku dne a tak jsem naplnil vodou se šťávou obě lahve (loni jsem při delších cestách zjistil, že 0.75 litrová láhev mi nestačí a musel jsem vozit rozpustné tablety a příležitostně shánět vodu, takže jsem odstranil tašku umístěnou v rámu, koupil podsedlovku, do níž se vejde náhradní duše, lepení a montpáka a na svislý rám jsem zakoupil druhý košík, do něhož se láhev dává z boku. K němu jsem přikoupil držák na pumpičku – neboť k čemu náhradní duše bez pumpičky, že, další termoláhev jsem dostal k vánocům a pití mi teď už stačí), na řídítka zavěsil fototašku s Olympusem a před jedenáctou dopolední vyrazil do celkem přívětivého počasí – teplo, nikoliv však horko, vítr, nikoliv však silný, mráčky, nikoliv však mraky (i když pár dešťových se na obloze ukázalo, voda z nich nicméně vypadala někam jinam, než kudy jsem uháněl… i když uháněl – hlavně spíš z kopce.

Vzal jsem to nejkratší cestou, čili Pocinovice, Úborsko, Dubová Lhota, Janovice, Rovná a Strážov – to je z hlavní silnice zkratka poměrně úzkou silničkou trochu do kopce – tuhle trasu už jsem párkrát jel obráceným směrem. Odtud jsem pokračoval dál přes Lukavici a Kozí do Běšin a byla to pro mně nová trasa, na kole jsem tudy ještě nikdy nejel. Je to sice po silnici II. třídy, ale mimo hlavní tahy takže opět s minimálním provozem a snesitelnými kopečky, pro nás cyklisty ideální stav. Pakliže jedu s velkým foťákem, pořídím z jednoho místa více obrázků, takže nejprve to bylo náměstí v Janovicích, pak ve Strážově a třetí zastávkou bylo nádraží v Běšinech na trati Domažlice – Klatovy – Horažďovice, o jejíž stavbě jsem před lety napsal delší pojednání. Krásná budova z červených cihel s okny orámovanými bílošedivými ozdobnými kvádříky… vedle malá budova, jejíž si vnitřní prostory si někdo přestavěl na bydlení… většina nádraží na této trati je postavená ve stejném stylu, ajznboňáka kromě okamžiku, kdy přijede vlak už téměř nikde nevidět a hodně budov je obydlených, třebaže jsou na osamoceném místě, jako třeba Dobříkov. Provoz na dráze je minimální, nákladní doprava se přesunula na silnici a třebaže na to hodně lidí nadává, jinak to asi nejde a ani nebude… no nic.

Nafotil jsem pár obrázků, najel na hlavní silnici z Klatov přes Luby do Železné Rudy, abych po necelém kilometru podjel pod tratí a z hlavní zabočil do obce Běšiny (cca 800 obyvatel), protáhl se jejím okrajem a kolem vyhlášeného autokempu pokračoval přes Úloh kolem nádraží Nemilkov, z něhož je vesnice vzdálená skoro tři kilometry, takže pokud jezdili vlakem do práce, docela se prošli ještě než sedli do vagónu. V době stavby trati to asi neřešili, chodit pěšky na delší vzdálenosti bylo běžné a pamětníci vzpomínají, že i v poválečných letech se chodilo do školy pěšky i několik kilometrů… Vyfotit tohle nádraží jsem si nechal na jindy, protože Velhartice už byly na dohled.

Po vjezdu do městečka (nebo vesnice či co to je) jsem pořídil první fotku špičky kostela, bohužel se zadrátovanou oblohou – to je bolest většiny vesnic, elektrika je tažená vzduchem, místo aby byla zakopaná v zemi (vedení, samozřejmě). Vyšlápl jsem kopeček ke kostelu, jenž má stejné jméno jako náš loučimský a tedy Narození Panny Marie, udělal pár obrázků okolí a vydal se kousek z kopce protilehlou uličkou než jsem přijel do hospůdky Na kovárně.

Velhartice jsme navštívili při jednom výletě v roce 2007 a v téhle hospůdce jsme tehdy poseděli. Tentokrát jsem si dal gulášovou polévku s chlebem, desítku Bernarda, pohovořil jsem s panem majitelem a přesunul se k hradu. Ten jsem před lety nafotil zvenčí i z nádvoří, takže jsem pořídil pár fotek zvenčí a vrátil se na náměstí. V cukrárně jsem si koupil margotku na doplnění energie, udělal ještě pár fotek    a vyrazil zpátky. V Běšinech jsem zajel ke kostelu a dle své úvahy dojel na kraj obce v domnění, že jedu správně… kolemjdoucí paní mě ujistila, že k nádraží musím jinudy a ukázala mi cestu. Pobavila mě její otázka co budu dělat na nádraží a tak jsem odpověděl, že když jsem přijel kolem nádraží, musím se kolem něho zase vracet, jak jinak.

Opět jsem projel vesnicí Kozí, všude kolem byly vidět následky přívalového sobotního deště a když jsem vystoupal skoro až na vrchol kopce za vesnicí, zastavil jsem se vyfotit krásné údolí za sebou a jak si tak fotím, celkem svižně přijíždí ke mně cyklista. Výborně, zavolal jsem na něho, aspoň budu mít na fotkách taky někoho na kole. Cyklista zastavil, s úsměvem se zeptal, odkud a kam jedu a tak jsme chvíli klábosili a kousek cesty – do vesnice Lukavice – jeli spolu. Sdělil mi, že ve svých 61. letech každý den jezdí do Klatov do práce na kole spolu se sousedkou, což jsem musel ocenit – z těch Lukavic to mají 18 km, dneska jede sám, poněvadž sousedce se rozbilo kolo… a mezi řečí mi řekl, že jeho syn je ženatý v Nových Pocinovicích a jestli znám jeho tchána (synovo), samozřejmě že znám a dohodli jsme se, že svět je veskrze malý. Což jsem si potvrdil o pár dnů později, kdy jsem se dozvěděl, že syn je policistou v Nýrsku a slouží se starostou pocinovského hasičského okrsku a též vášnivým fotografem – no věřil by tomu někdo?

Do Loučimi jsem přijel odpoledne před pátou a do deníku si připsal nejvíc kiláčků letos – 74 a uvědomil si, že ty vzdálenosti zvládám rok od roku lépe a kopce že nejsou tak prudké a dlouhé, jako bývaly v době, kde jsem si kolo koupil a začal jsem jezdit.

Galerie všech obrázků z cesty je v albu Zonerama!